Stránka 1 z 2

Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 16/9/2017, 20:32
od Hans S.
Hans-Ulrich Rudel – Navzdory
Jaké pohnutky vedou člověka k tomu, aby téměř po deseti letech sepsal článek na oblíbený? Dnes mohu říci, že jsem přečetl již desítky memoárů a ani u jediného mě nenapadlo je jakkoliv rozporovat, do každého bez výjimky jsem se dokázal svým způsobem vcítit. Naladit se na autorovu notu a pochopit, proč říká to, co říká. A samozřejmě jsem se snažil v hlavě vše srovnávat v kontextu doby sepsání. Až doteď. Je to vlastně ostuda, že jsem se k pamětem Hanse-Ulricha Rudela dostal nyní, více než dvě desítky let po první přečtené válečné knihy. A snad bych i tuto knihu měl zanechat bez komentáře a utvoření názoru nechat na čtenářích samotných. Jenže právě zde to nedokážu. Článek nechápejte jako recenzi knihy napsané v 60. letech. Spíše jako pamflet na Rudelovu osobnost v kontextu toho, co dnes víme.

Obrázek

Dětství a dospívání
Hans-Ulrich Rudel se narodil 2.7.1916 v obci Konradswaldau ve Slezsku, dnes se tato vesnička jmenuje Grzędy a leží asi 10 km od polsko-českých hranic. Víme, že jeho otec byl protestantským farářem a víme také, že měl sestru, která šla studovat medicínu. Rudel sám dokázal své dětství a dospívání shrnout do jediné stránky. Sestru zmínil v souvislosti s tím, že peníze, která šla na její studia znemožnila jeho letecký výcvik pro Lufthansu. Rudel se při svém vzdělání orientoval humanitním směrem – učil se latině a řečtině a předpokládal, že by se jednoho dne mohl stát učitelem tělocviku. O své matce se Rudel zmínil jedinkrát – skákal na bambusové tyči přes její prádelní šňůru. O otci pouze v souvislosti s tím, že se díky jeho povolání a pendlování mezi jednotlivými farami často stěhovali. Zmínka o sourozencích zůstala u vysvětlení, proč si neudělal pilotní licenci dříve. Rudel své poselství dalším generacím zjevně nepovažoval za nutné rozmělňovat zmínkami o svém osobním životě. To nelze vnímat vyloženě negativně, ale v kontextu ostatních letců to je krajně neobvyklé.
Hans-Ulrich již jako malý chlapec získal silný vztah ke sportu, především k lyžování a atletice. V obou sportech dosáhl určitých úspěchů při závodech a bylo by reálné, aby se prosadil v dospělém věku výrazněji. Jenže v roce 1933 nastoupil do Hitlerjugend a po maturitě se v roce 1936 přihlásil do již odtajněné Luftwaffe. Rudel zřejmě neprošel tehdy obvyklou cestou přes kluzáky, jako například Erich Hartmann, ale nastoupil rovnou na motorový výcvik. Autor sám sebe hodnotí střízlivě jako průměrného studenta, který byl již při tehdy považován trochu za podivína. Rudel byl tím „Kro pije mléko“. Přiznává, že jako téměř všichni mladí letci v jeho ročníku i on toužil po kariéře stíhače. Ke Stukám se přihlásil dobrovolně myslíce si, že ročník bude určen právě pro střemhlavé bombardéry a že jako dobrovolník bude vnímán pozitivněji. Zklamání je cítit ze stavu, kdy je na svou žádost přeložen k bombardérům, zatímco celý ročník míří právě ke stíhačům.

Vlažné přijetí
Rudel, v této době v hodnosti Oberfeldwebela, je převelen k bojové jednotce I./StG 168 (pozdější I./StG 3, která bude v průběhu války transformována v SG 3). Sám vnímá, že do kolektivu nezapadl. Rudel je samotář, který raději tráví čas přespolním během, nebo na lyžích, než aby si s ostatními zahrál fotbal, nebo poseděl v kasinu. Až to Hans-Ulrich nezmiňuje, zjevně se tato fakta dostala i do jeho dokumentace a budou mu znepříjemňovat následující roky. V roce 1938 přišlo povýšení do důstojnické hodnosti (Leutnant) a požadavek „shora“, že jednotka má vyčlenit jednoho pilota pro speciální pozorovací výcvik. „Všechny letky hlásily, že nikoho takového nemohou postrádat. Pro moji to ale byla vítaná příležitost zbavit se konečně popíječe mléka a poslat ho do horoucích pekel.“
Pro Rudela to znamenalo malou osobní tragédii. Namísto role pilota se měl přeškolit na pozorovatele a v letadle „jen sedět a fotit“. Jako pozorovatel prožil polskou kampaň a za odvedenou službu získal Eisernen Kreuz der 2. Klasse (železný kříž druhé třídy).
Třiadvacetiletý Hans-Ulrich se všemi silami snažil o přeložení zpátky ke Stukám. Nevyřčená zůstane příčina, zda ho z jednotky uvolnili proto, že byl znovu tak nespolečenský, nebo se nad jeho touhou prostě slitovali či snad jestli rozhodla potřeba doplnění pilotů u střemhlavých eskader? Buď jak buď, Rudel je opět přeložen, ale ke svému rozhořčení nebojuje, nýbrž dělá pouze plukovního adjutanta – nebojová pozice, při které se k létání nedostane již vůbec. Opět se zmiňuje o své lásce ke sportu a že je mu to jeho jedinou útěchou, když zbytek jednotky může válčit a on ne. Oprostíme-li se od tohoto „nespravedlivého“ tvrzení, tak musíme nutně dojít k závěru, že Rudela za spolubojovníka vlastně nikdo nechce. Obecný vztah letců k nacismu byl v této době vřelejší než v pozdějších dobách, kdy většina z nich „prohlédla“. Můžeme se ale domnívat, že Rudel svou agitaci již v této době spolu s pitím mléka poněkud přeháněl.
Hans-Ulrich začne znovu létat až po francouzské kampani, kde ale během cvičných letů vyplují na povrch jeho slabé zkušenosti – jednoduše není se Stukou dostatečně zručný, a proto brzy putuje znovu (!) k výcvikové jednotce. Na jeho omluvu nutno dodat, že za kniplem Junkersu neseděl vlastně rok a půl a mezery tak nejsou překvapující. Nová fáze výcviku trvá necelý rok, přičemž ale sám Rudel zmiňuje, že měl příležitost na sobě hodně zapracovat a nyní se cítí mnohem lépe připravený než dříve. Po opětovném přeložení k bojové jednotce míří až dolů, k Řecku. Místo bojového létání ale následuje chladné přijetí velitelem a faktické uzemnění jen na základě špatné pověsti z jeho působení ve Francii. Nutno podotknout, že Rudel vždy rád obcházel své nadřízené a za jejich zády psal nadřízeným různé nespokojené pamflety a žádosti o přeložení. Tato pověst jej předcházela, a tak s „mlíkařem“ nikdo nechtěl mít nic společného.

