RUDÁ ARMÁDA V OBRANĚ
Kapitola sedmá: VÝVOJ ORGANIZACE PROTIVZDUŠNÉ OBRANY VOJSK V OBRANNÉM BOJI
PÁR SLOV ÚVODEM
Jako asi většina z vás co toto nyní čtete a já osobně, co jsme z té vlny zvané dnes Husákovi děti, máme v podvědomí sovětské válečné filmy, plné patosu, bezbřehého hrdinství rudoarmějců a zločineckého chování nepřítele. Jeden z nich ale v jedné věci vyniká svojí krutou pravdivostí. Je to film Bojovali za vlast. Ani on není ušetřen povinného hrdinství ale ukazuje brutální účinnost leteckých úderů Luftwaffe na vojáky a jednotky Rudé armády…
Přebal prvního vydání knihy Bojovali za vlast od Michaila Alexandroviče Šolochova, knihy, kterou autor nedokončil…
Znáte to asi také. Střelecký pluk Rudé armády má za úkol vybudovat obranné postavení na malé výšině nad křižovatkou cest, někde ve stepích, kudy Rudá armáda v obrovské mase ustupuje za řeku Don. Samotný vršek obsadí střelecký prapor a zakope se. Když začne boj je zavalen leteckým náletem, ale přežije a když udeří německá pěchota a tanky po tvrdém boji ji odrazí. A následně čelí několika sledovému těžkému leteckému úderu, kdy ztratí díky krutým ztrátám bojeschopnost a musí ustoupit.. proti letadlům může totiž použít jen pušky, lehké a těžké kulomety a protitankové pušky. A to je zoufale málo a vlastní letadla nikde…
Další podobná scéna, kdy obránci - vojáci stejného pluku - mají za úkol udržet bráněný prostor aby mohlo co nejvíce sil ustupující Rudé armády překročit po přepravištích řeku Don, je stejně zoufalá. Opět čelí kobercovém náletu prováděnému v několika vlnách a jsou bez možnosti účinné obrany vyhlazováni, což ve mně vždy budí pocit lítosti a neférovosti….ale válka není a nikdy nebude férová.
Tento díl mé dlouhodobé práce bude tedy věnován tomu, jak se pod vlivem válečných událostí vyvíjela organizace protivzdušné obrany vojsk Rudé armády v obranném boji.
PRVNÍ OBDOBÍ VÁLKY.
Když 21. června 1941 ráno zahájila německá wehrmacht a její spojenci útok na Sovětský svaz, tak jako v jiných kampaních, které německé ozbrojené složky vedly a doposud všechny vyhrály, na špici útoků byla Luftwaffe.
Několikaleté zkušenosti zajistili, že německá vzdušná zbraň pracovala jako dokonalá profesionální síla a dokázala řešit najednou několik úkolů.
Primo: Část sil bombardovacího letectva drze a nekompromisně s minimální stíhací ochranou zahájila likvidaci sovětských letišť až do vzdálenosti 500 kilometrů od státní hranice. K tomu pro maximální účinek na populaci v příhraničních vojenských okruzích zahájila nelítostné bombardování měst a strategických výrobních závodů a prvků infrastruktury státu. Na tuto leteckou činnost bylo v prvních dvou až třech dnech války použito 60 až 70% všech sil Luftwaffe.
Secundo: bitevní letectvo a jeho početný stíhací doprovod začaly velmi efektivně ničit příhraniční letiště a na nich nekrytě rozmístěnou leteckou techniku.
Tertio: jakmile se pohnuly pozemní jednotky a po dělostřelecké přípravě vstoupili do boje s pohraničníky a Rudou armádou, zahájili bitevníky a stíhačky velmi účinnou přímou podporu pozemních vojsk.
Ihned po eliminaci většiny sil sovětského letectva byly prováděny velmi efektivní manévry i velkými silami letectva a jeho hromadění na směrech hlavního postupu úderných tankových a motorizovaných uskupení německých vojsk.
xxxxx
Dva obrázky velkého úspěchu Luftwaffe v počátečním úderu na SSSR. Zničená letiště a zničená letadla na Ukrajině a v okolo města Minsk, rok 1941. Skutečné ztráty sovětského letectva od 22. 6. 1941 do zahájení protiofenzivy v prosinci 1941 se mi nepodařilo hodnověrně zjistit, tak to nechám být. Ale byly to asi brutální čísla.
Následně byla převážná většina leteckých sil nepřítele použita pro údery na vojska bránící přední okraj obrany a nejdůležitější objekty v taktické hloubce. Malá část potom vytrvale útočila na cíle v operační hloubce. Po celou dobu války se německé letectvo snažilo velmi těsně spolupracovat s pozemními silami, hlavně tankovými, kterým jeho přesné a brutálně účinné údery prorážely cestu sovětskou obranou.
Tato součinnost byla přímo ukázková. Byla zabezpečena nepřetržitým rádiovým spojením mezi prvosledovými jednotkami a leteckými návodčími, a při samotných útocích byl přední okraj německého postupu dokonale označen světlicemi, velkoplošnými leteckými signálními terči na zemi i vozidlech a střelbou trasovacím střelivem, kdy pozemní jednotky přímo proudy svítících střel naváděli vlastní letouny na místa která chtěli bombardovat. Bylo vidět, že to pozemní síly a letectvo mají v krvi - koneckonců takto zničily armády většiny evropských států.
Toto vše umožňovalo rozbíjet obranu Rudé armády jen několik set metrů od německých sil, které tak mohly postupovat s minimálním zdržením a ztrátami.
Pokud německé pozemní síly narazili na silný odpor, byl proveden po důkladný letecký průzkum tohoto místa odporu jak průzkumnými letouny tak i piloty, co měli nálet provést, aby získali jasnou představu o povaze cíle. Díky tomu následný nálet – často opakovaný po dobu několika hodin, vedl k dokonalé destrukci sovětských obranných postavení a jejich obsazení už pro zkušené vojáky wehrmachtu nebyl problém.
Na počátku války Němci nejčastěji používali taktiku kombinované letecké zteče. Začalo to tak, že nad postavením Rudé armády, které mělo být letecky zničeno se objevila skupina stíhačů, která provedla několik obletů prostoru a potom zaútočila palubními zbraněmi na odhalené cíle. To zpravidla vedlo k rozkrytí postavení jak pěchoty a jejích podpůrných zbraní, tak i postavení protiletadlových kulometů a děl. Hned po nich přiletěla jedna či dvě malé skupiny bitevních letadel a ty měly za úkol zničit co nejvíce prostředků sovětské vojskové PVO. Ve třetím sledu potom následoval kombinovaný často mnohahodinový nálet bitevníků a běžných bombardérů na celé ničené obranné postavení Rudé armády. Piloti si pod stíhacím krytem sami vybírali cíle a opakovaně na ně útočili. Často bylo německé polní letiště jen pár desítek kilometrů od ničeného cíle a letadla tak mohla za několik hodin i několikrát doplnit pumovnice a palubní zbraně.
