Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za války

Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za války

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
RUDÁ ARMÁDA V OBRANĚ
ORGANIZACE PROTITANKOVÉ OBRANY V PRŮBĚHU VELKÉ VLASTNECKÉ VÁLKY


ÚVOD
Už na počátku válečného střetnutí s nepřítelem, musela sovětská - bránící se a ustupující – vojska odrážet velké tankové údery. Sovětská tanková vojska ve své podstatě nesehrála v tomto počátečním sražení žádnou zásadní roli. Sovětské tanky neobstály proti tankům protivníka ani palebně, a ani balistickou ochranou. Malé množství kvalitní tankové techniky nemohlo nějak zásadně celkový průběh střetnutí ovlivnit.

Naopak kompaktní, dobře řízena německá tanková vojska, kdy i malá tanková jednotka bojovala vysloveně profesionálně, dokázaly zajistit neuvěřitelná tempa postupu a vojáci Rudé armády zažívali těžké časy. A pokud se střelecká divize ocitla na směru hlavního úderu nepřítele, byla ve své podstatě zničena za několik hodin.

Nyní nazrál čas, podívat se v další části cyklu o Rudé armádě v obraně na to, jak se její protitanková obrana vyvíjela v průběhu celé války.

Počáteční období.
Od samého počátku války a už jsem to psal několikrát, byl nosný problém v tom, že Rudá armáda bojovala na široké frontě, což platilo pro všechny její střelecké součásti. A to neslo zásadní problém v tom, že i to malé množství protitankových prostředků, která střelecká divize měla – maximálně to mohlo být 54 protitankových kanónů ráže 45 mm milimetrů - bylo roztaženo na celou šíři této fronty.

Hloubka obrany střeleckých formací a hustota nasycení bojové sestavy dělostřelectvem celkově, nejen protitankovým, byly v tomto období krajně nedostatečné. I to už jsme několikrát řešili. Díky tomu musela hlavní tíhu boje s nepřátelskými tanky nést pěchota. Jenže ta byla pro boj s tanky vybavena velmi slabě. Neměla z počátku k dispozici protitankové pušky, nebyl k dispozici ani kvalitní protitankový granát. Tedy Protitankové pušky byly zavedeny, ale jelikož se tak stalo na jaře roku 1941, do začátku války jich bylo jen nepatrně. Až na podzim začaly do vojsk proudit ve větších počtech a poměrně rychle se to projevilo. Hlavní bylo, že bylo možno vést boj s tanky nepřítele- některými typy na vzdálenost 100 až 150 metrů a to byl zásadní pokrok.

Pěchota bojovala jak uměla - svazky granátů, zápalné láhve a podobné improvizace, ty ale neřešily problém a navíc nesly za sebou velké ztráty. Údajně byly nasazovány ampulomety – víme o co šlo, a snažila se co nejvíce cestu tankům tarasit. Jenže na většině území, na kterém se odehrávaly boje, to byl vážný problém- pro velkou rozlehlost a rovinatost terénu.

Poměrně dobré výsledky ale dosahovala používáním protitankových min. Ale těch bylo v sestavách málo a polní zásobovací systém ničený německým letectvem a hlavně rychlým tempem postupu nepřítele do hloubky území způsobil, že i když jich ve skladech bylo dostatek, u vojáků zoufale chyběly.
Většinou tak boje sovětské pěchoty s tanky byly kontaktního charakteru a vyžadovaly statečnost a obětavost. Platí tedy, že na počátku války tvořila základ protitankové obrany u střeleckých pluků a divizí palba protitankových kanónů rozdělených rovnoměrně podél fronty s hustotou dvou až pěti hlavní na jeden kilometr fronty a hloubku 2 až 3 kilometry.

Palebná postavení dělostřelectva střílejícího ze zakrytých palebných postavení nebyla rozmisťována na nejdůležitějších protitankových směrech, ale za přirozenými protitankovými překážkami, často stranou od těchto směrů. Proto se tyto zbraně nemohly účastnit boje s pronikajícími tanky. Protitankové rajóny budované v hloubce obrany byly budovány na místech tankům obtížně dostupných - mělo to zajistit jejich větší životnost, ale nepřátelské tanky je obcházely a boj s nimi nevyhledávaly. Tak tyto rajony byly v podstatě k ničemu.

Další nedostatek byl v tom, že součinnost protitankových prostředků pěchoty s dělostřelectvem předsunutým k vedení přímé střelby byla nedostatečná. To vedlo k tomu, že pěchota a protitankoví dělostřelci si vedli každý zvlášť svoji válku a efekt prudce klesal.

Už první měsíce války ukázaly, že je účelné používat dělostřelecké protitankové zbraně pro boj s tanky v těsné součinnosti s pěchotou, hromadně v praporních rajonech obrany a vytvářet z nich protitankové opěrné body. Ty byly umístěny na směrech pravděpodobného postupu tanků. Sice to pro zde umístěné tankoborníky byly rizikové, ale tanky je nemohly objet a musely podstoupit boj. A to začalo nést ztráty této nepřátelské techniky. První to začal zavádět Západní front a rychle se to rozšířilo po celé armádě.

Značilo to, že vševojsková tělesa vytvořila vždy několik těchto bodů, které navzájem mohly podporovat palbou i manévrem. Tyto body byly členěny do hloubky a jejich úkolem bylo to, že rozdělily hromadný tankový úder na několik menších proudů a tím je bylo možno ničit po částech. Při bitvě pod Moskvou se podařilo prokazatelně na těchto bodech poničit ve dnech 16. až 21. října 1941 prostředky těchto protitankových bodů více než 70 německých tanků. I díky tomu zde bojující 316. střelecká divize získala titul gardová. Panfilovci to na německé tankisty uměli rozehrát.

Stejně u Moskvy postupovala i 50. střelecká divize. Její 49. střelecký pluk měl takto vytvořeny 3 PTOB a 359. střelecký pluk jeden takovýto bod. V každém bodu byla 3 protitanková děla vždy kryta střeleckou četou.

Několik těchto bodů vytvořila 32. střelecká divize v osadách a tím jejich odolnost v obraně výrazně posílila. Například v obci Diťkovo – 4 kanóny v rotním opěrném bodu a v obci Akulovo 4 kanóny a 2 protitankové pušky v praporním rajónu obrany. I zde pěchota bojovala za dělostřelce a ti za pěchotu.
K boji s tanky se od bojů u Tuly začaly používat i prostředky všeho vojskového dělostřelectva. V samostatné práci o sovětských protitankových kanónech je to koneckonců uvedeno.

V bitvě u samotné Moskvy byly nejdůležitější složkou systému protitankové obrany opět PTOB, kde byla vyvářena palebná postavení děl různých ráží. A ty potom byly rozloženy jak na předním okraji, tak i v její hloubce. Byly páteřním prvkem protitankové obrany v hlavním pásmu obrany. Jejich palba byla sladěna s protitankovou palbou těch střeleckých jednotek, v jejichž postaveních byly rozmístěny. Mezery byla snaha pokrývat ženijními zátarasy. Obranu PTOB zpravidla řídil důstojník dělostřelectva.

Že to je potřeba, ukázaly už první střety střeleckých jednotek s nepřítelem. Proto od konce roku 1941 vybudovalo veškeré dělostřelectvo vyčleněné pro palebnou podporu střelbou ze zakrytých postavení, tedy v hloubce obrany své palposty tak, aby bylo možno střílet na proniklé tanky přímou střelbou. Kladl se zde důraz na iniciativu místních velitelů dělostřelectva, baterií i jednotlivých děl, aby nečekali na rozkazy a zahájili palbu na tanky okamžitě, jakmile je zjistí ve svém palebném dosahu. Tím se staly součástí protitankové obrany. Tato praxe posvěcená dobrými výsledky se promítla i do polního řádu pěchoty v roce 1942. Díky tomu se protitankové obrany účastnily zbraně všech ráží včetně protiletadlového dělostřelectva, které pro tyto účely bylo vybaveno protitankovou průbojnou municí. Od poloviny roku 1942 tak za protitankové dělostřelecké prostředky bylo považováno vše, co mělo schopnost střelit rovně před sebe.

Do systému protitankové obrany patřili i tankové jednotky a útvary. Ty se rozmisťovaly v léčkách a někdy působily jako protitankové pevnůstky, kdy byly zakopány v zemi až po věž.

V dalším období války se na protitankové obraně podílelo stále více i bitevní letectvo vybavené kumulativními bombičkami a raketami.

Metody organizace protitankové obrany se začaly díky nesmírně draze placenými zkušenostmi měnit k lepšímu již v prvním období probíhající války. Pomalu ale jistě a budoucnost ukázala, že Rudá armáda má v tomto směru velký potenciál, který dokázala využít.

Zde máme první schéma. Ukazuje řešení protitankové obrany na podzim roku 1941 u 136. střelecké divize v prostoru Djakovo u Rostova na Donu.

Obrázek
Organizace protitankové obrany 136. střelecké divize u Djakova v listopadu 1941

Tato divize vytvořila 11 protitankových opěrných bodů spojených do jednoho protitankového uzlu, který měl hloubku 6 kilometrů. Mezi body byla vytvořena velmi dobrá palebná součinnost. Německé formace se pokusily přes tuto divizi projít postupně šestkrát, ale jejich tanky se proti takto organizované obraně nedokázaly prosadit a zde byl postup nepřítele zastaven. Sovětská strana tvrdí, že zde bylo zničeno na 80 německých tanků, ale to je věc, kterou nedovedu posoudit.

