Sovětský voják v druhém období Velké vlastenecké války

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Sovětský voják v druhém období Velké vlastenecké války

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek


SOVĚTSKÝ VOJÁK VE VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLCE.
NOSNÉ UDÁLOSTI OBDOBÍ od 7. ledna 1942 do 2. února 1943 A JEJICH ODRAZ V JEHO PROMĚNÁCH
Fenomén sovětského vojáka bojujícího ve Velké vlastenecké válce je záležitost, ke které se málokdo vrací. Je to i proto, že na našem domácím poli je toto téma dopředu rozhodnuto. „Rus je svině“ a tím to pro většinu lidí vadne. Tento postoj, na který jsem narazil velmi často dokonce někteří lidé považují za vrchol projevu nové svobody. I to je možnost jak se na problematiku sovětského vojáka podívat.

Myslím, že by byl problém u nás najít komplexní práci o tom, jak myslel, jednal a co motivovalo anglického Tomyho či německého Fritze. Práci, která se pokusila s vysokou míry objektivity probádat všechna zákoutí sociálního prostředí, ideologie a strachu, která před válkou i během ní formovala osobnost ruského Ivana, pod jehož mýtus se schoval každý sovětský občan, který v té válce musel bojovat, jsem kupodivu našel. Existuje jedna opravdu dobrá práce. Napsala ji madam Catherine Merridaleová a ta kniha se jmenuje IVANOVA VÁLKA s podtitulkem Rudá armáda 1939 – 45. Ta kniha je opravdu na úrovni a i v této práci z ní čerpám, stejně jako jsem ji použil i při prvním a druhém díle a budu z ní čerpat i v této části

V prvním díle, který lze nalézt zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3153

jsem se pokusil naznačit naznačil celou složitost formování sovětských ozbrojených sil, s důrazem na osobnost sovětského vojáka - internacionalisty a revolucionáře.

V druhém díle jsem se pokusil popsat, co se s tímto sovětským vojákem stalo v době od 21. června 1941 do konce ofenzivy Rudé armády u Moskvy. Ten díl je zde:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3398

Při psaní takové práce je problém udržet objektivitu. Přiznávám to, tak jako jsem to přiznal i v těch předchozích dílech. Jak jsem uvedl, je to hodně o osobních zkušenostech a o tom, co jsme nastudovali, slyšeli od starších a toto vše podrobili kritice - tím si vytvoříme vlastní úsudek. A moje zkušenost je taková, že můj pohled na osobnost sovětského vojáka ve válce a roli Sovětského svazu, je ve všeobecnosti odmítán.

Nikomu neberu jeho názor a respektuji ho. I přesto, že já zde prezentuji a budu prezentovat pohled menšinový, který praví, že naše společnost ztratila schopnost sovětského vojáka, pod vlivem událostí započatých 21. srpna 1968, hodnotit objektivně. Já si bojového nasazení Rudé armády a jejích vojáků vážím a jsem přesvědčen, že bez jejich obětí by možná svět vypadal jinak a nejsem si jistý, že by se mi ten svět líbil.

Cílem této práce je jediné: pokusit se zrekonstruovat základní osu válečného dění na východní frontě od 7. ledna 1941, kdy skončila sovětské ofenziva u Moskvy do 2. února 1943 kdy kapitulovali poslední němečtí vojáci ve Stalingradském kotli. Na tomto rámci se pak pokusím najít, jakým způsobem se vyvíjela osobnost rudoarmějce, tedy sovětského vojáka v tomto druhém období války, jakou svět do té doby nepoznal.

Po tomto malém úvodu se tedy dám do samotné práce.

Velká sovětská ofenziva, jejíž předzvěstí byl sovětský protiútok, který 5. prosince 1941 zahájila sovětská vojska Kalininského frontu severně od Moskvy byla zásadním počinem, který změnil průběh prvního období války mezi Sovětským svazem a Německem. Dne 6. prosince 1941 sovětské armády, posílené o čerstvé sovětské divize ze Sibiře mohutnou protiofenzívu, při které dokonce sovětské letectvo získalo poprvé vzdušnou převahu. Byly poráženy německé jednotky, němečtí vojáci byli bráni do zajetí a postupující Rudá armáda získala velké množství techniky, kterou německá Wehrmacht nestačila stáhnout zpět. Útok, který vedl Kalininský front pod velením generála Koněva, Západní front pod velení vycházející sovětské hvězdy první velikosti generála Žukova a Jihozápadní front pod velení generála Timošenka, vytlačil německé jednotky o 150 - 300 km zpět.

