Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Příspěvek od Tunac »

Vzpomínky F.P. na konec války v roce 1918


6. února 1918 nastoupil jsem službu vojenskou. Byl jsem 17 roků a 2 měsíce stár.
Vojenský výcvik prodělal jsem u pěšího pluku č. 81 v Jihlavě. Tento výcvik probíhal bez zvláštních zjevů, nepočítáme-li za zvláštní zjev to, že jsme velmi často vyjadřovali náš vzdor tím, že jsme při odchodu z cvičiště odmítali na povel zpívat, že jsme za trest při nadávkách chodili do nekonečna „tam a zpět“, nebo že jsme dělali různá cvičení jako ku příkladu „K zemi“ a „Vztyk“, což se do nekonečna opakovalo apod.
Cvičení a zase cvičení, ještě více nadávek a urážek, ale o to méně jídla.
Tak plynula doba vojenského výcviku. Při tom, nejdříve udiveně, později rozhořčeně a na konec snad i lhostejně jsme poznávali, že nerozhoduje myšlenka, ale systém, dril. Neměli jsme sice žádných plánů do budoucnosti, ale přece jsme již měli nějaké ideje.
Po uplynutí výcviku dostavil se den výběru a zařazení do maršky a tím den odchodu do zákopů. Zařazeni do maršky nebyli jen ti, kteří se nějakým způsobem „vykoupili“ a ti – a těch bylo daleko více – kteří se ztratili a žili někde v lesích.
Dostali jsme tornu a celý další polní náklad a když jsme to viděli, skoro jsme nevěřili, že to unesem.
Závěrem byli jsme vedeni do kostela, ke zpovědi a přijímání, dostali jsme předen rozhřešení, ale i posvěcení za zabíjení nevinných lidí!!!…….
Po tom všem jsme nasedli do nákladních vozů. Jak obyčejně při každém odjezdu do pole, bylo všude zpěvu, překřičování a loučení se svými drahými, ale hodně bolesti v duši i zaťaté pěsti v kapsách!
I já se loučil se svými rodiči a sourozenci. Ale jen v myšlenkách. Nečekal jsem nikoho, neb nikdo nemohl přijít. Sourozenci byli malí, otec byl na vojně a matka nemohla, jistě někde doma v koutku duše pláče.
Bylo to těžké, velni těžké. Odjíždím a nevím kam a doma zůstávají moji nejbližší a já nevím jak a z čeho budou žít. Neveselé myšlenky, hodně bolesti v duši mne vyprovázely na frontu!….

