Stránka 1 z 1

Albánská legie

PříspěvekNapsal: 18/9/2017, 20:07
od Rase
Obrázek

Albanische Legion

V roce 1916 obsadilo Rakousko-Uhersko většinu Albánie a armády Dohody (italské a francouzské divize) udržely její jižní část. Jak Italové, tak Rakušané vytvořili albánské dobrovolnické jednotky (Albanische Freiwillige) nebo-li Albánskou legii. Nejprve se ale podívejme do historie, této exotické země na Západě neklidného Balkánského poloostrova.

Osmané v Albánii vládli zhruba od poloviny 15. století, postupně v zemi zavedli islám a křesťanství vytlačili do odlehlých horských oblastí. Zatímco v 19. století docházelo v okolních státech a zbytku Evropy k prudkému rozvoji, Albánie se stala zaostalou zemí s téměř žádným průmyslem a vysokou negramotností, kdy téměř všechny ženy neměly jakékoliv vzdělání. V zemi často propukala povstání, což přispívalo neochotě Istanbulu, investovat do rozvoje regionu. Přesto již od druhé poloviny 19. století vzniká albánské národní hnutí a od 70. let působila Prizrenská liga, která požadovala autonomii země. Té se Albánie dočkala a po první balkánské válce. Tehdy se ze země stáhla většina tureckých jednotek a hrozilo, že celá země bude rozdělena mezi sousední státy. Přední představitelé Albánie se tedy sešli v přístavu Vlore, kde 28. listopadu roku 1912, vyhlásili nezávislost. Dne 29. července 1913, byla v Londýně podepsána mírová smlouva, která Albánii stanovila jako samostatné dědičné knížectví. Existence nového státu byla garantována šesti velmocemi - Rakousko-Uhersko, Německo, Francie, Itálie, Spojené království a Rusko. Do zvolení nového vládce země, měla nejvyšší moc v zemi Mezinárodní kontrolní komise. Bezpečnost v Albánii měla na starost holandská policie. Roku 1913 se začalo jednat o tom, kdo by se měl stát novým vládcem autonomní Albánie. V zahraničí a diplomatické korespondenci byl uváděn titul Suverénní kníže, ale v Albánii byl označovaný jako mbret (neboli král). Celý titul pak zněl: "Z milosti velmocí a vůle lidu Albánský kníže". Jako zájemci o albánský knížecí trůn se přihlásili např. italský markýz Giovanni Kastriota Skanderbeg d'Auletta, maďarský aristokrat baron Franz Nopcsa nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, kteří odvozovali svůj původ od hrdinného Skadenberga, neměli však podporu velmocí a tak nepřicházeli v úvahu. Stejně dopadli i kandidáti z Albánie nebo černohorský král Nikola, neuspěli však ani kandidáti velmocí, většinou katolíci. Krátce se zdržíme u zmíněného Rakousko-uherského uchazeče, kterým byl baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás (1877-1933), který pocházel z města Deva (Diemrich) v dnešním Rumunsku, tehdy Uherském Sedmihradsku.
Nopsovi hrála do karet jeho vynikající znalost místního jazyka i různých dialektů, politického vývoje, styky s významnými osobnostmi, obdivuhodná sečtělost v oblasti albánské literatury a mnoho dalších. Asi nikoho nepřekvapí že se ambiciózní baron neštítil ani neopodstatněných pomluv a diskreditace svých potencionálních konkurentů. Pro většinu z nich měl hanlivé výrazy jako "retardovaný, naivní nebo zcela neschopný". Dle záznamů z jeho korespondence měl nevalné mínění i o národním hrdinovi Ismajlovi Kemal Bej Vlora (1844-1919). Nopcsova korespondence také poodhalila jeho nevšední plán pro případ že se stane Albánským králem. Jeho záměrem bylo oženit se s bohatou americkou vdovou, nebo dcerou milionáře. Předpokládal totiž, že málokterá bohatá panička odolá možnosti stát se skutečnou královnou, byť pouze v chudé zemi. Příliv amerických financí pak měl jednak pojistit jeho místo na trůnu a také zlepšit tíživé životní podmínky místních obyvatel. Jeho přesné záměry však jdou jen velice těžce interpretovat. Historikové se tak stále přou o to, zda by Nopcsovo zvolení albánským králem znamenalo pro chudou zemi výrazný obrat k lepšímu, nebo ne. Jiné jeho dopisy ale ukazují, že jeho odhad politické situace v zemi nebyl příliš reálný.
