Julius Johannes Ludovicus Ritter von Payer
"Na Payerovi bylo znát, že se narodil v rodině důstojníka a vychovávali ho v přísném duchu.
Od mládí byl cílevědomý a houževnatý. U svých podřízených byl oblíbený, protože byl nejen rozhodný velitel, ale také přátelský člověk"
Na pustém severu Čech, pod rozlehlými Krušnými horami, v německých Teplicích (Teplitz) narodil se dne 2.září roku 1841 Julius Johannes Ludovicus von Payer. Tehdy ještě nikdo neměl tušení, že se tento nenápadný absolvent vojenské akademie, snílek který dával přednost studiu kartografie, malířství a jazykům, jednou rozhodne putovat až na daleký sever, kde byli "lvi".
Payer se narodil v obci Schönau v domě U jitřenky. Jeho otec byl penzionovaný rakouský důstojník, který chtěl, aby jej syn následoval ve vojenské dráze. Mladý Julius byl tedy nejprve poslán do katetní školy v Krakově a později i do Vídně. Po studiích, v roce 1859, byl poručík Payer přidělen k posádkám v severní Itálii a dostal za úkol mapovat jižní Alpy. Zde se vycvičil na výborného alpinistu a zdolal zde řadu vrcholů. Celkem zdolal 92 vrcholů Ortlerských Alp a 26 vrcholů Adamallských Alp. Dokonce podnikl prvovýstup na Gross-Glockner. Z těchto pohoří pořídil kvalitní topografické mapy. Když roku 1866 vypukla válka s revoluční Itálií, účastnil se vojenských tažení a byl vyznamenán. Payerovy výzkumy však po roce 1866, kdy Rakousko ztratilo severoitalské državy, nabyly i významu geopolitického, neboť se Payerem zkoumané alpské hřebeny staly pohraničním územím. Dalo by se říci, že velice napomohl úspěšné obraně z 23.května 1915, kdy se zde pokoušaly italské jednotky překročit hranice. Vraťme se však k Payerovi. Jeho aktivity a všestranně pozitivně hodnocené výsledky, tak nemohly uniknout pozornosti vojenských kruhů a Payer byl v červnu roku 1868 převelen do vojenského kartografického ústavu ve Vídni. V odboru vojenského zeměpisnému ústavu určeného pro mapování Alp se začal s již dokonalým vybavením věnovat orografickému, geologickému a glaciologickému výzkumu. Nějakou dobu také učil zeměpis na různých vojenských školách.
Již ale roku 1869, když mu bylo 28 let, byl doporučen k druhé německé polární expedici k východním břehům Grónska severně od 75º severní šířky. Geograf August Petermann totiž dobře znal Payerovy práce a správně předpokládal, že bude pro expedici velmi schopnou silou. Ač se expedice účastnily dvě německé lodě Hansa a Germania, nebyla tato výprava nijak jednoduchá. Lodě se neplánovaně rozdělily v mlze u grónského pobřeží. Zatímco Germania i s Payerem pokračovala v plánované cestě, Hansa zamrzla a po několika měsících byla zcela rozdrcena. 14 námořníků z Hansy se zachránilo na plovoucím ledu. V improvizovaném přístřešku na stále se zmenšující kře prožili celých 200 dní, propluli 1500 kilometrů a nakonec se, už jen na člunech, dostali do přístavu Frederiksdal v jižním Grónsku. Payer, jako velitel jedné z průzkumných výprav ujel na saních přes 500km, objevil Zemi krále Viléma, zmapoval četné ostrovy až kolem 75. rovnoběžky. Poprvé bylo prokázáno, že domněnka o volném polárním moři je mylná. Zdolal řadu hor o výšce přes 2000m. Hora, na kterou sám vystoupil z Fjordu císaře Františka Josefa, dostala po něm název Payer - Spitze (nyní Payers Bjerg). Výprava se úspěšně navrátila a Julius Payer díky ní získal jméno i jako polární badatel.