Tento způsob bylo možno použít tam, kde měli Němci absolutní převahu ve vzduchu. To značí, že na počátku války a třeba i při postupu na Kavkaz a Stalingrad v roce 1942, skoro všude, kde útočili.
Méně často byla sovětská vojska bombardována velkými skupinami bombardérů s doprovodem stíhačů, kdy počet bombardérů dosahoval až 50 či 60 letounů. Tento způsob byl totiž méně účinný, protože se nebombardovaly bodové cíle a jejich okolí ale plochu na pokyn vedoucího letounu. A díky tomu, že Rudá armáda byla na ploše rozptýlena, tento způsob ne vždy přinesl pro Němce potřebný výsledek. Bylo vypozorováno, že tento způsob byl používán častěji tam, kde sovětské letectvo nemělo sice převahu, ale bylo schopno pozemní vojska bránit. Potom pevný svazek bombardérů umožňoval kolektivní obranu palubními zbraněmi.
Hromadné používání německého letectva na hlavních směrech úderů k ničení objektů ležících na předním okraji sovětské obrany a v její taktické hloubce, jakož i jeho používání v těsné součinnosti s pozemními silami, činilo tento druh ozbrojených sil německého nepřítele mohutným a vysoce efektivním prostředkem boje v útočných bojích a operacích.
V těchto podmínkách byla protivzdušná obrana – vojsková – jedním z nejdůležitějších druhů bojového zabezpečení bránících se vojsk.
Předválečné řády Rudé armády stanovovaly, že obrana „NAŠICH“ – tento termín budu používat pro značení všeho co se týká Rudé armády- vojsk musí být „protiletecká, schopná čelit silné letecké činnosti útočníka". Slovo „NEPŘÍTEL“ budu používat vždy, kdy půjde o německá vojska všeho druhu. Tak to stanovil Polní řád Rudé armády, 1941 roku což byl, ale jen dokument ve fázi projektu, na straně 364.
Jedna věta skrývá obrovský dosah opatření, které ale nebyly udělány – nebyl na to prostě čas a do války vstoupila naše vojska se zoufalým nedostatkem protiletadlového dělostřelectva. Vše ukazuje propočet, ze kterého vyšlo, že pokud byla střelecká divize vybavena protiletadlový dělostřelectvem přesně dle tabulek počtů, a bránila se na šířce 10 kilometrů, dosáhla hustoty protiletadlových zbraní na 1 kilometr fronty:
- 1,2 protiletadlového kanónu
- 3,3 vicehlavňového nebo PL velkorážového kulometu. Hlavní tíhu protivzdušné obrany tak nesly plukovní prostředky. Ty tvořila tato jednotka:
Rota protivzdušné obrany.
Byla to jediná protiletadlová jednotka ve střeleckém pluku na začátku války. Velel ji velitel a měl k dispozici politického pracovníka a rotního staršinu. Tito tři měli pistole - důstojníci a pušku nebo karabinu voják v další činné službě.
Rota měla dvě čety protiletadlových kulometů.
Četa čtyřhlavňových kulometů ráže 7,62 mm, měla velitele vyzbrojeného pistolí a šest protiletadlových kulometných družstev. Družstvo mělo:
- velitele, poddůstojník vyzbrojený pistolí
- střelce z protiletadlového kulometu, vyzbrojen osobní zbraní pistolí
- jednoho pomocníka střelce - nabíječe, puška nebo karabina
- dva řidiče nákladního automobilů - nosiče zbraně, puška nebo karabina
Jako zbraň zde bylo kulometné čtyřče složené ze 4 kulometů Maxim vz. 1910, M-4. Vše bylo uloženo na otočné lafetě a připevněno na nákladní automobil ZIS nebo GAZ- AA. Bylo ji možno sejmout a vést palbu i ze země. Používala se i proti pozemním cílům.
xxxxx 
Velmi výkonný protiletadlový kulomet ráže 7,62 mm vz. M-4 na podvozku lehkého nákladního automobilu GAZ-AA, dva různé pohledy. Pokud byl použit proti nekryté pěchotě, byla to vražená metla. Vždy na sebe okamžitě stáhla dělostřeleckou palbu nepřítele ze širokého okolí.
Četa protiletadlových kulometů ráže 12,7mm, měla velitele čety vyzbrojeného pistolí a tři velkorážová protiletadlová družstva. Družstvo mělo:
- velitele, vyzbrojeného pistolí
- střelce z protiletadlového kulometu, vyzbrojen osobní zbraní pistolí
- jednoho pomocníka střelce - nabíječe
- dva řidiče nákladního automobilu
Velkorážový kulomet ráže 12,7 mm DŠK v protiletadlové verzi
Jako zbraň zde byl 12,7 mm těžký kulomet Degtarev-Špagin vz. 1938. Byl uložen na otočné lafetě a připevněno na nákladní automobil ZIS nebo GAZ-AA. Bylo jej možno sejmout a vést palbu i ze země. Používala se i proti pozemním cílům.
Bohužel to bylo zoufale málo, když uvážíme že divizní prostředek byl tvořen dle toho o jakou střeleckou divizi šlo z pohledu reorganizačních změn.
A/ divize které byli ještě na stavech měli ve své sestavě protiletadlový dělostřelecký oddíl 12 kusy protiletadlových kanónů různého typu, u každé divize to typově bylo jinak, mohly to být středorážové protiletadlové kanóny 76,2 mm, 85 mm a nebo malorážové protiletadlové kanóny 25 nebo 37 mm.
B/ divize které už byly reorganizovány na typ dle nových bojových řádů měly jen protiletadlovou baterii, která měla chránit velitelské stanoviště divize, byly to pouhé 4 zbraně a opět to bylo namícháno dle toho co bylo dostupné. U těchto divizí měl vzdušný prostor bránit prostředek sboru a armády
A aby to nebylo všechno, ke konci roku 1941 byly u divizí kde byl protiletadlový dělostřelecký oddíl, tyto jednotky zrušeny, nahrazeny opět pouhou baterií a vždy šlo o malorážové zbraně, kanóny ráží 76,2 mm a 85 mm byly staženy a byly jimi vyzbrojovány narychlo budované protitankové jednotky, protože Rudá armáda měla v boji s německými tanky vážné potíže.
