Fraktura lebky, zhmoždění a otřes mozku, pět zlomenin horní čelisti, dvakráte zlomená dolní čelist, zranění pravé ruky šrapnelem, zlomená pravá i levá noha, ta dokonce opakovaně, v důsledku toho zkrácené šlachy levé nohy a zakrnělý lýtkový sval, střelné poranění úst, střelné poranění ucha, popáleniny ruky a nohy, zlomená klíční kost, ztráta blíže neurčeného počtu zubů, zlomenina zápěstí, vykloubený pravý kotník, pohmožděnin nepočítaně.
Pokud přemýšlíte, která to jednotka měla tak nehoráznou smůlu na zranění, překvapím vás. Toto je výčet zranění jednoho nezdolného pilota, podle některých naprostého blázna a šílence, podle jiných vlastence a hrdiny, za jeho válečnou kariéru. Říká se o něm, že strávil více času v nemocnicích a v postelích svých milenek, než ve vzduchu, nicméně i tento relativně krátký čas stačil, aby si připsal 43 sestřelů. Oním bláznivým hrdinou je Charles Eugene Jules Marie Nungesser.
Pařížský rodák spatřil světlo světa 15.března 1892, v mládí silně inklinoval ke sportu, například k boxu, fotbalu, nebo plavání. V 16 letech opustil Francii a vydal se lodí do Brazílie za svým strýcem, který mu slíbil práci na plantáži, když však dorazil do Rio de Janeira, se strýcem se neshledal. Proto se rozhodl ke změně plánů a odcestoval do Buenos Aires v Argentině, kde se mu brzy podařilo sehnat práci jako automechanik, díky čemuž přičichl i k automobilovým závodům. Nejdříve jako mechanik, od 17 let už ale jako profesionální jezdec. Jednoho dne potkal svého krajana- pilota a létání mu učarovalo. Údajně se mu svého nového přítele podařilo přemluvit a po krátké instruktáži sám usedl do kokpitu jednosedadlového stroje typu Bleriot, úspěšně odstartoval a po několika minutách i bezpečně přistál. Tím začala jeho velká láska k létání a vlastně i letecká kariéra. Nakolik je tato historka pravdivá nevím, ale bývá takto prezentována.
Po pěti letech poměrně dobrodružného života se konečně shledal se svým strýcem a odjel k němu pracovat na plantáž, jak byl původní plán, ale osud mu i nyní přichystal překvapení v podobě vypuknutí 1.světové války. Rozloučil se s Jižní Amerikou a odplul zpět do domovské Francie a přihlásil se jako dobrovolník. Narukoval ke kavalerii, v té době mu bylo 21 let.
Na frontu se dostal 20.srpna 1914, dlouho nelenil a začal předvádět své neohrožené činny, kterými se později stal proslulý. Jeden za všechny- 3. září během bitvy na Marně vedl v týlu nepřítele útok na německý automobil s pěti důstojníky. Nepřátele postřílel (podle některých pramenů je zajal) a vozu se zmocnil. Podle jedné verze vedl útok na automobil proto, aby mohl lépe odvézt svého zraněného velitele, kterého předtím ukryl a po útoku se proň vrátil. Buď jak buď, za tento statečný čin dostal vyznamenání Medaille Militaire. Byl povýšen do hodnosti desátníka a snad i kvůli tomuto kousku se mu začalo přezdívat "Jezdec smrti". Bez zajímavosti jistě není, že si kořistní vůz směl ponechat. Co však pro něho bylo důležitější, dostal svolení k přeložení k letectvu. Pilotem se oficiálně stal 2.března 1915.
Ani u bombardovací Escadrille VB.106 nezahálel, do poloviny května 1915 měl na kontě již 53 bojových letů, za což byl povýšen do hodnosti rotmistra. Již tehdy se snad dalo tušit, jakým směrem se bude ubírat jeho další kariéra, neboť svůj Voisin III často přivedl zpět naprosto prostřílený. Opět jeden případ pro ilustraci, v dubnu napadl německý dvousedadlový Albatros, přestože ten byl již vybaven kulometem Parabellum, Nungesser, respektive jeho pozorovatel jménem Pichon, měl k dispozici pouhou pěchotní karabinu. Jelikož se německému pilotovi nedařilo šílený Voisin setřást, navedl ho nad protiletadlovou baterii, která měla poměrně dobrou mušku- šrapnel zastavil Voisinův motor a Nungesser měl plné ruce práce, aby doplachtil na svou stranu fronty. Zda se tak stalo během tohoto nouzového přistání, nebo při jiném letu (některé prameny uvádějí nehodu na letounu typu Morane) není až tak podstatné, důležitější je, že došlo k blíže nezjištěnému poranění, nejspíše zlomenině, které ho vyřadilo z boje na více jak měsíc.
