Sovětský voják - Ivan Jefimovič Petrov

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Sovětský voják - Ivan Jefimovič Petrov

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek

SOVĚTSKÝ VOJÁK - GENERÁL IVAN JEFIMOVIČ PETROV
V roce 1986 jsem vyfasoval téma na diplomovou práci. Slovo vyfasoval je plně pravdivé, protože ten rok jsem více než tři týdny dní marodil. Za tu dobu jsem prošvihnul možnost zvolit si a nechat si schválit vlastní téma a vybrat si jako první z témat přidělených po linii vojenského školství. Téma, které nakonec zbylo protože ho nikdo nechtěl, mě donutilo hledat nějaká vzorová řešení. Prošel jsem tehdy nemálo memoárů u nás hodně vydávaných, jejichž autory byli sovětští velitelé různých stupňů. A ve všech jsem nacházel jméno jednoho generála, který byl pro mě velkou neznámou. Bylo to jméno generála Ivana Jefimoviče Petrova.

Mnoho vzpomínajících o něm píše s jistou mírou respektu a úcty. Někteří přímo v superlativech. Přesto jsem to jméno do té doby neznal a neměl jsem ani tušení jak ten voják vypadal. Nakonec jsem narazil na trilogii jiného sovětského frontového vojáka a později důstojníka, Karpova Vladimíra Borisoviče, nazvanou Generál. Tato dnes už skoro zapomenutá práce, která jak jsem nedávno zjistil, nebyla z našich veřejných knihoven po roce 1995 stažena a je tedy dostupná, se tomuto muži věnuje s velkou pečlivostí.

Jelikož se mi ji podařilo vystopovat v univerzitní knihovně Univerzity Palackého v Olomouci rozhodl jsem se, že se pokusím život tohoto generála uspořádat a na pozadí válečných událostí na kterých se jako velitel nebo štábní pracovník podílel, vám život tohoto vojáka přiblížit.
Kapitola první: Od narození do roku 1923
Budoucí sovětský voják a velitel se narodil se 30. září 1896 v Trubčevsku. Je to malé městečko ležící na řece Desně. Je v něm přístav, kam se jako malý chlapec chodil dívat, jak odsud vyplouvají lodě dolů po řece do velkých měst. Bylo to místo kde se zpracovávalo konopí považované za nejlepší v celé Rusi a lana z něj byla velmi ceněna. Díky bohatým lesům se zde stavěly sáně, povozy a dřevěné lodice pro přepravu nákladů za říčními šlepry. Uvedené datum pochází právě z knihy Vladimíra Karpova a je v kolizi s většinou údajů, které jsem nalezl jinde. Já věřím člověku, který se s generálem znal od svých studentských let.

Jeho otec se jmenoval Jefim Jefimovič a matka Jedovkije Onufrijevna. Otec byl švec a maminka pracovala celý život v domácnosti. Měl tři sourozence. Bratra a dvě sestry. Podařilo se mi zjistit jméno starší sestry. Jmenovala se Taťána. Asi to byl těžký život. Otec zemřel v roce 1906, když Ivanovi bylo pouhých deset let. Jedovkije Onufrijevna byla tak jako většina tehdejších ruských žen negramotná a skoro se upracovala, aby zajistila alespoň základní prostředky pro život.

Sestra Taťána byla inteligentní a schopná dívka. Vystudoval a stala se učitelkou. Význam vzdělání si velmi dobře uvědomovala a nutila svého brášku aby se učil co nejlépe. Ivan se jí podle lidí co je znali podobal v tom, že se snažil celý život učit. O své sestře celý život tvrdil, že byla jeho druhou matkou. Donutila ho, aby vystudoval nižší chlapecké gymnázium a v roce 1913 nastoupil do městečka Karačajev do učitelského ústavu. Pro naprostou chudobu mu bylo vypláceno stipendiu ve výši 10 rublů a 72 kopějek.
V roce 1914 vypukla Velká válka. Rusko vedené slabým carem a příliš sebevědomými vojáky se bez váhání vrhlo do válečné vřavy. I na Ivana Jefimoviče udělala hluboký dojem slova v carském manifestu o historickém poslání Ruska, o bratrských citech ruského národa k ostatním Slovanům a o cti a významu a nedotknutelnosti Ruska a potřebě uchovat jeho postavení mezi velmocemi.

Rozhodl se odejít na frontu a bojovat za vlast. Počátečních bitev byl ušetřen. V roce 1914 nebyl v odvodním věku . V roce 1916 když dosáhl dospělosti mu učitelský ústav v Karačajevě poskytl odklad pro dokončení studia. Podle tehdejšího ruského systému přípravy důstojníků odcházeli totiž učitelé přímo z učilišť na krátkodobé kursy do junkerských učilišť. Na podzim roku 1916 na pokyn z vyšších míst propustil učitelský ústav všechny své chovance před termínem a ihned je rozeslal do vojenských učilišť. Ivan Jefimovič se tak v lednu 1917 dostal do Alexandrova junkerského učiliště v Moskvě.
Krátce po jeho příjezdu a zahájení studia začala Únorová revoluce. V roce 1917 byla v důsledku nespokojenosti obyvatel s válečnými poměry v zemi vyhlášena v Petrohradě generální stávka, která je považována za počátek Únorové revoluce. V jejím důsledku odstoupil car Mikuláš II. a moc získala prozatímní vláda. Začaly vznikat revoluční orgány, tzv. sověty dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Největší moc si uzurpoval Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců, který vládě nedůvěřoval a přisvojoval si střídavě moc i práva vlády i dumy.

Začala okamžitá rozkladná činnost v armádě i ve společnosti. Mladý vojenský student Ivan Jefimovič Petrov se těmito událostmi moc nezatěžoval. Stále vnímal jako svoji nosnou povinnost dokončit učiliště a nastoupit aktivní službu. Stalo se. Dne 1 června 1917 byl slavnostně vyřazen a v hodnosti praporčíka byl odvelen k 156. pěšímu záložnímu pluku v Astrachani. Jeho vojenská služba nezačala dobře. Podvyživený mladík neodolal bohaté nabídce ovoce a zeleniny na tržištích a chytil úplavici. Přežil ji, ale sedm týdnů byl upoután na lůžko. Když se uzdravil byl tak zbídačený, že nasazení na frontě nebyl schopen a byl poslán na dvouměsíční zdravotní dovolenou. Strávil ji doma v Trubčevsku. Po návratu však byl pro slabé zdraví z armády propuštěn a vrátil se domů.

Přišel podzim a s ním Říjnová revoluce. Ivan Jefimovič se nedokázal ihned zorientovat v tom, která strana je ta „správná“. Neporozumění situaci u něj vedlo k odmítnutí Dekretu o míru. Považoval jej za zradu Ruska. Na druhou stranu nikdy nevstoupil do čehokoliv, co vy bylo nepřátelské nově se koncipující sovětské moci.
V březnu 1918 zkrachovala mírová jednání v Brestu Litevském a německá císařská armáda přešla do útoku. Když se přiblížila k Trubčevsku, Ivan měl jasno – bude bránit vlast. Vydal se na cestu do Astrachaně ke svému pluku. Zde předpokládal že bude budováno vojsko k boji s nepřítelem. Do Astrachaně nikdy nedorazil. V městě Syrzaň potkal své kamarády z pluku. Všichni už sloužili v Rudé armádě a jejich přesvědčovaní na Ivana Jefimoviče mělo natolik velký vliv, že dobrovolně vstoupil do Rudé armády a s novými přáteli - nyní už soudruhy - odjel do Samary. Zde byl zařazen bývalý praporčík ruské carské armády Ivan Jefimovič Petrov do kádrové jednotky. Pod vlivem agitace, která s jeho přesvědčením nemusela svádět velkou bitvu už první měsíc služby, někdy v polovině dubna 1918 vstoupil do bolševické strany. Stal se rudoarmějským velitelem. A tím zůstal až do své smrti.

Už v květnu 1918 měl významnou účast na potlačení povstání anarchistů v Samaře. Jenže blíží se protivník jakého mladá Rudá armáda nepoznala. Československé jednotky. Zpočátku tyto jednotky určené pro boj na straně Ruska proti Němcům a rakousko-uherské armádě nijak novému režimu neodporovaly a chtěly v konfliktu zůstat neutrální. Bolševická vláda ale přes svůj souhlas s odsunem českých vojsk přes Vladivostok chtěla Čechoslováky odzbrojit. Ti se samozřejmě postavili na odpor. Bolševici ale udělali zásadní chybu. Do rukou Čechoslováků se dostal jeden výtisk dopisu který dostali všichni představitelé bolševické moci v dotčené oblasti. V něm si přečetli: Cituji:

„Každý Čechoslovák, který bude dopaden se zbraní na železniční trati, budiž na místě zastřelen... Kdo ustoupí a bude jim pomáhat při jejich cestě na východ, bude nelítostně potrestán... „

to je úryvek z dopisu Lva Trockého sibiřským sovětům z 28. května 1918.

Slavnostní nástup československých jednotek , 1918
Obrázek
Už první útoky na československé ešelony v Marjanovce, Irkutsku a Zlatoustu jsou krvavě odraženy. Čechoslováci přešli do protiútoku. 27. května je dobyt Čeljabinsk, 31. května Petropavlovsk, 6. června Omsk. V těžké situaci jsou jednotky na levém břehu Volhy, od sibiřských legií je dělí Volha a Ural. Legionáři po tvrdém boji dobývají 28. 5. Pemzu a postupují po levém břehu Volhy k Samaře.
Před Samarou se je místní sovět pokouší zastavit v opevněné pozici u stanice Lipjagy. Jedinou možností je dobytí pozic u Lipjag a odražení útoku od Volhy. Po tvrdé bitvě obsazují Čechoslováci 8. června Samaru za jásotu obyvatelstva. Nakonec Čechoslováci dobývají magistrálu od Volhy po Pacifik
V létě 1918 Lenin vytyčil směrnici – osud revoluce závisí na rychlém vítězství nad Čechoslováky. Pravicové síly v Rusku jsou příliš slabé a do boje se příliš nehrnou. Slibované posily západních spojenců se neobjevují a tak jsou legie nuceny vyklidit Povolží a stáhnout se za Ural.

V této době v řadách 1. samarského komunistického oddílu bojoval proti Čechoslovákům i Petrov. Bojoval - v hlubokém přesvědčení, že dělá správnou věc - u Samary, Syrzaně, Melekesu i Simbirska. V pozdním létě roku 1918 Lenin vytyčil směrnici – osud revoluce závisí na rychlém vítězství nad Čechoslováky. Pravicové síly v Rusku jsou příliš slabé a do boje se příliš nehrnou. Slibované posily západních spojenců se neobjevují a tak jsou legie nuceny vyklidit Povolží a stáhnout se za Ural.

Petrov bojuje dále, ale jeho protivníkem jsou jednotky bělogvardějců na Urale. Ty jsou tvořeny kozáky. Petrov se stává kavaleristou a tím ve své duši zůstane po zbytek života.

Uralští kozáci – protivník Rudé jízdy
Obrázek
Při pobytu v této oblasti bojů utrpěl porážku. Ale byla to jedna z porážek, které nikdy nelitoval, i když díky ní padl doživotně do zajetí. Porazila ho krásná kozácká dívka Zoja Pavlovna Jeftifejevová. Zamiloval se do ní a v roce 1919 se s ní oženil. O tomto manželství by se dal napsat román sám o sobě. Otec jeho nevěsty i dva bratři bojovali proti bolševické moci a je možné, že se v bojích potkali na protilehlých stranách. Po porážce kozáků na Urale je Petrov přeložen k Západnímu frontu. Zde se zapojil do bojů proti Bílým Polákům jak dobový tisk v novém bolševickém státě nazýval armádu znovu konstituovaného Polského státu.

Sovětsko-polská válka byla sérií rozhořčených vojenských střetnutí mezi ozbrojenými silami Polského státu a Rudou armádou. Byla vybojována v době od února 1919 do března 1921. Střetla se zde snaha Sovětského Ruska ovládnout bývalé součásti carského impéria – stejně tak se jednalo i o ztracené Finsko - jehož se cítilo nástupcem, se snahou Polska získat zpět rozsáhlé části Ukrajiny a Běloruska, které byly jeho součástí do počátku 18. století. Takže se na ten konflikt trochu podíváme.

Po ukončení Velké války a obnově polského státu se stal jeho čelním představitelem Józef Piłsudski. Ten se pustil do velké hry. Po vítězných státech Dohody požadoval jak uznání hranic Polska z doby před Trojím dělení Polska, ale v případě východní hranice požadoval rozsáhlá území v Litvě, v Bělorusku a na Ukrajině táhnoucí se od Baltského k Černému moři. Na Versailleské konferenci, pro niž byl Piłsudski chápán jako osoba nežádoucí, se však o východní hranici Polska nerozhodlo. Polsko využilo pokračující občanské války v Rusku v polovině dubna 1919 dala polská vláda rozkaz k pochodu na Litvu a do Běloruska, v květnu téhož roku vtrhla polská vojska i na Ukrajinu. Byla obsazena rozsáhlá území, které si Polsko postupně vojensky zajistilo. V prosinci roku 1919 byla na základě rozhodnutí Dohody vytyčena tzv. Curzonova linie, která byla de facto etnickou hranicí mezi Ruskem a Polskem. Na východě od této linie tvořili Poláci v různých oblastech 5 - 30% obyvatelstva. Většinu zde ovšem neměli Rusové, ale Bělorusové či Ukrajinci, kterým byl vlastní stát upřen. Koncem ledna 1920 se konala v Helsinkách konference, která měla přinést přijatelné řešení pro všechny strany, ale nepřinesla žádné výsledky. Rusko, které se věnovalo svým potížím, zatím bylo mimo hru. To se ale mělo změnit.

