Válečné paměti Františka Maška VII.

vojáci a jejich velitelé, politici

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Rase

Zamčeno
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Válečné paměti Františka Maška VII.

Příspěvek od Destroyman »

Válečné paměti Františka Maška VII.

15.2. 1917. Byl jsem poslán zpět do Trutnova a odtud, poněvadž se tato nemocnice bude rušit, celý vlak jede do Pardubic. Je to velká vojenská nemocnice, celé město. Je rozdělena na 4 oddělení. V každém oddělení je 42 baráků, každý barák má 2 světnice a každá světnice 24 lůžka. První oddíl jsou nemoce vnitřní a revma, druhé ranění, třetí kožní a venerické a čtvrtý oční, ušní a nosní. Byl jsem dán na II. oddělení. Takových kufr – šusů bylo zde více.
Zde to bylo přísnější, myslím, že již znali vznik těch kufr – šusů. Na obvaz jsme chodili do zvláštní budovy a po převazu nám dávali ještě převaz kypsový. Takový převaz asi za 2 h ztuhne tak, že je jako kámen. Ale kdepak na nás. Když jsme přišli od převazu, jeden druhému kypsový obvaz ještě začerstva odvinul, bolák na noze pěkně se natřel tou naší specielní mastí a bylo zase na 14 dní pokoj.
Tak i zde krátili jsme si chvíli ponejvíce kartami. Velitel našeho baráku byla říšská Němkyně, taková štěkna, která úplně nic nedělala, jen celý den křičela.
Jinak takto bylo to zde dobrý, každá světnice má svoji koupelku, telefon, elektrické osvětlení, mináž se vaří v ústřední kuchyni a dováží se sem specielními vozíky v železných kotlících.
Asi po 14 dnech byl jsem přeložen na oddíl III. No zde, co se týče umělých nemocí, to byla úplná universita. Kdo odtud nechtěl sám, doktor jej nezléčil, ačkoliv jsme měli i Němce doktory. Ponejvíce se zde hrály karty a též i jiné věci se vyváděly. Jednou jsme představovali rakouskou armádu. Utvořil se průvod v čele s desátníkem, který si dal jako generál šerpu, ale ze slámy, vyskočil na ramena jednomu vojákovi, který představoval koně, do ruky vzal hůl a velel armádě, která se za ním seřadila. Nejprve hudba, kterou představoval harmonikář, a pak dva a dva vojáci, obvázaní neb kulhaví s holemi neb berlemi. Muzika spustila a my mašírovali po nemocnici a naposledy našemu generálovi defelírovali.
Jednou zase jsme měli dlouhou chvíli, karty hrát již nás omrzelo a tak jsme demonstrovali pro chléb a mír. Bylo nás hodně, skoro celé III. oddělení. Táhli jsme po nemocnici směrem ke kuchyni a křičeli: „Máme hlad, my nechceme válku“, byla to pořádná demonstrace. Na druhý den se probudíme a všechny baráky našeho oddělení byly obklopený hulány z Bohdanče. To zase bylo pro nás něco, zase jsme si z nich tropili legraci. Bylo vyšetřování, zapisování a jak to skončilo nevím, ale myslím, že z toho nebylo nic.
Zde byli nemocní až dva roky a nebyli k uzdravení. Ale také někteří doktoři zacházeli s námi šeredně. Jednou jsem šel k převazu a tu doktorovi se zdálo, že mast z mojí nohy byla setřená, kterou mi natřel minulý den, a tak mě shodil z operačního stolu. Viděl jsem tam také jednoho, prý to byl jakýsi stavitel z Rovenska, měl nohu hrozně opuchlou, úplně zardělou, mladý doktor Němec vzal doktorské nůžky, kdož ví, co s nimi předtím stříhal a vrazil mu je takto znečištěné do nohy a rozstřihl aspoň na 10 cm. Ta noha byla jistě taková od injekce kapky benzinu.
Také jsme utíkali z nemocnice domů, ale to nebylo tak lehké neb jsme měli oblek odebraný. Byli jsme jen v košilích a nemocenských pláštích a nemocnice byla ohražena vysokým plotem. Ale my měli v dutých stěnách budovy schovaný různé medikamenty, které byly potřebné pro udržení našich nemocí a též i civilní obleky, které jeden druhému půjčoval. Jenže bylo též potřeba dovolenku k návštěvě a tu museli opatřiti návštěvníci civilové. Tak jsem si vypůjčil civilní oblek, vzal jednu dovolenku a šel pryč pěkně jako civil. U brány jsem jí odevzdal a bylo dobře – jel jsem domů. Když jsem přijel, vzal jsem si u brány dovolenku k návštěvě některého kamaráda a šel dovnitř. Dovolenku odevzdal, i šaty druhému a zas jel on a tak jsme se střídali.