Vzestup
Budoucí „největší z největších“ získal svou první šanci až v polovině roku 1941, po zahájení operace Barbarossa. Snad žádný další později věhlasný pilot nemusel na svou příležitost tak dlouho čekat a jen to dokazuje, jak komplikovanou (a toto slovo musíme chápat jako eufemismus) osobnost Rudel byl. Ač na zemi nepopulární, ve vzduchu si velice brzy získal respekt ostatních letců. Cítil, že musí být lepší než ostatní. Pokud oni letěli 20 metrů od velitele, on se přiblížil na 5. I extrémně dlouhý výcvik napomohl jeho zručnosti, kdy se z průměrného letce změnil v jednoho z nejsilnějších. Velkou oporu nalezl ve veliteli své letky, Hpt. Steenovi. Ten byl sám poněkud zamlklý a samotářský, takže mu podobně laděná Rudelova osobnost nevadila – snad i naopak. Chodili spolu na dlouhé poněkud zvláštní procházky často plné mlčení.
Mezi nesmrtelné se Rudel zařadí 16. a 22. září 1941. „Ještě během hovoru tlačí Steen stroj dolů a mizí v díře mezi mraky. Končím i já a řítím se také dolů. Také Leutnant Klaus, který má druhý štábní roj za námi. Teď vidím loď: skutečně je to Marat! Potlačuji vzrušení. Nevyptávat se, bleskově zhodnotit situaci, mám na to několik sekund. Musíme to loď trefit, protože všechny letky se sotva dostanou do otvoru v mracích. Pohybuje se jak díra v mracích, tak i loď. Flaky na nás mohou dobře mířit až tehdy, když střemhlavým letem dosáhneme spodní hranici mraků v osmi stech metrech. Nad souvislou vrstvu mraků může flak střílet pouze pomocí naslouchacích přístrojů. A to je nic moc. Takže do střemhlavého letu, pumy ven a zpátky do mraků. Pumy ze Steenova stroje padají… těsně vedle lodě. Mačkám spoušť. Moje puma sedí! Přesně před zadní palubu. Škoda, že je to jen půltunovka.“
„21. září dorazily tisícikilogramové pumy, na druhý den ráno hlásí letecký průzkum, že Marat je v kronštadtském přístavu. Zřejmě opravují škody po našem útoku z 16. září…“
„…nebe je jasné a bez jediného obláčku, ani nad vodou nic není. Ruské stíhačky na nás útočí již nad úzkým pobřežním pásem, ale nepodařilo se jim odklonit nás od cíle. To nepřipadá v úvahu. Letíme ve výšce tří tisíc metrů a flaky spustily vražednou palbu. Deset až patnáct kilometrů před námi vidíme Kronštadt, ale připadá nám to jako věčnost. Při takové husté palbě může být v kterémkoliv okamžiku letadlo zasaženo. Čekání je dlouhé. Steen a já letíme přímo. Říkáme si: Ivan teď nestřílí na jednotlivé stroje, ale vytváří flakovou uzávěru v určité výšce. Ostatní krouží divoce kolem dokola, nejen v letkách a skupinách, ale i v řetězcích. Domnívají se, že změnami výšky a směru ztíží flaku práci. Naše oba štábní stroje eskadry s modrými kapotami prolétají jako šípy veškerými jednotkami, dokonce i letkami. Teď jedné Stuce upadla puma. Nad kronštadtským nebem panuje divoký zmatek a je velké nebezpečí vzájemných srážek. Ještě je nutno uletět pár kilometrů. Šikmo pode mnou vidím Marata. Kolem nás hlasitě vybuchují a tančí obláčky flaku a svítí to všemi barvami. Kdyby to všechno nebylo tak smrtelně vážné, mohla by být řeč o karnevalu ve vzduchu. Dívám se dolů na Marata. Za ním je křižník Kirov. Anebo je to Maxim Gorkij? Ty lodě ještě nestřílejí. Tak to bylo posledně těžké. O krk jde teprve při střemhlavém letu, protože pak střílí přímo na nás. Ještě nikdy mi nepřišlo prodírání se obrannou palbou tak dlouhé. Rád bych věděl, jestli dnes Steen nechá působit brzdící klapky, anebo se tentokrát bude řítit dolů „bez“?
Vysunuje klapky, já se ještě jednou dívám na něj v kabině. V jeho vážném obličeji je vidět koncentrovanost. Teď se řítíme dolů a úhel pádu může být tak mezi sedmdesáti až osmdesáti stupni – Marat už mám zacílený. Řítíme se stále dolů a loď se pomalu zvětšuje do obrovských rozměrů. Míří na nás teď všechny hlavně protiletecké obrany. Teď jde pouze o cíl. Když tento úkol vyřešíme, ušetříme kamarádům od pozemního vojska spoustu prolité krve.
Ale co to? Steenův stroje se ode mě začíná vzdalovat a je daleko rychlejší. Tak přece jenom zatáhnul brzdící klapky, aby se dostal rychleji dolů? Dělám proto stejnou věc. S nejvyšší rychlostí se teď řítím na ocas letounu přede mnou, jsem ale příliš rychlý a nemohu to už stopnout. Těsně před sebou vidím vyděšenou tvář Lehmanna, který dělá Steenovi palubního střelce. Čekám, až se každým okamžikem vrtulí zabořím vrtulí do jeho směrovek, uříznu je a pak ho naberu letounem. Vší silou tisknu stroj ještě kolměji, jistě to dělá teď devadesát stupňů a sedím jako na sudu prachu. Dotknu se teď Steenova stroje, anebo se kolmicí dostanu pod něj? Prolétám o vlásek kolem něho! Je to pokynutí osudu, Je to pokynutí osudu, že se tentokrát zadaří? Mám na zaměřovači přesně střed lodi a moje Ju 87 padá klidně a netočí do spirály. Vůbec netočí. Mám pocit, že se nemůžu netrefit. Teď vidím před sebou Marata v životní velikosti. Námořníci pobíhají po palubě a nosí munici. Uvolňuji pumu a tahám vší silou za knipl. Stačí to ještě, abych vytáhnul stroj vzhůru? Pochybuji o tom, protože se řítím bez brzd a jsem ne více jak 300 metrů nad hladinou. Steen nám kladl při rozpravě na srdce, že tisícikilová puma se musí spouštět z výšky větší než tisíc metrů, protože střepiny z pumy se rozlétají až na kilometrovou vzdálenost a ohrozí tak vlastní stroj. Ale na to teď nemyslím. Chci tu loď zasáhnout. Tahám za knipl. Bez soucitu, plnou silou. Zrychlení je obrovské, ztrácím vidění a vnímám jenom mlhu, na krátkou chvilku ztrácím vědomí, což jinak neznám. Ale pokud to vůbec bude stačit, musím se dostat ráz na ráz ze střemhlavého letu. Není mi to ještě zcela jasné, když slyším, jak se ozývá Scharnowski.: „Pane poručíku, loď exploduje!“

