Stránka 1 z 1

Těžký osud jedné divize a jejího velitele

PříspěvekNapsal: 8/1/2018, 14:47
od Pátrač
Obrázek

PÁR SLOV O JEDNÉ SOVĚTSKÉ DIVIZI A JEJÍM VELITELI.


44. horská střelecká divize Rudé armády byla s divize s dlouhou minulostí, ale velmi krátkou přítomností a bez budoucnosti.

Byla zformována na základě výnosu ÚV VKS(b) a Sovnarkomu ze dne 23. dubna 1941 č. 1112-45 na základě tradiční pěší – střelecké divize číslo 44. Tedy 44. Kyjevské divize Řádu Rudého praporu s čestným názvem Ščorsova. A tak logicky musí následovat soubor informací o této divizi, co byla předchůdcem námi sledované vojenské součásti.

Původní divize, tedy 44. střelecká vznikla 15. srpna 1919, bojovala v občanské válce na Ukrajině, ve válce s Polskem a po dlouhých mírových letech se podílela na obsazení Polska a nakonec bojovala ve válce s Finskem. Její poslední akce před zásadní změnou byla účast na obsazení Besarábie a Severní Bukoviny.

Jedním z jejích prvních velitelů, tedy úplně prvním, byl Nikolaj Alexandrovič Ščors, který jí velel ve věku pouhých 24 let, stal se legendou a padl v boji za nejasných okolností. Stalo se to 30. srpna 1919 v boji se 7. brigádou 2. sboru Galické armády, což byla regulérní armáda Západně-Ukrajinské národní republiky.

Obrázek
Velitel divize Nikolaj Vasiljevič Ščors

Její osudy mezi válkami nejsou nijak zajímavé - redislokace, reorganiazce, změny ve velení, přezbrojování, výcvik - prostě běžný vojenský život.

Před začátkem války s Finskem byla tato divize doplněna odvedenci a přemístěna ze Žitomirské oblasti do Karélie. Tedy na místo kterému neodpovídala ani její výcvik ani její vybavení. Po přesunu, značně neuspořádaném, se rozvinuje v prostoru Kimasozero v Muezerském okresu. Stalo se v druhé polovině listopadu 1949.

Stala se součástí 9. armády, které velel Sborový velitel Duchanov a od prosince 1939 potom budoucí obránce Stalingradu Vasilij Ivanovič Čujkov
Složení divize před prvním bojem s finskou armádou:
25. střelecký pluk, velitel major Michail Michailovič Pljuchin
146. střelecký pluk, velitel major Pjotr Vasiljevic Ivlijev
305. střelecký pluk, velitel major Kuzma Semjonovič Lehkoduch   

Obrázekxxxxx Obrázek

Velitelé 25. a 305. střeleckého pluku Michail Michailovič Pljuchin a Kuzma Semjonovič Lehkoduch   
       
122. dělostřelecký pluk, velitel major Stěpan Stěpanovič Korženěvskyj
179. houfnicový pluk , velitel major A. I. Balajev
312. samostatný tankový prapor, velitel kapitán Pavel Vasiljevič Tumaček
4. samostatný průzkumný prapor, velitel major Ščerbin
12. samostatný spojovací prapor, velitel poručík Vasil Semjonovič Kašelev
56. samostatný protitankový oddíl, velitel Genadyj Antonovič Loginov
61. samostatný ženijní prapor, velitel kapitán Rybalčenko   
66. samostatná protiletadlová kulometná rota, velitel kapitán Trubačev   
5. samostatná protichemická rota, velitel nadporučík Stojancev 
42. samostatný automobilní dopravní prapor  
113. samostatná vyprošťovací a opravářská rota, velitel Kirilov
70. polní pekárny
78. samostatný zdravotnický prapor, velitel vojenský lékař 2. třídy Likechmacher
86. polní mobilní nemocnice, velitel vojenský lékař 3. třídy Meliguev
29. polní veterinární lazaret, velitel Rusanov

Celkové počty divize k 7. prosinci 1939
16 716 vojáků všech kategorií a obslužného personálu
5 191 koní, z toho 1474 dělostřeleckých, 2239 od trénu a 1478 jiného určení
22 tanků T-37
12 tanků T-26
18 tanků T- 27
12 obrněných automobilů   
447 nákladních automobilů
46 lehkých automobilů
145 kusů speciálních
9 autocisteren
104 traktorů
88 motocyklů   
3 lehké letouny pro spojovací účely      

Ruční zbraně:
11 531 pušek
2 812 pistolí a revolverů
479 lehkých kulometů     
171 těžkých kulometů
21 protiletadlových kulometů   
241 šavlí                

Dělostřelecký materiál:      
18 minometů
267 puškových granátometů
61 protitankových kanónů ráže 45 mm
20 plukovních 76,2 mm kanónů vzor 1927
28 houfnic ráže 122 mm vzor 1927   
12 152 mm houfnic
30 kanónů 76,2 mm vzor 1930       

Spojovací materiál tvořilo 192 různých radiostanic
Hospodářský a dopravní materiál. 26 autokuchyní, 110 tažených kuchyní, 864 povozů, 369 dvoukolových kár, 2 tačanky.

První ešelon 44. střelecké divize dorazil na sever do stanice v Kočkomě 6. prosince 1939. Přivezl 2. střelecký prapor 305 střeleckého pluku.
V polovině prosince 1939, byla tato divize poslána na pomoc porážené 163. střelecké divizi, částečně obklíčené u Suomussalmi. Vyrazila bez bojového zajištění po Raatské silnici obklopené hustým lesem . Postupně se vinou špatné koordinace roztáhla na délku 30 kilometrů. 12 kilometrů od Suomussalmi byla zastavena finskou dobře zakopanou pěší jednotkou a okamžitě uvízla.