Ale již mě to zde omrzelo a tak jsem se nechal uzdravit a posleli mě zase do Ober Liebichu, ovšem při té příležitosti jsem se stavil doma.
8.7. 1917. Bylo to zase jako dříve, chodil jsem několikráte ku prohlídce, když vybírali ke kompanii. Byl jsem vždy uznánm za neschopného a tak jsem chodil na dovolenou domů a vždy byl telegraficky volán, když měla jíti zase nová kompanie sestavovaná.
22.9. Byla zase přehlídka, já byl zase uznán za nezpůsobilého, poněvadž stále chodím se skrčenou nohou a s holí. Ale poněvadž nevědí co se mnou, tedy mám jít do Terezína ke konstatýrungu (1). Ale tam se mně jít nechce jít, neboť tam je to moc přísné a bojím se, že bych to prohrál a tak jsem se hlásil raději, že půjdu dobrovolně. (Byl tam dr. Levít z Hořic) (2)
Také byl zde kamarád J. Drbohlav z Vařic u Libáně, měl také jet sebou a právě mu přijela manželka na návštěvu a velice se mu nechtělo. Co dělat. Radili jsme se a tu on povídal, že když byl malý, tak měl jednou ruku vyvrknutou, tak pojď tamto za ves, zkusíme to, jestli to půjde. Šli jsme hezky daleko, aby nás nebylo vidět. Postavil jsem jej ke stromu, vzal ruku, kroutil s ní, ale nešlo to. Pak jsem jej posadil, zapáčil rukou, v ramenou mu ruplo a už mu bezvládně visela. On trošku skučel, ale bylo to dobrý. Šli jsme zpět a řekli, že upadl a ruku si vyvrtnul. Tak jej poslali ihned k lékaři a ovšem nikam nejel.
2.10. Jdeme na nádraží do České Lípy, já jdu vzadu pěkně pomalu, jeden voják mi nese pušku a tornu a já s holí se belhám prázdný. Když jsme došli na nádraží, pomohli mi do vozu a ve 12 h v poledne odjíždíme, v 7 h večer Nymburk.
3.10. Již v 7 ½ h ráno Jihlava, snídaně, v 11 h oběd, Znojmo, ve 3 ½ H odpoledne Vídeň. Jedeme zase tak natlačený jako dobytek. Spíme na špinavé podlaze zkroucený jak se dá.
4.10. V 7 h ráno Marcheg (3), snídaně, 8 h večer Pětikostelí (4), oběd.
5.10. 10 h Szeged, snídaně, ve 4 ½ odp. oběd a večeře v Solnoku (5) .
6.10. 10 h ráno snídaně ve Velkém Varadíně, večeře 10 h Kološvár (6).
7.10. Alpa Hida (7), stojíme celý den
8.10. Tövis (8), snídaně, pak oběd a odpoledne 1 ½ jedeme dále a v 10 h večer přijíždíme do Segešváru (9).
Zde se nalézá komando etapové kompanie č. 92. Rozdělili nás na tři oddíly. Já přijdu ke 3tí kompanii.
10.10. Jeli jsme ještě 6 stanic dále na Reps, kde je komando třetí kompanie.
11.10. Je prohlídka všech věcí, které jsme dostali v Ober Libichu a prý půjdeme k sedlákům na práci. Reps je velká vesnice asi 50 km severně od Brašova. Jsou zde usedlí Němci, Maďaři a Rumuni.
12.10. Byli jsme rozděleni na 4 party, já půjdu se 37 muži do Homorodu. Je to asi 1 ½ h daleko.
13.10. Byl jsem přidělen k partě 6 mužů, prý jsme určeni na dříví. Chodil s námi jeden člověk, sháněli jsme chleba a špek. Dostal jsem to v čísle 295 a tam půjdu také spát. Ráno jsme šli na nádraží, kdež jsme přesypávali pšenici. Snídani jsme dostali od pí tajemníkové mléko a chleba. V poledne na nádraží špek a chleba. Dělali jsme do 8 h večer, dostal každý 2 K a šli k pí tajemníkové na večeři, kdež jsme měli polentu s jakousi zavařeninou. To bylo dobrý. Pak jsem šel na nocleh do č. 295. Strejda již spal a pak po velkym tlučení přece otevřel a šel jsem spát na seno.
14.10. K snídani jsem dostal hrníček mléka, v poledne skoro nic, omáčku z rajských jablíček a kousek chleba, málo jsem se najedl. Je neděle, tak se podívám do Homorodě.
Chodil jsem po Homorodě, jest to velká dosti pěkná vesnice. Potkal jsem cikány, kteří jsou zde usedlí a umí česky. Jedna cikánka mi dala pečené brambory. Byly dobrý, třeba od cikánky, lepší než prázdný žaludek.