Z Rudela se tímto zásahem stal pojem a vděčný objekt nacistické propagandy. Tím zůstal až do konce druhé světové války. Ačkoliv ji ve svých memoárech nikterak neakcentuje, tak se nám dochovalo velké množství filmů zachycujících tohoto letce právě jakožto vzor německého vojenství.
Budeme-li číst mezi řádky, tak odhalíme několik stránek Rudelovy osobnosti. To, jak autor v následujících kapitolách akcentuje neustále to samé, může to ve vás vyvolat dojem absolutního umu a hrdinství, nebo i něčeho jiného.

Obrázek

Kdo je to Kamarád?
V češtině chápeme slovo kamarád jako blízkého přítele či druha. Dnešní němčina se používání tohoto slova ale poněkud straní – získalo jistý cejch. Rudel toto označení používá velmi rád a často. Ale snad jedinkrát jej nepoužije ve smyslu skutečného přítele. Spíše jako druha ve zbrani, nebojím se říci soudruha ve zbrani. Až když Kamaráda nahradíme Soudruhem, tak začneme chápat to, co Hans-Ulrich Rudel říká. Kamarádi z tanků, kamarádi od pěchoty nebo od dělostřelectva. Kamarádi dole na zemi ve městech. Ale nikdy jako kamaráda neoznačí někoho, kdo s ním létá, kdo mu pomáhá. Jedinkrát se oslovení Kamarád nedočká stíhací pilot.

Stíhači – Andělé strážní?
Vztah Rudela ke stíhačům byl…vlažný. Čtenář si může všimnout, že Rudel nijak neakcentuje fakt, že právě stíhači doslova prostříleli cestu k Maratovi. Až na jednu jedinou (!!!) výjimku se nezmíní o jediném okamžiku, kdy jemu, nebo jeho jednotce stíhači alespoň trochu pomohli. To od člověka, který odlétal více než 2500 bojových misí a který byl eskortován často, je hloupé. Rudel neustále akcentuje sám sebe. Neuvidíte od něj zmínku „zničili jsme“, „odrazili jsme“, „zvládli jsme“. Dokud byl pouhým členem roje, tak to bylo ještě celkem pochopitelné, ale od komodora eskadry už očekáváte přeci jen silnějšího týmového ducha. Sám Rudel dosáhl přibližně 7 sestřelů, část na Stuce, část na Fw 190. Vše vyznívá jako „Když jsem odletěl, hořelo na zemi 10 tanků.“