Obrázek
Pobití a zmrzlí vojáci 44. střelecké divize kolem Raatské cesty

Následně skvěle bojující finští vojáci vyslali po celé její délce skupiny pěšáků na lyžích a ty nezkušené sovětské vojáky bez problémů uvedli do velkého chaosu a postupně divizi rozsekali na šest obklíčených částí. Spojení a tím pádem i koordinace se zhroutily a těžká výzbroj, která jediná mohla pomoci se k pěšákům nikdy nedostala.
Divizi velel Alexej Ivanovič Vinogradov.

Obrázek
A zde ho máme.

Divize neměla zimní vybavení a vojáci strašně trpěli mrazem. Velitel divize nedokázal využít sani těch těžkých zbraní co měli jednotlivé obklíčené součásti divize k dispozici. Divize byla ničena a když dostala rozkaz k ústupu, začalo další utrpení.

Obrázek
Zničené tanky 312. tankové brigády na Raatské cestě.

Ztráty, které utrpěla byly děsivé:
9000 vojáků,
16 kanónů ráže 76,2 mm,
12 kusů 122 mm houfnic
25 protitankových kanónů ráže 45 mm
37 posilových tanků T-26 a T-38
280 těžkých a lehkých kulometů a
150 motorových vozidel veškerá mobilní spojovací technika.

Divize ustupovala v katastrofálním stavu – raněné nechala na místě, kde většinou zmrzli a Finové necítili na tomto stavu potřebu cokoliv změnit. Celou dobu byly součásti divize ničeny palbou všeho druhu a nakonec následoval lov na ztracené rudoarmějce, kteří nedokázali dojít ke svým.

Obrázek
Toto zbylo po zničené 44.střelecké divizi na Raatské cestě. Každopádně to byla jedna z nejhorších porážek plnokrvné divize Rudé armády, jakou kdy tato armáda utrpěla do začátku Velké vlastenecké války.

Vinu za porážku sovětské vedení dalo veliteli divize a jeho nejbližším spolupracovníkům. Válečný tribunál 9. armády následně odsoudil k trestu smrti tyto důstojníky:

velitele divize Alexeje Ivanoviče Vinogradova

náčelníka štábu divize Ivana Timofejeviče Pachomenka

politického zástupce velitele divize O.I. Volkova.

Byli popraveni před nastoupenými zbytky divize dne 11. ledna 1940. Dlouho po těchto událostech se tyto oběti dočkali plné rehabilitace.
To co z divize zbylo, dostal pod velení podplukovník Semjon Akimovič Tkačenko ,který ji vedl až do naplnění jejího těžkého osudu.

Obrázek
Velitel 44. střelecké a později 44. horské střelecké divize generál Semjon Akimovič Tkačenko.

Divize zůstala na místě, do dalších bojů s Finy už nebyla nasazena. Postupně byla doplňována a cvičena. Bohužel už nikdy nedosáhla síly a úrovně výcviku před finskou válkou.

Polská kampaň.

Dne 1. září 1939 začala válka mezi Polskem a Německem. Poláci bojovali tvrdě ale šlo od počátku o ztracenou věc. Netušili, že ve smlouvě mezi Sovětským svazem a Německem známe jako Pakt Molotov-Ribbentrop je tajný dodatek, který už před touto válkou část Polska předurčuje pro obsazení Sovětským svaze, na tomto násilném aktu se podílela i 44. Kyjevská střelecká divize Rudého praporu Ščorsa.

14. září 1939 byly vydána směrnice Lidového komisaře obrany SSSR Klimenta Vorošilova a náčelníka generálního štábu Rudé armády Šapošnikova číslo 16633 a 166334 o začátku útočné operace proti Polsku

Orgány velení a vojenské součásti Žitomirské armádní skupiny, mezi nimi i naše 44. Kyjevská střelecká divize Rudého praporu Ščorse, zahájili přípravu nezahájení osvobozeneckého pochodu. Pod tímto slovním krytím šli vojáci napadnout Polsko.

16. září byla Žitomirská armádní skupina byla přejmenována na Šepetovskou armádní skupinu Ukrajinského frontu, 8. střelecký sbor s naší divizí se rozvinul v prostoru měst Ostrog a Slavuta s pohotovostí k pochodu a rozvinutí do bojové sestavy okolo Dubna

17. září začalo samotné Polské tažení Rudé armády. Šepetovská armádní skupina- tedy její předvoje překročily polské hranice mezi 5 a 6 hodinou ráno po zlomení slabého odporu polských pohraničníků a malých sil armády v příhraniční oblasti. Na čele 8. střeleckého sboru postupovala 36. lehká tanková brigáda a Dubno obsadila bez boje. Jednotlivé součásti 44. střelecké divize postupovaly kryty zajištěním v pochodech sestavách a průzkum zjistil, že Poláci bez boje ustupují na západ a když už došlo k boji, tak s malými silami polských pohraničníků, vojáků a četnictva, které nedostaly rozkaz ustoupit nebo jej z hrdosti ignorovaly.

18. září byla Šepetovská armádní skupina přejmenována na Severní skupinu armád.

Vojska 8. pěšího sboru ve dnech 19. až 20. září obsadila město Vlašimi - Volyňskyj a rozmístila se kolem něho.

V 10 30 dne 21. září 1939 bylo na velitelské stanoviště Ukrajinského frontu doručeno nařízení lidového komisaře obrany SSSR číslo 16693, zastavit vojska na tom místě kde nenacházely ve 20 hodin dne 20. září 1939. Zde se měly zastavit, přejít do obrany a být v stále pohotovosti k dalšímu postupu.

22. září 1939 se 44. střelecká divize, jako součást 8 střeleckého sboru vysunula na linii západně od Vladimiru Volyňského – Sokal. Celkově Severní armádní skupina dosáhla linie Kovel – Rožice – Vladimír Volyňskou – Ivaniči

28. září byla Severní armádní skupina přejmenována na 5. armádu.

V březnu 1940 byla divize opět přemístěna na Ukrajinu. Zde se v červu 1940 stala součástí 49. střeleckého sboru 5. armády a stala se součástí sil, které dostaly za úkol odebrat Rumunskému království Besarábii a Severní Bukovinu.

