Sovětská samohybná děla (2) - SU-76

Odpovědět
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Sovětská samohybná děla (2) - SU-76

Příspěvek od sa58 »

Sovětská samohybná děla (2) - SU-76
...když jeden motor nestačí...

Obrázek
Rudá armáda, největší to meziválečný provozovatel obrněné techniky, zaspala poněkud dobu v kategorii samohybných děl. Ne že by ostatní armády nějakým způsobem hýřily nápady a zaváděly samohybná děla ve velkých počtech do výzbroje, v Sovětském svazu měla neochota zavádět samohybná děla do výzbroje ještě jeden aspekt – neměl je v oblibě maršál Kulik, mocný to muž předválečné Rudé armády. Projekty vzniklé na bázi podvozku lehkého tanku T-26 byly uzavřeny a do bojů v roce 1941 vstupovala Rudá armáda bez sériově produkovaného samohybného děla.

Během války na východě se situace začíná měnit, postupně jsou do výzbroje zařazována samohybná děla na podvozcích středních a těžkých tanků T-34, KV a IS. V jejich výzbroji najdeme jak tankové kanony, vhodné pro boj s tanky nepřítele, tak houfnice, schopné podporovat útočící pěchotu či tanky. Trochu stranou stojí samohybná děla, využívající podvozku lehkých tanků. Je to částečně způsobeno ukončování výroby lehkých tanků, lehký tank coby bojový prostředek zemřel v bojích na východní frontě. Na druhé straně je ale třeba dodat, že lehké tanky, produkované na počátku války, nelze považovat za solidní platformy pro samohybná děla. Tank T-26 má nejlepší roky za sebou, lehké tanky T-40 a T-60 nelze považovat za příliš zdařilé výtvory a T-50 je příliš složitý a drahý. Docela zajímavé je z tohoto pohledu nevyužití odzkoušeného podvozku kolopásového tanku BT.

I když Rudá armáda nedisponuje ideální platformou pro vývoj lehkého samohybného děla, je v roce 1941 (1942) rozhodnuto o vývoji lehkých samohybných děl, využívajících podvozky lehkých tanků T-60 a vyvíjeného modernějšího T-70. Na podvozku T-60 je v létě 1942 testováno samohybné dělo OSU-76. Jak již napovídá označení, je zde použit univerzální kanon ZiS-3 ráže 76,2 mm. Je vyrobeno několik prototypů, ale při testech dělo neuspěje (stísněný prostor osádky a nevyhovující nástavba).

Obrázek SU-76 původní verze

Z podvozků lehkých tanků tak zůstává pouze podvozek relativně moderního tanku T-70, ale ani ten nevyhovuje v původní podobě. Podvozek je proto prodloužen o jedno pojezdové kolo, místo pěti u T-70 je jich nyní šest. Prototyp s továrním označením SU-12 je vyráběn v továrně No. 38 (Kirov), v červenci 1942 je připraven k testům. Testy podle zkušební komise dopadají velmi dobře a začátkem prosince 1942 je vozidlo přijato do výzbroje pod označením SU-76 (Samochodnaja ustanovka 76). Za vývoj vozidla zodpovídala konstrukce závodu 38 a N. A. Astrov, hlavní konstruktér závodu GAZ (vedl konstrukční tým T-70).

Obrázek Obrázek
SU-76M

Vozidlo bylo sice vyzbrojeno velmi dobrým univerzálním kanonem, horší to bylo s pojezdovým ústrojím. Tank T-70 byl poháněn dvěma motory, každý z nich poháněl jednu stranu pásů. Mezi pohony neexistovala žádná synchronizace, pro řidiče bylo řízení podobného "vehiklu" asi noční můrou. SU-76 samozřejmě dostal do vínku stejný systém pohonu, takže se opakovaly problémy jako u tanku. Astrovův tým navrhl nový systém pohonu, ten používal stále dva motory, ty jsou však nyní umístěny na pravé straně vozidla za sebou a pohánění společnou převodovku. V květnu 1943 je upravené samohybné dělo předáno ke zkouškám a v červnu 1943 je přijato do výzbroje jako SU-76M , později je používáno pouze označení SU-76.