Polští vojáci u ukořistěného obrněného automobilu Rudé armády, Ukrajina 1919
Obrázek
Dne 25. dubna vtrhla polská vojska do Ruska, které stále zmítala občanská válka. Rychlé jezdecké jednotky do začátku května 1920 ovládly velkou část Ukrajiny a Běloruska a 7. května dobyly Kyjev. Na to už Trockij musel reagovat a reakce byla rychlá. Koncem května zahájila Rudá armáda protiútok a do 16. června zatlačila Poláky na čáru z konce dubna 1920. V červenci lord Curzon předložil opět svůj návrh hranice mezi Polskem a Ruskem a počátkem srpna došlo k dvěma bezvýsledným jednáním mezi zástupci obou znepřátelených stran. Rudá armáda zahnala mezitím polské síly až k Varšavě. Lenin a Tuchačevskij vyhlásili za cíl zničení buržoazního Polska, nastolení diktatury proletariátu a následné spojení s maďarskými, německými a francouzskými komunisty a osvobození pracujících v Evropě - zde je vidět reminiscence na vzniklé republiky rad ve střední Evropě. Nikdy neskončí spory o reálnosti takového cíle, protože vojska vedená Tuchačevským byla v bitvě u Varšavy vybojované ve dnech 13. až 25. srpna 1920 poražena a těžce poničena. K porážce Rudé armády přispěly nejen chyby ruského velení či útoky bělogvardějských vojsk v jejich týlu, ale též přímá i nepřímá pomoc, kterou Polsku poskytovala Anglie a zejména Francie. Polská strana vzala i velké množství rudoarmějců do zajetí a většina z nich byla popravena stejně jako to v stejnou dobu udělali Finové na svém území s vlastními bolševiky tak i zajatými rudoarmějci proti nim bojujícím.

Rudá jízda v útoku - ilustrační obrázek
Obrázek
Za tím je nutno vidět černou práci Stalina, který významně přispěl k porážce u Varšavy tím, že v rámci urychlení svého tažení na Lvov v kritickém okamžiku Tuchačevskému svévolně odebral elitní Buďonného První jízdní armádu a v nejnevhodnějším okamžiku tak tragicky oslabil jeho levé křídlo. Slavná a v boji velmi zkušená první jízdní armáda, která jediná mohla relevantně čelit skvělým polským kavaleristům tak z bojiště zmizela a pěchota nemohl proti mase polské jízdy obstát.

Po bitvě u Varšavy se sovětská fronta zhroutila a Poláci vytlačili trosky Rudé armády hluboko do prostorů Ukrajiny a Běloruska. Rudá armáda podnikla ještě jeden strategicky významný pokus polské síly zastavit, ovšem po další drtivé porážce na řece Němen, nezbylo bolševickému Rusku, než zahájit jednání o míru. Ten byl pro Sovětské Rusko ponižující a ve své podstatě jen tíživá situace země stále se otřásající občanskou válkou, vedla k jeho přijetí.

Válečné akce byly zastaveny 18. října 1920. I když státy Dohody stále požadovaly vznik polsko-ruské hranice na Curzonově linii, Józef Piłsudski 13. března 1921 kategoricky prohlásil, že neuzná žádnou jinou hranici s Ruskem, než tu, která existovala roku 1772. Rižský mír, podepsaný 18. března 1921 přiřkl Polsku prakticky veškerá požadovaná území. Stalin a jeho lidé na to nikdy nezapomněli. Toto z jejich pohledu „ponížení“ se stalo základem pro tajný dodatek Sovětsko- německé smlouvy z roku 1939 a vedlo tomu, že Polsko porážené Německou Wehrmacht bylo z východu napadeno Rudou armádou. V masových popravách rudoarmějců u Varšavy pak někteří historikové vidí ideové podhoubí vraždění v Katyni.

Někde v této hořké a neslavně prohrané válce se pohyboval i Ivan Fefimofič. Udělal jsem hodně pro to, abych zjistil podrobnosti ale nepodařilo se mi zjistit víc, než že bojoval jako velitel čety, byl předsedou vojenského soudu a komisařem pluku. Jsem si také jistý, že jako přesvědčený komunista a internacionalistu musel utrpět hluboký morální úder.
V době od ukončení bojů proti Polákům do května 1922 se Ivan Jefimovič podílel na obnovení svrchovanosti Sovětského Ruska na ztracených územích. Lenin a jeho lidé uzavřenou smlouvu nerespektovali a do tří měsíců velkou část území Ukrajiny a Běloruska opět Rudá armáda ovládla.

V roce 1922 pak Petrov absolvoval vojenský kurs pro rudé komisaře a byl zařazen na místo vojenského komisaře 63. jezdeckého pluku 11. jezdecké divize. Tato divize byla přemístěna do Turkestánu a měla jediný úkol- pomoci porazit místní bojovníky proti bolševické moci zvaných basmači.

Turkestán je rozsáhlé území ve střední Asii. Jeho název značí v překladu Země Turků. Název se dochoval jako pozůstatek velkého Turkutského kaganátu, který na tomto území přežil nejdéle. Tato oblast byla oddělena od Ruska jednak Kaspickým mořem a Aralským jezerem, ale především rozsáhlým pásem pouští, které se táhly od Kaspického moře až k jezeru Balchaš u hranic s Čínou. Tyto geografické podmínky měly zřejmě největší vliv i na ovládnutí této oblasti Ruskem. Zatímco ruský postup směřoval od 17. století na východ a dosáhl pobřeží Tichého oceánu a dokonce i části amerického světadílu, zájem o Střední Asii ze strany Ruska byl mnohem menší a výrazněji se objevuje až v 19. století.Geograficky ovšem Turkestán zasahoval i dále na východ (čínský, též východní Turkestán, neboli Ujguristán) a na jih (afghánský Turkestán).

Základní mapu historického Turkestánu ukazuje obrázek který následuje
Obrázek
Zde tradičně život plynul podle pravidel daných Islámem. Aby bylo jasnější na čem se Ivan Jefimovič Petrov podílel, nezbývá než dát pár slov o tom, kdo byli basmači a proč se postavili proti sovětské moci.

Turkestán – Země Turků - je či spíše bylo území ve Střední Asii obývané převážně tureckými národy a národnostmi. Existovalo od roku 1868 a bylo rozděleno mezi Čínu a Rusko. Tam kde se dnes na území o rozloze 1 684 000 kilometrů čtverečních rozkládá Ujgurská autonomní oblast nesl tehdy název Východní Turkestán. Rusko ovládalo Západní Turkestán. Postupně ale Rusko v rámci expanze postupně připojilo i samostatné chanáty Buchara, Chiva, Kokant a Taškent a od výše uvedeného roku 1868 neslo toto území název Turkestánský kraj.

Po porážce Ruska v Rusko – japonské válce se zdálo, že je Rusko relativně oslabeno a ve vnitřní krizi. To vyvolalo v okrajových územích odpadlické nálady. Není se tomu moc co divit – všechna tato území byla k Rusku připojena silou nebo hrozbou a Rusku sloužila jako kolonie a prostor pro ruskou kolonizaci. A konkrétně na území Turkestánu, kde nyní jsou samostatné státní útvary, příchod ruského zemědělsky činného obyvatelstva znamenal rozvrácení polokočovného způsobu života, který zde měl tradici mnoha set let.
Zároveň došlo k masové emigraci původních obyvatel do okolních prostorů. Kazachů a Kyrkyzů do Pamíru a Afganistanu a po porážce ferganského povstání v roce 1916 i do Číny. Ale nebudu předbíhat.

Takže po roce 1905 se objevily n území Turkestánu dvě ideové myšlenkové linie. Jedna se nazývala panturkimus a vyjadřoval představy o sjednocení všech turkických kmenů do jednoho státního útvaru. Druhá se pak nazývala panislamismus a je jasné o co v ní šlo. Obě se měly stát platformou odporu proti stále rostoucímu ruskému vlivu na všechny oblasti života místních kultur. Obě ale zůstaly uzavřeny v malé vrstvě místních intelektuálů, na širokou veřejnost neměly valný vliv. Ale byl to zárodek odporu.

V letech 1917 až 1918 se pak konalo několik islámských duchovních kongresů, které požadovaly autonomii celé střední Asie. Tyto aktivity ale byli z obavy před rostoucím tureckým vlivem v oblasti tvrdě potlačeny. Únorová revoluce a abdikace cara a hlavně bolševická říjnová revoluce přinesly zlom i sem, do těchto od ústřední moci vzdálených oblastí. Ve dnech 15. až 22. listopadu 1917 byl například v Taškentu založen Sovnarkom. To je tempo až neuvěřitelné. Jenže do čela všech rozhodujících institucí byli ustavováni Rusové a příslušníci jiných národů - ne místní lidé. A to nebylo ze strany bolševiků příliš moudré.
Reakce na sebe nedal dlouho čekat. Celým Turkestánem se začali šířit masivní nepokoje, které přerůstaly v násilnou revoltu v jejímž čele stáli lidé označovaní jako basmači. Termín basmači vychází ze dvou turkických slov. Ze slova basmak což značí útočit a ze slova baskyndži, což znamená útočník.
Kresba typického islámského bojovníka – basmače, uzbecké národnosti
Obrázek
Boje byly vedeny dvěma liniemi. Přímou ozbrojenou gerilou, kdy partizánské oddíly útočily z horských oblastí a pouští na malé bolševické jednotky a správní centra a propagandisticky přes islámské duchovní a místní aristokracii. Basmačské aktivity se vedly v největším nasazení od roku 1918 do roku 1923, ale celkově jejich rezistence pokračovala až do roku 1932.
Jejich největší úspěch byl, když společně s rolnickou armádou plukovníka Monstrova obsadili velkou část ferganského údolí včetně jeho správního a duchovního centra města Oš. Boje s basmači spadají do celého toho obrovského komplexu bojů po celém území bývalého Ruska, které je dnes nazýváno občanskou válkou. A aby to v Turkestánu nebylo příliš jednoduché, tak na tomto obrovském území v letech od 1918 do roku 1926 vzniklo a opětně zaniklo několik státních útvarů, které opět zanikly a nebo se sloučili do větších celků. Například na území Nezávislého Turkestánu, který existoval od roku 1917 vznikla Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika a na území Turkestánského kraje pak Chorezmská lidová republika a Bucharská lidová republika.Vznikly na územích bývalé turkestánské generální gubernie, bucharského emirátu a chivinského chanátu v roce 1920 Jak bylo v nových poměrech zvykem, bolševici nebrali ohled na národnosti a do rozporů často osudových se dostali lidé z různých jazykových skupin. Bojový kotel se ještě více rozehřál. Následovaly další vlny exodu - Turkmeni a Uzbekové masově odcházeli do Afganistanu.

A někdy v době kdy boje s basmači, kteří se opírali o oporu místních věrných muslimů vrcholili a obě strany se blížili k limitu sil, se zde objevuje i Ivan Jefimovič Petrov. Rudá armáda v této době už má pevný profesionální velitelský kádr, zkušené vojáky a za sebou nemálo úspěchů. Cizí interventi poraženi odešli z Dálného východu, pobřeží Černého moře o poloostrova Kola. Bílé armády byly poraženy. Na druhou stranu díky svévoli vlastních špičkových představitelů v rozhodování, utrpěli tvrdý direkt od Poláků, ale skrytě si nakonec co chtěli vzali zpět. I československé legie už dva roky byly doma. Jen zde v Turkestánu nebylo jasno a bylo potřeba rozhodujícím způsobem basmače porazit a upevnit bolševickou moc.

Moskevské bolševické centrum mělo pocit, že místní orgány které dokonce založili i něco jako vlastní domobranu, nejsou v boji proti basmačům dostatečně aktivní. Bylo zde trvalé podezření, že v nich nějak zůstává jejich muslimské myšlení a nejeví dostatek nadšení pro proletářský svět. Tyto podezřívavé pohledy měli jisté racionální jádro. Členové komunistické strany Turkestánu se rozštěpily do dvou skupin. Jedna chtěla sloučit všechny turistické národy národnosti do jednoho jediného státu – součásti velké země bolševiků. Druhá je podezřívala z obnovených snah o panturkismus a požadovala jiné rozčlenění území.

Přítomnost velkých sil Rudé armády, která začala nekompromisně likvidovat protivníky na všech frontách, pomohla umlčet první skupinu. Druhá díky jisté přízni samotného Stalina nakonec dosáhla své. V říjnu 1924 zanikly: Turkestánská autonomní sovětská socialistická republika a Chorezmská lidová republika a Bucharská lidová republika. Na jejich troskách - pokud je tento eufemismus na místě – vznikly Uzbecká sovětská socialistická republika a Turkmenská sovětská socialistická republika. Obě byly vyhlášeny 24. října 1924. Součástí USSR byla i Tádžická autonomní socialistická publika a v rámci RSFSR byla o něco dříve, tedy 14. října ustavena Kara-Kirgizská autonomní oblast. Tím tato enkláva přešla vývojem přes Kara-kirgiskou autonomní socialistickou republiku až po Kirgizskou sovětskou socialistickou republiku vyhlášenou roce 1936.

Ivan Jefimovič Petrov zde bojoval dlouhých 8 let. 8 let pochodů, přežívání ve složitých klimatických podmínkách a 8 let nekonečné drobné partizánské války. Za celou tu dobu zde nebyla vybojována jediná klasická bitva.

Nesmíme ale zapomenout na jednu důležitou věc. Dne 27. dubna 1925 se manželům Petrovovým narodil syn Jurij. Bylo to nakonec jejich jediné dítě a Petrov se ve svém synovi, kterého miloval stejně jako svoji ženu viděl.

Už za rok byl velitelem divize Kočalovem a vojenským komisařem divize Kaplanem hodnocen jako iniciativní, ukáznění důstojník. Oceňovali jeho osobní odvahu, administrativní, politickou a řídící zkušenost. Vynikal i ve fyzické zdatnosti.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 22/4/2010, 20:24, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: Od roku 1923 do ukončení bojů o Kavkaz.
Až do roku 1925 se Ivan Jefimovič účastnil bojů v řadách jezdectva jako politický pracovník. V průběhu let 1926 až 1931 dokončil velitelské kurzy. Díky tomu a zkušenostem které díky trvalému bojovému nasazení získával rostl ve funkcích.

Kavalerista Petrov v bojích proti basmačům, rok 1931
Obrázek
Byl velitelem 2. turkmenského jezdeckého pluku a na této funkci zůstal do roku 1928. V roce následném byl ustaven velitelem 1. turkmenské horské divize. Tím získal nové zkušenosti – horská pěchota a její bojová nasazení ho naučili novám způsobům organizace vedení boje, novým formám týlového zabezpečení a naučil se plánovat a řídit boj v podmínkách, ve kterých běžná pěchota a jízda nebojují.