Do Velké vlastenecké války šlo divize v tomto složení:

25., 146., 305. a 319. horský střelecký pluk
122. dělostřelecký pluk
179. houfnicový dělostřelecký pluk
56. stíhací protitankový oddíl
424. samostatný protiletadlový oddíl
38. dílenský a opravářský oddíl
4. průzkumný prapor
61. ženijní prapor
12. spojovací prapor
42. automobilní prapor
78. zdravotnický prapor
5. rota chemické ochrany
165. automobilní dopravní rota
70. polní pekárny
156. pobočka polní pošty
398. polní pobočka státní banky

Když se začala formovat, dělo se to v oblasti Blechova na dnešní západní Ukrajině.

K 21. červnu 1941 byla divize součástí sil Jihozápadního frontu a měla po posledních doplňcích téměř tabulkový počet vojáků. Byla součástí 13. střeleckého sboru 12. armády. Ale i nyní proudily doplňky.

22. června 1941 jí byla vyhlášena bojová pohotovost a po přesunu zaujala obranu v prostoru města Tuchly ve Lvovské oblasti. Zde byla v klidu- nepřítel neprojevil v tomto úseku velkou aktivitu, tedy co se týká pozemních sil.

Ale velitel dělostřelectva poslal dochovanou zprávu, která praví, že - cituji:

„už 22. června 1941 zahájilo německé letectvo výpady proti jednotkám divize. Následkem bombardování potom dle hlášení bylo u 122. dělostřeleckého pluku 12 vojáků zraněno a 5 mužů a 8 koní zabito“.

Ale z důvodu hrozby obklíčení 13. střeleckého sboru dostala rozkaz a ustoupila na východ. /stup znamenala první ztráty ale nebyly to ztráty bojové ale dezerce. Mnoho vojáků bylo donuceno k činné službě přestože se necítili občany Sovětského svazu- pocházeli ze Severní Bukoviny a to Sovětský svaz sebral Rumunsku jen rok krátce před těmito událostmi. Uteklo i nemálo Ukrajinců a nováčků.

Rozvědná zpráva velitelství 44. horské střelecké divize., cituji:

V okolí obcí Verba, Studene Višně, Novoselica a Torun bylo v 8 00 hodin dne 24. června 1941 zjištěno soustředění pěchoty, dělostřelectva a tanků. V okolí obce Skotarsko bylo zjištěno 2000 pěšáků, 30 tanků, 18 děl a 300 příslušníků jízdy a v Novoselci až tři pluky pěchoty s dělostřelectvem. Bylo zjištěno, že nepřítel zaminoval cestu z obce Tokel na státní hranici u Svaljavky ….

Od nepřátelského zběha byla získána informace, že 26. června 1941 se soustředilo v obci Nižně Vereckij až 2000 vojáků a v blízkosti Verbaše je umístěno 6 těžkých děl.. Byly provedeny opravy cesta a mostů. K hranicím stále přichází němečtí důstojníci oblečení v civilních šatech.

28. června 1941 pravděpodobně nepřítel pokračoval v soustřeďování svých sil v lesích podél hranice.Podle zprávy rozvědky přijaté v 01 00 hodin dne 29. června 1941 překročili v noci na 28. června 1941 malé skupiny nepřítele státní hranici v sektoru 319. střeleckého pluku a palbou z pušek a kulometů ostřelovaly hlídky sovětské pohraniční stráže.

Podle zprávy průzkumu přijaté v 17.00 hodin dne 29. června 1941 zahájil nepřítel postup a pronikl do sovětských minových polí před obranou divize a v noci na 29. června 1941 bylo slyšet mohutné výbuchy min. Během ofenzivy nepřítel neprojevil houževnatost.

Na základě těchto zpráv dospěl náčelník dělostřelectva 44. horské střelecké divize, že nepřítel provádí průzkum bojem a útočí lokálně, ale ve svých operacích neprojevuje houževnatost.

Konec citace.

Takže víme jak vypadaly první dny války naší divize. Jenže potom už to byl jen nekonečný tvrdý boj a ústupy až k Lipovci.

1. července 1941 se hlavní síly divize nacházely na čáře Cholov – Rožňatov – Ceňav – Něbuchov. Její 25. horský střelecký pluk dostal rozkaz a jako zadní voj kryl odchod divize dále na východ, na novou čáru Račen – Tuža Mala.

V noci ze 6. na 7. července divize překročila řeku Zbrug a celá 12. armáda obdržela rozkaz převzít obranu Letičevského opevněného rajonu. Naše divize měla vyčleněný čas ke konsolidaci Čelichovo – Nečernicí. V této době ale ztratila kontakt se svým 146. horským střeleckým plukem.

O dva dny později německé jednotky prorazily na několika místech lečičevskou obranou linii a na rozkaz STAVKY vydalo velení Jihozápadního frontu rozkazy 9. a 12. armádě odejít na čáru Bílá Cerkev- Tetřev – Kitaj – Gajsin. Zde prošla těžkými boji a začala její degradace. Byla několikrát obklíčena motorizovanými jednotkami nepřítele a při probíjení ztratila jak mnoho mužů, tak i většinu těžké výzbroje. Jen v bojích o městečko Novoarchangelskoje ztratila na mrtvých 711 vojáků.

Divize velmi rychle slábla. Z hlášení 12. července 1941 vyplývá, že měla tyto stavy:

4276 vojáků z tabulkových 14 106
1274 koní z tabulkových 6744
69 automobilů z tabulkových 287
1 motocykl z tabulkových 22
2861 pušek a karabin z tabulkových 7021
384 automatických pušek z tabulkových 2579
111 samopalů z tabulkových 351
48 těžkých kulometů z tabulkových 110
1 protiletadlový kulomet tabulkových 28
17 76 mm horských děl z tabulkových 32
5 45 mm protitankových děl z tabulkových 13
0 122 mm houfnic z tabulkových 24
20 minometů ráže 82 mm z tabulkových 48
21 minometů ráže 50 mm z tabulkových 60
a posledních 7 radiostanic.

