Předvečer Velké vlastenecké války
Napsal: 21/5/2017, 14:28
Bylo by dobré si uvědomit, že takřka všechny státy mají od nepaměti vybudované podpůrné instituce (ať už formální, či neformální), jejichž úkolem je provádět všeobecnou analýzu situace a předávat svým vládám doporučení, jak v kterých záležitostech postupovat (jedovatá poznámka: mezi čestné výjimky by mohlo patřit Polsko). Kromě toho samotné vlády všech zemí bez výjimky bývají tvořeny lidmi s nadprůměrnou inteligencí a znalostmi, kteří se sami slušně orientují. To platí obecně, týká se jak třeba Československa, Velké Británie, USA, ale i Německa, SSSR i třeba Habeše. Proto prakticky všechny země v předvečer 2. světové války konaly v zásadě správně. Proč potom nastala velká válka, která všechny zúčastněné (s výjimkou USA) zdevastovala?
Příčinou, dnes zcela přehlíženou, byly mocné nadnárodní zájmové skupiny. Jde o to, že každá společnost má na jedné straně svoje zájmy a na druhé straně je konfrontována se zájmy dalších společností. Tak vzniká silové pole prostředí. Jenomže skupina velkých bankéřů tehdy toto silové pole zdeformovala a ‚přiohýbala‘ zájmy zúčastněných států podle svých představ bez ohledu na možné následky.
Při popisu událostí, které vedly k 2. světové válce máme sice výhodu v to, že víme, jak to dopadlo. Na druhé straně to je velká nevýhoda, protože ty výchozí podmínky se dost odlišovaly od dosaženého výsledku – a to mnoho lidí není schopno si uvědomit. Z toho vyplývá celá řada chyb při hodnocení té doby.
Při rozboru jsou jasní základní hráči: Velká Británie se svým ohromným koloniálním impériem, Německo se svojí stejně velikou snahou kolonie získat, SSSR bylo také stejně ohromnou třískou v zadku velkých bankéřů a byla zde neprojevená izolacionistická velmoc USA. V tuto chvíli se odpoutám od velké krize (ačkoliv to úplně nelze, protože je to zase dílo té skupiny bankéřů a ovlivnilo to postoj společností k židům) a zůstanu pouze u vývoje bezprostředně předcházejícího zatažení SSSR do války.
Před válkou na jedné straně stál osamocený SSSR. Jeho jediným spojencem v Evropě bylo Československo, které však Velká Británie obětovala Německu. Na straně Německa, ale i Velké Británie, byly i další státy, v první řadě musíme jmenovat Francii (přestože formálně podepsala se SSSR spojeneckou smlouvu), Polsko a Finsko. Německo si také dalo záležet, aby na svoji stranu získalo Rumunsko – hlavním důvodem byla ropa. Třetí stranu a klíčový jazýček na vahách představovaly USA, kde se střetly hned tři koncepce – izolacionisté, fašisté a i prosovětští.
F.D. Roosevelt představoval kompromis – byl si vědom toho, že USA se stejně blížícího se konfliktu zúčastní a v prvé řadě měl zájem v této válce být na straně vítěze a nést přitom co možná nejnižší náklady. Byl to realista a přestože zřejmě SSSR obdivoval, jeho vláda se k SSSR (zcela logicky) postavila zády. Jeho postoj tlumočil neslavně známý lord Runciman: v případě války Německa se ‚západními demokraciemi‘ vstoupí USA do války proti Německu, ale v případě války Německa se SSSR zůstanou USA neutrální (Секретно Сталину. Главная загадка Великой отечесвеннной войны. Документальный фильм, Россия24, viz http://www.youtube.com/watch?v=FhXCfzKqQRQ).
Přesně toto je klíč k pochopení kroků sovětského vedení. Po krachu politiky kolektivní bezpečnosti a řízené likvidaci jediného faktického spojence SSSR, sovětské vedení prostě muselo hledat nové možnosti zajištění své bezpečnosti. Klíčovým problémem je to, že SSSR (Rusko) směrem na západ mělo příznivější klimatické podmínky a tedy vyšší zalidnění, zatímco směrem na východ hustota obyvatel klesá a ubývá i infrastruktury. K tomu všemu ruské pláně jsou otevřené a obránce se nemá kde zachytit. To znamená, že při invazi ze západu budou rychle obsazena hlavní průmyslová střediska, která potom nebudou schopna podporovat armádu. Invaze ze západu by pro SSSR mohla být velmi snadno zničující.
