Stránka 1 z 1

Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 3/7/2017, 19:37
od Pátrač
Obrázek

RUDÁ ARMÁDA V OBRANĚ
Kapitola čtvrtá: VÝVOJ PÁSEM OBRANY A JEJICH ŽENIJNÍ ÚPRAVA


PÁR SLOV ÚVODEM

Než se pustím do tohoto kusu cyklu o Rudé armádě v obraně, popíšu ve stručnosti krátký bojový příběh jedné střelecké divize a delší bojový příběh jejího velitele.

2. střelecká divize Dělnicko-rolnické Rudé armády byla zřízena v roce 24. září 1918 na základě Rjazanské pěší divize na rozkaz velitelství moskevského vojenského okruhu. Divize byla velmi aktivně využívána po celou dobu občanské války, účastnila se Buguruslanské operace, Bugulminské operace, Bělebejské a nakonec Ufské operace Rudé armády.

Dále bránila Petrohrad, osvobozovala přilehlá území, i když mi není jasné od koho.

V červu 1920 byla odeslána na polskou frontu, kde se od 4. do 23. července 1920 účastnila v rámci Západního frontu bojů s polskou armádou. Poté až do 25. srpna 1920 měla účast ve Varšavské operaci. Dne 1. srpna divize překročila Desnu a zaútočila na fortovou pevnost Brest - Litevsk, kde dobyla dva forty. Potom se účastnila obsazení samotného Brestu- Litevského a následně zaujala obranu na řece Bug.

Následně podstoupila těžkou bitvu o přepravy přes tuto řeku a potom pokračoval k Varšavě, kde se dostala do mlýnku na maso na přístupech k tomuto městu. Nakonec byla, jako celá zde bojující Rudé armáda poražena, a s velmi těžkými ztrátami byla nucena ustoupit k Bialystoku, kde se zachytila v obraně a už zde vydržela přes částečné obklíčení a další dílčí ústup k řece Lebedě.

V říjnu 1920 po uzavření příměří byla stažena k Minsku, kde se věnovala pomoci národnímu hospodářství a bojovala s různými tlupami marodérů na území Běloruska. Po splnění tohoto úkoly byla rozmístěna v mírových posádkách a žila běžným mírovým životem.

Od 17. do 29. září 1939 se účastnila obsazení té části Polska, kterou měl Sovětský svaz zabrat na základě tajného protokolu sovětsko-německé smlouvy. Vyrazila s mírových posádek, konsolidovala se a po dlouhém pochodu obsadila Prostor Suwalky - Szczuczyn , Grajewo, dnes tato města patří opět Polsku.

10. října 1939 potom jsou jednotlivé části divize soustředěny v Augustenech a vyráží do svého nového prostoru mírové dislokace. Což je okolí města Osovec.

Velká vlastenecká válka pro tuto divizi skončila jejím rychlým zánikem. Dne 22. června 1941 se nacházela na západní hranici Sovětského svazu, 15 kilometrů od uzávěrové fortové pevnosti Osovec. Do boje vstoupila ten samý den v 11 hodin dopoledne. Bránila linii Gonendz - Osovec - Nová Ves, a měla dokonce předsunuté jednotky vysunuty 6 kilometrů východně od Grajewa na linii Ruda - Okól - Opartóvo. Byla součástí 1. střeleckého sboru 10. armády Západního zvláštního vojenského frontu.

23. až 26. června 1941 zaujala poziční obranu na linii řeky Bobr. 26. června 1941 zahájila odchod na linii Knyszyn - Wołkowysk. V té době už byla skoro poražena - ztratila většinu těžké výzbroje.

ObrázekxxxxxObrázek
Zničená technika v Bialystockém kotly a důsledek této porážky - sovětští vojáci pochodují ulicemi Minska 2. července 1941 do zajetí, vstříc těžkému osudu. Většinou smrti hladem a utýráním.

V době 26. června do 3. července 1941 byla zničena v Bialystoském kotli. Přesto se části divize v težkých bojích probíjely na východ ke svým. Postupovaly po ose Sokólka - Krinki - Brzostowica Mała - Brzostowica Wielka až do prostoru Rubeževiči. Dne 3. července se pokusily zbytky divize probít přes obkličovací frontu a byly témeř zničeny. Vše, co z 2. střelecké divize zbylo, se dokázalo dne 25. srpna 1941 probít k vlastním silám západě od města Bělovo. Nezachránila se zástava divize, ani zástavy pluků. Dne 19 září 1941 byla divize oficiálně rozpuštěna a vyškrtnuta z výkazníku Rudé armády.

Divize měla tuto organizační strukturu:
- 13. střelecký pluk vyznamený řádem Rudého praporu
- 200.střelekcý pluk
- 261. střelecký pluk
- 164. lehký dělostřelecký pluk vybavený 16 kusy kanónů ráže 76,2 mm a 8 kusy houfnic ráže 122 mm
- 243. houfnicový pluk vyzbrojený 24 kusy houfnic ráže 22 mm a 12 kusy houfnic ráže 152 mm
- 70. samostatný protitankový oddíl vybavený 18 kusy protitanových kanónů ráže 45 mm
- 320 samosatný minometný prapor vybavený 18 kusy minometů ráže 120 mm - posilový prostředek
- 94. samostatný protiletadlový oddíl
- 59. samostatný průzkumný prapor
- 43. samostatný spojovací prapor
- 15. samostatný ženijní prapor
- 87. rota chemické ochrany
- 84. samostatný automobilní prapor
- 91. zdravotní prapor
Dále potom polní pekárna, pobočka státní banky, polní pošta, dílny oprav dělostřeleckého materiálu a dílny oprav oděvů, obuvy a a materiálu pro hipomobilní trakci.

V divizi sloužili i dva v budocnosti významní velitelé. Byl to Ivan Stěpanovič Koněv, který divizi velel v roce 1937 a Vladimír Jakovlevič Kolpakči.

ObrázekxxxxxObrázek
Dva velitelé 2. střelecké divize v její historii- maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv a generál Vladimír Jakovlevič Kolpakči.

2. střelecké divizi měl velet její velitel, plukovník Michail Danilovič Grišin. Tento důstojník patřil k tomu lepšímu a hlavně zkušenějšímu co Rudá armáda v této době měl ve svých stavech.

Narodil se 29. ledna 1898 v Tulské oblasti ve vesničce Gnilij Olchovec. Jeho rodiče byli prostí rolníci. Jako voják bojoval ve Velké válce v oblasti Pobaltí a byl jednou vážně raněn. V roce 1918 vstoupil jako dobrovolník do Rudé armády a celou občanskou válku bojoval jako velitel čety. Zde začal nabírat zkušenosti, velitelem divize se stal poté, co prošel všemi velitelskými stupni – rota, prapor, pluk a nakonec velitel divize což se stalo v listopadu 1939. Svoji divizi dobře znal.

Obrázek

Velitel 2. střelecké divize v den zahájení války: Michal Danilovič Grišin

Jak už víme, byla to velmi dobře postavená divize s velkou palebnou silou. Bohužel, když válka do Sovětského svazu přišla, velitel této divize se nacházel na dovolené. Přestože se hodně snažil, nepodařilo se mu k divizi dostat a divize tak byla zničena, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit. Nejdále na západ se dostal do města Borisov, kde byl zastaven a dostal za úkol řídit obranu právě tohoto města a přilehlého území.

Bitva o Borisov byla součástí běloruské obranné strategické operace. Plukovník Grišin zde dostal pod velení improvizovanou bojovou skupinu, která z počátku nesla název 2. bojová skupina. Byly mu podřízeny:
- dva kombinované střelecké pluky
- houfnicový plukovní
- samostatné dělostřelecké oddíly kanónů ráže 76,2 mm, z tého dva protiletadlové
- další součásti.
Celkově to mělo charakter střelecké divize, a v bojových dokumentech jeho zvěno bylo nazýváno „kombinovaná divize Grišin“. Neměla číslo, ale jméno po svém veliteli.

Boje o Borisov a okolí probíhaly od 30. června do 10. července 1941. Přestože nakonec byly síly Rudé armády v tomto prostoru donuceny k ústupu k městu Orša, těch 12 dní přestože přineslo Němcům taktický úspěch, bylo operačním úspěchem právě Rudé armády- 12 dní zadržela útok do moskevské oblasti.

Po těchto bojích byl umístěn do kádrové rezervy Hlavního velitelství. Koncem července 1941 nakrátko dostal pod velení 4. výsadkový sbor. S tímto sborem svedl obrannou operaci v oblasti Kričeva. Byl to sbor tvořený skvěle vycvičenými vojáky, měl celkově 4 vzdušně výsadkové brigády. Bohužel byli tito skvělí vojáci spotřebování v těžkých bojích jako obyčejná pěchota. Za tyto boje byl navržen k vyznamenání Řádem Rudého praporu. Protože ale operace skončila neúspěchem, tento řád v tento moment neobdržel.

ObrázekxxxxxObrázek
Sovětští výsadkáři při přehlídce krátce před válkou. Druhý obrázek ukazuje příslušníky výsadkového vojska bojující u Kriceva jako obyčejná pěchota.

V srpnu 1941 převzal velení 42. střelecké divize, která byla součástí napřed 3. a později 21. armády a s touto divizí bojoval obranou bitvu v Polesí. Později převzal 6. střeleckou divizi, která sváděla velmi těžké obranné boje v Bělorusku v Brjanské oblasti. Divize opakovaně upadla do obklíčení - byla to dobrá divize a zatímco ona postavení udržela, sousedé nikoli a tak to dvakrát dopadlo tak, že se musela probíjet ven. Grišin si udržel pevné velení a pokaždé svoji divizi z obklíčení vyvedl.

Tentokrát už ho Řád Rudého praporu neminul. List připojený k vyznamenání praví, že přestože upadl do obklíčení, udržel si zmužilost, přehled, odvahu a při osobním vedení útoků i hrdinství. List také ocenil skutečnost, že vždy vyvedl z obklíčení většinu svých vojáků.

