Rafinerie Dálného východu

Odpovědět
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Rafinerie Dálného východu

Příspěvek od Mirek58 »

Dálněvýchodní rafinerie ve válce

Těžba a zpracování ropy na východní Sibiři v období před a v průběhu WW II byla záležitostí pouhých tří lokalit na Dálném východě SSSR, severní část ostrova Sachalin, zde se těžila a dosud těží ropa a dvou měst na řece Amur, Komsomolsk a Chabarovsk. Kde byly vybudovány dva jediné závody na zpracování uhlovodíků na Dálném východě.
Objev ropy se datuje do roku 1879, kdy objevitelem se stal poručík ruské floty Grigorij Zolotov. Který objevil ropu v údolí řeky Ocha.
Následné geologické expedice objevily významná ložiska ropy Ochinskoje, Noglinskoje, Katanglinskoje a Jechabinskoje.

Obrázek
Historická první těžní věž na Sachalinu je dodnes dochovaná pod názvem Věž Zotova.


Po ukončení výzkumů v terénu byla v roce 1910 založena “ Petěrbusko-Sachalinská ropná a kamenouhelná společnost“ a na severu ostrova se objevila první těžební zařízení.
Veřejně dostupná informace o ropě na ostrově Sachalin byla zveřejnění v roce 1895 v Sachalinském kalendáři
Pozn:
První skutečnou ropu ovšem vytěžila společnost „Sachalinská ropná společnost – Dědicové G I Zotova a spol“ v roce 1909.


Obrázek

Tato fakta neunikla pozornosti zahraničních zájemců o ropu. Nejaktivněji si počínalo Japonské císařství, kdy na základě Portsmouthského míru převzalo od Ruska jižní polovinu ostrova Sachalin. Jenže na jihu Sachalinu se ropa nenacházela. Chybný odhad japonských vyjednavačů, že se spokojilo Japonsko s pouhou polovinou ostrova a počítalo a potenciálními objevy ložisek? Kdo ví.
Fakt je ten, že ložiska ropy zůstala v ruském vlastnictví.
Tento stav se změnil 22.4.1920, kdy v důsledku Občanské války v Rusku vylodili Japonci v Alexandrovsku výsadek o síle 2 000 mužů a severní, dosud ruskou polovinu ostrova, obsadili.
Dění kolem severní poloviny ostrova, obsazené Japonci, se dostalo do opravdu zajímavých obrátek po roce 1922, kdy bolševici dostali pod svou správu celý Dálný východ Ruska.
V roce 1923 politbyro ÚV RKS(b) přijalo usnesení o řešení situace obsazené poloviny ostrova. To spočívalo v návrhu Japonsku aby odkoupilo obsazenou polovinu od Ruska, protože SSSR byl finančně na dně a na jiné řešení neměl sílu. O tomto způsobu řešení se ovšem Japonské císařství odmítlo bavit, vzhledem k faktu, že celý ostrov bezpečně ovládalo. A bolševická vláda, tedy SSSR, byla v mezinárodní izolaci.
Následujícího roku se situace obrátila, tentokrát obchod nabídli Japonci. Nabídka zněla, že za 1mld yenů prodají severní polovinu ostrova SSSR. Důvodem bylo ukončení mezinárodní izolace SSSR a tedy i z hlediska Japonska byla zde najednou nutnost normalizovat vztahy se sousedem. Tentokrát to byl SSSR, který nereflektoval na nabídku. Proč by draze kupoval co bylo jeho?
Tento kolotoč skončil obchodní dohodou Jap- SSSR podepsanou 14.12.1925 v Moskvě, na základě které Japonci odevzdali obsazenou severní polovinu ostrova. Jako cenu útěchy obdrželi koncese na těžbu ropy a uhlí na dobu 45 let ( tedy do roku 1970).
Pozn:
Za koncesi se platilo vládě SSSR 5-45% z hrubého příjmu a koncesionář musel platit místní, státní daně a nájemné. Z celkového počtu nekvalifikovaných pracovníků občané SSSR museli tvořit 75% a 50% z odborníků .
Jednotlivá naleziště byla rozdělena na polovinu, mezi koncesionáře a SSSR.

Zajímavé na těchto Jap. koncesích je skutečnost, že jako jediné nebyly zrušeny po ukončení NEP v roce 1928 na rozdíl od jiných zahraničních.
Konec Jap. koncesí je dán „Protokolem o převodu Japonských koncesí do vlastnictví vlády SSSR“ podepsaným 30.3.1944, za odškodné ve výši 5 mil rublů ( cca 1 mil doll) a závazek o dodávkách 50 000 t ropy ročně z naleziště Ocha Japonsku po dobu 5ti let po skončení války.