Hodně pomohlo i to, že špatné počasí zbavilo německé jednotky vzdušné podpory, která by tyto protitankové opěrné body zničila.
Celkově ale byla protitanková obrana slabá a německým tankovým formacím se ji dařilo prolamovat bez vážnějších problémů. Katastrofální porážky, které Rudá armáda utrpěla od 22. června 1942 do poloviny prosince téhož roku často spadají na vrub této slabosti. Statečnost a sebeobětování vojáků tento nedostatek prostě nedokázaly nahradit.

Nejdrastičtějšími ukázkami jsou porážky vojsk Rudé armáda v obraně na přístupech k Moskvě na podzim roku 1941. Zde byla hustota protitankových děl v průměru 5 hlavní na kilometr fronty a na ohrožených směrech nebylo ani dost dělostřelectva palebné podpory. Jak už jsem uvedl bylo to dno tím, že velitelé střeleckých jednotek se snažili mít stejnou sílu obrany všude. A tak bylo běžné, že na tankovém směru byla v dosahu protitanková děla 2 či 3 a dalších 15 bylo mimo boj, protože žádný tank nebyl v dohledu. Stejně bylo rozmisťováno i zbývající dělvo – divizní i sborové.

Takže například u 30. armády, která měla přidělen 871. protitankový dělostřelecký pluk, byl tento pluk rozdělen po oddílech mezi 250., 242. a 251. střeleckou divizi a byl tak rozložen na šířce 35 kilometrů. Jeho uvelení vlastním štábem bylo nemožné a jako koncentrovaná protitanková síla byl znemožněn.
Protitankové opěrné body, už tak slabé, často neměly spolehlivý palebný kontakt a nakonec v boji s tanky nepřítele bojovaly osamocené a bez podpory. Následně potom byly přes veškerou statečnost vojáků v nich umístěných, zničeny nepřátelskými tanky.

U střeleckých pluků a divizí pro nedostatek protitankových kanónů nebyly vytvářeny protitankové dělostřelecké zálohy. Při průlomu první line nepřátelskými tanky, potom nebylo co nepříteli poslat do cesty. A bohužel ani mezi dělostřelectvem a pěchotou v samotných protitankových opěrných bodech nefungovala součinnost. Takže v tomto bodě si dělostřelci vedli dle svého uvážení a pěchota také. A když došlo k potížím, jedni svalovali vinu na druhé. Mrtvým - často zbytečně mrtvým, to ale už bylo jedno.

Obrázek
Principiální schéma organizace protitankové obrany střelecké divize v listopadu 1941

Od roku 1942 se ve vojscích objevilo více kvalitních protitankových zbraní a to vedlo k tomu, že se organizace obrany proti obrněné technice začala měnit k lepšímu. Protitankové opěrné body zesílely co do počtů palebných prostředků a bylo jich více.

Nepřítel reagoval svižně- prohloubil bojovou sestavu při prolamování předního okraje bránících se sovětských jednotek a nesnažil se za každou cenu je ničit ale spíše hledal cestu jak je obejít a nebo izolovat. Hlavně se je ale snažil rozkrýt, aby na ně udeřilo letectvo.

Rudá armáda reagovala také svižně. Hloubka protitankové obrany se zvětšila a v taktické hloubce byla co nejvíce posílena i za cenu toho, že sem byla začleněna i děla divizní a sborové palebné podpory vojsk.

Při boji o Stalingrad už byla protitankové obrana Rudé armády v lepší kondici než kdykoliv před tím.

U 33. gardové střelecké divize 62. armády měly v červenci 1942 protitankové opěrné body praporních rajónů obrany již po 4 až 6 kanónech a jednu četu protitankových pušek.

Protitankové pušky byly do střeleckých jednotek v členěny od prosince 1941 a stali se součástí organizační struktury střeleckých pluků a střeleckých praporů.

Vložka PRVNÍ: té by si měl čtenář považovat. Dalo mi to dost práce vypreparovat a přeložit. Je to velmi ucelená informace.

Poprvé byly protitankové pušky začleněny do sestavy střeleckých pluků na základě nařízení generálního štábu číslo 04/751. Byla to rota protitankových pušek ve složení:
- velitel a jeho velitelské družstvo
- tři čety protitankových pušek po třech družstvech se třemi zbraněmi.
Celkově to bylo 72 mužů, tři přepravní vozíky a 27 protitankových pušek.
Obrázek
Protitanková puška s obsluhou v boji

Další rozhodnutí o začleněné protitankových pušek do střeleckých jednotek bylo přijato 18. března 1942 pod číslem č. 04 / 200-04 / 216. Podle nové organizační struktury střeleckého pluku byla výše uvedená rota protitankových pušek zachována ale navíc byla zavedena četa protitankových pušek do organizační struktury střeleckého praporu. Praporní roty protitankových pušek kdy každá tato rota měla dvě čety po 4 družstvech a každé družstvo mělo 2 protitankové pušky. Střelecký prapor tak měl najednou 16 protitankových zbraní.

Střelecký pluk měl nyní 27 protitankových pušek ve plukovní jednotce a 3 x16 protitankových pušek v každém střeleckém praporu pušek a 16 pušek v každém praporu, tedy celkově 75 kusů těchto zbraní.

Obrázek
Četa protitankových pušek odpočívá při přesunu

Současně byla změněna organizační struktura protitankového oddílu střelecké divize, kdy do něj byla včleněna silná rota protitankových pušek dle nařízení 04/767. Tato rota měla 4 čety po třech družstvech tedy celkově 36 protitankových pušek.
Střelecká divize tak najednou měla 261 kusů protitankových pušek a to už bylo něco, co se muselo na bojišti projevit.

Jenže i to nebyl konec. Válka šla a měnila věci za chodu.

Dne 28. července 1942 byl přijat rozkaz číslo 04 / 300-04 / 316. Na úrovni střeleckého pluku zůstalo vše stejné, ale ve střeleckých praporech namísto roty protitankových pušek byla nově jen četa s 9 kusy zbraní. Krmě toho byla četa protitankových pušek včleněna do sestavy divizního kulometného praporu, zde bylo určeno 12 kusů zbraní a také divizní houfnicový dělostřelecký pluk byl doplněn protitankovými puškami, a to v počtu čtyři kusy u každé baterie. Tedy také 12 kusů.

Jednotky protitankových pušek podléhali příslušným velitelům střeleckých součástí tedy praporů a pluků. Mohly bojovat jako celek, nebo po částech, ale vždy to byly nejméně dvě pušky v jednom bloku. Mohly ale bojovat úplně samostatně na základě rozkazu shora a to hlavně v případě léček a nebo protitankových záloh.

Každé družstvo protitankových pušek mělo za úkol, ať už bojovalo samostatně nebo jako součást čety nalézt palebná postavení pro jednotlivé zbraně, ženijně je vybudovat a zajistit si výhled a výstřel. Současně budovalo minimálně jedno záložní postavení tak, aby je bylo možno skrytě a rychle zaujmout. Vše se muselo zamaskovat.

Pokud to terén umožnil, volilo se palebné postavení kryté přírodou nebo umělým objektem, bohužel v podmínkách Sovětského svazu byl často kryt tvořen trsem stepní trávy. Mělo zajistit palbu minimálně na dálku 500 metrů, ale hlavní bylo to, aby umožnilo v maximální možné míře pálit na obrněnou techniku nepřítele z boku. Byla zajišťována součinnost s dalšími družstvy a dalšími druhy protitankových paleb.

Obrázek
Okop pro střelbu z protitankové pušky v leže

Ženijní budování palebných postavení a jejich kvalita plynula z časových možností. Cílem bylo, aby byly zbraně zakopány na plný profil. Jak času ubývalo někdy se bojovalo i z okopů pro ležící střelce a někdy i bez nich. V závislosti na tom potom rostly i ztráty obsluh. Pokud čas dovolil byl vybudován palebný sektor v podobě vějíře a pro pušku se pro rychlou změnu směru palby vytvářely různé pomůcky v podobě otočného čepu.

Jednotlivé PT pušky byly rozmisťovány ve vzdálenosti 25 až 40 metrů od sebe, nejčastěji stupňovitě vzad, aby si navzájem nepřekážely v palbě. Družstvo zabíralo linii dlouhou až 80 metrů. Četa až 250 metrů, záložní postavení při ústupu zpět se budovala až do hloubky 700 metrů.

Palba na nepancéřovanou a lehce pancéřovanou techniku se vedla na vzdálenost 450 až 600 metrů.

Palba na tanky se vedla jakmile se přiblížily na 400 metrů u lehkých tanků, ale bylo možno je pustit i blíže. V tomto si mohla rozhodnou obsluha sama, což je dost nezvyklé ale velmi moudré. Pokud bylo možno, palba byla zastřílena jednotlivá družstva se do boje zapojovala postupně jak se nepřítel přibližoval.

Palba na střední tanky se zahajovala na vzdálenost 150 až 100 metrů, ale zde už prostor pro dlouhé úvahy nebyl. Cílem bylo, aby při ujetí každých 40 až 50 metrů dostal cíl alespoň 5 zásahů. Jakmile tanky překonaly první palebnou linii, obsluha odešla - odběhla do záložního postavení a bojovala dál.