Kdo je nepřítel?
Velmi zvláštní stránkou Rudelovy osobnosti je vztah k ostatním bojujícím vojákům. Při čtení pozorujete pozoruhodnou změnu nálad, kdy se nezdráhá u Stalingradu zdecimované Rumuny označit za zbabělce, kteří mohou za ztrátu jeho německých kamarádů v kotli. Později ale naopak akcentuje spolupráci právě s Rumuny po jejich kapitulaci, kdy tvrdí, že vyjednal s lokálním rumunským velitelem neútočení právě na Rudela a jeho muže (jakkoliv absurdně to zní).
Západní spojence označuje za pomatence, kteří nevědí, že jejich nepřítel leží na východ od Německa a že si neuvědomují, že bojují za stejnou věc. Neustále omílá, že si jednou uvědomí, jakou chybu udělali. A vztah k Rusům? Velmi mě překvapilo, že není nijak arogantní ani zlý. Sice je považoval za mnohem méně zručné a se slabším výcvikem, ale nikdy je neoznačil za zbabělé či kruté. Právě chybějící (byť jen) zmínka o krutostech vykonaných na zajatcích je naprostým unikátem. Snad za to může i fakt, že se Rudel nikdy nedostal do ruského zajetí. Na několika místech zmiňuje obyčejnost ruského civilního obyvatelstva. Naopak bolševismus či stalinismus označuje za největšího a nejnebezpečnějšího nepřítele Evropy. Čistky, které na sklonku války prováděly ruské jednotky na německém (a vlastně nejen německém) obyvatelstvu zjevně nese těžce. Necítíte ale, že by měl strach o někoho konkrétního, o své rodiče, nebo přátele. Spíše z toho cítíte strach o „panevropský národ“ či kulturu jako takovou. Je to zvláštní disproporce.

Obrázek

Romantik Rudel?
Běžný čtenář, který nikdy nepilotoval letadlo si neuvědomí řadu zvláštně působících detailů. Soustředěný výraz na tváři Steena, strach v očích Lehmanna. Námořníci nosící munici. Právě Rudel má tendenci neustále akcentovat spíše románové výrazy na úkor faktů. To není nutně špatně, jen to onu literaturu faktu strhává až příliš k beletrii a dělá z toho Bigglese, či snad lépe Velký cirkus. Toto nemůžeme vnímat jako zápor, ale faktickou stránku věci vyprávění trošku ruší. Pokud se začtete do nesmírně čtivého Deníku Helmuta Lipferta, podobné věci vás tam neruší. To je spojeno s drobnými nedokonalostmi, které běžný čtenář nezachytí, ale pozorného zarazí. Koncem války letěl Rudel v Fw 190, přičemž byl napaden nepřátelskými letouny. Bezprostředně po dosednutí zmiňuje, jak rukama plnou silou odtlačil překryt kabiny, aby mohl vyskočit ještě před úplným zastavením letounu. Jenže tohle bylo možné v Bf 109, nebo v Ju 87. Focke-Wulf Fw 190 měl k otevírání kabiny kličku po pravé straně kokpitu a žádnou myslitelnou silou ji nebylo možné odsunout bez použití této kliky. Pro nouzové odhození se používala malá nálož, která odpálila zámky – pak ale naopak nebyla potřebná síla k odhození kabiny vlastně žádná. Ano, ono to působí „macho“ efektem, člověk si představí pilota vzpírajícího se plnou silou, ale realita byla jiná. Musela být jiná. Tohle nevnímám jako snahu o překroucení historie, ale zbytečný odklon a snahu ze sebe dělat většího frajera, než jakým Rudel byl.

Obrázek

Jak vnímal 20 let po válce svá selhání?
Sebereflexe ani v době sepsání knihy v 60. letech neexistovala. Sestřelili mě? Kdo z vás za to může? Rudel si vůbec nepřipouštěl, že by jej mohl sestřelit stíhač, přestože je velmi pravděpodobné, že se to několikrát stalo. Sovětské stíhače považoval za prakticky neškodné. Při jednom z mnoha nouzových přistání, které skončilo těžkým zraněním jeho nohy Rudel píše: „Díky Gadermannovi vím, že máme malou výšku.“ Se strojem těžce havaruje a říká, že letěl zcela naslepo. To je ale přinejmenším divné – i pokud by celý čelní štítek byl zanesen olejem, tak vysoko sedící pilot viděl do stran mnohem lépe než zapadlý zadní střelec. Rudelovi se nouzové přistání hodně nepovedlo a buď to mohlo padnout na nečekatelný kopec, nebo na přistání absolutně bez vidu. To, že letěl natažený, neudržel rychlost a nouzové přistání prostě pokazil, můžeme vyčíst opět jen mezi řádky.

Hrdina?
Hans-Ulrich Rudel odlétal více bojových letů než jakýkoliv jiný letec. To by samo o sobě mohlo stačit proto, abychom jej označili za vytrvalého. To, proč jej ale můžeme (a měli bychom) vnímat i jako hrdinu jsou okamžiky, kdy nasadil vlastní život nad onu neviditelnou hranici, kterou si rozumem určujeme. Opakovaně přistával na nepřátelském území a vyzvedával vlastní poškozené posádky. Nikdy nedal rozkaz k tomuto extrémně riskantnímu kroku nikomu jinému. Ale tak dlouho chodil se džbánem pro vodu, až se ucho utrhlo.

