Válečné paměti Františka Maška IV.

[Destroyman]

Válečné paměti Františka Maška IV.

Do nemocnice a zpět na frontu

Tak jsem šel pomalu zpět, teď již nehrozilo takové nebezpečí. Ještě jeden kamarád se ke mně připojil, který měl rozbitou bradu a vyražený zuby kamenem. Šli jsme podél lesa a ještě nás pronásledovaly granáty. Když měl granát padnout blízko nás, automaticky jsme sebou mrskli na zem, aby nějaký úlomek nás nezranil. To si člověk zvykne. Došli jsme na nějaké obvaziště, kde nás ošetřili, dali nám najíst a spali jsme v nějaké stodole.
27.7. Vezli nás povozem do polní nemocnice ještě s jinými vojáky, kteří byli též ranění neb nemocní. Jeden Němec, nějaký velký hrdina, trousil si rozum, jen Bůh chraň, aby ho nedali v nemocnici mezi Čechy neb Poláky, ale nemoc a nedostatek na něm vidět nebylo. Dostali jsme se do polní nemocnice, odevzdal jsem pušku za odměnu 10 K. Tornu jsem dávno zahodil, za ni nic nedávali. Pak jsem šel k prohlídce, byl tam doktor Čech. Ani mě neprohlížel a napsal lístek Lublaň. Ještě jsem i s druhými raněnými vojáky tam přenocoval. Též tam byli i Talijáni, ale nikdo si jich nevšímal, chodili svobodně jako my. Na druhý den 28.7. ráno jsme sedli do vlaku, který nás odvážel k Lublani. Přijeli jsme tam na druhý den, z nádraží nás odvezli autem, byli jsme samí lehčeji ranění, do školy přeměněné v nemocnici. Tam nás ostříhali, vykoupali jsme se, dali nám čisté prádlo a šaty do páry, abychom se zbavili vší. Pak asi 20 nás převedli do jiné nemocnice, kdež nám byla vykázána lůžka. To se zas jednou spalo v čistotě a v bezpečí. Druhý den 30.7. se otevrou dvéře a vešel do světnice vrchní štábní lékař a hned od dveří volá: „Nazdar hoši, jak se máte, jste tu Češi?“ Hned jsme se přihlásili, ale byli jsme jen 3. Co prý bychom si přáli. My jsme jej prosili, aby nás Čechy dal do jedné světnice pohromadě, teď jsme rozptýleni po celé nemocnici. On se ihned obořil na doprovázejícího šikovatele a nařídil, ať nás Čechy dá pohromadě. A tak se stalo. A to bylo veselo. Každý vypravoval co věděl a obveselovali jsme se jak jsme mohli. Jeden voják vypravoval, jak se dostal z fronty. Vyprávěl:
Když jsme jednou přišli za zákopů do zálohy, šel jsem na latrinu a tu koukám. Vidím takový šedavý proužek, koukám na to a on to byl kousek tasemnice. Pomyslím si „tohle by mohlo být dobrý, to by mě mohlo pomoci z fronty“. Sebral jsem to do papíru a hlásil se k marodvizitě. Naříkal jsem, že jsem moc slabý, cítím se takový malátný a ukázal jsem mu, co ze mě vychází. On se na to podíval a řekl: „Člověče, vy máte tasemnici“ a hned napsal: polní nemocnice. Tam jsem přišel a poněvadž neměli místo, tak mě poslali dál do nemocnice. Doktor tam nařídil 3 dny nic nejíst, jen trošku čaje a pak ať mi dá ošetřovatelka pilulky. Tedy po 3 dnech dala ošetřovatelka pilulky a nařídila mě až to na mě přijde, ať nechodím na záchod, nýbrž do kyblíku. Ale pořádně to smrdělo a tu přišla druhá ošetřovatelka a když tam cítila takový smrad, tak popadla kyblík a vynesla vše na záchod. Za chvíli přišla vizita a doktor se ptal jestli jsem byl na straně a kde to je. Já jsem řek, že nevím, že jsem spal, on se po tom sháněl a teprv se vysvětlilo, že to odnesla ošetřovatelka druhá. Ale to byl kravál. Hledali i v záchodě, ale nic nenalezli a tak doktor napsal vyléčen a do rekonvalescence. No a teď půjdu ke kádru do rekonvalescentu.
3. 8. Dnes byli lehce raněný vybráni a pošlou nás jinam.
4.8. Jedem do Solnohradu (1), krásná jízda těmi kopci. Dojeli jsme do Solnohradu k večeru, nasedli do auta a odvezlo nás do nemocnice Červeného kříže. Tam jsem se měl moc dobře, takovou stravu jsem neměl ani doma. Škoda že nemám větší ránu, abych zde déle vydržel.
12.8. Dnes byla zde jakási arcikněžna, stará ošklivá baba, každý dostal od ní růženec nebo motlitby, kdyby baba dávala raději něco užitečnýho, ponožky neb prádlo.
25.8. Tak již mám konec s nemocnicí, jsem poslán ještě se třemi né jak jsem si myslel ke kádru do Čech, nýbrž zpět na frontu. Dojeli jsme na samlštele (2) do Lublaně a ještě se 4mi jedu zpět.
30.8. Vystupujem zase v Prvačině a jdem po pěkné silnici na korpskomando, které se nalézá někde u Doberda, pak na divizi, pak k brigádě. Přenocujem v poli pod celtou, ale v noci byl takový lijavec, že jsme jak myši.
31.8. Došel jsme k setnině, která má kancelář a si 4h za frontou v poli pod celtou, hlásil jsem se účetnímu a večer půjdu dál.

