Lokoťská samospráva (Локотскoe самоуправление)
Lokoťská samospráva (Локотскoe самоуправление), neoficiálně také Lokoťská republika, byla za druhé světové války oblast okolo ruského městečka Lokoť nedaleko Brjanska, kde Němci experimentálně předali část pravomocí místním kolaborantům. Samospráva zaujímala rozlohu více než 30 000 km² (tedy srovnatelná s Belgií) a žilo v ní zhruba 580 000 obyvatel.
Lokoť měla zvláštní postavení už za carských dob, kdy patřila osobně velkoknížeti Michailu Alexandroviči a zdejší obyvatelé se těšili řadě privilegií. To byl důvod, proč zde byl sovětský režim vnímán spíše negativně. Když Němci v říjnu 1941 odtud vytlačili bolševiky, vše proběhlo podobně, jako na mnoha místech Sovětského svazu. Místní obyvatelstvo po dvaceti čtyř letech bolševického teroru vítalo vstupující německé oddíly jako osvoboditele. Docházelo k lynčování místních stranických funkcionářů a příslušníků milice. Jiní byli vydáni do rukou okupační policii. Lidé měli naději, že jejich osud se konečně změní k lepšímu. A skutečně – změnil se.
Mezi obyvateli Lokotě se našel jeden podnikavý člověk – učitel místní průmyslovky Konstantin Voskobojnikov, který měl svoje nevyřízené účty s bolševiky již jako účastník protisovětského rolnického povstání ve dvacátých letech. Přihlásil se u německého generála Rudolfa Schmidta a navrhl mu netypickou dohodu: Němci mu odevzdají řízení města a okolí, on na oplátku v oblasti udrží pořádek, bude pacifikovat veškeré snahy o vytvoření partyzánských skupin a pravidelně bude plnit kontingentní dodávky. Generál souhlasil. Tak začala oboustranně výhodná rusko-německá spolupráce. Rusové si mohli vládnout sami, Němci měli zajištěný klid v zázemí fronty. Němci zřídili samosprávu 15. listopadu 1941 a vytvořili její orgány z řad místních antikomunistů. Voskobojnikov sesbíral po okolních lesích zbraně zanechané ustupující Rudou armádou a vytvořil domobranu. Z počátku to bylo jen několik lidí, ale už brzy se k němu začaly připojovat stovky dobrovolníků. Tito ozbrojenci pak postupně obsazovali další vesnice v okolí Lokotě a sféra Voskobojnikova vlivu se bleskově rozšiřovala. Vznikla tzv. Lokoťská republika, která v době největšího rozmachu zahrnovala šest předválečných sovětských regionů s více než 1,7 milionem obyvatel. Co o tomto útvaru píše ruský spisovatel Alexandr Nikonov:
"Zakladatelé Lokoťské republiky se rozhodli budovat kapitalismus, což znamenalo normální život pracujícího lidu, kteří byli zbaveni Stalinovy vlády. Kolchozy byly rozpuštěny, majetek zabavený bolševiky byl navrácen původním majitelům. Bylo vypláceno odškodnění. Byla podporována soukromá iniciativa. Výsledky nedaly na sebe dlouho čekat. V malém městečku Dmitrovu byly otevřeny čtyři obchody, osm kiosků, dvě kadeřnictví, dvoje veřejné lázně, hotel, náměstí. Byly obnoveny dvě školy, mateřská škola, rozhlasový vysílač. Městečko se stalo po německém vzoru čisté, dobře fungovaly městské služby, fungoval i svoz odpadků, začaly se asfaltovat chodníky. Na pultech obchodů se objevily v hojné míře potraviny a nejrůznější spotřební zboží-galanterie, domácí potřeby, obuv, zápalky a tabák, školní potřeby, cukrovinky a mnohé jiné zboží."
Životní úroveň obyvatel samosprávy byla výrazně vyšší než na ostatních okupovaných územích. Obyvatelům bylo povoleno soukromé hospodaření, každý dostal přiděleno deset hektarů půdy, která dříve patřila kolchozům. Fungovaly zde soudy, policie, školy, nemocnice, noviny a divadla, platilo se sovětským rublem. Lokoťská samospráva hrála důležitou roli v nacistické propagandě jako výkladní skříň toho, jak dobře se bude Rusům dařit, když se ve všech ohledech podřídí Němcům. Zároveň poskytovala Wehrmachtu důležité zásobovací centrum v zázemí. Lokoťská republika však byla solí v očích Stalinových. Byla důkazem, že Rusové, pokud se zbaví bolševického jha, se dovedou dobře organizovat, žít v klidu a blahobytu. Ten příklad mohl být nakažlivý. Proto NKVD dělala vše pro to, aby republiku zničila. Byly podnikány záškodnické akce, jejichž cílem bylo zastrašit obyvatelstvo a odradit je od spolupráce s Voskobojnikovem. V lednu 1942 skupina sovětských partyzánů zaútočila na Lokoť a zajala Voskobojnikova. Bývalý učitel byl zastřelen na prahu svého domu. Vypadalo to tak, že se teď celý projekt zhroutí. To se však, k velkému vzteku sovětů, nestalo.