V moskevské útočné operaci se svojí divizí útočil na jižním křídle Brjanského frontu a dokonce se vyznamenal při prvním dobití Voroněže na nepříteli.

V roce 1943 až 1944 velel 376. a 286. střelecké divizi při prorážení blokády Leningradu. Napřed se snažil prorazit koridor do obklíčeného města podél jižního břehu Ladožského jezera. Později potom přispěl k definitivnímu ukončení blokády boji v prostoru Kolpina. V létě 1944 se účastnil útočných bojů proti finské armádě na Karelské šíji.

V roce 1945 jako velitel 286. střelecké divize bojoval ve Viselsko-oderské operaci, útočil na Krakov, Katovice a Slezsko.

Po válce v roce 1946 opustil ozbrojené síly a pracoval jako veřejný činitel v Permu. Zemřel v roce 1982. Nebyl to žádný výjimečný taktik. Byl to ale zkušený a rozvážný frontový velitel divize. Své vlasti nezůstal nic dlužen.

Porážku své 2. střelecké divize nemohl nijak ovlivnit. Ovlivnilo ji mnoho věcí, ale pár jich bylo stěžejních:

- byla to divize s velmi propracovanou organizační strukturou, a nezkušení velitelé co u ní zbyli, si s tím nedokázali poradit

- nepodařilo se udržet pod kontrolou velmi silné dělostřelectvo a to ani s týlové zabezpečení těchto děl

- divize během těch pár dnů co jí válečné události vyměřily, nestihla vybudovat ani jednou kvalitní obranné postavení.

HLAVNÍ BLOK KAPITOLY

Nyní se tedy podíváme, jak to bylo v průběhu Velké vlastenecké války s tím budováním pásem obrany a jejich ženijním zabezpečením.


V těžkých bojích počátečního období války byly střelecké divize Rudé armády často s nízkými početními stavy nuceny bránit velmi široké úseky fronty. Jen pár příkladů:
153. střelecká divize na Západní Dvině a Dněpru v červenci 1941 bránila šířku 46 kilometrů
73 střelecká divize tamtéž 20 kilometrů
18. střelecká divize tamtéž 20 kilometrů
53. střelecká divize tamtéž 25 kilometrů
102. střelecká divize tamtéž 35 kilometrů
154. střelecká divize tamtéž 20 kilometrů

To jsou občas neskutečné údaje. Pokud navíc vedeme v patrnost, že dle předválečné obrané doktríny se velitelé snažili o rovnoměrné pokrytí takto dlouhých úseků lidmi a zbraněmi, je logické, že taková obranná linie byla všude stejně slabá a bylo celkově jedno, kam nepřítel udeří. O schopnosti takové obrany pro boj s tanky lze mluvit jen s velkým talentem pro nadsázku.

Pokud tedy měla podle předválečných plánů být šířka fronty bránící se divize až 10 kilometrů a my už víme, že i tak zde byla malá taktická hustota sil a prostředků, tak jak to asi vypadalo na dvou či dokonce vícenásobné šířce? Jako extrém řešení obrany střelecké divize na enormně širokém obranném pásmu uvedu výše uvedenou 153. střeleckou divizi, která měla bránit pásmo široké neuvěřitelných 46 kilometrů. Pro úplnost hned uvedu, že byla snaha jí alespoň trochu pomoci tím, že jí byl přidělen ještě jeden střelecký pluk. Tak se podívejme na první schéma této kapitoly.

Obrázek
Organizace obrany 153. střelecké divize 20. armády na počátku července 1941 u Vitebska

Co na něm vidíme? Půjdeme nato pohledem velitele 153. střelecké divize 20. armády

Soused vpravo - 22. armáda a její 186. střelecká divize

Soused vlevo - 229. střelecká divize 20. armády

Na linii železničního náspu v úseku Zalesie - St. Belica bylo vytvořeno zabezpečovací pásmo. Mělo dvě linie tvořené dvěma řadami opevněných obcí.

První: Zalesie- Čašniky - Dubrova - Lazuki - Kameščina - St. Belica

Druhá: Potašna - Ugly - Kaněvo -Senno

V mezeře mezi těmito linie se pohybovaly dva poměrně silné předsunuté odřady ve složení:

Předsunutý odřad 666. střeleckého pluku
1 střelecký prapor
1 baterie protitankových zbraní
1 baterie lehkého dělostřeleckého praporu
2 ženijní roty

Předsunutý odřad 505. střeleckého pluku
1 střelecký prapor
1 baterie protitankových zbraní
1 baterie houfnicového pluku
1 ženijní rota

Jednotlivé opevněné osady bránily jednotky v síle střeleckých rot, bez významné podpory. Jednotlivé opěrné body v osadách navíc propojovaly přirozené přírodní překážky- vodní toky a vodní nádrže. V opěrných bodech byly vyhloubeny jednotlivé okopy, zřízeny záseky, minová pole a protitankové překážky

Pokud by nepřítel překonal vše, co bylo nutno překonat v těchto dvou liniích a donutil k odchodu i předsunuté odřady, narazil by na hlavní pásmo obrany. Toto bylo vybudováno na principu opěrných bodů v praporních rajónech. Ženijní úprav opěrných bodů záležela ve vyhloubení jednotlivých okopů a lehkých povrchových úkrytů pro příslušníky divize. V těchto úkrytech se rozmisťovaly skupiny tankoborníků se svazky granátů a zápalnými láhvemi.

I hlavní pásmo obrany divize využívalo poměrně sofistikovaně vodní překážky pro zpevnění obranné linie a to jak říčky, tak i jezera. Například jezero Senno, Serenovskoje, Dobrino, Lipno, Soro a další. Terén byl pro obranu poměrně příhodný.

Druhý sled tvořil posilový 20. střelecký pluk a protitanková záloha velitele divize.

Divize v těchto bojích svedla překvapivě ostrou obranou bitvu s německými motorizovanými jednotkami, které postupovaly na Vitebsk. Bojovala se zarputilostí, jakou zle tísněné sovětské jednotky vykazovaly po celou válku. Nakonec zůstala v obklíčení. Její velitel plukovník Nikolaj Alexandrovič Gagen divizi i v této těžké situaci dokázal seskupit, vyslal průzkumné hlídky.

Obrázek
Vojáci sovětské 20. armády v bojích 20. září 1941

Nakonec našel slabinu obkličovacím kruhu a dokázal je prorazit a vyvedl jádro svojí divize na území pod kontrolou Rudé armády. Stalo se 5. srpna 1941. Divize bojoval po doplnění znovu a znovu. Za mimořádnou statečnost byla 153. střelecká divize dne 18. září 1941 výnosem lidového komisaře číslo 308 obrany přejmenována na 3. gardovou střeleckou divizi. Stalo se v průběhu bitvy u Smolenska.

U všech bránících se divizí v této době, tvořily základ obrany plukovní úseky obrany a v nich praporní rajony. Mezi praporními rajony zůstávaly často značné mezery neobsazené vojsky. Ty byly chráněny zátarasy a palbou. Byla to tedy obrana ohnisková. Vojska budovala obsazovaná postavení systémem jednotlivých okopů. Střelecké prapory zpravidla vytvářely bráněný rajón ke kruhové obraně. Souvislá čelní postavení se nevytvářela.

Praporní rajóny obrany se skládaly z rotních rajónů obrany. V nich se vyvářely:
- hlavní a záložní okopy pro družstvo
- kulometná střeliště
- palebná postavení pro praporní minomety a protitankové kanóny
Jednotlivé okopy byly s týlem spojeny mělkými spojovacími zákopy.

Rotní rajóny vytvářely opěrné body čet, a hlavní opěrné body rot se spojovaly v praporní uzel obrany. Vše ukazuje principiální schéma, která následuje.

Obrázek
Praporní rajón obrany s uzlem obrany - Varianta

Myslím, že toto schéma nepotřebuje nic co moc vysvětlovat.

Ale přece jen :

- přední okraj je jasný- souvislá linie zde není
- jsou položeny drátěné zátarasy a minová pole, které chrání předsunutá postavení ale hlavně mezery mezi rotami a pravý bok celé sestavy praporu.
- dokonale je rozkreslen opěrný bod 2. střelecké roty, včetně lehkých drátěných překážek a minového pole, které brání průniku do mezery mezi čelnímu střeleckými četami
- jsou vkreslena postavení těžkých zbraní – minometů, těžkých kulometů a protitankových pušek.
- ostatní roty jsou jen naznačeny, je zde místo pro praporní zálohu a záložní prostor 2. střelecké roty, která je tak pěkně rozkreslena.

Toto uspořádání vypadá poměrně sofistikovaně a také sofistikované je. Ale neodpovídalo potřebám války v roce 1941. Proč? INU:
- taková ženijní úprava rajónů obrany ztěžovala součinnost jednotek
- nebyl možný skrytý manévr silami a prostředky obrany během boje a to i uvnitř praporního rajónu
- střelecké družstvo, kulomet a minomet mohly uskutečnit skrytý přesun jen do záložního postavení, tedy jen to, co bylo předem připraveno. Cokoliv jiného bylo spojeno s pohybem mimo úkryt a to v probíhajícím boji znamenalo čelit ničivé palbě zkušeného nepřítele, který tyto slabiny znal a počítal s nimi.

Na začátku války nebyl využit možný potenciál ženijního zatarasování terénu. Protitankové a protipěchotní zátarasy byly často vytvářeny bez systému a bez ohledu na skutečnou potřebu při plnění úkolů vojsky. Velitelé střeleckých útvarů a svazků nedokázali propojit položení minových polí se systémem palby. Často se omezovali na tvorbu minových polí jen před předním okrajem. Příčná minová pole a minová pole v mezerách i v hloubce, jak jsou ve výše umístěném schématu, byla spíše výjimkou.

