Dlouhá cesta k Velké válce.

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Dlouhá cesta k Velké válce.

Příspěvek od Pátrač »


Obrázek


DLOUHÁ CESTA K VELKÉ VÁLCE.


Vážení kolegové. Máte před sebou práci, která má poměrně velké ambice. Pokusil jsem se na základě souborů informací s několika zdrojů sestavit příčiny a okolnosti a to jak vojenské tak i politické, které vedly k tomu, že dne 4. srpna 1914 překročením belgických hranic německou armádou, začala První světová válka. Nechtěl jsem ale pouze konkurovat práci, kterou v počátcích Palby zveřejnil generál Radar. Je zde:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=525

Pokouším se na rozdíl od této první práce o komplexní pohled na celou historii změn v Evropě, které ji k válce dovedly. Na vás nechám, aby jste posoudily jak se mi to podařilo. Jestli je tato práce konkurenční a nebylo by správné ji zde ponechat, prosím adminy aby ji vyrazili ven.

Když se podíváme hlouběji do minulosti ode dne, než pohnula první armáda k útoku přes státní hranici nepřítele, kterého jí vybralo její politické vedení, zjistíme, že od bitvy u Sedanu k níž došlo 2. září 1870 a při níž byla Francie tvrdě poražena Pruskem, nedošlo v Evropě jako takové k opravdu rozsáhlému konfliktu mezi tehdejšími evropskými velmocemi. Jistě, tvrdit že by se na válečných polích nic nedělo, to je nesmysl. Ale byly to války které bychom dnes nazvaly národně osvobozenecké a lokální. Opravdu tvrdé sražení v Evropě neproběhlo.

Přesto začal proces, který Evropu postupně změnil v soustředěnou nálož složenou ze všech možných trhavin a třaskavin. K explozi pak stačilo už jen 5 dní, které Evropu hodily do kotle války, jakou doposud nepoznala. Ale nikdo nevěděl, že uteče jen 20 let a přijde ještě větší hrůza.

Mimo Evropu se velmoci se realizovali v rychlých a tvrdých taženích elitních sil proti povstalcům ve svých koloniálních říších a tradičně se otřásal jih Evropy. Obyvatelstvo žijící v těchto velmocích si neuvědomovalo, že tato hrozba tedy hrozba celoevropské války zde je nebo, že by mohla nastat. O tom jak válka vypadá věděli jen přímí účastníci těchto vzdálených bojů a ostatní lidé si často ani neuvědomili, že se děje někomu něco zlého. Bylo to dáno i tím, že tyto bitvy a války vybojovaly v mnoha případech profesionální armády a informací tak bylo málo.

Prapůvod konfliktu nazvaným později jako Velká válka, ale byl ve válce mezi Pruskem a Francií. Francie v této válce ztratila hodně. Zkusme si to trochu vyjmenovat:

- byla velmi ponížena. Sama válku dne 19. července Prusku vyhlásila a sebevědomě se připravovala k triumfálnímu vítězství. Nakonec byla 2. září 1870 poražena způsobem jaký dějiny do té doby neznaly.

- 19. září 1870 už pruská armáda obléhala Paříž. Francouzská armáda však větší úsilí věnovala porážce povstání Pařížské komuny a nakonec popravila 25 000 komundardů.

- pod vlivem těchto událostí a abdikace francouzského císaře Napoleona III. nakonec Francie ztratila poslední pozice v Itálii a 20. září italská vojska obsadila Řím a tím zanikl Papežský stát. 2. října se pak Řím stal hlavním městem sjednocené Itálie.

Suma sumárum tak neukojitelné ambice jednoho muže, tedy císaře Napoleona III. přinesly významné změny mapy Evropy a Francie už v ní nebyla na prvním místě. Vojenské akce ale pokračovaly, vyhlášením republiky 4. září a lidovou válkou francouzského obyvatelstva proti pruským silám, která mohla získat sympatie neutrálních států. Kancléř Bismarck proto musel, proti vůli armády, válku co nejrychleji ukončit. Francouzský odpor, podnícený zejména odtržením Alsaska a části Lotrinska, ukončilo až obležení a ostřelování Paříže.

28. ledna 1871 bylo podepsáno příměří a 10. května 1871 ve Frankfurtu nad Mohanem byla definitivně uzavřena mírová smlouva. Francie v ní souhlasila s podmínkami - které byly velmi tvrdé - kladenými Německem, Mimo jiné odstoupila požadovaná území a jako válečné odškodnění se zavázala do tří let zaplatit 5 miliard franků. Nejhorší z psychologického hlediska pak byla ztráta Alsaska a Lotrinska, která zkomplikovala vztahy mezi sjednoceným a náhle vyrostlým Německem a Francií a znemožnila smíření mezi oběma národy na několik desetiletí.
Je zajímavé a asi i příznačné vzhled k dalšímu vývoji, že ani ve vítězném Německu nevládla spokojenost. Jak tato země rostla průmyslově a rostly i jiné ambice. Daly by se vyspecifikovat čtyř směrů:

- koloniální expanze

- na růst námořní síly, kdy tajným snem bylo aby se tato vyrovnala síle Velké Británie

- na potřebu získat větší vliv ve světě muslimů a to hlavně v Asii a nakonec

- neutuchající touha hrát dominanci na Evropském kontinentě.

Zde šlo o to , že ke vzniku jednoceného Německa došlo hodně pozdě. A v kruzích vládnoucí elity rychle vznikl pocit, který máme, když se díváme jak nám ujíždí vlak. Němci měli pocit, že do závodu o vliv, moc, impérium a z toho plynoucí respekt nastoupili pozdě. Jenže měli kancléře Otto von Bismarcka. Jeho práce v následujících letech přinesla své ovoce.
V řadách vítězů na d Francií byl i důstojník Friedrich von Bernhardi. Ten v roce 1912, když už byl dávno ve výslužbě napsal knihu ve které došel k těmto závěrům:

- Německo musí buď vést válku nebo se přímo vzdát boje o status světové velmoci

- válka je nevyhnutelná a tedy jeho vlast musí mít mohutnou vojenskou sílu.

Dále pak dospívá k závěru, že válka je biologická nutnost a že zákon na němž spočívají všechny ostatní přírodní zákony je zákon boje o existenci. My se ale raději vrátíme zpět a pokusíme se rozebrat těch 44 let které předcházeli tomu, co bylo nazváno Velkou válkou.

Pravda je, že v Evropě války utichly. Nadále však evropské státy vedliy nespočet válek a ozbrojených střetnutí po celém světě. Samy sobě Francie, Belgie, Německo, a Velká Británie nadělily desítky let dobrodružných výbojů spojených s masakry, porážkami a objevily se i jevy, které do té doby historie evropského válčení neznala. Na pár z nich se pokusím tak trochu poukázat.

Jako první bych uvedl konflikt, nazvaný „Čínsko-japonská válka“ v letech 1894-1895, která připravila Čínu o Taiwan až do konce roku 1945, kdy ho obsadily jednotky kuomintangu pod vedením generála Čankajška. Ta sice nebyla za účasti evropské metropole ale důvody byly podobné. Hlavně pak ale šlo o boje ve válce zvané boxerské povstání v roce 1900. Zde se kontingenty moderních evropských armád samostatně i v koalici střetávaly s armádou, která po nic střílela z luků, raketami, zadovkami a snažila se je porazit hromadnými útoky. Z hradeb hradů a pevností na útočníky byly dokonce házeny oštěpy. Zde se poprvé významně zapsal do dějin plukovník Erich von Falkenhayn, který proslul tvrdostí a krutostí při vedení boje.

Na porážce "boxerů se podílela i rakousko-uherska armáda a námořnictvo.

Obrázek


Na obrázku je skica, ukazující útok rakousko-uherských a nemeckých námořníků na pevnost Taku.

Jako další jsem vybral konflikt, kterým byla krátká válka válečníků kmene Zuulů proti britské koloniální armádě a která měla dva zásadní momenty.
První moment představuje bitva na místě zvaném Isandlwana Battlefield. 22. ledna 1879 zde 25 000 zuulských válečníků porazilo britské jednotky v počtu asi 1180 vojáků. Rychlopalba ze zadovek ani pověstná odolnost britských profesionálů nemohly obstát proti lavině smrtí pohrdajících bojovníků. Bitvu přežilo asi 120 Britů, kteří uprchli v průběhu boje.
Druhý moment pak byl bitva u Rorke´s Drift Battlefield ve 22 – 23. ledna 1879. Na tomto místě bojovalo 100 britských vojáků-pěšáků, ženistů i domobranců proti armádě tvořené asi 4000 Zuulů. Při boji trvajícím s přestávkami asi 18 hodin, těchto 100 vojáků dokázalo díky lehkému opevnění, které dokázali postavit, přesné a rychlé střelbě a neuvěřitelné statečnosti, zuulskou armádu natolik poničit, že tato odtáhla. Porážka u Isandlwany otřásla britskou koloniální říší u samých základů.

Další válka, kterou bych v tomto století připomenul je povstání dervišů v Súdánu roku 1884. Zde nacionalisticky a nábožensky zpracovaná masa domorodých bojovníků dobyla Chartúm a zlikvidovala místní posádku. Trestná výprava pod vedením generála Horatia Kitchenera se s touto povstaleckou silou utkala až po dlouhých 14 letech v roce 1898 a to v generální bitvě u Omdurmánu. Zde se svět seznámil poprvé s palbou kulometů do sevřených mas bojovníků. To nebyla bitva ale plošná likvidace - po 3 hodinách povstání zaniklo - padlo okolo dvaceti tisíc bojovníků chalífi Abdulláha. Britové sami ztratily okolo 500 mužů, toho jen asi 120 padlo. V této bitvě bojoval jako kavalerista i Winston Churchill.

Búrská válka propukla v roce 1899 poté, co Búrové definitivně odmítli udělit občanství (a tudíž i patřičná občanská práva) Britům, kteří se do země valili od roku 1887, kdy se v ní našla bohatá ložiska zlata. Boje zahájili Búrové poté, co Velká Británie odmítla stáhnout nové vojenské jednotky ohrožující hranice búrských republik. Válka trvala od roku 1899 do roku 1900 první fáze, v níž Britové zpočátku utrpěli několik ostudných porážek, aby se nakonec prosadili díky obrovské materiální a početní převaze. Potom přešla válka do gerilové podoby , od roku 1900 do 1902. Tu nakonec Británie vyhrála jen za cenu nasazení téměř 250 tisíc vojáků, obrovských ztrát a použití extrémně brutálních metod - v dnešní době by je mezinárodní právo vyhodnotilo jako válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, které značně zdiskreditovaly myšlenku, že Britové přinášejí koloniím civilizaci. Asi nejdiskutovanější byly taktiky spálené země a vytváření koncentračních táborů pro téměř všechny búrské obyvatele búrských republik, včetně žen a dětí, což někteří moderní autoři označují vzhledem k podmínkám v nich panujících za jednání s charakterem genocidy. Byly zde však i další zločiny jako mučení a zabíjení zajatců. Nutno ovšem říci, že řada Búrů se těmto metodám rychle přizpůsobila. Celý tento komplex do té doby neviděných metod vedení války zastřešoval svojí autoritou velící důstojník generál, hrabě Horatio Kitchener.

Poslední země, která si vyzkoušela aniž by to tušila jaká by mohla být opravdu velká válka v Evropě bylo carské Rusko. Rusko – japonská válka začala v roce 1904 útokem Japonska na přístavy Port Arthur a Vladivostok. Port Arthur kapituloval po 11 měsíčním obležení. Ruské válečné loďstvo vedené admirálem Rožděstvenským bylo poraženo v námořní bitvě u Cušimy. Ruská flotila byla počtem lodí silnější než japonská, ale japonská flotila pod vedením admirála Tóga byla mobilnější a lépe vyzbrojená. Ruská pozemní armáda byla poražena v bitvě u Mukdenu. V této válce si ruská a japonská armáda vyzkoušely ledacos:
- útoky přes drátěné překážky před hlavněmi kulometů
- nepřímou dělostřeleckou palbu
- účinek palby těžkých děl na nekrytou i zakopanou pěchotu
- minomety a zákopovou válku

Všechny tyto vzdálené a přesto těžké a krvavé války měli jedno společné. Dojem jejich důsledky udělaly jen na postižené v místě a nasazené vojáky. Obyvatelé evropských zemí nezískali nic, jen popisy v novinách, které opěvovaly udatnost „jejich chlapců“. Bezprostřední zkušenost ztrát a zmaru nesli poražení, nikdo jiný.