Objev Země Františka Josefa
"Opřeni o zábradlí paluby civěli jsme do cárů mlhy, jimiž občas pronikly sluneční paprsky.
Tu náhle závoj táhnoucí se před námi odhalil daleko na severozápadě matné hřebeny skal, jež se v několika minutách proměnily v zářivou alpskou krajinu."
Druhá polovina 19.století byla dobou objevitelských cest, kdy jedinými dvěma neznámými oblastmi zůstávaly oblasti kolem obou zemských pólů. Území na sever od Nordkapu tehdy bylo tajemnou oblastí, která se dala nazývat dávným termínem Hic sunt leones (zde jsou lvi). Nezmapovaná oblast přitahovala jako magnet nejen dobrodruhy, ale také obchodníky a badatele. Za zmínku také stojí to, že Antarktida tehdy byla ještě zcela neznámá. Mnohé státy chtěly projevit své schopnosti a dokázat něco na poli vědy. Do severních oblastí se vydávaly výpravy ze Spojených států, Kanady a skandinávských zemí a z prestižních důvodů nechtělo zůstat pozadu ani Rakousko-Uhersko. Nějaký praktický význam tyto cesty k ledovým ostrovům neměly. Na těchto vulkanických ostrovech se totiž nedalo čekat pražádné přírodní bohatství. Původně se také myslelo, že zde bude objeven vysněný severní průplav kolem Sibiře, ústící až v Americe. I dnes se lidé vydávají na daleký sever jen velice zřídka. Není se čemu divit, i v době moderních navigačních přístrojů a speciální outdoorové výstroje, je tato cesta stejně obtížná jako v předminulém století.
Již v roce 1871 vypravilo Rakousko-Uhersko první výpravu, která zkoumala Severní ledový oceán mezi Špicberky a Novou Zemí, patřící Rusku. Vedení výpravy na lodi Isbjörn svěřili Rakušané právě Juliu Payerovi a zkušenému námořnímu kapitánu, geofyzikovi Karlu Weyprechtovi (1838 - 1881). Povzbudivé výsledky, které vzbudily v odborných kruzích pozitivní ohlasy.
Po těchto prvních zkušenostech byla naplánována na rok 1872 velká polární výprava která měla za cíl buď doplout co nejblíže k severnímu pólu a nebo se plavit podél severního pobřeží Sibiře k východu, až do Asie (tzv. Severovýchodním průjezdem). Na plachetnici Admirál Tegetthoff tedy bylo naloženo vše potřebné a velitel výpravy, kapitán Karl Weyprecht vydal povel k vyplutí z přístavu Bremerhaven. Tak se stalo dne 13.června roku 1872. Lodní důstojník Julius Payer měl vést výpravy na souši, pokud badatelé narazí na nějakou novou zemi. Propluli toho roku kolem pobřeží Norska a u Nordkapu zamířila na severovýchod. Před posádkou byl neznámý Severní ledový oceán, ve kterém nakonec zamrzli. Loď Tegetthoff se bohužel také dostala do zajetí ledových ker a stala se neovladatelnou (tak jako dříve dříve loď Hansa) zamrzla v ledu a celý rok trvalo, než polárníci zahlédli nějaké pobřeží. Loď však zůstala beznadějně zamrzlou a expedice musela pokračovat pěšky, přesněji měli s sebou saně a také čluny. Ke zmíněnému pobřeží se však nebylo snadné dostat, cestu jim zahradily ledové kry. O něco později však našli cestu a celé souostroví zmapovali a procestovali. V létě roku 1873 tak byla objevena Země Františka Josefa. Leží zhruba mezi 80. a 82. stupněm severní šířky a je to na východní polokouli vůbec nejsevernější zem. Objevem nového souostroví výprava pro Julia Payera ani zdaleka nekončila. Tehdy nebylo možné se jen tak vrátit domů a okamžitě oznámit světu svůj úspěch. Payer i ostatní účastníci výpravy prožili v Arktidě mnoho měsíců. Těžko si dnes dokážeme představit, v jakých strašlivých podmínkách se žilo na dřevěné lodi, když teplota venku dosahovala mínus 50º Celsia. Mezi 29 členy expedice byli, kromě Payera, i další čtyři Češi a Moraváci, kteří se tak stali prvními českými polárními badateli v historii. Byli to Josef Pospíšil, Eduard Orel, Ota Kříž a Gustav Brosch.