Velkým nedostatkem bylo to, že velitelé neuměli své ženijní jednotky využít během probíhajících bojů jako zálohy pro rychlé přehrazení cest, po kterých jejich obrannými postaveními postupovaly tanky, které prorazili do hloubky obranného rajonu.
Na počátku války, tedy pokud to vše shrneme, byla budována obrana na širokých pásmech při hloubce max. 3 až 5 kilometrů. Byla ohnisková, chyběl v ní jasně stanovený a vybudovaný systém obranných postavení. Systém protitankové obrany v pásmech svazků prakticky neexistoval.

Prolomit ohniskovou obranu nebylo pro zkušené německé vojáky a jejich velitele žádný zásadní problém. Hlavně díky tomu, že velmi dobře využívali síly svých tankových formací, zatímco mnohonásobná převaha sovětských tankových sil byla ničena tempem, které i dnes bere dech.

Tedy bylo jasné, že takto to nemůže pokračovat. Bylo nutno rychle provést vyhodnocení draze zaplacených zkušeností, přejít na výrazně větší hloubky obrany a zvýšit celkovou odolnost obrany.

Již v bitvě u Moskvy se tyto změny v myšlení a praxi začaly projevovat. Rozvinování čerstvých sil a prostředků, které byly k obraně přibírány, vedlo k zúžení šířky obranných pásem. Ale hloubka obrany se zatím nezvětšovala. Ale i toto platí s omezením. V předchozí kapitole jsem uvedl šířku obranného pásma 316. střelecké divize 41 kilometrů.

Nyní následuje tabulka, která uvádí u té samé divize šířku v listopadu 1941 jen 14 kilometrů a tak jsem z toho malinko mimo. Ale je možné, že první údaj je k datu 5. listopadu, což je vysoce pravděpodobné a druhý u konce měsíce. A za dvě desítky dnů se může stát ledacos.

Obrázek

Na počátku bitvy u Moskvy se ženijně upravovalo jen první postavení. A i toto ženijní řešení bylo naprosto nedostatečné. Například u 316., 413. a 137. střelecké divize se na prvním postavení hloubily jen jednotlivé okopy, a u ostatních divizí nesouvislé zákopy podél předního okraje a jednotlivé okopy v hloubce postavení.

Bojové zajištění u 50., 32. a 222. střelecké divize bylo vysláno 1,5 až 2 kilometry před přední okraj a bylo tvořeno pouze jednotlivými okopy. Každý voják v tomto exponovaném místě tak bojoval sám za sebe, bez možnosti pomoci kamarádovi vlevo či vpravo od sebe a sám tuto pomoc poskytnout bez ohrožení palbou nemohl. Některé divize toto zajištění nevytvořily vůbec a zajištění prováděly jen průzkumné hlídky a pozorovatelé.

V jednotlivých případech potom divize vytvářely i zabezpečovací pásmo ale to bylo vzácné. Vytvořila ho například 32. střelecká divize a to ve vzdálenosti 5 až 8 kilometrů od předního okraje obrany. Bylo to málo, i když lepší než vůbec nic. Asi to bylo dáno tím, že divize přecházela do obrany pod tlakem nepřítele a toto postavení vytvořily vlastně zadní sledy. Přesto tato divize vybudovala na těch 8 kilometrech tři postavení, a poslední- třetí, bylo 2 kilometry před předním okrajem. To umožnilo silám bránícím nejvzdálenější – první postavení pod tlakem nepřítele přejít do druhého a posílit ho. A potom dalším manévrem do třetího a nakonec do hlavního pásma odporu.

Navíc v tomto předsunutém pásmu mimo krycí síly byly vysunuty dva předsunuté odřady v síle střelecké roty. Asi jako na prvním schématu tohoto dílu. Ale ani to nebylo vše. V zabezpečovacím pásmu byly zničeny všechny mosty, v lesích byly vybudovány záseky a na cestách byla položena maskovaná minová pole. Tato divize se k boji s nepřítelem připravila v rámci možností velmi dobře.

Její velitel plukovník Viktor Ivanovič Polosuchin evidentně své řemeslo znal a udělal vše, pro co nejlepší počáteční stav boje, který očekával. Sám Polosuchin byl mladý velitel divize. Narodil se 28. února 1904v Kuzněcku. Padl v boji 18. února 1942. Do 37 let mu chybělo 10 dní.

Obrázek
Velitel 32. střelecké divize - Saratovské, plukovník Viktor Ivanovič Polosuchin

Divize byla jedna z těch, co na frontu pod Moskvou přijely z Dálného východu z Razdolna Primorskovo. Původně se měla stát součástí Leningradského frontu, ale kritická situace určila, že byla převelena převezena do prostoru Volchovského frontu. Pár dat:

10. září 1941 se v Možajsku začaly vykládat první ešelony a divize vyrazila na frontu. Vzhledem k tomu, že to byla široko daleko nejsilnější divize jak lidmi, tak vybavením, měla se stát hlavní silou 5. armády.

12. října 1941 tato divize vybojoval první svoji bitvu ve Velké vlastenecké válce a to bitvu u Borodina. Její velitel rozvinul své velitelské stanoviště na tom samém místě, kde ho měl v roce 1812 generál Michail Ilarionovič – Goleniščev Kutuzov.

Bohužel i tato divize byla ve svém prvním boji roztažena na šířku cca 43 kilometrů. Až o měsíc později jí bylo obranné pásmo výrazně zúženo a to i díky tomu, že v bojích postupně ztratila polovinu sil. Divize byla posílena 322. tankovým plukem, kombinovanou brigádou kadetů a dobrovolníků.

Divize prostor Borodina udržela 6 dní, potom obejita z obou křídel musela ustoupit. Její protivníci byly SS divize „Das Reich“ a 10. tanková divize. Pluky divize SS „Das Reich“, brigáda Hauenfeld z 10. tankové divize se 7. tankovým plukem, jeden oddíl 90. dělostřeleckého pluku a 10. motocyklový prapor zahájily akce proti Sibiřanům, kteří sice nebyli byli ostřílení váleční veteráni, ale své řemeslo znali. K nepříteli cítili respekt, ale nebáli se ho. Nakonec zde byly nasazeny i raketomety. Ztráty divize „Das Reich“ byly tak vysoké, že její třetí pěší pluk byl rozpuštěn.
18. října prorazili Němci obranu a 20. října byl v Moskvě vyhlášen stav obležení. Německá 10. tanková divize potom zlomila poslední odpor sovětských jednotek a 19. října 1941 padl i Možajsk.

Ale zpět k tématu. Lze říci, že celková odolnost taktické hloubky obrany v této době závisela na manévru druhými sledy a zálohami armády, protože hloubka obrany divize byla nedostatečná.

Ke konci roku 1941 se vše začalo měnit. Vojska bránící svá postavení před Moskvou začala budovat obranu jinak. Začalo se jako dříve – hloubily se první okopy jednotlivých vojáků, družstev a zbraní. Ty se ale okamžitě propojovaly do četových, potom rotních a nakonec praporních rajónů obrany. Tak konečně na předním okraji vznikal souvislý zákop na výšku stojícího střelce. Takto se zakopaly právě jmenovaná 32. střelecká divize a třeba i 50. střelecká divize v prosinci 1941.

Taktickou hloubku obrany tvořilo pásmo obsazované střeleckou divizí. Tedy se skládalo z plukovních úseků umístěných obvykle vedle sebe, z palebných postavení dělostřelectva a divizních záloh. Proto hlavní pásmo obrany zůstalo dostatečně silné jen na prvním postavení. Praporní rajony ale zůstaly široké 2 až 3 kilometry a hluboké 1 až 1,5 kilometru. Jako dříve ale mezi prapory zůstaly různě velké mezery kryté palbou, hlídkami a občas menší jednotkou.

Nakonec se situace vytvořila u Moskvy tak, že s divize bránily na směrech hlavních úderů nepřítele v pásmu širokém 8 až 14 kilometrů. Hloubka zůstala na 3 až 5 kilometrech. Jen někdy, kdy divize vytvořila druhý sled jako například 82. motorizovaná střelecká divize byla hloubka větší, v tomto případě 7 kilometrů. Většina sil a prostředků byla určena pro boj v prvním postavení a vojska se snažila splnit úkoly obrany bojem o toto postavení.

Střelecké prapory v hloubce obrany se rozmisťovaly skrytě, využívajíce terénu. Pevná postavení jimi nebyla budována – počítalo se s tím, že budou nasazeny do protiútoků.

Daleko lépe se začalo pracovat se ženijními zátarasy. Byly úseky, kde hustota položených min v minových polích dosáhla 250 protitankových a 540 protipěchotních min. Proti létu, kdy se minová pole skoro neobjevila, to byl významný prvek pro zvýšení odolnosti obrany jako celku. Navíc se začala masově objevovat i pole tvořená ohňovými fugasy, těžkými ohňomety s obsluhou, protitankové překážky všeho druhu a drátěné zátarasy. I to mělo obrovský vliv na schopnost sovětských vojsk bránit určené linie.

Už několikrát jsem psal, že součástí úprav terénu pro zastavení postupu nepřítele byly stacionární ohňové prostředky. Tedy ohňové fugasy. Na počátku to byly prostředky FOG-1 a od roku 1943 prostředky FOG-2.

FOG-1 vážil 52 kilogramů, z toho 20 kilogramů byla zápalná náplň. Dosah plamene při použití byl 100 až 110 metrů. Byl schopen výšlehu v nastaveném směru.

FOG-2 byl modernizovanou verzí, vážil opět 52 kilogramů a i zde náplň zápalné směsi činila 20 kilogramů. Modernizace byla v tom, že

- mohla být použita jednočetná výšlehová trubice, anebo hlavice s pěti výšlehovými tryskami v úhlech 72 stupňů.