Fronta u Doberda

31.8. 1915 Jest asi 5h odp. Na malých koníkách je připravena mináž k nešení. Jdeme. Dva kuchaři a já. Nesmíme k Doberdo dříve než bude tma, jinak by nás tam Talijáni nepustili. Asi po 1h přicházíme k lesíku, samá jáma, stromy napolo přeráženy a čím dál tím větší spoušť. Počíná se stmívati a asi k 10h večer blížíme se k Doberdo. Teď teprv počíná zde pravý život. Vše co je potřeba pro frontu, musí se dovážet a donášet v noci. Doberdo, dříve pěkná velká vesnice, teď je úplně v sutinách. Velký kostel úplně zbořený, tam bylo zabito 20 vojáků. Při výbuchu granátu se sesul a je zasypal (3) . Procházíme vesnicí, jest viděti tmavé postavy, vše musí se díti potmě, potichu. Za vesnicí vidíme již frontu podle vyšlehujících ohníčků při výstřelu z pušek. Reflektory ozařují jednotlivé úseky fronty, rakety vystřelené ozařují části krajiny. Působí to vše příšerný dojem. Asi za ½h došli jsme na rozcestí, tam již čekalo několik vojáků na mináž. Jen sem můžou se voziti kotlíky na konících, dále je musí nosit vojáci, aby je nebylo slyšet. Jdeme dále až přišli jsme k jakémusi kráteru, tam je kumpaný - rezerve. Dva vojáci s kuchařem jdou dále, by rozdali mináž jednotlivým vojákům ve švarm – linii (4) . Kuličky sviští okolo hlavy neb padají k nohám. Každý voják dostane do šálku trochu polévky s kouskem masa, pak sbíračku černého kafe, krajíček chleba, 3 cigarety, ½ táfličky čokolády a ½ l vody. To je na celý den. Usadil jsem se v jednom prázdném zákopu a ihned počal jej trochu více prohlubovat, abych byl lépe chráněn. Spát bylo zapovězeno, ale kdo se udrží. Tak bylo již k ránu, když jsem usnul.
1.9. Začíná se rozednívat, obrysy fronty se vynořují z mlhy. Rozhlížím se. Nalevo i napravo jsou postaveny z kamení jakési zdi, někde to vypadá jako malá tvrz, neb jsou kameny navršeny kolem dokola. Každý voják se opevní jak nejlépe může, aby byl chráněný před střelbou z pušek. Zde nejsou posice v jednom směru, nýbrž klikatě a to proto, poněvadž fronta tvoří kolem Doberda jakýsi polokruh. Zde nemůžou bíti těžké granáty neb jsme vzdáleni od italských zákopů asi 200 – 300 m a tak by škodily i jim. Mohou zde škoditi zákopová děla malého 6 cm kalibru. Několikrát denně dají několik ran rychle za sebou na některou část našich zákopů a jest viděti jak se kouří a kamení lítá, ale to není porovnání k 28 cm granátům. Jest slyšeti stále jednotlivé výstřely z pušek, to vybraní dobrý střelci jsou rozsazeni po frontě a jak někde něco vidějí se hnout, hned na to střílejí. Za frontou na naší stranu jest až k Doberdu rovina, ale úplně kamenitá, dále za Dobrdem jest viděti pole a asi dále 2h cesty na vyvýšenině bílý dům a tem jest korps – komando (5). Divím se tomu, že Talijáni o tom nevědí. Tak sedím a dívám se po krajině a pak si lehnu, abych koukal kupředu. To nejsem tak zvědavej neb je to nebezpečné. Pomalu ten čas utíká. Aeroplány jest slyšet hučet, kuličky sviští nad hlavou a já přemýšlím, jak se odtud dostat. Večer v 11h je zase mináž, kuchař jí rozdává do šálku, někdy je raněn nebo zabit, tak jej musí někdo jiný nahradit. Někteří vojáci žadoní, dej mi ještě trošku, aspoň půl sbíračky, mám hlad. Ale on nechce neb to má rozměřený a nedostalo by se na druhý. Ale oni mu nedají pokoj, vždyť máme zabitý a někdo zemřel na choleru tak nás není tolik, když mu zbyde, tedy dá.