Ze všech uchazečů o Albánský trůn, mělo vítěze vybrat Nejvyšší rakousko-uherské velení, které bylo pověřeno v dané věci rozhodnout. Výběr Rakousko-uherska byl logický, jelikož se jednalo o jedinou z mocností, který byla nejblíže Balkánu a tak byl názor Vídně nejdůležitější. Výsledkem jednání bylo jmenování albánským knížetem prince Wilhelma Fridricha zu Wied (1876-1945), jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdáleným příbuzným byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Kníže Wilhelm Wied dorazil do Albánie 7. března 1914 a za své sídelní město si vybral přístav Durrës (Drač), již po 200 dnech vlády, vypukla první světová válka. Zástupci Mezinárodní kontrolní komise začali jeden po druhém opouštět zemi. Následovali je ale i vojáci a holandští policisté. Po definitivním stažení všech ozbrojených jednotek ze země, rozhodl se i samotný kníže Wilhelm opustit neklidnou zemi a zachránit si tak život. Rozhodl se ale neabdikovat s tím, že během jeho dočasné nepřítomnosti si bude moci albánský lid v klidu rozmyslet a najít pro sebe správnou cestu. Nominální vládu si udržel až do 31. ledna 1925, kdy byla oficiálně vyhlášena albánská republika (Republika Shqiptare). Fronta se rychle blížila i k hranicím Albánie a zlom přišel dne 20. září 1915, kdy zahájily rakouskouherské-německé divize zdrcující útok na stále se ještě bránící ale vysílené srbské jednotky, které musely ustupovat na Jih. Koncem listopadu 1915 byla Srbská obrana zlomena a zbytky armády se stahovaly ze země. Začátkem ledna 1916 byla dobyta Německo-rakouskými divizemi Černá Hora. Ústup srbské armády směřoval přes albánské hory, kde se museli vojáci, jen s minimálními zásobami, trmácet krutou zimou. Vyhladovělé a otrhané zbytky srbské armády byly již takřka bez munice a proviantu. Zadní voje musely čelit jak postupujícímu nepříteli, tak i útokům albánských domorodců, kteří přepadali menší jednotky a zatoulané vojáky, snažili se ukořistit vojenské vybavení a další cennosti. Zbytkům srbského vojska se podařilo dostat až na jih do Drače (Durrës) u Jaderského moře. Zde se srbské jednotky zakopaly a posílily je italské a francouzské expediční síly. Před hlavní silou nepřítele, měly být jednotky evakuovány na ostrov Korfu. Vzhledem k nedostatku transportních plavidel, se musela část armády opět vydat na cestu dále na jih, do Valony (Vlorë) a pak dále do Řecka.
V roce 1916 obsadilo Rakousko-Uhersko většinu Albánie a armády Dohody (italské a francouzské divize) udržely její jižní část. Jak Italové, tak Rakušané vytvořili albánské dobrovolnické jednotky. Na jaře 1916 po obsazení Albánie začalo Rakousko-Uhersko organizovat bezpečnostní službu v týlu. Kromě vojenského četnictva zde začaly vznikat také první domácí četnické jednotky z řad dobrovolníků. Navíc došlo k vytvoření miličního teritoriálního systému, jehož výsledkem bylo devět dobrovolnických praporů jenž vznikly postupně v průběhu roku 1916 a zůstali zachovány až do roku 1918. Několik albánských kmenů se přihlásilo dobrovolně k vojenské službě i se svými náčelníky. Příslušníci Albánské legie byli často označovaní jako albánští dobrovolníci (Albanische Freiwillige). Celkově na straně Centrálních mocností bojovalo přibližně 6 000 mužů. Sloužili při ochraně týlu a pobřeží proti diverzním italským, francouzským a řeckým jednotkám až do konce války. Nosili standardní armádní stejnokroje nebo albánský národní kroj. Jako pokrývka hlavy sloužil buď tradiční albánský fez bílé barvy, nebo bosensko-hercegovinský fez s červeno-černou albánskou kokardou. Jejich důstojníci a poddůstojníci ovšem přišli z c. a k. armády. Je zajímavé, že když za Druhé světové války, zorganizovali nacisté albánskou divizi SS Skanderbeg, jako důstojníci a poddůstojníci k ní byli převeleni staří rakouští veteráni, kteří cvičili již dobrovolníky z Albánské legie. Jedním z velitelů dobrovolnické jednotky, byl i zmíněný baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás, který se neúspěšně snažil stát albánským knížetem. První světovou válku prožil Nopcsa jako důstojník a špion na balkánských hranicích, kde se skvěle zúročily jeho zkušenosti z Albánie, neboť znal skvěle místní prostředí a plynně hovořil několika jazyky. Při mnoha příležitostech měl namále a často vyvázl životem jen rychlým útěkem. Připomeňme, že jiný maďarský superagent té doby - Georg Gondos, zemřel právě při plnění jedné z tajných misí na Balkáně. Nopcsa později velel skupině albánských dobrovolníků a i mezi jednotlivými bojovými akcemi dokázal psát hodnotné vědecké práce o pravěkých tvorech.