Nikdo nedokázal docenit ještě jednu zásadní změnu která Evropou prošla. Ještě před bitvou Sedanu hodně válek vedly proti sobě vládnoucí elity, které používali k vedení války profesionální nebo poloprofesionální armády. Války byl většinou krátké a o výsledku rozhodla jedna či pár bitev. Průmyslová revoluce vedla ke změnám vlád a do válek bylo najednou možno hromadně zapojit velká množství ozbrojených lidí. Winston Churchill, jediný v té době našel odvahu varovat svoji zemi před lehkomyslností při přípravě na takovou válku. Z válek králů a císařů se měly a také nakonec i staly války národů. Se vší ničivostí kterou bylo lze očekávat.

Churchill přímo uvedl, že nová evropská válka kdy proti sobě budou bojovat do té doby nevídané armády může skončit pouze porážkou a zkázou poraženého a stejně tak těžkým morálním a ekonomickým rozvratem vítězů. Jak vizionářské. Stal se terčem posměchu. Stejně tak v roce 1911 představitel německých sociálních demokratů August Bebel varoval říšský sněm, že evropská válka která se zde diskutovala bude natolik ničivá, že může vést k revoluci. Byl vysmíván. Stalo se to v době kdy Německo s arogancí jemu vlastní vzneslo požadavek na Francii a Velkou Británii aby tyto Německu postoupily některý přístav na atlantickém pobřeží Maroka.

Německo si pod vedením Bismarcka počínalo velmi sebevědomě. Jeho hlad byl ukojen vítěznou válkou. Začalo budování aliancí a volných svazků, které byly myšleny jako soustava ochranných bariér, které měly zajistit poklidný růst Bismarckova díla. Šlo mu prioritně o jedinou věc: udržet Francii ve stavu trvalé slabosti aby nebyla schopna vést odvetnou válku.

Obrázek


Na obrázku je fotografie Otto von Bismarcka, už jako starého pána.

Francie se nikdy nesmířila s ztrátou Alsaska a velké části Lotrinska. Porážka u Sedanu stále bolela a ve vojácích udržovala pocit nesplněné povinnosti porážku vrátit a získat zpět ztracená území. Proto Bismarck kromě přímých hrozeb vedl jednání tak, aby Francii postupně zbavil přátel nebo alespoň sympatizantů. Byla to úžasná hra. Snažil se sblížit Rusko a Rakousko tím, že by vytvořil jejich společnou vazbu na Německo. Zároveň vynaložil velké úsilí na to, aby udržel mír na Balkáně. Věděl, že pro Rakousko je to velmi citlivé místo a pokud by se zde začalo angažovat silou, Rusko by s velkou pravděpodobností nezůstalo bokem.

Bismarck se pohyboval po Evropě v roli toho, kdo organizuje pozitivní rozhovory. Přitom se chytře k ničemu nezavázal. Plány mu narušilo to, že se nedokázal shodnout s ruským kancléřem Gorčakovem. Rusko se proti jeho doporučení pustilo v roce 1877 do války s Tureckem. Celé se to odehrávalo na pozadí neustálého národnostního kvasu na Balkáně. V roce 1875 odehrálo povstání v Bosně a Hercegovině a roku 1876 v Bulharsku. Po tuto dobu zde svou úlohu hraje právě carské Rusko, které po četných válkách proti Turecku podporovalo Balkánské Slovany a podněcovalo je k povstání. Srbsko a Černá Hora vzápětí vyhlásily Turecku válku. Roku 1876 se o krizi jednalo na konferenci v Cařihradě.
Nový sultán pod tlakem Mladoosmanů vyhlásil ústavu. Spolu se slábnoucím vlivem Osmanů naopak roste vliv Rakousko-Uherské říše a Ruska. Rusko v tajné budapešťské dohodě přiznalo Rakousku právo okupace Bosny a Hercegoviny a následovala rusko-turecká válka 1877-78. Válka byla ukončena San Stefanským mírem, který znamenal značné posílení Ruského vlivu na Balkáně, vytvoření Bulharského státu a uznání nezávislosti Srbska, Rumunska a Černé Hory. Tyto podmínky byly stvrzeny na Berlínském kongresu v srpnu 1878, což už zase byla práce Bismarcka.

Musíme totiž vidět, že Rusko také mělo své „naléhavé“ potřeby. Jejich realizaci vidělo právě na Balkáně kde se cítilo být ochráncem jediného slovanského státu zde existujícího a to Srbska. To neustále vedlo boj za zvětšení svého území a hlavně o přístup k moři. Navíc Rusko mělo za to, že musí chránit i slovanské národy žijící na území Rakousko- uherské monarchie. Šlo o Ukrajince, Rusíny a Poláky. V monarchii vidělo svého přirozeného nepřítele a čekalo na to, co se bude dít. Tato malá válka a hlavně výsledek na nějakou dobu ale přinesli uklidnění situace

O rok později Bismarck inicioval vznik obranné aliance s Rakouskem. Císař Vilém I. to považoval za zradu na Rusku a dokonce hrozil abdikací. Možná tušil, že tento závazek který nikdy nebyl zrušen v budoucnosti přinese nedozírné následky. Ale kancléř šel dále. Jeho majstrštyk na poli diplomacie bylo uzavření „ aliance tří císařů“ v roce 1881, která Rusko, Rakousko a Německo zavazovala ke společnému postupu na Balkáně. Aliance zanikla za 6 let ale splnila svůj účel a po zániku Německo uzavřelo s Ruskem tajnou „Zajišťovací dohodu“ ve které se tyto mocnosti dohodly na tom, že:

- dodrží vzájemnou neutralitu v případě konfliktu se třetí zemí

- tato dohoda neplatí pokud Rusko napadne Rakousko nebo Německo Francii.

Tento druhý diplomatický mistrovský výkon odvrátil možné spojenectví mezi Ruskem a Francií. Mezitím ale v roce 1982 bylo ke spojenectví Rakouska a Německa připojeno Italské království.

Cílem bylo zajistit Rakousku klid v zádech, pokud by se dostalo do války s Ruskem a Itálie by dostala okamžitou pomoc pokud by byla napadena Francií. Itálie ale dokázala do smlouvy vložit doložku, že vše co bylo ujednáno nesmí být namířeno proti Británii, kterou Itálie považovala za tradičního přítele. A aby toho nebylo málo, v roce 1883 rumunský král připojil k Trojspolku i svoji zemi. Přechodně dokonce bylo připojeno i Srbsko cestou separátní dohody s Rakouskem a Španělsko dohodou s Itálií.

Pokud šlo o Británii, Bismarck měl jediný cíl. Udržet ji v přátelské izolaci vůči Německu a v nepřátelské izolaci vůči Francii. Na Brity se díval jako na lidi, kteří nevědí co chtějí. Když byli u vlády konzervativci měl snahu Británii připojit ke svému řetězci aliancí. Když byli vystřídáni liberály, snažil se je znepřátelit střídavě s Ruskem nebo s Francií.
Podpořil britské aktivity v Egyptě a využil toho k tomu aby Británii donutil k ústupkům v dalekém zámoří. Tím předhodil vlastním korporacím alespoň něco, nemohl je ignorovat. On sám v budování koloniální říše neviděl budoucnost. Ale chytrou politiku získal pro Německo Helgolannd. Ten kdo se zajímá o námořní válku ví, jaký tento územní zisk nabyl ve Velké válce na moři na významu.

Výsledek byl na tehdejší dobu famózní. Německo se opíralo o silné Trojspojenectví. Rusko a Británie byly v roli spojenců bez přímých závazků - to je prostě diplomatická lahůdka - a Francie byla v pevné izolaci. Z této základny chtěl kancléř rozvinou hospodářskou expanzi.

Jenže nic netrvá věčně a kancléř, který zasvětil svůj život zajištění klidného vývoje Německa se koncem osmdesátých let dočkal trpkého rozčarování. v Roce 1888 nastoupil na trůn následník Vilém II. Ten měl obavy z Bismarckovi moci a spojil se proti němu s vojáky. Bismarck dostal padáka. A začalo míchání třaskavin.

Jako první Vilém II. odmítl prodloužit zajišťovací smlouvu s Ruskem. To se cítilo poníženo a car Alexandr III. uzavřel pro Francii přelomovou dohodu s touto republikou, která po roce přerostla ve smlouvu o vzájemné pomoci v případě napadení kteréhokoliv z partnerů. Tato smlouva zůstala v platnosti až do zahájení války v roce 1914. Byla to smlouva mimořádně významná. Zavazovala oba aktéry zahájit mobilizaci ihned, pokud ji zahájí kdokoliv z Trojspolku. A Alexandrovi III. francouzský generál Boisdeffre jasně vysvětlil, že mobilizace znamená totéž co vyhlášení války.
Alexandra k tomu navíc vedl strach, že se Německo spojí přímo s Británií. A tak Francie protrhla svoji izolaci.

Německo bylo dále. Jeho územní ambice sahaly daleko na východ. Chtělo získat všechny ruské části Polska, a odtud rozšířit svůj vliv do Litvy a celého Pobaltí. Když se podíváte na mapu, je jasné, že císařské Německo chtělo získat zpět rovnováhu sil kterou svými aktivitami narušil car Petr I. a potvrdila Kateřina Veliká.

Pro zajímavost bych chtěl sdělit i fakt, že ta dohoda kterou německo neprodloužilo a tím spustilo aniž by to chtělo rozsáhlé změny v postavení Francie na kontinentě, byla dána k ledu proto, že se říšské radě řízené novým císařem zdálo, že je neloajální vůči Rakousku a také - což je úžasný diplomatický závěr - i proti Británii.
Zdere asi projevil rys povahy nového císaře. Byl to otevřený a ve své podstatě čestný muž. Na druhou stranu ale proslul nečekanými a rychlými změnami nálad. Přestože zvrátil dlouho Bismarckem budovaný vztah s Ruskem, co se týká Británie, pokračoval alespoň zpočátku v politice přátelství. Bylo to ale spíše dáno osobními sympatiemi než politickou prozíravostí.

Tyto sympatie ale nemohly zastavit nastupující roztržku v německé politické a hospodářské sféře. Bismarck byl odejit a nastoupili noví lidé. Ti ale nedávali dost pozor, když se mohli učit. Bismarck byl tvrdý politik - někdy si říkám, že to byla stejná zarputilá nátura jako pozdější hvězda britské politiky Churchill. Dokázal, když bylo potřeba ukázat pěst a když nebylo zbytí tou pěstí udeřit. Na druhou stanu bylo obratný diplomat. Jeho následovníci si ale pamatovali jen tu pěst. Nedokázali čekat a zahájili odklon od vnitřního upevňování k expanzi ven. Je logické, že velmi rychle muselo dojít k nárazu na britské obchodní zájmy. Propuštěný kancléř se svojí na jedné straně taktní a na druhé straně lstivou politikou by asi nepřipustil nějaké velké jiskření. Věděl, že strana konzervativců, která nejvíce hlídala britské zájmy v koloniálním světě byla v mnoha směrech stranou, která s Německem sympatizovala. Osobní kouzlo císaře pak zajistilo jeho poměrně velkou oblibu v britských politických kruzích. Navíc jako bonus pak získal velký vliv na nového ruského cara Mikuláše II. To byl člověk zvláštní a není třeba jej rozebírat. Ljubov to s noblesou a velkou pečlivostí už udělala. Zde je vidět jaké její dynastické práce mohou mít význam.

První německo – britský náraz přišel v roce 1882. Byl vyvolám poměrně banálně. Někdo z Německa poslal do Londýna nějaký požadavek , aby Britové přestali s Němci soupeřit o železniční koncese v Turecku. Britů se to nelíbilo ale ještě více jim vadilo, že se tím císař neustále vychloubá.

V roce 1895 pak jeho intervence zajistila, že Rusko obralo Japonsko o výdobytky z války s Čínou. Japonsko bylo britský chráněnec a Británie se tak dostala do situace, která jí nebyla milá. Jedním z důsledků tohoto německého kroku pak byla rusko-japonská válka která otřásla celým Dálným východem a měla svůj vliv na mnoho rozhodnutí před samotnou Velkou válkou. Byla to válka, která začala na Dálném východě „bílého muže“ zbavovat glorioly všemocnosti.