Novým vládcem oblasti se stal inženýr, bývalý člen komunistické strany Bronislav Kaminskij (1899-1944), polsko-německého původu. V roce 1937 se stal obětí vnitrostrannických čistek a na několik let byl odeslán do gulagu. Kaminski převzal vládu nad Lokoťskou republikou a s vervou se pustil do čištění území od partyzánských oddílů. Jemu podléhající "domobrana" brzy dosáhla počtu 20 tisíc osob, její výzbroj zahrnoval i děla, obrněná vozidla a tanky! Tato armáda provozovala brutální teror proti Židům a osobám podezřelým ze spolupráce s partyzány. Popravy vykonávala Antonina Makarovová, usvědčená ze zabití nejméně 1500 lidí. U Kaminského se zároveň projevovala stále větší fascinace ideologií III. říše. Dnes již nezjistíme, zda se jednalo o skutečný stav nebo se jen snažil o větší přízeň svých německých patronů. V každém případě založil uskupení s názvem Národně socialistická strana Ruska "Viking" (NSSR). Byť byla tato strana svým obsahem národně-socialistická, ve formě byla však sovětská. Měla svůj ústřední výbor, sekci propagandy a agitace, která vydávala noviny "Hlas lidu". Články v těchto novinách byly udržovány v duchu "Pravdy" i "Völkischer Beobachter", s tím rozdílem, že místo génia Stalinova a Hitlerova, byl v nich opěvován génius Kaminského. Výsledkem bylo, že Lokoťská republika byla nazývána "malou III. říší" a z Kaminského se stal "malý ruský Hitler". Kaminski však neměl znalosti o národním socialismu a jako vládce svého státečku připomínal spíše nějakého východního dobrodruha než soudobého diktátora 20. století. Polský spisovatel a politický komentátor Józef Mackiewicz takhle popisuje tento soukromý stát:
"Byl to v podstatě soukromý stát se soukromou armádou. Kaminski se projevil jako zdatný organizátor a velitel a brzy nazval svou armádu Ruská osvobozenecká lidová armáda RONA (Русская освободительная народная армия). Přídavné jméno "lidová" naznačoval socialistický charakter, při současné aplikaci národně-socialistických hesel. Koncepce se zalíbila i samotnému Hitlerovi, který prozatím nijak do chodu RONA nezasahoval. Tím více, že Kaminski dokázal úspěšně vyčistit celou oblast od sovětských partyzánských skupin. Za to dostal volnou ruku ve "své" republice, kterou vedl, ve které soudil a taky věšel, koho jen chtěl. Jednou dokonce všechny svoje pobočníky před okny vlastního štábu."
Kaminski nosil fantaskní uniformu, speciálně pro něj ušitou – ruskou blůzu, modré kalhoty a modrou čepici s kšiltem. Zabydlel se v bývalém paláci knížete Michaila Romanova. Obklopil se ozbrojenci, neboť bolševici sei na něj pokusili o několik atentátů. Jednou obdržel jako dar knihu v krásném obalu, která však ukrývala bombu – stejný systém, který přivodil smrt gauleitera pro Bělorusko Vilhelma Kubeho. Kaminski jen zázrakem unikl smrti. Tehdy uvěřil ve svojí moc, následné úspěšné akce mu posílily jeho sebevědomí. Kaminski začal snít o své velké historické roli. Tyto fantazijní sny o moci se však brzy rozplynuly. Východní fronta se zhroutila, Sověti nastoupili k protiofenzivě a v létě 1943 roku se přiblížili k hranicím Lokoťské republiky. Na její obyvatele padl strach. Za této situace Kaminski 5. srpna 1943 vydal rozkaz č. 233, ve kterém přikazuje velkou evakuaci. Několik desítek tisíc obyvatel nasedlo na vozy a pod ochranou vojáků z RONA se vydali na západ. V srpnu 1943 takto bylo evakuováno z Lokoťského újezdu asi třicet tisíc osob (funkcionářů a ozbrojenců) do okolí Vitebska, který Němci ještě drželi. Kaminskij se zde neúspěšně pokusil založit tzv. Lepelskou republiku. Pokud jde o samotnou cestu na západ, tak mezi vojáky propukly četné dezerce, kterým se velitel snažil zabránit často brutálními způsoby. Když několik pluků odepřelo poslušnost, Kaminski si vyžádal průzkumný letoun Storch, se kterým bez eskorty přistál před budovou štábu jednoho ze vzbouřených