- mohla být použita kapalná nebo rosolovitá zápalná směs. Potom mělo toto zařízení parametry výšlehu:
- pětičetná hlavice s kapalnou směsí zasáhla kruhovou plochu o poloměru 90 až 100 metrů
- jednočetná výmetnice s kapalnou směsí došlehla až do vzdálenosti 60 metrů
- pětičetná hlavice s viskózní směsí zasáhla kruhovou plochu o poloměru až 60 metrů
- jednočetná výmetnice s viskózní směsí došlehla až do vzdálenosti 140 metrů

ObrázekxxxxxObrázek
Řez s popisem plamenometné miny - fugasu FOG - 1 a fotografie obou verzí, která ukazuje, jak se odlišovaly ve vzhledu. Byly odpalovány na dálku jejich obsluhou na základě jejího úsudku, anebo pomocí mechanické nástrahy. Byl to děsivý prostředek a krajně nebezpečný.

U Stalingradu byla šířka pásma obrany střelecké divize na směru hlavního úderu nepřítele o něco větší než u Moskvy. Dosahovala 15 až 18 kilometrů a více. Hloubka hlavního pásma obrany se, ale díky většímu členění bojové sestavy divize zvětšila na 6 až 8 kilometrů. Větší šířky divizí se vysvětlí jednoduše. Byl to čerstvě vzniklý front a měl prostě málo si a to po celou dobu této kolosální bitvy. Následující tabulka to ukazuje:

Obrázek

Přesto se ale dařilo v tomto období šířku obrany divizí zkracovat. Odolnost taktické hloubky obrany u Stalingradu se zvýšila určitým zvětšením hloubky hlavního pásma obrany, k němuž došlo po rozčlenění bojové sestavy divizí a zvětšení množství těžkých zbraní u praporů, pluků i divizí.

Výrazněji se zlepšila ženijní úprava hlavního pásma obrany. Druhé sledy v hloubce všech stupňů velení začaly připravovat v hloubce obrany praporní rajóny na směrech pravděpodobné činnosti nepřítele. Tím se poprvé uváženě začalo objevovat několik linií obrany v obranném pásmu. U některých divizí 33., 181. a 147. se ve vzdálenosti 1,5 až 3,0 kilometru objevuje kvalitní postavené bojového zajištění, podpořené palbou těžkých zbraní.

Základ obranných postavení už začíná zpravidla tvořit zákopový systém rozvinutý do šířky i hloubky celého obranného pásma. Tento zákopový systém byl na nejohroženějších směrech vyztužen palebnými ohnisky ve srubech. Ale ještě pořád to není pravidlo. Zákopů hlavně v hloubce obrany bylo stále málo a při proražení obrany se opět vždy mohlo a také se tak stávalo zrodit velké drama.

Dalšího rozvoje se dočkalo použití výbušných zátarasů. Na hlavním směru úderu nepřítele dosahovala hustota min v minových polích 650 protipěchotních a až 800 protitankových min na jeden kilometr. To bylo skoro 2x více než při bojích pod Moskvou. Zde se začalo projevovat jak získání zkušeností, tak rostoucí zkušenost velitelů všech stupňů. Ti začali se výbušnými zátarasy kalkulovat a to jak před předním okrajem obrany, tak i v hloubce.

Všeobecně se dá říci, že obrany u Stalingradu byla pevnější, a všestranně odolnější. Měla tyto nedostatky:
- byla stále málo hluboká,
- chyběl v ní ucelený systém protitankové obrany,
- zákopový systém v hloubce obrany byl málo rozvinutý
- hustota sil a prostředků byla stále malá
Díky tomu byla obrana sovětských vojsk téměř pokaždé prolomena v celé taktické hloubce. Ale nepřítel za tento úspěch platil stále větší cenu.

Bylo potřeba dořešit zásadní úkol: vytvořit takový systém obrany, aby bylo možno nepřítele vedoucího útočnou operaci zastavit ještě v taktické hloubce obrany a, vyčerpat jeho lidské a materiální zdroje a znemožnit mu, aby v útoku pokračoval.

Mnoho z toho se podařilo dosáhnout v obranných bojích na Kurském oblouku v červenci 1943. Jak to vypadalo se šířkami a hloubkami obrany u vybraných divizí ukazuje tato tabulka:

Obrázek

U Kurska, vzhledem k rozhodnutí přijmout očekávaný mohutný nápor německých vojsk, obrana nabyl poziční charakter. Šířka obranných pásem divizí na hlavním směru útoku nepřítele se značně zmenšila a hloubka taktické obrany se zvýšila mnohonásobně.

U všech střeleckých sborů se vytvářela dvě pásma obrany. Každé z nich zahrnovalo několik postavení vybudovaných systémem souvislých zákopů. V hlavním pásmu obrany, jež bránily střelecké divize, se vytvářela vždy tři obranná postavení:
- hlavní
- mezilehlé
- záložní
Tato obranná postavení byla vždy budována zákopovým systémem.

Jelikož se obrana budovala v dotyku s nepřítelem, bylo upuštěno od budování postavení bojového zajištění a toto bylo nahrazeno zvýšením počtů pozorovatelen a nasloucháren. Tato postavení byla vybudována jen u některých divizí, například u 67. a 52. gardové střelecké divize a to ve vzdálenosti cca 4 kilometry před předním okrajem. A byla to silná postavení. Byla to kompletně vybudovaná obrana pro střelecké prapory v jedné linii. Navíc byl vybudován systém jejich podpory dělostřelectvem příslušní divize i sboru. Obě tyto divize urputnou obranou těchto postavení nakonec donutily nepřítele k rozvinutí hlavních sil ještě před tím, než se dostal k přednímu okraji.

Druhé pásmo obrany zpravidla připravoval druhý sled sboru v síle střelecké divize. Cíl byl jasný: nedopustit aby nepřítel, který obsadil hlavní pásmo obrany, pronikl do její hloubky. Druhé pásmo tak zajišťovalo manévr silami a provedení protizteče.

Vzdálenost druhého pásma obrany od předního okraje hlavního pásma obrany. To bylo velmi důležité. Díky této vzdálenosti nemohl nepřítel na toto druhé pásmo zaútočit z chodu po obsazení hlavního pásma. Napřed musel díky nedostatečnému dostřelu dělostřelectva provést manévry kupředu těmito prostředky. Současně musel přeskupit síly a to pod vlivem nestálého boje s jednotkami z proraženého hlavního postavení, které v boji pomalu couvaly před jeho tlakem. To chtělo čas a ten hrál pro obranu. Umožnil totiž provést manévr silami druhého pásma, armádními i frontovými zálohami.

Přitom už zkušená vojska vedená stalé lepšími veliteli dokázala i v této situaci bránit úseky obrany, které byly ohroženy ztečí, zabezpečoval boky v pásmu průlomu a pevně držela každé postavení, které stálo nepříteli v cestě. To občas vedlo k tomu, že se útočící nepřítel dostal do pytle, jako se to stalo v obranném pásmu 15. střeleckého sboru 13. armády u Kurska.

Na konci druhého období války se tak taktická hloubka obrany zvýšila na 15 až 20 kilometrů. Nezbytnost takového řešení ukázal katastrofální průběh prvního období války. Střelecká divize neměla dost sil na to, aby hloubka její obrany dosáhla více než 6 až 8 kilometrů. Proto bylo nutno mít v hloubce obrany druhý sled a druhé pásmo obrany. Tomu napomohlo opětovné zavedení sborového stupně velení a obnovení střeleckých sborů.

Jak vypadalo hlavní pásmo obrany?

Bylo zde vybudováno hlavní a záložní postavení. Mezi těmito postaveními se vytvářely jednotlivé rotní nebo praporní rajóny, které tvořili mezilehlé postavení. Kromě toho se vytvářelo příčná postavení a pečlivě se budovala palebná postavení dělostřelectva.

Hlavní obranné postavení obyčejně mělo dva nebo tři souvislé zákopy a systém ženijních zátarasů. Následuje schéma, které ukazuje ženijní úpravu úseku obrany 151. střeleckého pluku 8. střelecké divize u Kurska k 29. červnu 1943, tedy 7 dní před zahájením operace „Citadela“.

Obrázek

Co na obrázku vidíme?

Před předním okrajem bylo vybudováno předsunuté postavení kryté minovými poli a bylo silně vyzbrojené - bylo zde hodně protitankových pušek. Jakmile ztratila obrana těchto postavení smysl, pomocí spojovacích zákopů se obránci stáhli do zákopů, které tvořily přední okraj a pokračovali do třetího zákopu pro doplnění munice, předání raněných zdravotnickým etapám a k převzetí dalšího úkolu.

Celý prostor 400 metrů před předním okrajem byl prostorem soustředěné palby všech pěchotních zbraní.

Druhý a třetí zákop - jsou jasně vidět - tvořily hloubku obrany praporů prvního sledu. Díky promyšlené síti spojovacích zákopů bylo možno skrytě přemisťovat síly prostředky praporu a pluku dle potřeby bez přímého ohrožení palbou nepřítele. Toto přemisťování bylo možno jak podél obrany, tak i do hloubky.

Mezi prvním a druhým zákopem byla vzdálenost 150 až 200 metrů- to zajistilo, že nepřítel nemohl házet ruční granáty z obsazeného prvního zákopu do dalšího a pokud nedokázal postoupit spojovacími zákopy, musel těch 150 až 200 metrů překonat opět nekrytý a pod palbou obránců. Větší vzdálenost ale nebyla možná - narušilo by to hustotu palby obránců.

Třetí zákop, pokud to dovoloval terén, se budoval na odvrácených svazích pahorků. Vzdálenost od předního okraje byla až 1 kilometr, a právě on tvořil hloubku praporního rajónu obrany.