Vložka: malorážové protiletadlové kanóny zavedené v Rudé armádě
xxxxx
25 mm rychlopalný protiletadlový kanón vz.1940 -72K, skica a druhý snímek potom ukazuje tuto zbraň v palebném postavení
xxxxx
37 mm rychlopalný protiletadlový kanón vz.1939 -61K skica a druhý snímek ukazuje tuto zbraň v palebném postavení
Byl to zárodek budoucích těžkých ztrát našich vojsk, způsobených leteckou činností nepřítele. Tímto se prostě letecké údery, často hromadné a jak jsem uvedl i několikasledové, kdy jeden sled útočících letadel výhradně ničil právě protiletadlové zbraně, nedaly nejen zastavit, ale ani oslabit.
Takže v prvním období války mohli velitelé útvarů a svazků nasadit je to málo, co jsem uvedl. Pomocně si vypomáhali palbou:
- pušek a karabin
- lehkých kulometů DT a těžkých kulometů Maxim vz. 1910/30 za pomoci improvizovaných lafet
- protitankových pušek, což při jejich palbě max. 5 ran za minutu mělo spíše psychologický vliv než skutečnou účinnost. Přesto ale některé prameny tvrdí, že se tyto sestely podařili. věřím tomu.zkušený střelec měl nárok na šťastný vzásah a dopad protitankové střely ráže 14,5 mm musel zasažené letadlo těžce poškodit.
Bylo to použitelné, ale jen na letadla působící v malých výškách.
Organizace palby proti letadlům pomocí těchto prostředků se tak stala u střeleckých útvarů jedním z hlavních úkolů jejich velitelů. Bohužel byl tento úkol pod děsivě rychlým vývojem porážek našich vojsk řešen velmi neuspokojivě. Jednotky byly jako celek velmi špatně vycvičeny ve střelbě na nízkoletící cíle, málo se používalo střelby hromadnými salvami a sil a prostředků pro tyto účely bylo vyčleňováno velmi málo. Vše také limitoval velký nedostatek automatických zbraní.
V některých případech se proto k protivzdušné obraně přibíraly divizní 76,2 mm kanóny vz. 1902/30 dělostřeleckých pluků střeleckých divizí, Palba byla potom vedena bez potřebných přístrojů šrapnely na vzdálenost 1,5 až 2,0 kilometrů a jen tehdy, když útočící letouny letěli ve výšce asi 700 metrů. Střílelo se na ně při příletu, předpokládal se, že při střetné rychlosti u šrapnelových projektilů vyšší účinek na cíl. Aby to byl možná potřebný náměr takto vyčleněných zbraní tedy 45 až 50°, byl potřebný ženijní zásah a úprava okopu. Ale moc platné to nebylo.
Jak vypadal katastrofální stav vojskové PVO ukazuje stav doplnění Rudé armády rychlopalnými 37 mm kanóny vz. 39 - zenitkami.
22. června 1941 bylo v Rudé armádě 1214 kusů 37 mm automatických protiletadlových kanónů vz.39 a v námořnictvu bylo k dispozici dalších 44 takových zbraní. Podle jiných zdrojů jich bylo ale více - 1370.
Jenže skutečná tabulková potřeba pro celou Rudou armádu byla neuvěřitelných 5152 kusů, takže skutečná naplněnost Rudé armády touto zbraní byla pouhých 26,6% z požadovaných počtů.
Zásoby střeliva byly naprosto nedostatečné - bylo k dispozici 534 000 nábojů při předepsané potřebě 3 205 000 nábojů, takže zásoba střeliva byla pouze 17% z požadovaného množství. Takže i pokud vojska v poli tyto zbraně měla, při neutuchující činnosti letectva nepřítele byly jejich zbraně velmi rychle bez munice, a staly se mrtvou zátěží.
Vložka: středorážové protiletadlové kanóny zavedené v Rudé armádě
xxxxx
76 mm protiletadlový kanón vz. 1931-3-K, skica. Tato zbraň byla na dobu svého vzniku překvapivě výkonná, měla úsťovou rychlost 815 m/sec. Už v době zavedení měla výškový dosah 9 300 metrů. Druhý snímek ukazuje zbraň v palebném postavení.
xxxxx
76 mm protiletadlový kanón vz. 1938, I tato zbraň sloužila celou válku jako protitanková. Při palbě protitankovými granáty měla úsťovou rychlost 816 m/sec. Na 500 metrů dokázala prorazit 78 mm silný pancíř. Výkonově ale svého předchůdce stejné ráže moc nepředčila. Asi to bylo limitováno ráží. První snímek je skica, druhá fotografie ukazuje palebnou četu těchto kanónů v palebném postavení v Leningradě.
xxxxx
Umělecký obraz na kterém je 85 mm protiletadlový kanón vz. 1939- 52-K. Druhý obrázek ukazuje tento kanón jako protitankový prostředek . Prostě tato zbraň byla s velkým úspěchem používána i jako protitanková zbraň a to často vedlo k tomu, že nebránila vojska proti letadlům. Jako protitankový prostředek byla velmi účinná. Úsťová rychlost podkaliberní střely byla 1050 m/sec a protitankovým plnorážovým granátem 800 m/sec. Druhý snímek potom ukazuje tuto zbraň v palebném postavení připravenou v boji proti tankům.
Je logické, že od prvních dnů války byla vojsky podána pořádná otep stížností na tento katastrofální stav. V Pohraničních vojenských okruzích bylo v den zahájení války k dispozici 817 kusů těchto zbraní.
Během bojové činnosti – která lze charakterizovat jako převažující sled porážek Rudé armády, bylo do konce roku 1941 ztraceno 1204 těchto zbraní, kdy jich velké množství ukořistil nepřítel, a zavedl je do své výzbroje. S označením 3,7 cm Flak 39 (r).
Kromě boje proti německému letectvu byl 37 mm automatických protiletadlových kanónů vz.39 aktivně používán jako protitanková zbraň. Celkově jich takto bylo nasazeno do konce roku 1941 320 kusů. K 1. lednu 1942 jich bylo v protitankových jednotkách 196 kusů a na jaře 1942 byly tyto protiletadlové zbraně z protitankových jednotek odstraněny.
Obrovské ztráty byly velmi těžce kompenzovány výrobou - od 1. ledna 1942 bylo k dispozici asi 1600 kusů 37mm protiletadlových děl.
V roce 1941 bylo vyrobeno celkově 1 804 000 37 mm nábojů pro protiletadlové zbraně ráže 37 mm…..
Většina střeleckých divizí šla do války s minimální možností boje proti letectvu nepřítele, což je prostě fakt, který nelze ukecat. Je ale pravdou, že i v tomto těžkém čase se našlo pár divizí, které vstoupili do boje v lepší kondici. Bylo to převážně divize, kterési zachovaly předválečnou organizační strukturu. Ty to divize na tom byly s protiletadlovou výzbrojí trochu lépe než nové divize zřizované v roce 1941 a ty v této době reorganizované. Tedy měly alespoň něco.