Zdroje:
http://palba.cz/viewtopic.php?f=92&t=45 ... ed3#p95364
http://palba.cz/viewtopic.php?f=92&t=7461
http://www.karelvasatko.cz/historie-ces ... tove-valky
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousko- ... 3.A1_legie
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1 ... .A1vislost

Obrázek
albánský horal

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 19/9/2017, 17:14
od Martin Hessler
Dva muži na třetí fotografii shora jsou vyzbrojení britskými karabinami Martini-Henry. To mi nepřipadá jako standartní výzbroj c. a k. jednotek. I když, jak se píše v článku, albánské dobrovolnické oddíly organizovaly i armády Dohody, a tam by se přítomnost starých (a tedy u prvosledových jednotek nepoužitelných) britských vojenských pušek dala očekávat.

O jeden snímek níže muž sedící na zemi má přes kolena položenou pušku Mauser, konkrétní model si netroufnu určit.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 19/9/2017, 18:31
od Rase
To sice ano a je to klidně i možné, ale mám i jinou fotografii Albánců s obdobnými puškami, ale datuje se do roku 1910. Má se jednat o Albánce někde poblíž Kosova.
Tyto pušky tedy byly oblíbené i před rokem 1914 - jo je to jako z nějakého Westernu :D

Obrázek

První fotografie z Albánie

Zajímavý je i původ předválečných fotografií. Přeci jen Albánie byla tehdy neprobádanou a zaostalou zemí. Ty nejranější zhotovil Pietro Marubi (1834–1903), který kolem roku 1850, musel z politických důvodů emigrovat z italské Piacenzy do albánského Skadaru. Ve městě provozoval první fotografický ateliér (Foto Marubi) v Albánii, jeho dílo převzal jeho syn a vnuk. Používal velkoformátové kamery, které si přinesl s sebou z Itálie. Fotografie pořizoval principem mokrého kolodiového procesu, což tehdy byla standardní metoda fotografování v celé Evropě. Svou prací přispěli významně k vytvoření dokumentace života své doby a albánského kulturního dědictví v jihovýchodní Evropě. Tři členové rodiny od konce 19. století a v první polovině 20. století pořizovali záběry z krajiny a každodenního života lidí, což je považováno za unikátní umělecké svědectví albánské historie. Kromě toho existuje celá řada obrazů, na kterých jsou zobrazeny typické albánské kroje a zvyky. Na počátku 20. století, prožila v Albánii významnou část svého života britská cestovatelka Mary Edith Durham (1863-1944). Narodila se v Londýně, do rodiny chirurga, v letech 1878-1882 studovala na Bedford College, později na Royal Academy of Arts. Po smrti otce se starala o nemocnou matku, ale na doporučení lékařů, odjela na nějaký čas do zahraničí. Roku 1900 si koupila fotoaparát Kodak Brownie a vydala se do Dalmácie na plavbu podél Jadranu. Rozhodnutí vydat se na cestu na jih Evropy se stalo zlomovým bodem v jejím životě: po Balkánu cestovala dalších 20 let, přičemž nejvíce svého času a energie věnovala Albánii. Během svých cest se stala mezi lidmi oblíbená a začali jí říkat "Královna lidu z hor". V Albánii pracovala, psala, věnovala se malbě a fotografování. Je autorkou několika prací, kterými, spolu s fotografiemi, zprostředkovala důležité antropologické poznatky z této neprobádané oblasti. Z jejích cest se zachovalo přibližně 450 fotografií, které spravuje Královský antropologický ústav a Britské muzeum v Londýně a dále Pitt Rivers Museum v Oxfordu. Zmínit musíme i fotografie, které pořídil Franz Nopcsa (1877–1933) nebo-li zmíněný baron Franz Nopcsa von Felső-Szilvás

Obrázek

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 23/9/2017, 19:45
od 950
Mohu-li, chtěl bych pro doplnění trochu přispět na toto téma svou trochou do mlýna...