Další náraz a to už velmi vážný přišel v roce 1896. Velký obdivovatel Bismarcka, Rhodes zahájil novou vlnu expanze britského impéria v Jižní Africe. To už křížilo přímo plány císaře v této oblasti a nakonec vedlo k rozhodnutí odeslat do oblasti vojenské síly a vyhlásit nad Transvaalem protektorát. Tento návrh šokoval nového kancléře Hohenloheho natolik, že se postavil na odpor s tím, že by to znamenalo válku s Británií. Nakonec byla odeslána blahopřejná zpráva prezidentovi Paulovi Krugereovi, prezidentu Jihoafrické republiky, která ale napsána tak, že tvrzením zpochybňujícím britskou svrchovanost nad Transvaalem Brity velmi urazila.

V obou zemích se pod vlivem tisku zvedla vlna emocí:

- v Británii ze zklamání, že dosavadní přítel se najednou projevil jako zákeřný soupeř. Anglie kolonizovala tak dlouho, že když narazila na jiný stát se stejnou ambicí, nechtěla pochopit, že ten druhý může cítit stejné právo kus světa urvat. A že by její další expanze mohla někoho znejistit, už nechtěla pochopit Británie vůbec.

- v Německu pak ze skryté závisti a žárlivosti, že druhá strana má moc a ještě by chtěla více. A navíc tam kde i ten kdo k porcování světa přišel později mohl kus dortu dostat.

Británie se jinak po stránce politické a hlavně vojenské chovala jako by se nic nedělo. Je to divné, ale právě to pomohlo krizi utlumit bez jediného výstřelu. Německo skutečně zahájilo válečné přípravy a dokonce požádalo o spolupráci Francii Rusko. Tyto země ale necítili potřebu se angažovat - důvody jsou jasné a nakonec vědomí naprosté převahy královského námořnictva německé horké hlavy ochladilo. Ale toto ochlazení zdůvodnitelné pouze a jen slabostí na mořích a oceánech vedlo k dalším dalekosáhlým změnám. Roce 1897 císař Vilém II. Povolal do služby admirála Tirpitze a dal mu jediný úkol. Vytvořit z německého námořnictva sílu schopnou úspěšně bojovat s královskou flotilou. Rok 1897 pak zrodil první velký program rozvoje námořních sil.

Třetí náraz přišel ze strany kde by ho nikdo nečekal. V roce 1897 byl císař na oficiální návštěvě v Damašku. A to by nic moc nebylo. Jenže při této příležitosti se prohlásil za „ochránce všech muslimů na celém světě“ A bylo zle. Bylo to pochopeno a zcela po právu jako provokace proti Francii a Británii. Velkou část muslimského světa ovládali ony dvě. Ale vážně poškozeno se začalo cítit i Rusko. Tím, že se císař vyjevil do role patrona Turecka byl osudově narušen dobrý vztah Ruska k jeho říši.
Císař tak dosáhl to, čemu se Bismarck dokázal elegantně vyhýbat. Kamkoliv se nyní všechny mocnosti v Evropě i ve světě podívali, viděli vytrčenou německou pěst.. Přesto ale Británie udělala nečekané vstřícné gesto. Jako by se přenesla přes urážky a v roce 1898 nabídla Německu takové spojenectví jaké se 20 let pokoušel uzavřít Bismarck. Němci byli překvapeni. Nechápali proč nabídka přišla zrovna nyní a stali se ihned podezřívavější. Pochopili ale nabídku neprávně. Jako britskou slabost. To byla pro německou politiku trvalá indicie. Stále podceňovalo sílu Británie a stejně tak stále přeceňovala sílu Ruska. Vůbec je nenapadl jediný správný důvod. Že Británie může mít motivaci jinou . A přitom o ni šlo hlavně. Byl to:

- nově získaný pocit jisté izolovanosti a dílčí slabosti na africkém kontinentu

- starý a nově objevený pocit že německo je přirozeným přítelem

Němci tedy na základě špatného hodnocení situace podpořeného podezřívavostí nosného úředníka německého ministerstva zahranič Holsteina smlouvu odmítali řešit. Holstein by dohodu rád přijal ale nedokázal se zbavit obavy, že by se německo stalo nástrojem britské vůle. Na druhou stranu se rozhodl využít stávající slabosti Británie která hluboce zabředla do búrského dobrodružství a rozhodl se ji vydírat a zároveň držet v naději, že nové spojenectví je na dosah ruky. To se líbilo i císaři. Ten s vědomím že jeho námořní síly právě dokončily významný kvalitativní a kvantitativní krok toto jednání podporoval. Británii to stálo hodně. Tvrdě platila ne za to, že ji Německo podpoří. Platila za to, že ji Německo nenapadne. Britská vláda která nezvládala svoji práci se choval jak štvané zvíře a císařovy bojovné výroky a neustálé skryté i otevřené hrozby pomalu plnily nádobu jejíž naplnění se mělo stát závažím které spustí padací most k válce.

Jeho chování vyvolávalo po celé Evropě nedůvěru a vážné obavy ze všeho a nejvíce ze sousedů. Válka se blížila a její přibližování nešlo zastavit ani zpomalit. Od roku 1900 se Evropou nestále šířily vlny nesmyslných rivalit a zlobných politických útoků. A to většinou mezi státy, které by spoluprací v obchodu, rozvoji průmyslu získaly nejvíce a dokonce pro ně byly klíčové pro další klidnou existenci. A všichni měli své sny které stále více cítili potřebu uskutečnit. Takže se odvážím tvrdit, že odpovědnost císaře Viléma II. za vznik Velké války spadá právě do těchto let. A je to odpovědnost nejvážnější. Jeho odpovědnost je skryta v tom, že děla zlou krev. A jeho neustále změny nálad vedly k tomu, že i možné dobré úmysly se nakonec otočily a přinesly zlé následky.
Je nesprávné hledat viníky jen v těch, kdo nakonec soustředěnou nálož odpálili. A je nesprávné hledat příčiny války v posledních měsících před jejím vypuknutím.

Přesto že Británie trpěla, našla odvahu a německou stranu dvakráte důrazně varovala. Roce 1898 a 1901 jasně řekla, že pokud se nebude ze své izolace moci přitulit k silnému Trojspolku, zváží obnovení přátelských vztahů s Francií a Ruskem. A zde se začal rodit druhý slepenec budoucích nepřátel, tedy Trojdohoda. Němci takové spojenectví považovali za nemožné. Věřili že pokud budou ještě troch vydírat, nakonec Anglie přistoupí na dohodu v duchu „my páni a Britové kmáni“.

Slabošství britské vlády pod vedením Chamberlaina bylo až ostudné. Na druhou stranu se není moc co divit. Búrové bojovali s nasazením, které britská armáda nepamatovala a navíc čelila ostré kritice za to jak se s Búrskými ženami a dětmi zacházelo a do toho neustálý tlak od Německa. Ale že má páteř ukázala v roce 1902 smlouva o spojenectví s Japonskem. Na pohled nešlo o nic významného ale tím, že uzavřelo Japonsko smlouvu s Británií už ji nedokázalo uzavřít s Ruskem. Francie v té době nedokázala Británii odpustit anexi Egypta. A to tak intenzivně, že to na chvíli potlačilo i trauma ze ztráty Alsaska a Lotrinska. Jenže v roce 1904 v dubnu došlo k nečekanému pokroku – byla rozjednána britsko – francouzská dohoda. Byla to dohoda kde se Francie vzdala jakýchkoliv nároků v Egyptě a na druhou stranu Británie dopředu uznala jakýkoliv francouzský zábor v Maroku. Velkou roli na úspěšné dohodě, která do té doby tradiční nepřátele dostala za jednací stůl sehrál britský král Edward VII. Jeho elegantní a přitom upřímné vystupování Francouze jako národ přesvědčily, že by to možná šlo zkusit. Po mnoha staletích nepřátelství tyto dva národy našly společné zájmy a dokázaly se domluvit. Tato dohoda pak umožnila rozvoj dalších vztahů a oba státy tak německé nemoudré eskamotérství dostalo z izolace a navíc do role spojenců.

Císař ale nepřestal provádět své žonglování s nápady, návrhy a změnami rozhodnutí ze dne na den. Celé jeho jednání mělo jediný cíl -francouzsko – britskou dohodu rozvrátit. Zkusil to dokonce třikrát.

Primo: pokusil se přesvědčit ruského cara, aby posla své černomořské lodě přes Bospor a Dardanely proti Britům. Když však poslední reálná námořní síla – baltická flotila vyplula na svoji fantastickou plavbu kolem světa vstříc vlastní zkáze, dostala se do vážného námořního konfliktu. Zde na Palbě byl dokonale popsán a diskutován v práci „Hullský incident“ od kolegy Jarla. Já si to nechal sem, abych mohl uvést, že jsem narazil na informaci, že ruská flotila dostala falešnou informaci z německých zdrojů. Mohlo to tak být a také nemuselo. Ale celkem by to do myšlení a chování Německa zapadlo.
Pravda je, že car Mikuláš II.se cítil ostrou britskou reakcí a vyhrůžkou potopení baltické fotily britskou Channel Fleet, velmi ale opravdu velmi ponížen. Natolik, že sám navrhl Německé straně aby se Rusko, Německo a Francie spojili a „jednou provždy skoncovali s britskou arogancí a drzostí“. Císař byl nadšen a rozjel projekt systému smluv a vojenských demonstrací ale carovi došel dech i odvaha a nakonec nic nebylo.

Secundo: císař se nechal přesvědčit aby odjel do Tangeru. Byl Holsteinem a kancléřem Bülowem správně připraven a pronesl projev, který zpochybnil francouzské nároky na Maroko. Bülow na to navázal s tím, že je potřeba svolat mezinárodní konferenci, která by posoudila budoucnost této kolonie. Francie byla v krizi, Rusko bojovalo o Port Artur a Francie tedy obětoval svého ministra zahraničí Delcassése a tento požadavek přijal. Německá pěst zaznamenala úspěch ale vyvolala takový poplach, že se Británie a Francie ještě více sblížily.

Tertio: císař sám na jedné ze soukromých schůzek s carem tomuto na plavbě své jachty návrh smlouvy o budoucí spolupráci v hospodářské a vojenské oblasti. Car v hnutí mysli které se nyní těžko chápe byl pro. Jeho ministři ale po jejím prostudování naznali že by došlo k vážné roztržce s Francií a jelikož se něco vykecalo Francie dal důrazně najevo nesouhlas s takovými praktikami. Smlouva tak tiše zmizela ze světa.

Na druhé straně musíme vidět, že i druhá stran, tedy britská si přisadila do vytváření a ládování náloží do třaskavého kotle. Nový první lord admirality Fisher od svého jmenování nasadil silně protiněmecký kurs. Začal mluvit o preventivní válce a o potřebě zničit německou flotilu v přístavech a tím Německo zbavit možnosti konkurovat jeho lodím na moři. To Německo vedlo k dalším provokacím a útokům jak na Brity tak i na Francouze. Nepřineslo to sice k uzavření nějaké zásadní smlouvy, ale došlo k tomu, že i britské veřejné mínění se přiklonilo k možnosti, že pokud Německo napadne Francii bude britská armáda v její prospěch přímo intervenovat. Nakonec se obě vlády dohodly a začaly první konzultace generálních štábů.

Na tomto základě nový německý plán útoku na Francii platný od roku 1905 počítal s možností boje proti až 100 000 britských vojáků.