Mezi ně patřila i 82. motostřelecká divize. Ta dorazila na frontu v říjnu 1941 a v listopadu téhož roku v rámci 5. armády Západního frontu bránila dálnici Moskva – Minsk na blízkých přístupech k Moskvě. Zde je potřeba uvést, že některé prameny ji mylně označují jako divizi motorizovanou.
Velitel 82. motostřelecké divize, Georgij Petrovič Karamyšev
Takže pár slov k této divizi.
Divize vznikla v přístavním městě na velké řece Kamě jménem Perm, na samém okraji evropské části Sovětského svazu. Město bylo založeno v roce 1781 na místě vesnice Jegošichinský posjolok. Od roku 1796 byla Perm sídlem gubernie, v letech 1781-98 a 1807-31 se zde nalézalo vedení státních uralských závodů zpracovávajících vytěžené kovy. Železnice byla do Permi přivedena roku 1878. Tak časné spojení města se světem progresivním druhem dopravy samozřejmě přispělo k další výrazné industrializaci celého i tak již značně průmyslového regionu. V Permi především po válce našel jednu ze základen raketový a kosmický průmysl Sovětského svazu, dnes Ruské federace.
Divize vznikla v květnu 1939 jako 82. střelecká divize . V červnu 1939 byla divize převedena do sestavy Zabajkalského vojenského okruhu. Účastnila se konfliktu na řece. Chalchin Gol. Po železnici dorazila do vykládkové stanice Borza a odtud vykonala 20 dní dlouhý pěší přesun k místu bojového nasazení.
Jeden z jejích střeleckých pluků byl nasazen do boje z chodu a došlo k těžkému střetnutí s japonskými jednotkami. Velitel pluku a komisař pluku v boji padli.
23. září 1939 byla z z jednotek zpětného odřadu divize a posádkových jednotek v Permi vytvořena 112. střelecká divize.
17. listopadu 1939 byly 601. střelecký pluk a 82. houfnicový pluk divize za statečnost a odvahu projevenou v boji vyznamenán Řádem rudého praporu.
10. března 1940 (nařízení HKO SSSR ze dne 15. ledna 1940 č. 0/2/103687, a nařízení Vojenské rady 1. armádní skupiny ze dne 3. března 1940 č. 0029) bylo reorganizována na 82. motostřeleckou divize. V březnu 1941 byla divize opět reorganizována na 82. motorizovanou divizi a stala se součástí 29. mechanizovaného sboru. A aby to nebylo málo, ledacos to říká o chaosu jaký v Rudé armádě panoval, byla Směrnicí generálního štábu Rudé armády ze dne 22. července 1941 č. Org / 1294/4, 82 byla opět reorganizována na 82. motostřeleckou divizi. Její 126. tankový pluk jí byl tedy odebrán a přemístěn ke 111. tankové divizi. A její původní 250. motostřelecký pluk byl opěr vytvořen a zařazen do sestavy divize..
Organizační struktura v době příchodu na frontu:
601. motostřelecký pluk vyznamenaný Řádem Rudého praporu
210. motostřelecký pluk;
250. motostřelecký pluk;
82. dělostřelecký pluk vyznamenaný Řádem Rudého praporu;
82. samostatný tankový prapor s tanky T-26
94. průzkumný prapor;
146. samostatný protitankový stíhací oddíl;
196. samostatný protiletadlový dělostřelecká oddíl;
123. ženijní prapor;
82. minometný oddíl;
130. samostatný spojovací prapor;
26. oddíl dělostřeleckého vyzbrojovaní;
53. zdravotnický prapor;
159. automobilní dopravní prapor;
55. dílensko- opravářský prapor;
15. dopravně regulační rota;
41. polní pekárny;
174. dílny oprav dělostřeleckého materiálu;
305. polní pošta;
330. pobočka Státní banky
V říjnu 1941 byla divize přesunuta do Moskvy a zařazena do 5. armády Západního frontu. Zaujala jako záloha velitele armády obranu na pokraji Moskvy za dělnickým sídlištěm Dorochovo.
Nepřítel projevil zvláštní zájem o Minskou dálnici a Možajskou silnici. Zde nepřítel viděl možnost rychlého postupu přímo na Moskvu. 23. října sem Němci přisunuli okolo 50 tanků a velké síly motorizované pěchoty. Zde bojující síly 50. střelecké divize byly nuceny Dorochovo vyklidit. Němci se přeskupili západně od Kubinky a připravovali další útok směrem k Moskvě.
V této pro 5. armádu velmi obtížné situaci se její velitel generálporučík Leonic Alexandrovič Govorov rozhodl nasadit do boje čerstvou 82. motostřeleckou divizi. A ještě ji posílil 27. samostatným tankovým praporem. Operační pásmo 5. armády byla pro obranu Moskvy velmi důležité a situace se stále horšila. Velitel 82. motostřelecké divize plukovník Georgij Petrovič Karamyšev se spolu se svým velitelstvím pokusil vytvořit silné protitankové uzly. Velkou pozornost věnovali místům styku se sousedy – vpravo to byla 50. střelecká divize a vlevo 32. střelecká divize.
V noci na 3. listopad vykopali vojáci zákopy a položili minová pole. Tankisté zakopali tanky a kolem nich vybudovali kryty, které je maskovaly a současně trochu chránili před střepinami granátů a min.
210. motostřelecký pluk a 27. samostatný tankový prapor zaujaly obranu západně od Kubinky a drželi linii před vesnicemi Poluškino , Krutitcy a Ljachovo.
Za úsvitu 3. listopadu pokračoval nepřítel v útočných operacích. Silné dělostřelecké údery kdy používal pohyblivou palebnou clonu. Opakovaně přecházel do útoku velkými silami pěchoty za podpory tanků. Díky dobře vedené obraně a a velké houževnatosti vojáků zde fronta zamrzla až do prosince 1941.
4. prosince se do místa styku mezi 5. armádou a jejím sousedem vlevo vlomila velká skupina nepřátelských tanků. Podařilo se jim dostat do takového prostoru, odkud bylo možno zahájit postup na Moskvu na široké frontě.
Už hodně oslabená 82. motostřelecká divize zahájila rozhodné akce a za pomoci dalších sil dokázali průlom uzavřít. Část nepřátelských tanků a pěchota byly zničeny, a části tanků se podařilo probít přes sovětské linie zpět ke svým. Nepřítel zde utrpěl vážnou porážku.