Dále na obrázku vidíme spoustu velmi zajímavých prvků:
- střelecké okopy pro střelecká družstva, příklad takového okopu následuje:

Obrázek

- okopy pro družstva protitankových pušek
- okopy pro dělostřelecké zbraně
- kulometné palebné sruby
- pozorovatelny
- pohotovostní úkryty, příklad takového úkrytu následuje:

Obrázek

- spojovací zákopy
- protitanková minová pole
- protipěchotní minová pole

Schéma praporního rajónu obrany s rotními opěrnými body a praporním uzlem obrany.

Obrázek

Záložní obranné postavení tvořilo hloubku hlavního pásma obrany a budovalo se ve vzdálenosti 4 až 6 kilometrů od předního okraje obrany. Díky tomu, pokud chtěl nepřítel pokračovat v průlomu hlavního pásma obrany organizovat sběr informací - pozorování a průzkum a přemístit vše co pro pokračující útok potřeboval, hlavně dělostřelectvo.

Toto postavení zpravidla budoval střelecký pluk z druhého sledu střelecké divize. V tomto prostoru se také vyskytovaly divizní zálohy. I zde se budovalo rozsáhlé ženijní zajištění, ale nebylo v tom rozsahu jako u hlavního obranného pásma.

Mezi hlavním záložním obranným postavením se vytvářely opěrné body rot a praporů. Byly to jednotky vyčleněné od druhosledového pluku. Bylo to mezilehlé postavení a sloužilo k zadržení nepřátelských průzkumných jednotek, předvojů a mělo zajistit, aby se nepřítel dále zpomalil a zůstal co nejvíce při postupu obranou rozvinutý a tím zranitelnější.
Příčná postavení se vytvářela na nejdůležitějších směrech mezi postaveními to hlavně mezi hlavním a záložním obranným postavením a někdy také mezi hlavním a druhým pásmem. To už víme z předchozích kapitol. Cílem bylo zabránit pronikání nepřítele do boků bránících se jednotek. Také se mohla použít pro rozvinutí protiztečí do boků pronikajícího nepřítele. Zpravidla se jednalo o jeden nebo dva souvislé zákopy.

O jaký rozsah prací se jednalo, ukáže tento příklad.

Ke dni 20. červnu 1943 bylo u 81. gardové střelecké divize 25. střeleckého sboru. U této divize bylo vybudováno:
- 39 kilometrů zákopů a spojovacích zákopů
- 222 okopů pro střelce
- 486 okopů pro kulomety
- 136 okopů pro protitankové pušky
- 148 okopů pro minomety
- 143 okopů pro protitankové kanóny
- 126 pozorovatelen
- 228 pohotovostních úkrytů, zemljanek a úkrytů
- 18,5 kilometrů protipěchotních překážek a zátarasů
- 13,5 kilometrů protitankových zátarasů různého typu
- bylo položeno 24 789 kusů protitankových min a 18 323 kusů protipěchotních min.

Obrázek

Příklad provedení zemljanky pro dlouhodobé obývání.

Základem ženijní úpravy obranných postavení a pásem u Kurska byl zákopový systém. To umožnilo nejen velkou odolnost obrany pře palbou všeho druhu, pozorováním a hlavně umožnilo trvalý skrytý pohyb vlastních jednotek v prostoru v průběhu celého boje. Propojení dříve izolovaných palebných ohnisek souvislými zákopy a zákopů spojovacími zákopy značně vylepšilo:
- odolnost a pružnost obrany
- podmínky velení jednotkám a útvarům za boje
- součinnost sil a prostředků
- využití palebných prostředků pěchoty během boje

Možnosti změny postavení byly najednou neomezené a nic nebylo vidět. Každý úsek zákopu bylo možno změnit v palebné ohnisko pro pušku, samopal, kulomet minomet či protitankovou pušku s působením na všechny strany, což nesmírně vylepšilo možnosti palebného systému.

Pěchota ukrytá v tomto zákopovém systému byla skryta před pozorováním, zvýšila se její ochrana proti všem druhům paleb nepřítele a výrazně zlepšila své možnosti v boji s nepřátelskými tanky pomocí pěchotních protitankových prostředků.

Druhé pásmo obrany se budovalo stejně jako hlavní pásmo, ale nebylo to tak nasyceno ženijními objekty a zařízeními. Ale i tak je neoddiskutovatelný fakt, že celá obrana byla ve vysoké míře prosycena ženijnímu zařízeními, která měly krýt vlastní vojáky a zbraně a současně měly co nejvíce ztěžovat pohyb nepřátelským tankům a pěchotě.

U Kurska dosáhly největšího rozmachu výbušné zátarasy. Zde pomohlo to, že se daly budovat s poměrně malým úsilím, byly odolné palbám všeho druhu, byly levné, jednoduché a velmi účinné. Hustota min v zemi byla impozantní. Na směrech předpokládaných hlavních úderů dosáhla 1500 protitankových a 1700 protipěchotních min na jeden kilometr fronty. To bylo 4 x více než u Moskvy, a 2,5 x více než u Stalingradu. Při dobrém pokrytí palbou pěchotních zbraní se z nich stala velmi účinná překážka jak pro pěchotu, tak pro tanky. Minová pole se budovala před předním okrajem hlavního pásma tak i v hloubce obrany sboru. Minová pole kryla i předsunutá postavení.

Obrázek
MNOŽSTVÍ A HUSTOTA ŽENIJNÍCH OBJEKTŮ VYTVOŘENÝCH V OBRANNÉM PÁSMU 15. STŘELECKÉHO SBORU U KURSKA V ČERVENCI 1943

Příkladem vytvoření vysoké hustoty ženijních zátarasů v praporních rajónech obrany u Kurska je obrana 25. gardového střeleckého sboru 7. gardové armády. Zde bylo na každém kilometru praporního rajónu obrany na hlavním obranném postavení zřízeno průměrně 1,6 kilometru drátěných zátarasů a položeno 1000 protitankových min. Je zajímavé že v této obranné operaci mnoho kusů německé techniky ukončilo svoji bojovou cestu na minových polích, vytvářených přímo v průběhu boje sovětskými ženisty z pohyblivých zatarasovacích odřadů.

Obrázek
Zde je obrázek takových ženistů - minérů v akci

Ve třetím období války sovětská vojska přecházela do obrany za nejrůznějšího stavu vývoje boje. Většinou pod tlakem nepřítele, vždy bylo málo času, a vždy bylo málo sil.

Typologicky lze stanovit čtyři nejčastější varianty:

Primo: Někdy to bylo po neúspěšném střetném boji, jako to bylo v srpnu 1944 u 11. gardového střeleckého sboru na šauljanském směru. Přechod do obrany potom byl náročný v tom, že se situace rychle měnila, byl zde stálý kontakt s nepřítelem a bylo málo času na všechno.

Secundo: v průběhu útočné operace. Na příklad v srpnu 1944 během jinak velmi úspěšné jasko-kišiněvské operace, která znamenala vstup na území nepřítele na jihozápadním směru obrovské východní fronty, musel takto do obrany přejít 21. gardový střelecký sbor a 73. střelecký sbor 52. armády. Cílem bylo vytvořit podmínky pro udržení obsazených čar, aby obklíčené nepřátelské uskupení nemohlo proniknout na západ. Později, v prosinci 1944, divize 31. a 68. střeleckého sboru 4. gardové armády, která útočila západně od Budapešti, přešly do obrany, aby odrazili masivní protiútok nepřítele. Díky dobré práci průzkumu, nedošlo ke střetnému se silnějším nepřítelem a obrana uspěla.

Tertio: asi nejčastěji ale vojska do obrany přecházela poté, co překročila velkou vodní překážku, a bylo nutno zajistit předmostí. K ženijnímu úsilí potom přibylo i vše kolem udržení přeprav pro posily a potom i síly pro nový útok. Toto bylo nutné například:
- 27. střelecký sbor 13. armády a 34. gardového střeleckého sboru 5. gardové armády na předmostí u Sandoměře
- 29. střelecký sbor 48. armády na rožanském předmostí
-18. střeleckého sboru 65. armády na západním břehu řeky Narev na podzim 1944

Kvarto: přechod do obrany po ukončení velké útočné operace. To bylo dáno tím, že bylo třeba obnovit zásobovací linie, doplnit síly a prostředky a připravit další útočnou operaci. To bylo běžné, a tak lze z mnoha možností jmenovat přechod do obrany 48. a 73. střeleckého sboru 52. armády po skončení ofenzivy západně od řeky Prut.

Zde se ale už projevovala vojácká řemeslná zkušenost Rudé armády. Okamžitě se budovala poziční obrana, hluboce členěná se systémem zákopů a širokým využitím minových výbušných zátarasů. Přitom se vytvářela na předmostích v taktické hloubce obrany větší hustota sil a prostředků i zátarasů tím, že se neváhalo a okamžitě se využívalo armádních záloh.

V závěrečném období války se budeme zabývat tak jako v předchozí kapitole obranou vojsk Rudé armády u jezera Balaton v březnu 1945.

Je možno říci, že se v uspořádání a v ženijní úpravě taktické hloubky obrany k podstatným změnám. V této operaci byla vojska Rudé armády hodně oslabena předchozími boji a čas na organizaci obrany byl velmi omezený. Proto měl v počátku obranné operace u Balatonu nepřítel převahu a díky ní získal i taktickou převahu. Ke stupňování růstu sil a prostředků pro obranu docházelo až během obranných bojů manévrem sil a prostředků z jiných úseků fronty.

Následuje tabulka, která ukazuje, jak v těchto bojích vypadaly šířky a hloubky střeleckých svazků v této obranné operace.

Obrázek
Balaton 1945 - ženijní úprava pásma obrany 135. střeleckého sboru v obranné operaci v březnu 1945

Jak je vidět, k zásadním rozdílům v těchto ukazatelích skutečně nedošlo.

To hlavní co se ale dělo ukazuje příklad, zde poslední schéma této kapitoly. Ukazuje, jak byla ženijně vybudována obrana 135. střeleckého sboru v této poslední velké obranné operaci Rudé armády ve Velké vlastenecké válce.