Další krok který se podařil britské vládě znovu změnil situaci v Evropě. V roce 1907 se podařilo po několikaletém jednání odstranit domluvou a vzájemnými ústupky srovnat všechny zásadní rozpory mezi Británií a Ruskem. Žádná zásadní smlouva sice nebyla uzavřena ale s oteplováním vztahů s Francií které stále pokračovalo se začala formovat volná koalice. Od tohoto roku sice ještě ne jmenovitě ale fakticky už ano byl evropské velmoci rozděleny do dvou uskupení, což už se do začátku války nezměnilo. Rusko – Francie - Británie byly prapodivný slepenec, který by bez agresivních a někdy velmi nemoudrých kroků německé politiky nemohl vzniknout. Nejisté zůstalo jen to, kam patří Itálie ale ta se na dalších událostech až do začátku války nepodílela. Evropa byla tedy rozdělena a předehra k válce byla odehrána. Toto nové rozdělení moci nebylo tradičně rovnováhou moci.ale pouhou morální a politickou bariérou. Všichni se cítili ohroženi a začalo napřed pomalé ale stále se zrychlující se zvyšování vojenských potenciálů jednotlivých zemí. Zlé také bylo, že se nástroje pro vedení války tedy armády a jejich generální štáby pomalu začaly vymykat kontrole svých králů a carů. Evropou se začal šířit strach. Výbušného materiálu se už nashromáždilo dost, šlo jen o to kdy , co a jaká jiskra zažehne zápalnou šňůru

Jiskření na Dálném východě , tedy výše zmiňovaná Rusko–japonská válka se nějak moc na dění v samotné Evropě neodrazila. To pravé jiskření se poprvé objevilo kde že jinde, než na Balkáně.

Bulharsko se rozhodlo využít vážné vnitřní krize v Turecku a chtělo se zbavit turecké nadvlády. Rakousko uhersko využilo totéž a rozhodlo o formálním připojení území Bosny a Hercegoviny k habsburské monarchii, které bylo prohlášeno ve Vídni 5.10.1908. Do této doby formálně turecké území bylo fakticky okupováno a vojensky i civilně spravováno habsburskou monarchií již od roku 1878. Po revoluci v Turecku v létě 1908 přistoupila habsburská monarchie k anexi, která měla být mj. výrazem energičtější orientace v balkánské politice.
Okupace tohoto území byly staršího data a zde jen připomenu že to byla vojenská akce rakousko-uherské armády, jíž měl být na základě rozhodnutí berlínského kongresu omezen vliv Ruska a Srbska na Balkáně. Zahájena 13. 6. 1878; značnou měrou se na ní podílely jednotky z českých zemí. Přestože měla Vídeň souhlas Turecka, místní turecké posádky a muslimské obyvatelstvo kladly odpor. Obsazení celé země se protáhlo až do září, poslední odpor v pevnosti Klobuk (Hercegovina) byl zlomen 20. 10. 1878; během akce padlo na 5 000 vojáků.

Možnost této anexe spolu už delší dobu probírali ministři zahraničí Izvolskij za Rusko a Aehrenthal za Rakousko. Rusko bylo více než pozitivně motivováno – rakouský ministr sliboval pomoci vyjednat volný pohyb pro ruské lodě před dardanelské úžiny. Než však mohl Izvolskij vysondovat postoje Británie a Francie , byla anexe vyhlášena. Itálie se okamžitě cítila uražena a Srbsko se cítilo okamžitě ohroženo. Překvapené Rusko pak bylo navíc nuceno Německem k uznání tohoto aktu pod pohrůžkou války s Německem a Rakouskem. Zlé bylo i to že se tak Rusko nechalo přichytit při jednání za zády Francie a Británie – přitom to nebyla až tak pravda. Dostalo strach, ustoupilo a anexi uznalo. Zůstalo v něm však hodně hořkosti a zlosti - jeho postavení na Balkáně ztratilo váhu. Izvolskij zjistil otřesen jednáním svého protějšku, že byl nejen zastrašen ale také podveden. Rezignoval na své funkce a stal ze zněj nesmiřitelný kritik a nepřítel germánských mocností.

Aehrenthalovo podrazáctví lze vnímat jako další významnou příčinu vzniku války. Byl natolik potěšen tím co dokázal – viděl se jako druhá obrněná pěst vedle té německé - ho povzbudilo k pokračování tohoto typu politiky. Viděl totiž výsledek za který by mu obrazně řečeno měli líbat ruce. Rakousko získalo 560 kilometrů pobřeží Jadranu a mělo tak najednou ve svých námořních aktivitách výrazně volnější ruce.

Anexe vyvolala v Evropě velkou diplomatickou a politickou krizi, jež byla bezprostředně urovnána na jaře 1909 po smlouvě mezi habsburskou monarchií a Tureckem o finanční náhradě. Dlouhodoběji zůstala anexe kritickým východiskem neurovnaných poměrů na Balkáně a jedním z hlavních podnětů rozpoutání první světové války.
Hloupost nebo spíše nešťastnost tohoto jednání vyniká o to více že vlastně až do roku 1914 se alespoň oficiální vztahy mezi Německem a Francií a Británií na druhé straně vytrvale zlepšovaly. A tento proces mohl dosáhnout i netušených výšin, kdyby se neustále nezlepšovala síla německého loďstva. Po desítkách let, které od té doby uběhly se jeví, že císař chtěl silné loďstvo hlavně ze své osobní ješitnosti. Naopak Tirpitz v něm viděl nástroj při svých protibritských cílech. Jenže Britům se vše jevilo jako důsledně plánovaná eskalace, kterou nemohli strpět.

Císař pro napravení škod zvolil velmi nevhodný způsob. Ve svém interviewu pro tisk, myslím že to bylo v Daily Telegraf se vykreslil jako jeden z mála přátel Britů v Německu, tedy zemi, která není vůči Albionu přátelsky laděná. Tím ale nejen že Británii neuklidnil ale naopak naštval své generály a kancléř Bülow jeho výroky přímo odmítl jako soukromou aktivitu císaře. Císař si sním vyřídil účty a Bülow byl odvolán – další kancléř byl muž podle všeho dobré vůle a mír chtěl. Byl to Bethmann- Holweg. Ten začal pracovat usilovně na britsko-německé smlouvě a jelikož v roce 1910 se k moci dostali liberálové, vypadalo to velmi nadějně. Zde ale narazil na sílu na kterou se zapomnělo. Byli to vojáci a námořníci.

Tirpitz odmítl jakékoliv ústupky pokud se týkalo německých námořních sil. To by nebylo nejhorší, ale vojáci jednoznačně určili že dohoda pokud nějaká má být, musí zajistit, že Británie nebude vojensky pomáhat Francii, pokud bude napadena. Touž znělo jako vydírání a také to vydírání bylo. A jasně z toho bylo cítit zápach zrady a nějakého velmi nebezpečného strategického manévru. Na tuto provokaci Británie ústy svého mluvčího , sira Edwarda Greye odpověděla čestně. Větu kterou pronesl by bylo dobré vytesat na velkou skálu. Má velkou morální hodnotu. Zněla:

„ Nová přátelství nenabývají na ceně tím, že se zrazují stará“

Ze smlouvy nic nebylo. Ale napětí znovu v tom to roce a to jsme už na datu 1910, povolilo. Němci jako celek sice trpěli stále silnější anglofofobií ale dohoda mezi Francií a Německem o Maroku jim dala pocit úspěchu. A navíc v roce 1908 a znovu v roce 1910 došlo k osobním jednáním mezi rakouským císařem a králem Edwardem VII. Zde se jednalo i o tom jak zmírnit napětí mezi Británií a Německem a císařovo slovo mělo v Německu určitou váhu. Sice uklidnění nevydrželo dlouho ale bylo vítaným odkladem.

V roce 1909 bývalý náčelník generálního štábu německého císařství Alfred von Schieffen zveřejnil práci, ve které věštil z pomyslné koule střelného prachu. V práci varoval před jenáním Británie, Ruska, Francie a jakoby s velkou jasnozřivostí i Itálie. Upozornil na snahy jmenovaných mocností o celkové sblížení, aby bylo možno provést soustředěný útok na Ústřední mocnosti. Psal o milionových armádách a o blížícím se nebezpečí - jeho práce na císaře udělal takový dojem, že trval na tom, aby se sní seznámilo celé velení armády.

Bohužel velmi rychle došlo k další krizi. Za tu tentokráte nemohl císař – je opravdu více než jasné že jednání císaře se nedalo odhadnout a bylo nejméně předvídatelnou politickou kalkulací. Byl to jeho ministr zahraničí Kiderlen-Wächer. Dostal neuvěřitelná nápad – aby Francii donutil k nějakým ústupkům v Africe poslal do přístavu Agadir dělový člun. Byla to loď Panther. Británie nevěřila vlastním očím a uším. Šok to byl velký. Tak velký že donutil k reakci i takového pacifistu jako byl Lloyd George. Ten Německo veřejně varoval před podobnými aktivitami. Britská vláda pak přímo podpořila Francii a na úrovni vlád vše utichlo. Ne tak v německém veřejném mínění – to propadlo hysterii a nadšeně vítalo ohlášený další rozvoj vlastního námořnictva. Nejvíce v klidu zůstala kupodivu Francie. Ta nakonec s Německem zasedla a dokázala spory o Maroko urovnat. Ale velení německých ozbrojených sil se svým myšlením nedokázalo s těmito pozitivy vyrovnat. začalo se od politiky navenek vstřícné odklánět a blížila se doba kdy se stane nekontrolovatelně samostatné.

Stále totiž císařští vojáci viděli, že německý projekt Bagdádské dráhy, železnice dlouhé přes 3000 kilometrů, je Britům a Francouzům proti mysli a že neustále provádí drobné akce, aby získali kontrolu jak nad dílčímu úseky dráhy tak i nad jejími koncovými body. Trať byla plánována až do Gazy ve východním středomoří, Akaby na pobřeží Rudého moře a Basry . Odbočka z Bagdádu směrem na východ a měla končit u perských ropných polí. Tím by Německo mohlo mít přímý vliv na obchod s ropou z této oblasti a tím i na místní mocenské uspořádání. A nepotřebovalo by na to jedinou loď. Bylo jasné, že tento projekt úspěšně prováděny je solí v očích ledaskomu. Přitom obě velmoci tedy Francie a Británie měly obrovská koloniální panství. Němci zdaleka nebyli bez kolonií, naopak ovládali v Africe a Tichomoří rozsáhlá území ale v jejich využívání byli na pouhém počátku.
Řekl bych, že pro Německo byly kolonie spíše symbolem moci a schopností než prostředkem pro rozšíření podnikavosti a prosperity.

Jenže právě v této době došlo k velkým otřesům na Balkáně. Itálie využila slabosti Turecka a obsadila Tripolis to inspirovalo balkánské státy a začal tříletý kolotoč politických jednání a válečných operací nazvaný Balkánské války. V těchto konfliktech se nově vzniklé národní státy snažily získat co největší území na úkor Osmanské říše, na níž teprve nedávno získaly nezávislost.

Samotná první balkánská válka začala 9. října 1912 poté, co Turci odmítli ultimátum svazu, které požadovalo autonomii pro křesťanské oblasti v Turecku. Proti méně početné, demoralizované a hůře vyzbrojené turecké armádě dosáhli spojenci rychle několika úspěchů. Bulhaři zvítězili na přelomu října a listopadu 1912 v bitvách u Kirk-Kilisse a Lüleburgasu, Srbové a Černohorci oblehli Skopji, Bitolj a Skadar, Řekové v listopadu dobyli Soluň. V důsledku tlaku londýnské konference velvyslanců velmocí uzavřely válčící strany 3.12.1912 příměří. V lednu 1913 se v Turecku dostal k moci mladoturecký režim, který příměří odmítl, další vojenské neúspěchy však přinutily Turky k jednáním. 30.5.1913 byla v Londýně podepsána mírová smlouva, v níž se Turecko vzdalo všech území západně od linie Enos – Midia a nároků na Krétu. Velmocím připadlo rozhodnutí o statusu Albánie nakonec byla vyhlášena její nezávislost a ostrovů v Egejském moři. Snaha o přerozdělení dobytých území vedla záhy ke druhé balkánské válce.

Rakousko začalo jednat – cítilo možnost nárůstu sil Srbska a tím i přímého ohrožení. 8. prosince 1912 císař Vilém II. před svými vojenskými špičkami prohlásil, že Rakousko musí proti Srbsku zasáhnout. Pokud to neudělá, ztratí moc nad jižními Slovany žijícími na území monarchie. A přímo řekl, že pokud by Rusko poskytlo pomoc Srbsku válka by pro Německo byla nevyhnutelná.