velitelů. Bez okolků chytil velitele za krk a před očima jeho podřízených jej uškrtil. Večer hlásil německým důstojníkům, že situace je pod kontrolou. V Bělorusku se RONA zúčastnila pacifikace regionů, které podporovaly sovětské partyzány. Mužstvo však již bylo tak zdemoralizováno, že se během těchto akcí dopouštělo loupeží a strašných násilností. Právě v Bělorusku došlo k definitivnímu úpadku Kaminského a jeho lidí. Na Himmlerův pokyn začátkem června 1944 generál SS Curt von Gottberg navrhl Kaminskému, že zařadí jeho vojsko do řad Waffen-SS. Slíbil vojákům RONA jednotné uniformy, výzbroj a výstroj, rodiny vojáků budou přesunuty na západ. Kaminski měl obdržet hodnost Brigadenfűhrera. Ten souhlasil a situace rychle nabrala na obrátkách. Na území Polska byli odděleni civilisté od vojáků a RONA byla přejmenována na 29. granátnickou divizi SS. Na přelomu července a srpna 1944 morálka uvnitř brigády klesla na samé dno a právě tehdy přišla informace o začátku Varšavského povstání. Brigáda Kaminského byla přesunuta od Čenstochové ve směru na Varšavu. právě tehdy bylo ronovcům slíbeno beztrestné rabování a volná ruka při jejich počínání. Pro pacifikaci povstání byl utvořen útočný pluk RONA v počtu 1700 ozbrojenců. Velel jim bývalý důstojník Rudé armády major Ivan Frolov. V úporných bojích jednotka utrpěla těžké ztráty, protože nebyla vycvičena na boj v městských podmínkách. Strach a frustraci si pak vybíjeli na civilním obyvatelstvu. Jejich běsnění více než detailně popsal Piotr Zychowicz v knize NIEMCY – opowieści niepoprawne politycznie cz.III (vyd. Dom Wydawniczy REBIS, Poznaň, 2017, str. 455-469):
Stefania Maria Bajer: "Vtrhli se svými pepešemi připravenými ke střelbě a přikázali všem vyjít. Pak vše zapálili. Bylo jich mnoho. Všem sebrali cennosti. Děvčata brali do křoví a znásilňovali."
Bohdan Bartnikowski: "Vychadi, job tvoju mať! Stojí kordon napříč ulicí. Křičí. Opilí. Bijí. Jen někdo zahlédne řetízek nebo prsten, hned je seberou."
Anna Baranowska: "Ti žoldáci, kteří nás sebrali, to byli nějací z vězení z hloubi Ruska, na jejich tváře byl strach pohledět. Úplně jako ne lidi, ale nějací troglodyté (…)."
Izabela Skorupka: "Začali vytahovat mladá děvčata z kolony, a děly se věci strašné, muži začali křičet, tak začali střílet, prostě zabíjet. Stáli v bráně, všichni rabovali. Ženám strhávali blůzky. Maminka mi najednou zakryla oči – vytáhli dívku a znásilňovali jí přímo na ulici."
Wiesław Lubczyński: "Když jsem to viděl, ovládl mne strach. Ti Asiaté v německých uniformách, to byli lidé bez žádných skrupulí."
Irena Olech: "Nedívají se, kdo – zda děti nebo ženy, všichni ke zdi s rukama nahoru. A začaly popravy. Je slyšet jen střelba, lidé padají. Dívala jsem se na zeď a jen počítala svoje poslední vteřiny."
Maria Dmochowska: "Slyšeli jsme jen strašlivý řev žoldáků, křik žen a vražděných dětí uvnitř budov. Peřiny a polštáře lítaly z oken, dům vedle byl zapálen, nebylo už útěku."
Takhle si obyvatelé varšavské čtvrti Ochota zapamatovali vojáky Ruské osvobozenecké lidové armády (RONA) generála Bronislava Kaminského. Jako hordu spitých asiatských banditů. Bohužel, ten obraz byl pravdivý. Vojáci této formace během potlačování varšavského povstání (srpen 1944), se projevovali absolutně zcestnými akty. Nejhůře bylo na Zieleniaku, přechodném táboře na ulici Grójecké, kde ronovci nahnali civilní obyvatelstvo. Zde se po nocích odehrávaly scény plné hrůz. Omámení alkoholem a prolitou krví, ronovci vytahovali z davu mladé dívky a ženy…
Irena Olech: "Děly se tam hrozné věci, protože opilí žoldáci znásilňovali, probíhaly orgie vraždění i orgie sexuální. Byly brutálně znásilňovány i ženy těsně po porodu, i velmi mladé dívky, nad hlavami lítaly kulky, noc byla osvětlena reflektory a střelami letícími ve směru na Varšavu. To vypadalo jako konec tohoto města, konec světa."