Těžba Sachalinské ropy pod vlajkou SSSR je oficiálně datovaná založením společnosti Sachalinněfť v srpnu 1928, ovšem ve skutečnosti práce započaly už v září předchozího roku (1927) na parcele 52m, 5, 12, 172m. A tedy můžeme porovnat úsilí obou států při těžbě.
SSSR dosáhl ročního výkonu 479 600 tun vytěžené ropy v roce 1940 ( v roce 1945 695 000 t).
Japonské společnosti dosáhly těžby kolem 140 000 tun v roce 1937, kdy sovětská těžba dosáhla 350 000 tun ropy. Těžba na japonské koncesi klesla v roce 1942 na pouhých 20 000 tun!
Bylo to dáno nutností vybudovat drahou infrastrukturu, kdy japonská strana usoudila, že je ekonomicky výhodnější nakupovat již vytěžený produkt, bez nutnosti investovat. A především obsazením jihovýchodních ropných oblastí , kde Japonsko mohlo ropu brát jako válečnou kořist.
Pozn:
Řídili se heslem, tezí, proč draho vyrábět, budovat, když se dá produkt za levný peníz importovat, nebo „ukořistit“ a také zákonitě skončili bez paliva. Navíc měli smlouvu o neutralitě se SSSR, kde se SSSR zavázal dodat 100 000 t ropy ročně.
Problém těžby na Sachalinu spočíval v nutnosti vybudovat vše od začátku, kdy prvním nejdůležitějším prvkem výstavby byla kupodivu pila( z dnešního úhlu pohledu). A dalším limitem byla skutečnost, že vytěžená ropa se zpracovávala na pevnině v Komsomolsku a Chabarovsku, kde byly vystavěny rafinerie.


Doprava ropy ke zpracování byla sezónní ( Amur zamrzá, taktéž Ochotské moře), kdy ze Sachalinu mířila na lodích do ústí Amuru ( Nikolajevsk na Amuru) a dále po řece do rafinerií, což znamenalo vybudování dostatečných skladovacích kapacit jak na těžních polích na Sachalinu, tak i v rafineriích na pevnině.
Vlastní spotřeba paliv na Sachalinu byla zabezpečena výstavbou dvou vlastní ch rafinerií ( destilační kolony výkonem á 20 000tun zpracované ropy ročně, Ocha, Katangli) v r. 1929. Železnice ( rozchod 1524 mm) o délce 37km Ocha- Moskalvo ( nově vybudovaný přístav krytý zálivem na západním pobřeží Sachalinu) byla dokončena v roce 1931 a začalo pokládání ropovodu Ocha- Moskalvo. Tato trať byla jedna z mála úseků normálního ruského rozchodu železnice na Sachalinu.
Pozn:
Původně železnice měla být „úzkokolejka“ ( rozchod 750mm), tedy rozšíření stávající trati Ocha-Urkrt. Ovšem příkaz z Moskvy zněl jinak, protože ta měla v plánu na Sachalinu vybudovat železniční síť normálního rozchodu. Což dodnes není.

Do té doby přeprava ropy a nákladů spočívala na bedrech úzkokolejky Ocha- záliv Urkt, ( zbudované v r.1928)kde se ropa nakládala na lodě, které musely kotvit u pobřeží bez přístavní infrastruktury.
( Ropná pole se nacházejí na západním pobřeží ostrova)

Obrázek
Pracovní souprava na Sachalinské úzkokolejce

Stavba dalšího ropovodu ( 373,8 km) tentokrát přes Tatarský průliv do Sofijska na Amuru byla zahájena v roce 1940 a první etapa výstavby byla dokončena v říjnu 1942 ( ropovod byl definitivně dokončen v 1952, druhá etapa výstavby ze Sofijska na Amuru do Komsomolské rafinerie).
Ropovod měl přepravní kapacitu 1,5 mil tun ropy ročně.
Do rafinerií v Komsomolsku a Chabarovsku se ze Sofijska ropa dopravovala čluny po řece Amur.

První rafinerií na Dálném východě byla vystavěna a zprovozněna Chabarovská rafinerie. Kdy stavba byla zahájená 27.9.1930 a byla spuštěna do provozu 5.8.1935. Kapacitně tato rafinerie kopírovala těžbu ropy na Sachalinu s max. kapacitou ( včetně krakovacích jednotek) která byla cca 600 000tun zpracované ropy.
Výstavba druhé rafinerie, v Komsomolsku, byla zahájena rozhodnutím Lidového komisaře palivového průmyslu SSSR z r. 1938 o výstavbě. Provoz byl zahájen v prosinci 1942 spuštěním rafinerie na plánovaný najížděcí výkon a v následujícím roce Komsomolský NPZ již zpracoval přes 200 000tun ropy těžené na Sachalinu( max kapacita zpracování ropy 500 000 tun).