Cesta vlakem vedla z Jihlavy přes České Budějovice do Lince, Salzburku, St. Johan in Pongau, do Hallu, odkud jsme šli za vydatného deště do Insbruku. Cesta byla velmi úmorná. Když jsme přišli do Insbruku, byli jsme úplně vyčerpaní. Nic nám nevadilo, že za tohoto počasí jsme se uložili na jakékoliv volné místo v ulicích a čekali, až budeme někam umístěni. Konečně, po dlouhém čekání, pozdě večer byli jsme ubytováni na několika různých místech v nějakých kůlnách a stodolách. V Insbruku jsme se zdrželi několik dní a dělali namáhavé pochodové cvičení do okolí, zvláště na horu Solstein, přes 2600 m vysokou.
Z Insbruku jsme po několika dnech odjeli vlakem přes Brennerský průsmyk do stanice pravděpodobně Sterzing, odkud marška šla dále pěšky do Merana.
Já jsem měl nohy odřené, zůstával jsem pozadu tak, že jsem se od maršky odloučil a v jedné železniční stanici sedl do vlaku, jel přes Brixen, Bocen (Bolzano) až do Meranu. Zde jsem čekal až do příchodu maršky. Za to jsem byl potrestán tím, že při jednom pochodovém cvičení jsem byl 2 hodiny uvázán u stromu. Byly to trudné dvě hodiny, kdy jsem visel za ruce vzadu uvázán u stromu tak, že jsem se jen špičkami dotýkal země. Když jsem omdléval, stačilo, když strážný na mě chrstl kyblík vody.
V Meranu byl delší celkový oddech a podstatně lepší jídlo, ale na mašírování se nezapomínalo. Zdá se, že při mašírování člověk s velkým bolem, rozbitým srdcem i při velké námaze, zapomene na všechno kolem sebe, kromě mašírování.
Ale zde i při tom mašírování měli jsme i jiný oddech, který nám skýtala řeka Adiže. Koupeme se a pak hloučky a jednotlivci sedí po březích řeky, košili v rukou a ruce plné práce. Chytáme vši a ani se nestydíme. Není to jednoduché, když jich má člověk mnoho. Je to však jednotvárné, že se při tom člověk znudí.
Jednoho dne pak jsme dostali návštěvu. Přišel k nám zástupce církve v černých sukních. Vykonal „bohoslužby“ zpověď a přijímání, polní mši a kázání, závěrem posvěcení zbraní.
Mluví výhradně o válce: Musíme zvýšit své úsilí, musíme dopředu za každou cenu, oči celého světa jsou upřeny na nás, zálohy nejsou. Běžte proto a bojujte až do vyčerpání. Lidé vás budou obdivovat. Bůh vám vše vynahradí na nebi. Není hřích zabíjet své nepřátele!!
Měl ještě říct: Bůh vás vidí, třeste se před ním, dělejte to, co vám přikazuje, abyste dělali: zabíjejte se navzájem; děla, plyny, letecké pumy nešetřete!

Musel jsem se odvrátit. Snad ani kněz to není! Musel jsem si nad takovým strašným zmatkem duší položit otázku, ale také si ji zodpovědět : Kam až došly národy, které byly svedeny dovedným ďábelským systémem – vládnoucími a majetnými? Skutečně není žádné východisko z této temnoty?

Ještě několik dnů a celá marška dává se na pochod do Bolzána, kde jsme nasedly opět do nákladních vozů a vlak nás vzal do Tridentu.
Po krátké zastávce v Tridentu, odešli jsme lesními cestami, které vedly stále po celkem strmých cestách do kopce. Nevěděli jsme, kam tyto cesty vedou, ale věděli jsme, že to bude fronta, že to bude střetnutí s nepřítelem.

Celá tato cesta mezi Lincem a Tridentem otevírala krásné pohledy na krajinu. Byla to krása, při které oči přecházely……

Ale tuto krásu několikrát bolestně překrýval nářek, pláč a kvílení, pláč bolesti zraněných, kteří leželi na nosítkách. Bylo to náhlé a hrozné vytržení, byl to první hrozný pohled na tvrdou skutečnost.
Byly to transporty raněných, které v noci se plížili do měst na temné nádraží a přivážely rozbité a krvácející lidí z bojišť do vnitrozemí. Jsou to Ti, kteří tudy šli před námi, tak, jak my jdem dnes.
Jezdili v noci. Den je nesměl spatřit. Lidé nesměli vidět, co z lidí dělá válka.
Běda těm, kteří žijí na zemi a nesou za to zodpovědnost…..

Z Tridentu jsme nastoupili cestu pěšky. Byla to poslední část naší cesty. Cesta, která se zarývá do paměti každému a snad do celého dalšího života. Před každým z nás stojí otázka“ Vrátím se? ..Jak se vrátím?
Je to cesta kropená slzami, cesta strachu a dětského zoufalství.
Dětské obličeje šli lesem a stále do kopce. Jdou zatrpklí, upocení, ohýbají se pod nákladem a bojí se cíle. Ráz, dva na ně již neplatí. Cestou potkávali jsme různé kolony, každá měla jiné zaměření, jiný směr a úkol. V lese byli již stopy války. Cesty byli rozbité granáty, stromy zpřerážené, sem tam u cesty ležel zabitý kůň.
Přichází poslední večer, poslední pokyny a poslední zastávka. Deštivý poslední večer.