Po rekonvalescenci, již na letišti v Nancy, s nadšením uvítal, že jeho letoun má jedno podstatné vylepšení- kulomet Hotchkiss. Netrvalo dlouho a vyzkoušel jej přímo v boji. Své první vítězství získal 31.července 1915 ráno, kdy byl na jejich letiště podniknut německý nálet. Nungesser bez povolení odstartoval a jeden z pěti dvousedadlových Albatrosů sestřelil. Po přistání dostal 8 dní vězení a ... Croix de Guerre. Následovalo přeložení ke stíhací jednotce Escadrille N.65.
Začátkem prosince 1915 sestřelil svůj druhý letoun, to již na Nieuportu 11, o svou radost ze sestřelu se přiletěl podělit s obyvateli Nancy, přelétával přízemním letem nad hlavní ulicí, prováděl akrobacii nad náměstím, kličkoval mezi komíny. Prostý lid však neměl s touto formou oslavy pochopení a k veliteli Escadrille N.65 putovala stížnost na onoho opovážlivého pilota. Rozezlený velitel Nungesserovi vyčinil a řekl, že jestli chce ještě provádět podobné blbosti, ať je dělá nad německými liniemi. Ten si vzal jeho slova k srdci.
Sedl do svého Nieuportu a, přesně podle velitelova přání, zamířil k nejbližšímu německému letišti, které doslova vzbouřil a pobláznil, když nad ním začal provádět přízemní akrobacii. Po návratu ohlásil svému veliteli co provedl, za což bez milosti dostal dalších 8 dní vězení.
V lednu 1916 měl Nungesser těžkou nehodu, při které si přerazil obě nohy a zlomil si čelist. Jedna noha se mu však špatně zhojila a byl nutný další chirurgický zákrok, Nungesser trval na tom, aby byl proveden bez umrtvení. Od té doby byl již trvale nucen chodit i na zemi s holí. Za knipl se vrátil "až" na konci března 1916.
Mnoho pilotů by po takovéto příhodě mělo nějaké zábrany, bloky, Nungesser nikoliv, jestli s něčím neměl problém, byly to vždy nervy. Nikdy u něho nebyl viděn třas rukou, natož žaludeční nevolnosti v důsledku nervového vypětí. Také pilotní návyky, jak se zdá, neztratil, neboť již za 3 dny sestřelil pozorovací balón, další den přidal nepřátelský letoun, což následující den zopakoval. Vše bral s humorem, značně černým, proto si nechal na svůj stroj namalovat černé srdce, uvnitř kterého byla lebka se zkříženými hnáty, dvě svíce a rakev. Inu válka.
Jeho styl boje byl stejně divoký, jako jeho život na zemi. V něm nesnášel vojenskou disciplínu, miloval ženy (a ony jeho), divoké pitky, nejlépe v milované Paříži, kam se uchyloval jakmile to jen šlo. Často se píše, že bojoval bez jakékoliv taktiky, není to pravda, to by nezůstal dlouho živ, byl divoký, byl statečný a riskoval, ale samozřejmě i on měl své oblíbené a vyzkoušené postupy a vědel, co si může proti kterému soupeři dovolit. Jinak útočil na dvousedadlovky s pozorovatelem ovládaným pohyblivým kulometem, jiným stylem bojoval se stíhacími Albatrosy, atd. Jedno bylo ale společné- vždy byl velmi agresivní a využíval vlastností svého letounu na samé maximum.
O jeho flámech se vyprávějí legendy. Například svezl lehké dívky z celého okolí na jedno místo, aby se mohl s kolegy piloty lépe pobavit, jindy se dostavil na ranní hlídku ve smokingu, neboť právě přijel z flámu, jindy ani ten neměl, zato si ještě vedl slečnu. Podle jedné z historek se Nungesser poněkud intiměji setkal i s proslulou špiónkou Matou Hari, neboť prý tušil co je zač, napovídal jí ke svému pobavení spoutu neuvěřitelných historek a fiktivních vojenských tajemství, třeba o nových francouzských supermoderních letounech s osmi vysoce výkonnými tajnými motory, atd. Byť byl Nungesser veliký sukničkář, myslím si, že tuto příhodu je nutno bráti s velikým nadhledem. Faktem však zůstává, že Nungesser byl neorganizovatelný živel.