Přenesme se do jara roku 1939 a zkusme si představit, jak asi mohla uvažovat sovětská vláda. SSSR potřeboval několik věcí:
1) čas – aby se vyladil a posílil průmysl, především na východě
2) prohloubit týl – aby vzdálila nepřítele od svých průmyslových středisek a i tak se získal čas.
3) spojence – a v úvahu připadaly pouze USA, protože Velká Británie zcela jasně vedla Německo k válce proti SSSR.
Roky 1938-1940
Velká Británie záměrně vedla nejprve Československo a potom i Polsko k likvidaci – a nakrmila jimi Německo jako přípravu na válku se SSSR. V případě Československa vedle získání území hlavní příčinou byl čs. zbrojní průmysl. V případě Polska příčinou zřejmě byla nedůvěra v jeho schopnost vést náročnou válku a obavy, že by Polsko mohlo cuknout. Německo i Polsko totiž měly stejný cíl – Novorusko – a Poláci s Němci by se nakonec mohli pustit do sebe. Obětováním Polska se ‚vyčistil obzor‘ a Německu se otevřela přímá cesta na Novorusko (Ukrajinu), kde si chtělo zřídit kolonie. Velká Británie spoléhala na to, že válka mezi Německem a SSSR jí uvolní cestu do Střední Asie a ke Kaspickému moři. Francie konala příměji – rozpracovala plány na koaliční válku proti SSSR a Němci po obsazení Paříže tyto plány s radostí zveřejnili (např. viz A. Buškov: Ледяной трон). Francie také měla nezanedbatelný podíl na poráže Španělské republiky, připustila militarizaci Porýní a likvidaci svého spojence - Československa. Dalším aktivním činitelem bylo Polsko, které po 1. světové pobralo území svých sousedů a koncem 30. let si neuvědomilo z toho pocházející nenávist a reálný poměr sil. Československa se sice zbavilo (a ještě cosi přitom sebralo), ale Německo i SSSR jej byly schopny převálcovat. Přesto Polsko se k oběma zemím (podkuřováno v tom Velkou Británií) postavilo zády.
Na druhé straně Velká Británie v jisté chvíli z taktických důvodů otevřeně vyhlásila, že na rozdíl od Československa, za Polsko půjde bojovat. Sice se z toho snažila v dalším vyjednávání vyvázat (s odkazem na postoj Polska), ale veřejný slib zde byl. Takto začala vznikat situace, že byť původně jen formálním vyhlášením války, Velká Británie se ocitne v táboře německých nepřátel. Právě zde se zjevila šance, že USA se svým ohromným hospodářským potenciálem se ocitnou na straně Velké Británie a Francie v boji proti Německu. Jedině tímto způsobem se USA mohly stát spojencem i SSSR – a sovětská vláda na tom tvrdě zapracovala. Ve chvíli, kdy padla naděje na kolektivní bezpečnost – a padl hlavní představitel této politiky v sovětském vedení (Litvinov) – nastoupil SSSR novou mezinárodně-politickou linii, jejímž cílem bylo vylepšit postavení jakýmkoliv způsobem. Zatažení Velké Británie do války s Německem dostalo nejvyšší prioritu.
Postoj vlády USA znamenal, že v nejvyšším zájmu SSSR v danou chvíli bylo se z války za každou cenu vykroutit a získat čas, během kterého se Velká Británie bude ‚smažit ve vlastní šťávě‘ svých slibů. Nejjednodušším způsobem bylo uzavření spojenecké dohody s Německem. SSSR měl co nabídnout – suroviny a mír na východní hranici (Hitler tím m.j. uklidnil generály) – a oplátkou SSSR mohl i požadovat – západní Krasnorusko, Pobaltí, Besarábii a Finsko. Ani jedno navíc Německo nemuselo dávat ze svého. Smlouva byla oboustranně výhodná a proto byla uzavřena. Tím začala největší porážka Velké Británie ve 20. století, která skončila rozpadem britského impéria. Smlouva možná byla dokonce podmínkou vítězství SSSR. Že se SSSR neohlížel na zájmy Polska, nebo Velké Británie? A proč by se vlastně měl, a zvláště na ně, ohlížet?