Dále jsme li jen v zástupu. Pomalu plameny vyšlehovaly na všech stranách. Vzduch je plný napětí. Uvědomujeme si, že všude, kam noha vstoupí, číhá smrt. Všechno je tak hrozné, hrozné je žít a ještě hroznější je umírat. A my jsme šli, dávali sebou vládnout jako stádo beranů.
Přicházíme na návrší takřka bez lesa. Reflektory počínají vrhat své ostré světlo a hledají Krátce na to dělostřelectvo svojí palbou uzavírá naši přístupovou cestu. Byly to nevýslovně těžké okamžiky pro nás. Padali jsme k zemi, mnohý se dal do pláče, a zase vztyk a skok někam dopředu.
Po nekonečně dlouhé a svízelné cestě jsme se přesunuli do spojovacích zákopů a byli rozdělení do několika velkých, ve skále vykopaných kaveren, kde se stěn stále stékala voda. A my byli promáčení. Dle sdělení nacházeli jsme se v blízkosti Rovereta.
Zde jsme strávili celý příští den poměrně v klidu.
Teprve večer počal v zákopech život. Byl to vůbec život? Ne, byla to pohotovost, čekání……..
Vedle toho byli vyhledáváni dobrovolníci, kteří by šli pro jídlo, které bylo vydáváno dále vzadu, za frontou a přihlásil jsem se také.
Z fronty jsme odešli celkem bez potíží i když se ojediněle ozvaly rány z děla.
Po delší době čekání ve velké kaverně přijíždí vozy z jídlem. Skoro současně však krouží po obloze světla reflektorů a palba z děl. Najednou nehorázné zavití a zablesknutí. Kryt je zasažen, ale kamenné stěny odolaly. Přesto však vniká do kaverny sírový čmoud, musíme ven, ale kam?
Pod stálým napětím převzali jsme jídlo a dali se na zpáteční cestu do zákopů.
Cestu ukazovaly nám křížící se světla reflektorů a dopady granátů, které však současně nám znemožňoval přísun jídla. Cesta zpět byla svízelná. Po každém výstřelu rakety neb rány z děla padali jsme k zemi, plížili se, naráželi na skálu, pahýle stromů, díru v zemi. Při tom nádoby z jídlem při vztyku nás připoutávali k zemi. Každý musel pomoci sám sobě, každý byl najednou sám, nebyl zde kolektiv.
Tak jsme se konečně k půlnoci dostali k našemu úseku a nastalo rozdělování jídla.
Vícekrát jsem se o přínos jídla nepřihlásil.
Tak uběhla první noc a první den na frontě, ve které jsme se seznámili jak s frontou, tak i životem na ní.
A další noci byly zhruba stejné a sobě podobné: Ohnivé sloupy světel z reflektorů létají po obloze, svítí a hledají; strašné blýskání raket neustává a osvětluje široký prostor nad zemí a hledá nás a nám zas ukazuje, kde je nepřítel. Do toho se mísí houkání děl, vytí výstřelů, záblesky, řev a svištění granátů a štěkání kulometů.
Země je rozrytá zákopy, plná děr do kterých se člověk může vrhnout a schoulit a přes něj s protivným hvízdáním létají střepiny granátů, přerážené stromy znemožňují cestu, ale také se stávají skrýší, když je nejhůře, v kavernách teče voda ze zdí i když neprší, tím více pak když prší a nad tím vším se vznáší pach zamořené krajiny a dýchá ledový chlad.
Při tom si člověk nemůže zapomenout, že slyšel letět granát, který vybuchl v jeho blízkosti, nebo že ho napadlo se schovat.
Ale to není nic proti tváří smrti, která se vznáší nad krajinou, proti hroznému strachu před smrtí, která každý den a každou noc, ale i každým okamžikem může nastat, nebo člověka nadosmrti zmrzačit. To je hrozné, vždyť každý člověk a tedy i voják má rád život. Nebo voják není člověk????