Obrázek Obrázek

Po technické stránce nebyla SU-76 nějakým výkřikem techniky, šlo hlavně o využití již vyráběných komponentů a maximální snížení nákladů na výrobu. Podvozek byl tvořen šesti pojezdovými koly s gumovými obručemi, odpružení zajištující torzní tyče. Pás je nahoře nesen na třech kovových kladkách, vpředu je hnací a vzadu napínací kolo. Celokovový pás se skládá z 91 článků, šíře pásu je 300 mm. K pohonu jsou použity dva motory, u verze M jsou motory umístěny v tandemu za sebou a mají společnou výstupní hřídel. K pohonu sloužil několik verzí motorů, šlo o řadové, vodou chlazené šestiválce GAZ 202 (3480 ccm) a GAZ 70-6000 (6004 a 6005). Výkon jednoho motoru byl 70 HP při 3400 ot/min. Mimo tyto motory se u některých sérií objevují motory GAZ 203, jejich výkon je 85 HP při 3600 ot/min. Celkový výkon motorů se tedy pohybuje mezi 140 až 170 HP. Přenos zajišťovala převodovka ZIS-5 (?), řidič měl k dispozici čtyři rychlosti pro jízdu vpřed a jeden pro jízdu vzad. Původní varianta měla dvě převodovky GAZ-AA.

Obrázek Obrázek

Vana i nástavba samohybného děla byly vyrobeny z pancéřových plechů, ty byly spojeny svařováním. Čelu vozidla vévodila šikmá deska, v jejím středu byl v horní polovině umístěn poklop pro řidiče, dole na pravé straně byl kryt přístupu k převodovce. Napravo od řidiče byl umístěný motor, přívod vzduchu k motoru byl na pravé straně vozidla. Výfukové potrubí bylo vyvedeno na horní desku korby, průchod byl ještě chráněn pancéřovým krytem. Výfuk byl umístěn na pravé straně vozidla vedle nástavby. Po levici řidiče je umístěna palivová nádrž o objemu 420 litrů (v původní verzi 400 litrů). Síla pancíře je uvedena na přiloženém obrázku.

Obrázek

Nástavba je umístěna do zadní části trupu, původní verze SU-76 ji měla shora zakryta pancířem o síle 7 mm, u verze M se již jedná o otevřenou nástavbu. Čelní desku tvoří šikmý plát o síle 35 mm, kanon je umístěn mírně vlevo od osy vozidla. Vpravo od kanonu je v čelní desce otvor pro střelbu se samopalu. Vzadu je bojový prostor chráněn jen do poloviny, pro snadnější nástup osádky jsou přibližně v polovině zádě umístěny dvířka.

Jak jsem již uvedl, jedinou zbraní tohoto vozidla byl 76,2 mm divizní kanon vzor 1942 ZiS-3, mimo něj vozidlo nedisponovalo žádnou pevně vestavěnou výzbrojí. Osádka měla k dispozici dva samopaly ráže 7,62 mm (PPŠ-41 nebo PPS-43) a dvacet ručních granátů. Palebný průměr pro kanon byl 60 nábojů, pro samopaly bylo k dispozici až 1100 nábojů 7,62x25.

Osádku tvořila čtveřice osob (záměrně nepíši mužů, na východě by se určitě našla i ženská-tankistka), řidič-mechanik měl jako jediný své stanoviště v přední části vozidla. V nástavbě měl velitel vozu své stanoviště napravo od kanonu, střelec a mechanik mají své stanoviště vlevo. Osádka mezi sebou komunikovala vnitřním systémem TPU-3F či TPU-3R, pro komunikaci s okolním světem byla k dispozici krátkovlnná stanice 9 R, případně 9 RM či 12 RT. Prutová anténa radiostanice byla umístěna na pravé straně vedle nástavby.