V roce 1932 byl vyjmut z řad bojujícího vojska a byl jmenován náčelníkem Spojené středněasijské vojenské školy Rudého praporu, která byla v roce 1937 přejmenována na Leninovo taškentské vojenské učiliště. V době jmenování mu bylo 36 let. V této funkci zůstal až do roku 1940.

Budova štábu Leninského taškentského vojenského učiliště
Obrázek
Ještě dva roky ale trvaly boje s basmači a frekventanti učiliště se do nich museli aktivně zapojit. Mnoho studentů padlo v bojích a hodně jich bylo zajato a basmači brutálně umučeno. Jenže jeho zatím velmi slibnou kariéru a možná samotnou existenci vážně ohrozily události, které nelze pominout. Takže se na ně podíváme v kontextu doby a života tohoto vojáka.

V roce 1937 začaly v Sovětském Svazu události, které s dnes vykládají různo a různě. Jejich výsledkem bylo systematické likvidování důstojnického sboru Rudé armády. Dne 22. května 1937 byl uvězněn a obviněn za spolupráci s trockisty a špionáže ve prospěch nacistického Německa maršál sovětského svazu Michail Nikolajevič Tuchačevskij. Byl to muž, jemuž byla v roce 1931 byla svěřena hlavní role při reformě Rudé armády a vojenství. Po tajném vyšetřování byl společně s dalšími 7 veliteli - Yakirem, Putnou, Korkem, Primakovem, Eidmannem, Feldmanem a Uborevičem obžalován ze zrady. Měl být souzen ještě jeden důstojník, Jakov Gamarnik. Ale ten spáchal sebevraždu ještě před procesem. Všichni jmenovaní byli nakonec odsouzeni a popraveni dne 12. června 1937. Toto ukázalo neschopnost důstojnického sboru vzepřít se straně ovládané jedním mužem a jeho pohůnky. Následky byly velmi těžké.

V knize Dmitrie Volkogonova, kterou považuji za seriozní pramen, protože jsem zjistil, že většinu faktů zde uvedených lze dohledat i v jiné literatuře, jsou uvedené strašlivé údaje o likvidaci důstojnického sboru Rudé armády.

Bylo popraveno:
3 z 5 maršálů
13 z 15 velitelů armád
8 z 9 admirálů flotily a admirálů prvního stupně
50 z 57 velitelů armádních sborů
154 z 186 velitelů divizí

Dále byl téměř zlikvidován politický aparát armády a k tomu bylo popraveno 11 z 11 náměstků komisaře obrany a 98 ze 108 členů nejvyšší vojenské rady. Také bylo zabito, odsouzeno k dlouholetým trestům a nebo propuštěno z řadové služby 43 285 důstojníků.
Všechno to byli lidé vzdělaní, vojensky zdatní a často s velkými bojovými zkušenostmi. Velení se ujal kdo byl po ruce. Bez nejmenší možnosti získat zkušenosti nebo potřebné vzdělání. Když se na to podíváme takto, vidíme že slušně vyzbrojeným, ale špatně vycvičeným vojskům vlastně neměl kdo velet v boji. Většina schopných a zkušených velitelů a náčelníků štábů byla postřílena nebo káceli na Sibiři stromy.

V den německého útoku jen 7,1 % velitelského sboru Rudé armády mělo vysokoškolské vzdělání, 55,9 % středoškolské, 24,6 %, mělo rychlokurzy organizované tak, že se vybral civil - třeba učitel a za dva měsíce velel praporu. A byl jeho problém jak si s tím poradí. 12,4 % velitelského sboru pak nemělo vojenské vzdělání vůbec. K čemu to vedlo ukázala válka s Finskem. Na nápravu pak už nebylo dost času.

Ruský historik Roj Medvěděv přímo napsal, že nikdy v historii žádná armáda neutrpěla takové ztráty na důstojnících ve válce, jako Rudá armáda v době míru. A půjdeme dál.

Tyto „čistky“ jak se toto vraždění někdy eufemisticky nazývá, prošly celou Rudou armádou. Přišlo i na Ivana Jefimoviče Petrova. Pomlouvači – čtěme „ provokáteři NKVD“ rozjeli další případ. Petrov byl obviněn z toho, že je v kontaktu s člověkem, který byl trestán, že se sním stýká mimo službu a při těchto schůzkách pije. Dále „objevili“, že sloužil u bělogvardějců a že zatajil svoji důstojnickou minulost.
Lživost těchto obvinění je markantní. Byl před touto provokací několikrát kádrován a bylo nade vší pochybnost prokázáno, že po rozpadu carské armády a po revoluci přešel bez váhání do Rudé armády. Bělogvardějské armády vznikly až později.
Velmi mu přitížilo, že se ohradil proti obviněním stranického představitele, který denuncioval jeho zástupce plukovníka Filatova. Vysloužil si velmi riskantní obvinění ze ztráty objektivity úsudku a přehlížení nepřátelské činnosti. A to v těch dobách znamenalo, že jde už o život. Paranoidní myšlení té doby konstruovalo tuto linii:

1. Přehlíží - tedy schvaluje.

2. Schvaluje – sám je nepřítel.

3. Je nepřítel – musí být odstraněn.

Jen zásadovost dalších velitelů učiliště dokázala malý zázrak. Byl potrestán jen stranickou důtkou. Dokonce byl ponechám ve funkci náčelníka učiliště. Ale bylo to jen první kolo. V roce 1939 byl obviněn znovu. Byl obviněn z :
- z protistranické činnosti
- ze spojení s nepřáteli lidu
Dvanáct jeho kolegů bylo osloveno písemnou formou, aby se k těmto skutkům vyjádřili. V osobním spise, který generál nikdy neviděl, je dvanáct listů šedého papírů . Na každém je jméno vojáka-komunisty, který měl napsat svůj názor na tato obvinění. Je to divné, ale všech dvanáct tato obvinění odmítlo. Generál díky tomu přežil i tuto bouři. Krátce po těchto událostech Rudá armáda vybojovala zoufalou válku s Finskem a represálie trochu utichly - každý doposud živý voják a tím spíše voják v boji zkušený začal mít svoji cenu. To se odrazilo na jeho dalším zařazení. Fotografie Ivan Jefimoviče Petrova z roku 1939.
Obrázek
V říjnu roku 1940 byl jmenován do funkce inspektora pěchoty Středoasijského vojenského okruhu. To bylo a je v každé armádě vysoké zařazení.

Po zavedení generálských hodností v Rudé armádě byl dne 4. července 1940 povýšen do hodnosti generálmajora. Po šesti měsících v březnu 1941 bol Petrov pověřen vedením 27. mechanizovaného zboru, který se začal formovat v Střední Asii.

Po napadnutí krajiny nacistickým Německem a jeho spojenci , bylo formování mechanizovaného zboru ukončené a celé vojskové těleso bylo přesunuto do oblasti Brjanska. Velmi špatné zkušenosti z nasazování tohoto typu vojsk však vedly k rozhodnutí 27. mechanizovaný sbor zrušit a jednotlivé divize začlenit do armád. Petrov bol následně převelen do Oděsy a pověřen formováním a následně vedením jezdecké divizi.

Tuto divizi staví od nuly. Její formování mu ale díky tomu, že v oblasti žilo nemálo bývalých kavaleristů a to i bývalých velitelů, celkově šlo. Byl i trochu čas – na jižním křídle fronty začaly operace wehrmachtu a jejich hlavního spojence v této oblasti, tedy rumunské armády později než na hlavních směrech sovětsko-německé fronty. Válka zde vypukla až 4. července a hlavní tíhu útoku nesla rumunská armáda. Pár dní odstupu umožnilo zajistit, že byly sovětské jednotky na útok připraveny. I přes to se spojeneckým německo-rumunským jednotkám podařilo sovětské síly do 26. července vytlačit z Besarábie a pak společně postupovat na Ukrajinu.
V době kdy se útočící rumunská armáda vyztužená 11. armádou wehrmachtu přiblížili k Oděse, byla výstavba divize skoro hotová. Sovětské jednotky bojující na tomto úseku fronty nakonec tak jako jinde ustoupily do hloubky území. Během tohoto ústupu bylo obklíčeno město Oděsa, kde byla také sovětská námořní základna. Tento ostrůvek v týlu armády dostaly za úkol dobýt rumunské jednotky 4. armády. Dne 5. srpna byl vydán rozkaz Oděsu bránit do posledních možností a bylo stanoveno, že Černomořské loďstvo se na obraně bude podílet. Dne 20. srpna pak byl tak zřízen Oděský obranný prostor podřízený velení námořníků. Následuje obrázek, který ukazuje plán obrany Oděsy v reálném čase.
Obrázek
Není nutné popisovat obranu Oděsy. Ale pro nás je důležité, že téhož dne došlo i díky špatným rozhodnutím námořníků k částečnému kolapsu obranného perimetru. Slavná 25. čapajevská divize, pýcha Přímořské armády se začala rozpadat. Velitel armády se rozhodl odvolat jejího velitele a nahradit ho generálem Petrovem. Jako její velitel si vedl zdatně a to až do 5. října 1941. Tehdy nahradil ve funkci velitele Přímořské armády generálporučíka Safronova, který pod vlivem bojového stresu onemocněl a nakonec utrpěl vážný infarkt. V jejím čele stál po celou dobu obrany tohoto města. Celkově se Oděsa udržela 73 dní. Obranu ukončila zdařilá evakuace hlavních sil armády, která na základě rozkazu nejvyššího velení převedla Přímořskou armádu na poloostrov Krym. Evakuaci řídil Petrov z paluby křižníku Rudá Ukrajina. Ještě před evakuací se podařilo z Oděsy odvézt 25 000 tun strojního vybavení, 163 traktorů, 480 děl, 1185 automobilů. V rámci evakuace byla na Krym odvezeno asi 80 tisíc vojáků. Na obrázku je fotografie sovětského křižníku Rudá Ukrajina
Obrázek
Boje o silně opevněné a rozhodně bráněné město a jeho okolí trvaly od 18. srpna do 16. září 1941 a stály rumunská vojska asi 18 tisíc mužů mrtvých, 65 tisíc raněných a 12 tisíc nezvěstných. Ztráty Rudé armády nejsou ověřitelně známé.
Každopádně obrana Oděsy byla v době, kdy Rudá armáda šla od porážky k porážce světlým bodem a příslibem lepších časů.

Dne 17. října 1941 vystoupil Petrov na pobřeží Krymu. Na Krymu už operovala 51. samostatná armáda pod velením generála F.I. Kuzněcova. Ta se nacházela v oblasti Perekopské šíje a Čongarského mostu. Odtud začal 18.října 1941 útok německé 11. armády a rumunských sil. Velitel 51. armády plánoval štáb přímořské armády rozpustit a posílit své vlastní velitelské struktury. Její divize pak měly být začleněny do sestavy místně příslušné armády.

51. armáda bojoval dobře, ale bylo jasné, že na zastavení protivníka nemá dost sil. Přímořská armáda se zatím organizovala a dávala do pořádku. A netrvalo dlouho a nastala krize. Útočníci prolomili obranná postavení a jejich tankové a mechanizované kolony se začaly rozlévat v krymské stepi jako povodeň.

Petrov a jeho vojáci na této katastrofě nenesli vinu. V době kdy k ní došlo, teprve dokončovali reorganizaci a čekali na těžkou výzbroj. Přesto dostali rozkaz zastavit nepřítele a dobýt oblast kolem města Išuň. Úkolu který nikdy nemohli splnit, se ujali iniciativně. 25. října už všechny síly Přímořské armády bojovaly přímo tam, kde narazily na nepřítele. Mezitím už ale Kuzněcov přišel o velení. 22. října bylo vytvořeno jednotné velení všech vojsk na Krymu. Obě armády si zachovaly číslo a strukturu ale byly pořízeny viceadmirálovi Levčenkovi.
Katastrofa ale pokračovala. Jak vypadalo obsazení poloostrova Krym, ukazuje tato mapa.
Obrázek
31. října byla situace velmi zlá. Generál Petrov udělal bezprecedentní krok. Měl rozkazy útočit. Přitom kolony nepřítele se hnaly k Feodosii a Kerči a středem ostrova směřovaly k Jaltě a hlavně k Sevastopolu. V osadě Ekibaš došlo k nikdy nevídané schůzi. Petrov si svolal velitele a komisaře všech svých vyšších jednotek. A navrhl dvě varianty jak bude přímořská armáda postupovat.

Primo: Buď ustoupí ke Kerči, kam už ale ustupuje 51. armáda. Ta má dost sila by se opevnila u Ak-manaje a nepřítele zastavila.

Secundo: Nebo se Přímořská armáda pokusí bojem dostat do Sevastopolu a pokusí se ubránit tuto nejdůležitější základnu černomořské flotily.

Hlasování – neuvěřitelné v podmínkách Rudé armády té doby – dopadlo tak, že Přímořská bude bránit Sevastopol. A tak začala druhá Petrovova obranná operace pobřežního města – přístavu. Hlavní síly Přímořské armády se do Sevastopolu dostaly k 9. listopadu 1941 a okamžitě zaujímaly volná obranná postavení a další budovala. Její zkušení velitelé a vojáci věděli co je čeká a věděli co mají dělat. Petrov tímto zvláštním způsobem dokázal, že má cit pro strategické plánování. Začal boj který trval 250 dní.

Popisovat obranu Sevastopolu není důležité. Je to opět chronicky známá historie. Ale v době této dlouhé bitvy došlo k významným událostem i na Kerčském poloostrově. Dne 30. prosince kdy Sevastopol čelil extrémnímu tlaku, došlo ke kerčsko-fedosijské operaci. Její počáteční úspěch byl i Petrovovou zásluhou. Rozhodná obrana Sevastopolu odvedla všechny dostupné německé a rumunské jednotky k jeho frontě. Dále musím uvést, že obrana Sevastopolu ani boje na Kerči by nebyly možné bez obětavé a kvalitní činnosti plavidel černomořské flotily, skvěle řízené viceadmirálem Okťabrským. S tímto námořníkem navázal Petrov velmi dobrý kolegiální a lidský vztah. Bohužel tento vztah nepřežil pád Sevastopolu.