Přes den je v zákopech klid zbraní, ale za to ve dne probíhají různé přelety nepřátelských i naších válečných letadel a tak rozrušují „klid“ na frontě, ale zasviští koupe z pušky, zaštěká nepřátelský kulomet.
To vše se dohromady vzájemně proplétá, aby život na frontě nebyl tak jednotvárný. Je to však život???
Tak probíhal život a čas na frontě. Ale čas je hrozný pojem. Šťastna jsou zvířata, která pojem neznají!
K frontě jsme přijížděli jako vojáci, snad i lidé, ale na frontě žijeme jako lidská zvířata!
Odkudsi z dálky byl slyšet výkřik: Vždyť jsme byli lidé!…..
A ozvěna: Národy staly se národy vrahů!….
Kdo to všechno udělal? Kdo nese zodpovědnost?
U nějakého stolu podepsalo se několik nadlidí, které nikdo z normálních lidí nezná, kus papíru a udělali ze všech dohromady nepřítele. Učinili cílem to, co má být trestáno opovržením celého světa.

Tak, aniž bychom si toho uvědomovali, ubíhá čas. Jedné noci přichází do našich zákopů nové útvary. My jsme vystřídaní a odcházíme, ale nevím, kam jdeme.
Byli jsme ubytováni v nouzových barácích, za frontou v lese. Je to bezesporu vydechnutí. Máme pravidelné teplé jídlo a několik dnů i v celku klid. Nezapomínáme, ale nepřemýšlíme, neb hrůzu zákopů lze snášet tak dlouho, pokud se člověk před ní krčí, ale zabije ji, když o ní dodatečně přemýšlí.
To, co teď na nás padá jak kámen, probudí se v nás jistě po válce. A to probuzení bude jistě zlé , neb naše hlavy budou jasné.
Sotva uplynulo několik dnů v klidu za frontou, jen pár kilometrů za frontou, začínáme tím největším nesmyslem , salutováním, parádním pochodem, srážením pat! Dril zdá se, že je nesmrtelný. Jak jsou lidé ubozí.
Ale tento dril vyvolal neklid. Nejprve se jen šeptalo mezi jednotlivci, neklid se rozšiřuje do hloučků, při tom hlasy se stále více zesilují. Jednoho dne začali se šeptat, že velitel našeho praporu – aby docílil svého povýšení – navrhl, aby náš prapor šel dobrovolně znovu do zákopů. V praporu se vytváří situace neposlušnosti.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Příspěvek od Tunac »

Konec 1. světové války na Italské frontě pro F. P.


Když jednoho dne přišel od velitele rozkaz připraviti se opět na frontu, kde je potřebí zesílení, najednou dosavadní poslušnost se mění v neposlušnost a na konci ve vzpouru. Starší muž najednou vystupuje a z duší všech nás jasně prohlašuje, že do fronty nepůjdeme, chce-li velitel jíti dobrovolně ať jde sám.
Situace byla vážná. Následovalo vyslýchání, vyhrožování, ale i slibování. Vše bezvýsledně. Všichni jsme se postavili za mluvčího.
Tento stav vlekl se dva dny. Třetí den prapor v plné výzbroji odchází. Údajně na jiné místo, dále od fronty. Šli jsme ve stálé nejistotě a nervositě. Cesta šla mírně z kopce. Asi za dvě hodiny cesty, došli jsme na rozcestí. Čelo praporu stáčí se na cestu vedoucí do kopce, směrem kde by mohla být fronta. Došlo k ostré výměně názorů o směru cesty a místu našeho oddechového umístění.
Závěr střetnutí: Všechno mužstvo v plné zbroji dává se cestou směrem dolů, důstojníci zůstávají na rozcestí.