Je dobré si také všimnout, že sovětská vojska začala prostor daný smlouvou s Německem obsazovat teprve po pádu polské vlády. Vstupovali tedy již do země nikoho a Velká Británie nemohla SSSR obvinit jako agresora. Přestože SSSR jednal na základě dohody s Německem, obsazením polských kolonií se do tábora nepřátel Velké Británie nedostal. Podobně i obsazení a připojení Pobaltí nevyvolalo žádné problémy na mezinárodní scéně a ani na tento krok nemohla Velká Británie zareagovat zařazením SSSR do tábora nepřátel. To vše ukazuje na to, že obyvatelstvo daných zemí skutečně mělo zájem na připojení k SSSR. Vlastní akty připojení proběhly na základě všelidového hlasování a dále omezily možnost Velké Británie postup SSSR napadnout. Kupodivu i válka s Finskem (na blamáž se teď neohlížejme) nepředstavovala nějaký mezinárodní problém a jediným důvodem mohlo být to, že až příliš mnoho lidí té doby považovalo sovětský postup za rozumný. Názor, že Velká Británie neměla snahu poškodit SSSR je nesmyslný již jen při připomínce obětování Československa a Polska.
Smlouva s Německem odkládala válku (výše uvedený bod č. 1) a výrazně zlepšovala hloubku týlu (bod č. 2). Lesy a močály v Krasnorusku, Pobaltí a Besarábii v každém případě omezovaly tankové jednotky a vylepšovaly možnosti obrany. Finsko po ztrátě německé opory a válce se SSSR také přišlo o možnost dělostřeleckého bombardování Leningradu. Smlouvou SSSR dokonce získal přístup k nejnovějším německým zbraním – a SSSR udělal vše pro to, aby jejich vzorky získal a na jejich základě vylepšil svoji výzbroj. Přitom se vyhnuli tomu, aby ztratili na mezinárodní scéně sympatie a udrželi si šanci získat v USA spojence. Znamená to, že sovětská vláda svým předválečným postupem dokázala přímo excelentně naplnit klíčové úkoly, které před ní stály!
S vyhlášením války Polsku musely reagovat Velká Británie a Francie a formálně vyhlásily Německu válku – ale jejich vojenské operace byly pro srandu králíkům. Po pádu Polska a konsolidaci armády to Němce přestalo bavit a během 42 dní zničili velmoc zvanou Francie, když drze obešli slavnou Maginotovu linii přes Benelux. Následovala bitva o Anglii, která vzepjala k odporu britský lid. SSSR tak spojeneckou smlouvou s Německem dosáhl svého – otevřené války Německa a Velké Británie, ze které se dokonce pro společenské emoce britské elity nemohly vyzout. Nemít Německo záruku míru na východě, nikdy by k útoku na Francii a Velkou Británii nemohlo dojít a pro SSSR by to mělo katastrofální následky.
Že bude mít spojenecká smlouva jen krátkou platnost, bylo sovětskému vedení jasné (viz Сталин И. В.: Sebrané spisy, díl 18., viz též grachev62.narod.ru/stalin/t18/t18_267.htm). Že se čas naplňuje, bylo zřejmé po pádu Francie. Na prosincovém poradě se velitelé pohádali a Stalin nařídil provést štábní cvičení simulující začátek války (Dvorecij, Fugate: Bouře na Dněpru).
Rok 1941
Hned zkraje roku se na štábních cvičeních ukázaly vynikající operační možnosti Němců. Proto se urychleně přepracovávaly plány a začalo se spoléhat na obranný val na Západní Dvině a Dněpru. Do prostoru této linie se stáhla i část výzbroje od hranic. Tady je nutné si uvědomit, že Němci byli překvapivě neúspěšní v oblasti rozvědky – tuto podstatnou změnu plánů na poslední chvíli nezjistili (a na Dněpru se divili vojskům, které již neměly existovat), stejně jako se nedověděli o ‚tajném Stalinově projevu‘ k vyřazeným absolventům důstojnických škol – který asi v prvé řadě byl cílen právě k Němcům.