Vylodění u Kerče bylo pro německé velitele šokem. Jenže německým silám velel génius operačního umění a taktiky von Manstein. Když přišel čas, naplánoval brilantní operaci a špatně řízená vojska 44., 47. a 51. armády za pouhých 10 dní v době od 8. do 18. května 1942 zničil způsobem, který i po letech bere dech.
Hlavní viníci porážky byli velitelé zničených armád Čerňak, Kolganov a Lvov. A spolu s nimi jejich velitel, velitel frontu Kozlov a vinu nejvyšší nesl Stalinův nohsled Lev Mechlis. Šance na vyproštění Sevastopolu a ovládnutí Krymu byla ztracena.

Nesmím ale zapomenout na jeden moment Petrovova působení v Sevastopolu. Je to první ukázka jakési zvláštní nepřízně, která jak uvidíme dále jeho službu v této válce provázely. V době, kdy Přímořská armáda ze všech sil odrážela nápor nepřítele, se na velitelském stanovišti velitele armády objevil generálporučík Čerňak. Byl to Hrdina Sovětského svazu a účastník finského tažení. Oznámil, že byl určen za velitele armády. A tak byl Petrov bez jakékoliv objektivní příčiny zbaven velení. Nový velitel aniž by si dal práci se zjištěním situace rozhodl, že jsou všichni flákači a že se bude útočit. Možná to nebyla jen jeho chyba, ale neprojevil žádnou snahu ověřit si reálnost těchto ofenzivních plánů. Naštěstí dříve než k tomu útoku došlo, viceadmirál Okťabrský a jeho člen vojenské rady Kulakov poslali na vlastní riziko do Moskvy telegram kde se Petrova zastali. Na základě tohoto dopisu bylo Petrovovi vráceno velení a od 26. prosince opět velel své armádě.

Přímořská armáda dokázala bránit Sevastopol až do 30. června 1942. V ten den Petrov dostal informaci, že nejvyšší velení považuje Sevastopol za ztracený. Bylo rozhodnuto pokusit se evakuovat co nejvíce velitelů a vojáků ale nedostávalo se potřebných námořních sil. Petrov vydal svůj poslední rozkaz o ukončení bojů a přechodu všech, kdo to dokáží do hor k partyzánům. Večer téhož dne se podařilo na poslední chvíli členovy vojenské rady Ivanovi Filipovičovi Čuchnovovi zabránit tomu, aby se Petrov, který v této těžké krizi podlehl malomyslnosti, zastřelil.

Následuje mapa zachycující postupně situace protivníků v poslední bitvě o Sevastopol v roce 1942.
Obrázek
31. července se pak s dalšími členy velení nyní už v boji zaniklé Přímořské armády na palubě ponorky ŠČ 209 pod velením kapitánporučíka Ivanova vydal na čtyřdenní cestu do Novorosijska. Když sem dorazil fyzicky a psychicky na dně, našel cestu k viceadmirálovi Okťabrskému a do tváře mu vmetl nejednu hořkou výčitku. Hlavně mu kladl za vinu malý počet evakuovaných vojáků. Od té doby k sobě už cestu nikdy nenašli. Objektivně musím uznat, že se zdá prokázáno nade vší pochybnost, že Okťabrski udělal vše, co bylo v lidských silách, ale zmučený Petrov to nechtěl vidět. Na druhou stranu si neumím představit, jaké pocity musel mít tento velitel, který si svých vojáků vážil a nebylo mu jedno jaký je potká osud, když šel po molu k ponorce a viděl tváře svých soudruhů které čekala smrt nebo zajetí, což se v té době smrti rovnalo. Obrázek ukazuje stav sevastopolského přístavu po jeho obsazení Němci.
Obrázek
Ale válka se nezastavila a nebyl prostor na nic jiného než na další boj. Petrov byl povolán do Moskvy. Když se vrátil zpět, byl to nový velitel 44. armády. Tato armáda byla součástí Severokavkazského frontu, který vznikl 20. května 1942 z vojsk bývalého Krymského frontu a velitelství zrušeného Severokavkazského směru.

Od konce července vojska frontu vedla neúspěšné obranné boje na dolním Donu, 28. července byly velitelství frontu podřízeny zbytky vojsk Jižního frontu. Pro řízení vojsk byly vytvořeny Přímořská skupina vojsk složená z 18.,56. a 47. armády kryjící krasnodarský směr na levém křídle a Donská skupina vojsk složená z 12., 37. a 51. armády na stavropolském směru na pravém křídle frontu. Pod německým tlakem se Donská skupina rozpadla, 51. armáda ustoupila na východ a byla předána Stalingradskému frontu, 12. armáda se stáhla k Přímořské skupině do níž byla včleněna a zbývající 37. armáda ustoupila až na Těrek. Přímořská skupina zatím ustoupila k Novorossijsku, kde se zastavila. 4. září byl front rozkazem Stavky z 1. září přejmenován na Černomořskou skupinu vojsk a včleněn do Zakavkazského frontu.

Zakavkazský front vznikl 23. srpna 1941 přejmenováním Zakavkazského vojenského okruhu. Už 25. srpna tento front silami 44. a 47. armády společně s 53. armádou Středoasijského vojenského okruhu a britskými vojsky zahájil okupaci Íránu. Akce proběhla hladce a takřka beze ztrát. Front také v listopadu 1941 převzal odpovědnost za nejjižnější úsek sovětsko-německé fronty na Krymu, připravil a od 26. prosince 1941 začal realizovat Kerčsko-feodosijskou operaci. Jak dobře začala tak špatně skončila v květnu následujícího roku.
V době kdy Petrov dorazil ke své nové armádě, Rudá armáda a celá sovětská vlast čelila velmi vážné krizi. Těžké porážky, ztráty obrovských území a znovu stovky tisíc padlých a zajatých. 44. armáda stála v cestě německým plánům na získání ropných polí na Kavkaze.

Z Rostova na Donu obsazeného koncem července měly německé armády vést útok dvěma směry. Jeden na Baku a druhý podél železnice směrem Tuapse, Soči, Suchumi a Batumi. Operaci Edelweis měla provést skupina armád A v síle 40 divizí. V její sestavě byl i speciální samostatný sbor generála Felmyho, který měl po obsazení Tbilisi zahájit samostatnou akci a útokem na Írán a Írák proniknout k Perskému zálivu a odtud do Indie.

Obrana Kavkazu
Obrázek
44. armáda přehrazovala cestu ke Groznému a Baku opřena o řeku Těrek a měla poměrně kvalitní obranná postavení. Ale jak uvelet dvě divize tvořené Ázerbajdžánci, jednu Arménci a čtvrtou Gruzínci? Co jazyková bariéra? Co morální stav který trpěl pohledem na nekonečné kolony uprchlíků? Navíc chyběly zbraně, munice a palivo i pro to málo techniky která byla k dispozici. Nezbývá než uznat že 44. armáda byla ve stejně špatném stavu jako celá Rudá armáda a nebyla na výši úkolů co ji čekal. Bylo potřeba něco vymyslit a Petrov to udělal. O co šlo? O něco poměrně nestandardního. Na jeho postavení se valil proud uprchlíků. A mezi nimi bylo mnoho ustupujících vojáků i důstojníků. Podle rozkazů měli být zatýkáni, shromažďováni a posílání do táborů NKVD k prověrkám. O své újmě a ke své pozdější škodě se rozhodl, že je všechny včlení do bojových sestav své armády. Koneckonců často to byli zkušení vojáci, kteří ne vždy vlastní vinou skončili jako uprchlíci. Tvrdé ale spravedlivé zacházení, koupel, strava, převlečení a odpočinek vykonal své. Tito lidé ve velmi krátké době 44. armádu vyztužili a stali se zlatým fondem jejího bojového potenciálu. Musíme si uvědomit jedno. 44. armáda byla jedna ze tří armád zničených Němci na Kerčském poloostrově jen pár měsíců před tím. A velel jí při tom jeho krátkodobý nástupce Čerňak. Tento arogantní člověk, který měl nahradit Petrova u Přímořské svoji armádu ignorováním potřeby připravit ji na obranu – pořád se viděl v útoku – vystavil nechráněnou německému útoku a zničení. Proto byla 44. armáda ve velmi špatné stavu a byla to vlastně úplně nová formace. Zkušení vojáci byli mrtví nebo umírali v zajetí.
Druhým podpůrným pilířem se pak stal Petrov sám. Jeho pověst obránce Sevastopolu ho předešla a jeho vojáci věřili, že pod jeho vedením mají šanci nepřítele porazit a konečně zahájit postup vpřed.

Není potřeba probírat celou bitvu o Kavkaz. Ale musíme říci že zde Petrov prokázal, že není jen velitel, který umí organizovat a řídit obranu. Prokázal i schopnosti řídit útočný boj. 4. září 1942 zahájili Kleistovy síly razantní útok směrem na Vladikavkaz. Po vybojování devíti kilometrového vlomu, přešla sovětské armády do protiútoku a po dvou dnech obnovili původní frontu. V té době 44. armáda měla v sestavě 77., 23., 402., a 415., ázerbajdžánskou divizi, 89., a 409. arménskou, 414. gruzínskou střeleckou divizi, 110 kalmyckou jezdeckou divizi, 30. jezdeckou divizi, 9., 10., 84. a 256. samostatná střelecká brigáda, kde bojovali i kubánští kozáci, Dagestánci, Kalmyci, Osetinci a další národy. Byla to právě jeho armáda, která jako jediná ze svých postavení neustoupila a útočnou činností pomohla ostatním svazům dosáhnout úspěch. Dokonce udržela předmostí na severním břehu Těreku.

Odrazila čelní útoky a odvrátila i pokusy výše citovaného sboru generála Felmyho který se pokusil o útoky do jejího nekrytého boku. Když ukončil útočné operace, Petrov se soustředil na obranu Elchotovských vrat a Těreckého valu. Dobře zakopaná a na smrt odhodlaná sovětská pěchota vybojovala velkou bitvu a vyčerpala útočnou schopnost německých sil. Zaplatila za to těžce. Bohužel, málo zkušené národní divize se nemohly vyrovnat zkušeným německým pěšákům, tankistů a horských střelcům. Ani sovětská generalita nedorostla svým protějškům. Ale Němci museli zastavit a začal se rýsovat obrat.

A najednou přišla nečekaná změna. Dne 11. října 1942 byl odvolán ze svého místa velitel Černomořské skupiny vojsk generálplukovník Čerevičenko. Na jeho místo byl přemístěn od své 44. armády muž, kterému se celou dobu věnujeme, Ivan Jefimofič Petrov. Bylo to povýšení, které by mu mělo udělat radost a asi také udělalo. Místo jedné armády jich měl najednou k dispozici armád pět. Ty bránily dlouhou a velmi důležitou frontu. Navíc byl v běhu útočný plán na zničení dvou německých uskupení. Než sem Petrov dorazil a zorientoval, plán neplatil – Němci sami zaútočili a začali vyhrávat. Petrov dorazil vlastně v době, kdy už byla jeho vojska skoro poražena. Okamžitá práce založená na zkušenostech přinesla ovoce. Postup nepřítele se začal zpomalovat. Petrov nařídil do týlového prostoru nepřítele posílat velké množství malých jednotek i skupin v síle roty. Ty postupně rozvrátily německé zásobování a donutily nepřítele z bojových sestav stáhnou velké množství sil. Nakonec německá 17. armáda a 49. horský sbor uvízli v soutěskách hlavního kavkazského hřbetu. Petrov dosáhl obratu- nakonec povzbuzen ofenzivou u Stalingradu přešel se svými armádami do pomalého ale vytrvalého útočného pohybu. Ten se zastavil na přelomu roku 1942 a 1943. Další boje nebudu pitvat. Ale byly to důležité operace a díky nim se Petrov dočkal velkého ocenění. Dne 13. května 1943 byl generálporučík Petrov jmenován velitelem Severokavkazského frontu.

Protiútok na Kavkazu
Obrázek
Severokavkazský front zrušený v září 1942 opětně vznikl 24. ledna 1943 přejmenováním Severní skupiny vojsk Zakavkazského frontu. Front měl osm vševojskových a dvě letecké armády. Operačně mu bylo podřízeno i Černomořské loďstvo a Azovská flotila.

Vojska frontu pokračovala v Severokavkazské strategické útočné operaci, zatlačila německou 17. armádu od Novorossijska a vytlačila německou 1. tankovou armádu na sever.
Severokavkazský front se poté soustředil na porážku německé 17. armády, ta ustoupila na Tamaňský poloostrov a držela se zde až do října 1943. V říjnu až listopadu front provedl Kerčsko-eltingenskou výsadkovou operaci a získal tím předmostí na Krymu. 20. listopadu 1943 byl front 15. listopadu reorganizován v Samostatnou přímořskou armádu.

Jak si Ivan Jefimovič v nové úloze počínal? Dne 26. května měla část sil jeho frontu zahájit útok na německá postavení před Novorossijskem a Temrjukem. Útok neuspěl. Němci byli bdělí a až na pár drobných úspěchů sovětská vojska nedokázala porazit nepřítele. Petrov byl zklamán a na vlastní kůži v roli útočníka pocítil to, co před pár měsíci zakoušeli německé armády. Náročný terén, dokonale připravené linie obrany a v nich odolní, zkušení a stateční vojáci. Nemohlo to dopadnout jinak. Petrov pochopil, že zdejší německou obranu nazývanou Modrou linií neprorazí a pokud ano, tak zaplatí příliš velkou cenu. Bylo potřeba stabilizovat frontu a vytvořit nový plán. Ale i tak byl opět oceněn - dne 27. srpna 1943 byl povýšen do hodnosti generálplukovníka.

Po posouzení možností dostal nápad. Zasadit od boje 18. armádu generála Leselidzeho , která přejde do útoku na Novorossijsk z postavení na legendární Malé zemi a pomocí Černomořského loďstva provést námořní výsadek přímo v Novorossijsku. Tuto krajně riskantní operaci podpoří 9. a 46. armáda, které čelně udeří na Modrou linii a zabrání tak Němcům manévrovat se zálohami. Plán počítal s palbou těžkých děl válečných lodí i torpédovými útoky na pevnůstky v samotném novorossijském přístavu. A najednou klacek pod nohy – lidový komisař vojenského námořnictva Kuzněcov odmítl riskovat velké lodě v operaci. Petrov tedy přijal náhradí řešení – pomohou těžká děla z Malé země.