Vojáci Kaminského řádili ve Varšavě od 5. do 25. srpna 1944 roku. Jejich počínání bylo natolik šílené, že se to příčilo i takovým zrůdám v uniformách SS, jako byl SS-Gruppenführer Heinz Reinefarth. Ten se o příslušnících RONA vyjádřil jako o "východním dobytku". Kaminského vojáci se nakonec samotným Němcům stali přítěží, protože místo plnění bojových činnosti při tlumení povstání, se převážně věnovali rabování, znásilňování a vraždění civilního obyvatelstva, většinou v alkoholovém opojení. Jak zdůrazňuje znalec problematiky, profesor Jarosław Gdański, pro většinu vojáků Kaminského příjezd do Varšavy znamenal první kontakt se západním světem, jeho bohatstvím a komfortem. Krásné věci, nábytek, bižuterie, hezky upravené ženy, alkohol – to vše stanovilo výbušnou směs. Historikové oceňují, že příslušníci RONA zavraždili minimálně 700 civilistů. Počet znásilněných žen se nedá ani odhadnout. Oběti těchto násilnosti po válce ani neměly chuť vypovídat o těchto traumatizujících zážitcích. Po třech týdnech bojů v ulicích se RONA naprosto vymkla jakékoliv kontrole. Výsledkem bylo, že ronovci byli odsunuti z Varšavy. Heinrich Himmler použil zločinné jednání varšavské skupiny jako záminku, aby Kaminského a jeho vedení po vojenském soudu v Litzmannstadtu (Lodži) popravili. Byli souzeni za krádež majetku Říše, protože odcizený majetek měl být doručen Himmlerovi, ale Kaminskij a jeho lidé se ho pokusili udržet pro sebe. S Kaminským byl také popraven náčelník štábu brigády Waffen-Obersturmbannführer Ilja Šavykin. Vojáci skupiny R.O.N.A. dostali falešné vysvětlení, že Kaminskij byl zabit polskými partyzány. Když Kaminského lidé toto vysvětlení odmítli, Gestapo vzalo Kaminského auto, strčilo ho do příkopu, rozstřílelo kulometem a všude po něm otřelo husí krev jako důkaz.
Demoralizovaná jednotka byla brzy přesunuta z města a umístěna na sever, do lesních komplexů Kampinoského pralesa západně od Varšavy, daleko od jakékoli partyzánské činnosti. Po Kaminského smrti jeho jednotce velel SS-Brigadeführer a generálmajor policie Christoph Diehm. Jeden z praporů byl v noci z 3. na 4. září přepaden u obce Truskaw oddílem Zemské armády a úplně zlikvidován. Zbytky brigády byly naloženy do vagónů a transportovány do Německa, kde byly začleněny do formované Ruské osvobozenecké armády ROA pod velením gen. Vlasova. Zde byli přijati přímo s odporem ruskými důstojníky a vojáky, kteří považovali ronovce za obyčejné vrahy a zloděje. Scénu z příjezdu na vojenský polygon v městečku Műnsingen vylíčil Jűrgen Thorwald:
"Pohled, jaký se plukovníkovi Buňačenkovi naskytl ve stanici, jej jen utvrdil v tom, čím příslušníci RONA byli. Z vlaků se vylila chaotická masa ozbrojených i neozbrojených lidí, oblečených do nejrůznějších uniforem. Mezi vojáky byly i ženy ověšené bižuterií. Důstojníci se ničím nelišili od demoralizovaných podřízených, kteří měli na zápěstích tři i pět hodinek. Tvář Buňačenka zrudla zlostí – Co mi to tu dáváte!-vykřikl-bandity a zloděje. Vztekle nasedl do služebního opla a nechal německé důstojníky samotné."
Po ukončení války spojenci vydali příslušníky RONA Sovětům. Část byla ihned zastřelena, část putovala do lágrů na Kolymě. Ale ne všichni takto skončili. Někteří vojáci z Lokoťské republiky v roce 1943 neodešli ze svých rodných končin a zůstali v místě. Když přišla Rudá armáda, rozutekli se do okolních lesů a formovali protibolševické oddíly, podporované místním obyvatelstvem. Zde, v hlubokých brjanských lesích, ještě dlouho po válce bojovali se Sověty. Poslední oddíl NKVD zlikvidovala až v roce 1951. V dalších letech KGB pátrala po lidech nějak spjatých s Lokoťskou republikou. Poslední zadrženou osobou byla žena, kterou KGB popravila v roce 1978.
Zdroj:
Lech Małysz většinu podkladů zveřejnil na svém FB účtu
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bronislaw_Kaminski
https://cs.wikipedia.org/wiki/Loko%C5%A ... pr%C3%A1va