Další aktivity byly především diplomatické povahy. USA se stále držely mimo válku a ani jejich vnitřní situace nebyla vyjasněná. Sovětská vláda proto musela postupovat velmi opatrně, aby udržela naději na zapojení USA na svojí straně. Proto nesmělo nastat nic, co by mohlo označit SSSR za agresora. Na druhé straně se SSSR snažil přimět Německo k tomu, aby válku nezahájilo – nejprve předvedli německému (ale snad i japonskému) velvyslanci průmysl. Potom, když už bylo jasné, že válka začne, vydala sovětská vláda prohlášení, z něhož vyplývalo, že SSSR k válce nevidí žádný důvod. SSSR se tam v očích světové veřejnosti stal napadeným a získal sympatie a tím i šanci na získání pomoci.
Z tohoto důvodu jsou nesmyslné všechny spekulace, m.j. o ‚preventivním úderu‘, o světové revoluci vůbec nemluvě. Samozřejmě, že generálové v rámci své přípravy vymýšleli leccos, ale nic z toho se nemohlo realizovat, protože by to mělo katastrofální dopady. SSSR byl podstatně slabší než Německo a podobnou akcí by ztratil sympatie. Následná válka by měla pro něj podstatně horší průběh.
Příprava k válce
Navzdory mnoha tvrzením (i tady mi to někteří vtloukali do hlavy) vláda SSSR přes nutnost zachovat ‚dekorum‘ nechala ve chvíli, kdy bylo zjevné, že Hitler dal příkaz zahájit válku, vyvést vojáky z kasáren a obsadit hranici. Píší o tom třeba Buškov (uvedl jsem zde dříve, viz http://palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=428&start=60). Sice obviňujete Stalina z toho, že obvinění zfabuloval, ale i velmi přesná Prudniková uvádí (myslím, že to byla kniha Lenin-Stalin. Technologie nemožného.), že Pavlov byl obviněn z toho, že na rozdíl od dalších velitelů nezpracoval a nepředal podřízeným jednotkám rozkaz, kterým vojska měla být vyvedena z kasáren do palebných postavení na hranici. (Ono toho tam bylo víc a dohromady to vyvolávalo podezření na spolupráci Pavlova s Němci. Kromě toho připomínám, onen rozhovor Pavlova s Mereckovem – je v tom Buškovově textu, ten sám o sobě za války na kulku stačit mohl.) Tento rozkaz musel přijít z Generálního štábu, jehož náčelníkem tehdy byl gen. Žukov a jeho přímým nadřízeným lidový komisař obrany maršál Timošenko. Teprve jeho nadřízeným byl předseda rady lidových komisařů Stalin. V té době ještě nevznikla žádná další instituce, jakou byla později Stavka. Pavlovovou vinou Němci Běloruskem jen profrčeli, pobili ohromné množství válečných zajatců a na Dněpru se ocitli podstatně dříve, než se očekávalo a podstatně méně vysílení.
Stalinův podíl na událostech
Pro začátek si uvědomme, že Stalin v roce 1936 prosadil ústavu, v níž bolševikům odebral ústavou danou moc. Navíc v ústavě nebylo nic o nějakém funkcionáři typu generální tajemník. Stalin sám v té době se blížil šedesátce a (jak uváděl na únorovém plénu 1937) chtěl odejít na odpočinek. Následující vzepětí teroru (který způsobil, když se na tomto plénu pokusil společně se Ždanovem a Molotovem prosadit alternativní volby) ho však přinutilo se naopak více angažovat. Nakonec porušil všechna pravidla a 17.11. 1938 přinutil Molotova (nebo to spískali společnými silami) sestavit Rozhodnutí o prokurátorském dozoru a vedení vyšetřování a tím drze ukončil teror. Tímto okamžikem lze Stalina považovat za skutečného diktátora, byť ani v této chvíli nebyl vybaven žádnou ústavní funkcí.
Míru Stalinova zapojení do státnických kroků v té době neznám. V tomto směru by bylo nutno prostudovat výnosy Politbyra, protože odtud vycházela jeho moc. Předsedou vlády se stal až na jaře 1941 – a tímto okamžikem přenesl svojí činnost do vlády a Politbyro zůstalo víceméně na odpis (Мухин Ю.И.: За что убит Сталин, Эксмо, Яуза, Moskva, 2005). V tomto období se však jistě muselo postupně přenášet těžiště jeho činnosti a na jaře 1941 zcela převzal kontrolu nad vládou. Mimo něj po pádu Litvinova sovětskou vládu a sovětskou mezinárodní politiku vedl již jen Molotov. Berija řídil rozvědku a zcela nepochybně předával Stalinovi dostatečně přesné zprávy a Stalin se na jejich základě maximálně zodpovědně rozhodoval.