Boj o Lipovec, kdy vojáci 44. horské střelecké divize 22. července 1941 srpna odrazili silnou slovenskou Rychlou brigádu, která měla k dispozici:
4 655 vojáků,
55 poddůstojníků a 195 důstojníků vyzbrojených mimo pěchotní zbraně
75 protitankových kanónů,
2 minomety,
123 kanónů různé ráže,
5 obrněných automobilů a
43 lehkých tanků,

jí rozhodně slouží ke cti.


Téměř bez vlastního dělostřelectva, s pár posledními protitankovými kanóny a podporou dvou oddílů sborových těžkých zbraní slovenský útok odrazila, ale současně utrpěla těžké ztráty.

S potěšením mohu říci, že článek –velmi krátký - o boji o Lipovec na Slovenské Wikipedii je naprostý blábol.

Já se pokusil najít více v literatuře a dle hlavního zdroje s názvem Slovenská armáda 1939-1945 od Břetislava nakládala a Charlese K. Klimenta to mohlo být asi takto:

V šest hodin ráno byla přezvědná skupina zatažena do boje. Během postupu k nepříteli byla posílena dvěma četami tanků od 3. roty útočné vozby, rotou pěchoty, dvěma četami cyklistů a jednou baterií 11. dělostřeleckého pluku. Boj se vedl o výšinu, která ovládala západní přístup k Lipovci. Tanky postupovaly k výšině otevřeným terénem, sovětské dělostřelectvo bylo dobře zastříleno na přístupovou silnici. Tanky využívaly terén a zahájily palbu na Lipovec a sousední Kamionku. Dva se oddělily s cílem pomoci přezvědné skupině. Protože sovětská pěchota neměla protitankové kanóny, oba stroje její linii bez potíží projely a za nimi šla slovenská pěchota.

Obrázek
Slovenská pěchota postupuje polem k Lipovci.

Osm tanků z hlavních sil brigády dostalo mezitím za úkol pomoci cyklistům přezvědné skupiny, zastaveným sovětskou pěchotou. Tanky překonaly bez palby liščí nory, a pokračovaly dál. Na žádost pěchoty se ale vrátily, a sovětskou pěchotu pomohly zlikvidovat palbou i pásy.

Obrázek
Slovenští protiletadloví dělostřelci.

Přestože sovětské minomety a dělostřelectvo vedly palbu z prostoru okolních obcí Kamionka a Feliksovka, čelním jednotkám brigády se podařilo kolem desáté ráno dobýt kopec mezi Lipovcem a Feliksovkou.

Obrázek
Slovenský jezdecký průzkum

Zbytek brigády zatím vyčkával v pochodové sestavě a čekal na svůj čas. Plukovník Pilfousek nařídil vyhodnotil situaci jako příznivou a 10 hodin a 15 minut nařídil všeobecný útok na Lipovec. Ten začal ale až za dvě hodiny, dělostřeleckou přípravou, do které se zapojilo jak dělostřelectvo, tak tanky. Tanky v součinnosti s pěchotou dobyly kopce na obou stranách cesty vedoucí do Lipovce.

Motorizovaná pěchota a protitankové kanóny toho využily a následovaly tanky po silnici, ale sovětské dělostřelectvo na ně zahájilo palbu a ničilo nákladní automobily jedno za druhým. Dělostřelectvo brigády zahájilo protibaterijní palbu a ta trvala skoro hodinu.

Obrázek
Slovenský 105 mm polní kanón vzor 1935 u Lipovce.

Sovětský odpor sílil, a kopec na pravé straně Lipovce se brigádě nepodařilo obsadit. Po třech a půl hodinách nakonec čelní jednotky brigády dosáhly v 16 hodin předměstí Lipovce a rychlým postupem obsadily železniční stanici. Prapor útočné vozby ztratil během tohoto boje dva tanky. První byl kuriosně zasažen minometnou střelou do otevřeného poklopu velitelské věžičky. Velitel byl zabit a zbytek posádky tank opustil. Druhý tank potom dostal zásah , který zničil převodové mechanismy. V této době potom velení brigády začalo tanky vyvádět z boje k vůli doplnění munice a paliva.
Tanky, které bojovaly u Kamionky obdržely rozkaz k doplnění materiálu také ale při přesunu dva z nich uvázly a byly opuštěny. V noci jeden z nich sovětská pěchota zničila.

Plukovník Pilfousek naznal v 17 hodin, že Lipovec je již dobyt a nařídil brigádě aby se rozmístila v obci na noční odpočinek. Jenže situace byla jiná, brigádu natačenou na jednu pochodovou osu stihl razantní protiútok provedený silami dvou střeleckých praporů. Tento protiútok směřující do pravého boku brigády měl úspěch a brigádu rozsekl na dvě části.

Důsledek byl tristní. Jednotky už v Lipovci zachycené a ty co do něj právě dorazili zde uvízly v obklíčení a a hlavní síly brigády propadly panice zahájily panický ústup zpět do Ščastlivé. Sovětský protiútok se podařilo zastavit až asi 2 km před Ščaslivou.. Přece jen dva oslabené střelecké prapory se nemohly dlouho měřit s pětinásobnou přesilou.

Obrázek
Plukovník Pilfousek s velitelem německého horského sboru Ludwigem von Keblerem

Na pomoc jednotkám bojujícím v Lipovci bylo vysláno celkově 6 tanků. Tyto tanky se skutečně dostaly do Lipovce, kde se k nim připojil jeden zde bojující tank. V Lipovci se následně rozpoutal tvrdý boj, při kterém se tanky probyly k obklíčené rotě protitankových kanónů a k obrněným automobilům. Jeden automobil již hořel, další byl zajat sovětskými vojáky a byl získán zpět až další den. Třetí byl poškozen. Tanky s obrněnými automobily bojovaly ve vesnici až do dvaadvacáté hodiny a potom ustoupily. Sovětské protitankové kanóny, je od momentu, kdy vyjely na otevřený terén začaly ostřelovat a dva zasáhly. Jeden explodoval a druhý musel být opuštěn.