4.9. Odešli jsme do rezervy asi 50 kroků dále za zákopy. Jest to prohloubenina v podobě kráteru. Spodek je usazenina hlíny a písku, stěny asi 6 – 8 m vysoký jest skála. Na straně k Talijánům jsou ve skále zřízený jakýsi kobky pokrytý prknama, tam jsme úplně chráněni před střelbou. Na dně kráteru jest šachta kam se házejí zabití a mrtví vojáci na choleru. Když je šachta plná, polije se vápnem a pokryje hlínou. Několik kroků nalevo je latrina. Právě když setník Kyrášek seděl na latrině, udeřil malý 6 cm granát do stěny nad latrinou. On vyskočil a utíkal ani kalhoty neměl čas si zapnout. V 5h odp. máme alarm, honem do zákopů, prý Talijáni útočí. Vyběhl jsem první, neboť jsem si myslel než nás Talijáni uvidí, že budu v krytu. A taky ano, sotva jsem skočil do krytu, již na to místo co jsem běžel dopadl granátek 6 cm. Plamen od něho vyšlehl, ale nikoho nezranil. Italové útočili napravo od nás – byli odraženi. Ležím v zákopu, spustil se strašný liják s hromobitím. Aspoň Talijáni dají pokoj.
Ve 12h v noci jsme vystřídáni myslivci, jdeme asi 2h cesty za frontu na odpočinek. Cestou nás provazejí italské šrapnely. Ale jsou špatně zastřeleny, neboť bijí asi 50 kroků vpravo. Jdeme rychle, tiše, ačkoliv jsme velice unaveni a vysíleni. Došli jsme asi ve 2h v noci do údolí na místo našeho odpočinku, byl jsem tak unaven, že jsem neměl sil sundat tornu, klesl jsem do bláta a usnul.
5.9. Probudil jsem se, bylo sluníčko dosti vysoko, prospal jsem se a tím hodně posílil. Někteří kamarádi ještě spí. Zase jsem se setkal s Kvasničkou, on ten čas co jsem nebyl u setniny dovážel vodu do fronty se dvěma mulama. Zde je nouze o vodu, a proto jest postavený vojenský vodovod ze vzdáli 40 km. Jsme špinaví, zavšivený, žlutých nemocných tváří, vychrtlí. Já z nich vypadám nejzdravěji, poněvadž jsem se ve frontě dlouho nezdržel. Čistíme svoji výzbroj a sebe jak to jde.
9.9. Jdeme do vzdálenějšího místa, abychom se tam odvšivili a umyli neb na dosavadním místě není voda. Vyšli jsme časně ráno za tmy, aby nás Talijáni nezpozorovali. Došli jsme k jedné vesnici asi 4h dále, tam málo je poškozených domů střelbou, na louce za vesnicí u malé říčky jsme se umyli, dostali čisté prádlo. Staré prádlo jsme zakopali a vši pohřbili. Pak jsme dostali mináž a též každý 1/2 l vína a plukovní hudba nám hrála, by nám dodala kuráže. Navečer jsme se zase vraceli.
10.9. Jsme zase v tom údolí, pozorujem aeroplány, na které naše dělostřelectvo střílí, ale nemůže trefit. Asi padesát kroků vpravo stojí baterie německých dalekonosných děl, které střílí na Monfalkone (6). My jsme tu na odpočinku a oni jsou jako na frontě a každý má medaili za statečnost – tomu se taky říká vojna.
11.9. Dnes nám četl setník Kyrášek v rozkaze, že již zase půjdeme do fronty k Doberdo. Minulý den tam prý dělali Talijáni útok a Maďaři je skvěle odrazili. K tomu dodal setník: „Když to můžou dokázat Maďaři, tak Češi také.“
Přišla z Kadaně pochodová setnina k doplnění našeho batalionu. Kvasnička si stěžoval: „Ach je to bída, je to bída, je to bída“.
„Ano“, odpověděl jsem mu. „Mám toho již dost, nestojí to vše za život. Já zde příteli nezůstanu, buďto z fronty uteču nebo mě zastřelí – mě je to jedno.“
Ale do fronty jsme nešli, přišel telegram ihned se připravit a půjdem zpět. V 10h večer jdem. Po silnici co jdem je ruch a šum. Jest vidět různý materiál, který vozejí ku frontě, nové baterie, čety vojska atd. Ve 3h v noci jsme na místě, lágrujem na jedné louce. (7)