Otázkou je týl západního a jihozápadního frontu. Ten byl slabý a s nápravou se začalo teprve po štábním cvičení. Že to měli udělat dříve? Je otázkou, co jiného by nestihli. Oni skutečně tahali za kratší konec.
Příčinou, dnes zcela přehlíženou, byly mocné nadnárodní zájmové skupiny. Jde o to, že každá společnost má na jedné straně svoje zájmy a na druhé straně je konfrontována se zájmy dalších společností. Tak vzniká silové pole prostředí. Jenomže skupina velkých bankéřů tehdy toto silové pole zdeformovala a ‚přiohýbala‘ zájmy zúčastněných států podle svých představ bez ohledu na možné následky.
Při popisu událostí, které vedly k 2. světové válce máme sice výhodu v to, že víme, jak to dopadlo. Na druhé straně to je velká nevýhoda, protože ty výchozí podmínky se dost odlišovaly od dosaženého výsledku – a to mnoho lidí není schopno si uvědomit. Z toho vyplývá celá řada chyb při hodnocení té doby.
Při rozboru jsou jasní základní hráči: Velká Británie se svým ohromným koloniálním impériem, Německo se svojí stejně velikou snahou kolonie získat, SSSR bylo také stejně ohromnou třískou v zadku velkých bankéřů a byla zde neprojevená izolacionistická velmoc USA. V tuto chvíli se odpoutám od velké krize (ačkoliv to úplně nelze, protože je to zase dílo té skupiny bankéřů a ovlivnilo to postoj společností k židům) a zůstanu pouze u vývoje bezprostředně předcházejícího zatažení SSSR do války.
Před válkou na jedné straně stál osamocený SSSR. Jeho jediným spojencem v Evropě bylo Československo, které však Velká Británie obětovala Německu. Na straně Německa, ale i Velké Británie, byly i další státy, v první řadě musíme jmenovat Francii (přestože formálně podepsala se SSSR spojeneckou smlouvu), Polsko a Finsko. Německo si také dalo záležet, aby na svoji stranu získalo Rumunsko – hlavním důvodem byla ropa. Třetí stranu a klíčový jazýček na vahách představovaly USA, kde se střetly hned tři koncepce – izolacionisté, fašisté a i prosovětští.
F.D. Roosevelt představoval kompromis – byl si vědom toho, že USA se stejně blížícího se konfliktu zúčastní a v prvé řadě měl zájem v této válce být na straně vítěze a nést přitom co možná nejnižší náklady. Byl to realista a přestože zřejmě SSSR obdivoval, jeho vláda se k SSSR (zcela logicky) postavila zády. Jeho postoj tlumočil neslavně známý lord Runciman: v případě války Německa se ‚západními demokraciemi‘ vstoupí USA do války proti Německu, ale v případě války Německa se SSSR zůstanou USA neutrální (Секретно Сталину. Главная загадка Великой отечесвеннной войны. Документальный фильм, Россия24, viz http://www.youtube.com/watch?v=FhXCfzKqQRQ).
Přesně toto je klíč k pochopení kroků sovětského vedení. Po krachu politiky kolektivní bezpečnosti a řízené likvidaci jediného faktického spojence SSSR, sovětské vedení prostě muselo hledat nové možnosti zajištění své bezpečnosti. Klíčovým problémem je to, že SSSR (Rusko) směrem na západ mělo příznivější klimatické podmínky a tedy vyšší zalidnění, zatímco směrem na východ hustota obyvatel klesá a ubývá i infrastruktury. K tomu všemu ruské pláně jsou otevřené a obránce se nemá kde zachytit. To znamená, že při invazi ze západu budou rychle obsazena hlavní průmyslová střediska, která potom nebudou schopna podporovat armádu. Invaze ze západu by pro SSSR mohla být velmi snadno zničující.
Přenesme se do jara roku 1939 a zkusme si představit, jak asi mohla uvažovat sovětská vláda. SSSR potřeboval několik věcí:
1) čas – aby se vyladil a posílil průmysl, především na východě
2) prohloubit týl – aby vzdálila nepřítele od svých průmyslových středisek a i tak se získal čas.