Obrázek
Boj s tankem PZ-III

Cíle střelců:

čelně: průzory, pásy a otevřené poklopy, pokud byly otevřeny

bočně: celá plocha tanku, ale pokud možno pojezdové ústrojí, věž a motor převodový prostor

na záď: pásy a motor převodový prostor. U lehkých a středních tanků i věž.

Když se potom tanky dostaly až k postavení pěchoty, ta kryla palbou tankoborníky při změně postavení a sama zahájila boj s tanky nepřítele pomocí ručních granátů, tedy jejich svazků, minami a zápalnými láhvemi.

V prosinci roku 1943 se podle nového nařízení číslo 04/569, se rota protitankových pušek samostatného divizního protitankového praporu změnila na jednotku se čtyřmi četami po dvou družstvech v každém dvě zbraně, takže to rota byla spíše už podle názvu, početně to byla spíše četa. Následně až do prosince roku 1944 se v Rudé armádě ohledně přidělení protitankových pušek nic neměnilo.

Obrázek
Změna palebného postavení v probíhajícím boji

Ve střeleckých brigádách se protitankovém pušky objevily jako stabilní součást organizační struktury puškářských brigádách se PTR pravidelně objevuje od dubna 1942, kdy každý střelecký prapor brigády měl četu protitankových pušek s osmi zbraněmi.
Následně od října 1944- nařízení číslo 04/7 / 30-04 / 7/44 v podobě samostatné brigádní roty protitankových pušek, kdy každá měla čtyři čety s 12 zbraněmi.

Pro lyžařské prapory byly doplněny četou protitankových pušek, se třemi družstvy po 3 zbraních. V protitankových praporech lyžařských brigád se nacházela rota těchto zbraní se třemi četami kdy každá četa měla tři družstva po třech zbraních.

Četa protitankových pušek byla i součástí kulometných a dělostřeleckých praporů Opevněných rajónů. V této četě byly dva velkorážové kulomety a dvě družstva protitankových pušek, jedno se třemi a druhé se čtyřmi zbraněmi.

U jezdectva byla dle nařízení 06/233 ze dne 6. ledna 1942 zařazena četa – tři družstva po dvou puškách a později o třech puškách.

Obrázek
Tankoborníci u jezdectva

V motorizovaných rotách motorizovaných praporů tankových byly dle nařízení 10 / 345-10 / 352, z prosince 1941 zřízeno družstvo protitankových pušek jako součást velení. Později dle nařízení 10 / 500-10 / 506 z prosince 1943 byly zrušeny, a místo nich se u samopalných praporů tankových brigád objevily roty protitankových pušek se dvěma četami po třech družstvech se třemi zbraněmi, celkově 18 kusů. Tyto roty byly zrušeny v dubnu 1944 v souvislosti se zařazením pátého člena do posádek tanků T-34/85.

V motorizovaných a mechanizovaných praporech byly čety protitankových pušek a brigádní rota protitankových pušek různé organizace.

Dále jsem zjistil, že existovali i samostatné prapory protitankových pušek. Našel jsem dvě organizační struktury:
Prapory se třemi rotami po 24 zbraních, tedy 72 kusů celkově
Prapory se čtyřmi rotami po 27 zbraních tedy s celkově 108 kusy zbraní.

Obrázek
Samostatný prapor protitankových pušek za přesunu

Celkově bylo vyrobeno 281 111 kusů protitankových pušek PTRD vzor 1941 a 190 215 kusů protitankových pušek PTRS vzor 1941.

Obrázek
Protitankové pušky při střelbě na vzdušné cíle

Tyto zbraně nakonec měly všestranné použití- boj s pozemní technikou byl dán už názvem. Ale byly používány i pro střelbu na letadla, objekty polního opevnění a i přes určité potíže při jejich přesunech byly velmi účinné v boji o města.

Zdroje, například:
http://nik191-1.ucoz.ru/publ/voennaja_t ... 4-1-0-3005

A nyní zpět k 33. gardové střelecké divizi.

Kromě toho se v nich vytvářeli skupiny tří až čtyř tankoborníků vyzbrojených protitankovými granáty a zápalnými láhvemi.V bojové sestavě divize se mezi prvním a druhým sledem vytvářel protitankový dělostřelecký rajón s kruhovou obranou, který zaujímal protitankový dělostřelecký pluk. Zde se děla rozmisťovala 200 až 300 metrů od sebe ve směru podél hloubky a do hloubky až do 1000 metrů.

K tomu velitel divize organizoval protitankovou dělostřeleckou zálohu a v síle oddílu a tankovou zálohu. Palebná postavení protitankových děl byla kryta minovými poli.

Takto členěná protitanková obrana měla svoji váhu a měla i výsledky. Přesto i to bylo málo, Němci se nakonec do Stalingradu dostali. Mohu říci že obdobě byla uspořádána protitanková obrana 181. střelecké divize, souseda zde jmenované 33. gardové.

Dále u Stalingradu bojující 112. střelecká divize byla donucena bojovat na široké frontě, ale i tak byly v praporních rajónech obrany vytvářeny protitankové opěrné body.
Obrázek
Protitanková obrana 112. střelecké divize u Stalingradu, červenec 1942

Obecně platí, že v bojích u Stalingradu byl už protitankový dělostřelecký rajón a tanková záloha normou, kterou se snažil plnit každý velitel divize. Dále se ukázalo, že těmto dělostřeleckým prostředkům nemůže velet dělostřelec, ale že to musí být vševojskový velitel. Proto v boji o Stalingrad těmto zbraním a prostředkům veleli velitelé rot, praporů a pluků.

Vytvoření protitankových opěrných bodů v rotních rajonech obrany umožnilo zlepšit součinnost všech prostředků pro boj s tanky a později vytvářet praporní protitankové uzly. Dle Bojového řádu pěchoty z roku 1942 měla být v rotním rajónu obrany tato síla:
- střelecká rota
- tři až pět děl
- minomety
- jedna až dvě čety protitankových pušek

Vytvoření rotních protitankových bodů, a praporních protitankových uzlů, které byly rozčleněny do celé hloubky hlavního pásma obrany, výrazně zvýšilo odolnost celé protitankové obrany.

Další zkvalitnění protitankové obrany přineslo zdokonalení použití protitankových dělostřeleckých záloh, pro které se začaly už předem připravovat možné čáry rozvinut. Bylo jich vždy připravováno několik, byl proveden průzkum přístupových tras i rekognoskace jednotlivých palebných postavení, vždy společně vševojskovým velitelem a dělostřelci. Když byl čas, tak se účastnili i velitelé děl. Toto ukázkově provedla 331. gardová střelecká divize 62. armády u Stalingradu.

V tomto období se také objevila tendence zvyšovat cílů těchto protitankových dělostřeleckých záloh, což umožňoval rostoucí přírůstek protitankových děl vyráběných průmyslem.

Když končilo první období války, bylo jasné, že se přes kruté ztráty podařilo zajistit rostoucí sílu protitankové obrany a její odolnost, protože k přírůstku počtů protitankových prostředků se přidalo členění do hloubky a výrazně lepší řízení protitankových prostředků vševojskovými veliteli.

Druhé období války začíná jak je u tohoto cyklu už známou bitvou u Kurska. Protitankovou obranu řešili všichni vševojskoví velitelé až do stupně velitel armády. Byla tedy plánována a budována na celou hloubku protitankové obrany armády. Byly zohledněny zkušenosti, přírůstek druhů a počtů protitankových prostředků i změny taktiky nepřítele při použití obrněných sil. Zvláště odolná byla v taktické hloubce obrany do 20 až 25 kilometrů.

Například 15. střelecký sbor 13. armády Centrálního frontu, kterému velel generálporučík Ivan Iljič Ljudnikov, organizoval protitankovou obranu v červenci 1943 na principu silných protitankových opěrných bodů, které byly členěny do hloubky na pravděpodobných směrech postupu tankových sil nepřítele. Celkem bylo u sboru vytvořeno 24 takových bodů, a většina z nich byla součástí praporních rajónů obrany a tvořila tak praporní protitankové uzly. U střeleckých pluků byly pro snadnější řízení dělostřelectva sloučeny v protitankové rajóny – PTR.

Jak vypadal typický PTOB u tohoto sboru?
4 až 6 děl
6 až 9 protitankových pušek
2 těžké kulomety
3 až 4 lehké kulomety.
Dále zde byli samopalníci a ženisté s protitankovými minami.

Tomu všemu potom velel příslušný velitel střeleckého praporu a tito velitelé praporů potom organizovali i jejich vzájemnou součinnost. PTOB byly vždy připraveny ke kruhové obraně, dělostřelecké baterie se nedělily na jednotlivá děla ale bojovaly jako organický celek, a protitankové pušky vždy operovaly po družstvech tak, aby zbraně svého družstva uvelil jeho velitel hlasem. Za organizaci palebného systému a za součinnost v protitankovém rajónů odpovídal dělostřelecký důstojník.

Obrázek
Protitankoví dělostřelci v boji. V pozadí je záď obrněného automobilu M-3 Scout s kulometem M-2 ráže 12,7 mm.Tato vozidla znám osobně z akcí našeho klubu vojenské historie.

U každé střelecké roty potom byly vytvořeny skupiny po sedmi až deseti vojácích jako tankoborníci vyzbrojené protitankovými granáty a zápalnými lahvemi.

A to u tohoto sboru ještě pořád nebylo vše. Jednotlivé divize tohoto 15. střeleckého sboru vyčleňovaly protitankové dělostřelecké zálohy, kdy každá měla připraveny pochodové osy k několika čarám rozvinutí.