Obrázek
Zničený slovenský lehký tank LT-38 u Lipovce.

Obranné postavení brigády bylo mezitím posíleno dvěma rotami cyklistů od německé 97. pěší divize a fronta v tomto úseku byla stabilizována. Ráno brigáda obsadila Lipovec bez boje, protože jednotky Rudé armády se v noci stáhly.

Ztráty:
- 75 mrtvých, 167 zraněných, 2 zajaté a 17 pohřešovaných.
- šest úplně zničených tanků a sedm těžce poškozených.
- jen úplně zničený obrněný automobil a dva další byly těžce poškozeny,
- zničeno mnoho nákladních vozidel mezi 20 až 30 kusy.

Většina pramenů tvrdí, že boj o Lipovec odhalil několik faktů. Údajně brigáda nebyla dost silná k tomu, aby mohla porazit plnohodnotnou divizi, která bránila připravená obranná postavení. Jenže my víme, že rozhodně nešlo o plnohodnotnou divizi, ale o divizi, která byla v bídném stavu jak materiálně tak lidsky. Přesto se zde rudoarmějci předvedli v dobrém světle. Musí se ale uznat, že pokud by do obrany v Lipovci opřely ostřílené jednotky wehrmachtu, asi by to bylo jiné.

Obrázekxxxxx Obrázek
Polní hřbitov slovenských vojáků padlých v boji o ukrajinský Lipovec.

Lze asi bez výhrad souhlasit s tím, že v tomto boji vojáci brigády bojovali z velké většiny statečně.

Jenže brigáda a její velení bojovaly z pohledu taktického umění špatně. Proč?

Naprosto nedostatečný průzkum

Dělostřelectvo nedokázalo najít a umlčet sovětské těžké zbraně

Nebyla navázána součinnost se sousedy což byla 24. pěší divizí na severu a 97. pěší divizí na jihu a brigáda bojovala jako samostatný celek.

Brigáda také dle historiků neměla dost pěchoty pro podobný útok. Myslím si, že měla tolik tanků, že to mohlo být eliminováno, ale je fakt, že tanky ve velké obci jsou v nevýhodě. Jenže na druhé straně nevím, že by některý tank byl zničen přímo v Lipovci sovětskou pěchotou.

Něco málo filmového pokoukání :
https://www.youtube.com/watch?v=_lBB4EiWLTY

Slovenské Rychlé brigádě velel bývaly československý plukovník generálního štábu Rudolf Pilfousek, německé národnosti který byl Mnichovu propuštěn a dal se do služeb slovenské armády. Viz foto.
Obrázek

A co dál k naší 44. horské střelecké divizi?

23. července 1941 divize přešla do sestavy 8. střeleckého sboru 12. armády a posílena o 712. horský střelecký pluk 72. horské střelecké divize měla za úkol držet linii Lipovec – Popovka.

Obrázek
Mapa bojové činnosti 44. horské střelecké divize dne 26. července 194, tedy 4 dny po bitvě o Lipovec ukazuje, že smíchána s dalšími silami a sama rozdělena na dvě vzdálené části, vedla ústupové boje a v jejím pásmu obrany čelila útokům tří německých pěších divizí.

Zde už byla velmi slabá. Zbylo jí dle Alexandra Alexejeviče Maslova 4013 vojáků, 1025 vojáků stálého stavu a poddůstojníků, 3199 pušek a karabin – mnoho vojáků své zbraně ztratilo nebo zahodilo, něco málo děl a 66 těžkých kulometů.

Velitel 179. houfnicového pluku napsal dělostřeleckému oddělení divize hlášení, že morálka vojáků je v troskách a že nejhůře je na tom velitelský sbor. Tento počet který je objektivně vyšší než výše popsaný stav k 12 červenci je dán tím, že byla posílena jedním kvalitním střeleckým plukem od jiné divize a ten už jí zůstal.

Obrázek

Zde je mapa bojové činnosti 44. horské střelecké divize dne 31. července 1941. Je vidět že jako záloha velitele Skupiny Ponedělin zahájila útočnou činnost severovýchodním směrem. Bylo to součástí všeobecného útoku obklíčeného uskupení na východ s cílem probít se z hrozby úplné likvidace. Kotel už byl uzavřen a nic jiného nezbývalo.

Obrázek

Zde je další mapa bojové činnosti 44. horské střelecké divize v Umaňském kotli. Je datována k 1.srpnu 1941 a ukazuje útočnou činnost za účelem probití se z kotle. Divize útočí severně do boku 9. tankové divize Wehrmachtu a části jejích sil se podařilo postoupit dále na východ, ale byl odraženy a vráceny do výchozích postavení. Asi zde už byly čerpány poslední síly.

Dále bych mohl pokračovat, ale pro názornost stačí. Už toho moc není. Další osudy divize byly už jen o zmaru. Divize poté co uvízla v obklíčení, ustupovala, bojovala o možnst probít se z obklíčení a nakonec byla zničena. To, co z ní zbylo, kladlo poslední organizovaný odpor v okolí Novo Achangelska.

Ti její vojáci co padli do zajetí nakonec skončili v místním zajateckém tábore, Umaňské jámě.

Ze jsou podrobné texty k umaňské bitvě, obklíčení a katastrofě:
https://ru.wikipedia.org/wiki/Сражение_под_Уманью

Obklíčení u Umaně je jednou z největších porážek Rudé armády na konci července a začátku srpna 1941. Zde došlo k k obklíčení 6. a 12. sovětské armády a 2. mechanizovaného sboru Jihozápadního frontu. 22. července 1941 měly tyto armády 129 500 vojáků a 2. mechanizovaný sbor 28 500 vojáků. Samotná tato německá úspěšná útočná a obkličovací operace by byla na dlouhou samostatnou práci. Naše divize zde napřed bojovala v rámci svého sboru a zadržovala na svém úseku postup nepřítele. Ale poté, co bylo rozhodnuto, že oběma armádám a mechanizovanému sboru bude v rámci pevnějšího vedení velet jediný velitel, což byl generál Ponedělin, byla sboru odebrána a stala se zvláštní zálohou právě celé „Ponedělinovi skupiny“.