Kde je Hentschel?
Rudelův příběh graduje v kapitole, která se věnuje záchraně dvojice letců ze sestřelené Stuky – jako již několikrát předtím i nyní přistával k evakuačnímu letu. Sedl ale do rozměklé půdy, letoun zapadl a nebyl schopný se znovu rozjet. Příběh o úprku před vojáky Rudé armády je proslavený, včetně přeplavání zimního Dněpru. Právě tento příběh ale zanechává i své otazníky. Jediným vyprávějícím je Rudel. Věrný střelec Hentschel se údajně utopil právě při snaze o přeplavání řeky. Druzí dva měli být zajati a domů se zřejmě nevrátili. Rudel líčí, jak na ně namířili samopaly. Ač byli od sebe sotva několik metrů, tak se údajně otočil a začal utíkat. Kličkoval dle svých slov jako zajít a dvěma ozbrojeným vojákům, vysílen přeplaváním Dněpru, zmrzlý a téměř nahý, utekl. Dále vypráví, jak jej v rojnici nahání, jak jej nezachytili vojenští psi, jak zrekvíroval chaloupku i se stařečky a jak utekl až do bezpečí. Ten příběh je fantastický, výborně čtivý, ale absolutně si nedokážu představit, že by mohl být v té podobě, v jaké je vyprávěn, také pravdivý. Smrt Hentschela komentuje jako lapálii, protože na něj byl spoleh. Nic takového, jako že to byl mladý kluk, který měl vše před sebou. Nic takového, že někde měl svou mámu a tátu a že by mu ho snad mělo být líto. Nic.

Obrázek

Byl vážně tak dobrý? 500 tanků?
Ano. Rudel byl přizván k testovacím letům budoucího Ju 87 G, tedy upraveného Junkersu 87 D s dvojicí 3,7 cm kanonů. Tyto zbraně se speciální municí s wolframovým jádrem byly s trochou štěstí schopné probít vrchní či zadní partie jakéhokoliv sovětského tanku té doby. Ač po prvních letech Rudel soudil, že ovladatelnost stroje je za hranicí únosnosti, dalším vývojem se zlepšila natolik, že bylo možné prodělat bojové zkoušky. A znovu u nich byl právě Hans-Ulrich Rudel, v té době Gruppenkommandeur III./StG 1. Úspěch byl naprosto fenomenální, zbraň se ukázala jako skvělá. Zároveň ale získáváme odpověď na to, proč Rudel má takovou početní převahu nad dalšími letci: On vlastně téměř nikdo jiný neměl možnost s tímto strojem létat. Ju 87 G, ač velmi proslavený letoun, byl na frontě raritou. Stabilněji s nimi létaly pouze 4 letky, které daly dohromady maximálně okolo 30 strojů. Rudel sám zmiňuje, že nejčastěji jedinou kanonovou Stukou ve formaci byla ta jeho – ostatní jej kryli ať již se střemhlavými Junkersy, nebo s bitevními Focke-Wulfy. Ano, můžeme úspěšně pochybovat, kolik % tanků Rudel skutečně zničil a kolik jich „jen“ zastavil, ale reálně vše nasvědčuje tomu, že na nebi řádil jak černá ruka a jen jeho přítomnost zastavila nemalý počet sovětských průlomů. Můžeme mu vytýkat mnohé, ale stále musíme pamatovat na to, že jako jedinec měl na lokální boje větší dopad než kdokoliv jiný.



Velitel?
Ani jedinkrát se nezmínil o těžké práci černých mužů – údržbářů a mechaniků. Ani jedinkrát se nezmínil o těžkém osudu některého letce. Ani jedinkrát nezmínil starost o kohokoliv, krom letce, kterého označuje jako „Fridolína“. Ani o něm toho příliš nevíme, jen že byl na konci války pravděpodobně ubit sověty. Do zajetí nevkráčel spolu s ostatními muži své eskadry, ale odletěl do bezpečí ke spojencům – jaký rozdíl proti Erichu Hartmannovi. V té době měl již amputovánu nohu, a právě tento fakt zmiňuje jako důvod, proč své vojáky v nejtěžší okamžik opustil. Přesto po přečtení oněch řádek zůstává v ústech jistá pachuť. Rudel byl vzorem, ale jakýmsi velmi chladným vzorem.

Plnění rozkazů?
Rudel byl arogantní celebrita své doby. Když je někdo takhle dobrý, tak snad i může být arogantní. Dře do roztrhání těla za společnou věc, ale pouze tehdy, pokud se jednalo o boj. Štábní práci nenáviděl a nedělal, jakkoliv byla kriticky důležitá. Nestaral se o plnění vyšších cílů při koordinaci a vedení skupin, jako třeba Pips Priller, nebo Walther Dahl. Když dostal zákaz dalších letů, tak jej prostě ignoroval. Když dostal další zákaz, opět jej ignoroval. Když Hitler podmínil udělení nejvyššího vyznamenání zákazem létání, tak Vůdci řekl, že je nepřevezme. „Tak létejte dál“, řekl tehdy Hitler. Když měl převzít velení celé severní Luftflotte, opět odmítl, že chce a bude bojovat. Podobné jednání žádnému dalšímu pilotovi za války neprošlo. I prostořeký Galland nejednal ani ve zlomku tak, jako Rudel. Jenže právě Rudel byl Rudel. Výjimečný mezi výjimečnými.