Po deseti dnech, 16. prosince 1941 sice Adolf Hitler zakázal veliteli armádní skupiny Střed von Bockovi ústup, ale ten rozkaz fakticky nerespektoval, protože si byl vědom vážného ohrožení svých jednotek. Německá vojska se nakonec po ústupu zakopala v předem připravených pozicích, kde se udržela.

Oficiální konec sovětské ofenzivy u Moskvy byl sice 7. ledna 1942, ale sovětské jednotky postupovaly dál. 10. ledna 1941 sovětský hlavní stan poslal vojenským radám frontů a armád směrnici, kde se pokoušel vyhodnotit zkušenosti z úspěšného útoku. Zároveň ale trvala na pokračování útoku. Cílem bylo neumožnit německé armádě nabrat dech a zastavit postupující sovětské jednotky.

Žukov a další tedy pokračovali v útoku. Zlé ale bylo, že se Němci udrželi na hlavních baštách své zimní fronty. Tedy ve městech Novgorod, Ržev, Vjazma, Brjansk, Orel, Kursk, Charkov a Taganrod. Mezi těmito městy se Rudé armádě podařilo probít i desítky kilometrů do hloubky německých postavení ale nic to neřešilo. Taktický úspěch průlomů do mezer mezi městy byl znehodnocen strategickým dopadem toho, že díky těmto baštám Němci ovládali řídkou dopravní sít ve frontovém pásmu. Navíc tato města bráněná odhodlaně a s velikým nasazením, se měla v budoucnosti stát východišti k dalším útokům. Následuje mapka, která rámcově ukazuje průběh sovětsko německé fronty po skončení bojů na jaře v roce 1942
Obrázek
Němci předvedli, co dokáže moderní obrana, je-li vedena obratně a vytrvale a má-li k dispozici dobré zbraně. Narušilo to nesprávné závěry, kdy se na základě neuvěřitelných úspěchů německých ofenziv od napadení Polska začalo tvrdit, že obrana je druh boje, který ztrácí zásadní význam. Zastavení postupu Rudé armády pak také potvrdilo, že největší riziko kolapsu je v prvních fázích začínajícího obklíčení. Pokud obránci překonají prvotní šok, riziko kolapsu klesá.
Němečtí vojáci získali zpět sebedůvěru a jejich obrana založená na pasivních překážkách proti tankům vyztužených odhodlanými dělostřelci a pěchotou slavila úspěch. Žukov tedy částečně neuspěl, protože i jeho vojska se vyčerpala, potřebovala doplnit zálohy a zásoby a odpočinout si. Proto v dubnu roku 1942 přešel se svými armádami do obrany. Moskva však byla zachráněna a už nikdy nebyla přímo ohrožena.

Na celé východní frontě nastal jistý klid. Síly se poměrně vyrovnaly. Rudá armáda hledala způsob jak si udržet strategickou iniciativu a wehrmacht hledal jak ji získat zpět. Přitom Rudá armáda byla stále těžce otřesena. Měla nedostatek vojáků, materiálu a bojových prostředků. Přestěhovaný průmysl nebyl schopen plné produktivity. Navíc se na stavu Rudé armády projevoval setrvačný efekt porážek, které měla za sebou. A ani tento, byť významný úspěch na tom mnoho nezměnil.

Jak vypadali sovětští vojáci a jak mysleli v této době? Na to se pokusíme najít odpověď