Sériová výroba první verze SU-76 začíná již v prosinci 1942, od října 1943 přichází do hromadné výroby modifikovaná verze SU-76M. Celkový počet vyrobených SU-76 je mírně nejasný, lze narazit na údaj 13932 (Wiki) nebo 12612-12971 (Pejčoch), hlavním producentem SU-76 byl závod GAZ v Gorkém. Do celkového počtu jsou asi započítány i samohybné PL kanony ZSU-37... Mimo Rudou armádu používala v době války SU-76 jen polská východní armáda, po válce je možno narazit na tyto vozidla během korejského konfliktu.

Co napsat na závěr. Sovětům se podařilo umístit velmi dobrý univerzální kanon na podvozek lehkého tanku, podle mne jde o účelné a efektivní využití stávající konstrukce. SU-76 mohlo nejenom poskytovat palebnou podporu pěchotě a tankům, díky výkonnému kanonu šlo použít i jako protitanková zbraň. Ale dost často byla tato samohybka používána jako náhrada tanků, k této úloze se však absolutně nehodila.


Technické data samohybného děla SU-76
délka – 4,966 m
šířka – 2,715 m
výška – 2,10 m
hmotnost – 10,2 t
výkon motoru – 2x70 nebo 2x85 HP
zásoba PHM – 420 l
dojezd silnice – 320 km
dojezd terén – 190 km
maximální rychlost – 45 km/h
osádka – 4


zdroje:
I. Pejčoch, S. Spurný - Obrněná technika 2 - SSSR 1919 – 1945 (II. část) – ARES 2002
J. Magnuski – Lekkie dzialo samobiežne SU-76 – TbiU 43
http://armor.kiev.ua/
obrazová příloha:
http://www.armchairgeneral.com/rkkaww2/
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Tak tady máme další legendu východní fronty. JInak mě překvapila informace že je měli ve výzbroji pouze Poláci. Já si až do dnešního dne myslel, že byly ve výzbroji i u našeho sboru.

Sapíku a po válce se u naší armády také neobjevily?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
brano
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 277
Registrován: 5/9/2004, 20:17
Bydliště: KE

Příspěvek od brano »

Pátrač píše: Sapíku a po válce se u naší armády také neobjevily?
Boli nám dodané začiatkom 50. rokov v počte 17 kusov. Niesli označenie LSD-76.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ale to je zajímavé. Počet kusů ale spíše říká že to byl doplněk něčeho zvláštního nebo jen nějaká ověřovačka. Víš o tom něco více?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
brano
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 277
Registrován: 5/9/2004, 20:17
Bydliště: KE

Příspěvek od brano »

Skôr to bola dočasná vec, kým tieto stroje nenahradili SU-100.
Obrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

SU-76M z výzbroje východoněmecké armády v Militärhistorisches Museum der Bundeswehr v Drážďanech. Bohužel momentálně není vystaveno veřejně. :(

Obrázek[/URL]
さようなら。
Petrz
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 938
Registrován: 6/1/2009, 17:57
Bydliště: Děčín

Re: Sovětská samohybná děla (2) - SU-76

Příspěvek od Petrz »

Lord napsal:
První ruský stíhač tanků SU-76 nebyl také ideální zbraní, kvůli své vysoké siluetě ...
Ano Dzine. Sověti měli SU-76 jak na podporu pěchoty, tak i jako protitankovou zbraň "z bezpečné vzdálenosti". Když však nastoupily tanky Tiger, Panther, a Panzery s lepšími děly (předtím 50mm), tak už moc šancí nemělo.
Dovolím si zde některé skutečnosti upřesnit

Dle mého názoru je tvrzení, že SU-76 měl po příchodu Německých šelem a Panzera IV s 75mm KwK 40 malou bojovou hodnotu, přehané. Naopak domnívám se ,že šlo-zejména ve vtahu k Panzeru IV a Panzeru III ale i Tigeru a Pantheru - stále o nebezpečný stroj. Zejména pokud byl v obraně a měl určitou početní převahu, dokázal- dle mne - způsobovat Němcům značné ztráty.