Poznámky:
1) Kdyby čirou náhodou někdo nevěděl, co je Solnohrad: je to Salzburg.
2) Sammel stelle, sběrné místo.
3) Vesnice Doberdo byla v průběhu příštích bojů prakticky srovnána se zemí. Dnes zase stojí, stojí i kostel.
4) Schwarmlinie, rojnice.
5) Velitelství sboru.
6) Monfalcone, nejsevernější přístav Jaderského moře.
7) Třetí bitvy na Soči, která se spustila za měsíc, se tedy František Mašek již nezúčastnil. Místo toho dobýval Bělehrad…

Předchozí články:
Válečné paměti Františka Maška I.
Válečné paměti Františka Maška II.
Válečné paměti Františka Maška III.
Následující články:
Válečné paměti Františka Maška V.
Válečné paměti Františka Maška VI.
Válečné paměti Františka Maška VII.
Válečné paměti Františka Maška VIII.
Související článek: Dobytí Drinoploe

[VGR_j4ck41]

musim rict, ze me nikdy nenapadlo ze by se zranenym, kteri do spitalu dotahli urcite soucastky vyzbroje a vystroje platila nejaka odmena

[Destroyman]

Jo, to mě taky trochu překvapilo. Ale řekl bych, že logiku to má. Flinty nejsou zadarmo a než je hledat někde po lese, ve špitálu se jednoduše vyzvedly a šly zpátky do systému. A penízky se vojáčkovi hodí vždycky, to má logiku taky.

[Lucius]

Bŕŕ. Hrôza to čítať. František mal šťastie, že sa na Isonze nezdržal dlhšie.

[VGR_j4ck41]

Jo, to mě taky trochu překvapilo. Ale řekl bych, že logiku to má. Flinty nejsou zadarmo a než je hledat někde po lese, ve špitálu se jednoduše vyzvedly a šly zpátky do systému. A penízky se vojáčkovi hodí vždycky, to má logiku taky.

souhlas, logika v tom je, akorat jsem spis predpokladal, ze se zbran nechavala u jednotky, protoze tezce raneny svoje flinty tutove netahali, takze se jednotka tak jako tak musela postarat o odvoz tehle prebytecnejch kusu ... a navic pri tom co p. Masek pise ohledne trestu, uvazovani apod. bych spise ocekaval represi pri neprineseni zbrane nez odmenu pri prineseni

kazdopadne velmi interesantni informace ... jsem zvedav cim me p. Masek jeste prekvapi

[Destroyman]

jsem zvedav cim me p. Masek jeste prekvapi

Jen zhruba nastíním: Příště se František přihlásí k sanitářům, což se mu málem stane osudným. Účastní se dobytí Bělehradu - včetně nefalšované obojživelné operace přes Dunaj - zachrání život několika raněným vojákům a pak to koupí taky. Dále bude následovat léčba (nebude chybět moc aby umřel) a potom až do konce války velmi úspěšná simulace následků zranění.
Nakonec Františkovi v sešitě zbylo několik volných listů, tak je popsal několika veselými historkami - jak se kde ožrali, jak si z kamaráda udělali legraci apod.
Bohužel se toho po něm víc nedochovalo - jen ten sešit a dvě fotky, které sem radši dávat nebudu. Jednak s ohledem na rodinu, jednak jsou daleko pozdějšího data, protože mu na nich je asi padesát.