Šli jsme v houfu, bez vojenské organizace. Opouštěli jsme svévolně frontu, aniž jsme si uvědomovali, kam jdeme, jaké to může mít následky, že je to vzpoura.
Cestou jsme se pomalu rozdělovali na menší skupiny a každá šla svou cestou. Skupina, ve které jsem šel, měla jediný směr, dolů z kopce. Jiné cesty jsme také neznali. Cestou jsme přicházeli k opuštěným vojenským skladištím s různými věcmi, hlavně však s potravinami a výstrojí. Skladiště měly všechny znaky rabování, nebo rychlého odvozu. Každý z nás bral věci, které se mu hodily, ale také jen tolik, kolik unesl. Stejně pak další cestou se jich zbavoval. Já jsem měl jediný zájem: jídlo, které bylo nutné na cestu a cigarety, které byly vhodné na výměnu.
Čím více se blížíme dolů z kopců, tím více se plní cesty vojskem všech zbraní, až konečně cesty se ani netrhnou. Vše je přeplněné, všichni spěchají dolů a nikdo se neohlíží na nikoho a nic. V tom chumlu zaslechli jsme, že Rakousko je před pádem, v Čechách je povstání a podobně. Soudili jsme, že se něco děje, ale nebylo to nic určitého a spolehlivého.
Tak se dostává naše skupina již hodně prořídlá, až do Tridentu, kde se stejným způsobem dozvídáme, že je konec války. Ale jen dohady. I když to nebylo určité, přece ten spěch vojska nás ujišťoval, že tyto zprávy jsou skutečností. Není možné vyjádřit naše pocity v této chvíli, pocit radosti a úlevy.
Všude vojáci, jednotlivě, v zástupech, v houfech ve svých uniformách, omámení ještě pachem lidské krve, najednou jim září z očí nové naděje a radost.
V Tridentu je chaos. Není nikoho a nebylo síly, která by tento chaos zvládla a zavedla pořádek a organizaci. Každý na svou pěst snaží se dostat co nejrychleji zpět, domů. Jak, na tom nezáleží. Lidé však v tomto svém, lidsky pochopitelném snažení, stávají se zvířata. I naše skupinka nebyla výjimkou. Rozpadla se na jedince. Každý zůstává sám.
Vlaky, pokud vůbec jezdily, byly přeplněné. Byly obsazené i střechy vozů a nárazníky. Nebylo žádné naděje, že bych se do vlaku dostal. Čekati na vlak za této situace nemělo smyslu. Cestu dále jsem neznal. Připojil jsem se k hloučku vojáků a držel jsem se stále v blízkosti železniční tratě, která mě byla vodítkem. Tak jako ostatní snažil jsem se na různých nádražích, nebo v místech, kde vlaky stály, dostati se třeba i na nápravu, když to nešlo dostat se do vlaku. Snaha byla marná, neb nebylo ani místečka na kterém by bylo možno na jedné noze stát.
Nejen vlaky, ale i silnice a každá cesta byla přeplněna. Projíždějící auta neb jiná vozidla plně obsazena. Někdy se mě, tak jako jiným, přece jen podařilo aspoň na kus cesty svést. Cesty však málo ubývalo, poněvadž na silnicích byly zácpy. Vždyť obrovská armáda se rozpadla, nepřehledné a nespočitatelné množství vojáků, koní pokrytých pěnou, vozů a děl a jejich rachocení ve dne i v noci.
Vojáci nevyspaní, hladoví a unavení jdou a musí jít domů, kde na ně čekají jejich nejbližší. Nastává odhazování zbraní, prošení o kus chleba, ale i rabování skladišť, která byla v blízkosti cesty.
Kolem silnic jsou vinné sklepy a v nich sudy rozstřílené, sklepy zaplavené vínem, vojáci nabírají víno rukama, neb nádobí na to již nejsou, vojáci hladoví, unavení a vyčerpaní pijí do němoty, po cestě jdou až někde u silnice padnou a již více se neproberou. Tak je lemována naše cesta, cesta z fronty, cesta k rodině, která je očekává, ale nedočká se.
Vojáci jdou kolem bez zájmu, jako by neviděli. Každý byl sám, hrozně sám a cesta jen málo ubývala.