Při Zimní ofenzivě se divize podílela na osvobození Dorochova, Možajska, Borodina a Vjazmy.
19. března 1942 byla za odvahu, kterou předvedli její vojáci a velitelé v těžkých obranných i útočných bojích přejmenována na 3. gardovou motostřeleckou divizi. Obdobně byly vyznamenány i její motostřelecké a dělostřelecký pluk.
Ale nám jde o vojskovou PVO. Tato divize měla svůj organický 196. samostatný protiletadlový dělostřelecká oddíl, který byl vyzbrojen 12 kusy 85 mm protiletadlových kanónů a 6 kusy velkorážových protiletadlových kulometů DŠK. bylo to málo ale byly to velmi výkonné zbraně.
Každý její motostřelecký pluk potom měl – bohužel jen – protiletadlovou četu, ve které byly pouhé tři protiletadlové kulomety DŠK. Takže tato divize měla celkově 27 kusů protiletadlových prostředků. Nebylo to málo, ale potřeba byla několika násobná.
Divize to vyřešila tak, že v každé střelecké četě bylo jedno družstvo vycvičeno k palbě salvou na vzdušné cíle a už před příchodem na frontu divize intenzivně cvičila střelce z lehkých a těžkých kulometů také ve střelbě na nepřátelská letadla.
xxxxx
První obrázek ukazuje poměrně jednoduché ale účinné použití těžkého kulometu Maxim vz.1910/30 v boji proti letadlům ze zákopu. Zde ale bylo omezením malý odměr. Druhý obrázek ukazuje použití stejného kulometu, ale už se sofistikovanou úpravou, která využitý jeho vlastní podvozek. Opět proti letadlům ale zde už je možný kruhový odměr.
Velitel divize, velitelé pluků i praporů měli k dispozici vycvičené pozorovatel vzdušného prostoru a měli vypracovaný systém varování a před leteckým napadením. Díky tomu se divizi poměrně dobře dařilo odrážet útoky malých skupin nepřátelských letadel ve svém bojovém prostoru.
Většina svazků Rudé armády, ale neměla prostředky pro boj s letadly nepřítele. A to málo co měla, často používala špatně. Armádní a frontové protiletadlové prostředky, kterých byl také nedostatek, byly často rozděleny k ochraně příliš mnoha objektů.Navíc a to v dané době bylo také velkým nedostatek, se dlouhodobě nedařilo vybudovat dostatečně efektivní systém hlásné služby. Postup nepřítele Sovětským svazem a tempo ničení našich útvarů, svazků a svazů bylo takové, že to prostě nebylo možné.
Díky tomu mohlo nepřátelské letectvo naše vojska napadat nepřetržitě. Bez vyrušování nad cílem létalo v kruzích ve výšce 200 až 40 m nad zemí a mohlo házet pumy dle rozhodnutí posádek strojů, času měly vždy dost. A když jim došly pumy, prováděly nálety jen za pomoci palubních zbraní. Tím naše vojáky držely v úkrytech a umožnili pozemním silám nepřítele dorazit až k našim liniím, bez většího ohrožení. Když letadla odlétla, měla naše vojska minimu času na zahájení boje a byla ničena.
Během války situace stále naléhavěji vyžadovala zlepšení organizace protivzdušné obrany vojsk. Například v rozkaze vojákům Kalininského frontu v roce 1942 se poukazovalo nato, že někteří velitelé zapomněli na možnost vést s nepřátelskými letouny boj pomocí organizované palby pěchotních zbraní jednotlivce – pušky, karabiny, samopaly, lehkými a těžkými kulomety a protitankovými puškami.
Vložka:
Kalininský front vznikl 19. října 1941 podle rozkazu Hlavního stanu ze 17. října z pravého křídla Západního frontu.
Front v říjnu – prosinci 1941 bránil postupujícím německým vojskům obchvatu Moskvy ze severu. V prosinci 1941 – lednu 1942 v Moskevské útočné operaci osvobodil 16. prosince Kalinin, celkem postoupil o 100 km na západ. V bezprostředně následující Rževsko-vjazemské operaci se Kalininský front společně se Západním frontem pokusil o obklíčení a zničení skupiny armád Střed. Přes značné územní zisky cíle operace nebylo dosaženo. V dob kterou řešíme mu velel generálplukovník Ivan Stěpanovič Koněv
A budeme pokračovat
Rozkaz nezapíral nedostatek prostředků vojskové PVO, tedy protiletadlových kulometů a děl, ale požadoval aby palba těchto prostředků byla organizovaně doplněna vojskovými prostředky. Bylo nařízeno ihned zahájit potřebný výcvik vojů a obsluh těžkých zbraní a přípravu palebných postavení těchto zbraní na protiletadlovou palbu. Součástí měl být nově i celoplošný systém hlásné služby a určení pohotovostních zbraní a jednotek vycvičených palbou salvami na rychlé zahájení palby na přilétající letadla nepřítele. Důraz byl kladen i na to, že je potřeba vojáky vycvičit k rychlému rozeznávání siluet nepřátelských letadel.
Protože to začalo nést výsledky, obdobná opatření byla zaváděna i i dalších frontů. Například u vojsk Severozápadního frontu se od každého střeleckého pluku vyžadovalo, aby současně při budování obraného úseku byla současně s organizací pozemního palebného systému organizována i protiletadlová palba pěchotními zbraněmi, které měl pluk k dispozici.
Nadále se k boji s německými letadly používaly i divizní 76,2 mm kanóny vz. 1902/30 dělostřeleckých pluků střeleckých divizí. Nadále to bylo možno jen tehdy, pokud bylo pro ně speciálně upraveno palebné postavení.
xxxx
Zde jsou další dvě fotografie. První ukazuje použití protitankových pušek v boji proti letadlům ze zákopu – jde asi o vyčleněné hotovostní zbraně a tvoří palebné hnízdo. Druhá fotka ukazuje střelbu z protitankové pušky proti letadlům, zde jde o palbu na otevřeném terénu s oporou.
Tato opatření do určité míry z aktivizovala boj s nepřátelskými letadly pokud tato působila z malých výšek. Podle hlášení Kalininského frontu tato opatření vedla k tomu, že jedna z jeho armád vykázala, že plných 13% sestřelených německých letadel v jeho operačním pásmu připadá na palbu vedenou pěchotními zbraněmi. Navíc bylo ověřeno, že tato palba donutila německé letectvo operovat ze středních a velkých výšek a to přineslo profit v tom, že logicky klesla přesnost bombardování. Tato zkušenost, stejně jako další zkušenosti velmi draze zaplacené krví, se šířila celou Rudou armádou a poměry na bojišti se pomalu začínali měnit.