V lednu 1916 srbská vláda a vrchní velení, zejména srbský princ-regent Aleksandar obvinili z chyb srbský generální štáb, který byl kompletně, včetně náčelníka GŠ vojvody Radomira Putnika odvolán. Novým náčelníkem GŠ byl jmenován bývalý velitel 1. srbské armády generál Bojovič.
Anabáze téměř 115 000 vojáků a důstojníků srbské královské armády probíhala v Albánii do 10. února 1916.

23. ledna 1916 obsadily rak.-uh. jednotky od Srbů a Černohorců vyklizené město Skadar.
24. ledna 1916 obsadila rak.-uh. vojska XIX. korpsu Dulcigno (Ulcinj) v Černé Hoře.
25. ledna 1916 obsadila rak.-uh. vojska přístavní severoalbánské městečko Shëngjin., které
pár hodin předtím vyklidila slabá italská posádka.
26. ledna 2016 se albánský premiér Essad Paša snažil rozšířit svou moc až k Mati Poslal tam zhruba batailon svých četníků, aby zaútočili na teritorium jeho rivala, klanového vůdce Ahmeda Bey Zogu, ale četníci se setkali s tvrdým odporem u Macukull. V nelítostném boji se Zoguovi bojovníci ubránili a Essadovi četníky s velkými ztrátami odrazili, takže se museli stáhnout zpět k Durrësu.
28. ledna 1916 ve Skadaru byly vydány 2 proklamace podepsané Prenk Pib Pashou z Mirditë, Aqif Pashou Elbasanim, Fezi Bey Alizotim, Kara Seit Pashou a Luigim Gurakuqinem, které vítaly rakousko-uherské vojsko v Albánii jako osvoboditele od zahraničního jha Italů, Srbů a Černohorců a vyzývali všechen albánský lid ke spolupráci s nimi.
Rakousko-Uhersko také ve Skadaru zřídilo loutkovou albánskou vládu, jejímž představitelem se stal dosavadní rak.-uh. konzul ve Skadaru August Krall, který dobře mluvil albánsky. Ten měl k ruce místní Rakousku-Uhersku loajální notábly. Nová vláda ihned vyhlásila respektování křesťanského a muslimského náboženství a založila místní albánskou Gendarmerii, kterou ovšem vedli pověření rakousko-uherští důstojníci. Na obsazeném území bylo povoleno vztyčovat albánské vlajky a rovněž bylo povoleno otevření na 300 albánských škol. Skadar (něm. Skoder) byl prohlášen prozatímním hlavním městem Albánského knížectví po rakousko-uherskou vojenskou ochranou.

29. ledna 1916 - bulkarský 23. pěší pluk obsadil město Elbasan ve střední Albánii.
31. ledna 1916 - Ahmed Bey Zogu hledal příležitosti jak pomoci sobě i své zemi a tak se chopil iniciativy. Shromáždil bojovníky svého klanu a s nimi pochodoval do Elbasanu, vyzývaje po cestě všechny albánské vlastence aby jej následovali. Spolu s ním se vydali i jeho Capitani Leon de Ghilardi (italský žoldák) a Salahedin Blohsmi. Když vstoupili do Bulhary obsazeného Elbasanu, setkal se Zogu s vůdcem tamního klanu Aquifem Pashou Elbasanim, Midhafem Bey Frasërim a Lef nosim. Všichni společně se vyjádřili pro spolupráci s bulharskou a rakousko-uherskou vojenskou administrativou, pro spolupráci s Centrálními mocnostmi a pro návrat knížete Wilhelma von Wied. Císař Franz Joseph I. propůjčil tehdy 21
letému Ahmedu Bey Zoguovi hodnost Oberst ad Honoris.