Tak jsem se konečně dostal do Insbruku. Jak? Podle možností: Po kusech cesty vlakem, vozem, nebo autem, ale větší díl pěšky. Kolik dní jsem se potloukal než jsem došel do Insbruku nevím. Vím jen, že vzdálenost je kolem 160 Km.
V Insbruku byly nepřehledné masy vojska, velké množství vozů, ale málo lokomotiv. Organizace zase žádná a také nemohla být. Každý byl ponechán sám sobě, aby si vybral své místečko ve vlaku., ale nikdo nevěděl kam a kdy vlak pojede. Našel-li nějaké místo, nesměl jej opustiti, poněvadž by bylo obsazeno někým jiným.
Čekání bylo nekonečné. Strava žádná.
Někteří se pustili dál pěšky, ale já jsem se již pěšky dále nevydal. Vždyť to bylo zbytečné. Čím dále, tím jsou vlaky přeplněnější a v předu bude situace ještě daleko horší.
Čekal jsem a hledal nějaké to místečko. Po dlouhém čekání a hledání přilepil jsem se na nárazníky jednoho vlaku a tak pln radosti, že mám místo zabezpečeno, čekal jsem, až se dá vlak do pohybu.
Není možno slovy vyjádřit, jaké potíže jsem musel překonat, než jsem toto místečko našel.
Nyní jsem již klidnější čekal s ostatními na odjezd vlaku. V tom čekání uplynul jeden, druhý den.Vlaky sem tam pojíždí, některé odjíždí, ale můj vlak stojí. V nás všech postupně rostlo roztrpčení, které se vybíjelo tím, že čas od času šla deputace do přednostenské kanceláře, kde se domáhalo toho, aby vlak byl odeslán ze stanice. Konečně třetího dne byla připojena k vlaku lokomotiva a k večeru jsme vyjížděli k nádraží. To bylo radostí. Cesta byla velmi pomalá. Skoro na každém nádraží jsme dlouho trčeli. Pomalu, ale přece jen jsme se blížili k domovu.
Jeli jsme touž cestou zpět, jako jsme jeli na frontu. Avšak nedojímala nás krása okolí a pohledy na horstva tak, jako tehdy. Byli jsme vyčerpaní, hladoví, plní očekávání, ale i nedočkaví. Vždyť stále jsme mysleli, kdy přijedeme domů, jak žijí doma a co je nového.
V tomto očekávání před Pongau přepadla vlak silná střelba z pušek, která zastavila další jízdu vlaku, který měl změnit směr jízdy na jih a přes Vídeň. Po delší přestávce a nějakém jednání, vlak pokračoval v dosavadním směru na Linec, České Budějovice do Jihlavy.
V Českých Budějovicích jsme přesedli do normální vlakové soupravy a pohodlně jeli přes Jind. Hradec do Jihlavy, kam jsme přijeli po polední. Na zádech jsem měl – jak jsem dříve řekl – ruksak a v něm cigarety, které jsem cestou z fronty do Tridentu vzal z opuštěného vojenského skladiště. Celou cestu jsem tyto cigarety ochránil, když mě bylo nejhůře pomáhaly mě od hladu, až doma mě je vojensko-sokolská hlídka prostě zabrala!!!! To bylo mé první přivítání při návratu z fronty!
V Jihlavě jsem 12.11.1918 demobilizován, ovšem úředně moje vojenská služba skončila prohlášením Československé republiky 28.X.1918.
Domů jsem přijel jak oškubané mládě a bylo mě hanba! Vždyť jen za cigarety se dalo něco sehnat k jídlu. Vždy vojáci, i když neměli nic jiného, cigarety měli.
Za týden po svém návratu z fronty, poněvadž bylo také nutno jíst, nastoupil jsem v cihelně roketenské, kde jsem dělal topiče cihel až do vánoc.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Příspěvek od Tunac »

Další vojenská činnost F.P.

