Elez Dervišević (1901–1988)

vojáci a jejich velitelé, politici

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Rase

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12968
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Elez Dervišević (1901–1988)

Příspěvek od Rase »

Obrázek

Elez Dervišević

Elez Dervišević (1901–1988) byl nejmladším vojákem v Rakousko-uherské armádě. Narodil se roku 1901 ve městě Bijeljina v tehdejší Bosně. Pocházel z významné kupecké rodiny, otec se jmenoval Sulejman a matka Munevera. Měl dva bratry jmény Osman a Mehmedalija, a sestru Safiju. Zlom v jeho životě přišel roku 1914, kdy krátce po mobilizaci Rakousko-uherské armády hrozilo, že srbské jednotky překročí hraniční řeku Drinu a pokusí se vpadnout do Bosny. Adem Mesić tehdy vytvořil dobrovolnickou jednotku čítající 450 mužů, kteří měli střežit řeku Drinu. Do této jednotky vstoupil rovněž Elezův bratr Mehmed a pozděj to dotáhl až na kapitána. Když se Srbským jednotkám opravdu podařilo odrazit rakousko-uherské jednotky z vlastní země, překročili Drinu a vtrhy do Bosny, Elez odešel ze školy a přidal se ke svému bratrovi. Tehdy mu bylo 11 let. Když vyhlásila Rakousko-uhersku válku Itálie, byl přesunut na k řece Soča 91. pěší pluk z Českých Budějovic (známý díky dobrému vojáku Švejkovi). Mladý Elez Dervišević se dobrovolně nabídl že bude českým vojákům nosit zásoby. Dodejme, že v tamních Julských Alpách na sočské frontě, bylo v horách tragické zásobování. Vojáci zde často neměli ani vodu, civilisté najatí k donášení jídla většinu snědli a zbyly jen drobky kukuřičného chleba. Když narazili na ovce, jedli jejich maso syrové, protože nebylo žádné dřevo na oheň. Místní důstojník Alois Martinek, tedy požádal nadřízené, aby mladému dobrovolníkovi pomohli s přesunem do Slovinska. Elez se tedy dostal vlakem spolu s vojáky na místo a z počátku zde sloužil jako kurýr. Později jej Martinek vzal s sebou na frontu, aby z bezpečné vzdálenosti sledovali jak třetí pluk "Bosňáků" zaútočil na italské pozice. Poněkud překvapivě tehdy Martinek a jeho malý kamarád zajali tři italské vojáky, za což byl Elez Dervišević povýšen na kaprála. Ve čtrnácti letech byl nejmladším vojákem Rakousko-uherské armády. Po devatenácti měsících služby byl zasažen šrapnelem do dolní čelisti a Martinek jej poslal do nemocnice ve Vídni. Když se zotavil byl poslán na hrad Wielburg kde se o něj starala rodina Ernsthalrů, která jej zapsala do kadetní školy v Prešpurku (Bratislavě). Za svou službu získal Stříbrnou medaili za statečnost 2.třídy, bronzovou medaili za statečnost a medaili za zásluhy. O jeho lásce k vlastnímu národu svědčí fakt, že když se jej bulharský král Ferdinand tázal, zda je Turek, odpověděl mu: "Ne, jsem Bosňák !" Na konci války se vrátil do Bijeljiny kde se zdárně setkal se svou matkou a bratrem Osmanem. Roku 1925 navštívil svou druhou rodinu Ernsthalrů, která tehdy žila v Maďarsku. Od arcivévodkyně Isabelly dostal jako dar 5 000 florinů a tyto peníze využil k založení vlastní zemědělské exportní společnosti. Stal se úspěšným podnikatelem a jeho podnikání vzkvétalo až do druhé světové války. Po jejím konci odjel do Sýrie, kde získal hodnost major v rezervách syrské armády. Elez Dervišević zemřel roku 1988 a je pohřben v Damašku.

Zdroj:
https://en.wikipedia.org/wiki/Elez_Dervi%C5%A1evi%C4%87
https://budejovice.idnes.cz/svejkuv-plu ... zpravy_mbe
http://www.orbus.be/aktua/2016/aktua4285.htm

Obrázek Obrázek
zde s Martinkem a vedle s arcivévodkyní von Ernsthalr

Obrázek
Bosenští vojáci na Rambonu
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „Osobnosti“