3. února 1916 postupující rak.-uh. vojska na severu Albánie obsadila městečko Kruja.
9. února 1916 předvoj rak.-uh. vojsk překročil říčku Ismi, obsadil městečko Preza a kopce severovýchodně od něho. Nepřítel, čili zbytky srbských opožděných útvarů a četníci Essada Pashi v italském žoldu zatlačovaly rak.-uh. jednotky na jih a jihovýchod za pochodu během krátkých bojů a šarvátek. Po té rak.-uh. jednotky obsadily městečko Valjas ležící 8 km severozápadně od Tirany.
Rak.-uh. námořní létající člun Lohner svrhl nad městem Durrës letáky a pak nad přístavem svrhl 2 pumy, které zasáhly tam kotvící italský parník.
10. února 1916 evakuovaly srbské jednotky albánské přístavní město Durrës. Ve stejný den rak.-uh. jednotky obsadily kopce mezi Preza a Bazar Sjak poblíž Tirany.
12. února 1916 západně od Tirany se pokusily italské jednotky o protiútok s cílem vytlačit rak.-uh. vojáky z kopců jimi předtím obsazených. Italové však byli odraženi se ztrátami.
14. února 1916 obsadily rak.-uh. jednotky od Italů vyklizené město Tirana, postoupily k jezeru Maliq, městu Berat a k řece Vijosë. Rovněž postoupily i na dolním toku řeky Arsen a donutily italského nepřítele ustoupit k jihu.
18. února 1916 rak.-uh. jednotky posílené o Zoguovy milice pod rak.-uh. velením obsadily město Kavaja, odkud uprchla místní posádka četníků Essada Pashi.
21. února 1916 obsadily albánské Zoguovy milice pod vedením rak.-uh. důstojníků albánské území mezi městem Kavaja a pobřežím Jadranu.
23. února 1916 - Jihovýchodně od města Durrës byly Italové vytlačeni ze svých obranných pozic. Rak.-uh. létající čluny opět svrhly letáky na město Durrës a pumy na jeho přístav
24. února 1916 zaujaly rak.uh. jednotky (Gruppe Sorsich) pozice před přístavním městem Durrës. Ve stejné době bulharské jednotky dobyly Fieri, vesnici 25 km od Valony.
16.-27. února 1916 evakuovaly poslední italské okupační oddíly město Durrës - formální hlavní město Albánského knížectví. Spolu s Itali opustil na italském torpédoborci město i albánský premiér Essad Pasha a přemístil se do Valony.
27. února 1916 ráno pak postupovaly pod palbou italských lodí první rak.-uh. jednotky, které postupovaly přes úzkou šíji 6 km severně od města. Do Durrës dorazily dopoledne. Východně od Durrës se rak.-uh. vojáci přepravili přes lagunu v loďkách nebo prostě mělkou lagunu přebrodili. Odpoledne toho dne bylo albánské přístavní město s řadou pobořených nebo hořících domů obsazeno. Rak.-uh. úřady jej začaly nazývat Drache. V poledne byly jednotky italské Brigády Savona vytlačeny z vysoce rozvinuté hlavní linie východně od Drache. Současně další rak.-uh. jednotky zaútočily 10 km jihovýchodně od Drache na italské opevnění Sasso Bianco. Italové opustili zákopy a ustoupili k jihu za vnitřní okruh obrany. Rak.-uh. jednotky v těchto bojích zajali 11 italských důstojníků a na 700 italských vojáků. a také ukořistili 5 polních kanónů.

9. bžezna 1916 na dolním toku řeky Semeni na jejím levém břehu zůstaly italské jednotky v nových pozicích, které urychleně vybudovaly. Ve vnitrozemí zaútočili Italové na rak.-uh. východní křídlo a boje trvaly do 11. března. Italové však byli úspěšně odraženi a po rak.-uh. Italové pak dočasně zaujali obranné pozice na kopcích severně od Feras, brzy ale museli pod tlakem rak.uh. jednotek ustoupit za řeku Semeni a za sebou zničili všechny mosty. Italský ústup se pak zastavil až na jižním břehu řeky Vojusa.
- Rak.-uh. vojsko převzalo od Bulharů město Elbasan.