Proč si to myslím? Navzdory všeobecnému mínění byl SU-76 velmi obtížně zjistitelný a zasažitelný, a měl - i na poměry roku 43 - vysokou palebnou sílu.

Pasivní schopnost přežití na bojišti –

Obrázek

jak ukazuje obrázek, silueta SU-76 je oproti běžnému mínění velmi nízká. SU–76 má na výšku 2,1 metru což ho staví na roveň Stugu III. I bočně je silutea obou strojů podobná.

Obrázek

Takže pokud se shodneme na tom že StugIII měl malou siluetu a byl obtížně ohalitelný a zasažitelný pak tytéž klady musíme přiznat i SU-76.

To vrhá trochu jiné světlo na druhou zmíněnou oblast - palebnou sílu.

76,2mm Zis-3 měl bezpochyby horší balistické vlastnosti než 75mm KwK 40 . Rozdíl ve výkonech a možnostech obou děl by se dal přirovnat k rozdílu mezi puškou M14 a AK-47 . Stejně jako M-14 byla z hlediska dostřelu a přesnsoti nadřazená AK-47, měl i KwK 40 převahu nad Zis-3 jak v přesnsoti tak průbojnosti a dostřelu.

avšak právě díky výrazně menší výšce, byl schopen SU-76 zasáhnou všechny Německé tanky, kromě Panthera, se zhruba stejnou (Tiger), či dokonce větší (Panzer IV, Panzer III) pravděpodbností, než Německé obrněnce jeho.

V obraně tedy, kde měli osádky SU-76 většinou možnost zahájit palbu jako první, mohli zasáhnout Německé tanky nekolikrát než je německé osádky dokázali lokalizovat, zaměřit a zasáhnout.


Tím se dostáváme k poslední otázce - účinek granátů v cíli.

Je nasnadě že 75mm KwK 40 byl schopen s granátem Pzgr.39 probít SU-76 na libovolnou vzdálensot a byl limitován prakticky jen schopností SU-76 zasáhnout . Též s tříštivý granát byl poměrně spolehlivě schopen v případě přímého zásahu SU-76 poškodit či zničit.

Obrácenně však platilo -aspoň dle mých informací –skoro totéž . Průbojný granát br-354 B dokázal probíjet jakoukoli část panzera IV G na vzdálensoti 1000-2000 metrů (záleží na místě na úhlu dopadu).
76,2mm kanón Zis-3 byl dále také schopen probít boční pancíř Panzera IV (i Panzera III) i municí tříštivotrhavou a to i na poměrně velké vzdálensoti-800-900metrů.


Zde je tabulka porovnávající výkony ruské "šestasedmdesátky" a německého děla 75mm KwK 40.

Obrázek

Všem granátů jsem dal stejný tvarový koeficient – (zohledňuje aerodynamickou výhodnost tvaru střely a společně s průřezovým zatížením tvoří balistický koeficient) což nemusí být (a dle mne není) pravda . Paradoxně to však znevýhodňuje ruské dělo, neb granát BR-354A byl – aspoň dle mých informací – z hlediska aerodynamiky řešen lépe než 75mm Pzgr.39.
Také průbojnost byla vypočtena za základě předpokladu, že granát BR-354B dosahuje zhruba 85% kvalit německého Pzgr.39. To však nelze paušalizovat a s velkou pravděpodobností to platí jen proti určitému druhu pancíře.

I přes tyto skutečnosti měl Zis-3 stejnou metnou dálku na Panzera IV (výška 2,68metru)jako Německý stroj na SU-76.
ObrázekObrázek

Zbourat stodolu umí každý osel, postavit jí ale vyžaduje tesařské umění.
Odpovědět

Zpět na „Samohybná děla“