Dále divize sboru měly připraveny pohyblivé odřady zatarasovací, tvořené jednou ženijní četou na automobilech a vždy měly k dispozici 100 až 150 protitankových a 150 protipěchotních min. I tyto POZ měly připraveny čáry rozvinuté ale byly připraveny k nasazení kdekoliv. Pro jejich ochranu bylo vyčleněno vždy kulometné družstvo těžkých kulometů.

Díky této protitankové obraně sbor svou obranou linii udržel proti opakovaným útoků velkých sil nepřítele. Musel dvakrát couvnout, utrpěl velké ztráty hlavně díky útokům německého letectva ,ale jeho obrana nebyla nikde prolomena a nakonec přešel dle plánu do protiútoku.

Obdobným způsobem organizovaly obranu i další svazky v této gigantické bitvě. Ale je pravda, že u některých svazků, pokud bylo dost protitankových prostředků, byly vytvářeny i silnější protitankové opěrné body, jako tomu bylo například u 375. střelecké divize

Obrázek

Učlenění protitankové obrany 375. střelecké divize v obraně u Kurska, červenec 1943, jelikož je zde i popisová tabulka, není potřeba o tom složitě psát. Je to prostě vychytaná a mohlo to nést dobrý výsledek.

Další schéma ukazuje něco jiného. Po všem co jsem zde napsal o protitankové obraně druhého období války mezi Sovětským svazem a Německem s jeho spojenci, musí být nějak uzavřeno, nejlépe vizuálně.

Obrázek

A tak zde vidíte principiální schéma organizace protitankové obrany střelecké divize v druhém období války. Takto nějak to mělo vždy vypadat, samosebou vždy byly odlišnosti způsobené reálným stavem lidí a prostředků. Co na schématu vidíme?

Dvousledové obranné postavení střelecké divize, kde je přední okraj součástí hlavního obranného postavení, je zde i mezilehlé postavení a záložní postavení . Dvě šikmé linie jsou příčná postavení sloužící k zabránění pohybu do stran tomu nepříteli, který by dokázal prolomit hlavní postavení.
sp- střelecký pluk, dva v prvním sledu jeden ve druhém
spr- střelecký prapor, na hlavním postavení dva v prvním sledu jeden ve druhém, na záložním postavení všechny tři v prvním sledu.
PTR- protitankové rajony – plukovní a jejich součástí jsou
PTU- protitankové uzly praporů
PDS- plukovní dělostřelecké skupiny
DDS- divizní dělostřelecká skupina
ADS- armádní dělostřelecká skupina
DPTZ- dělostřelecká protitanková záloha a čára jejího rozvinutí
POZ- pohyblivý odřad zatarasovací divize

Přední okraje je přikryt minovými poli a minová pole chrání i jednu plukovní a divizní dělostřeleckou skupinu. Na schématu jsou i pohyblivé palebné přehrady - je jich pět a mají kopírovat pohyb nepřítele k přednímu okraji obrany divize. Inu je to velmi dobrá sestava.

Hustota protitankového dělostřelectva se během boje zvětšovala na ohrožených směrech pomocí manévru protitankových dělostřeleckých záloh, pro které byly u divize připravovány v hlavním pásmu obrany, počínaje prvním obranným postavením, tři až čtyři čáry rozvinutí. Bylo to strašně moc práce, ale vyplácelo se to.

Sborové protitankové zálohy připravovaly čáry rozvinutí jak v hlavním pásmu obrany, tak i mezi hlavním a druhým pásmem obrany, tedy v celé taktické hloubce obrany.

V bitvě u Kurska velkou roli sehrály i samostatné tankové jednotky a tankové jednotky přidělené jednotlivým praporům umístěným v praporních rajonech obrany a zakopaných po věž. Mělo to svůj význam.

V tomto období války se na nebezpečných tankových směrech používalo ke střelbě na tanky mimo klasických protitankových kanónů ráže 45 mm a kanónů ZIS-2 ráže 76,2 mm i zbraní ráže 122 a dokonce 152 mm. Jiné zbraně na nové těžké obrněné prostředky tedy tanky Tiger a samochodky Ferdinand nestačily, pokud ano, bylo to za cenu velkých ztrát.

Bohužel efektivita boje s tanky těmito těžkými prostředky byla nízká a ztráty příliš velké – byly to velké zbraně, těžké, obtížně mobilní a při boji na přímou střelbu je nebylo možno rozumně maskovat. Díky tomu jich bylo hodně zničeno a obsluhy utrpěly velké ztráty. Prostě to nebylo racionální. Když se objevil protitankové kanóny ráže 57 a 85 mm, které byly velmi dobrém začalo se od praxe ničit tanky nepřítele i těmi nejtěžšími děly upouštět.

Zde se musím zamyslet nad svojí prací o protitankových dělech – na žádný protitankový kanón ráže 85 mm jsem při její kompilaci nenarazil. Zde mohu doplnit že je tím asi myšlen protiletadlový kanón ráže 85 mm používaný velmi často jako protitanková zbraň na což mě upozornil kolega.

V protitankové obraně velmi rychle rostla role protitankových zátarasů všech typů. Na ty nevýbušné už jsme se velmi pečlivě podívali. Na výbušné zatím čas nevyšel, ale vyjde. Někdy.

Při obraně na orlovském směru v létě 1943 položily jednotky 15. a 29. střeleckého sboru 13. armády přes 50 000 protitankových min. Sovětské zdroje tvrdí, že na těchto minách skončilo okolo 300 kusů německé techniky, hlavně prý tanků a útočných děl. Tento údaj považuji za naprosto nesmyslný, pokud by to tak bylo, útočná fáze německé armády u Kurska by skončila už první den, druhý den by Němci neměli čím bojovat.

Kromě zaminování terénu byly u střeleckých svazků vytvářeny pohyblivé odřady zatarasovací – POZ, jichž se během boje úspěšně využívalo k přehrazování směrů tankových útoků, které se probily přes přední okraj a směřovaly do hloubky obrany. Pohyblivé odřady zatarasovací se vytvářely i u pluků.

V rozkaze velitele sboru bylo přímo uvedeno jaké dopravní prostředky a kolik min mají mít plukovní POZ k dispozici a jaké je mají krýt síly. Většinou to bylo 100 protitankových min a 100 kusů protipěchotních min.

Lze konstatovat, že tyto POZ se staly od léta 1943 nedílnou součástí bojové sestavy střeleckých svazků.

Dále se projevila i stoupající technická vybavenost sovětského bitevního letectva. Zdokonalené bitevníky IL-2, vybavené kontejnerovými schránkami s velkým množstvím 1,5 kilogramu těžkými protitankovými bombičkami, byl pro německou pěchotu a obrněné formace velkým problémem. Zde bych chtěl uvést, jaké se i v seriozně psané práci, na které se podílelo mnoho zkušených frontových důstojníků, píšou, s odpuštěním – blbosti.

Například je zde naprosto vážně tvrzeno, že dne 8. července 1943 bylo u osady Jakovlevo útokem 6 bitevních letounů IL- 2 zničeni útokem z výšek 600 až 800 metrů zničeno 150 nepřátelských tanků. Těchto 150 tanků je označeno jako skupina nepřátelských tanků. Vidíte také tu absurditu?

Systém protitankové obrany tak dosáhl dalšího zdokonalení. Projevilo se ve značně hlubším členění protitankových prostředků tedy na hloubku až 25 kilometrů, ve vytváření velkých množství protitankových rajónů a protitankových opěrných bodů v hloubce obrany, ve vyčleňování silných protitankových a tankových záloh a v přípravě širokého manévru protitankovými prostředky během boje.

Při studiu vývoje taktiky obranného boje v druhém období války je potřeba přihlédnout k zvláštnímu rázu obrany u Kurska, kde se v podstatě bránila velká uskupení Rudé armády, která ale současně byla připravena k útoku velkého rozsahu. I proto mohly svazky vytvářet velkou hustotu sil a prostředků a v průběhu boje o taktickou hloubku obrany využívat silných druhých sledů a záloh nejen divizí a sborů, ale i armád a frontů včetně silné 5. gardové tankové armády od Koněvova Stepního frontu.

Je zajímavé, že i přes tuto možnost a drtivou převahu obránců, bylo na jižní části oblouku kolem Kurska jen kousek od toho, aby německé síly uspěly a obránce porazily.

Je spodivem, že v obranné operaci měli obránci v obou frontech převahu nad útočníkem. Pokud má pravdu pan Fidler, tak Němci měli při zahájení bitvy:
920 000 vojáků,
2932 tanků a samohybných děl
9670 děl a minometů
2110 letadel

Centrální a Voroněžský front měly 1 272 000 vojáků
3520 tanků - jiné zdroje uvádí až 5 130 tanků
18720 děl a minometů
2790 letadel

V záloze byl ještě Stepní front s 582 000 vojáky, 9 100 děly minomety a 1650 tanky.

Přesto německé formace zahájily rozhodnou útočnou operaci.

Proti centrálnímu frontu se nedokázaly prosadit. Front bojoval dobře a díly dobře připravené obraně Němci nedosáhli ani taktického úspěchu.