Během prvního období války období války tak velitelé pluků a divizí získali některé návyky v používání prostředků protivzdušné obrany, které měli k dispozici, včetně protiletadlového dělostřelectva. Je ovšem nutno zdůraznit fakt, že těžké strádání způsoben činností nepřátelského letectva nebyla jen otázka vševojskových velitelů. Zásadní vliv který to způsobil, byl zoufalý nedostatek potřebných prostředků - protiletadlových kanónů a kulometů. A organických protiletadlových jednotek, které by nesli tíhu boje s touto hrozbou.
Druhé období války
V druhém období války – které v celém tomto cyklu začíná bojem Stalingrad, začalo docházet k velkým změnám. Díky rozběhnuté válečné výrobě se začala objevit potřebný dělostřelecký materiál ve stále větších počtech, což umožnilo začít organizovat pluky protivzdušné obrany jako armádní útvar.
Pluk protivzdušné obrany začaly být organizovány červu 1942 na základě Nových těžkých porážek Rudé armády.
Začalo se používat kočujících protiletadlových dělostřeleckých čet a baterií a baterií vyčleňovaných z armádní protiletadlová dělostřelecká skupiny. Bylo to hned vidět. Tam kde dříve nepřátelské letectvo mohlo působit bez vážnějších potíží a, po té co se naše bojové sestavy začali plnit těmito jednotkami, začalo čelit stále lépe organizované protiletadlové palbě a jeho ztráty začaly růst…
Do stejného období spadá počátek organizované součinnosti protiletadlového dělostřelectva se stíhacím letectvem. Součinnost těchto nejdůležitějších prostředků protivzdušné obrany byla prováděna tak, aby palba protiletadlového dělostřelectva doplňovala činnost stíhacích letounů- Při uskutečňování součinnosti mělo hlavní úlohu boji s nepřátelským letectvem stíhací letectvo, jako nejúčinnějí a nejpohyblivější prostředek. Protiletadlové dělostřelectvo zajišťovalo našim stíhacím letounům bezpečnost při zteči na nepřátelské letouny včasným přerušením palby a předávalo tak tyto cíle letectvu.
Tím, že se zvětšilo množství protiletadlových prostředků i stíhacího letectva a mnohem lépe se organizovala součinnost těchto prostředků, zvýšila se účinnost protivzdušné obrany vojsk a díky tomu i odolnost naší obrany u Stalingradu.
Po bitvě u Stalingradu a jarních bojích u Charkova se přiblížila bitva u Kurska. Do této bitvy naše vojska vstupovala s dalším posílením protivzdušné obrany. K armádní protiletadlovým dělostřeleckým plukům přibyly i protiletadlové dělostřelecké divize zálohy Vrchního velení, a i stíhací letectvo výrazně zesílilo.
Vložka:
Protiletadlová divize zálohy vrchního velení byla vojskové těleso určené pro protivzdušnou obranu vševojskových armád, důležitých frontových cílů a pro plnění všech úkolů protivzdušné obrany v součinnosti s dalšími prvky této obrany.
Jejich vytváření se váže k říjnu roku 1942. Od počátku byly formovány v sestavě se 4-mi protiletadlovým dělostřeleckými pluky.
Divize byla tvořena:
- velitelstvím.
- čtyřmi protiletadlovými dělostřeleckými pluky
- součástmi pro provoz, obsluhu a opravy techniky a materiálu pluků a divizních jednotek
Hlavní výzbroj divize byla slušná. Měla jako celek ve výzbroji 48 kusů rychlopalných kanónů ráže 25 nebo 37 mm a 80 velkorážových kulometů DŠK.
Od února 1943 – to skončila bitva o Stalingrad a začaly boje okolo Charkova, došlo k reorganizaci a nově tyto divize měli sice pořád 4 protiletadlové dělostřelecké pluky, ale jinou, pestřejší výzbroj.
Divize byla tvořena:
- velitelstvím.
- jedním protiletadlovým dělostřeleckými pluky středorážových kanónů
- třemi protiletadlovými dělostřeleckými pluky malorážových kanónů
- součástmi pro provoz, obsluhu a opravy techniky a materiálu pluků a divizních jednotek
Hlavní výzbroj divize opět byla impozantní, ale už méně početná. Nyní to bylo takto. Pluk středorážových protiletadlových kanónů měl 16 protiletadlových kanónů ráže 85 mm a každý pluk malorážových kanónů měl 16 kusů kanónů ráže 25 nebo 37 mm a 18 velkorážových kulometů DŠK. Celkově tedy tato divize měla 16 kanónů ráže, 48 kusů kanónů ráže 25 nebo 37 m a 52 velkorážových kulometů.
Celkově bylo do konce Velké vlastenecké války ustaveno 66 protiletadlových dělostřeleckých divizí zálohy vrchního velení.
Nyní se vrátíme našemu tématu.
K obraně hlavního uskupení vojsk v bitvě u Kurska bylo například u 6. gardové armády vedené generálem Michailem Nikolajevičem Čisťakovem Voroněžského frontu pod velením generálplukovníka Nikolaje Fjodoroviče -Vatutina mimo přímou podporu stíhací letectva byly v její sestavě nasazeny organické protiletadlové jednotky pluků a divizí, armádní protiletadlová dělostřelecký pluk a jako posila 26. protiletadlová dělostřelecká divize. Je tedy zcela pochopitelné, že pokud bylo nasazeno takové množství sil a prostředků, boj s letectvem nepřítele se stal mnohem účinnější. Mezi všemi protiletadlovými jednotkami, útvary a svazky byla organizována těsná součinnost, čemuž napomohlo kvalitní a hlavně nepřetržité spojení mezi jejich velitelstvími a štáby.
Širokým manévrem pozemními prostředky protivzdušné obrany uskutečňovaným našimi vojsky v průběhu obranné operace u Kurska byla na nejdůležitějších směrech vytvořena poměrně vysoká hustota protiletadlového dělostřelectva. Například při bitvě u Prochorovky bylo k 12. červenci na frontě široké 20 kilometrů při průměrné hloubce obrany 7 až 8 kilometrů souseděno 240 protiletadlových děl různých ráží , což dávalo průměrnou hustotu 12 hlavní na 1 kilometr fronty. To je čtyřnásobek toho, co bylo možno na počátku války.
Tento stav umožňoval vést úspěšně boj i s velkými skupinami nepřátelského letectva a odrážet je. Včasné manévry protiletadlového dělostřelectva na nejdůležitější směry a jeho těsná součinnost se stíhacím letectvem a se střeleckými útvary a svazky značně zvýšily účinnost protivzdušné obrany vojska tím i jejich odolnost v obraně.