SSSR dostal těžký výprask. Estonsko, Lotyšsko a Litva byly obsazeny a velká část jejích obyvatel se po krutých zkušenostech s NKVD rozhodla přímo spolupracovat s Němci. To, že zde bylo zahájeno vraždění bolševiků a Židů bylo dokonce přivítáno. V prvním případě to bylo dáno tím, že řádění NKVD si s chováním Němců nijak nezadalo, a v druhém případě si velká část občanů nežidovského původu pomohla po likvidací Židů k majetkům a postavení. Bylo obsazeno celé Bělorusko - po tvrdých bojích - ale výsledek byl stejný. Nastal rozpad sovětské moci a lidé doufali, že Němci přinesou něco nového. Nevěděli, co je čeká za peklo. Do ruku Němců padla i téměř celá Ukrajina. Místní vítali na hodně míst německé vojáky s nadšením a velkou radostí. V rukou nepřítele byla i Moldávie. Tyto národy se okamžitě stali podezřelými, protože na území které ovládala Rudá armáda došlo hodně ověřitelných a zpočátku neuvěřitelných informací. Postavení ustoupivších vojáků – Ukrajinců, Litevců, Lotyšů a Estonců v bojových sestavách se zhoršilo – NKVD netušila kdo je nepřítel a kdo bude bojovat za Sovětský svaz dál. Začalo oddělování příslušníků z těchto národů z bojových sestav k trénu a pomocným druhům vojsk. To přineslo jeden velmi negativní efekt.

Sovětský voják bojující v první linii náhle získal neplánovanou vlastnost. Přestal věřit svým spolubojovníkům. Rus začal věřit jen Rusovi a přestával věřit spolubojovníkovi z jiného národa. A přestal věřit i dalším věcem, které pro něj dříve byly svaté. Tak, že co to bylo dále?

- přestal věřit propagandě - přes velký úspěch zimní ofenzivy- zažil příliš mnoho porážek a pokud je nezažil, nechápal: „jak to, že nebojuje u Berlína ale ve sněhu kolem, no třeba Možajska“.

- přestal věřit velitelům. Ti opravdu dobří většinou padli nebo leželi v lazaretech. To co zbylo, se mu jevilo jako neschopné a zbabělé a v nich viděl příčinu hrůzy, kterou jeho vlast zažívala. Kupodivu ale věřili důstojníkům starším – těm, u kterých s dal předpokládat jistá zkušenost z dřívějších válek. Ti byli považováni za zkušené a jejich setrvání v bojových sestavách bylo v této době odrazem jejich smyslu pro povinnost. A mnozí skutečně bojovali v občanské válce a další byli záložníci s vojenskou zkušeností často podloženou hlubokou vírou ve stranu.

- někteří začali pochybovat o samotné bolševické straně a o samotném Stalinovi

Vše co jsem vyjmenoval bylo dáno tím, že prostý voják v této době měl pro svoje další setrvání v boji málo pozitivních podnětů. To, že zůstal bojovat mělo jiný základ. Bylo to:

- netečnost ke všemu co mu hrozilo, protože smrt už považoval za svůj nejpravděpodobnější osud

- loajalita k vojákovi vedle stejného kulometu, ze sousedního ohybu okopu ze stejné jednotky. V mysli mu znělo – když pomůžu přežít já jemu, on pomůže přežít mě

- kolektivní duch, který vznikl společně prožitými hrůzami a drobnými frontovými radostmi. Společný byl pocit ztráty toho, co považovali za dřívější „obyčejný“ život.

Svět sovětských vojáků se na jaře roku 1942 zmenšil a jejich kdysi bohaté touhy se staly nicotné. Budoucnost přestali řešit. Neustálé útoky na německou obranu jim časový horizont jejich života zkrátily na hodiny a dny. A do toho jim frontové noviny, jejich politruci, velitelé a hlavně vlastní zkušenost přinesli poznání, že nemají šanci. Nepřítel byl krutější než dávní kočovníci přišlí z východu.

Mezi vojáky, kteří přežili ústupy a zimní a jarní boje se začala rozvíjet společná emoce. Tou emocí byla nenávist. Měla racionální jádro a byla kvalitně živená. V druhém díle této práce jsem psal o Iljovi Erenburgovi. Takže se k této osobnosti nemusíme vracet. Racionální jádro pak bylo v tom, co vojáci viděli na vlastní oči a to co jim řekli lidé, kteří se dokázali z okupovaných území vrátit.

Uprchlíci uniklí z německých zajateckých lágrů přešlí přes linii fronty vyprávěli věci, kterým rudoarmějci bez této děsivé zkušenosti nemohli a ani nechtěli věřit. Kdo by v této době mohl uvěřit tomu, že v některých táborech zemřely hladem desítky tisíc zajatců, že v nich propukl kanibalismus a že jejich političtí pracovníci a zjištění komunisté jsou okamžitě po zajetí popravováni?