Voroněžský front bojoval od počátku špatně. Měl i horší podmínky a proti jeho veliteli Nikolaji Fjodorovičovi Vratutinovi, určitě schopnému veliteli frontu, stál asi jediný vojenský genius války na východní frontě Erich von Manstein. Po třech dnech bylo jasné, že front prohrává. Jeho vojáci bojovali statečně a s obětavostí, která i po desítkách let bere dech. Jenže proti ostříleným německým veteránům to nestačilo.

Ti se vytrvale se probíjeli na sever a sovětské tankové síly, které se je snažili zastavit, byly ničeny v počtech, které by jiné armádě zlomily vaz už po dvou dnech boje. Jenže zálohy byly připraveny a němečtí vojáci, přes postup trvale naráželi na tuhou obranu.

Obrázek
Protitankové pušky v boji u Kurska

Přesto se, ale ani zde Němcům nepodařilo prolomit ani po třech dnech nejkrutějších bojů, jaké zatím toto bojiště zažilo, celou hloubku sovětské obrany. Jenže se jim podařilo decimovat sovětské tankové formace a porážku odvrátil jen neuvěřitelně vytrvalý odpor pěšáků a dělostřelců, kteří často padli ve svých zákopech a u svých děl do posledního, ale bojovali. Bylo jasné že průlom je jen otázkou času.

Bitvu vyhrálo pro Rudou armádu nasazení 5. gardové tankové armády generála Rotmistrova a 5. gardové armády generála Žadova. Ty byly odebrány Stepnímu frontu, který byl v záloze a měl dvojitý úkol: buď zabránit porážce, pokud by se Němcům průlom podařil a nebo být hlavní údernou silou při protiútoku. Nakonec nebyl ani jedno – byl odebráním dvou armád oslaben ale ty dvě armády zvrátily vývoj bitvy ve prospěch obránců.

Obrázek
Tanky 5. tankové armády generála Rotmistrova postupují k Prochorovce, ke svému osudovému boj

5. gardová se dokázala rozvinout včas a vytvořila novou obranou linii, přes kterou už Němci neprošli. 5. tanková se po přesunu po vlastní ose za bílého dne maximální rychlostí z chodu najela do úderného čela německých tanků u Prochorovky a i když byla v bitvě, která je označována za největší tankovou bitvu lidských dějin, skoro zničena, Němci ztratili schopnost dalších útoků.

Obrázek
Bitva u Prochorovky v představách malíře.

Zdá se vysoce pravděpodobné, že na jeden německý tank bylo zničeno 8 až 9 tanků sovětských a na jednoho německého vojáka padlého, raněného či nezvěstného připadali 4 vyřazení vojáci Rudé armády.

Do jaké míry se na tom všem odrazila rostoucí kvalita protitankové obrany Rudé armády, nedovedu posoudit, sovětské a ruské zdroje jsou z mého pohledu málo věrohodné. Přesto ale byla vyhodnocena jako úspěšná a stala se základem boje s nepřátelskými tanky ve třetím a čtvrtém období války.

Ve třetím období války spočíval vývoj protitankové obrany ve zvětšení hustoty dělostřelectva, tanků a samohybných děl jejich nahromaděním a manévrem na nejdůležitější nebezpečné tankové směry.

Bylo potřeba se vypořádat s novou taktikou útočných operací nepřítele při použití tanků. Ten přešel k taktice, které byla překvapivá. Nově platilo, že pokud útočily tankové formace, v prvním sledu nově nepostupovaly těžké tanky jako tomu bylo u Kurska, ale malé skupiny lehkých a středních tanků, které postupovaly k přednímu okraji sovětské obrany na široké frontě. Jejich úkolem bylo upoutat na sebe pozornost a tím i palbu protitankového dělostřelectva a tím odhalit systém protitankové palby.

Následovaly nálety bitevního letectva a palba těžkých tanků a samohybných děl ze vzdálenosti 1,5 až 2 kilometry, které měly zničit co nejvíce zjištěných protitankových prostředků obránců, tedy vojáků Rudé armády. Tento nový prvek ale byl rychle vyhodnocen a eliminován tím, že na tyto provokatéry na pásech vedla palbu pouze vybraná děla, která po pár střelách odskočila do záložních postavení. Letecké údery a palba potom k ničemu významnému nevedly.
V bojové praxi vojsk se v té době stále více ustavovala organizace protitankové obrany založená na vytvoření rotních protitankových bodů sloučených v praporní protitankové uzly, které spolupůsobily s opěrnými body a protitankovými rajóny vybudovanými v hloubce obrany. Následuje další schéma:

Obrázek
Jde o schéma protitankové obrany u 32. gardového střeleckého sboru 5. gardové armády – je to ta armáda, co vytvořila poslední a to neprostupnou obrannou linii při boji na jižní části Kurského oblouku. A to při obraně předmostí Rudé armády na severním břehu Visly v oblasti obce Stašuv v září roku 1944.

Co na schématu vidíme?

Obranné pásmo sboru tvoří dvě divize v prvním sledu, jsou to 13. a 95. gardová střelecká divize a jedna divize 97. gardová v druhém sledu.
Protitankovou obranu tvoří v prvním pásmu obrany čtyři praporní protitankové uzly tvořené vždy dvěma nebo třemi rotními protitankovými opěrnými body. Mimo to jsou zde i tři protitankové rajony.

Na druhém pásmu obrany se organizovaly tři protitankové rajony a jeden praporní protitankový uzel.

Dále zde jsou i dva prostory rozmístění a k nim tři možné čáry rozvinutí pohyblivých odřadů zatarasovacích v podřízenosti velitele sboru.

Je zde i prostor rozmístění protitankové zálohy střeleckého sboru.

Je to hustá a dobře uspořádaná protitanková obrana, vyztužená posilovým dělostřelectvem což je v tomto boji 155. kanónová dělostřelecká brigáda a 232. houfnicový dělostřelecký pluk.

Suma sumárum můžeme říci, že systém protitankové obrany v roce 1944 sestával z rotních protitankových opěrných bodů spojených do praporních protitankových uzlů. Dále se skládal z protitankových rajónů pluků, divizí a sborů, z plukovních divizních a sborových pohyblivých odřadů zatarasovacích, dělostřeleckých protitankových záloh a tankových záloh.

Vložka DRUHÁ: Zde je čas na ukázku jaká síla protitankových prostředků se u 5. gardové armády v době vniku tohoto schématu.

5. gardové armádě, všude kde jste se sní v této práci setkali velel gardový generálporučík Alexej Semjonovič Žadov a jejím náčelníkem štábu byl gardový generálmajor Nikolaj ivanovič Ljamov
Tato armáda měla k 1. říjnu 1944 toto složení
32., 33. a 34 – tedy tři gardové střelecké sbory
3. dělostřelecká průlomová divize
155. kanónová dělostřelecká brigáda
222., 1073., 1075. a 1660. - tedy čtyři stíhací- protitankové dělostřelecké pluky, protitankové určení jasné
469. minometný pluk
308. gardový minometný pluk
29. protiletadlová dělostřelecká divize zálohy vrchního velitele – použitelná k boji proti tankům v případě potřeby
1954. protiletadlový dělostřelecký pluk
39. samostatný tankový prapor
55. samostatná ženijní brigáda
44. samostatný plamenometný prapor

Z tohoto výčtu je vidět, že jelikož předmostí bylo pod velkým tlakem i obrněných sil nepřítele, byla armáda posílena protitankovými útvary až neuvěřitelně.

Když armáda splnila obranné úkoly a byla doplněna a posílena pro ofenzivní činnost. Nově, k 1. lednu 1945, vypadala takto
32., 33. a 34 – tedy tři gardové střelecké sbory
3. dělostřelecká průlomová divize
155. kanónová dělostřelecká brigáda
222., 1073., a 1075. - tedy tři stíhací- protitankové dělostřelecké pluky
469. minometný pluk
308. gardový minometný pluk
29. protiletadlová dělostřelecká divize zálohy vrchního velitele
1954. protiletadlový dělostřelecký pluk
39. a 226. samostatný tankový prapor
349. gardový těžký samohybný dělostřelecký pluk
1889. samohybný dělostřelecký pluk
55. samostatná ženijní brigáda
80. úderná ženijní brigáda
240. ženijní prapor
46. samostatný plamenometný prapor
Pořád si uchovávala velkou sílu protitankových zbraní a byla posílena samohybným dělostřelectvem, opět schopným boje s tanky, a to i těmi nejtěžšími, co Němci mohli nasadit. Pokud někdo máte zájem, klidně se podívejte na ruské weby a zkuste spočítat kolik to bylo hlavní. Mě se do toho moc nechce.

Ve čtvrtém období války toho Rudá armáda nic moc nebránila. Většinou byla v útočné činnosti a pokud přecházela do obrany ve věším rozsahu, bylo to dáno tím, že čelila místnímu různě velkému protiútoku a nebo, jako se vlastně v roce 1945 stalo jen dvakrát, široce založené ofenzivě.

První taková ofenziva byla německá útočná operace u jezera Balaton, nazvaná Němci poeticky „Jarní probuzení“ tedy Frühlingserwachen, rusky zvaná jako Balatonská operace, byla poslední velká Německa ofenzivní operace na východní frontě. Byla zahájena dne 6 března 1945 právě v prostoru jezera Balaton a cílem bylo opětné ovládnutí Budapešti a maďarských ropných polí u města Nagykanizsa.

Obrázek
Základní schéma německého plánu na porážku sil Rudé armády v Maďarsku březnu 1944

K útoku byly shromážděny veškeré dostupné jednotky včetně elitních tankových divizí zbraní SS. Opticky měla Rudá armáda převahu, ale zde zdání klame. Právě měla za sebou dlouhý postup, obléhání Budapešti a tvrdé boje na obrovské ploše a tak hustota bojových sestav nebyla sto odolat německému útoku.