3) spojence – a v úvahu připadaly pouze USA, protože Velká Británie zcela jasně vedla Německo k válce proti SSSR.
Roky 1938-1940
Velká Británie záměrně vedla nejprve Československo a potom i Polsko k likvidaci – a nakrmila jimi Německo jako přípravu na válku se SSSR. V případě Československa vedle získání území hlavní příčinou byl čs. zbrojní průmysl. V případě Polska příčinou zřejmě byla nedůvěra v jeho schopnost vést náročnou válku a obavy, že by Polsko mohlo cuknout. Německo i Polsko totiž měly stejný cíl – Novorusko – a Poláci s Němci by se nakonec mohli pustit do sebe. Obětováním Polska se ‚vyčistil obzor‘ a Německu se otevřela přímá cesta na Novorusko (Ukrajinu), kde si chtělo zřídit kolonie. Velká Británie spoléhala na to, že válka mezi Německem a SSSR jí uvolní cestu do Střední Asie a ke Kaspickému moři. Francie konala příměji – rozpracovala plány na koaliční válku proti SSSR a Němci po obsazení Paříže tyto plány s radostí zveřejnili (např. viz A. Buškov: Ледяной трон). Francie také měla nezanedbatelný podíl na poráže Španělské republiky, připustila militarizaci Porýní a likvidaci svého spojence - Československa. Dalším aktivním činitelem bylo Polsko, které po 1. světové pobralo území svých sousedů a koncem 30. let si neuvědomilo z toho pocházející nenávist a reálný poměr sil. Československa se sice zbavilo (a ještě cosi přitom sebralo), ale Německo i SSSR jej byly schopny převálcovat. Přesto Polsko se k oběma zemím (podkuřováno v tom Velkou Británií) postavilo zády.
Na druhé straně Velká Británie v jisté chvíli z taktických důvodů otevřeně vyhlásila, že na rozdíl od Československa, za Polsko půjde bojovat. Sice se z toho snažila v dalším vyjednávání vyvázat (s odkazem na postoj Polska), ale veřejný slib zde byl. Takto začala vznikat situace, že byť původně jen formálním vyhlášením války, Velká Británie se ocitne v táboře německých nepřátel. Právě zde se zjevila šance, že USA se svým ohromným hospodářským potenciálem se ocitnou na straně Velké Británie a Francie v boji proti Německu. Jedině tímto způsobem se USA mohly stát spojencem i SSSR – a sovětská vláda na tom tvrdě zapracovala. Ve chvíli, kdy padla naděje na kolektivní bezpečnost – a padl hlavní představitel této politiky v sovětském vedení (Litvinov) – nastoupil SSSR novou mezinárodně-politickou linii, jejímž cílem bylo vylepšit postavení jakýmkoliv způsobem. Zatažení Velké Británie do války s Německem dostalo nejvyšší prioritu.
Postoj vlády USA znamenal, že v nejvyšším zájmu SSSR v danou chvíli bylo se z války za každou cenu vykroutit a získat čas, během kterého se Velká Británie bude ‚smažit ve vlastní šťávě‘ svých slibů. Nejjednodušším způsobem bylo uzavření spojenecké dohody s Německem. SSSR měl co nabídnout – suroviny a mír na východní hranici (Hitler tím m.j. uklidnil generály) – a oplátkou SSSR mohl i požadovat – západní Krasnorusko, Pobaltí, Besarábii a Finsko. Ani jedno navíc Německo nemuselo dávat ze svého. Smlouva byla oboustranně výhodná a proto byla uzavřena. Tím začala největší porážka Velké Británie ve 20. století, která skončila rozpadem britského impéria. Smlouva možná byla dokonce podmínkou vítězství SSSR. Že se SSSR neohlížel na zájmy Polska, nebo Velké Británie? A proč by se vlastně měl, a zvláště na ně, ohlížet?