Druhá balkánská válka byla ozbrojený konflikt mezi Bulharskem a ostatními balkánskými státy v roce 1913. Koalice Srbska, Řecka, Bulharska a Černé Hory sice v první balkánské válce porazila Turecko a získala řadu území, postupně však narůstaly spory mezi Srbskem a Řeckem na jedné a Bulharskem na druhé straně a týkaly se především Makedonie. V červnu 1913 Srbsko a Řecko uzavřely tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. 29.6. vydal bulharský car Ferdinand rozkaz k útoku na srbsko-řecké pozice v Makedonii. Bulhaři doufali, že jejich příchod zde vyvolá povstání, které jim umožní získat celou Makedonii. To se nestalo a proti Bulharsku se rychle vytvořila nová koalice – Srbsko, Černá Hora, Řecko, Rumunsko a Turecko. Bulharská armáda zpočátku dosáhla vítězství nad Srby u Udova a nad Řeky u Gevgelije, následné protiofenzívě spojenců, ale nedokázala ani zabránit ani čelit. 29.července 1913 Bulharsko kapitulovalo a 10.srpna byla podepsána mírová smlouva v Bukurešti. Na jejím základě Bulhaři přišli nejen o zisky z první balkánské války - bulharská část Makedonie připadla Řecku a Srbsku, ale i o část svého původního území . Šlo o Dobrudžu a ztratilo ji ve prospěch Rumunska. Porážka Bulharska způsobila, že se tento stát začal stále více orientovat na mocnosti Trojspolku stejně jako Turecko, na jejichž straně posléze vstoupil do první světové války. Rumunsko se naopak přichýlilo k Dohodě. Jaké to mělo vlivy na průběh celé Velké války je mimo rozsah tohoto článku.

Obrázek

Pravda je, že nakonec nejvíce získalo Srbsko. To vzbudilo krajní nevoli u Rakušanů, kteří v létě roku 1913 naznali, že je potřeba okamžitě zaútočit. Jen rychlý zásah Německa jim v tom zabránil. Přitom sami Němci rozčílili Rusko tím, že intenzivně posilovali svůj vliv na Tureckou armádu. Rusko vidělo, že jeho sny o Bosporu a Dardanelách odchází do zapomnění a nebylo rádo.

Nejhorší bylo, že ruští ministři naznali, že jediná cesta jak si ten sen přiblížit je celoevropská válka. A to byl postoj velmi nebezpečný. Zatím ale začalo námluvy s Rumunskem. To ale opět stresovalo Rakušany. Mělo totiž vážné potíže s menšinami. Na okrajových územích totiž Rakušané pacifikovali Rumuny, Srby a Chorvaty silou. A Srbsko bylo už s konečnou platností zařazeno na první místo válečných aktivit. Pro monarchii totiž Srbsko představovalo akční základnu, kde se reorganizovali a posilovaly všechny opoziční síly proti Rakousku. Ty sílili i v Rakousku samotném. Jeho vojáci pak naznali, že válka vedená mimo území říše by mohla odvést pozornost a umlčet vnitřní nesváry.

Na jaře roku 1913 bylo provedeno navýšení sil německé armády z 544 000 vojáků na nový stav 661 000. A na podzim bylo rozhodnuto o dalším posilování – důvod byl poprvé jasně formulován jako rasový. Bylo konstatováno, že ve válce která by mohla nastala mezi slovanskou a germánskou Evropou by rakousko, které už nyní nese hlavní tíhu slovansko - germánského sporu o Balkán, nemuselo vydržet a tedy je potřeba nabrat více sil na případnou pomoc.

A tak se v Evropě harašilo zbraněmi stále více. Stačilo strašně málo, aby vybuchlo další a další kolo hysterie nad tím jak někdo položil někde další kilometr pražců, obsadil další kilometr bažin nebo pouště. Hlasy posledních modrých že je to všechno velký nesmysl, nebylo už skoro slyšet.

Tímto jsem se dostal až do roku 1914. Dá se říci že v tomto roce se podněcování k rozbrojům a tedy i válce rozšířili po celé Evropě. Noviny psaly o válce jako o výletě. Bojovné projevy politiků všech úrovní a významu o válce mluvily jako o nezbytnosti, která zajistí spravedlivé přerozdělení světa. V celé Evropě houstl vzduch a lidé začali pod vlivem propagandy věřit, že válka je opravdu nezbytná.
Stále se dařilo možná i neúmyslně přilévat olej do ohně a přisypávat další hromádky výbušnin do celoevropské nálože. Jedním že těchto kroků bylo například vyslání generála Limana von Sanderse do Turecka jako hlavního poradce osmanské armády.

Nejhorší bylo, že vládci obou hlavních zemí, které si válku přály nejvíce tedy Rakouska –Uherska a Německého císařství ztratili kontrolu nad svými vojáky. Ti byli odhodláni válku zahájit i za cenu změn na trůnech. Důkazem by mohlo být jednání Hötzendorfa a Moltkeho dne 12. května v Karlových Varech. Zde Moltke jasně řekl, že není možné válu dál odkládat. Každý měsíc odkladů znamená posilování protivníků. A už 20. května řekl Moltke státnímu sekretáři, že do tří let bude Rusko přezbrojeno a získá natolik velkou sílu, že je nutná co nejrychleji zahájená preventivní válka.

Pro mě je poměrně zajímavé, že s válkou mezi Ruskem a Rakouskem hladně kalkulovali i Češi. Český poslanec rakouského parlamentu Karel Kramář poslal v květnu 1914 dopis svému ruskému příteli, kde uvedl že po válce mezi Ruskem a Rakouskem vidí budoucnost českého národa v nějaké formě „ slovanské federace“, řízené z Petrohradu.

Takže jsme si prošli celé jiskření které dovedlo Evropu až na práh války. Zbývá nám projít to období,kdy se vykřesala ta poslední osudová jiskra do doby kdy padl první výstřel. takže se podíváme i na to. Ta osudová jiskra zaplála dne 28. června roku 1914 v Sarajevu. Zde rukou atentátníka zahynul následník trůnu František Ferdinad d´ Este s manželkou, Žofií Chotkovou. Tato vražda, která poskytla Rakousku potřebnou záminku byla jednou z největších dějinných ironií a dokonalou ukázkou hlouposti.

Slovanští nacionalisté, kteří ho zabili si za oběť vybrali pravděpodobně jediného svého příznivce v rakousko-uherské dynastii. Jeho snem byla nová říše, založená nikoliv na poddanství ale na dobrovolné federaci. Ale i to mohlo hrát svoji roli - pro tyto kruhy totiž byla možnost samostatné národní existence více, než federace. Ale nic na tom. Řekl bych, že smrt následníka trůnu se rakouské vládnoucí dynastii hodila. Alespoň způsob zajištění jeho bezpečnosti v rizikové oblasti a snaha o vyšetření události o tom ledacos napovídají. Tato vražda otřásla celou Evropou. Přece jen královské, carské a císařské rody nebyly na takové vraždění svých příslušníků zvyklé, snad jen v Rusku to bylo poměrně časté. Jen Rakousko zůstalo v klidu alespoň navenek a srbský tisk jásal. Ale srbská vláda vyčerpaná vedením dvou válek ze všeho nejméně potřeboval otevřený konflikt s Rakouskem, které se hledáním záminky k napadení svého obtížného souseda netajilo.

Rakouský vyšetřovatel Wiesner oznámil své vláda že neexistuje jediný důkaz, že by srbská vláda na atentátu měla nějaký podíl. Dokonce prohlásil, že nenašel jediný důvod proč si to myslet. Bohužel rakouská vláda nečekal na nic a rozhodla se okamžitě.

Nový ministr zahraničí, hrabě Berchtold, který byl svojí povahou stejný podrazák jako jeho předchůdce Aehrenthal. nabyl dojem že je možno obnovit ztracenou prestiž Rakouska i jeho vlastní, pošramocenou tím jak Němci zarazily jeho válečnické nadšení po druhé balkánské válce. Už druhý den po atentátu prohlásil před nejbojovnějším náčelníkem generálního štábu v celé Evropě, tedy před Konradem von Hötzendorfem, že je zde čas vhodný pro konečné a trvalé vyřešení otázky Srbska. Nikdo na světě neslyšel tato slova raději než Hötzendorf. Brzdily ho ale dvě věci:

- odpor hraběte Tizsi, který prohlásil, že to není právě nyní rozumné – důvod k válce si lze najít v případě Srbska kdykoliv bude potřeba

- bylo potřeba si zajistit podporu Německa. To mělo v případě potřeby zajistit pomoc v bojích proti Rusku.

Proto ti dva, tedy Berchtold a Hötzendorf donutili císaře podepsat memorandum pro německou vládu a připojit osobní dopis.

Německý císař nepotřeboval moc k tomu aby se dostal do válečnické nálady. Byl přesvědčen, že je potřeba Srby odklidit z cesty, aby bylo možno zajistit v Evropě klid. Proč najednou měl císař bojovnou náladu? Asi to nebyla až tak nálada válečníka jako obava os svůj trůn který se pod tlakem bojovných generálů otřásal. Měl strach aby nebyl obviněn ze slabosti. Dále si myslím, že byla pobouřena královská krev. A jako poslední důvod bych viděl, že se nedokázal přenést přes smrt Františka Ferdinanda, který byl jeho osobní přítel. Jeho rozhodování bylo krátké. Od 30. června do 5. července. Potom byl Rakousku předán dopis ve kterém bylo oznámeno, že Rakousko se může spolehnout plně na bezvýhradnou podporu Německa. Dále pak bylo uvedeno, že nebudou připuštěny žádné průtahy, pokud by mělo dojít k válce Rakouska-Uherska s Ruskem. Dopis obsahoval i důležitou informaci že Rusko na válku v této době připraveno není, zatímco Německo už je.

Rozjela se série konzultací a císař vyrazil na návštěvu Norska. a 17. července oznámil zástupce náčelníka generálního štábu Wladersee, že generální štáb je připraven vyrazit. Mezitím ale jak Rakousko tak i Německo rozjelo celou řadu klamných politických operací simulujících mírové úmysly.
Německá vláda se intenzivně snažila, aby pro případ války měla zajištěnu podporu více zemí. Šlo o Bulharsko, Rumunsko a Turecko. Itálie neměla být do vypuknutí nepřátelství vůbec informována. Ale Rakousku bylo dáno jasně na vědomí že cesta zpět už nevede.

A Berchtold pokračoval. Podpora Německa byla zajištěna. Bylo tedy načase napsat takové ultimátum aby ho Srbsko nemohlo přijmout. Stalo se. Jeho text je zde na Palbě.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3549

Mimo jiné požaduje komplexní zákaz propagandy proti Rakousku - Uhersku což bych třeba i pochopil. Ale třeba požadavek aby Rakousko mohlo určit které důstojníky musí Srbsko propustit - to už je do nebe volající Ultimátum bylo srbské vládě předloženo v 18 00 dne 23. července 1914. Jeho obsah je opravdu neuvěřitelný. drzost. A požadavek na možnost rozmístění vlastních důstojníků v Srbsku je už tlak na samostatnou podstatu svéprávnosti suverénního státu.

Stanovených 48 hodin na jeho přijetí je i na tehdejší tvrdé mravy nesmysl a podraz.

Hned druhý den Německá diplomacie poslala do Petrohradu, Londýna i Paříže ostré nóty, které praví, že tyto požadavky jsou ROZUMNÉ A OPRÁVNĚNÉ. Pes by se z toho osypal, kdyby uměl číst. Pikantní je, že tyto nóty Němci napsali aniž by to ultimátum četli. Rekce byla taková jaká se da čekat. V Londýně ztratili řeč- takovou nehoráznost dlouho neviděli a v Rusku se rozčílili k omdlení.

Krátce před vypršením ultimáta ho ale Srbové přijali. Přesto, aniž by ho velvyslanec četl, přerušil diplomatickou práci a odjel ze země. O tři hodiny později byl vydán rozkaz k mobilizaci rakousko - uherské armády proti srbské frontě.
Málokdy se některý stát ve prospěch zachování míru ponížil tak, jako to udělalo Srbsko. Odmítlo pouze ty dva body, které se přímo dotkly podstaty jeho svéprávnosti a sám německý císař napsal, že tato reakce Srbska značí, že jakkoliv důvody k válce mizí. Dokonce naznal, že na základě toho co se děje by on sám nevydal pokyny k mobilizaci ale v rakouské říši už se částečná mobilizace rozběhla. Ale aby bylo znovu potvrzeno, že císař jede ve své mysli zase po dvou kolejích, tento státník navrhne, aby Rakousko část Srbska obsadilo až do splnění svých požadavků. To by byl čin, který by ale Rusko nedokázalo přijmout. Jenže nosnou část německých vyjádření lze tlumočit tak, že Rakousko by mělo zatavit své vojenské aktivity, jinak bude veškerá vina za případný vznik války hozena na jeho hlavu. To byl postoj, který ještě mohl válku zastavit.