Mapa provedení výsadkové Novorossijské operace
Obrázek
Sám Stalin si nakonec Petrova pozval do Moskvy projednal ním tento plán. Stalin mu přímo řekl, že je považován za specialistu pro obranné boje. A očekává se, že dokáže stejné kvality i jako velitel významné útočné operace. Plán byl beze změn schválen. Zde bych skončil – rozebírat tuto operaci je zbytečné. Přes složitostí, dílčí krize a vážné ztráty byl Novorossijsk 16. září 1943 dobit a Modrá linie byla proražena.
Za úspěch může dobrý byť riskantní plán, velká houževnatost bojujících vojáků - hlavně příslušníků výsadků a vytrvalost ve vedení útoku i přes to, že se zdálo že plán selhává. Petrov svým rozvážným velením tomuto úspěchu výrazně napomohl.

Následovalo osvobození celé Tamaně. Tato lokalita vypadá jako houba - bažiny, jezera, limany a rozbahněné břehy. Pevná místa potom byla opevněna a urputně bráněna. Prvotní útok18. armády po dvou dnech uvázl. 56. a 9. armáda se prodíraly obranou nepřítele jen obtížně. Hrozilo že hlavní síly Němců z této oblasti uniknou na Krym. Petrov proto zahájil něco podobného jako u Novorossijska. Kombinované útoky po zemi i po vodě. 9. října 1943 byl tamanský poloostrov obsazen silami Rudé armády.

Mapa osvobození Tamanského poloostrova
Obrázek
Petrov se tak zařadil mezi vojevůdce, což je označení, které ho vydělilo z řad ostatních velitelů. Vojevůdce není titul ani hodnost. Vojevůdce je člověk, který díky osobním kvalitám a talentu vynikne mezi ostatními veliteli své doby a vybojuje vítězství, která se ukáží jako rozhodující. To co v této válce doposud Petrov předvedl na podmínky Rudé armády snese i vysokou úroveň hodnocení.

Jenže válka pokračovala a Petrov věděl, že jediný úkol který se dá očekávat je překročení Krčského průlivu a zničení 17. armády na Krymu. Zahájil přípravy a když 12. října rozkaz přišel, byl v plné práci příprav na jeho splnění. Součinnost měl poskytnout Jižní front - budoucí 4. ukrajinský. V rámci příprav na operaci došlo k tragédii jakých válka přináší nemálo. Tato měla nakonec v nedaleké budoucnosti pro Petrova velmi vážné důsledky.

V noci 6. října 1943 byl proveden výpad silami jednoho oddílu torpédoborců v součinnosti s torpédovými čluny a námořním letectvem na námořní komunikace u jižního pobřeží Krymu a ostřelování Fedosije a Jalty. Krýt je měly všechny dostupné dálkové stíhačky. Výpad skončil katastrofou – byl potopen jak vlajkový torpédoborec „Charkov“ tak i torpédoborce „Neohrožený“ a „Schopný“. Ztráty na posádkách byl velmi těžké. Své dostali všichni – velitel loďstva Vladimirskij, lidový komisař Kuzněcov a aniž by na tom měl jakoukoliv vinu i Petrov. To mu rozhodně nevylepšilo podmínky pro plánování dalších bojů. Nepříliš dobrá fotografie vůdčí lodi torpédoborců, „liděru“ Charkov, potopeného při citované akci.
Obrázek
I přesto ale byl Petrov dne 9. října povýšen na armádního generála a současně byl vyznamenán Řádem Suvorova I. stupně. Řádem, který dostávali pouze velitelé, kteří porazili početně silnějšího nepřítele.
Dne 15. listopadu byl, jak už jsem uvedl výše, Severokavkazský front zrušen a byl reorganizován na Samostatnou přímořskou armádu, které Petrov se svým štábem nadále velel. Tak se znovu stal velitelem armády. Ale armády silné a v boji zkušené, která za sebou měla dlouhou a tvrdou bojovou cestu.

Němci čekali nejhorší a připravovali se na boj. Když k Perekopské šíji dorazily divize 4. ukrajinského frontu, byla německá 17. armáda obklíčena. Zásobování bylo možné jen po vodě a vzduchem.
30. října 1943 byl výsadek přes nepřízeň počasí zahájen. Ale počasí se prudce zhoršilo. Bylo nutno výsadek stáhnout zpět do přístavů. Bohužel ne všechno dopadlo podle očekávání. Část výsadku totiž před tím než rozkaz k návratu dorazil, vstoupila na krymské pobřeží u Eltigenu. 30 lodí bylo potopeno dělostřelbou nebo na minách. Výsadek byť oslabený se zakopal a připravil se na boj. Ten začal hned ráno a byl to boj jaký tato půda nepamatovala. A moře se nechtělo uklidnit. Padlo krajně riskantní rozhodnutí. Vylodit čtyři pluky za jedinou noc. A vytvořit velké předmostí u Kerče. Námořníci byli skvělí – ráno na předmostí byly dvě plnokrevné divize, které urputně bojovaly a rozvinuly úspěch. Vydržel i první výsadek u Eltigenu, i když musel odrazit za jediný den 19 útoků nepřítele. Výsadek se držel další tři dny kdy byl těžce poničen. Na konec obrany se bojeschopní muži rozhodli probít z předmostí na dominantní horu Mitridat. Spolu s nimi šli i lehce ranění. Těžce ranění zůstali v postaveních a ti co mohli střílet zahájili krycí palbu. Výsadek se nakonec na vyvýšeninu vzdálenou 25 kilometrů probil. Cestou zcela rozvrátil týlové pásmo protivníka- hořela vozidla materiálem, byli pobiti dělostřelci, napadeny štáby. Nakonec byla dobyta i cílová hora, a výsadek vyzbrojen kořistním materiálem se na ní opevnil. Bojoval zde další 4 dny ale nepodařilo se mu poskytnout potřebnou pomoc. Nakonec 10. prosince musel být v boji stažen a odsunut.

Výsadek u Eltigenu:
Obrázek
10. ledna byl zahájen hlavní útok který byl veden silami dvou sborů 11. a 16 gardového z předmostí u Kerče. Byl také vyloděn pomocný výsadek, který měl být vyproštěn útokem 11. gardového střeleckého sboru, což se nakonec podařilo. Pravda je že situace na tomto bojišti byla trvale nepřehledná, nebylo možno zaručit výsledky a odhodlaně bojující jednotky utrpěly vážné ztráty. Ivan Jefimovič se často vyskytoval u vojsk v první linii a u představitelů hlavního stanu to vyvolávalo dojem, že vojska nejsou pevně řízena.
Ale na druhou stranu byly splněny všechny výchozí podmínky pro osvobození Krymu. Nepřítel utrpěl vážné ztráty a vojska byla vyvedena z předmostí do otevřené krajiny. Zároveň se pokoušela konečně obsadit Kerč. Plán na osvobození Krymu zpracovaný Petrovem začal fungovat. A najednou přišel blesk z čistého nebe. Přijel zvláštní vlak a v něm seděl nový velitel Přímořské armády A.I. Jeremenko. Bez upozornění zástupců hlavního stanu, bez toho že by kdokoliv Petrova vyslechl byl odvolán , zbaven funkce a povolán do Moskvy. Následovala degradace z armádního generála na generálplukovníka.

Vladimírovi Karpovovi dalo hodně práce než se mu podařilo přijít na to, proč se tak stalo. Vše bylo přikryto mlčením ale nakonec na to přišel. Kliment Vorošilov, představitel hlavního stanu ztratil už dávno svoji gloriolu vojevůdce. V této válce ale i ve finské tažení jeho dávná sláva zmizela. Byl odvolán ze všech významných funkcí a jako představitel hlavního stanu byl prodloužené oči a uši samého Stalina. Díky tomu že se snažil opět dostat na výsluní, naplánoval za zády generála Petrova svoji vlastní operaci. Bylo to vylodění u mysu Tarchan. Ten výsadek na kterém se měla podílet i Azovská flotila se sice podařil, ale byly u něj velké ztráty a velké ztráty na lodích Azovské flotily. Plán ani nebyl sestaven ve štábu Petrovovi armády ale ve štábu flotily. Když se o ztrátách dověděl Stalin, bylo jasné že Petrova stihne trest. Stalin se domníval, že je to jeho akce a nechápal k čemu byla dobrá a nic nedokázalo omluvit v jeho očích ztráty které přinesla. A Vorošilov, který mohl vše čestně přiznat a tím Petrova ospravedlnit, mlčel. Pro tohoto muže s jakous takous minulostí, ale bez jakékoliv budoucnosti to bylo typické.

K tomu se potom dohledalo vše, co mohlo pomoci odůvodnit odvolání. Například i to, že do armády začleňoval uprchlíky bez prověrky zpravodajskými orgány a dokonce i ty tři potopené bojové lodě. Sám Petrov po válce přiznal, že největší chybu udělal sám. Když si ho Stalin povolal do Moskvy a chtěl po něm vysvětlení, Petrov se rozhodl, že na sobě nenechá vinu za ztráty za které nemohl. A Stalinovi řekl, že to byla operace jeho zástupce u bojujících vojsk, Vorošilova. Stalin se rozčílil a řekl, že pokud někdo manipuloval s jeho vojsky, měl jako velitel v přímé odpovědnosti akci zarazit a pokud by to nešlo měl požádat o zásah generální štáb. A protože to neudělal, nese odpovědnost. A následovalo zbavení funkce a degradace. Takto pojato je to logické rozhodnutí. Koneckonců stejně dopadl Kozlov po katastrofě na Kerči – také se nedokázal nebo se neodvážil prosadit proti Mechlisovi. I když myslím, že zároveň nespravedlivé. Nabyl jsem dojem, že to bylo uděláno tak, aby se tomto dobrodružství dověděl až bylo v chodu. A tak na zásah rezignoval.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 28/4/2010, 17:35, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola třetí. Poslední bojová nasazení a poválečný život.
Odvolaný a degradovaný Petrov seděl v Moskvě a hříčkou osudu byl ubytován v hotelu Moskva. Čekal, jaké bude rozhodnutí o jeho dalším osudu. Rozhodnutí nakonec padlo. A nebylo to špatné. Petrov byl určen k práci, pro kterou opakovaně prokázal nejlepší vlohy. Dne 13. března 1944 se stal velitelem 33. armády Západního frontu.
Tato armáda útočila na Vitebsk, ale byla vyčerpaná a neměla úspěch. Její velitel generál Gordov byl bývalý velitel Stalingradského frontu. A ten byl vystřídán také bývalým velitelem frontu. Petrov armádu převzal ve špatném stavu. Ale nebyla to vina jen jeho předchůdce. Petrov se sžil se svými novými podřízenými rychle.
Jeho armáda vyvíjela na nepřítel trvalý tlak a zároveň se obnovovala její plná operační bojeschopnost. V době největší práce se na frontě objevila komise Státního výboru obrany. Ta zahájila vyšetřování špatných výsledků bojové činnosti Západního frontu. Výsledkem bylo zajímavé rozhodnutí. Z jednoho vyčerpaného a obtížně se prosazujícího frontu byly postaveny fronty dva. Byly to:

2. běloruský front, který převzal Ivan Jefimovič Petrov a

3. běloruský front, který převzala vycházející hvězda sovětské válečné školy Ivan Danilovič Čerňachovskij. Tomuto generálovi bych se někdy v budoucnosti rád věnoval ale nevím, jestli na to přijde.

Ivan Jefimovič svůj front převzal 12. dubna 1944. K jeho štábu byl určen jako člen vojenské rady muž, o kterém vždy když na něj přijde řeč mluvím s despektem. Byl to Lev Zacharovič Mechlis. Muž který se podílel na katastrofě na Kerči v roce 1942 a pomluvami a jednáním za zády potopil svého velitele frontu v té době generála Kozlova. Ten člověk za poslední rok a půl prošel 7 zařazeními a nikde nevydržel déle než dva měsíce. Byl podezřívavý, hledal vše co by potvrdilo jeho domněnky, že ten či ten jsou neschopní ne-li přímo škůdci. Často stál za degradacemi a ztrátami postavení velitelů těch nejvyšších stupňů.

Jeho zášť kterou projevoval proti Petrovovi byla tak viditelná, že si toho všiml i válečný korespondent Konstantin Simonov. Jeden z prvních kroků, které Mechlis udělal bylo to, že napsal přímo Stalinovi, že Petrov není schopen zajistit úspěch budoucích operací. A tak místo účasti na operaci Bagration, kde by mohl prokázat své organizační a velitelské schopnosti, byl na základě dalšího Mechlisova dopisu, kde pisatel Stalinovi tvrdil, že Petrov je změkčilý a že se příliš věnuje lékařům a je tedy asi nemocem, byl nakonec Petrov před zahájením operace odvolán ze zdravotních důvodů a nahrazen G.F. Zacharovem. Petrov, který neznal v té době pozadí svého odvolání byl velmi rozhořčen nad touto nespravedlivostí. Přesto front předal řádně a podřídil se rozkazu. Stalo se to 30. července 1944. Pobyt v sanatoriu trval do 4. srpna 1944 a dne 6. srpna byl Petrov jmenován velitelem 4. ukrajinského frontu.

4. ukrajinský front vytvořen 5. srpna 1944 z levého křídla 1. ukrajinského frontu.Byla to už jeho druhé zřízení. Jeho existence měla přímý vliv na osvobození části našeho území. V září a říjnu 1944 s 1. ukrajinským frontem ve Východokarpatské strategické útočné operaci jejíž částí byla Karpatsko-dukelská operace, osvobodil Podkarpatskou Rus a východní Slovensko. V lednu a únoru v Západokarpatské operaci vojska frontu osvobodila značnou část Československa. Na jaře roku 1945 potom 4. ukrajinský front bojoval na severní Moravě, válku zakončil účastí v Pražské operaci.