Obrázek

Nacista?
Ano, velmi. Ani dvacet let po válce nedokázal na Hitlerovi jmenovat jedinou špatnou vlastnost. Prohru ve válce viděl na lidech okolo Hitlera, kteří mu úmyslně zatajovali informace. Ke Göringovi necítil přímo obdiv, ale respekt ano. Rozhodně k němu neměl tak negativní vztah, jako téměř všichni stíhači, nebo i Werner Baumbach (Adolf Galland mezi bombardéry). Rudel se snažil udělat maximum proto, aby dostal Hitlera z obklíčeného Berlína, jeho ztrátu pak těžce nesl. Když upadl do spojeneckého zajetí, tak demonstrativně zdravil výhradně nacistickým pozdravem a vyžadoval (!) to i po svých mužích. Ve chvíli, kdy byl poprvé konfrontován s vyhlazovacími tábory neprojevil lítost, či pokoru. Pouze tyto hrůzné činy srovnal s bombardováním německých měst. Třetí říši nikdy nevinil z rozpoutání války, vše považoval za reakci na provokace odjinud. Již pár měsíců po válce popíjel s Douglasem Baderem v Londýně whisky. Bader mu ostatně zajistil novou protézu. Zajetí se v podstatě vyhnul a později odjel do jižní Ameriky. Stál u zrodu neonacistického hnutí v 50. letech a v Německu se z něj stala Persona Non Grata. V roce 1976 Rudel naposledy zvířil vody tzv. Rudelaffäre. Tehdejší oficiální pozvání Rudela na oficiální akci Bundeswehru spojenou s eskadrou Immelann si odskákali Karl-Heinz Franke a Walter Krupinski. Oba generálové se Rudela zastali jakožto „čestného muže, který neukradl rodinné stříbro“. Na rozdíl od politika SPD, bývalého komunisty a za války exulanta v Moskvě, Herberta Wehnera. Taková argumentace ale byla od vrcholných představitelů Luftwaffe nepřijatelná. Tehdejší prezident Walter Scheel, sám bývalý letec Luftwaffe, je po krátkém otálení oba propustil ze služby. To jen ukazuje, jak horké Rudelovo jméno v Německu i v 70. letech bylo. Zemřel v roce 1982, na jeho pohřbu přelétly dva Phantomy nové Luftwaffe, několik lidí zdravilo nacistickým pozdravem. Přestože tento krok nezůstal bez povšimnutí, hlavy již nepadaly.

Rudelův odkaz
Odlétal více než 2500 bojových misí, to je více než kdokoliv jiný v dějinách letectví. Nárokoval přes 500 tanků, bitevní loď, křižník, povozy, auta, bunkry. Byl to naprostým fenoménem své doby. Dokonalým vojákem, který ale jen jednou zmínil, že je vlastně ženatý (jméno manželky již neřekl). Porovnejme s Christl Barkhorn, či Urschullou Hartmann. Nezmiňoval přátele, nezmiňoval rodinu. Jeho životem byla armáda, jeho rodinou byla strana. Jistě, můžeme hledat důvody i vysvětlení, můžeme sami sobě namlouvat, že „Tehdy byla jiná doba“, ale ona Rudelova nelidskost (nebo snad nadlidskost?) je až příliš zjevná. Byl to voják vhodný obdivu, ale jako člověk? Jako člověk ne.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 16/9/2017, 23:42
od Mirek58
Ano, můžeme úspěšně pochybovat, kolik % tanků Rudel skutečně zničil a kolik jich „jen“ zastavil, ale reálně vše nasvědčuje tomu, že na nebi řádil jak černá ruka a jen jeho přítomnost zastavila nemalý počet sovětských průlomů.

Tedy tohle je na metál!!!
( Ještě že s Rudelem nelítalo jeho dvojče, to bychom si asi přečetli jak vyhráli spolu WWII)

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 03:16
od Hans S.
On měl Rudel hlavně obrovské štěstí, že to celé přečkal víceméně bez úhony (resp. bez nohy). S nedoléčenými zraněními nebo i těžce nemocný létal naprosto běžně - z nemocnice na reverz. Odvaha hraničila s šíleností, pud sebezáchovy jakoby neexistoval, nebo byl zcela potlačen.

Kdyby Rudelové byli dva, jejich sláva by byla poloviční. I v tom je jeho kouzlo. Jako jediný na východě odlétal a přežil vlastně úplně všechno. I když tedy nechápu, jak to dokázal :).

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 07:53
od Zemakt
Já jo, ..z prdele klika.. a ta si nevybírá. Prostě jí máš nebo ne :wink: . Jinak moc zajímavý rozbor Hansi, jen co je pravda. A jak vůbec dopadl ten Steen?

Mirku Mirku, myslíš že bylo vcelku standardní, aby Pepík Stalinů vypisoval na jeho hlavu odměnu? A nebo to udělal jen tak z plezíru aby se neřeklo?

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 09:09
od Martin Hessler
Existuje typ lidí, kteří jsou skálopevně přesvědčeni, že nikdy v životě neudělali chybu. Nic nezkazili, nerozbili, neprovedli špatné rozhodnutí... To všechno ti druzí, ti za to mohou. Trpí pocitem, že by jim bylo nenapravitelně ublíženo, kdyby byli donuceni říci "Promiňte, kluci, tohle jsem fakt podělal!". Ale hlavně, oni to přece nepodělali, za to mohou jiní. Nosí svou gloriolu vlastní dokonalosti stejně samozřejmě, jako jiní nosí kalhoty. Jsou oprávněni kohokoli kritizovat a vždy mají pravdu.
Měl jsem takového nadřízeného... Bylo utrpení pod ním sloužit a párkrát jsem měl neodolatelnou chuť mu fyzicky ublížit. Na něco zapomněl, čímž týmu zcela znemožnil pracovat, a když jsem mu to připomenul, seřval mě.