Partyzáni posílali zprávy o masovém vyvražďování židovské populace. To Rusům až tak nevadilo. Jsou národem tradičně antisemitským, což v dějinách prokázali opakovaně, ale překvapila je zuřivá cílevědomost tohoto vraždění. Židé pro Rusy byli občasným hromosvodem a sváděli na ně ve zlých dobách svoje problémy, ale nikdy je nevyhlazovali jako Němci. A v osudu Židů začínali vidět i osud svůj.

Navíc jim konečně došla jedna důležitá věc. Že pokud válka neskončí, nikdy se nedostanou z fronty. Z fronty byly jen tři druhy „propustek“.

1./- smrt v boji nebo před popravčí četou tvořenou vlastními druhy, NKVD a nebo zastřelení nějakým komisařem, který se rozhodne upevnit morálku zabitím toho, koho si sám určí jako zločince, sám ho obžaluje, odsoudí i popraví

2./- zranění, ale to jen nakrátko. Statisticky bylo zjištěno, že lehká zranění a to i opakovaně utrpělo v průběhu války až 85% sovětských vojáků. Těžká zranění pak utrpělo a to někdy také opakovaně utrpělo 40% vojáků. Přitom 90 % všech raněných bylo po vyléčení ihned odesláno na frontu. Kdysi jsem se potkal se sovětským veteránem, vojákem který bojoval od 21. července 1941 až do srpna 1945. Za tuto dobu byl třikrát raně lehce a sedmkrát těžce. V nemocnicích strávil v době války skoro dva roky. Pokaždé šel zpět bojovat.

3./- zatčení, soud a deportace do GULAG –u. Ale to jen do poloviny roku 1942. A to byl velmi důležitý prvek základu nenávisti k nepříteli.

Takže můžeme považovat za objektivně reálný fakt, že brutalita kterou přinesl agresor byla nakonec to hlavní, co ruské vojáky udrželo v boji. A zde se musím maličko přibrzdit. Právě jsem napsal ruského vojáka. To musím trochu probrat. Od jara 1942 pro nejbližší období asi jednoho roku války totiž platí, že sovětský voják je ruský voják.

Jak jsem uvedl výše, když skončily zimní a jarní útočné operace pod německou okupací zůstala všechna západní území a část území samotného Ruska. Od tohoto období, až do doby kdy Rudá armáda začala Němce vyhánět z území Sovětského svazu a znovu obsazoval území ztracená v roce 1941, bylo více než 80% vojáků nasazených v boji ruské národnosti. Jako už tolikrát v dějinách stál ruský voják sám v poli proti zlu. A nevěděl, že sám podobné zlo představuje či bude představovat. Ale to až později.

Je neoddiskutovatelnou pravdou, že dvě nejrozsáhlejší operace v dějinách velké vlastenecké války museli ruští vojáci vybojovat skoro sami. Měli ale v této době šanci? Jaký byl tedy sovětský – ruský voják na jaře roku 1942? Pokusíme se to určit.

Primo - byl rozhodně zkušenější než jeho předchůdci 21.června 1941 a z prvního období války. První měsíce války přežilo přece jen několik stovek tisíc vojáků, kteří nabrali dobré bojové zkušenosti. Po zimě se další stovky tisíc vrátili po zranění z nemocnic a dokonce z GULAG-ů bylo uvolněno několik tisíc zkušených velitelů, kteří v nich dokázali přežít a neztratily víru ve stranu a Stalina.

Secundo - byl flegmatický a na svět v boji kolem sebe se díval s fatalismem, podpořeným vědomím, že na svém vlastním osudu nemůže až tak moc změnit. Ruský voják se v této fázi války smířil s myšlenkou, že jeho přežití v této válce je natolik iluzorní, že s ním přestal počítat.

Tertio - přes otrlost a to někdy hraničící z bezcitností nemohl ignorovat pravdu, která se mu o tom co se děje na okupovaných územích dostávala k zamyšlení. A to v něm mimo nenávist vytvářelo pocit odpovědnosti za to, jak dlouho budou moci Němci takto zabíjet a ničit.