Petrov po měsíční nečinnosti neváhal a s plnou vervou se pustil do organizace nového frontu. Dostal 1. gardovou armádu, 18. armádu, 8. leteckou armádu a jako bonus 17. gardový střelecký sbor. Front vznikal za pochodu – vojska byla v neustálém bojovém nasazení. Po osvobození Samboru se jeho postup zpomalil. Front byl slabý pro výraznější útočné operace.
29. srpna front přešel do obrany s rozkazem vybudovat pevnou tříliniovou obranu. Front měl zajisti boky Koněvových vojsk na Sandoměřském směru a Malinovského sil v Rumunsku. Ale z ničeho nic front dostal rozkaz jiný – zorganizovat a zahájit útok přes Karpaty. Díky tomu že slovenští komunisté se chovali jak neřízené střely, vypuklo v nejméně vhodnou dobu Slovenské národní povstání. Po mezinárodním odsouzení sovětské nečinnosti v době Varšavského povstání se Stalin rozhodl pro vojenskou podporu této nedomyšlené a mizerně provedené akce. Byla spuštěna Východokarpatská operace. Jednu její součást, operaci na podporu Slovenského národního povstání, boje o Dukelský průsmyk a přilehlé oblasti ukazuje tato mapa:
Obrázek
V nejdůležitějším směru hlavního úderu Krasno - Dukla - Prešov měla útočit sovětská 38. armáda, posílená 25. tankovým sborem, 1. gardovým jezdeckým sborem a Prvním československým armádním sborem v SSSR. Pomocnou ofenzivní činnost ve směru Sanok - Prešov mělo poskytnout pravé křídlo 1. gardové armády od 4. ukrajinského. V operačním plánu se dále předpokládalo, že první pásmo obrany v Karpatském předhůří překonají nejdříve vojska 38. armády a v potom 25. tankový, 1. gardový jezdecký a První československý armádní sbor zabezpečí rychlým tempem vývoj operace tak, že v průběhu 4 až 5 dní útočící vojska dosáhnou pásmo Stará Ľubovňa - Prešov. 38. armádu při tom měla podporovat část 2. letecké armády a 1. gardovou armádu část 8. letecké armády. Útok dvou východoslovenských divizí do týlu německé obrany byl naplánovaný na 3. den.
Nic z toho se nepodařilo. Obě armády krvácely stejně jako československý armádní sbor, ale postup byl pomalý a nevýrazný. Posily z frontových záloh pomohly ale výsledek byl nevalný. Po pravdě řečeno to asi nemohlo dopadnou jinak a zdá se, že zde generál Moskalenko, velitel 38. armády, tvrdý a houževnatý velitel nabyl dojem, že Petrov není na potřebné výši pro řízení složitých útočných operací. Vyjevil to později a mělo to mít pro Petrova znovu vážné důsledky.

V den kdy československé jednotky vstoupily na území své vlasti, tedy 6 října 1944 byla Petrovovi vrácena hodnost armádního generála. Našel jsem nemálo důkazů, které by to mohly vyvrátit ale více jsem jich nalezl takových, kdy Petrov skvěle vyřešil krizové situace pomocí defenzivních opatření. Nyní ale ještě není čas na hodnocení a závěry.
Boje byly zastaveny 28. října 1944. Na druhou stranu musíme vidět jeden moment který by měl být podroben patřičnému zkoumání. Nikdy předtím tak mohutné masy vojsk nepřekročily tak náročný terén v šíři bezmála 300 kilometrů za tak urputného odporu protivníka. Pro tehdejší Československo měla operace jeden zásadní dopad. 29. června 1945 byla Zakarpatská Ukrajina připojena k Ukrajinské svazové socialistické republice a naše země tak přišla o velkou část území.

V dalším období potom Petrov a jeho front vedly zdlouhavou útočnou operaci na východě a středu Slovenska a přilehlých oblastí Polska. Aby to bylo pro Petrova složitější, byly mu odebrány 18. gardový a 30. střelecký sbor v síle celkem 5 divizí a předány 2. ukrajinskému frontu. Tím byly jeho možnosti útočit výrazně oslabeny. Přesto, 28. listopadu jeho jednotky obsadily Humenné a Michlovce. Dne 30. listopadu jeho front dostal nečekanou posilu v podobě 38. armády, která tak byla odebrána Koněvovu frontu a dostal také 1. československý armádní sbor. 3. prosince potom Petrov zasadil nečekaný úder na jih a obsadil maďarské město Satoraljaujhely. V dalších třech měsících byla silami 4. ukrajinského frontu osvobozena velká část území Slovenska. Ale musíme se přesunout jinam.

Začala se rodit další významná operace 4. ukrajinského frontu. Cílem mělo být obsazení Krakova a probojování se k Moravské Ostravě. My se podíváme více na ti část která měla přímý vliv na naše území.
Němci věnovali obraně Ostravska velkou pozornost. Mělo pro ně výjimečnou důležitost, nejen jako vstupní místo do moravské brány, ale také proto, že zde ležela poslední uhelná pánev, kterou v této fázi války kontrolovali a velké množství těžkého průmyslu vůbec.
Severní Moravu a Slezsko chránila dvě souvislá obranná pásma:
Byla to takzvaná - Moravskoostravská závora, na kterou navazovalo - Uzavírací pásmo Jeseníky. Vše zbudované v letech 1935-1938. Po několikaleté devastaci našich pevností pod vlivem přibližování se Rudé armády, Němci začali s novými pracemi v letech 1944 a 1945. Ty nezahrnovaly jen slezské horské zákopy, ale i další části československého opevnění, např. zákopy labsko-vltavské, chebské a další. Na tuto výstavbu bylo v protektorátu totálně nasazeno přibližně 50 000 převážně mladých Čechů. Protitankovou obranu založili na samohybných dělech a tancích umístěných u týlových stěn srubů, které je měly chránit. na vhodných místech byly vykopány obrovské jámy, které po zamaskování sloužily jako past na tanky a počítaly také s tankoborníky ukrytými v okolních zákopech. Vytržené střílny byly opraveny prostým nearmovaným betonem a mezi objekty byl vybudován složitý zákopový systém. Šachty po demontovaných zvonech byly zasypány kamením s hlínou a zality řídkým betonem. Bojového využití se dočkaly i lehké objekty kolem Opavy a v Jeseníkách. Německé pojetí boje vycházelo z toho, že objekty měly sloužit jen jako ochrana při bombardování a dělostřelbě. Boj měl být veden z okopů. Počítalo se však i s možností palbou z objektů.
Obranu širšího Ostravska měly za úkol polní frontové jednotky 1. tankové armády, které již předtím bojovaly v Haliči a na Slovensku, kde utrpěly značné ztráty. Jejich velitelem byl generál tankových vojsk Walther Nehring. S blížící se prohrou se tenčil přísun doplňků z týlu a velitelé divizí mohli zapomenout na jakékoli posily.

Proti takto připraveným Němcům útočil Petrovův 4. ukrajinský front, který se nyní skládal z 1. gardové, 18., 38. a 60 armády a dále 8. letecké armády. Pod 18. armádu patřil 1. československý armádní sbor K. Klapálka a pod 38. armádu pak patřila 1. československá samostatná tanková brigáda pod velením podplukovníka Janka. Dnešní odhady síly vojsk na obou stranách jsou nepřesné. Jan Beránek a Eduard Čejka udávají, že:

- sovětské síly měli k dispozici 90 114 mužů, 1275 děl, 4337 kulometů, 267 tanků a samohybných děl.

- Němci pak měli mít 39 000 vojáků, 120-130 tanků, 475 děl, 221 protitankových děl, 268 minomety a 1845 kulometů.

Poměr sil vyzníval ve prospěch generála Petrova ale první útok na Moravskou bránu ve dnech 10. – 18. března uvízl na mimořádně tvrdě vedené obraně v mlhách a bahně a musel být zastaven. Příčin bylo povícero:

- Němci si na základě československých předválečných opevnění vybudovali vysoce odolnou obranu vyztuženou pohyblivými ohnisky protitankového odporu

- jarní podmínky a hluboké bláto zpomalilo pohyb bojové techniky i vozidel týlového zabezpečení

- zpravodajsky se nepodařilo utajit zahájení útoku- zde se hráli svoji roli občané německé národnosti a skupiny ukrajinských nacionalistů.

Následuje mapa zobrazující hlavní momenty této operace, která v době kdy ji řídil Petrov neskončila úspěchem. Je otázka zda mohla skončit jinak pokud by Petrov vzal v potaz mínění svých velitelů.
Obrázek
Velitelé armáda Petrovovi navrhovali útok o pár dní odložit ale on se snad poprvé rozhodl jednat proti návrhům svých podřízených velitelů a útok byl spuštěn. Nevím co ho k tomu vedlo ale věřím, že to nebyla svévole a umíněnost. Asi odhadl, že taková žádost vyvolá v hlavním stanu velkou nevoli. V době zahájení útoku byl účasten na velitelském stanovišti generála Moskalenka. Útok se rozvíjel pomalu ale za tři dny kdy trval se podařilo postoupit o 30 až 50 kilometrů. Nakonec po prolomení hlavních německých postavení útok odumřel. A přišel otřes. V době plánování činnosti pro reorganizaci vojska a obnovení útočných operací byl generál Petrov znovu odvolán. Je zajímavé, že opět přebral jeho místo armádní generál Andrej Ivanovič Jerjomenko literatuře uváděný nesprávně též jako Jeremenko. Tuto všeobecnou chybu bohužel někdy šířím i já.
Příčin bylo několik. Pokud jsem pochopil správně co se stalo byly důvody pro odvolání dva.

První byl ten, že členem vojenské rady frontu byl kdo jiný než už několikrát jmenovaný Lev Mechlis. A podle náznaků v pamětech generála Žukova a velitele 18. gardové armády generála Grečka opět psal nahoru dopisy o tom co všechno dělá Petrov špatně a hlavně se chytil toho, jaké výhrady měl k útočnému plánu generál Moskalenko, velitel 38. armády.

Druhý důvod byl ten, že za Petrovovými zády si již 16. března si nechal velitel 38. armády generálplukovník Moskalenko schválit bez souhlasu Petrova u sovětského hlavního stanu plán nového útoku. Ten se v literatuře označuje jako druhá fáze ostravské operace. Tento krok se nedá vysvětli jinak než jako intrika ambiciózních rivalů. A nebo také jako snaha uspět a pomoci porazit nepřítele.

A na všechno se zapomnělo. Na oslavné rozkazy, na čestné salvy, na to že 4. ukrajinsky byl velmi oslabený. Přišel tvrdý rozkaz, který Petrovovi i Mechlisovy dal poslední varování i když to bylo varování první. Nakonec byl frontu odebrán 5. mechanizovaný sbor a předán 1. ukrajinskému. Úkol zůstal stejný. Celé to vyvolává pocit jako by někdo chtěl Petrova dostal do neřešitelné situace. Neměl mechanikové jednotky vyššího stupně, neměl ani průlomové dělostřelectvo. Přesto 24. března 1945 Moskalenkova armáda podle jeho vlastního plánu zaútočila a výrazně ovlivnila vývoj operací v tomto úseku fronty. To Petrova dostalo do ještě horšího světla – výhrady velitelů armád tak jakoby vystoupily a dostaly na věrohodnosti.
Lev Mechlis aby se zbavil negativního hodnocení poslal do Moskvy další dopis jehož obsah není znám. 26. března byl Petrov odvolán. Důvodem byl podle hlavního stanu krach operace.

Ale tentokrát nebylo jeho čekání dlouhé. Počátkem dubna 1945 byl ustaven náčelníkem štábu obrovského vojenského uskupení, 1. ukrajinského frontu, kterému velel maršál Ivan Stěpanovič Koněv. Nahradil ve funkci generála Sokolovského který se přešel k 1. běloruskému jako zástupce jeho velitele Žukova. Byla to asi náročná práce. Petrov už náčelníka štábu frontu dělal skoro měsíc u Severokavkazského frontu v roce 1943. Ale to co ho čekalo zde, bylo něco nevídaného. V sestavě frontu bylo:
- 9 vševojskových armád toho dvě gardové
- 2 tankové armády, obě gardové
- jeden gardový jezdecký sbor
- jeden samostatný tankový gardový sbor
- jeden samostatný střelecký sbor
- jeden průlomový dělostřelecký sbor
- jedna letecká armáda
- 2. polská armáda.
Kdybychom sečetly vše, čemu do této doby Petrov velel asi bychom nezískaly větší počty než byly zde. Existují názory, že v té době byl 1. ukrajinský největší vojenské uskupení v dosavadní historii 2. světové války. Možná ano možná ne. Ale bylo to obrovité těleso. Toto těleso neúčastnilo jedné z posledních velkých bitev, bitvy o Berlín. Plán této bitvy a plán jejího konečného provedení ukazují následující mapy:
Obrázek Obrázek
Podle všeho si musel zvyknout na obrovský komplex práce, ale jeho hodnocení jsou veskrze pozitivní a navíc se tak dostal na výsluní. Po zhroucení německé fronty na západě, vznikl v paranoidní Stalinově hlavě pocit, že by nemusel dobýt Berlín on. To by podle něj znamenalo, že nevyhrál válku. Doplnění vojsk se neřešilo – stejně nebylo kde brát a vojska byla vržena vpřed. Jenže být náčelníkem štábu takového kolosu byla velká odpovědnost. Myslím si že Petrov si asi užil značné nervy, když 20 dubna přešli Němci do místního protiútoku a zastavili postup 52. armády a těžce poničili 2. polskou armádu. Ta doplatila na neuvěřitelný alkoholický exces svého velitele generála Swierczewskeho. Ten se v době nejhorší nedokázal ani postavit na nohy. Němci nasadili ukrajinskou brigádu a začalo vraždění. 5 000 padlých a těžce raněných, dvě rozbité polské divize, jeden generál zajat a umučen a druhý těch pár dní do konce války prožil v lágru.

Berlín nakonec padl, ale Petrov si ještě nemohl odpočinout. Praha volala o pomoc. Byl vypracován plán , provedena dvoudenní reorganizace vyčerpaných sovětských sil a dne 6. května byl zahájen útok. 8. května sovětské síly pronikly do krušnohorských průsmyků a potom v operaci která snese i vysoká měřítka hodnocení, pronikly do hlubokého týlu doposud neporaženého protivníka a ráno 9. května byly první tanky v Praze. Bojů se účastnily tyto síly:
- 8 vševojskových armád toho dvě gardové
- 2 tankové armády, obě gardové
- jeden gardový jezdecký sbor
- jeden samostatný tankový gardový sbor
- jeden samostatný střelecký sbor
- dva průlomové dělostřelecké sbory
- jedna letecká armáda
- 2. polská armáda.