V hlavním pásmu obrany se vytvářela tři obranná postavení. Už se nenazývala hlavní, mezilehlé a záložní ale
- první, které mělo zachytit nápor nepřítele, a umožnit tak vybudování druhého pásma, které mělo celý nepřátelský nápor definitivně zachytit.
- druhé, které bylo nejkomplexněji ženijně budováno. Má to logiku, první bylo vlastně pod přímým působením nepřítele a tak se zde více bojovalo, než kopalo, zaminovávalo a zatarasovalo. Zde už časový prostor byl.
- třetí,
Změna názvu byla dána tím, že ty starší názvy nevyjadřovaly dění v obranné operaci.

Za obrany u jezera Balaton byl tak zcela zachován princip uspořádání pásem a postavení, kterého bylo použito u Kurska. Základem obrany byly praporní rajóny široké 2 až 3 kilometry a hluboké od 1,5 až 2 kilometry. Oproti bojů u Kurska přibylo příčných postavení , která zde sehrála velmi významnou roli.

PÁR SLOV O OBRANĚ MĚST Z POHLEDU OBSAHU TÉTO KAPITOLY

Historie Velké vlastenecké války přinutila vojáky Rudé armády organizovat obranu i v tak velkých městech, jako jsou Oděsa, Sevastopol, Moskva, Leningrad, Stalingrad a další.

Obrana bráněných měst měla specifický charakter, město od města. Některá – pobřežní města byla bránitelná snadněji, pokud za výhodu budeme považovat to, že je možno po moři přisunovat zásoby a přivážet čerstvé síly a odsunovat raněné a nemocné. Nebylo je tedy možno neprodyšně obklíčit. Zde jsou naprosto typické příklady obrany Oděsy a Sevastopolu. A samosebou Stalingrad, ten sice nebyl na pobřeží moře, ale velkého vodního toku a také nebyl nikdy obklíčen.

ObrázekxxxxxObrázek
Příprav města Oděsa k obraně a zničený Stalingrad

Jiná města byla sice bráněna v oklíčení, ale třeba obránci Leningradu udrželi nepřítele mimo město. Mnohá města různé velikosti ale bojovala se zoufalým odhodláním a byla po pouličních bojích, kdy boje probíhaly dům od domu, patro od patra obsazena.

Obrana měst byla několikapásmová a začínala často už ne desítky, ale stovky kilometrů před nimi. Jak byly obránci postupně tlačeni k městu, pomalu se obranné sestavy zahušťovala. Tedy přítomnými útvary, ale současně obránců stále ubývalo.

Například obrana Stalingradu měla 4 obranné obvody a obrana Oděsy a Sevastopolu 3 respektive 4 obranná pásma. Členitá obrana Moskvy, která se také díky odolnosti obránců nestala obětí pouličních bojů, měla pásem sedm a celé to bylo nazýváno "Moskevské pásmo obrany". Při obraně Sevastopolu sehrály svoji významnou roli sovětské baterie pobřežního dělostřelectva. Na jejich eliminaci Němci přisunuli i železniční velkodělo „DORA“ ráže 800 mm a o celkové hmotnosti 1450 tun a mohutné moždíře „KARL“ ráže 600 mm.

Obrázekxxxxx Obrázek
Zde jsou poměrně dobře zpracované mapy ukazujíc obranu dvou měst, o kterých zde píšu První je obrana Oděsy, bráněné Přímořskou armádou a černomořskou námořní flotilou. Obraně velel generálporučík Georgij Pavlovič Safronov a potom generálmajor Ivan Jefimovič Petrov. Druhý je obrana Sevastopolu a velel jí druhý zmíněný generál.

ObrázekxxxxxObrázek
Tyto dva obrázky ukazují budování obranných postavení v ulicích Oděsy. Barikády, palebná postavení, dlažba, pytle s pískem a další dostupné zdroje.

Obrázekxxxxx Obrázek
Tyto obrázky ukazují jedno z mnoha obranných postavení na přístupu k Sevastopolu a druhé ukazuje zničenou baterii pobřežního dělostřelectva číslo 30. Na zničení této a baterie a dalších velmi odolných obranných postavení byly použity největší dělostřelecké prostředky Třetí říše.

Obrázekxxxxx Obrázek
A zde ty prostředky máte.

První je Karl-Gerät, samohybné dělo - moždíř používaný německou armádou za druhé světové války. Jeho nejtěžší náboj měl ráži 60 cm a vážil 2 170 kg. Dostřel nejlehčího náboje těžkého 1 250 kg byl něco přes 10 km. Každý hmoždíř byl doprovázen jeřábem, těžkým podvalníkem a několika upravenými tanky pro přepravu munice.
Druhý je Schwerer Gustav či Dora, což byla jména německého velkého železničního kanónu ráže 800 mm. 22. června 1942 byla Dora přejmenována na Gustava, aby se spojenečtí zpravodajci domnívali, že Němci mají dvě tyto superděla. Ve skutečnosti nebyl pravý Gustav nikdy dokončen. Dělo bylo vyvinuto v letech 1934–1935 v Kruppových závodech a určeno pro ničení těžkého opevnění. Kanón Dora byl použit při obléhání Sevastopolu, kde vypálil asi 50 granátů. Pak byl instalován u Leningradu, ale převezen zpět do Německa k úpravě. Někdy před 22. dubnem 1945, kdy byly jeho trosky objeveny americkými vojáky v lese 50 km jihozápadně od Saské Kamenice, byl zřejmě zničen, aby se nestal kořistí nepřítele. Dora byla instalována i před Stalingradem, ale musela být bez výstřelu stažena zpět.

Při obraně měst se strašně moc využívalo ženijního budování. Podílely se na něm i stovky tisíc lidí a tak se hloubily a budovaly:

- protitankové příkopy,

- protitankové stěny a srázy-

- kůlové zátarasy a velmi oblíbené

- protitankové ježky – rozsocháče, na to zde máme samostatné téma a je vidět, jak jsem děsně šikovný a chytrý, a že myslím i na tyto odbočky.

V lesích kolem Moskvy, Leningradu a dalších měst se vytvářely rozsáhlé bráněné závaly či po našem záseky. Díky tomu, že obrana měst byla de facto ohnisková, byť někdy ve velkém rozsahu co bráněné plochy, byly vybudovány souvislé zákopové systémy a to i na stupni střelecký pluk. Vše doplňovalo mnoho ženijních zátarasů a to odolnost obrany zvyšovalo.

V počátečním období války nebylo město či velká osada, kterou by nepřítel nedobyl. Někdy to bylo dáno rychlostí jeho postupu a tím nemožností obranu zaujmout, někdy slabostí sil které tato místa bránily. Úspěch přinesla obrana Lenigradu, ovšem za cenu na mrtvých civilistech, jejichž množství je vysloveně otřesné. Ubránila se i Moskva. Oděsa padla po dlouhém obléhání a Sevastopol zrovna tak a to dokonce až při druhém německém náporu. Jediné velké město, které prošlo boji o každý metr a nakonec odolalo, byl Stalingrad.

Boj o samotné město byl organizován jako soustava vzájemně se podporujících bodů a uzlů odporu, často upravených do kruhové obrany. Podobně jako u opevněných prostorů. Jako pevnůstky a pevnosti zde sloužili jednotlivé domy, bloky domů, tovární zařízení a další objekty, upravitelné pro obranu. V domech byla budována kulometná hnízda, střeliště pro minomety a střílny pro pušky, samopaly i protitankové pušky.

Pro budování pozorovatelen sloužily tovární komíny, věže kostelů, střechy průmyslových objektů i výškových domů. Tyto boje byli velmi dramatické a obě strany za ně zaplatili strašlivou cenu.

Pro Rudou armádu byl a dnes pro ruskou armádu je ikonickou záležitostí boj o Pavlovův dům ve Stalingradu. O tento dům svedla s němekými vojáky dlouhý boj jednotka průzkumníků od 13. gardové střelecké divize generálmajora Alexandra Iljiče Rodimceva. Byla to jedna z nejlepších divizí, jakou kdy Rudá armáda měla. O tento dům se bojovalo od 23. září do 25. listopadu 1942. Po nosné osobnosti této bojové akce Jakovovi Fedotovičovi Pavlovovi, nese dodnes název jak je uvedeno.

Obrázek
Pavlovův dům a jeho obránce Jakov Fedotovič Pavlov

ZÁVĚR KAPITOLY

Takže nastal čas na nějaké shrnutí, i když se budu opakovat. Tak jak je zde popsáno, vyobrazeno a okomentováno, se v průběhu Velké vlastenecké války vyvíjelo uspořádání a ženijní úprava pásem obrany v taktické hloubce obrany.

Z počátku se připravovalo pouze jedno obranné posatvení na předním okraji obrany a jen někdy praporní rajóny obrany v její hloubce. Potom se to „jen někdy“ začalo stávat pravidlem a praporní rajony v hlobce se staly běžnou součástí obraných postavení a díky tomu začalo obrana získávat potřebnou hloubku.

Obrázek
Zde to už vypadá skoro jako by se někdo poučil

Když se svedla gigantická bitva u Kurska, měla Rudá armáda vybudována dvě vysoce odolná obranná postavení, kdy na nejohroženějších úsecích mezi nimi bylo i mezilehlé obranné postavení. I to se ale ukázalo na jižní straně oblouku málo. Mansteinovi tankisté a pěšáci se probíjeli vytrvale kupředu a obránci přes neuvěřitelné nasazení prohrávali. Rozdíl mezi vážně hrozící porážkou a tím co je dodnes prezentováno jako vítězství, byla pouze a jen 5. gardová tanková armáda generála Rotmistrova.