Tegetthoff byl ale stále zamrzlý v ledu. Až na jaře roku 1874 mohla výprava dokončit svou práci a to odebrat vzorky hornin k vědeckému zkoumání a hlavně zhotovit detailní zeměpisnou mapu všech ostrovů. V roce 1874 se také vrátili ovšem bez lodi. Přes led postupovali k jihu a jelikož s sebou neměli psy, museli vše přenášet ručně. Členové výpravy se několikrát ocitli na pokraji smrti. Čech Ota Kříž zde nakonec onemocněl a zemřel. Byl na nově objeveném souostroví pohřben. Na saních a člunech se ostatním, po tříměsíční námaze, podařilo dosáhnout Nové Země, kde je zachránila ruská rybářská loď. Když přijeli do Vídně, čekala je tam veliká sláva, pořádaly se přednášky o výsledcích expedice a Julius Payer o ní napsal tlustou knihu. Ač dnes patří zmíněné území Rusku, bylo objevené území pojmenováno na počest rakousko-uherského císaře - Zemí Františka Josefa. Pod tímto názvem můžete souostroví na mapách nalézt dodnes. Po Payerovi je tam pojmenován jeden ostrov a také fjord. Payer sám zase na mapách Země Františka Josefa zvěčnil rodné Teplice - najdete tam Teplický záliv na Rudolfově ostrově nebo Šanovský ostrov na jihu souostroví, Brněnský mys. Uplatnil i jiné názvy z Čech a Rakouska a ty jsou na mapách souostroví dodnes.
Nikdy Zpět
Po skončení expedice se Payer stal rázem velmi slavným mužem. Zhruba po čtrnácti dnech přijel domů do Teplic, kde byl jmenován čestným občanem. Začal psát svůj cestopis: Die Österreichchisch -Ungarrische Nordpol-Expedition in den Jahren 1872-1874. Oficiální zásluhy za objevy a vedení expedice mu byly přiznány povýšením do rytířského stavu roku 1876 a dalšími vyznamenáními. I přes tyto úspěchy vystoupil z armády a tím jeho cestovatelská, námořní a vědecká činnost víceméně končí. Málokdo však ví, že Payer byl talentovaný malíř a dodnes je považován za největšího realistického malíře polárních krajin. Na studia malířství se přihlásil sice až v roce 1876, ale už brzy po skončení studia se svými obrazy proslavil. Známé jsou jeho obrazy Franklinova smrt, Záliv smrti, Opuštění lodě a Bohoslužby které byly na pařížském Salonu vyznamenány zlatou medailí. Další ocenění získal na světových výstavách v Mnichově i v Paříži. Snad nejznámější dílo namaloval pro císaře Josefa Františka. Byl to obraz "Nikdy zpět" o velikosti čtyři krát tři a půl metru, který dnes visí v zasedací síni filozofické fakulty vídeňské university. Většinu obrazů přitom namaloval jako jednooký. Po operaci ječného zrna totiž kvůli zánětu oslepl na levé oko. Proslavil ho mimo jiné cyklus čtyř rozměrných pláten, na kterých zachytil tragický osud ztracené polární výpravy Johna Franklina v roce 1845, při které zahynulo všech 127 členů posádky. V České republice se zachovaly jen čtyři Payerovy obrazy. Je však mezi nimi ten zásadní. Payer na něm namaloval poslední okamžik ztracené výpravy. Postupoval při tom s nevšední důkladností. Od velitele americké výpravy Fredericka Schwatky, který našel ostatky nejdéle žijících členů Franklinovy expedice, získal nákres místa nálezu, vyhledal pozůstalé, studoval podobenky členů posádky a předměty, které přivezly záchranné týmy. Kolosální obraz o rozměrech téměř čtyři krát pět a půl metru koupila v roce 1908 za dvacet tisíc rakouských korun pražská Moderní, dnes Národní galerie. Dílo zůstalo stočené na válcích a v roce 1960 je galerie přenechala Geofyzikálnímu ústavu Akademie věd. Obraz byl opět k vidění až před čtyřmi lety na výstavě v Praze a pak i v Teplicích.