Nevím, jestli byl H-U. Rudel takovým typem člověka. Nechci a nebudu ho soudit. Neznal jsem ho ani jsem nežil jsem jeho době. Ale pokud opravdu věřil ve svou naprostou výjimečnost, něco ve smyslu "Rudel, po něm Bůh, dlouho-dlouho nic, hromádka hnoje a pak všichni ostatní", nejednalo se z jeho strany o pózu či vědomou lež. Choval se prostě tak, jak byl přesvědčen, že se chovat může a má. V každém případě mu nelze upřít značnou osobní statečnost a odvahu.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 09:41
od Hans S.
Zemakt píše:A jak vůbec dopadl ten Steen?


Hpt. Ernst-Siegfried Steen se do čela III./StG 2 postavil 1.8.1941 a byla to spíše náhoda, že se tam setkal právě s Rudelem, který byl z 1. Staffel do III. Gruppe převelen sotva před pár dny. Znovu se tak setkali. Steen byl pro Rudela poklad, protože mu umožnil skutečně projevit jeho schopnosti. Právě Steen velel náletům na sovětské hladinové loďstvo, což se mu stalo osudným. Již 23.9.1941 padl při útoku na křižník Kirov. Na palubě v tomto letu Steen vezl i Rudelova obvyklého střelce Scharnowského. Rudel situaci popisuje tak, že ve střemhlavém letu dostal plný zásah flakem, po kterém se Steenův letoun stal zjevně neovladatelným. Jeho 1000 kg puma údajně křižník zasáhla a poškodila. Steenův letoun dopadl těsně vedle lodi, oba letci zahynuli. Rudel se ještě zmiňuje, že se Steen neovladatelnou Stuku jen pomocí směrového kormidla zjevně pokoušel navést právě na Kirov, ale osobně to považuji spíše za beletrickou vsuvku.

Když Steen zahynul, bylo Rudelovo jméno především díky Maratovi a Kirovu již známé a kariéra snad nejznámějšího vojáka Luftwaffe se tak mohla rozjet.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 11:03
od vodouch
Tyto informace ve mně poněkud nahlodaly víru, že Dinortstab opravdu Rudel nevynalezl.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 11:11
od Hans S.
Dinortstab? Co to je? :)

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 11:58
od Aaron Goldstein
Takový udělátko, aby bomba explodovala dříve než narazí do země... Říkali tomu "Stabo"... A po majoru Oskaru Dinortovi (z Stukageschwader 2 "Immelmann") jeden druh tohoto udělátka začali nazývat Dinortstab (správně tedy Dinortstäbe )... V podstatě to suplovalo přibližovací zapalovač....

Tady je o tom nějaká diskuze: http://www.lwag.org/forums/archive/inde ... -2132.html

Edit: Tak jsem našel i odkaz na wiki (německé) https://de.wikipedia.org/wiki/Dinort-Stab

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 15:29
od ringlett
Velmi pěkný článek

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 15:48
od Mirek58
Zemakt:
Vím, že " Pepík Stalinů" vypisoval odměny i za posbírané hilzny.
O spešl premii za Rudela, nevím byl by k mání příslušný výnos?
Docela by mě to zajímalo.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 16:04
od Hans S.
Údajně 100 000 rublů. Roční plat dělníka v roce 1940 byl (dle informaci ZDE) okolo 4000 rublů. Za Rudela to tedy muselo být celkem jmění.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 16:40
od Mirek58
" Údajně", mám takový pocit, že Rudel interesoval Pepíka Stalinů úplně stejně jako se Frenkie Růzvelt zajímal o pilota co potopil Arizonu.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 17:03
od Hans S.
Až na to, že zatímco Arizonu potopilo X lidí, tak Marata sundal Rudel sám, protože Steen tehdy minul a snad nikdo další tunovku nenesl. A těch tanků dostal také hodně.

Nicméně souhlasím, že by to chtělo nějaký validnější důkaz. Samotnému mi také nestačí, jen omílání něčeho pořád dokola v internetových vodách.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 17:22
od Mirek58
Takže, až bude dané číslo výnosu, bude prokázán zájem Stalina o Rudela.
Do té doby je to jen prázdné honění/nafukování významu jednoho letce.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 19:49
od Hans S.
Ano, přesně tak.

Můj názor je ale takový, že u prokazatelně nejúspěšnějšího střemhlavého/bitevního letce všech dob jsou slova "honění/nafukování významu" poněkud nevhodná. Resp. vypadají jako snaha o bagatelizaci jeho výsledků. A to je myslím stejně nevhodné, jako mhouření očí nad vším v článku uvedeným.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 22:02
od Bleu
Takže co víme? Rudel ve svý knížce (když tak mě opravte) píše že na něj byla vypaná odměna. Otázka kolik, ale ot je teď celkem fuk. Hartman píše, že na něj byla vypsaná odměna podobně jako na Rudela. Čili pokud si to oba pánové nevymysleli, a nebo pokud to letecká "urban legend" tak vlastně proč né. Ostatně systém odměn v SSSR existoval. Takže nějaké extra odměna za eso, asi není úplně nesmysl. Cosi málo je tady. Samozřejmě je otázka jak moc se jedná o relevantní údaje. http://www.alternatewars.com/WW2/WW2_Do ... er_299.htm