V polovině června 1916 byly rakousko-uherské vojenské síly v Albánii reorganizovány. V této zemi vzhledem k malé intenzitě víceméně pozičních bojů zůstal jen XIX. Korps jehož Oberkommando bylo ve městě Skadar (něm. Skodra). Korpskommandantem byl Feldmarschalleutnat Ignaz von Trollman. Jemu byly podřízeny XLVII. Infanterie-Division s Divisionkommandantem Feldmarschalleutnantem Rudolfem Braunem, posádka ve Festung Skodra s Festungkommandantem Generalmajorem Dichtlem a onen Albanian Legion pod velením Obersta Ahmeda bey Zogu.

Proti nim měli Italové XVI. Corpo, tvořený divizemi 38°, 43° a 44°, který přibyl do Valony v březnu 1916. Velel mu generale Settinio Piacentini, který byl podřízen přímo šéfovi italského generálního štábu generálu cadornovi. Jenže v květnu toho roku byl generale Piacentini převelen i s divizemi 43° a 44° do Itálie k Trentinu. Zbývající italské jednotky byly sloučeny pod společné velení Forze di occupazione Italiane d'Albania pod velením nově jmenovaného generale Hiacinta Ferrera.

Onen Albanian Legion byl tvořen výlučně albánskými dobrovolníky. Čítal na 6 000 mužů, kteří byli organizováni do 14 kompanií po 150 - 175 mužích, které tvořily 2 bojové Bataillony a 6 výcvikových Bataillonů. Výstroj a výzbroj byla převážně rakousko-uherské provenience, jen místo tradičnách rak.-uh. čapek měli tito Albánci fezy.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 23/9/2017, 21:01
od Rase
Skoro se až zdá, že po zhroucená Srbských vojsk se vojska centrálních mocností valily nezastavitelně jako parní válec. Člověk si ani neuvědomí, že v oblasti měli docela pevnou pozici Italové, na které jsem úplně zapomněl. Hodně zajímavou postavou, která je pevně spjata s osobou Ahmeda Zogu, a velice aktivní od vstupu c. a k. vojsk do Albánie až do období druhé světové války, je Leo Freundlich (1875-1954). Freundlich se narodil ve městě Bielitz-Biala (Bělá) v Haliči, a od roku 1907 byl členem Rakousko-uherského parlamentu za socialisty, po třel letech ale odstoupil. Často ve svých pracích napadal katolickou církev (sám byl žid), což mu způsobovalo nemalé problémy. V letech 1911–1912 se ve Vídni zabýval obsáhle albánskou otázkou. Publikoval soubor analýz o albánském etniku a vyjadřoval se sympaticky k albánským národním aspiracím. Kniha Albaniens Golgatha z roku 1913 pak prezentovala útlak Albánců srbskými jednotkami během balkánské války. Celým názvem Albaniens Golgotha: Anklageakten gegen die Vernichter des Albanervolkes. V roce 1913 se účastnil kongresu v Terstu, který Vídeň zorganizovala, aby vybrala budoucího Albánského krále. V době války byl v armádě a sloužil v rámci vojska v Albánii. Po válce pracoval pro Ahmeda Zogu, na starost měl i tisk, a dopomohl mu stát se v roce 1928 králem Albánie. Oplátkou byl Freundlich jmenován čestným konzulem v Rakousku a zastupoval zde hospodářské a politické zájmy Albánie ve Střední Evropě. Během třicátých let prosazoval obchodní vztahy mezi Albánií a nacistickým Německem. Proti-srbské propagandě se věnoval i v tomto období, kdy založil vlastní noviny Albanische Korrespondenz, které informovaly veřejnost v Rakousku o srbských zvěrstvech páchaných na Albáncích - patrně nepřekvapí, že důkazy byly smyšlené.V podstatě by se dalo říct, že si postavil kariéru na boji proti Srbům, přeci jen jak Vídeň, tak i později Berlín byly této rétorice více než nakloněny. Do srpna roku 1938 žil ve Vídni, ale kvůli stupňující se rasové perzekuci přesídlil do Švýcarska, kde pracoval v albánském zastoupení u Společnosti národů v Ženevě. Zde zůstal i během světové války, kdy žil v chudých poměrech a finančně ho podporovaly jeho dvě dcery, které bydlely v New Yorku. Když se po válce v Albánii ujali moci komunisté, snažil se neúspěšně obrátit na náměstka předsedy vlády Koçi Xoxeho s přáním stát se albánským honorárním konzulem ve Vídni. Zemřel roku 1953 poblíž Ženevy.