Operace skončila úspěchem a jak toto ukončení války v Evropě vypadalo ukazuje poslední mapa.
Obrázek
Na levém křídle tuto obrovskou masu vojsk doprovázely síly 4. a 2. ukrajinského frontu. Do 11. května pak byl po celé linii demarkační čáry navázán kontakt se západními spojenci a války v Evropě skončila.
Generál Petrov se na všem jako náčelník štábu účastnil a nelze mu upřít, že svou práci odvedl dobře.

Také byl po zásluze vyznamenán dne 29. května vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Stalo se na rozkaz samotného Stalina.

Dne 10. června 1945 vznikla na základě 1. ukrajinského frontu takzvaná střední skupina vojsk rozmístěná v Rakousku a Maďarsku a štáb vyl dislokován ve Vídni. Velitel byl maršál Koněv a štáb řídil Ivan Jefimovič.
V září téhož roku byl armádnímu generálovi Petrovovi nabídnuto první poválečné mírové nasazení. Bylo mu nabídnuto velitelství Turkestánského vojenského okruhu. Generál tuto nabídku s radostí přijal. Vždyť se vracel domů.

Jeho syn prošel celou válku jako štábní i bojový důstojník. Nějakou dobu dokonce dělal otci pobočníka. Po válce vystudoval vojenskou akademii a byl jmenován velitelem motocyklového praporu. Stalo se v roce 1947. Ve stejném roce zemřela ve věku 85 Petrovova maminka Jevdokije Onufrijevna.
Generál v té době objížděl příslušné sovětské republiky, organizoval budování mírového života a výcviku armády. V době uplynulé od války na svět přišla vnoučata a v domě generála Petrova byla pohoda. Jenže život bývá zlý a Petrov o tom věděl své. Ale netušil co mu ještě život způsobí.

V noci z 5. na 6. října 1948 došlo v Ašchabádu k silnému zemětřesení. Petrov okamžitě vyrazil organizovat vojenskou pomoc a zjistit stav svých vojsk. Jeho syn ho přinutil aby ho vzal s sebou.
Armáda zemětřesení přečkala dobře a okamžitě byla zapojena do záchranných operací. Zároveň byla pověřena zabránit rabování a násilnostem, které se okamžitě objevily. Jeho syn mu pomáhal jako kdysi na frontě. Ale dne 7. října večer Jurij Ivanovič Petrov viděl člověka vlekoucího pytel. Zastavil vozidlo a chtěl zjistit co se děje. Když se otočil k řidiči, vyslýchaný člověk vytáhl pistoli a střelil ho zezadu do hlavy. Byl velmi těžce raněn.

Zoje Pavlovně matce a manželce, došel strašný telegram:

„Mámo, seber síly, posílám Ti raněného syna“.

V letadle které ho převáželo k operaci do Taškentu, generálův syn zemřel. Byl pochován na hřbitově v Taškentu.

Další život generála Ivana Jefimoviče Petrova byl naplněn smutkem a prací. Zůstal věrný svým zásadám a sloužil odpovědně a věrně své vlasti. Postupně vystřídal tyto funkce:

1952 – první zástupce hlavního inspektora Sovětské armády

1953 – duben – náčelník Hlavního velitelství bojové a tělesné přípravy Sovětské armády

1955 – březen – první zástupce vrchního velitele pozemních vojsk

1956 – vrchní inspektor Ministerstva obrany SSSR

1957 – hlavní vědecký konzultant při Ministerstvu obrany SSSR

Dočkal se zavedení jaderných zbraní do armády, která byla jeho životní láskou. Dočkal se maďarských událostí i Studené války. Díval se, jak se v Korejské válce srazily oba světové politické systémy. Dožil se smrti Stalina a asi se nestačil divit, když se seznamoval s projevem Nikity Sergejeviče Chruščova na XX. sjezdu strany a zjistil komu a čemu sloužil. Asi hodně věcí pochopil a snad našel v nitřní klid v tom, že se na ničem vyloženě zlém nepodílel. Toto by měla být fotografie Ivana Jefimoviče Petrova z posledních let jeho života
Obrázek
Generál Ivan Jefimofič Petrov zemřel 7. dubna 1958 v Moskvě po krátké a těžké nemoci.

Jeho život nebyl jednoduchý ale byl naplněn oddanou službou vlasti a straně. Vrchol jeho života byl naplněn bojem proti silnému, statečnému a zkušenému nepříteli. Vždy se držel svých zásad. Je dnes u nás málo známý, protože jeho osobnost byla a dodnes je zastíněna osobnostmi maršálů Stěpana Ivanoviče Koněva a Radiona Jakovleviče Malinovského tedy velitelů frontů, které na našem území odvedly nejvíce vojenské práce.
Nikdy nesepsal a nezveřejnil své paměti ani autobiografii- zemřel příliš brzy, aby to stihl. I díky tomu z povědomí lidí rychle zmizel. Díky této práci se s tímto vojákem může seznámit i palbácká veřejnost. Já osobně díky tomu co jsem o něm nastudoval, jsem k touto muži získal úctu a pociťuji jistý obdiv. Takže tuto práci nemůžu ukončit jinak než to udělám.
Ivan Jefimovič Petrov by to asi sám neřekl, ale je to myslím na místě:

„Vykonal jsem, co jsem mohl, kdo to dokáže, ať vykoná více“
Použitá literatura:

1. N.G. Kuzněcov, Loďstvo pripravené na boj. Nakladatelství Pravda, Bratislava, 1987
2. Erich von Manstein, Ztracená vítězství, Brno, Jota 2006
3. Vladimír Karpov, Generál - Boje o Krym, Praha, Naše Vojsko, 1985
4. Vladimír Karpov, Generál - Bitva o Kavkaz, Praha, Naše Vojsko, 1986
5. Vladimír Karpov, Generál – Poslední boje, Praha, Naše Vojsko, 1987
6. Kirill Semjonovič Moskalenko, Na jihozápadním směru. Vzpomínky velitele armády. Díl 2. 1943-1945., Praha, Naše vojsko, 1976.
7. Basil Lidell Hart, Dějiny druhé světové války, Brno, Jota, 2000
8. Paul Carell, Stalingrad - Sláva a pád 6. armády, Naše Vojsko, Praha 1994
9. Konstantin Simonov, Očami mojej generálie,Bratislava, Pravda 1989
10. Andrej Antonovi Grečko, Přes Karpaty, Praha, Naše vojsko,1974 druhé rozšířené vydání
11. Jiří Fidler, Osvoboditel, život maršála sovětského svazu Ivan Stěpanoviče Koněva, Brno, Books, s.r.o., 1999

Použité internetové stránky:

http://rkkaww2.armchairgeneral.com mapový soubor

http://sk.wikipedia.org/wiki/Bitka_o_Se ... %281942%29 obrázek

http://aura.sehnerova.cz/stranky/turkestanmapa.html mapa

http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Kavkaz dvě mapy

http://ru.wikipedia.org/wiki/Г&#1 ... а_в_России

http://ru.wikipedia.org/wiki/К&#1 ... я_(Россия)

http://ru.wikipedia.org/wiki/П&#1 ... ская_армия

http://ru.wikipedia.org/wiki/С&#1 ... ский_фронт

http://ru.wikipedia.org/wiki/Р&#1 ... сная_Армия

http://en.wikipedia.org/w/index.php?tit ... =271864534

Na závěr bych chtěl poděkovat Ljubov. :D Za to že mi pomohla s obrázky. A díky ní jsem se dostal i na správné Ruské stránky. Nakonec si asi obnovím ruštinu. :rotuj: to mě oplachuj....
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 20/4/2010, 20:16, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
josefg
poručík
poručík
Příspěvky: 713
Registrován: 16/5/2009, 16:04

gen. Petrov

Příspěvek od josefg »

Pěkný článek, skvělá práce. Gratuluju.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrači, chválit tě, to by bylo asi nošení sov do Atén, tož jen dvě perličky:
1) Na průběh bojů mezi legionáři a Rudými na Sibiři ještě dnes existuje zajímavý dvojí pohled. Skvěle jsme se nad tím nařehtali s kamarádem Milanem, který si jen tak z legrace a pro zábavu přeložil knížku Alexandra Viktorova Jefimjejeva, Alexandra Nikolajeviče Manžosova a Petra Fjodoroviče Sidorova „Obrněné vlaky ve Velké vlastenecké válce 1941 – 1945“, vydanou v roce 1992. Autoři tam citují veterána bojů o Simbirsk Andreje Vasiljeviče Polupanova (1888-1956), bývalého námořníka Baltské flotily, za Občanské války velitele obrněného vlaku "Свобода или смерть" nebo též "Полупановец". Ten na události z července 1918 vzpomínal těmito barvitými slovy (v překladu Milana, snad se za to na mě nebude zlobit a nerozbije mi držku :oops: ):
„Ráno dne 22.července jsme se připravovali na nový útok, ale v té době jsme se dozvěděli, že jednotky sibirské posádky opouštějí své pozice a ustupují v různých směrech a že od stanice Čerdakly postupují k Volze běločeši.
Zahájili jsme útok, ale ten se brzy zasekl. Hrozilo nám obklíčení. Proto bylo rozhodnuto ustoupit a zajistit se mezi Vinnovským lesíkem a městem. Když nebylo čím střílet, posádka začala ustupovat k městu.
Obrněný vlak stál schovaný za kopcem v roklině. Poblíž první obrněné plošiny byli shromážděni vojáci. Někteří stáli, další seděli na trávě. Unavené, ztrhané a drsné tváře: každý pochopil, že přišel konec…
Zaujali jsme kruhovou obran a odbíjeli nepřítele. Spolu s námi – most vyhozený do vzduchu, široká Volha…. S každou hodinou zesilovala hrozba obsazení obrněného vlaku bílými. Spolu se Samokišem, Vasiljevem, Gimelschteinem, Kravčukem jsme rozhodli takto: zničit ho.
Mlčky jsme sňali zámky zbraní a rozebírali kulomety. Vagóny a obrněné plošiny spustly. Otočil jsem se k Zacharovovi:
- Alexandře Stěpanoviči, kolego, zlatíčko, poslední službu….
Strojvůdce kroutil knírem, zavíral oči a odvracel se
- Odpusť nám bože tento čin!
Tehdy jsem vyzval Sedleckého
- Svrhni vlak do Volhy!
Mladík se na mě nevěřícně podíval a jako by nechápal rozkaz. Poté se vzpamatoval a zakřičel:
- Svrhnout do Volhy! - a namířil si to k lokomotivě.
Těžká souprava se pohnula z místa. Vojáci sundávali čepice. Naposledy si bylo možné přečíst název „Svoboda nebo smrt“. Kulometčík Vasja stiskl ve vagónu svou harmoniku a zlostně ji odhodil a zatlačil obličej do země. Ramena se třesou jako v zimnici.
- Bratři! Zahynu spolu s vlakem! – slyším hysterický křik a poté výstřel.
Otočím se – Leonisd Petrov padá mrtvý k zemi.
- Zbabělče! – křičím k mrtvému Petrovovi a otáčím se k dalším vojákům.
- Tohle nemůžete!
Seleckyj seskočil z lokomotivy až když souprava vjela na most. Zaskřípal první příhradový nosník….. Na chvilku vysela obrněná plošina ve vzduchu a poté spadla dolů. Za ní s rachotem a železným skřípotem letěla lokomotiva, vagóny…
Ohromné fontány a gejzíry. Rozbouřená voda se rozestupovala a znova zavírala ve velkých kruzích“. Na dně Volhy tak skončila bojová kariéra jednoho z prvních bolševických obrněných vlaků Rudé armády."


Když pominu zajímavý výraz "běločeši", velmi mne zaujal košatý literární styl soudruha Polupanova, a protože jsem tvor zvídavý (pokud nejsem líný, což je častější extrém), hledal jsem, co se o bojích kolem Simbirska píše v literatuře české. A našel jsem. Údajně zničený vlak i most si v evidentně nepoškozeném stavu na památku vyfotil jakýsi pologramotný legionář. Z toho vyplývá, že soudruh Polupanov je starej brebta, vypráví Pohádky tisíce a jedné noci, a že od vlaku ve skutečnosti utekl jak malej Jarda, pročež jsme se s Milanem samozřejmě mohli potrhat smíchy...

Obrázek

2) Ponorka Šč-209, která generála Petrova evakuovala ze Sevastopolu se snad ještě dneska válí v kterémsi černomořském přístavu. Ale generál Petrov by ji už asi nepoznal. :(

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

JJ, pěkný článek o méně slavné osobě, o to je cenější.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Pánové, jsem rád že se vám tato práce líbí.

Destroymane - děkuji za pěkné doplňky, které práci trochu odlehčily. Hned je zajímavější. Ta ponorka je prostě super záběr. Asi by ji Petrov opravdu nepoznal. Po pravdě řečeno, když v ní byl, tak to trvalo 4 dny kdy se motali po moři neustále bombardováni letadly a loděmi. Byl na tom hodně zle psychicky i fyzicky. Opravdu hodně zle. Takže si myslím, že mu to bylo i jedno co ho veze.

Neměl bys něco více ty nebo třeba kolega Jarl o potopení těch třech lodí? Mě to připadá jako zajímavá epizda a trochu by to zde spestřila.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4075
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač píše: Neměl bys něco více ty nebo třeba kolega Jarl o potopení těch třech lodí? Mě to připadá jako zajímavá epizda a trochu by to zde spestřila.
Bohužel zatím mohu dodat pouze odkaz na některé fotografie liděru Charkov http://navsource.narod.ru/photos/03/265/index.html ale zítra se pokusím něco najít. Přeci jenom Druhá světová válka na moři je už mimo hlavní oblast mého zájmu. To kdyby se jednalo o válku rusko-japonskou, tak to by bylo něco jiného.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jarl - já vím že to není až tak tvoje kafe. Ale pokud vy dva něco najdete sem stím. Já včera když jsem třídil knihy co už můžu vrátit do knihovny tak jsem se vrátil na chvilku do knihy uvedené pod pořadovým číslem:

9. Konstantin Simonov, Očami mojej generácie,Bratislava, Pravda 1989

Tu knihu Simonov psal v roce 1979 a v úvodu píše, že za jeho života asi nebude vydána, protože obsahuje věci které ani po tak dlouhé době nemohou na světlo. Jsou tam věci které když čtete tak nevěříte tomu co oty řádky obsahují.