edit: informace o tom, že Za Rudela byla vypsáná premie (nejčastěji 100 000 rublů) se objevuje v tištěnejch publikacích od konce 60. let... Alespoň podle toho co říká strýček google.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 17/9/2017, 23:45
od Mirek58
Takže co víme:
/ Výše uvedení autoři zpracovávali své "paměti" jako velice prodejnou beletrii
/ Nikdy ne sami, na to už vydavatel dohlédl
( Co hrdina to spisovatel?!)
/ A protože šlo o " beletrii" byly nutné i " veselé historky z natáčení".
/ Tedy se použil pravdivý základ a na něm se ve vhodných pasážích vystavěl " mlžný zámek"
(Proč nepoužít autentický systém odměn a jen k němu dodat pár nul? Kdo si toho všimne?)
/ Proč " beletrie"?
Protože šlo o tantiémy, které vylepšovaly důchod autorů.
Kolik platících čtenářů by zajímalo dílko, kde se hrdina stává členem armády, střílí, pere se, něco vyfasuje do kožichu a jde do civilu. To je literatura faktu.
/ No a problém nastává v okamžiku, kdy někdo takové literární dílo bere stejně vážně jako papež bibli
( Protože pak se takové dílo/tvrzení stane objektem zkoumání a pravda leze ven, což je velice nepříjemné)

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 18/9/2017, 08:49
od Bleu
Mirek58 píše:Takže co víme:
/ Výše uvedení autoři zpracovávali své "paměti" jako velice prodejnou beletrii
/ Nikdy ne sami, na to už vydavatel dohlédl
( Co hrdina to spisovatel?!)
/ A protože šlo o " beletrii" byly nutné i " veselé historky z natáčení".
/ Tedy se použil pravdivý základ a na něm se ve vhodných pasážích vystavěl " mlžný zámek"
(Proč nepoužít autentický systém odměn a jen k němu dodat pár nul? Kdo si toho všimne?)
/ Proč " beletrie"?
Protože šlo o tantiémy, které vylepšovaly důchod autorů.
Kolik platících čtenářů by zajímalo dílko, kde se hrdina stává členem armády, střílí, pere se, něco vyfasuje do kožichu a jde do civilu. To je literatura faktu.
/ No a problém nastává v okamžiku, kdy někdo takové literární dílo bere stejně vážně jako papež bibli
( Protože pak se takové dílo/tvrzení stane objektem zkoumání a pravda leze ven, což je velice nepříjemné)


Jsi naprosto zbytečně kritickej. Paměti napsalo spousta vojáků z ww2 - Rudel není žádnou vyjímkou. Jsou to prostě paměti se vším co k tomu patří. Btw na beletrii není nic špatnýho ani jako na historickém pramenu - ale je k tomu potřeba přistupovat specificky. Navíc paměti nejsou beletrie.

edit: a k těm odměnám - ono to tak nesmyslné není - ať už tím způsobem, že to klidně mohlo být a je to "hardfact" a nebo prostě tak, že to je nějaká urban legend, která ovšem vznikla za války a je autentická. Ostatně jako ta, že Fw190 měl jakési speciálni klapky, které mu umožnily obzvlášť rychlou rotací kolem podélné osy.

Re: Hans-Ulrich Rudel - Navzdory

PříspěvekNapsal: 18/9/2017, 09:20
od Hans S.
Mirek58 píše:Takže co víme:
/ Výše uvedení autoři zpracovávali své "paměti" jako velice prodejnou beletrii
/ Nikdy ne sami, na to už vydavatel dohlédl
( Co hrdina to spisovatel?!)
/ A protože šlo o " beletrii" byly nutné i " veselé historky z natáčení".


Aneb ať žije generalizování. Výše uvedenými autory myslíš koho? Rudela a Hartmanna? Hartmann přece své paměti nesepsal, to za něj udělali západní historici, pánové Toliver a Constable. Jak moc byl revidován nakladatelstvím Rudel, to netuším. Pokud člověk pamětí přečte hodně a má povědomí o dané době z desítek zdrojů, tak si onen průnik a realistický obrázek udělá. I proto vznikl tento článek. A veselé historky z natáčení? Za 1000 letů a 5 let na frontě se dalo zažít leccos šokujícího, zajímavého, nebo i vtipného. Luukkanenovo legendární přistání do lesa, Lipfertův průlet obývákem, Steinhoffovsko-Krupinské bloudění a la mumie nočním městem.

/ Tedy se použil pravdivý základ a na něm se ve vhodných pasážích vystavěl " mlžný zámek"
(Proč nepoužít autentický systém odměn a jen k němu dodat pár nul? Kdo si toho všimne?)


Rudel nic takového v knize nezmiňuje. On se tam příliš Sověty jako takovými nezabývá, natož aby se byť jen slovem zmínil o nějaké odměně na svou hlavu.

/ Proč " beletrie"?
Protože šlo o tantiémy, které vylepšovaly důchod autorů.
Kolik platících čtenářů by zajímalo dílko, kde se hrdina stává členem armády, střílí, pere se, něco vyfasuje do kožichu a jde do civilu. To je literatura faktu.


Jsou autoři, které mají květnatější mluvu (Luukkanen, Fajtl, Lipfert), ale jsou korektní. Pak jsou autoři, kteří mají květnatou mluvu, ale občas jdou až příliš do extrému - Clostermann, tam už to může skřípat. Pak máš takové, kteří jsou velmi korektní - z německých letců Priller, Steinhoff, Späte, Dahl a zpravidla všichni historici.

/ No a problém nastává v okamžiku, kdy někdo takové literární dílo bere stejně vážně jako papež bibli
( Protože pak se takové dílo/tvrzení stane objektem zkoumání a pravda leze ven, což je velice nepříjemné)


To bezesporu. Proto je velmi vhodné toho přečíst hodně. A proto je, myslím si, i pro ostatní cenné, když reakci napíše někdo, kdo pamětí ze stejné strany, období a oblasti bojů přečetl desítky.