Jeho život však neměl šťastný konec. Jak už bývá u výjimečných osobností zvykem, zemřel i Julius Johannes Ludovicus von Payer skoro zapomenut v Bledu, v době kdy smrt byla až příliš všední záležitostí. Psal se totiž 29.srpen roku 1915 a Evropa právě úpěla pod tíhou válečných hrůz.
Julius Payer - Zátoka smrti (1897) a Polární záře (1874)
Die Eisfalle
Téměř zapomenutá expedice k severnímu pólu však nebyla zamomenuta zcela. Hold této expedici toužil již od dětství složit rakouský režisér Helmut Voitl. Přesvědčil rakouskou televizi ORF a natočil pro ni v devadesátých letech spolu se svou družkou Elisabeth Guggenberger a se skupinou filmařů a alpinistů desetihodinový materiál přímo z míst, kudy se výprava ubírala. Náročný projekt trval šest let. Samotný dokument rekonstruující cestu expedice je dlouhý 90 minut, poprvé byl vysílán v Rakousku roku 2003 pod názvem Die Eisfalle. V České republice jsme jej měli možnost zhlédnout až 30. 11. 2006, v Rakouském kulturním fóru v Praze, a to v originálním znění a za přítomnosti pana Voitla a jeho družky. Film získal v zahraničí značný ohlas. Rakouský režisér byl proto překvapen, že českému diváku dosud zpřístupněn nebyl, ačkoliv se podstatně týká českých dějin. Dokumentární film je výjimečný nejen tím, že byl pořízen přímo v oblasti arktické Sibiře a Země Františka Josefa. Nejsou v něm totiž dle Voitla použity žádné počítačové triky, nehrají v něm skuteční herci, ale přímo filmaři. "Účinkovali" i při -50°. Zimou a fyzickým výkonem filmařů chtěl režisér dosáhnout toho, aby se vžili do pocitů skutečné polární expedice a podali její co nejvěrnější obraz, což se jim skutečně podařilo.
Jelikož jsou velikáni z českých zemí často zapomenuti, nepřály různé politické režimy ani vzpomínkám na Payera. Pro mnohé byl totiž pouhým sudetským němcem a tento cejch se sním vleče celá desetiletí. První důstojnou vzpomínku na Payera jsme mohli v Čechách udělat až v roce 1991 k oslavě 150 let od jeho narození. Do té doby měl jen pamětní desku. Například v roce 1973 se ke stému výročí objevu Země Františka Josefa konaly ve Vídni velké oslavy. Rakušané dokonce postavili repliku plachetnice Admiral Tegetthoff. V Čechách ale na své plné uznání stále čeká.
Zdroje:
rozhlas.cz/sever/planetarium/_zprava/82632
seaplanet.eu/index.php/cs/ocean-a-moe/lide/4-julius-payer-a-objevne-plavby-na-picberky
litenky.cz/clanek.php/id-1808
sedmicka.cz/usti-nad-labem-decin-teplice-litomerice/clanek?id=151854
http://www.horolezeckaabeceda.cz/aktualita.php?id=74
Svet sa zmenšuje. 
Bože, ako rád by som žil pred 100 rokmi, keď slovo cestovateľ voňalo diaľkou a nepoznaným. Teraz....škoda reči, už sú všade hotely, taxíky, internet kaviarne... už ani tá India nie je to čo bývala. 