U Kurska také lze také pozitivně posoudit i skutečnost, že se do boje s letadly zapojovaly i vševojskové jednotky a útvary, v této době už dobře vycvičené ke střelbě na letadla pomocí organické pěchotní výzbroje. Tomu napomohla i dobře organizovaná hlásná služba, která umožnila včas zjistit přílet nepřátelských letadel a vojska varovat. Když nepřítel skutečně dorazil, byl už očekáván a musel čelit protiletadlové obraně v odolnosti, na jakou doposud nebyl zvyklý.
Tato bitva je po všech stránkách zajímavá a asi to tak už zůstane. Prochází vším možným včetně nestále novým přezkoumáváním a někdy se zdá, že ji vlastně vyhráli němečtí okupanti. Ale to v této práci není důležité. My se podíváme na podrobnější rozbor toho, jak s letadly vedla boj 148. střelecká divize 15. střeleckého sboru, Centrálního frontu.
Schéma protivzdušné obrany 184. střelecké divize v bitvě u Kurska.
U této divize protivzdušná obrana pozemními prostředky zahrnovala:
- hlásnou službu,
- palebný systém protiletadlových prostředků
- palbu pěchotních zbraní
- spolehlivé ukrytí a pečlivé maskování živé síly a techniky
Ochrana vojsk stíhacím letectvem se uskutečňovala v rámci armády a frontu. Se stíhacím letectvem bylo zřizováno spojení a byla stále upřesňována součinnost.
U 15. střeleckého sboru kam patřila tato divize se organizování hlásné služby věnovala velká pozornost. Svoji hlásku – pozorovatelnu vzdušného prostoru měl zřízen každý střelecký pluk a každý samostatný útvar druhů vojska to i posilové prostředky. Tato hláska byla vždy v prostoru velitelského stanoviště dané vojskové součásti.
Každá divize tohoto sboru měla z armádních prostředků vytvořeny dvě hlásky, kdy jedna byla umístěna u velitelského stanoviště divize a druhá v prostoru pozorovatelny. Všechny tyto hlásky byly propojeny s velitelskými stanovišti linkovými pojítky a signály k vzdušnému poplachu byly vyhlašovány jak pojítky, tak i pomocí světelných signálů a hlasem, někdy i pomocí sirén…
Divize vybudovala rozsáhlou síť zákopů a to zabezpečoval možnost skrytého a rozptýleného rozmístění lidí a techniky. Prostě jedna puma nemohla zabít najednou moc lidí, protože se měli kam v době náletu rozptýlit a ukrýt. Pečlivé maskování a promyšlené vytvoření klamných cílů nepříteli znesnadňovalo letecký průzkum a do určité míry i snižovalo samotnou účinnost náletů, kdy část pum cíl nenašla vůbec a část ničila makety krytů a bojové techniky.
Hlavní uskupení sboru bránila před nepřátelským letectvem působícím z velkých výšek a středních výšek chránilo stíhací letectvo a s pozemních prostředků zde potom byla armádní podskupina protiletadlového dělostřelectva v síle pluku středorážních kanónů – ráže 85 mm. Střední a malé výšky potom ze země pokrývala sestava 3 pluků malorážových kanónů – ráže 37 mm po 18 kanónech tedy celkově 48 kusů těchto zbraní. S organickou protiletadlovou výzbrojí to bylo efektivní a ve vojscích to budilo pocit větší bezpečnosti.
Protivzdušná obrana vojsk sboru prováděná protiletadlovými prostředky byla doplněna Prostředky střeleckých pluků a divizí. Například v obranném pásmu naší 148. střelecké divize tohoto sboru bylo pro vedení paleb na vzdušné cíle připraveno:
66 lehkých kulometů
27 těžkých kulometů
65 protitankových pušek
7 kanónů 76,2 mm od divizního dělostřeleckého pluku.
Podobně to bylo stanoveno u všech ostatních divizí sboru i celé 13. armády.
V důsledku rozsáhlého použití palby všech druhů pěchotních zbraní utrpělo nepřátelské letectvo působící z malých výšek za obranné fáze bitvy u Kurska značné ztráty palbou pěchotních zbraní útvarů a svazků 48., 13, a 70. armády Centrálního frontu bylo za období od 5. do 10 července sestřeleno 35 nepřátelských letadel. A to je dobrý výsledek.
V branných bojích u Kurska dosáhla vojsková protivzdušná obrana vojsk značného rozvoje a to donutilo nepřátelské letectvo, aby přešlo z činnosti z malých výšek k méně účinným akcím ze středních a velkých výšek. Činnost jednotlivých letounů a nebo malých skupin letadel, které dlouhou dobu doslova terorizovaly špatně krytá pozemní vojsk téměř ustala. Měly na tom svůj podíl jak stíhací letadla tak i pozemní obrana vojsk, který nabírala zkušenosti a jak se stále více a více vylepšovala materiální situace bojující armády,bylo to na bojišti stále více poznat.
xxxxx
Zde jsou dvě ilustrační fotografie použití pěchotní výzbroje- zde pušek Mosin-Nagant vz. 1891/11 a 1981/30 při střelbě na letadla. První ukazuje jak to dělali jednotky zastihnuté náletem při přesunu. Takže jsou v otevřeném terénu. Ta fotka je unikát a věřím tomu, že přijdete na to proč. Druh ukazuje podobnou situaci, ale zde jsou vojáci ukryti v okopu.
Další vývoj války ukázal, že je potřeba, aby silný protiletadlový útvar opět získala do své bojové sestavy každá střelecká divize.. jejich schopnost vést boj s nepřátelskými letadly byla stále nízká. Proto byl ke střeleckým divizím v prosinci 1944 opět začleněn samostatný protiletadlový dělostřelecký oddíl.
Ten měl dvě baterie protiletadlových malorážových kanónů ráže 37 mm – celkově 8 kusů a rotu velkorážových kulometů se dvěma četami a celkovým počtem 12 kusů těchto zbraní. Tento oddíl byl potom hlavní bojovou jednotkou divize pro boj s letectvem nepřítele v jeho účinném dosahu.
Tak se ke střeleckým divizím vrátilo to, co jim bylo před třemi lety v prosinci 1941 - v době pro Sovětský svaz a Rudou armádu velmi těžké - odebráno. Tento oddíl se stal hlavní silou divize pro boj s leteckou technikou nepřítele.
Třetí období války
Stále rostoucí možnosti divizí, armád, frontů a zálohy Vrchního velení k organizování vojskové protivzdušné obrany při nasazení sil zabezpečilo ve zbytku probíhající války úspěšné vedení boje se vzdušným nepřítelem. Ale rozhodujíc roli zde přebíralo stále více stíhací letectvo. Jeho početní růst a získané rozsáhlé bojové zkušenosti byli tou rozhodující silou, které v posledním období války zajistila, že ztráty pozemních vojsk způsobené vzdušnou činností nepřítele stále klesaly.