Ale škoda už se stala a nešla napravit. Výše uvedené nóty do Ruska, Francie a Británie způsobily, že Rusko okamžitě dostalo ujištění o francouzské podpoře. A Londýn se dostal pod tlak aby vyjádřil solidaritu. Ten se tomu vyhnul. Byla zde obava, že takový postoj by horké hlavy mohl katalizovat válečné přípravy jak v Rusku tak i v Německu a Rakousku. Londýn, který se marně snažil aby Rakousko tu nesmyslnou 48 hodinovou lhůtu prodloužilo a doufal, že mu k tomu Německo pomůže, byl hluboce zklamán. Německo troubilo na válečné trubky a bylo k tomu povzbuzeno přesvědčením, že Británie zachová za případné války neutralitu. Ale došlo k tomu, že se v britském tisku objevila zpráva, že válečné loďstvo se po provedeném cvičení nerozptýlilo ale zůstalo v bojové sestavě. Tento náznak britského odporu a povaha srbské odpovědi začaly mít vliv na německé myšlení. Důsledek byl ten, že německý generální štáb odeslal na ministerstvo zahraničí ultimátum pro belgickou vládu, což se stalo 27. července.

Ale zpět. Srbsko mezitím pochopilo, že asi není vyhnutí a ve tři hodiny odpoledne dne 25. července 1914 zahájilo Srbsko mobilizaci. A tři hodiny nato odpovědělo na to nesmyslné ultimátum. Ale my už víme, že rakousko jeho odpověď vlastně nezajímala. Ten samý den došlo ještě k jedné události, kterou lze považovat za komickou vložku. Nějaký aktivní budapěšťský policajt zatkl pro nic a zanic srbského náčelníka generálního štábu generála Putnika i s manželkou. Ten se přes Budapešť vracel z pobytu v českých lázních. Císaře tento vysloveně hloupý krok rozčílil a nařídil okamžité propuštění a vypravení zvláštního vlaku, který rozzlobeného generála dovezl do Bělehradu.

28. července 1914 se zastavil čas pro mír. V 11 hodin se stalo to, že do Srbska bylo telegraficky doručeno vyhlášení války. A Sazonov který chtěl jednat přímo s Berchtoldem byl odmítnut s tím, že není čas na jednání, je přece vyhlášena válka. rakouský spěch na vyražení do pole je až patologicky směšný. Bylo totiž jasné že dříve než 12. srpna nebude možno uvést armádu do pohybu. Srbsko tak dostalo 19 dní čas na vlastní přípravy. Spěch měl ale jedinou příčinu. Mohlo by se stát, že pod přímými mírovými aktivitami států Dohody by mohla nastat situace, kdy by se mohlo stát, že by za pár dní nebylo možno válku vyhlásit vůbec. Berchtold dokonce šel tak daleko, že falšoval informace pro vlastního císaře tím že do nich vepsal větu o napadení rakouských pohraničních sil Srby. Jakmile měl jeho podpis na deklaraci o vyhlášení války, tak tu větu zase vymazal.

V tento den pak bylo vydáno prohlášení „Mým Národům“. My na Palbě ho známe z této práce:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2956

Od tohoto momentu se už události řítí do příboje válečné katastrofy. Celý proces byl podporován psychózou vojenské nezbytnosti. Posledních 20 let generální štáby budovaly svoje armády do podoby obrovitých celků. Byl těžkopádné, a zapomnělo se na hlavní vojenskou zásadu – na elastičnost.
Jakmile se jednou dala mobilizace do pohybu, bylo obtížné je zastavit. Jejich mobilizace a jejich nasazení do akce podle připravených plánů se od sebe nedaly oddělit bez možnosti neuvěřitelného chaosu. Generální štáby měly jedinou starost – jak ty svoje kolosy uvést do chodu. A k tomu je ovládal strach, že v narůstání síly budou předstiženi protivníkem.

Tak jako v Rakousku tak i v Rusku a nově i v Německu byly veškeré mírové snahy státníků vystaveny protitlaku generálů. A politici nedokázali odolat hrozbám o strašných následcích pokud nebudou jejich doporučení vzata v potaz. Berchtold a generalita Rakousko-uherské monarchie už svoji slávu iniciátorů války měli. Jako v druhé zemi uspěli v Rusku. Rakouské vyhlášení války tam zlomilo vaz Sazonovovi – ten podléhá a po chvilkovém trvání na pouze částečné mobilizaci podléhá tlaku a Rusko rozjede plán plné mobilizace. Stane se tak 30. července 1914. Do zbraně mělo být povoláno až 6 000 000 vojáků.Ruská armáda mobilizovala a zahájila přesuny do pohraničních postavení a opevněných prostorů.

Německý císař napoprvé nátlak vojáků odmítá. Má obavu že vojenská akce Rakouska ho postaví do role viníka vypuknutí války a zároveň by jej a jeho zemi mohla dostat do války s Anglií. Takže mobilizace se nekoná, naopak se jedná s Británií o neutralitě. Německo dokonce nabízí, že na základě války nebude anektováno francouzské území ale že není možno zaručit nezabrání francouzských kolonií. Británie odmítá ale je ochotna být zprostředkovatelem jednání Vídně se Srbskem a případně i Ruskem. Císař tedy telegrafuje carovi, že se snaží Vídeň přesvědčit k vyjednávání. Car je potěšen a navrhuje celý srbsko - rakouský spor předat tribunálu do Haagu. To císař prohlásí za blbost ale posílá další telegram a navrhuje Rusku zastavit mobilizaci. A car vyděsí svůj generální štáb – ruší předchozí pokyny a nařizuje zastavit úplnou mobilizaci a přejít k té částečné variantě.

Okamžitě se dostává pod těžká tlak svých generálů. Zbaběle se před nimi schovává ale nakonec vyděšen jejich pohrůžkami a zase uchlácholen ujištěním že před dějinami zůstane čistý podléhá a mobilizace má opět zelenou. 31. července je carský výnos zveřejněn. Ruská armáda je na počátku cesty, na jejímž konci pak bude její zkáza a zánik celé mnohasetleté carské ruské říše. Od tohoto momentu už je vliv státníků na dění v Evropě jen iluzorní. Situaci mají v rukou generální štáby. A to platí i pro Německo. zde 30. července Moltke, náčelník generálního štábu posílá rakouskému protějšku zprávu kde mu oznamuje že jedině evropská válka může rakousko a jeho monarchii zachránit. A také to, že Německo a jeho armáda budou Rakousku a jeho armádě stát po boku tak dlouho jak jen to bude nutné. Zároveň posílá zásadní výzvu Konradovi von Hötzendorfovi – je třeba zahájit mobilizaci proti Rusku. Dále ujišťuje že Německo bude mobilizovat a že je potřeba Itálii přesvědčit.aby splnila svoji povinnost spojence.

Když do Berlína dorazila zpráva o ruské mobilizaci, Německo vyhlašuje stav válečného nebezpečí, které je první krok mobilizaci. A okamžitě vyráží ultimata do Ruska i Francie aby se okamžitě zastavily jejich válečné přípravy a by neprodleně informovaly Berlím že se tak stalo. Ale tyto činnosti nešlo zastavit jen tak. Výsledek byl ten že dne 1. srpna 1914 bylo do Petrohradu doručeno německé vyhlášení války. A v ten samý den začala německá mobilizace.

Francie čestně dodržela závazky, které jí plynuly ze spojenecké smlouvy, která trvala od roku 1894. 30. července dostává na 3000 000 francouzských mužů povolávací rozkazy. Bylo spočítáno že na jejich přesuny bylo vypraveno přesně 4278 vlakových souprav.
Všemi zúčastněnými zmítal strach. Chtěli válku ale na druhou stranu se báli protivníků. Rakušané se báli Srbů- byli zkušení a odhodlaní válečníci a jejich síla po obou balkánských válkách narostla. Němci se báli Rusů - ti se poměrně rychle vzpamatovali z porážky u Port Arturu. Přitom ale neváhají a posílají ultimátum do Paříže, Za 18 hodin chtějí odpověď, že se Francie zdrží jakýchkoliv akcí v případě rusko – německé války.- A ultimátum obsahuje i větu, že vyhlášení mobilizace bude považováno za nepřátelský akt a bude znamenat válku.
1. srpna 1914 pak Francie vyhlásila mobilizaci a tím se okruh možností jak válku zastavit uzavřel. A dne 3. srpna Německo vyhlásilo válku Francii. Zdůvodnění bylo lživé – Francie totiž stáhla pohraniční jednotky 10 kilometrů od hranic, aby se zabránilo reakcím na německé provokace.

Jedině Británie zatím nezaujala stanovisko zda se války účastní nebo ne. Francie se tím dostal do těžké situace – ale pomohli sami Němci. Dlouho připravené ultimátum určené belgické vládě bylo doručeno. Belgie jeho obsah odmítla - své území nenechá použít bez boje jako základnu pro útok na Francii. Británie se tak dostala do situace kdy musela reagovat a tak se také stal. Když ráno 4. srpna 1914 zahájila německá armáda invazi do Belgie, do Berlína přišlo britské ultimátum, které ten samý den večer vstoupilo v platnost. Británie a Německo byly také ve válce.

Jediná Itálie již 31. července vyhlásila neutralitu a tak se z počátečních válečných kroků vyvlékla.

Obrázek

Zde je výchozí mapa Evropy v roce 1914

Tak po 43 letech od bitvy u Sedanu, byla v Evropě rozehrána doposud největší válečná hra. Dějiny do té doby takovou válku nezažily.

1. srpna 1914 napsal jeden londýnský deník tato slova:

„ Dnes čeká tři sta milionů lidí jakoby zakletých hrůzou a hrozícím osudem“. A položil tuto otázku: „ Copak se nenajde nikdo, kdo to kouzlo zlomí, copak se na této temné a chladné scéně nerozzáří jediný paprsek světla?“

My odpověď známe, nenašel se nikdo a nikde. Než válka skončila muselo padnou více než 9 000 000 vojáků. Na následky válečného úsilí a válečného strádání zahynulo dalších asi 5 000 000 lidí, převážně civilistů. Turecká genocida na Arménech stála život více než jeden milion těchto křesťanských obyvatel osmanské říše. Exodus Srbů ze své poražené země byl něco co moderní dějiny také neznaly. Je zajímavé, že obránců tedy dohodových vojáků padlo asi 1 600 000 více než útočníků.

Válka vyrobila miliony invalidů, někdy i s děsivými postiženími a vytvořila novou nemoc – psychický otřes způsobený účinky dělostřeleckých paleb. A na oslabený, vyčerpaný a vyhladovělý svět přišla španělská chřipka která zabila minimálně 20 000 000 lidí na celém světě.

Potěší mě jakýkoliv názor na tuto práci.

Z
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 26/7/2010, 11:25, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Peters
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 243
Registrován: 21/2/2009, 14:00
Bydliště: Praha

Příspěvek od Peters »

Výtečná práce,to ti muselo zabrat neuvěřitelné množství času.
Jen tak dál,pátrači.
Obrázek
Uživatelský avatar
Julesak
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 6387
Registrován: 7/8/2007, 18:26

Příspěvek od Julesak »

Nádherná práca.
Len dúfam, že v dnešnej dobe by vyhrali "chladné hlavy".
Obrázek

Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.

Jediný režim ktorý uznávam je pitný.
Uživatelský avatar
Thór
7. Major
7. Major
Příspěvky: 889
Registrován: 7/8/2008, 02:35
Bydliště: Chrudim

Příspěvek od Thór »

Pátrač-práce je zcela v tvém duchu, tedy špičková. Muselo ti to zabrat neuvěřitelné množství času........smekám :up:
ObrázekObrázek
" Thór "

Kaphar hunnu bhanda marnu ramro
Uživatelský avatar
vencour
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 517
Registrován: 1/6/2007, 00:18
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od vencour »

Obvykle nespamuji ... přesto výjimečně: taktéž smekám a děkuji za obohacení, shrnutí a tak.
Obrázek
Ty nejhlubší objevy nečekají nutně za příští hvězdou. Jsou uvnitř nás utkány do vláken, která nás spojují, nás všechny. (Jonathan Archer, Enterprise)
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Re: Dlouhá cesta k Velké válce.