První pokus o obklíčení se podařilo skupině odrazit, když 2. mechanizovaný sbor na rozkaz velitele skupiny přešel do útoku a po mnohahodinovém boji dokázal zastavit severní obkličovací rameno, tvořené německou 16. tankovou divizí a dalšími silami. Sbor v boji zanikl, ale dal mnoha tisícům vojáků šanci, ale ta nebyla využita.

Druhý pokus už Ponedělinovi vojáci nedokázali odvrátit a začala tragédie.

Z obklíčení unikl dodnes neurčený počet lidí. Je v tom mnoho nejasností ale i lží,kdy velitelé nad těmi v obklíčení se snažili bagatelizovat celkový rozsah katastrofy a dodnes v tom není pořádek. Po všech peripetiích panuje obecná shoda, že z obklíčení neuniklo více než 15 000 vojáků.

Přibližně 10 000 vojáků padlo před uzavřením kotle a 18 500 sovětských vojáků bylo zabito při pokusech napřed udržet kotel a potom při probíjení se ven. Od 65 – 110 000 jich bylo zajato. K dnešnímu dni je Umanský Kotel jednou z nejtragičtějších událostí a "bílé místo" v dějinách Velké vlastenecké války.
Většinu zajatých vojáků Rudé armády v kotli Němci nahnali do takzvané Umaňské jámy. Byla to totiž jáma po těžbě cihlářské hlíny, široká 300 a dlouhá 1 000metrů. Stěny strmé a vysoké až 15 metrů.

Při přesunech sem a potom i zde Němci okamžitě stříleli zjištěné politické pracovníky, vojáky NKVD, pohraničníky a vojáky židovského původu. Dále postříleli vážněji raněné a jinak oslabené. Celkový počet zde pochovaných lidí je stále neznámý.

Obrázek
Fotografie sovětský vojáků v Umaňské jámě

Z protokolu výslechu velitele strážní jednotky tohoto tábora vyplývá, že dokonce zde byla jakási snaha připravovat i stravu, ale jen pro 2 000 zajatců. Sám tento člověk uvedl, že plocha tábora dle německých předpisů stačila pro maximálně 7 000 zajatců, ale on jich měl dle něj v prvním momentu 74 000. Kromě nízkých přístřešků pro sušení cihel nebylo nic jiného pro ukrytí zde zavřených lidí. Z počátku každý den v táboře zemřelo 60-70 lidí, ale už po měsíci tento počet rostl a v říjnu to bylo i 750 mrtvých denně. Mimo hlad a nemoci mnoho zajatců utloukli nebo postříleli strážní.

Obrázek
Zajatci a jejich ostraha v Umaňské jámě.

V bývalé ubytovně pro dělníky v cihelně byly shromážděny těžce nemocní pacienti, ale nebyla tam žádná léčba. Mrtví byli pohřbeni v příkopech, posypáni vápnem.

Obrázek
Památník obětem Umaňské jámy.

A zde do historie vstupuje jeden voják 44. horské střelecké divize. Byl to šéflékař 25. horského střeleckého pluku Grigorij Uglovyj. Ten pracoval právě v této jakoby lágrové nemocnici a do láhví ukládal běžné německé formuláře se jmény vojáků, daty narození, hodnostmi, adresami. Těch co zde, zde postupně umírali. Někdy na lístku bylo i pár posledních slov adokonce i otisky prstů. Když tyto láhve byly nalezeny, bylo možno více než třem tisícům rodin sdělit kdy a jak jejich rodinní příslušníci zemřeli.

O rozsahu porážky vypovídá i to, kolik velitelů - generálů Rudé armády padlo do zajetí a nebo padlo:
2 velitelé armád, 6., a 12. Muzyčenko a Ponedělin, žádný nepadl v boji, ale Gemnerál Ponedělin byl popraven jako zrádce v roce 1950, kdy byl 25. srpna toho roku odsouzen a okamžitě zastřelen. Generál Ponedělin byl rehabilitován v plném rozsahu 13. března 1956. Generál Muzyčenko byl po válce vyšetřován, nebyl shledán žádnou vinou a byl zařazen opět do Rudé armády. V roce 1947 byl převeden do zálohy. Zemřel v roce 1970 v Moskvě.

ObrázekxxxxxObrázek
Zajatí velitelé armád obklíčených v Umaňském kotli, Pavel Grigorjevič Ponedělin a Ivan Nikolajevič Muyzčenko

4 velitelé sborů a 2 velitelé sboru padli v boji.

8 velitelů divizí a 8 velitelů divizí padlo v boji

Zde je jiný formulář- dokument, o ztrátách vydaný samotnou 44. horskou střeleckou divizí, ještě před Uamňským kotlem
Obrázek

Seznam ztrát politických pracovníků 44. horské střelecké divize k 18. červenci 1941.

Zde jsou podrobné stránky věnované Umaňské jámě, kdo umí rusky, má možnost.:

http://www.sdivizia-141.narod.ru/umanskaya_jama.htm

A zde obdobné stránky věnované 44. horské střelecké divizi
http://istor-44gsd.ru/


Osudy divize jsme si probrali, nyní se tedy podíváme na osudy jejího velitele.

Generálmajor Semjonon Akimovič Tkačenko se narodil 24. května roku 1898 ve vesnici Plachtějevka Taramaského okresu Dněpropetrovské oblasti na Ukrajině v rodině rolníka.

Když byl ještě mládě, rodina se přestěhovala do vesnice Mykolajevka v Tobolské gubernii. Rodina patřila k těm nejbědnějším a už jako malý kluk musel pracovat jako pasáček skotu a při polních pracích.