Na roli letectva v obranné činnosti rudé armády v době Velké vlastenecké války se podíváme v samostatném dílu tohoto cyklu.
Tak jako v předchozích dílech této práce se dostáváme k poslednímu období války a zde Rudá armáda vybojoval jednu jedinou opravdu velkou obrannou operaci. Bylo to odražení rozsáhlého německého protiútoku v Maďarsku, tedy Operace Jarní probuzení. Takže jen stručně.
Operace Jarní probuzení v ruských pramenech zvaná jako Balatonská operace, byla poslední velká ofenzíva Třetí říše v druhé světové válce. Byla zahájena 6. března 1945 v prostoru Balatonu a jejím cílem bylo obsazení Budapešti a dosažení ropných polí v okolí města Nagykanizsa.
K útoku byly shromážděny veškeré dostupné jednotky včetně elitních tankových divizí SS. Na počátku se Němcům podařilo postoupit asi o 20 km i přes urputný odpor početně značně silnější Rudé armády, avšak Rudá armáda brzy nasadila zálohy a její početní a materiální převaha dosáhla pro Němce neúnosných rozměrů. Když se německý postup zpomalil pro nedostatek pohonných hmot a Sověti tak dostali čas zahájit zdrcující protiútok, bylo o osudu bitvy rozhodnuto.
Ale jako v celé Velké vlastenecké válce platí i zde, že německý postup byl zastaven za těžkých ztrát na obou stranách. Němci prostě byli opravdu dobří vojáci a svému řemeslu rozuměli. Jelikož Němci ale utrpěné ztráty nemohli už žádným způsobem nahradit a pro zahájení ofenzívy musely být kriticky oslabeny klíčové úseky všech ostatních front, celá akce pouze urychlila definitivní zhroucení již tak kolabující německé obrany.
O co šlo, jsem už popsal už dříve, dnes jen načrtl. My se nyní podíváme – jen stručně, jak to v tomto poslední rozsáhlém obranném střetnutí Rudé armády ve Velké vlastenecké válce vypadalo s obranou pozemních vojsk proti leteckým útokům nepřítele.
Tíhu boje proti německému letectvu, které se snažilo maximálně podpořit útočící pozemní síly Wehrmachtu a zbraní SS, neslo sovětské stíhací letectvo. Pozemní protiletadlová výzbroj hlavně středorážové protiletadlové kanóny 76,2 a 85 mm, byly opět povolány do protitankového boje.
V průběhu Balatonské operace uskutečnilo letectvo celkově 5 877 vzletů, z toho jich plnou polovinu uskutečnily stíhací letouny. Za tuto dobu uskutečněno 71 vzdušných bojů kdy bylo sestřeleno 77 nepřátelských letounů při vlastní ztrátě 11 letounů. O těchto číslech mám vážné pochybnosti, ale zdroj, pod který se podepsalo v padesátých letech i několik sovětských maršálů na tom trvá…
Přes nízkou taktickou hustotu našeho protiletadlového dělostřelectva, která například u 4. gardové armády činila v průměru 3,2 hlavně na 1 kilometr fronty, ztratilo nepřátelské letectvo během svého protiútoku palbou všech druhů zbraní a letectva 250 letadel. Byly i dny, kdy nepřítel musel díky drtivé vzdušné převaze našeho letectva ve vzduchu upustit od vzdušných ztečí na naše vojska. Jeho letouny nemohly riskovat let nad bojištěm v malých skupinách.
Přestože německý protiútok byl vedený velkými silami, zkušenými divizemi vybavených vysoce kvalitní technikou, nakonec zabředl do toho, že Rudá armáda po prvotném šoku dokázala najít recepty na to, jak tento problém vyřešit. Je vidět, že se ledacos naučila. A toto vše pomohlo krizi u Balatonu eliminovat.
Bonusem bylo to, že německé divize téměř vykrvácely a ztratily většinu techniky, kterou už nebylo možno nahradit. Nebýt tohoto německého protiútoku a kdyby tyto skvělé divize místo toho jen vedly tuhý boj na zdrženou a bránily postupné čáry, válka by se mohla protáhnout a ztráty Rudé armády a jejích spojenců by byly výrazně vyšší.
CO ZÁVĚREM?
Zkušenost s bojovým použitím protiletadlového dělostřelectva ukázala, že v bojových podmínkách, které se v průběhu Velké vlastenecké války postupně vytvářely, je účelné kromě armádních protiletadlových dělostřeleckých skupin a podskupin vytvářet i sborové skupiny těchto prostředků, jako to vykrystalizovalo v bitvě u Kurska a přineslo větší účinnost protiletadlové dělostřelecké obrany vojsk.
Značně se zvětšila účinnost našeho stíhacího letectva a protiletadlového dělostřelectva, když byl v roce 1943 zaveden do výzbroje radiolokátor „REDUT“. Tyto radiolokátory dokázaly najít nepřátelské letouny až na 150 kilometrů a to poskytlo více času stíhačům i protiletadlovému dělostřelectvu více času na přípravu k vedení boje. Používání těchto radarů, i když byly nedokonalé a bylo jich málo, dokázalo velmi významně přispět k včasnému varování vojsk na která směroval nepřátelský letecký úder.
xxxxx
Zde je na obrázku je skicové vyobrazení sovětského radiolokátoru označeného jako RUS-2 REDUT. Byl to dvouanténní radar, který měl vozidlo s anténovým zářičem a vozidlo s přijímací anténou. Bylo to nezvyklé řešení, ale asi to odpovídalo technologickým možnostem země. Na druhém obrázku je potom retušovaná fotografie anténního vozidla s přijímací anténou.
Za Velké vlastenecké války německé velení skládalo většinu svých nadějí při útoku především do tanků a letadel. Samosebou do vyzkoušené a osvědčené operační teorie bleskové války uvedené do praxe. A v prvním období války to nepříteli přineslo rozsáhlá vítězství a podařilo se mu zničit obrovské masy našich ozbrojených sil. Ale jak se válka vyvíjela, efekt tohoto způsobu boje nakonec skončil neúspěchem. Bylo to dáno stále rostoucí schopnosti našich vojsk posilovat a vylepšovat protitankový boj a sílící schopnosti stíhacího letectva a protiletadlového dělostřelectva pomohly zlomit i sílu Luftwaffe.
tak to je dnes vše. je to dostatečně dlouhé, aby jste mě poznali. Třeba Vás to zaujme.
proto to nepíšu pod něj.