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše:
1)Stále totiž císařští vojáci viděli, že německý projekt Bagdádské dráhy, železnice dlouhé přes 3000 kilometrů, je Britům a Francouzům proti mysli a že neustále provádí drobné akce, aby získali kontrolu jak nad dílčímu úseky dráhy tak i nad jejími koncovými body. Trať byla plánována až do Gazy ve východním středomoří, Akaby na pobřeží Rudého moře a Basry . Odbočka z Bagdádu směrem na východ a měla končit u perských ropných polí. Tím by Německo mohlo mít přímý vliv na obchod s ropou z této oblasti a tím i na místní mocenské uspořádání. A nepotřebovalo by na to jedinou loď.

Pravda je, že nakonec nejvíce získalo Srbsko. To vzbudilo krajní nevoli u Rakušanů, kteří v létě roku 1913 naznali, že je potřeba okamžitě zaútočit. Jen rychlý zásah Německa jim v tom zabránil. Přitom sami Němci rozčílili 2)Rusko tím, že intenzivně posilovali svůj vliv na Tureckou armádu. Rusko vidělo, že jeho sny o Bosporu a Dardanelách odchází do zapomnění a nebylo rádo.


3)Pro mě je poměrně zajímavé, že s válkou mezi Ruskem a Rakouskem hladně kalkulovali i Češi. Český poslanec rakouského parlamentu Karel Kramář poslal v květnu 1914 dopis svému ruskému příteli, kde uvedl že po válce mezi Ruskem a Rakouskem vidí budoucnost českého národa v nějaké formě „ slovanské federace“, řízené z Petrohradu.
1)Francie a VB za války hodně přetřásali Německý sen Berlín-Bagdád a jedním z cílů války byla snaha Německo definitivně izolovat v tomto směru. Francie a Řím také v této souvislosti často poukazovali, že R-U je pro Německou expanzi bránou na Balkán a pokud přetrvá úzká spolupráce R-U a Německa, tak hrozba německé expanze na Balkán a osa Berlín-Bagdád dál přetrvá. Nemusím ani řikat, že se toho Rumunsko, Jihoslované a hlavně naši Čechoslováci chytli a byl to jeden z jejich argumentů pro zničení R-U.
2)Pravda je že Rusko ještě během války žádalo jako cenu za vítězství Bospor a Dardanely. Těchto cílů se ale prozatimní vláda vzdala.
3)Kramář byl panslovanskej snílek. Ještě koncem října 1918 navrhoval československou monarchii v čele s ruským arciknížetem z romanovské dynastie.

Pátrači a neni škoda to sem psát, předtím než to vydáš knižně. :)
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji za uznání a poslané připomínky na drobné opravy. Něco už jsem provedl a něco dodělám večer.
Cassiusi - já nevím. :rotuj:

Peters a Thór - jo klucí. Je to pracné. Ale stojí to ta to. A to si počkejte až sem dám první bitvu u Yper.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

I já se přidávám se slovy chvály. Tohle je dozajista mimořádná práce!

Měl bych jeden dotaz ohledně Bismarcka. Vzpomínám si, že jsem kdysi někde četl, že tenhle politik byl připraven se v případě nutnosti vzdát části Alsaska a Lotrinska, aby rozbil případné spojenectví Francie s nějakou jinou velmocí proti Německu, ovšem císař Vilém II. o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Nevíte jestli je to pravda? Dovedu si docela dobře představit, že pokud by Němci něco takového Francii nabídli koncem 90. let 19. století, kdy se Francouzi cítili od Británie poníženi po fiiasku u Fašody, mohli by uspět a Francie s Německem mohla navázat přátelské vztahy, které by třeby jednou mohly vést i k vojenské alianci, které by v Evropě těžko mohl někdo vzdorovat.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

jarl - ano je to pravda. Bismarck to v plánu měl a měl to být vrchol jeho aktivit na komplexní izolaci Británie od Evropy. Nedovedu si představit vstřícnější gesto. Ale jeho odchod ze scény byl proveden v době kdy to i pro Německo nebylo průchodné.

Když jsem se s touto osobností dějin blíže seznámil, musím přiznat, že na mě udělala a dodnes dělá hluboký dojem. Ten člověk měl zatraceně dobře srovnanou hlavu. Pokusím se Ljubov přesvědčit, aby se ujala práce a pokusila se napsat jeho životopis. Na to je ona skvělá a mohl by to být cenný klenot v naší Palbě.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 31/8/2009, 20:29, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše: Když jsem se s touto osobností dějin blíže seznámil, musím přiznat, že na mě udělala a dodnes dělá hluboký dojem. Ten člověk měl zatraceně dobře srovnanou hlavu.
Bohužel pro ty, kteří o svojí hlavu díky tomu přišli.
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Je známo, že Otto von Bismarck nábádal v roce 1871 při uzavírání míru ve Frankfurtu německou vládu,ať netrvá na anexi Alsaska-Lotrinska. Němečtí generálové v té době opojeni vítězstvím a také nově nabytou autoritou něco takového odmítli, protože chtěli jaksi z Vogéz "vidět do Francie ". Dalším argumentem bylo, že Francie přeruší ve válečné době plavbu po Rýně pokud Rýn bude její hranicí. Bismarck chtěl uplatnit podobný model, jako v případě války s Rakouskem, kde za mír chtěl jediné: nezasahování do poměrů v Německu. Dobrý mír měl za následek nejdříve neutralitu a později spojenectví s Rakouskem-Uherskem.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Cassius Chaerea píše:
Pátrač píše: Když jsem se s touto osobností dějin blíže seznámil, musím přiznat, že na mě udělala a dodnes dělá hluboký dojem. Ten člověk měl zatraceně dobře srovnanou hlavu.
Bohužel pro ty, kteří o svojí hlavu díky tomu přišli.
To jsem úplně nepobral. Mohl by jsi tuto myšlenku trochu rozebrat?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše: To jsem úplně nepobral. Mohl by jsi tuto myšlenku trochu rozebrat?
V rámci jeho plánu agresivního sjednocení Německa, vyprovokovalo Prusko tři války. Německo-dánskou válku, prusko-rakouskou a prusko-francouzskou.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ano, takto je to zcela jistě Pravda. Ale a druhou stranu po poslední válce se stáhlo a začalo pracovat pod vedením tohoto muže na vlastním rozvoji a dalších 43 let nikoho otevřeně nenapadlo, neanektovalo a naopak v rámci svých cílů se snažilo vytvářet spojenectví a rozvracet možné koalice, které by ho svým jednáním mohly donutit k vojenské akci.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Pátrač píše:Ano, takto je to zcela jistě Pravda. Ale a druhou stranu po poslední válce se stáhlo a začalo pracovat pod vedením tohoto muže na vlastním rozvoji a dalších 43 let nikoho otevřeně nenapadlo, neanektovalo a naopak v rámci svých cílů se snažilo vytvářet spojenectví a rozvracet možné koalice, které by ho svým jednáním mohly donutit k vojenské akci.
Tak ono je to myslím docela logické. Tím, že bylo Německo v roce 1871 sjednoceno, bylo dosáhnuto hlavního cíle. Vznikla tak de facto poslední velmoc Evropy (roztříštěna Itálie vznikla o dekádu dříve), která se procesem sjednocení prakticky ihned stala i jednou z nejmocnějších. Samozřejmě ted nemám na mysli ekonomickou situaci, protože těch desítech státečků, ze kterých Německo vzniklo mělo mnoho různých zákonů, parlamentních a vladařských systémů, celních pravidel, peněžních měn atd. A vše ujednotit, to si vyžádalo velký kus práce. Navíc mnoho panovníků těchto dříve suveréních států a státečků užívalo svých titulů do konce svých dnů a taky toho mohli i když s omezenou mírou stále využívat. Německo, které tak bylo nejlidnatěkším státem Evropy, mělo velký předpoklad se stát během krátké doby světovou velmocí, ale prostě potřebovalo čas, aby si nejdříve urovnalo své vnitřní problémy. Teprve poté se mohlo začít zajímat více o dění mimo svých hranic. A jak šla životní úroveň díky průmyslové revoluci prudce nahoru, rostly i další požadavky. I z tohoto důvodu se Německo začalo živě zajímat o kolonie.

počet obyvatel Německa:
rok 1871 - 41.058.792
rok 1890 - 49.428.470
rok 1910 - 64.925.993

Tady je vidět, jak rychle došlo v Německu k nárustu počtu obyvatel, když během pouhých 40 let se zvýšil počet obyvatel Německého císařství (bez kolonií) ze 41 Mio na 65 Mio obyvatel. A samozřejmě tento počet lidí si vyžadoval své potřeby.

Německé kolonie
Většina evropských mocností zakládala své kolonie již od 15.století, ale Německo se stalo velmocí na tomto poli až v poslední fázi, tj od druhé poloviny 19.století a především pak od vzniku Německého císařství (1871). Do té doby vedli koloniální politiku a zisky jednotlivé německé státy samostatně. Mezi takové zisky se dají počítat Malé Benátky (1528 - 1546) v dnešní jihoamerické Venezuele, nebo Gross Friedrichsburg (1683 – 1718), Arguin (1685 - 1718), Svatý Tomáš (1685 – 1720), Vieques (1689 – 1693), Tertholen (1696), Whydah (1700). Všechny tyto kolonie byly založeny Braniborskem, Pruskem. Zlatým obdobím pro Německé kolonie byly zisky z dob sjednocení císařství.

Země císaře Viléma……………......(1885 – 1914)
Bismarckovo souostroví…..….....(1885 – 1914)
Bougainville……………………...........(1885 – 1914)
Severní Šalamounovy ostrovy….(1885 – 1899)
Mariany…………………………............(1899 – 1919)
Marschallovy ostrovy………….......(1885 – 1919)
Palau……………………………..............(1899 – 1919)
Karolíny…………………………............(1899 – 1919)
Nauru…………………………….............(1888 – 1919)
Německá východní Afrika………...(1885 – 1919)
Německá jihozápadní Afrika……..(1884 – 1918)
Wituland…………………………............(1885 – 1890)
Kiau-čou…………………………...........(1898 – 1914)
Kamerun…………………………...........(1884 – 1919)
Samoa……………………………............(1899 – 1919)
Togoland…………………………...........(1884 – 1919)

Z ekonomického hlediska byly všechny Německé kolonie až na Togo, prodělečné. Taktéž se nenaplnilo očekávání přílivu německých osadníků a tak před válkou v roce 1914 žilo v těchto koloniích pouze cca 25.000 Němců. Po desítkách let vkládaných investic se výnosy z kolonií začali vracet až před válkou a tak další zisky byly tímto válečným konfliktem přerušeny. Jak vidno, většina kolinií začala být získávána kolem roku 1885, tedy cca 15 let po sjednocení Německa. Neboli tak dlouho trval proces vnitřního sjednocování.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Osobně se domnívám, že za vznikl WW1 může postava německého císaře Viléma II. , který svým kontroverzním vystupováním a jednáním dost často přiléval olej do ohně. Také německý námořní program byl velkým trnem v oku Velké Británie, která byla zvyklá na svou neohroženou pozici "královny moří" a cítila se tak vážně ohrožena. A to i přestože původně nebylo námořnictvo namířeno proti nim. Spíše šlo jen o domýšlivé program, kterým se chtělo Německo postavit po boku hrdého Albionu, ke kterému císař a jeho rodina shlíželi v úctě. A možná i díky příbuzenským vztahům (ostatně kdo z panovnických rodin Evropy nebyl s někým spřízněn:-) chtěl Vilém II. prostě jen machrovat a ukázat, že i říše které on vládne umí to, co Anglie. Ovšem Anglie toto soupeření brala o něco vážněji.