U obou rafinerií jsou zajímavé tři záležitosti.
První, je zveřejněné určení pro rafinerské produkty ( v SSSR věc nebývalá) . Kdy rafinerie v Chabarovsku byla předurčena pro zásobování zemědělského sektoru Dálného východu.
(Zřejmě se tedy zaměřovala na traktorové palivo a mazut). Ovšem napadení SSSR Německem toto plánované technologické uspořádání trošku promíchalo, když v Chabarovsku byly postaveny krakovací jednotky s využitím technologie odvezené z Grozného a Majkopu.
Pozn:
V posledním předválečném roce regiony Dálného východu a východní Sibiře spotřebovaly 900 000 tun ropných produktů ročně. Sachalinská ropa zabezpečovala z této spotřeby polovinu.

A rafinerie v Komsomolsku byla předurčena pro dodávky vysokooktanového paliva pro zákazníka z působnosti Dálněvýchodních útvarů RKKA.

Druhou zajímavostí byl sezónní provoz obou rafinerií. Ten byl daný klimatickými podmínkami plavby v zamrzajícím Ochotském moři a na řece Amur.

Třetí zajímavou záležitostí je fakt vlastní kapacity obou rafinerií, která dosáhla kapacity zpracování ropy 1 000 000 tun ročně. Tedy rafinerie byly vzhledem k těžbě ropy na Sachalinu silně předimenzované. Těžba ropy na Sachalinu se k milionové hranici přiblížila teprve v roce 1953.
Pozn:
Pokud by chtěli sověti udržet plynulý roční provoz rafinerií, museli by denně po Transibiřské magistrále z Baku II přesunout jednu vlakovou soupravu o 27 žel.cisternách á 50tun s ropou.
Žel. cisteren měly sov železnice cca 18 000 ks, z toho s přepravní kapacitou 25 t ( dvounápravové) 15 000ks a s přepravní kapacitou 50t ( čtyřnápravové) 3 000 ks.


Kapacitu budovaných rafinerií zřejmě řídil plán těžby ropy na Sachalinu, čemuž odpovídala i kapacita budovaného ropovodu. Zřejmě SSSR při sestavování plánů do nich zabudoval pevný předpoklad převzetí Japonských těžebních koncesí ( zde jsou velice pravděpodobné následky střetů z roků 1938 a 1939). Ve skutečnosti zpracovatelské kapacity v součtu byly bohatě předimenzované.
Přebytečná výrobní kapacita byla zřejmě využitá při dodávkách paliva podle programu L-L z USA
Pozn:
Pro cestu paliva východní cestou je výmluvný fakt, že severní cestou se paliva do SSSR dostalo pramálo.
Za prvé je logistický nesmysl vozit loděmi palivo do Anglie přes uzávěry ponorek v Atlantiku a následně do Murmanska, nebo Archagelska ( sov. tankery Azerbajdžán a Donbas byly „ lapeny ponorkou“ na severní konvojové trase a náklad tvořily – technické kapaliny, lněný olej). Přičemž lodní tonáž pro Velkou Británii byla tak malá, že VB hrozilo vyhladovění.
Za druhé, angličani měli sice „pod palcem“ ropná pole na Středním východě a především rafinerii v Abadanu, která měla žel a lodní spojení s SSSR ( sov. lodní kapacita na Kaspiku činila v době války 250 lodí s celkovou přepravní kapacitou 500 000 t). Ovšem zde je zase problém kapacity přepravy po území SSSR na pevnině. Tedy je zde logická výměna ropných frakcí mezi rafinerskými závody.
Za třetí je zde problém, kde SSSR vlastně zpracoval ty statisíce tun ropných frakcí, které v rámci programu L-L do SSSR byly dovezeny z USA. Aby je vozily po magistrále tisíce km do vnitrozemí, když o „fous „ blíže k přístavu ve Vladivostoku byly dvě moderní rafinerie s volnou kapacitou? A navíc pro naplnění potřeb Dálného východu při spotřebě ropných produktů těžba ropy na Sachalinu naplnila pouze polovinu potřeby?


Zdá se , že v současných zdrojích je v otázce provozu zmíněných rafinerií v době WWII tak trošku „zamlženo“.
Teprve po válce za cenu přísunu ropy po železnici ze západních ložisek byl u obou rafinerií spuštěný nepřetržitý roční provoz. A to za cenu dopravy zpracovávané ropy po Transibiřské magistrále ze západní Sibiře, do definitivního ukončení výstavby ropovodu Sachalin/Komsomolsk.

Zdroj:


sakhalin.info/weekly/83616
okha-sakh.narod.ru/hronika_5.htm !!
citysakh.ru/neftnakonchikedolota/vote?id=908
sakhvesti.ru/?div=spec&id=110
neftepro.ru/photo/30-0-223
bujet.ru/article/67916.php
okha.sakh.com/news/okha/78835/
skr.su/news/179599
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“