Teď budem každý den v jiném stavení na stravu.
15.10. Č. 191. Rumunka stará a 4 děti. Všude špíny až hamba. Večer polenta, jedí děti i žena na špinavém stole, který snad není nikdy mytý a plno much na tom. Jíst nemohu. Šel jsem raději spát do stodoly, ačkoliv je zde plno německých myší (10) a v noci přeze mě skákaly. Ale nic jsem si z toho nedělal a spal celou noc. Ráno přišel pro nás, abychom šli nosit kukuřici do mlýna. Všichni vysíleni, vyhladovělí a chtěli, bychom nosili ty pytle kukuřice. Nešlo to, tak nás poslali zpět.
17.10. Č 181. Rumunka dosti čistotná, k večeři polentu s mlékem a pak se zelím. Je to dobré. Jdem 9 mužů zpět do Repsu ke kompanii, prý pojedeme do Brašova. Dojeli jsme do Brašova v 6 h večer, jsme přiděleni k I. armé kompanii.
18.10. Cvičí se na dvoře, já né, poněvač nemohu chodit, chodim o holi.
Tady nedělám nic, nemohou mě k ničemu upotřebiti. Trochu ve světnici udělám pořádek a to je celá moje práce. Zde jsme každá národnost v jiné světnici. V naší jsme samí Češi. Brašov je pěkné město mezi kopci, v létě musí zde býti pěkně. Ale máme velice špatnou mináž a málo. Ti vojáci, co nedostávají nic z domova mají hodně hladu. Chodějí ke kuchyni obírat kosti. Kuchaři házejí kosti za kuchyň na hromadu a tam vojáci kosti přebírají a okusují. Jenže konkurují s německými myšmi, které sem také chodí kosti obírat.
Čas dosti rychle plyne a nic nového.
24.12. Dnes je Štědrý den. Dostaneme lepší večeři. Kuchyň je asi 10 min vzdálená od našich kasáren a tak musíme jísti svoji štědrovečerní večeři vestoje na dvoře ve sněhu. Dostali jsme šnycle s bramborama a pak čaj. Chudá večeře. Já dostal 2 bedničky koláčů z domova.
10.3. Dostal jsem dovolenou na 14 dní. Jedu domů, na nádraží je plno vojáků, kteří čekají na vlak. Jeden důstojník, myslím major, má dlouhou hůl asi 2 m a honí vojáky po nádraží jako zvěř. Těžko jsem se dostal do vlaku, byl přeplněn. Doma jsem se měl ovšem dobře.
4.4. Jedu z dovolené, ale né do Brašova, nýbrž do Maroš – Vaschazhely (11).
7.4. Jest zde shromážděno mužstvo pro vachdinst (12). Nic se zde nedělá a strava je tak mizerná, že to ještě nikde tak nebylo.
Ročník 70 – 71 odjeli do vnitrozemí do muničních továren. Strava je zde moc mizerná, spíme ve vojenských barákách na pryčnách.
13.4. 1918. Jedeme do Bělehradu. V 7 h Maroš – Vaschazhely, v 11 h Sekele Kočany. V 7 h večer vešeře v Tövis, tam jsme ve vagonech přes noc a ráno dále.
14.4. Oběd v Grski (13) a též i večeře.
15.4. Oběd v Aradu (14), večeře Seged.
16.4. Sanídaně Seged, oběd Sabatka v 5 h odpoledne, též večeře i snídaně.
17.4. V 11 h dopoledne jsme šli pro oběd asi 5 minut od vlaku, ale nežli jsme se vrátili, tak nám vlak ujel i s našimi věcmi. Asi za 1 h jel rychlík, tak připojili k němu několik vagonů a náš vlak jsme dohonili asi na 6té stanici, přesedli a jeli pomalu dále. Jízda je bídná, jedou s námi také Maďaři a oni hulákají až nám uši z toho zaléhají. Večeře v 8 h večer Nový Sad.
18.4. Snídaně Indija (15) a ve 12 h v poledne přijeli jsme do Bělehradu. Dostali jsme oběd a pak šli na samelštele, které je v kasárnách blízko nádraží.
20.4. Spíme v chodbě kasáren na zemi bez slámy. Plno štěnic, blech a vší, ale taky disciplina pořádná. Je zde komandant jeden Maďar oberleitnant. Z kasáren nesmíme ani na krok, za každé malé provinění ihned 2 h uvázat.
21.4. Je neděle. Dnes se nic nedělá, ale je to zde prachmizerné, zdá se, že zde nějaký čas zůstanu, neboť chodím o holi a tak mě nemohou k ničemu potřebovat.