Samotný důvod vypuknutí WW1 (atentát na následníka Rakousko-Uherského trůnu) již nepovažuju za tak důležití, protože pokud by k němu nedošlo, našla by si dříve či později nějaká jiná záminka k rozpoutání války. A svým způsobem válku chtěli prakticky všichni v Evropě. Anglie se cítila být německým námořním programem ohrožena, Francie chtěla odčinit potupnou porážku z roku 1870 a připojit ztracená území Alsaska a Lotrinska, Rakousko-Uhersko mělo své zájmy na Balkáně atd.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

miroslave - děkuji za zajímavý doplněk. Při ukládání prvotního článku se mi nepodařilo načíst zdoje. Proto je uvádím nyní:

Zdroje:
Miroslav Honzík: Říkali si vojevůdci, Naše vojsko, 1984
Libor Nedorost: Češi v I. světové válce, díl I., Libri 2006
Liddell Basil Hart: Historie I. světové války, Papermac 1992
Martin Gilbert, První světová válka, úplná historie, 2005
Kolektiv autorů: Pod císařským praporem – historie habsburské armády 1526 – 1918, Křížek 2003
Kolektiv autorů: Vojenské dějiny Československa – II. díl, Naše vojsko 1986
Encyklopedie historie světa

Obrázky jsem opatrně vygoogloval. Text je od prvního do posledního písmenka můj.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
JohnnyS08
Příspěvky: 1
Registrován: 18/3/2009, 01:29
Bydliště: České Budějovice
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od JohnnyS08 »

Děkuji za přínosný kvalitní článek!
Mám však dotaz - nemohl by jsi prosím alespoň ve zkratce uvést, zda, popřípadě jakým, vývojem prošli v Tebou popisované době Německo - Rakousko-Uherské vztahy?
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Asi i mohl ale moc se mi do toho nechce - mám rozpracovaný projekt k I.SV a to bitvu u Yper a bitvu u Lvova. Až to dodělám a to nebude hned, tak bych se podíval i na toto.

Takže buď vydržet a nebo to zkusit sepsat sám, nový kolego. Vítám Tě mezi námi a věřím že se Ti v naší společnosti bude líbit.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Mám na Tebe jednu prosbu. Až budeš mít čas, podívej se na moji práci o Velké válce. Chtěl bych aby ses podívala na to málo co je tam o Ruských reáliích. Myslíš, že bys dění v Rusku mohla trochu doplnit?
O nějaké doplnění jsem se pokusila. Takže si to Pátrači nějak prober, co se ti hodí a ten zbytek třeba promaž. Ale tvůj článek je opravdu po všech stránkách dokonalý, takže cokoli doplnit je téměř nadlidský úkol.

RUSKO PŘED WW1
Začněme s rokem 1825, kdy se po Děkabristickém povstání dostal k moci car Mikuláš I. Razil heslo, že bez jeho dovolení se v Rusku nesmí proletět ani muška. Literatura byla podřízena tvrdé cenzuře, zřídila se tajná policie - III. oddělení - které s německou přesností (její první vůdce pocházel z Německa) hlídalo, aby se nikde neporušovaly Mikulášovy zákony, ba co víc, aby lidé ani nepomysleli na jejich porušení. Jednoduše řečeno, zemi vládla kasárna.
V říjnu 1853 dospěl car k názoru, že je načase trochu provětrat armádě šosy. Domnělé potlačování práv křesťanů v Osmanské říši mu posloužilo jako dokonalá záminka pro vyhlášení války. On, ruský car a ochránce nejsvatější křesťanské víry, je vždy připraven pomoci. Brzy se ukázalo, že Mikulášova milovaná armáda se nemůže s Evropou rovnat. Když panovník viděl, že strategický Sevastopol brzy padne, ztratil chuť žít dál. Jestli zemřel na chřipku, nebo si z tohoto světa pomohl vlastní rukou, se nejspíš nedovíme, jisté je, že 2. března 1855 osmapadesátiletý panovník zemřel.

K trůnu se dostal jeho syn, Alexander II. Krátce po svém jmenováním novým carem ukončil Krymskou válku a roku 1856 podepsal v Paříži mír. Byl to mír pro Rusko velmi ponižující: prakticky ztratilo přístup k Černému moři - nemohlo v jeho vodách kotvit válečné loďstvo a přístavy exportující čtyři pětiny ruské pšenice ztratily na významu. Peníze z obchodu se jim rozplynuly před očima. "Spasitelské misie", jež tolik miloval Mikuláš, byly rovněž ukončeny. Rusko se už nemohlo vymlouvat na pomoc pokořeným bratrům Slovanům. Sny o obnovení Byzance a všeslovanské říši vzaly za své.
Nový car s ministrem zahraničních věcí Gorčakovem začínají formovat novou ruskou politiku - pravý opak jednání Mikuláše. Upustili od spojenectví s Rakouskem-Uherskem a Německem a spojili se s Francií. Napoleon III. údajně navrhl, že by měly obě země vytáhnout do války proti Anglii a Německu a později si společně rozdělit vládu v Evropě. Rusku by se vrátilo pobřeží Černého moře, ovládlo by Balkán a Turecko. Ale Alexander odmítl. Nechtěl další válku. Snil o tom, že Evropu osvobodí on sám a vjede do Paříže na bílém koni bez prolité krve.
V roce 1861 padlo tisícileté ruské samoděržaví. Tímto činem vstoupil Alexander nesmazatelně do historie. Paradoxně se mu tento čin stal osudným: "povolení ledů" a liberální ovzduší probudilo v lidech touhu po svobodě. Už nepotřebovali cara, samoděržaví bylo zbytečné.

Když se vyostřily vztahy mezi Francii a Pruskem, Alexandrův bratr Konstantin poznamenal že: "Krveprolití je na spadnutí". Alexander II. předpokládal, že Prusko Francii porazí a rozhodl se, že pojede do Paříže, aby dal Napoleonu III. najevo, že za ním stojí. Ruského cara děsila možnost, že by Prusko pohltilo Francii a vznikl by tak nový velký a mocný stát, což by výrazně narušilo rovnováhu v Evropě.
Během návštěvy v Paříži byl na Alexandra spáchán atentát, polský emigrant Anton Berezovskij na něj z blízkosti vystřelil z pistole. Naštěstí se netrefil a car vyvázl. Lhostejnost, již Francouzi ohledně atentátu projevili, cara přesvědčila, že spojenectví s Francií není pro jeho zemi to pravé. Nebude se jim vnucovat, když se o něj nezajímají.
Když se Alexander z Paříže vrátil do Petrohradu, přerušil veškeré vztahy s Francií a prosazoval spojenectví s Pruskem. Napoleon III. už nemohl s jeho pomocí počítat.
1. září 1870 byl Napoleon III. u Sedanu zajat, Rusko oslavovalo. Alexander se s radostí účastnil vyhlášení nové německé říše. Když Napoleon, jako jeden z jeho protivníků z Krymské války, zmizel ze scény, bylo možné prohlásil za neplatnou i mírovou smlouvu podepsanou v Paříži. Německo novému spojenci vyhovělo a Rusko zase získalo přístup k Černému moři.

V roce 1875 proběhlo povstání v Bosně a Hercegovině proti turecké nadvládě. Turecko na revoltu odpovědělo masakrem bosenských obyvatel a vypálením řady měst. O rok později se srbský kníže Milan Obrenovič postavil na stranu bratrů a vyhlásil válku Turecku. Podpořila jej i Černá Hora a Bulharsko. Slované už nemohou být dále zabíjeni. Ovšem jejich tradiční ochránce, ruský car, se do války nehrnul. "Veliký východní orel", jak nazval spisovatel Dostojevskij Rusko, nepospíchal. Ministři byli jednohlasně proti válce. Vysvětlili carovi, že ekonomika, která se postupně vyrovnávala s novými reformami, by válku na Balkáně neutáhla. Navíc bylo nutno počítat s reakcí Anglie a možným konfliktem se západem. Na konferenci v Londýně a Konstantinopoli se evropské velmoci pokoušely přesvědčit sultána, aby slovanské zotročování zastavil, ale setkaly s neúspěchem. Alexander si uvědomil, že na obou jednáních hrála Anglie na obě strany. Přes svou dceru Marii, která byla provdaná za syna královny Viktorie, sdělil Anglii své stanovisko: "Nemůžeme, a ani nechceme, vstupovat do svárů s Anglií. V našem případě by bylo holé šílenství uvažovat o dobytí Indie případně Konstantinopole. Jediné, co chceme, je bránit a ochraňovat naše slovanské bratry". Na podzim 1876 se car sešel se svými ministry v krymské Livadiji, kde měl svou letní rezidenci, a přesvědčil je o nutnosti války. 12. dubna 1877 Rusko vypovědělo válku Turecku. V lednu následujícího roku stály ruské jednotky před branami Konstantinopole. Car doufal, že naplní dávný sen předků a obnoví Byzanc. Jenže Anglie byla proti. Pokud jediný ruský voják vstoupí do města, vyhlásí jeho zemi válku. Alexander musel ustoupit.
2. března 1878 byla podepsána mírová smlouva v San Stefanu, ale její výsledky rozzuřily Rakousko a Anglii. Byl svolán nový kongres do Berlína, kde Rusko reprezentoval stařičký a nemocný Gorčakov. V politické třenici nedokázal prosadit zájmy své země a Rusko přišlo téměř o vše, co získalo v San Stefanu. Další neúspěch Alexandra II. jen nahrál do rukou teroristům.

1. března 1881 Narodnaja Volja provedla sedmý atentát na cara, který svým zraněním týž den podlehl. Na trůn nastoupil jeho syn, Alexander III. Když Vilém II. odmítl prodloužit trvání "Zajišťovací dohody" s Ruskem, jak už perfektně popsal Pátrač, uzavřel Alexander roku 1893 smlouvu s Francií. Na jejím uzavření měla velký podíl jeho manželka, původem dánská princezna Dagmar, která se Němci cítila ohrožena. Její Saša nemůže uzavřít smlouvu se zemí, které ovládla její rodné Dánsko.

Po Alexandrově smrti nastoupil jeho syn, Mikuláš II.. Jak píše Pátrač, byl to člověk zvláštní. (Jenom, ten článek není mým dílem, máme tu dva - od Grand Duchess Ally a Kačeramiroslava; já se pitvám v jiných carech a momentálně v Děnikinovi). Sám Mikuláš si uvědomoval, že nemá vlohy k válčení ani k vládnutí. Zvlášť v tak těžké době, jako byl počátek 20. století. Svému švagrovi řekl: "Co se teď stane s Ruskem? Nejsem připraven na to být carem. Neumím vládnout našemu impériu. Ani nevím, jak bych se měl domlouvat s ministry."
8. února 1904 Japonci zaútočili na ruskou flotilu v Port Arthuru a Rusko, zasažené vpádem do svých územních sfér, vyhlásilo Japonsku válku. Mikuláš doufal, že válka bude krátká a vítězná. Tímto vítězstvím by možná mohl odvrátit pozornost od vnitřních problémů země. Kořínky revoluce od dob Alexandra II. zapustily hluboko a slabý car už nedokázal udržet rozvrácenou zemi pohromadě. Nejspíš by to neodkázal ani despota Mikuláš I., ale Mikuláš II. měl zkrátka smůlu.

Když Rusko vstoupilo do První světové války, bylo zaostalou zemědělskou zemí, která neměla šanci ve vleklém konfliktu uspět. Sloužila v podstatě jako odbytiště německých a rakousko-uherských vojáků a jejich techniky. Neúspěch na východní frontě jen urychlil Mikulášův konec. Vše rychle směřovalo k pádu carství a revoluci roku 1917.

P.S. : S tím Bismarckem vážně nevím. Už jsem naslibovala tolik témat, že mám práce dost snad někdy do Vánoc. V zimě budu zase dobré tři týdny pryč, tak snad někdy potom. Ale slibuju, že kdybych někdy nevěděla, o čem psát, sáhnu po Bismarckovi.

EDIT: Něco jsem ještě přidala, možná tam bude pár překlepů, protože u toho psaní zároveň koukám na hokej.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Paráda - něco takového jsem potřeboval. Ono mě se věci o Rusku dohledávají poměrně těžko a tak jsem věděl že potřebný širší kontext tomu dodáš. Děkuji zdvořile.

A protže Ypry už jsou na fóru, dal jsem s plnou vážností do Lvova.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Státy a národy zúčastněné ve WW1“