Obrázek
Leo Freundlich (1875-1954)

Obrázek
Albánská delegace ve Vídni 1917

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 25/9/2017, 08:38
od O. Filip
Nasazení albánských jednotek po boku rakousko-uherských sil popisuje dost kriticky Josef Fučík ve známé knize "Osmadvacátníci". Rakousko-uherští vojáci je hodnotili spíše jako loupeživé tlupy, nehodící se k regulérnímu boji. V případě nepřátelského útoku se prý snažili rychle vystřílet munici, i když byl nepřítel ještě příliš daleko a pak se dávali na ústup se zdůvodněním, že jim došly náboje.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 25/9/2017, 12:15
od Rase
Ony ty jednotky vypadají opravdu spíš jako nějaká banda:

Obrázek
na pochodu v roce 1916

Obrázek
Albanische Freiwillige österreichisch-ungarische Armee - v Tiraně 1917

Obrázek
Spousta albánských dobrovolníků i s c. a k. důstojníky 1917

Obrázek
tady jsou pěkně nastoupení - odhadem 1917

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 25/9/2017, 15:17
od Moskevskaja
Ahoj, tady je článek o životě knížete Nopscsy i s fotografii v uniformě albánského vojáka: http://www.osel.cz/8188-pozapomenuty-ge ... opcsa.html.
Edit: promiňte, teď vidím, že Rase o něm psal taktéž a fotek tam má požehnaně.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 26/9/2017, 11:11
od Bublifuk
To Martin Hessler: Podle mne to nejsou britské Martini Henry, ale Peabody Martini M1874. Tyto byly v podstatě identické s Martini Henry Mk. I. (krom ráže), byly však vyrobeny v USA pro armádu Osmanské říše. Turci jich převzali více, než 600.000 a byla to do nástupu Mauserovek standardní zbraň jejich pěchoty. Poté byla předávána nepravidelným a domobraneckým jednotkám. Myslím proto, že jde o tyto zbraně - jejich přítomnost u albánských ozbrojenců by byla logická.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 26/9/2017, 14:28
od Rase
Bublifuk:
díky za objasnění, přeci jen Turci tradičně nakupovali kde co všechno. Koukám ale, že tyhle pušky byly hodně oblíbené a nasadili je už proti Rusům, ve válce v roce 1877–1878. Používal ji i turecký rebel a národní hrdina Hekimoğlu, při svých nájezdech na bohaté majitele půdy. Pušky jsou známé v Turecku pod názvem Aynalı Martin a objevuje se i v lidových písních. Ono i Ruské druhosledové jednotky používaly za WW1 americké pušky Winchester M1895, byť je novější, pořád to není nic extra. I u c. a k. vojáků, asi nějaký Landwehr, jsem viděl dokonce i archaické pušky Werndl M1867, s bodly atd. a nedá se říct, že by byli nějak mimo frontu (u četníků nebo tak něco). Tyhle turecké pušky tak nejsou zase až tak mizerné .))

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 26/9/2017, 17:21
od Bublifuk
Rase: tak Peabody Martini, stejně jako anglické Martini Henry či další v podstatě identické zbraně tohoto systému byly jedny z nejlepších jednoranných "černoprachovek", jaké se na válčištích objevily a taky se slušně rozšířily. Mimochodem na Balkáně je coby M1879 zavedli i Rumuni, pro které je ovšem vyráběl rakouský Steyr, který měl na ně licenci pro kontinentální Evropu. To jen tak na okraj, další rakouská stopa v tomto regionu.
Jinak Winchester M1895 už byla regulérní opakovačka, sice páková, ale dokonce nabíjená páskem, to je o dost jinde. Ale Frantíci si ještě za WWI. nechali vyrobit slušné množství remingtonek rolling block, tedy jednoranovek komorovaných na náboj 8mm Lebel -užívali je pro výcvik a týlové jednotky, byly levnější a jednodušší na výrobu, než opakovačky a svoje si splnily. A pak jak Frantíci, tak Britové užívali i Winchestrovské klasiky 1892 a 1894, western hadr :) Ona ta Velká válka byla úúúplně jiná, než si původně všichni mysleli a veškerá čísla zásobovačů dokazující, že je pušek dostatek, záhy vzala za své. Což byl i důvod pro nasazení Werndlovek - v Karpatech si zabojovaly pěkně, lepší, než jen bajonet v holé ruce. Ale pardon, o tomhle článek není.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 26/9/2017, 19:12
od Zemakt
v Karpatech si zabojovaly pěkně, lepší, než jen bajonet v holé ruce. Ale pardon, o tomhle článek není.