23.6. Co chodíme o holi, poslal nás šikovatel k lékařské prohlídce a mě uznal, že bez hole nemohu chodit. A tak mám zas na nějaký čas vyhráno, celé dny nic nedělám, jen po kasárnách se potuluji. Ale máme moc špatnou stravu a málo. Proto jsem si zařídil malý obchůdek, abych si nějaký krejcar vydělal. Mám známého Čecha v kanceláři a ten mě vždy provede branou, jinak bych se ven nedostal. Ve městě nakoupím pohlednice, cigarety, cigaret – papír, feldpostkarty (16), tužky atd. a v kasárnách to pak prodávám. A tak každý den nějakou korunu vydělám a tak si přilepšuji. Sice zde nemůžeme více koupit nežli suchou kukuřičnou placku, ale nám to přichází jak buchta z nejlepší mouky. Ten čas pomalu utíká a již jsem zde 2 měsíce. Také měl Bělehrad návštěvu a sice přijel Karel I., císař rakouský. Všechny ulice kudy procházel byly obsazeny vojskem, jeden voják od druhého stál 5 kroků a okna musela býti ve všech oknech zavřená. Brzy se vrátil a nic se mu nestalo. Já nemusím míti strach, že mě někdo něco udělá.
10.7. Můj bratr podal žádost, abych byl propuštěn na dovolenou na žně, tedy jsem šel k raportu žádat oberleitnanta o dovolenou, ale on místo na dovolenou chtěl mě poslat do Albanie, to by bylo pro mě moc špatné. Ale spasil mě přítel z kanceláře, napsal mě k přehlídce lékařské na druhý den. U přehlídky byl vrchní štábní lékař z Litomyšle – Čech a ten mě řek: „Vás pošleme domů, ale musíte ještě na nějaký čas do nemocnice.“ Tedy jsem šel zase do nemocnice. Tam byla procedura zase jako všude jinde. Koupat, stříhat, holit, odvšivit atd. To je taková nemocnice sběrná a od tam se pak nemocní posílají do druhých nemocnic dle svojich nemocí. Byli tam i nemocní s tropickou malárií, kterou si přinesli z Afriky z fronty Palestýnské. Mě poslali do jedné školy přeměněné v nemocnici, zde většinou jsou nemocní, kteří potřebovali orthopedické léčení. Tedy jsem zase chodil na masáže, na různé stroje , kdež mi nohu rovnali, ale nebylo to nic platné.
15.9. 1918. Dostal jsem telegram z domova, že tatínek je velmi nemocen. Žádal jsem doktora o dovolenou, ale on nechtěl, neb telegram nebyl potvrzen četnictvem.
18.9. Dostal jsem telegram, že otec zemřel. Tentokrát doktor mě pustil k raportu a dostal jsem 8 dní dovolené. Přijel jsem domů po pohřbu, ten den předtím tatínka pochovali. Po uplynutí dovolené jsem se vracel zase do Bělehradu, ale již všude panovala nervosita. Přijel jsem do Bělehradu, ale na léčení jsem již nešel a druhý den jsme se již pakovali a 26.9. jsme v noci odjížděli. Nevěděli jsme kam, ale poněvadž Soluňská fronta se kácela, věděli jsme, že k severu. Když se nás někdo ptal „Vo hien“, já křičel „Nach Vien“ (17) a také skutečně jsme dojeli až do Vídně. Dali nás do jedné velké nemocnice, poslali nás na rentgen a tak se vidělo, kde noha je poraněná. Jiné léčení jsem neměl. Byl jsem zde asi 14 dní. Též zde byli vojáci druhých národností, mnoho Maďarů. Oni se mnoho nafukovali. Ačkoliv válka již se chýlila ku konci, ještě Maďaři vyvěšovali mapy jak bude vypadat jejich zvětšená říše.
15.10. Byli jsme posláni do Kremže (18), celý velký transport – zde není místo. Rozdělili nás po světnicích bývalých kasáren, které jsou přeměněny na nemocnici, ale nikdo si nás nevšímá, ani doktor nepříjde, strava tak mizerná, no skoro nic. Nesmíme vůbec ven, u brány stojí stráž a nikoho nepustí. Ale vše bylo znervosnělé, až jsme se dozvěděli z novin, že italská fronta praskla a vše se hrne zpět – to znamenalo konec války a Rakouska.
Dne 28. října jsme se dočetli jak to vypadá v Praze a všude jinde. A již jsme se nedali zdržovat a šli do města, rozety z čepice jsme sundali s KI (19) a na místo nich dali stužky červenobílé a tak chodili po městě. Večer se nás několik sebralo, šli jsme na nádraží a jeli domů. Po celé cestě si nás netroufal nikdo zarazit, ačkoliv jsme jeli bez dokumentů.
Doposud jsem chodil s holí a hodně kulhal, ale teď jsem hůl zahodil, přestal kulhat a noha byla zdráva.
Tak pro mě skončila světová válka.
Ať žije Československá republika.
Ať žije její stvořitel tatíček Masaryk.
Dopsáno z originálu dne 26.7. 1932 v Valjevu v Jugoslávii (20).