Pan František Piálek na výzvu ČSR propuštěným domobrancům 1.1.1919 dobrovolně nastupuje službu vojenskou u pěšího pluku č.81 v Jihlavě.
Po sestavení polního praporu je odeslán do Olomouce, odkud je odeslán do Šumperku, , Bruntálu, Krnova, Frývaldova a Vidavy, kde se držely pohraniční služby. Ve Vidavě byly polní hlídky napadány,.
Z Vidavy, na základě rozhodnutí ministerstva národní obrany , že dobrovolníci ročníku 1900 musí být ze služby propuštěni byl odeslán k pluku do Jihlavy a 21. května 1919 byl z vojenské služby propuštěn s právem nosit pamětní odznak dobrovolníků.
Vojenskou činnou službu nastupuje 13.X.1921. Povýšen na čestného svobodníka 21.X. 1921, na svobodníka 1.X.1921, na desátníka 19.XII.1921, na četaře 21.VIII.1922. Na vlastní žádost je propuštěn z další činné služby 10.IV.1924.
Při mobilizaci v roce 1938 vykonával vojenskou službu od 25.IX. do 17.X.1938.
Za okupace aktivně spolupracuje se skupinou „Národní sdružení čsl. vlastenců v Mor. Třebové“, později přejmenovaná na „Ileg. org. Národní revoluce“ ve které byli Adolfa Cihláře, Richarda Sity, Jiřího Justa z Moravské Třebové. Měl prý být napojen na Ladislava Černého z Podivína, který měl vysílačku. Za tuto činnost mu uděluje ministr vnitra Pamětní odznak II. národního odboje.
Prováděl sbírky a zasílal finanční pomoc pro rodiny zatčených a vězněných.

Obsazení Brna Němci v roce 1939 a osvobození Brna v roce 1945 očima F. Piálka je popsáno http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=74&t=1651
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Re: Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Příspěvek od Tkuh »

Tak jsem si to konečně přečetl. Je to tedy síla. Mnohem méně než faktům věnuje prostor pocitům, takže přestože se mi z toho nepodařila vydedukovat nějaká fakta, je to perfektní sonda do duše tehdejšího vojáka.
Jen mě překvapilo, že pak dobrovolně vstoupil do vojska, z předchozích řádků jsem vnímal odpor k válce, nikoliv Rakousko-Uhersku. Ale to asi bude způsobeno tím, že boje o Slezsko vnímal jako obranné, kdežto světovou válku jako útočnou.
Díky :up:
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Příspěvek od Tunac »

O vstupu do armády možná rozhodly ekonomické podmínky. Byl nejstarší z 8 dětí a práce v cihelně asi finančně nebyla dostatečná (jinak tam pracovaly samé ženy).
Tak pomoc rodině asi řešil odchodem od rodiny.
Až do konce života byl vlastencem.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Re: Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Příspěvek od Tkuh »

A ty jsi ho osobně znal? Z toho jak to píšeš (a že to vůbec píšeš) to vypadá, jakoby jsi ho znal.
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Vzpomínky F.P. na rok 1918 a 1919

Příspěvek od Tunac »

Tkuh píše:A ty jsi ho osobně znal? Z toho jak to píšeš (a že to vůbec píšeš) to vypadá, jakoby jsi ho znal.
Ano, byl to můj děda z matčiné strany. Každá jeho dcera dostala od něj jednu knihu jeho života. Je psaná psacím strojem a vázaná. A já z ní 2x psal na Palbu.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Odpovědět

Zpět na „Československo“