Jak to bylo?

Vložka TŘETÍ

Operace Jarní probuzení oficiálně začala v 04:30, 6. března. Zahájila ji poměrně masivní dělostřelecká příprava provedená dělostřelectvem 6. tankové armády SS a po ní následoval postup motorizované pěchoty, tedy vojáků 1. SS divize pancéřových granátníků Leibstandarte SS Adolf Hitler.

Jejich prvním úkolem bylo to, že němečtí ženisté museli vyčistit několik dostatečně širokých cest přes minová pole, které stihli položit sovětští ženisté. Potom bylo v plánu udeřit na sovětský systém zákopů. Minová pole ale byla dobře kryta palbou, byla hustá a tak jim to zabralo více času než bylo v plánu ale podařilo se, a umožnilo to obrněným silám divize zahájit postup vpřed. Bohužel pro ně, tanky a kolopásy narazily na značné potíže v terénu kterým měly projet, a často zapadaly do bahna. Pancéřoví granátníci tak museli své útoky provádět bez obrněné podpory a postup byl pomalý.

Po levém boku Leibstandarte, postupovala mírně vzad 12. tanková divize Hitlerjugend a čelila stejným potížím. Hlavní síly II. tankového sboru SS se nakonec dostaly na výchozí pozice útoku mnohahodinovým zpožděním při setmění. Každá hodina tak hrála do karet rudoarmějcům. Přisunovali vše co bylo v dosahu, zatím hlavně pěchotu a něco málo tanků. V tomto období už sovětská pěchota měla velmi dobrou úroveň a bojovat dovedla.

Takže až 7. března německý útok mohl začít v plné síle. Jak divize Leibstandarte tak divize Hitlerjugend nakonec prorazily sovětskou obranu a vyslaly své obrněné jednotky do rozhodného útoku. V časných hodinách dne 8. března divize Hitlerjugend postoupila o 16 km, dokud nenarazila na sovětské dělostřelectvo zakopané na nízkých vršcích.

Sovětští dělostřelci odolávali všemu co na útočící němci vyzkoušely tak bylo přijato rozhodnutí a na tyto pozice zaútočilo 12 kusů těžkých stíhačů tanků Jagdpanzer V Jagdpanther a Jagdpanzer IV. Tyto kolosy vyrazily do čelního úderu a po těžkém boji se jim podařilo sovětské vytlačit z jejich pozic a obrátit je na ústup.

Obrázekxxxxx Obrázek
Zde jsou ty těžké stíhače tanků, stačilo jich dvanáct dalo to Němcům šanci k úspěchu. První obrázek je Jagdpanzer V Jagdpanther a ten druhý je Jagdpanzer IV.

Němci nyní přímo narazili na sovětský 30. střelecký sbor a 18. tankový sbor. Následovaly zuřivé boje, kde rudoarmějci neváhali k přímé palbě na německé tanky použili vše co bylo po ruce a to i protiletadlové kanóny. Druhého dne se k útoku přidaly 9. SS tanková divize Hohenstaufen a 5. SS tanková divize Wiking.

I. tankový sbor SS se nakonec dostal do tempa, rozvrátil vše co stálo před ním a postupoval kupředu ke kanálu Sió. To je vodní kanál v západním Maďarsku. Byl dokončen v roce 1863. Důvodem stavby bylo odvodnění jezera Balaton, které bylo do té doby bezodtokové. Po zprovoznění kanálu klesla hladina jezera o 3 m a kanál se stal jeho jediným odtokem.

Přes kanál ustupovaly sovětské automobilní kolony, ale byly zde dostiženy a německé tanky začaly způsobovat apokalyptickou spoušť. Ale i tak rudoarmějci nepodlehli panice a za silné palebné podpory z vlastního břehu kanálu se snažili zachránit co se dá. Kanál nakonec Němce zastavil a boje podél něj vyvrcholily 12. března úpornou snahou vytvořit na druhé straně 30 metrové překážky předmostí.

Útok divize Hitlerjugend skončil neúspěchem, když palebnou podporu tvořenou tanky a Jagdpanzery zahnala mimo dostřel nestále sílící ničivá sovětská protitanková palba. Německá pěchota se pokusila o štěstí i bez nich pomocí gumových člunů. Dostala se do palby kulometů a utrpěla velké ztráty. Ale část pěšáků dokázala kanál překročit a vytvořila na sovětském břehu malé předmostí. V úseku divize Leibstandarte ale útok pokračoval dobře a divize postupovala stále vpřed.

Obrázek
Padlí sovětští vojáci a zničené tanky T-34/85 v bitvě u Baltonu – neúspěšný protiútok.

K podpoře útoku byla přisunuta smrtící 88 mm protiletadlová děla a těžké tanky Tiger II. Tyto výkonné zbraně způsobili sovětské obraně velké ztráty. Nakonec Němci upevnili předmostí a ženisté se pustili do práce na stavbě mostu schopného unést tanky. Když byl hotov- mnoho ženistů za to zaplatilo diky vytrvalé sovětské palbě životy – první Jagdpanzer IV jej překonal, ale druhý kus most přetížil a vyřadil z provozu. Nakonec za neustálých oprav se podařilo most udržet v provozu a umožnit přísun posil, které byly zapotřebí pro vypořádání se s protiútokem tanků T-34/85 od 18. tankového sboru.

Obrázek
Boj o čas – 18. tanková brigáda s pěchotou jdou do jednoho z mnoha protiútoků

I. tankový sbor SS dokázal most zajistit po další tři dny, kdy vytrvale odrážel sovětské nájezdy. Pro sovětské tanky se tento boj stal smrtící pastí, ale dokázaly německé tankisty udržet na místě. Velké ztráty způsoboval tento boj i Němcům. Celá německá ofenziva uvízla a začala jí hrozit krize.

Cesta na jih už zůstala zablokovaná, a hlavní podíl na tom měli sovětská pěchota a protitankové útvary a jednotky. Proto němci změnili směr hlavního úderu na sever a obě divize Leibstandarte a Hitlerjugend dostaly rozkazy zanechat aktuálních akcí, předat svá postavení druhosledovým silám a přesunout se severně s cílem připojí k útokům směrem k Dunaji.

Plán ale nemohl uspět, protože následujícího dne zahájili ofenzívu sovětské síly a jejich útok byl nezastavitelný. Sovětské formace, údajně až se 600 tanky, vyrazily od Budapešti, a objely jezero Velence. A z chodu udeřily. IV. tankový sbor SS byl tímto náporem zavalen a donucen k boji v kruhovém perimetru. Odolával, ale její soused, do krajnosti vyčerpaná divize maďarské armády se složila. Divizi hrozilo naprosté zničení, ale Adolf Hitler vydal rozkaz, aby se divize držela za každou cenu. Jenže její velitel SS-Oberführer Karl Adolf Ullrich tyto rozkazy ignoroval, soustředil co se dalo a z obklíčení se probil. Obrovskou pomocí mu v této akci byl obětavý vstřícní úder divize Hohenstaufen, který byl proveden také navzdory Hitlerovým rozkazům.

Obrázek
Konec německé ofenzivy – úder rudé armády od severu

I. tankový sbor SS, ustupující největší možnou rychlostí na sever, aby se vyhnul obklíčení, se dokázal dostat z pasti, ovšem za cenu obrovských ztrát na výbavě. K 20. březnu 1945 například I. tankovému sboru SS zbývalo pouze 80 tanků a samohybek všech variant. Všechny divize zbraní SS byly těžce poničeny, k danému datu většina z nich byla pod 50% stavu a měla mizivé naděje na posily.

Německá fronta v Maďarsku byla vyčerpána a nakonec rozdrcena, začala ustupovat do Rakouska, s cílem bránit hlavní město Vídeň. Divize zbraní SS obětavě plnily roli zadních vojů a trvale tak slábly.

Obrázek
Žádaný výsledek – zničený německý tank.

Hitlerovou reakcí na ústup Waffen SS byla hysterie a zuřivost. Rozkázal 6. tankové armádě SS sundat si nacistické pásky, protože v jeho očích nadále její vojáci nebyli hodni nést jeho jméno na své uniformě.

Lze odpovědně říci, že díky tomu, že tento protiútok zastihl Rudou armádu v době, kdy se posunoval dopředu jen s vypětím vůle po ztrátách v předchozích bojích, byla její protitanková obrana oslabena. Bylo tak málo protitankových zbraní, že nebylo možno tvořit protitankové opěrné body rot a tím pádem ani protitankové praporní uzly. Proto u některých svazků byla tato obrana vytvořen systémem protitankových rajónů rozčleněných do hloubky na nebezpečných tankových směrech.

Například u 76. střelecké divize 135. střeleckého sboru 26. armády v prvním a druhém obranném postavení hlavního pásma obrany bylo organizováno pět protitankových dělostřeleckých rajonů. Kromě toho byly vybudovány dva divizní protitankové rajony v hloubce hlavního pásma obrany. Zde je schéma toho, jak to vypadalo.

Obrázek

Co na obrázku vidíme?