Poznámky:
1) Konstatierung, konsatatace, zjištění.
2) Není divu, že se Františkovi Maškovi do Terezína nechtělo. Tam nebylo nikdy dobře. Nejenže Ferdinandův atentátník Gavrilo Princip právě v Terezíně dostal tuberkulózu a při váze čtyřiceti kilogramů zemřel, ale třeba takhle psal o terezínských kasárnách na přelomu 19. a 20. století spisovatel František Rachlík:
Terezín měl ze mejch časů vzhled eště jako za císaře Josefa II. Byl to starej smrdutej festuňk a nebyl tam ani kámen cibilní. Samý kasárna, samý šance, vojenský baráky, nemocnice a hlavně kriminály. Tam když jste, holenkové, křikli „hapták“, tak se postavilo do pozoru všechno, i cihly, stromy, tráva, koně, psi, hodiny, zkrátka všechno, co jméno má, nemluvě o lidech, poněvač to byli samí vojáci a ty měli tenhle befél v těle.
Terezín koneckonců s přehledem okupoval přední místa hitparád vyhlášených vojenských „pakáren“ až do roku 1989.
3) Marchegg v Dolním Rakousku.
4) Pětikostelí, Pécs v jižním Maďarsku.
5) Szolnok.
6) Dnes Kluž v rumunském Sedmihradsku.
7) Podle mě míněna malá osada Hida v Transylvánsku.
8) Tövis, dnes Teius.
9) Dnes Sighisoara.
10) Německá myš, lidový název pro potkana.
11) Maros – Vasarhely, město v Rumunsku.
12) Wachtdienst, doslova strážní služba, v reálu pomocná vojenská jednotka složená z vojáků neschopných frontové služby.
13) Grski je jen můj odhad, rukopis je zde bohužel špatně čitelný.
14) Arad v západním Rumunsku.
15) Indija asi není Indie, ale město v srbské Vojvodině.
16) Něco jako korespondenční lístky.
17) Wohin, kam; nach Wien, do Vídně.
18) Krems v Dolním Rakousku asi 70 km od Vídně.
19) Odznak s iniciálami císaře Karla I.
20) Valjevo, město v západním Srbsku. František Mašek se v něm po válce na dlouhá léta usadil a dělal to, co na rozdíl od vojenského řemesla skutečně uměl. Vařil pivo a „jeho“ pivovar Valjevska pivara existuje dodnes. Ve třicátých letech se František Mašek vrátil domů a provozoval hostinec, ale to už je jiná historie.

Předchozí články:
Válečné paměti Františka Maška I.
Válečné paměti Františka Maška II.
Válečné paměti Františka Maška III.

Válečné paměti Františka Maška IV.
Válečné paměti Františka Maška V.
Válečné paměti Františka Maška VI.
Následující článek:
Válečné paměti Františka Maška VIII.
Související článek:
Dobytí Drinopole
さようなら。
Zamčeno

Zpět na „Osobnosti“