škoda, že není jiný. Pěkný příspěvek :up: .

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 27/9/2017, 07:03
od Rase
Když bude potřeba, tak to osamostatním do nového tématu - zatím můžeme pokračovat .) přikládám tedy fotky Werndlovek za války.
ze všech těch zastaralých púušek mám nejradši Gew 88, ve své době je měli vojáci snad na všech frontách, od domovského Německa, přes R-U až do Turecka (kde vydržely neskutečně dlouho).

Obrázek Obrázek

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 1/10/2017, 16:53
od 950
Staré Werndlovky a starší verze Mannlicherovek používal částečně K.k. Landwehr v době nedostatku pušek ve druhé polovině WWII, ale hlavně tzv. K.k. Landsturm. A také se používaly kořistní ruské Mosin a italské Mannlicher-Carcano repasované na ráži 8mm.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 1/10/2017, 22:26
od Rase
Co si budeme povídat, on i Mannlicher 1888 byl dost vykopávka ze dna skladů, cokoliv staršího bylo už hodně retro. Dost by mě zajímalo, jak na tyto zbraně reagovali vojáci.
Zjistil jsem i to, že Werndlovky používali vojáci při výcviku na posádkách, ale když šli k marškumpačce, už fasovali pořádné pušky. Tak je to minimálně u fotek vojáků s Werndlovkami v Čechách:

Obrázek

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 3/10/2017, 11:54
od Bublifuk
Rase píše:Co si budeme povídat, on i Mannlicher 1888 byl dost vykopávka ze dna skladů, cokoliv staršího bylo už hodně retro.


Ajvaj, když mě to prostě nedá. 8-) Mannlicher M1888, resp. M1888/90 sice byl ve výzbroji R-U armády nahrazován modernějším M1895, ALE: u M1895 vykazovala R-U armáda v polovině roku 1914 počet cca 850.000 ks, u M18888/90 to byl takřka 1.000.000 ks. Tedy M88/90 byla na počátku velké války nejpočetnější puškou ve výzbroji, nikoli vykopávkou ze dna skladů. Byla to opakovačka s přímotažným závěrem a nabíjením nábojovou páskou, umožňují rychlé znovunabití, rozhodně tedy rychlejší, než např. u francouzské ikony Lebel. To číslo 90 za lomítkem znamenalo, že mohla používat náboje M90 na slabě dýmavý prach, nešlo tedy ani o černoprachové retro. To platí když už pro M1886, kterých ale v původní ráži 11mm (černoprachý náboj Werndl) zůstalo jen málo, zbytek byl také konvertován na náboj M90.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 3/10/2017, 12:45
od Rase
Tak mám tu pušku rád, jen to nebylo zrovna top a často byla ve výzbroji druhosledových jednotek, námořníků (prakticky všichni měli M1888/90) atd.
Dost mě zaujalo, že Werndlovky byly přestavěné na náboj M90 - to jsem nevěděl a vrtalo mi v hlavě, jaký používaly náboj, když byly nasazené na frontě. Takhle to dává smysl.

Re: Albánská legie

PříspěvekNapsal: 3/10/2017, 16:22
od Bublifuk
Tak to se obávám, že jsme se nepochopili, já psal o tom, že Mannlicher1886, který byl původně v ráži 11mm Werndl, byl přerážován (výměna hlavně atd.), na střelivo 8mm Mannlicher. Nikoli tedy Werndl puška, ale Mannlicher 86, který byl původně komorován na náboj Werndl. Jednoranné Werndlovky pokud vím nikdy přerážovány nebyly, ony ty náboje se do nich pořád vyráběly, takže to nevadilo, byly i tak k dispozici.
Ale jinak se to taky dělalo - třeba zrovna Turci (abychom se trochu vrátili zpátky k tématu, své Peabody Martini zčásti přerážovali na 7,65x53 Mauser náboj, když zavedli Mauserovi opakovačky do výzbroje. A šlo to.