Číslo 1 až 5 - protitankové dělostřelecké rajony na hlavním pásmu obrany
Číslo 6 až 7 – protitankové dělostřelecké rajony v hloubi obrany
Na obrázku je také osa možného postupu pohyblivého odřadu zatarasovacího
Protitanková obrana je ale celkově řídká, a její odolnost oproti tomu co bylo vytvářeno u Kurska nesnese srovnání. Byl to tak trochu průšvih.

Celkově tak bylo v obraně vytvořeno 7 protitankových rajónů a jejich skutečné složení ukazuje tabulka co následuje.

Obrázek

Obecně platí,že k vytvoření protitankových rajónů bylo využito velkého množství dělostřelectva ze zálohy armády a frontu. Každý byl obsazen dělostřeleckým oddílem a v lepším případě plukem. Nebylo neobvyklé, že byly tvořeny i jednotkami tanků a samohybných děl a někdy protiletadlovým dělostřelectvem.

Rozmisťovaly se na prvním a druhém postavení a to tak, aby byly od předního okraje vzdáleny 500 až 1000 m.

Za těchto podmínek se dosáhlo velké centralizace ve využívání prostředků protitankové obrany i v jejich řízení během boje. Taktickým velitelem protitankového rajonu byl jeho správce, což byl obvykle velitel střeleckého pluku, jestliže byl rajon vytvořen v postavení obsazeném pěchotou a nebo nadřízený dělostřelecký velitel, pokud byl rajon rozvinut mim obranná postavení pěchoty.

Bojová praxe ukázala účelnost této organizace protitankové obrany.

Například svazky 30. střeleckého sboru úspěšně odrážely hromadné tankové zteče nepřítele a spolu 18. tankovým sborem zastavily postup nepřítele v taktické hloubce obrany. Ovšem ztráty které utrpěla pěchota, dělostřelci i tankisté byly velké. I když válka končila, Němci své řemeslo uměli a jejich technika byla velmi odolná. Odvážím se tvrdit, že poměrně dost je v jejich úsilí omezil rozbahněný terén a ke konci operace i naprostý kolaps dodávek PHM a munice.

Významné místo si stále protitankové obraně udržely protitanková minová pole. Když byl čas, dosahovala hustota min 2500 až 3000 min na 1 kilometr fronty.
Velmi hodně se využívalo pohyblivých odřadů zatarasovacích. Které dost často operovaly v součinnosti protitankovými dělostřeleckými zálohami. Je to neuvěřitelné ale pokud si najdete moji práci o ČSLA v obraně, uvidíte že tento prvek, tedy POZ byl součástí bojové sestavy i v ČSLA v 80. letech.

V průběhu obranného boje byla protitanková obrana zesilována širokými manévry dělostřelectva z hloubky obrany a pasivních úseků.

Například v obranném pásmu 64.střeleckého sboru 57. armády jižně od jezera Balaton v březnu roku 1945, činila hustota protitankových prostředků na počátku nepřátelské ofenzivy 8 až 15 děl, tanků a samohybných děl na 1 kilometr fronty. Druhého dne boje v důsledku manévru vzrostla na 42 hlavní a třetího dne už tato hustota činila na směru hlavního úderu nepřítele 87 děl, tanků a samohybných děl na 1 kilometr fronty. Za tři dny byl sbor posílen více než 600 palebnými prostředky.

Obdobně se postupovalo na celé té gigantické frontě a je vysoce pravděpodobné, že stále se lepšící organizace protitankové obrany byla jedním z nosných faktorů úspěchu Rudé armády v tomto vojenském klání.

ZÁVĚR

Nyní je čas se pokusit vše, co jste doposud přečetli, uspořádat, aby to bylo lépe uchopitelné. Můžeme konstatovat, že v letech Velké vlastenecké války postupný vývoj protitankové obrany probíhal několika směry.

Zvětšila se hloubka protitankové obrany prvním a druhém pásmu obrany. Tedy z mělkého lineárního rozmístění protitankových prostředků v prvních měsících války se protitanková obrany vyvinula v dynamický ucelený systém tvořený napřed protitankovým opěrnými body a později rotními protitankovými opěrnými body propojených do praporních protitankových uzlů, a nakonec byly formovány i plukovní, divizní a sborové protitankové rajony.
Součástí se staly tyto prvky:
- protitankové dělostřelecké zálohy
- protitankové tankové zálohy
- pohyblivé odřady zatarasovací

Jejich nedílnou součástí byly i protitankové nevýbušné zátarasy, jejich význam jak šla válka klesal a potom výbušné protitankové zátarasy, jejich význam naopak neustále rostla.

Velká pozornost byla věnována vývoji a výrobě protitankových zbraní, novým druhům munice do nich a stálým vývojem tanků a samohybných děl se stále lepší palubní výzbrojí.

Díky velkému vzepětí sovětského průmyslu, který překonal počáteční krizi a evakuaci na východ zahájil výrovu potřebné výzbroje a munice v objemech, které jsou velmi impozantní a to umožnilo stále lepší vybavení střeleckých útvarů a jednotek protitankovou výzbrojí a současně umožnil budování obrovských počtů protitankových útvarů různé velikosti a vybavení. To umožnilo stálý růst taktické i operační hustoty protitankových prostředků i sil.

Díky vlastní výrobě, ale co se týká dělostřelectva tak hlavně dodávek skvělých nákladních automobilů v rámci lend lease, se podařilo dělostřelectvo Rudé armády motorizovat a to umožnilo velitelům velké možnosti manévru silami a prostředky. A je fakt že taktická a operační vyspělost velitelů v tomto směru velmi rychle rostla.

Nakonec se dá říci, že po počátečním období kdy nezkušenost a neznalost vedla k tomu, že i to málo co v protitankové obraně bylo k dispozici bylo použito špatně, velitelé všech stupňů v tomto směru vyrostli a dokázali stále rostoucí možnosti sil a prostředků protitankové obrany velmi dobře využívat.

Zkušenosti z Velké vlastenecké války ukázaly, že obrana musí být především protitanková. Správná a promyšlená organizace protitankové obrany v mnohém napomohla k úspěšnému vedené obranného boje střeleckými útvary a svazky.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Mirek58 »

Když se objevil protitankové kanóny ráže 57 a 85 mm, které byly velmi dobrém začalo se od praxe ničit tanky nepřítele i těmi nejtěžšími děly upouštět. Zde se musím zamyslet nad svojí prací o protitankových dělech – na žádný protitankový kanón ráže 85 mm jsem při její kompilaci nenarazil.
Celý problém s 85 mm PT kanony mají na hrbu překladatelé.
Už kdysi v dávné době v nějaké knize tuším od Leljušenka jsem si zapamatoval větu datovanou do léta 1941:
Při cestě k jednotkám jsme potkávali baterie nových PT děl ráží 57 a 85mm jedoucích na frontu
Vypadlo jedno slovíčko - protiletadlových-.
Jinak najdeš jenom Grabinovo prototyp PTK 85mm F 30 ( 1940 záv 92), ZIS 23 ( 1941), S-3-1( výkresy z r.1943, Perm záv. 172)
ObrázekObrázek
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Dzin »

Pátrač
Opět skvělý skvělý článek! :up:

Zatím jsme ho prolétl a podrobněji si ho přečtu a promyslím později. Jen mám zatím jeden postřeh, ohledně hodnocení bitvy u Kurska doporučuji knihu Kursk. Německý pohled od Steven H. Newtona. Je to zajímavé hlavně, že zde má precizně zhodnoceno nasazení Němců jak na severu, tak na Jihu a blíže se zaměřuje na to, proč dosahovali úspěchu či neúspěchu. A také si po jejím přečtení musí člověk trochu přehodnotit počínání Mansteina a části německých důstojníků jako ne zcela dobré.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Pátrač »

Dzin- člověk dělá co může. Když už jsem v tom KVH přes Rudou armádu, mělo by za mnou být něco vidět.

Mirek-58, no to jsem si neuvědomil. Faktem je, že v dubnu až červnu roku 1941 bylo vytvořeno 10 protitankových dělostřeleckých brigád. Byly to silné svazky s mocnou palebnou silou, jejich osudy ale byl těžké. Většinou byly zničeny v prvním období války. No a ty měly v sestavě mimo jinou výzbroj i 48 kusů protiletadlových kanónů ráže 85 mm užívaných jako protitankové zbraně.