Je dobré si také všimnout, že sovětská vojska začala prostor daný smlouvou s Německem obsazovat teprve po pádu polské vlády. Vstupovali tedy již do země nikoho a Velká Británie nemohla SSSR obvinit jako agresora. Přestože SSSR jednal na základě dohody s Německem, obsazením polských kolonií se do tábora nepřátel Velké Británie nedostal. Podobně i obsazení a připojení Pobaltí nevyvolalo žádné problémy na mezinárodní scéně a ani na tento krok nemohla Velká Británie zareagovat zařazením SSSR do tábora nepřátel. To vše ukazuje na to, že obyvatelstvo daných zemí skutečně mělo zájem na připojení k SSSR. Vlastní akty připojení proběhly na základě všelidového hlasování a dále omezily možnost Velké Británie postup SSSR napadnout. Kupodivu i válka s Finskem (na blamáž se teď neohlížejme) nepředstavovala nějaký mezinárodní problém a jediným důvodem mohlo být to, že až příliš mnoho lidí té doby považovalo sovětský postup za rozumný. Názor, že Velká Británie neměla snahu poškodit SSSR je nesmyslný již jen při připomínce obětování Československa a Polska.
Smlouva s Německem odkládala válku (výše uvedený bod č. 1) a výrazně zlepšovala hloubku týlu (bod č. 2). Lesy a močály v Krasnorusku, Pobaltí a Besarábii v každém případě omezovaly tankové jednotky a vylepšovaly možnosti obrany. Finsko po ztrátě německé opory a válce se SSSR také přišlo o možnost dělostřeleckého bombardování Leningradu. Smlouvou SSSR dokonce získal přístup k nejnovějším německým zbraním – a SSSR udělal vše pro to, aby jejich vzorky získal a na jejich základě vylepšil svoji výzbroj. Přitom se vyhnuli tomu, aby ztratili na mezinárodní scéně sympatie a udrželi si šanci získat v USA spojence. Znamená to, že sovětská vláda svým předválečným postupem dokázala přímo excelentně naplnit klíčové úkoly, které před ní stály!
S vyhlášením války Polsku musely reagovat Velká Británie a Francie a formálně vyhlásily Německu válku – ale jejich vojenské operace byly pro srandu králíkům. Po pádu Polska a konsolidaci armády to Němce přestalo bavit a během 42 dní zničili velmoc zvanou Francie, když drze obešli slavnou Maginotovu linii přes Benelux. Následovala bitva o Anglii, která vzepjala k odporu britský lid. SSSR tak spojeneckou smlouvou s Německem dosáhl svého – otevřené války Německa a Velké Británie, ze které se dokonce pro společenské emoce britské elity nemohly vyzout. Nemít Německo záruku míru na východě, nikdy by k útoku na Francii a Velkou Británii nemohlo dojít a pro SSSR by to mělo katastrofální následky.
Že bude mít spojenecká smlouva jen krátkou platnost, bylo sovětskému vedení jasné (viz Сталин И. В.: Sebrané spisy, díl 18., viz též grachev62.narod.ru/stalin/t18/t18_267.htm). Že se čas naplňuje, bylo zřejmé po pádu Francie. Na prosincovém poradě se velitelé pohádali a Stalin nařídil provést štábní cvičení simulující začátek války (Dvorecij, Fugate: Bouře na Dněpru).
Rok 1941
Hned zkraje roku se na štábních cvičeních ukázaly vynikající operační možnosti Němců. Proto se urychleně přepracovávaly plány a začalo se spoléhat na obranný val na Západní Dvině a Dněpru. Do prostoru této linie se stáhla i část výzbroje od hranic. Tady je nutné si uvědomit, že Němci byli překvapivě neúspěšní v oblasti rozvědky – tuto podstatnou změnu plánů na poslední chvíli nezjistili (a na Dněpru se divili vojskům, které již neměly existovat), stejně jako se nedověděli o ‚tajném Stalinově projevu‘ k vyřazeným absolventům důstojnických škol – který asi v prvé řadě byl cílen právě k Němcům.
Další aktivity byly především diplomatické povahy. USA se stále držely mimo válku a ani jejich vnitřní situace nebyla vyjasněná. Sovětská vláda proto musela postupovat velmi opatrně, aby udržela naději na zapojení USA na svojí straně. Proto nesmělo nastat nic, co by mohlo označit SSSR za agresora. Na druhé straně se SSSR snažil přimět Německo k tomu, aby válku nezahájilo – nejprve předvedli německému (ale snad i japonskému) velvyslanci průmysl. Potom, když už bylo jasné, že válka začne, vydala sovětská vláda prohlášení, z něhož vyplývalo, že SSSR k válce nevidí žádný důvod. SSSR se tam v očích světové veřejnosti stal napadeným a získal sympatie a tím i šanci na získání pomoci.