Takže platí, že druhé pásmo obrany se objevuje ve druhém období války a hloubka obrany tak získává 15 až 20 kilometrů. A tak to v základě zůstalo až do konce války.

Během války se šířka obraných pásem u všech stupňů velení zužovala. To přispívalo k vyváření potbné hustoty sil a prostedků. Na konci války tak střelecké divize držely pásma široká 8 až 12 kilometrů a střelecké sbory 15 až kilometrů.

Co se týká ženijního budování obrany, postupně se základem obranných postavení stávaly zákopy a spojovací zákopy. Původně se zákopy hloubily pouze na předním okraji obrany ke spojení jednotlivých okopů a palebných ohnisek v rámci rotního nebo praporního rajonu obrany. Jinak všude byly mezery kryté palbou. V druhém období se plnokrevně kopalo i v rámci střeleckých pluků a rajony pluků se propojovaly. Nakonec kopalo se v celé taktické hloubce obrany.

Základem obrany se staly praporní rajony obrany. Původně tvořené jednotlivými opěrných bodů - ohnisek obrany. Od nich do týlu vedly mělké spojovací zákopy. Později se vše proměnilo ve tři souvislé zákopy kopané na plnou výšku stojícího vojáka, a tyto tři zákopy byly mezi sebou navzájem propojeny hlubokými spojovacími zákopy.

Praporní rajón obrany byl na důležitých směrech široký 2 až 3 kilometry, a hluboký 1,5 až 2 kilometry. Když jsme sem na Palbu vložil práci na téma Střelecký pluk Rudé armády ke dni vypuknutí války, napsal jsem, že organizační struktura střeleckého praporu mě uchvátila, aže to byl nejlepší pěší prapor, jaký ta válka přibesla. Zde se to promítá do válečné praxe – boj rozhodovala odolnost a vytrvalost střeleckých praporů jako celků.

Po celou dobu války, markantně je to ale vidět až od bitvy pod Moskvou, se v Rudé armádě začalo používat ve velkém a s obrovským úsilím budovaných ženijních zátarasů všech typů – výbušné, nevýbušně a ohňové, a to proti pěchotě i těžké technice.

Tento pozitivní vývoj, který podmínily kruté porážky roku 1941 a celý průběh roku 1942, zajistil, že v druhém období války Rudá armáda hledala a našla optimální struktury obrany svých vojska v různých situacích a jejich ženijního budování. I díky tomu potom dokázala eliminovat krajně nebezpečné protiútoky a protiofenzivy nepřítele, a zajistit tak celkový pozitivní vývoj války, bráno z pohledu Rudé armády.

Další díl tohoto cyklu se bude věnovat vývoji systému palby v obraně.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 4/7/2017, 11:22
od Mantra
Příteli,

pěkně píšeš. Jsem rád za zmínky o ženijním budování jednolivých pásem, rajonů apod.

Minová pole nejsou všemocná, dobře položené, s dobrou hustotou, zvládne plno věcí a ještě když je postřelované, to je potom jiná.

A jak píšeš: "Velkým nedostatkem bylo to, že velitelé neuměli své ženijní jednotky využít během probíhajících bojů."

Přeneseno do současnosti do naší malé, moderní, mobilní a mladé armády, bude ten stejný problém. Součinnost je pryč......

Ještě jednou pěkné psaní.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 4/7/2017, 12:00
od Aaron Goldstein
Fugasy FOG-2 a FOG-2a byly v ČSLA minimálně ještě v 80. letech... Reálně jsem přišel do styku pouze s FOG-2a, což byl fugas k imitaci jaderného výbuchu... Výmetná trubice vedla rovně nahoru... Fugas se musel (z důvodu bezpečnosti) celý zakopávat... Plnil se viskózním palivem, které se připravovalo rozpouštěním lícnic starých OM v lakovém benzínu... FOG-2a byl zařazen tabulkově mezi imitační prostředky, ale byli jsme poučováni, že existuje i varianta FOG-2 s výmetnou trubicí do pravého úhlu určený pro ženijní zátarasy...

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 4/7/2017, 14:34
od Pátrač
No jak jsem udělal ty protitankové překážky, přepokládám že se pustím i do toho, co musel celou válku vykopat sovětský pěšák. Je to také zajímavé a bude to vhodný doplněk.

Pro Mantru, který už se zde jako ženista projevil - pokud se tedy nepletu, myslím že v rámci řešení součinnosti bude ještě jednou popisována ženijní služba a její vliv na obrannou činnost. Jet o složité téma ta obrana a tak si musím občas odpočinout.

Aaron - já s tím nikdy nesetkal ani jsem o tom neslyšel. Když ale budeš moc hodný podívám se jako samostatný blok i na celkovou chemickou službu se vším všady i s ohňometnými tanky. Vím, že Tě to dlouhodobě zajímá.

Díky že Vás to zaujalo.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 4/7/2017, 14:56
od Aaron Goldstein
Pátrač píše:Aaron - já s tím nikdy nesetkal ani jsem o tom neslyšel. Když ale budeš moc hodný podívám se jako samostatný blok i na celkovou chemickou službu se vším všady i s ohňometnými tanky. Vím, že Tě to dlouhodobě zajímá.


Děkuji... Vynasnažím se být co nejhodnější... :-?

... A jinak celkově - Super práce... Obrázek

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 4/7/2017, 18:49
od Martin Hessler
Pěkné čtení se spoustou zajímavých údajů - ani nechci vědět, kolik času muselo stát jejich vytěžení a sestavení... Tak nějak mi z toho všeho vyplývá, že RKKA byla v r. 1941 spíše armádou útočného, než obranného typu: s velkým počtem obrněných vozidel, s velkorysými plány motorizace, ale s nepružnou obrannou sestavou mizivé hloubky a nevalné účinnosti. Až v průběhu prvních dvou válečných let se, za cenu mnoha děsivých výprasků od početně slabšího protivníka, učila bojovat v obraně. Naučila se to dobře - ovšem na rozdíl od Francouzů, Jugoslávců, Řeků a Britů atd. na to měla dostatek času, prostoru a materiálních i lidských zdrojů...

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 5/7/2017, 16:46
od Mantra
Už jenom to pomyšlení vykopat např. 1km protitankového příkopu holýma rukama, samozřejmě s lopatou a krumpáčem, a pak ho zase většinou holýma rukama prorážet, nepředstavitelná dřina a za jakéhokoliv počasí, denní doby a hlavně pod palbou.....

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 5/7/2017, 17:26
od Mirek58
Impertinentní otázka.
Jak se od sebe liší armáda útočného a obranného typu?

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 02:02
od Martin Hessler
Mirek58 píše:Impertinentní otázka.
Jak se od sebe liší armáda útočného a obranného typu?


Třeba jako francouzská armáda a Wehrmacht v roce 1940. Francouzi: důraz na defenzívu, stálé pevnostní linie, pěchota klasická "pěší", podporovaná pomalými tanky... Němci: Samostatné vyšší obrněné jednotky sestavené a vyzbrojené k vytváření průlomů, motorizovaná pěchota, důraz na rychlost a manévr, taktické letectvo k podpoře vysoce mobilních mechanizovaných jednotek.

Francouzi zkrátka v rámci své doktríny hodlali zalézt za Maginotovu linii, vyztužit ji pěchotou, liniemi zákopů a polním dělostřelectvem a nějak tu válku přežít (obranný typ armády). Němci systematicky pracovali na blitzkriegu (útočný typ). Rusové měli patrně svůj vlastní koncept, pracovně bych ho nazval "parní válec": 20 000 tanků, seřadit, nastartovat - a urááá na ně... Historie tomu chtěla jinak.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 07:48
od Mirek58
Hezká teorie.
Jenže, válka se nikdy nevyhrála obranou.
Válku vždy vyhrává útok.
A co se týká motorizace jako měřítka typu armády, tak pokud si uděláme pořadí podle stupně motorizace v době vypuknutí WWII:
Na prvním místě na světě je armáda VB- motorizace na 100%!!!
Na druhém Wehrmacht
A na třetím RKKA
( Francii, přiznám, že někam zařadit neumím)
Tedy podle zvoleného měřítka byla v Evropském prostoru jednoznačně nejútočnější armádou armáda VB.
EDIT:
Je paradoxem, že prakticky nikde se dnes nenajde jaké plány měli Spojenci v době vypuknutí WWII. Že by Francouzi měli v plánu jen sedět za betonem a nechali se mlátit po hlavách, tomu věří jen dětská mysl.
A rudých 20 000 tanků a urááá to je ten samý případ.Neznalost, nezájem o fakta, velice jednoduchá propaganda.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 08:11
od Zemakt
A co se týká motorizace jako měřítka typu armády, tak pokud si uděláme pořadí podle stupně motorizace v době vypuknutí WWII:


Taky hezká teorie, ale je tomu skutečně tak?
Že by Francouzi měli v plánu jen sedět za betonem a nechali se mlátit po hlavách


Hlavy schované pod betonem, tak proč ne. Obecně známý fakt. Myslím že Martin H. to trefil pěkně. Bo ty víš co ostatní neví? Sem s tím.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 11:19
od Amenhoteop
Mirek58 píše:Hezká teorie.
Jenže, válka se nikdy nevyhrála obranou.
Válku vždy vyhrává útok.
A co se týká motorizace jako měřítka typu armády, tak pokud si uděláme pořadí podle stupně motorizace v době vypuknutí WWII:
Na prvním místě na světě je armáda VB- motorizace na 100%!!!
Na druhém Wehrmacht
A na třetím RKKA
( Francii, přiznám, že někam zařadit neumím)
Tedy podle zvoleného měřítka byla v Evropském prostoru jednoznačně nejútočnější armádou armáda VB.
EDIT:
Je paradoxem, že prakticky nikde se dnes nenajde jaké plány měli Spojenci v době vypuknutí WWII. Že by Francouzi měli v plánu jen sedět za betonem a nechali se mlátit po hlavách, tomu věří jen dětská mysl.
A rudých 20 000 tanků a urááá to je ten samý případ.Neznalost, nezájem o fakta, velice jednoduchá propaganda.