Do bojů První světové války zasáhl jen okrajově. Byl mobilizován 12. února 1917a byl zařazen jako vojín 36. sibiřského záložního pluku v Omsku. V červenci byl s poslán s pochodovou součástí na Jiho-Západní front, kde bojoval v sestavě 413. pěšího Porchovského pluku 104. brigády ve Volyňské gubernii.
V prosinci roku 1917 absolvoval 14denní výcvik granátometníků u svého mateřského pluku a v prosinci 1918 byl poslán domů za účelem vyléčení z vážné nemoci. V lednu zdravotní dovolenou ukončil a následně byl demobilizován.

Po demobilizaci pracoval jako zemědělský dělník u kulaka Vinokurova ve vesnici Skorodnoe v okrese Išim Cobolské gubernie.

V době Občanské války byl v červenci 1919 odveden do bělogvardějské armády admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka a poslán k samostatnému ženijnímu praporu v Omsku. Jako ženista potom působil na mnoha místech- třeba i v Jekatěrinburgu, Ťumenu, malém Kudymkaru a dalších. V srpnu byl poslán na dovolenou ale z té už se Kolčakovcům nevrátil – dezertoval.

Když se v září 1919 přiblížila 51. střelecká divize Rudé armády k železniční stanici Golyšmanovo u Omska, Tkačenko se dobrovolně stal příslušníkem 452. střeleckého pluku této divize, kde byl jmenován zástupcem velitele střelecké čety.

V sestavě této divize bojoval na Východní frontě proti svému byvšímu veliteli Kolčakovi a to v bojích pod Ťumenem a Tobolskem v Petropavlovské operaci.

V červenci 1920 byla divize přemístěna Na Jiho-západní front a zde bojovala proti bělogvardějským silám generála Pjotra Nikolajeviče Wrangela na předmostí u Kachovska, při ofenzivách v Severní Tavrii, při útoku v Perekopsko-Čongarské operaci a útočil i na slavný Turecký val na Perekopu.

Po porážce Wrangelových vojska na Krymu Tkačenko pokračoval v bojích na Ukrajině a tentokrát to byli vojáci báťušky Nestora Ivanovice Machna na jihu Ukrajiny.

Za statečnost a hrdinství na frontách této pro Rusko osudové války byl postupně dvěma Řády Rudého praporu, poprvé v roce 1920 a podruhé v roce 1921 za boje s bandity poblíž Tiraspolu.

Obrázek
Semjon Akimovič Tkačenko jako velitel střelecké čety v roce 1920

Pro Sovětské Rusko a později Sovětský svaz válka skončila pozdě. A začal dvacetiletý meziválečný čas.
Tkačenko rostl ve funkcích i zkušenostech. Velel střelecké četě i rotě u 152. střeleckého pluku, velitelem praporu u 153. střeleckého pluku. Vše jako příslušník 51. Perekopské střelecké divize.

V roce 1926 byl přijat a v roce 1927 ukončil kyjevskou vysokou školu velitelů Dělnicko-rolnické Rudé armády Sergeje Sergejeviče Kameněva.

25. října 1929 byl jmenován velitelem praporu u 137. Kyjevského střeleckého pluku 46. střelecké divize.

10. dubna 1930 se stal studentem Vojenské akademie Dělnicko-rolnické Rudé armády Michaila Vasiljeviče Frunze, kterou ukončil 4. května 1934. Po skončení se stal zástupcem velitele 79. střeleckého pluku 27. Omské střelecké divize Rudého praporu Italského proletariátu. Od září roku 1935 se stal velitelem tohoto pluku.

Dne 13. ledna 1937 byl v hodnosti majora Propuštěn z funkce velitele 79. střeleckého pluku a převeden do kádrové zálohy generálního štábu. Na nové zařazení nečekal dlouho. 19. března 1937 byl jmenován zástupcem velitele 53. střeleckého pluku 19. Jaroslavské střelecké divize Rudého praporu.

Obrázek
Jako velitel pluku v roce 1937

19. června 1938 byl jmenován zástupcem velitel 31. Stalingradské střelecké divize v Astrachani. Po roce a dvou měsících se stal velitelem 28. horské střelecké divize Rudého praporu Vladimíra Michajloviče Azina.

8. ledna 1940 byl rozkazem Lidového komisaře obrany číslo 048 přeložen k 44. Kyjevské střelecké divize Rudého praporu Nikolaje Alexandroviče Ščorsa, kterou převzal po popraveném veliteli. Divize byla zničena a před Tkačenkem stál těžký úkol- znovu ji vybudovat.

Na jaře roku 1941 potom dle rozkazu zahájil z jejích vybraných částí stavět 44. horskou střeleckou divizi. Udělal co mohl, zkušeností, elánu a houževnatosti měl dost. Ale rychlý běh událostí mu nedal čas divizi dostat do takové kondice, aby mohla obstát proti nepříteli, který už stál na hranicích jeho vlasti.

Dne 22. června 1941 44. horská střelecká divize bojovala s nepřítelem v sestavě 13. střeleckého sboru 12. armády Jihozápadního frontu. Divize měla štěstí v tom, že na tomto směru se Němcům a jejich spojencům nepodařily na počátku války takové zničující průlomy fronty jako na severu a středu gigantického příhraničního sražení. Bojovala, ustupovala a slábla. Ale pořád to byla divize. Za boje o Lipovec- popsáno v jiné části této práce, byl její velitel navržen na vyznamenání Leninovým řádem. Už se ale nestalo.

Na začátku srpna 1941 divize, či spíše to, co z ní zbylo, uvízla v obklíčení v takzvaném Umaňském kotli. Zde při pokusech o probití se z obklíčení v Kirovogradské oblasti byl Tkačenko zraněn na hlavě a pravé ruce. Přesto vytrval se svými vojáky a velel divizi dál. První pokusy o průlom byly neúspěšné. Následně byl vydán nový rozkaz a pro lepší možnosti divizi rozdělil na menší části, vydal rozkazy jejich velitelům a šlo se zkusit štěstí. Sám vedl do boje skupinu důstojníků.