V důsledku toho se mu dostalo cti, že dostal povolení oficiálně létat na vlastní pěst. To však až po jeho kuriózním 21. "sestřelu" v prosinci 1916. K tomuto vítězství přišel tak, že po opravě svého stroje vzlétl ke zkušebnímu letu, během něhož zahlédl nepřátelskou dvousedadlovku. Dohnal jí a provedl svůj oblíbený manévr, kterým na tento druh strojů útočil. Zjednodušeně- z výšky prudce slétl pod nepřítele a sestřelil ho pomocí kulometu Lewis, který měl na svém horním křídle. Ke svému překvapení však zjistil, že mu kulomet mechanici ještě nenamontovali, nejspíše nepředpokládali, že bude opět testovat bojem. Neměl tedy mnoho na výběr, buď mohl nepřítele zanechat jeho osudu, nebo... zvítězit jiným způsobem, třeba prováděním klamných útoků, případně až taranem. Rozhodl se pro druhou možnost. Posádka německého letounu však neměla na takovýto způsob boje nervy a raději boj ukončila tím, že přistála na francouzské straně zákopů a byla zajata. Nedlouho po tomto letu se Nungesser opět zranil a byl mimo 3 měsíce.
S narůstajícím počtem sestřelů, stával se Nungesser stále více slavný a to na obou stranách fronty. Tak se stalo, že jednoho dne shodil na jeho domovské letiště jistý Albatros tuto výzvu:"MÉMU CTIHODNÉMU NEPŘÍTELI, PANU "LEBCE S HNÁTY" SETKÁME SE VE 4 HODINY" a s následným upřesněním pozice. Šlo o místo poblíž Poperinghe ve Flandrech. Všichni Nungessera varovali, že to bude jistě past, ale ten dobrých rad nedbal. Pečlivě překontroloval svůj letoun a kolem půl třetí vzlétl. Podle jedné verze neletěl přímo na místo setkání, ale "odskočil si" postřelovat jisté německé letiště a teprve pak se vydal směrem k místu setkání. Ti, kteří ho varovali, že půjde o past úskočných Němců, ti se nemýlili, neboť na Nungessera čekala hned šestice Albatrosů D.III. Většina jiných pilotů by se asi snažila rychle zmizet, ne tak Nungesser, pustil se do nerovného klání se svou pověstnou agresivitou, během souboje dva nepřátele sestřelil a zbylé rozprášil po obloze. Pak se vydal na cestů zpět. Snad se tato příhoda může zdát příliš románová a Bigglesovská, nicméně tento souboj byl pozorován ze země a výsledek potvrzen. Již nikdy více se Němci o něco podobného nepokusili.
Měl však i další neobvyklé zážitky, při jednom letu naň například zaútočila britská stíhačka. Nungesser si logicky pomyslel, naprosto v souladu s minulou zkušeností o Němci chápaném pojetí férového boje, že jde o dalšího úskočného nepřítele a sestřelil ho. Teprve o něco později se vysvětlilo, že šlo skutečně o britského pilota- nováčka, který si spletl Nungesserův osobní symbol s německou kokardou. Po této příhodě si nechal namalovat na horní nosnou plochu výrazné pruhy ve francouzských národních barvách.
Své působení ve válce ukončil sestřelem čtyř pozorovacích balónů a následující den sestřelil i svůj poslední letoun. O týden později se utkal s pěticí Fokkerů a byl opět raněn. Do konce války se již na frontu nevrátil. Řada jeho vítězství se zastavila na čísle 43. I tak byl podle mnohých div, že se konce války vůbec dožil. Jeho slavný krajan René Fonck, nejlepší spojenecký pilot co do počtu sestřelů, o něm ve svých pamětech prohlásil, že "Jediným místem, které u něho zůstalo za dobu války neporušeno, je srdce."
Po válce se zkoušel živit jako letecký instruktor ve Francii, ale příliš štěstí v tomto odvětví neudělal, začal se tak věnovat letecké akrobacii a kaskadérským kouskům. Jeho životní příběh se uzavřel roku 1927, kdy se svým přítelem z války Françoisem Colim vzlétl z letiště LeBourget, aby se v letadle nazvaném "l’Oiseau Blanc" pokusili přeletět Atlantik a přistát v New Yorku. Svého cíle nedosáhli, dlouhá léta se mělo za to, že zmizeli kdesi v moři, teprve roku 1984 se po čtyřletém vyšetřování a zkoumání došlo k výsledku, že tito aviatici oceán jako první lidé úspěšně přelétli. Podle svědků (lovců) havarovali v bažinatých lesích na kanadsko-americké hranici. Tam však jejich stopa mizí, přestože jeden lovec potvrdil nález leteckého motoru a později se našly i dřevěné trosky letounu, nikdy se nepodařilo plně potvrdit, že šlo opravdu o "Bílého ptáka"...
Nejvýznačnější vyznamenání:
Légion d'Honneur, Médaille Militaire, Croix de Guerre, The Distinguished Service Cross (USA), The Military Cross (VB- udělen za pomoc britskému stíhači v boji s nepřátelskou přesilou), Croix de Guerre (Bel)
Nungesser se svým mechanikem Pochonem, bez jehož pomoci by se často do kokpitu vůbec nedostal.
Nieuport 24, Nungesser v kokpitu
V kabině svého Nieuportu 24
Letoun- Spad XII