Z tohoto důvodu jsou nesmyslné všechny spekulace, m.j. o ‚preventivním úderu‘, o světové revoluci vůbec nemluvě. Samozřejmě, že generálové v rámci své přípravy vymýšleli leccos, ale nic z toho se nemohlo realizovat, protože by to mělo katastrofální dopady. SSSR byl podstatně slabší než Německo a podobnou akcí by ztratil sympatie. Následná válka by měla pro něj podstatně horší průběh.
Příprava k válce
Navzdory mnoha tvrzením (i tady mi to někteří vtloukali do hlavy) vláda SSSR přes nutnost zachovat ‚dekorum‘ nechala ve chvíli, kdy bylo zjevné, že Hitler dal příkaz zahájit válku, vyvést vojáky z kasáren a obsadit hranici. Píší o tom třeba Buškov (uvedl jsem zde dříve, viz http://palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=428&start=60). Sice obviňujete Stalina z toho, že obvinění zfabuloval, ale i velmi přesná Prudniková uvádí (myslím, že to byla kniha Lenin-Stalin. Technologie nemožného.), že Pavlov byl obviněn z toho, že na rozdíl od dalších velitelů nezpracoval a nepředal podřízeným jednotkám rozkaz, kterým vojska měla být vyvedena z kasáren do palebných postavení na hranici. (Ono toho tam bylo víc a dohromady to vyvolávalo podezření na spolupráci Pavlova s Němci. Kromě toho připomínám, onen rozhovor Pavlova s Mereckovem – je v tom Buškovově textu, ten sám o sobě za války na kulku stačit mohl.) Tento rozkaz musel přijít z Generálního štábu, jehož náčelníkem tehdy byl gen. Žukov a jeho přímým nadřízeným lidový komisař obrany maršál Timošenko. Teprve jeho nadřízeným byl předseda rady lidových komisařů Stalin. V té době ještě nevznikla žádná další instituce, jakou byla později Stavka. Pavlovovou vinou Němci Běloruskem jen profrčeli, pobili ohromné množství válečných zajatců a na Dněpru se ocitli podstatně dříve, než se očekávalo a podstatně méně vysílení.
Stalinův podíl na událostech
Pro začátek si uvědomme, že Stalin v roce 1936 prosadil ústavu, v níž bolševikům odebral ústavou danou moc. Navíc v ústavě nebylo nic o nějakém funkcionáři typu generální tajemník. Stalin sám v té době se blížil šedesátce a (jak uváděl na únorovém plénu 1937) chtěl odejít na odpočinek. Následující vzepětí teroru (který způsobil, když se na tomto plénu pokusil společně se Ždanovem a Molotovem prosadit alternativní volby) ho však přinutilo se naopak více angažovat. Nakonec porušil všechna pravidla a 17.11. 1938 přinutil Molotova (nebo to spískali společnými silami) sestavit Rozhodnutí o prokurátorském dozoru a vedení vyšetřování a tím drze ukončil teror. Tímto okamžikem lze Stalina považovat za skutečného diktátora, byť ani v této chvíli nebyl vybaven žádnou ústavní funkcí.
Míru Stalinova zapojení do státnických kroků v té době neznám. V tomto směru by bylo nutno prostudovat výnosy Politbyra, protože odtud vycházela jeho moc. Předsedou vlády se stal až na jaře 1941 – a tímto okamžikem přenesl svojí činnost do vlády a Politbyro zůstalo víceméně na odpis (Мухин Ю.И.: За что убит Сталин, Эксмо, Яуза, Moskva, 2005). V tomto období se však jistě muselo postupně přenášet těžiště jeho činnosti a na jaře 1941 zcela převzal kontrolu nad vládou. Mimo něj po pádu Litvinova sovětskou vládu a sovětskou mezinárodní politiku vedl již jen Molotov. Berija řídil rozvědku a zcela nepochybně předával Stalinovi dostatečně přesné zprávy a Stalin se na jejich základě maximálně zodpovědně rozhodoval.
Otázkou je týl západního a jihozápadního frontu. Ten byl slabý a s nápravou se začalo teprve po štábním cvičení. Že to měli udělat dříve? Je otázkou, co jiného by nestihli. Oni skutečně tahali za kratší konec.