Na ty brigády se podívám podrobněji jako na vsuvku k této práci. Mimo jiné v knize Na jihozápadním směru od Kirila Semjonovicče Moskalenka se v první části prvního svazku píše, a to velmi podrobně jak taková brigáda, 1. protitanková dělostřelecká brigáda byla zformována, jak bojovala a jak byla obklíčena a zničena. Je to fajnové čtení, on jí totiž velel a část svých vojáků dokonce dokázal vyvést z obklíčení.

díky za navedení do správného směru :rotuj:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
palo satko
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2531
Registrován: 16/9/2013, 17:59
Bydliště: Pezinok, Slovensko

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od palo satko »

Dobre počitaničko. Ináč niekde som čital, že po tej Hitlerovej uražke so stuškou sa mnohi rozhodli vratit Hitlerovi svoje Železne kríže. Vraj ich dali do šerbla (nočníka) a tak mu ich poslali.
Obrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Mirek58 »

Tak název -protitanková- u brigád zformovaných v r. 1941 je tak trošku zavádějící, protože ve stavu neměly ani jeden spec. PT kanon.
A byly stavěny především jako podpůrné jednotky mech a tank. sborů, které dělostřelectvo v potřebném množství postrádaly.
Množství Pl děl měly brigády v sestavě, protože jejich kanony byly nasazeny koncentrovaně a tedy vytvářely perfektní plošný cíl pro letectvo.
I sověti se dost naučili z dosavadního průběhu války.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Pátrač »

Zdravím, je to pravda. Než se tedy pustím do dalšího kusu cyklu, vložím menší práci na téma protitankové brigády na začátku války a tu doplním medailonkem generála Moskalenka. Je důležitý, mimo jiné i proto, že jeho 38. armáda se probíjela na Slovensko přes Karpaty.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Mirek58 »

Ten Moskaleno by mě moc zajímal, protože informace o dění PTAB ( dá se i setkat se zkratkou APTB- dělostřelecká protitanková brigáda, je o pouhý slovosled, ale APTB je podle mne výstižnější) v úvodu bojů se loví těžce.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Pátrač »

Neboj, něco s tím uděláme. Knihu jsem si už objednal meziknihovní službou. Já se k ní rád vrátím a třeba to bude zajímavé pro více Palbáků. Já zatím smolím životopis a dal jsem dokupy strukturu těchto útvarů. Jen to musím propracovat a vyberu ze dvě z těch brigád, abych zmapoval jejich osudy.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Mirek58 »

Tak jestli můžu mít prosbu, 9. a 10. mám "taknějak " zmapovanou, tedy Kuzněcovův okruh ale jih je pro mne neznámou.
ObrázekObrázek
Sekyrka ze Sedčic
svobodník
svobodník
Příspěvky: 32
Registrován: 4/7/2016, 08:03

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Sekyrka ze Sedčic »

Děkuji ze velice zajímavý a informacemi nabitý článek. Měl bych ale jednu velikou prosbu: velmi prosím, než něco opublikujete, přečtěte si to po sobě! Nebo ještě lépe, dejte to někomu přečíst. Anebo úplně nejlépe, dejte to přečíst korektorovi nebo někomu, kdo ovládá náš krásný mateřský jazyk. Tolik pravopisných chyb pohromadě se jen tak nevidí. Kvalitu článku nedělají jen samotné informace, ale i forma jejich podání. Proč zbytečně deklasujete svoji náročnou práci? Proč si nevážíte češtiny? Nejste na ni hrdý? Vždyť to mohou číst i děti!!!! Myslím to naprosto vážně, prosím neznevažujte svoji práci, tento portál i své čtenáře. Velice děkuji.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Pátrač »

V textu jsem psal, jak Rudá armáda v bitvě u Kurska musela a hlavně jak dokázala při odrážení německého útoku v pásmu Voroněžského frontu manévrovat velkými seskupeními sil a prostředků pro zastavení útoku nepřítele.

Obrázek

Zde si to díky této mapce můžete představit. Byly to rozsáhlé manévry a i tak to stačilo jen tak tak. Je to impozantní záležitost.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Vývoj organizace protitankové obrany Rudé armády za válk

Příspěvek od Pátrač »

V této práci, která pojednává o rozvoji protitankové obrany Rudé armády ve Velké vlastenecké válce jsem napsal ledacos. Zjistil jsem ale, že využití vzpomínkových knih, které bohužel nejsou nejlepším zdrojem informací je jedna věc vždy přesná.

Tedy to, co nejde zamarastit ideologií. A to je i případ tohoto vstupu do diskuse k úvodní práci. Je to velmi podrobný popis ženijního budování obrany 40. armády Voroněžského frontu v době přípravy na kurskou bitvu.

Obrázek

Zde je přehledná mapka, která ukazuje postavení jednotlivých armád Středního frontu, který držel severní část oblouku a Voroněžského frontu, který měl v péči tu jižní část.

Samotná 40. armáda vznikla 26. srpna 1941 na základě štábu 27. střeleckého sboru a v této době jí velel generálmajor Kuzma Petrovič Podlas. Byla součástí Jihozápadního, potom Brjanského a v době bitvy u Kurska Voroněžského frontu. Zde jí už velel generálporučík Kirill Semjonovič Moskalenko. Mezitím ji veleli generálporučík Michail Artěmjevič Parsegov a generálporučík Markjan Michajlovič Popov.

Obrázek
Kirill Semjonovič Moskalenko

Dle Moskalenkových memoárů začala 40. armáda budovat obranu už v dubnu roku 1943. Základní požadavky na budování protitankové obrany stanovil generální štáb Rudé armády poté, co štáb armády provedl rekognoskaci svého úseku budoucí obranné linie Voroněžského frontu. Vše ostatní bylo v kompetenci velitele armády, a jeho prořízených velitelů sborů, divizí, brigád, pluků, praporů a rot. D

Obranu tvořila – jak už víme - podle vzpomínek generála Moskalenka tři pásma: hlavní, druhé a týlové armádní.

Hlavní pásmo mělo tři postavení.

V hlavním pásmu obrany, které bylo široké 56 kilometrů bylo celkově 30 kilometrů terénu, které byly vyhodnoceny jako možné tankové směry. Ty byly přehrazeny protitankovými zátarasy a překážkami, jejichž celková délka byla 102,3 kilometru. Bylo to:
- 67,5 kilometru minových polí
- 34,8 kilometru protitankových příkopů, stěn a kůlových zátarasů

Vše doplněno 10,3 kilometry záseků v lesních porostech.

V druhém obranném pásmu vzniklo byly tankové směry přehrazeny protitankovými zátarasy a překážkami , jejichž celková délka byla 28,3 kilometru. Bylo to:
- 16,1 kilometru minových polí, celkově bylo v tomto pásmu obrany armády položeno 9651 kusů protitankových min
- 12,2 kilometru protitankových příkopů, stěn a kůlových zátarasů

V týlovém pásmu obrany širokém 43 kilometrů nebyly budovány protitankové překážky, jako přírodní zde posloužila řeka Psjol.

Příčná postavení mezi druhým a týlovým pásmem byla dvě. Pravé a levé. Protitankové překážky byly vybudovány jen v levém příčném postavení. Opět to byly protitankové zátarasy a překážky , jejichž celková délka byla 6,1 kilometru. Bylo to:
- 4,6 kilometru minových polí, celkově bylo v tomto postavení položeno 2879 kusů protitankových min
- 1,5 kilometru protitankových příkopů, stěn a kůlových zátarasů

Zhušťování výbušných zátarasů během obranného boje měly na starosti rychlé zatarasovací oddíly tvořené ženisty. V každé střelecké divize byly v pohotovosti 1 až 2 ženijní čety na nákladních automobilech s 400 až 500 protitankovými minami. V armádní záloze byly 2 ženijní roty a každá měla 1500 až 2000 protitankových min.

Jinak platilo a je prokázáno, že protitankové čáry se budovaly na směrech ohrožených tanky a členily se do celé hloubky obrany 40. armády. Na každé této čáře byly podle místního terénu připraveny protitankové opěrné body, postavení pro dělostřelectvo, tanky a samohybná děla a také různé zátarasy. Na nejdůležitějších směrech byly vykopány protitankové příkopy břehy řek a okraje roklí byly skopány. V lesích a hájích byly vytvořeny záseky a ty byly kryty minami a výbušnými a ohňovými fugasy.

Moskalenko uvádí, že protitankové opěrné body byly budovány a organizovány v měřítku střeleckých pluků. Podle tankových směrů se členily na hlavní a druhořadé a tomu odpovídali o jejich složení. Průměrně ale bylo dosaženo taktické hustoty 11 protitankových děl a 10 kusů protitankových pušek na kilometr fronty. To nebylo málo. A k tomu ještě velitelé pluků a divizí měli k dispozici protitankové dělostřelecké zálohy, plně motorizované, které dokázaly manévrovat rychlostí která zaručovala rychlé posílení jakéhokoliv ohroženého směru. Z prostorů rozmístění měli jejich velitelé, do velitel palebné čety včetně osy přesunů na jednotlivé čáry projity a projety.

Do boje stránky se mělo zapojit veškeré dostupné dělostřelectvo, které toho bylo schopno. Napřed byly připraveno vést dálkovou palbu na prostory rozmístění tanků nepřítele, při zahájení boje potom ostřelovalo jedoucí tanky přehradnou palbou. Pokud by došlo k průlomu předního okraje postupu nepřítele do hloubky bylo povinno zahájit boj s tanky přímou palbou a to včetně všech protiletadlových děl.

Posledním prvkem, který Moskalenkovi vojáci vytvořili na všech stupních velení bylo to, že v každé střelecké četě a rotě byly vytvořen y skupiny tankoborníků s náložemi, protitankovými minami a protitankovými granáty. O zápalných lahvích se už nepíše.

Tolik Moskalenko a protitanková obrana jeho armády. Schéma celého složení protitankové obrany jeho armády se mi nepodařilo získat. Ale pro představu V8m mohu poskytnout schéma protitankové obrany jiné armády v Kurském oblouku.

Obrázek

Je to schéma protitankové obrany 13. armády Centrálního frontu. Frontu velel Rokosovský a 13. armádě generál Nikolaj Pavlovič Puchov. Když na to hodíte oko, je to opravdu něco, co už stojí za pozornost.

Pravdaže, že tato armáda zachytila hlavní úder modelových tankistů a pěšáků a přesto, že utrpěla vážné ztráty, dokázala německý útok zadržet v taktické hloubce obrany. Asi tedy udělala vše, co bylo potřeba, a udělala to dobře.

http://militera.lib.ru/science/peredelsky_ge/ill.html
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“