Simonov byl jeen z prvních lidí kteří se dověděli o Stalinově smrti mimo Stalinovy pohůnky. Byl jedním z prvních lidí co věděli o zatčení Beriji..

Účastnil se jednání politbyra i Stavky. Jako korespondent Rudé Hvězdy zahájil svoji kariérů na Chalkin Golu. Byl ve Finské válce. Prošel všechny fronty, někikrát se ocitl v přímém boji a dokonce zabil několik německých vojáků. Dvakrát byl v boji raněn.

Petrova z nějakého důvodu měl v hluboké úctě. Větší než třeba Žukova nebo Koněva. Dvakrát byl u toho, když byl zbaven velení. V druhém případě dokonce obědval s Mechlisem poté, co byl Petrov odeslán na zdravotní dovolenou a přišel tak o účast v operaci Bagration.

Jelikož Mechlis o dobrém vztahu Simonova k Petrovovi věděl zeptal se jak se mu petrov jeví. Simonov mu sděli svůj pocit, že Petrov se cítí velmi poškozen.

Mechlis se nad tím zamyslel a řekl zajímavou větu. Cituji:

" Petrov je skvělý velitel pro horskou válku. Lepšího nemáme. A víte - je nemocen".

Když jsem se nad tím zamyslel, napadla mě taková myšlenka. Možná že Mechlis skutečně nechtěl Petrova poškodit. Možná byl přesvědčen, že otevřená bojiště mu nesedí a že by na nich neuspěl. Koneckonců 4. ukrajinský byl určen pro operace v horách - Karpatech. A velitel frontu byť malého je více, než velitel armády i když silné a na důležitém směru.

Tu knihu si zatím nechám doma a ještě si ji jednou projdu. Pokud tam najdu něco k věci, ještě se zde k tomu vrátím.

Jinak kolego michane, když jsi dával dohromady svoji knihu a práce které ji zde na Palbě předešly, jistě jsi na Petrova narazil v mnoha pramenech. Jak ten velitel vychází Tobě?
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 21/4/2010, 11:58, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrač píše: Neměl bys něco více ty nebo třeba kolega Jarl o potopení těch třech lodí? Mě to připadá jako zajímavá epizda a trochu by to zde spestřila.
Ale jó, brouku, že jsi to ty, něco by se našlo. :-?
- Torpédoborec Charkov patřil do třídy Leningrad, což byla jakási odpověď či inspirace na francouzské "supertorpédoborce" (contre-torpilleurs, větší, rychlejší a lépe vyzbrojené než klasické torpédoborce, ale menší než lehké křižníky). Charkov se účastnil většiny operací v Černém moři, a jak jsi psal, byl potopen Stukami v říjnu 1943.
- Ta operace, při které byly potopeny ony tři lodě měla ten smysl, že měla přerušit zásobování „obrněné hory“ Myšako (jestli si dobře pamatuju, ale možná se pletu). Dopadlo to jak jsi popsal a vůbec se nedivím, že Stalin zuřil. Já bych asi zuřil taky. Po tomhle průšvihu totiž na Černém moři zbyla jen bitevní loď (myslím, že momentálně jí říkali Parižskaja komuna, ale čert se v tom vyznej), dva křižníky, pět torpédoborců (vesměs pamatujících ještě cara) a 29 ponorek z původního počtu 44 v r. 1941 (nové ponorky Černomořská flotila nedostávala, navíc některé sloužily ještě ve Wrangelově loďstvu, takže si snad umíš představit, co to bylo za šrot). Všechno bylo navíc pořádně zchátralé, protože v kavkazských přístavech Poti, Batumi a Očamčiri nebyly prakticky žádné opravárenské kapacity (hlavní černomořská základna Nikolajev byla od r. 1941 v rukou Němců a Sevastopol byl jako opravna taky „vyřízenej“ přibližně od stejné doby). V podstatě se dá říci, že celá slavná Černomořská flotila se od října 1943 zmohla jen na občasné operace ponorek, které moc úspěšné nebyly. Černé moře de facto patřilo Rumunsku...
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 21/4/2010, 09:01, celkem upraveno 4 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

A ještě něco:
- Co se týče evakuace Sevastopolu, vůbec se Petrovovi nedivím, že strašně vřéskal jak byla zbabraná, protože alibisticky ležela na ponorkách, do kterých se toho pochopitelně moc nevejde. Ponorky do Sevastopolu dovezly celkem 4 000 tun zásob a evakuovaly 1 300 lidí plus - a to by jeden neřekl - archív VKS(b). Další lidi evakuovaly torpédoborce, ale moc toho taky nebylo. Myslím, že těsně před pádem města se do Sevastopolu dostaly torpédoborce Soobrazitělnyj a Ostorožnyj, dovezly nějaké zásoby a evakuovaly pár set raněných – ale to byla spíš ojedinělá akce. Flotila byla momentálně paralyzovaná po těžkém poškození torpédoborce Taškent 28. června 1942. Taškent bylo to nejlepší co v Černém moři bylo - asi proto, že ho soudruzi koupili u nenáviděných kapitalistů v Itálii - a protože se do Sevastoppolu dokázal dostat celkem čtyřicetkrát (!!!), mělo se za to, že na něj Němci nemají. Nu, nakonec ho skopčáci přece jen dostali, což admirálům otřáslo vírou ve vlastní síly a - smrtí nebo zajetím si to odskákaly tisíce sevastopolských obránců.
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

40 výprav do obleženého a těžce bitého Sevastopolu? To by značilo, že ti námořníci museli mít značně dobrodružné povahy. Nepo spíše v tehdejších podmínkách v Sovětském svazu asi neměli na výběr.

Petrov podle popisu když odcházel na ponorku co ho měla evakuovat, šel se schýlenou hlavou. Nedokázal se svým soudruhům podívat do očí. Možná i proto se chtěl zastřelit a jen náhoda tomu zabránila. Věděl, že ti co přežijí skončí v zajetí a v roce 1942 už se vědělo, že osud zajatců v německých lágrech je děsivý.

Je otázka do jaké míry to byla vina namístě velících admirálů. Dost často do toho kecali z Moskvy - o velké lodě měli strach. Konkrétně Okťabrski nebyl žádný strašpytel ale Stalina a možné následků včetně možné popravy se bál i on.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 21/4/2010, 14:56, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrači, já bych to neviděl na chybu nějakýho admirála jako takovýho, jako spíš na chybu systému, respektive na chybný celý sovětský systém. Když si vezměš i nesovětský admirály, tak každej se bál o svoje velký lodě a vždycky se našel vysoko postavenej blbec, kterej neměl na práci nic jinýho než házet jinejm klacky pod nohy. To je normální.
Ale jak je třeba možný, že v kavkazských přístavech byla nejtěžší mechanizace jen jeřáb a svářečka? Copak bylo tak těžký postavit - byť nějakým způsobem improvizovaný, ale aspoň nějaký - suchý dok? Neschopnost sovětského systému dát dohromady kloudnou námořní operaci se koneckonců prokázala i o dva roky později, když i chudí Rumuni dokázali z Krymu evakuovat daleko víc lidí než slavné Rudé námořnictvo.

Pro Ilustraci, Američani dokonce zvládli postavit pár mobilních suchých doků (Auxiliary Floating Dock, Medium), se kterými přepluli Pacifik. Tohle je USS Artisan na Nových Hebridách.

Obrázek

Co se týče osobních pocitů generála Petrova při opouštění Sevastopolu, s tím bych si těžkou hlavu nedělal. Jestli to byl profík (jako že asi jo), tak s něčím podobným prostě musel počítat. Akorát při nástupu na ponorku nemohl vědět, jestli od strejdy Stalina nedostane poukaz na několikatýdenní rekreaci v lázních Lubjanka, takže v tom případě bych skloněnou hlavu i pokus o sebevraždu považoval za logickou a přirozenou lidskou reakci.
Do prakticky stejný situace se koneckonců dostal i MacArthur na Filipínách. Jenže ten se Lubjanky bát nemusel, takže se to srovnávat asi nedá.

Ale asi už moc plácám, sorry za OT. :oops:
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Destroyman - Kde tedy sověti ty svoje lodě co se placatily po Černém moři stavěli? Já myslel, že někde na pobřeží Černého moře. Potom bych se divil kdyby neměly kloudnou opravářskou kapacitu. Pokud ale jinde a vždy je přeplavily na místo služby je u nich možné všechno.

A Petrov? Byl na tom jako jmenovaný McArtur. Neutíkal o své vůli. Dostal jasný rozkaz, že má evakuovat. Mě se zdá, že to byl trošku jiný fík než většina sovětských velících generálů. Jemu na vojácích nějak více záleželo.

Je autorem na sovětské poměry ojedinělého výroku:

"Fronta není čára na mapě. Je to velké množství živých lidí a na nich fronta stojí. Pokud své lidi ztratíme v nesmyslných akcích, co nám z fronty zbyde? Jen ta čára na mapě". A převedl armádu do obrany a začal hledat jak by s Němci vykýval.

To co jsem popsal jak nechal hlasovat co bude Přímořská armáda na Krymu dělat nebylo ojedinělé - většinou názory podřízených respektoval.
Takových "hlasování" proběhlo několik. Když se o tom dověděl Stalin málem omdle a rozčíleně se ptal jestli je to armáda nebo kolchoz. To muselo být hustý.

Problém Rudé armády byl jeden. Že generálů, kteří by se mohli rovnat alspoň zkušeným a kreativním Německým plukovníkům měla prostě málo.

Petrov se mi jeví jako relativně schopný. Ale je pravda, že jakmile sestoupil s frontem do roviny pod Kavkazem, ztratilo jeho velení šmrnc. V horách byl velmi dobrý. Sice Novorossijsk a Tamaň snesou i přísný pohled, ale to zase nebyla klasická manévrová operace.

Jaké OT? Mě se to líbí
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Pátrač píše:Kde tedy sověti ty svoje lodě co se placatily po Černém moři stavěli? Já myslel, že někde na pobřeží Černého moře.
Naprosto správně. :wink:
Stavěli je v loděnicích José Martího v Nikolajevu. Na Ukrajině. Blbý, co? :(
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No jo.

Tak byl průšvih od samého počátku. V době obklíčení Oděsy už Nikolajev spravovala okupační armáda. To se zase tak moc nedivím, že měli problém. Když padl Krym co jim na pobřeží Černého moře zbylo za možnosti a jak tam dopravit co bylo třeba, když přišla německá ofenziva na Kavkaz.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše: To co jsem popsal jak nechal hlasovat co bude Přímořská armáda na Krymu dělat nebylo ojedinělé - většinou názory podřízených respektoval.
Takových "hlasování" proběhlo několik. Když se o tom dověděl Stalin málem omdle a rozčíleně se ptal jestli je to armáda nebo kolchoz. To muselo být hustý.
No mě to spíš příjde, jako klasický přežitek demokratismu v Rudé armádě z roku 1918-1919. Mimo toho respektování podřízených, bych v tom taky viděl možnou snahu svést případné špatné rozhodnutí na podřízené ve stylu "a teď v tom jedeme všichni". Zcela jednoznačně tento přístup do armády nepatří, chápu potřebu se poradit o rozhodnutích s podřízeným, ale rozhodovat musí jeden a ne si chystat volby. V 18tém roce rudoarmějci demokraticky rozhodovali o kdejaké pí*ovině a klidně si odhlasovali, že do útoku nepůjdou, když je o to žádal velitel, čímž samozřejmě akceschopnost Rudé armády byla nulová.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4075
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač - tak jsem také našel něco o bojovém nasazení a potopení liděru Charkov. Toto loď byla od počátku války velmi aktivní a prakticky ihned po přepadení SSSR ostřelovala rumunské pobřeží a později mnohokráte napadala pobřeží obsazené Němci. Často také zásobovala obležené přístavy Významné byly zejména její akce u Oděsy a Sevastopolu. Během své kariéry byla několikrát poškozena a provizorní opravy byly prováděné v Novorossijsku a Poti. Posádka dokonce dostala jakési státní vyznamenání.

K potopení Charkova došlo po opakovaných náletech bombardérů Ju-87. Třebaže sovětské lodě měly určité vzdušné krytí, Charkov přesto postupně zasáhlo pět pum, které vyřadily z provozu některé kotelny a zaplavily část strojoven, což způsobylo snížení rychlost a následné potopení plavidla.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

jarl - děkuji. Myslím si že to stačí.

Cassius Chaerea - nevím jak tento rys jeho osbnosti vysvětlit. Ale nezdá se mi to u něj jako alibismus. Vždy nakonec vydal rozkaz za který nesl plnou odpovědnost.

Pravda je, že ten první případ o kterém vím , tedy ten na Krymu ve své podstatě zabránil tomu, aby německá armáda dobyla Sevastopol z chodu. Což by asi dokázala.

Je to ale rozhodně jakési potlačení principu nedílné velitelské pravomoci. Ale je pravda, že v tomto i jiných případech to bylo v podstatě přínosné pro věc.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Simonov
Petrova z nějakého důvodu měl v hluboké úctě. Větší než třeba Žukova nebo Koněva. Dvakrát byl u toho, když byl zbaven velení.
Určitě ano. V jedné z jeho knížek (název si už nepamatuji, ale týkalo se to i ostravské operace) sám uvedl, že svou románovou postavu v trilogii - Živí a mrtví, Člověk se nerodí pro válku, Poslední léto - generála Serpilina popsal podle generála Petrova. Taky přiznává, že byl on i členové štábu 4. ukrajinského frontu velmi překvapeni a zklamáni když byl Petrov odvolán. Rovněž naznačil, že Jerjoměnko mezi jeho oblíbence nepatřil. Že byl bezohledný, arogantní a po lidské stránce neporovnatelný.

Koneckonců je na místě otázka, zda byl Jerjoměnko ve funkci velitele frontu úspěšnější než Petrov. Do funkce nastoupil 26.3.1945 a Ostravu dobyl teprve 30.4.1945. Ale hlavně ani on nedokázal realizovat původní úmysl - sevření kleští mezi 4. ukrajinským frontem a 2. frontem stejného jména někde u Olomouce.
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“