To co měli spojenci v plánu na začátku války je přece známe. Postupovali by po podle plánu D tj. Nejvic motorizovane francouske jednotky a BEF by postoupili do Belgie k řece Dyle a tam přešli do obrany, jinde se opravdu spolehali na opevněni. Postup s motorizovanou části armad do Belgie byl zpusoben tim že Francie neopevnila hranici s Belgii a Belgie se pořad snažíla o neutralitu a tak spojenecke jednotky tam musely jit rychle až po jejim napadeni. Němce neměl porazit nějaky utok, ale blokáda jako v prvni světové válce.

Co si myslelo Francouzke veleni o utočeni podle mě nejlepe ukazuje známy vyrok náčelnika Franc. generániho štábu Gamelina "kdo prvni zautoči prohraje"
Nesmime to hodnotit tim co vime a jak myslime my, ale tim jak mysleli a co věděli oni.
Jejich posledni válečná zkušenost byla prvni světova válka, kde jejich utočné aktivity většinou dopadly katastrofálně např. Nivellova ofenziva a uspěch nesly často obrané boje např. Verdun (Petain).

Pokud jde o motorizaci BEF tak z Dunkerque bylo evakuováno (včetně Francouzu) 338226 vojaku. Tak malá armáda (oproti milionovym armádam ostatnich) se snadněji a rychleji motorizuje.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 11:30
od Zemakt
Francouzská vojenská mise na základě svých zkušeností - Magitonova linie se budovala od roku 1929 a v době kolem roku 1933 se tato linie napojovala na opevnění v Belgii – zahájili rozsáhlou kampaň, abychom šli obdobnou cestou. Odmítli se podělit na nákladech a ani technickou pomoc nehodlali nijak přehánět, tvrdili, že Velká válka ukázala, že obrana je nejlepší řešení. Hodně slov o tomto ztratil i generál Weygand, tehdy generální inspektor francouzských ozbrojených sil.
Náš hlavní štáb ale zatím nehodlal měnit koncepci.

Jejich podstatou bylo přijetí francouzské obranné doktríny, vázané na výstavbu opevňovacího systému. Zůstala jen základní myšlenka obrany – houževnatým odporem odolávat nepříteli tak dlouho, než nám přijdou na pomoc spojenci. Obrana v koalici tak zůstala neměnnou konstantou a hlavní štáb požadoval po politicích, aby tuto koalici zabezpečili


viewtopic.php?f=36&t=5726

a tak dále a tak dále.....

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 13:10
od Martin Hessler
Mirek58 píše:Válku vždy vyhrává útok.

Je paradoxem, že prakticky nikde se dnes nenajde jaké plány měli Spojenci v době vypuknutí WWII. Že by Francouzi měli v plánu jen sedět za betonem a nechali se mlátit po hlavách, tomu věří jen dětská mysl.
A rudých 20 000 tanků a urááá to je ten samý případ.Neznalost, nezájem o fakta, velice jednoduchá propaganda.


1) - Jak kdy. Dlouhotrvající opotřebovací válku vyhrává síla ekonomického a lidského potenciálu. Proto Němci vymysleli Blitzkrieg: věděli, že WW1 prohráli hlavně kvůli vyčerpání zdrojů.

2) - Ano, jsem opravdu přesvědčen, že SSSR (představovaný v daném období osobou JVS) budoval tak OBROVSKOU, tanky přesycenou armádu (prostuduj Pátračovy starší zdroje) a systematicky ideologicky připravoval obyvatelstvo na válku proto, že dříve či později hodlal zahájit násilný export komunismu do zbytku Evropy. SSSR byl sice surovinově i hospodářsky soběstačný, ale díky svému vnitřnímu režimu se nacházel víceméně v ekonomické a politické izolaci. Což do značné míry omezovalo možnosti jeho rozvoje. Řešením by, stejně jako v případě Třetí Říše (i když u té z poněkud jiných důvodů) byla válečná expanze.

3 - V počátečním období války na východní frontě /logicky tedy i před ní/ taktika a chování Stalinových velitelů vyšších stupňů opravdu odpovídaly myšlence, že nasazení velké masy vojsk a bojové nadšení musí samy o sobě přinést úspěch. Nefungovalo to, ale nejdřív na to museli přijít v praxi a cena, kterou sovětští vojáci zaplatili, byla děsivá.

4 - A chceš-li mne urážet pro to, co si myslím, příjemnou zábavu. Jsem ochoten o svých názorech diskutovat, ale tímhle mne nenaštveš :)

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 18:09
od Mirek58
Opět impertinentní otázky:
Co je "obrovská armáda", jak je kvantifikovaná, jaké je její předurčení ve vztahu k délce fronty na které má působit?
Jak se definuje ekonomická a politická izolace v mezinárodním měřítku?
( Byl opravdu SSSR v ekonomické a politické izolaci? Nebo se dnes tímto pojmem mává jak Tibetskou vlajkou?)

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 18:52
od Martin Hessler
Mirek58 píše:Opět impertinentní otázky:
Co je "obrovská armáda", jak je kvantifikovaná, jaké je její předurčení ve vztahu k délce fronty na které má působit?
Jak se definuje ekonomická a politická izolace v mezinárodním měřítku?
( Byl opravdu SSSR v ekonomické a politické izolaci? Nebo se dnes tímto pojmem mává jak Tibetskou vlajkou?)


Velikost armády se nespecifikuje délkou fronty (zejména když je zatím, čo sa dá robiť, len ten mier a žádná fronta tedy v danou chvíli není, že?), nýbrž silou potenciálního protivníka, možnostmi lidských a materiálních zdrojů státu a také úkoly, které jsou před ni postaveny. Pro Lucembursko by tedy byla "obrovská" armáda o cca. 2000 mužů, v daném kontextu vlastně i Wehrmacht byl "obrovský".

Při procentu HDP představovaném výdaji na zbrojení a při tehdejším počtu mužů ve zbrani by Německo 30. let do tří let "uzbrojilo" samo sebe - jeho ekonomický potenciál by se bez vojenské expanze sesypal. A se stalinským Ruskem by to nejspíše bylo podobné. Nejdéle do 5-10 let (odhaduji, nejsem ekonom) by bylo nuceno zahájit dobyvačnou válku, jinak by socialismus, tedy princip, kdy jediným "kapitalistou" je sám stát, přestal ekonomicky fungovat.

A převedeš-li většinu průmyslových zdrojů státu na strategickou výrobu, vychováš desítky milionů vojáků, vycvičíš statisíce pilotů a výsadkářů, postavíš-li armádu o několika desítkách mechanizovaných sborů, stovkách divizí, s desetitisíci tanky, do kupy větší, než má celý zbytek Evropy dohromady, ale přitom nevybuduješ ani jednu stálou linii opevnění, hodnou toho názvu - koho se asi chystáš porazit? Zapomeň na představu, že SSSR byl "tábor míru". Kdepak. Zvlášť ne v čele se starým Kobou, megalomanem posedlým mocí.

Sestav si výčet, kolika byl SSSR v roce 1939 členem vojenských paktů, kolik měl uzavřeno mezistátních ekonomických smluv, kolik měl faktických spojenců ve světě, kolik zemí mu bylo ochotno dodávat technologie a kolik států od něj ve větším objemu kupovalo suroviny...? A kolik ratifikoval mezinárodních dohod? Ten seznam bude krátký. De facto byly takové země dvě: Mongolsko (další tvrdě komunistická země, ovšem trvale schopná exportovat jen trávu a koňské kobližky), a nacistické Německo - režim, který původně vyrostl na obdobných socialistických kořenech. Jinak se jednalo nanejvýš o "jednorázovky". Dokonce ani Američané,kteří byli navenek neutrální a za dolary obvykle prodají i vlastní babičku, nebyli ochotni exportovat do bolševického Ruska pásové podvozky Christie (které sami považovali za neperspektivní), a za dodávky Lend-Lease jim Rusové o pár roků později museli platit zlatem ze státních rezerv.

Ono se o tom po WW2 tak nějak přestalo mluvit nahlas, vždyť nám "hodní Sověti" lvím podílem pomohli porazit "zlé Němce", ale ve 30. letech pomohlo Hitlerovi na výsluní to, že většina Evropy se opravdu bála komunismu víc než nacismu. Proč asi? Co třeba proto, že Německo bylo tehdy (vlastně až do r. 1938) slabé, kdežto SSSR vojensky neuvěřitelně sílil?

Tím bych asi skončil. Pokud hodláš pokračovat, prosím, ale nebudeme Pátračovi zaplevelovat diskusi k jeho skvělé práci a vrtnem se jinam, co ty na to?

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 6/7/2017, 19:13
od Pátrač
To by Pátrače potěšilo, diskusi mám rád ale tato je úplně mimo. Děkuji

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 7/7/2017, 07:13
od Barrymore
Tipnu si, že RKKA měla v polním řádu určitě formulku ve stylu: "Útok je hlavní druh boje. Do obrany vojska přechází, pouze pokud dojdou tanky ..." (Staří zbrojnoši jistě pamatují vševojskovou červenou knihovnu).
Jinak souhlasím s Pátačem a přimlouvám se za věcnější dotazy k tématu.
Má někdo představu, jaká byla tehdy norma pro hodinový výkon bigoše při kopání? Jenom pro srovnání s dneškem.

Re: Rudá armáda - vývoj pásem obrany a jejich ženijní úprava

PříspěvekNapsal: 7/7/2017, 11:22
od Pátrač
Barrymore, děkuji a zde je odkaz na první práci celého cyklu -

viewtopic.php?f=71&t=7510

Tam je zařazení obranného boje do kontextu vojenské sovětské vědy v dané době. Je to doposud několik dílů a další budou přibývat.