On sám padl do zajetí Golovaněvském okresu. Byl umístěn v táboře pro válečné zajatce ve městě Gajsin a zde se mu podařilo utajit totožnost i to, že je velitelem divize. Následně byl jako Ukrajinec propuštěn domů. Okamžitě zamířil směrem k frontě rozhodnut ji přejít a dostat se ke svým.

Poblíž Bíle Cerkve byl dne 30. srpna 1941 zadržen místním proněmeckým četnictvem předán příslušníkům 198. roty polní policie 6. armády Wehrmachtu. Zde byla jeho totožnost určena a začala jeho krutá anabáze válečného zajatce.

Generál Tkačenko padl do zajetí, ale nepoddal se a nezradil. Prošel několik lágrů, mimo jiné i Schlossberg, Vladimir Volynskij a několik OFLAG-ů a jeho život skončil v Sachsenhausenu. Zde se už po několikáté pustil do organizace povstání a hromadného útěku.

Podzemní hnutí založil i v táboře OFLAG-VIIID, kde byl zatčen a uvězněn v Norimberku. Bohužel i v Sachsenhausenu, kde se pokusil o vybudování další podzemní sítě a připravoval další hromadný útěk. Bohužel i zde se našel zrádce a v noci z 2. na 3. února byl spolu s dalšími 178 vyššími důstojníky v táboře zatčen a následně je hnali na hromadnou popravu.

Nedaleko krematoria se zmučení, zoufalí ale nezlomení zajatci na Tkačenkův rozkaz vrhli na své vrahy. Nastal nesmírně krvavý boj, kdy sám generál po povelu zaútočil na německého samopalem vyzbrojeného strážného.

Podařilo se mu srazit jeho zbraň a pokusil se ho uškrtit. Byl ale zabit několika dávkami okolo bojujících strážných z řad SS. Boj trval jen pár minut a ze zajatců nepřežil nikdo.

Tento věrný a statečný člověk padl jako voják- zoufalém a marném boji. Ale v boji. Když jsem dospěl až sem, přiznám se, že mi přišlo líto, že mu asi nakonec nebylo dopřáno poslední štěstí vojáka, tedy vzít sebou na poslední cestu alespoň jednoho nepřítele.

ZÁVĚR

Toto vše jsem chtěl sdělit tomuto vojensko- historickému fóru sdělit. Byla to dobrá divize a kdyby měla čas , možná by její osud i celého prvního období Velké vlastenecké války byly jiné. Ale historie si na kdyby nehraje a tak oba čekal těžký osud.

Není to konkurenční práce proti obdobnému tématu o stejné divizi od kolegy Martas 2411. Jen se to tak sešlo a tuto práci zveřejňuji s výslovným Martasovým souhlasem. Jinak by skončila v šupleti na dlouhou dobu.

Tímto kolegovi Martasovi 2411děkuji. :lej:

Re: Těžký osud jedné divize a jejího velitele

PříspěvekNapsal: 8/1/2018, 20:45
od Martas2411
Bravo,Bravo a ještě jednou Bravo :up: :up: :up: :up:
Super počtení Pátrači.Ty fotky z toho Finska jsou děsivé.Trošku jsem studoval tu finskou anabázi a určitě to sem trochu doplním.Ale byly to jatka.Zcela určitě si mě překvapil s tím Tkačenkem.Ten jeho životopis a vskutku hrdinná smrt na mě udělaly dojem.Narozdíl od Vinogradova,který vlastně nechal divizi zmasakrovat,protože jak sem to tak studoval,tak měl šanci ještě divizi vyvést z obklíčení,ale čekal na rozkaz shora,nechtěl udělat své vlastní rozhodnutí.Ale těžko mu něco vyčítat,takhle tehdy sovětští velitelé byli vychováváni.Umanská jáma,to je taky pěkný masakr.Bože hrůza to byla,nechtěl bych v té době žít.Já se ani nedivím,že sověti potom na území Německa znasilnovali a rabovali,tak jak je to dnes pořád v tisku prezentováno.Hnusná doba to byla.Máš to opravdu pěkně rozepsané a moc se mi to líbí.Přečetl jsem to jedním dechem.Akorát ti tam někde lítaj datumy-roky.Třeba zde-
Dne 22. června 1942 byla 44. horská střelecká divize bojovala s nepřítelem v sestavě 13. střeleckého sboru 12. armády Jihozápadního frontu. Divize měla štěstí v tom, že na tomto směru se Němcům a jejich spojencům nepodařily na počátku války takové zničující průlomy fronty jako na severu a středu gigantického příhraničního sražení. Bojovala, ustupovala a slábla. Ale pořád to byla divize. Za boje o Lipovec- popsáno v jiné části této práce. Byl navržen na vyznamenání Leninovým řádem.
.Ale to je pro mne malichernost,to neřeším.Spíš pro ostatní čtenáře.
Takže abych to ukončil,tak je to jedna z dalších Tvých obdivuhodných prací. :up: :up: :D

Re: Těžký osud jedné divize a jejího velitele

PříspěvekNapsal: 8/1/2018, 22:08
od Pátrač
Ahoj kolego.

Tu překlepovku jsem opravil a trochu upravil celý text. Ono to jinak vypadá ve wordu v kompu a jinak na ploše fóra. Jsem rád, že se Ti to líbí. Mě se tvoje starší práce líbí taky. Má navíc jednu velkou výhodu -je kratší a lidi si ji spíše přečtou než to moje monstrum.

Já ale kratší věci neumím - jak začnu, tak mi to roste pod prsty. Jinak Rudoarmějci zažili v lágrech strašlivé věci. Ale bohužel mnoho jejich spoluobčanů zažili ty samé strašné věci od vlastní vlády. Němci - to byl nepřítel. GULAG - to byli vlastní.

Chování rudoarmějců v osvobozované a později dobývané Evropě by stálo za samostatnou práci a možná na ni někdy dojde. Ale zatím nemám prostor.

Válka proti Finsku byla ve své podstatě katastrofa. Ale bývá často špatně vyhodnocována a někdy dokonce její důsledky zveličovány. I to by bylo na samostatný post.

Zdar a ať se nám daří.