Kvarto - přestal být internacionalistou. V nepříteli - Němci, Maďarovi, Rumunovi, Italovi, Slovákovi či Finovi už neviděl pomýleného bratra proletáře či rolníka. Viděl vněm to, co skutečně byli a co měl vidět – nepřítele, kterého je potřeba zabít a ne sním diskutovat o proletářské revoluci.

Kvinto - našel znovu víru v Boha. Od začátku německé agrese proti Sovětskému svazu se pravoslavná církev, přes všechno zlé co od Stalinského režimu vytrpěla, postavila jednoznačně na stranu své země a začala v kostelích a chrámech vyzývat ke svaté válce proti této staronové hrozbě. Vojákům v poli to sice moc nepomohlo ale část z nich která svou víru musela skrývat mohla najednou hledat útěchu v něčem vyšším než světská bolševická moc.

Sexto - najednou se objevily do pozadí odsunuté ikony minulé doby. Vojáci dostávali v politických informacích a ve frontových novinách plamenné výzvy, ve kterých se ozývala jména knížata Alexandra Něvského a Dmitrije Donského, nebo generály Suvorova a Kutuzova.

To vše provedlo zásadní změnu v myšlení sovětského vojáka. A nejenom ve vojákovi. Tato změna se odehrála i v myslím civilní veřejnosti. Není totiž pochyb, že 20 let brutálního režimu v Sovětském svazu vytvořilo masivní ale mlčící vrstvu lidí, kteří doufali, že jednou někdo přijde a zbaví je té hrůzy. Příchod Němců a jejich spojenců a nečekané zhroucení Rudé armády v prvním období války v nich vyvolal naději, že tolik vymodlená záchrana je zde. Ale vystřízlivění přišlo velmi rychle. Stalin a jeho NKVD bylo zlo. Ale bylo to jejich vlastní zlo. Místo zla přišla hrůza. Otevřené teroristické vraždění, vypalování celých vesnic a měst přinesly poznání – toto není to co jsme chtěli. A Stalin se přes všechno, co mu bylo možno vyčítat najednou stal personifikací vůle k odporu a záruky budoucího vítězství.

Ruský voják na jaře 1942 získal zpět i když v jakési pokřivené podobě, zpět tři nosné atributy, která dlouhá staletí vedla jeho samého a tím i jeho armádu a vlast k vítězstvím. Byly to:

- víra. Obnovená víra v Boha u jedné části a u druhé části víra ve schopnost komunistické strany vyvést zemi z této osudově těžké doby

- osobnost, která mu nahradila ikonu ke které mohl vzhlížet a skutečně k ní vzhlížel. Dříve to byl car. Nyní to byl Stalin, který se po počátečním zhroucení vzchopil a vystupoval jako sebevědomý a energický vůdce.

- znovu se v něm probudil cit, který jak si myslel ztratil. Ušlechtilá emoce vlastní jen lidem - láska k vlasti.

Pro ruského vojáka a i pro sovětského občana se to od doby, kterou nelze stanovit tato válka stala jejich válkou. A proti Němcům byla ochotna bojovat většina lidí. A to včetně těch, kterým Stalinův režim vážně ublížil. Ti rozpoznali větší zlo a postavili se proti němu.

Skončené zimní a jarní boje v sovětském vojákovi vzkřísily jistou míru naděje v obrat. Viděl jak nepřítel utíká, viděl jak jeho tanky hoří a umírá jeho pěchota. Viděl první kolony zajatců, kteří už nebyli tak vzpurní a arogantní jako na počátku války. A stále ještě v něm doutnala naděje, že nepřítel se nakonec musí pod jeho útoky zhroutit a začít utíkat.

Koneckonců se zdálo, že německá armáda byla vážně otřesena. I když ztráty Rudé armády byly naprosto neuvěřitelné a pro jinou armádu by byly fatální i německá armáda utrpěla ztráty, které byly nad očekávání vážné. Nutnost udržet okupační moc na obrovském území odčerpávala z bojových sestav příliš mnoho ostřílených jednotek. Po prvotních nadějích na možnost využít spolupracující obyvatelstvo, které se zbavilo stalinských aparátů a které se v nemalé míře naplnily, se objevila latentní hrozba partyzánské války na obrovských rozlohách. A bezuzdné řádění tajné policie, jednotek SS a vražedných sonderkomand velmi rychle ochotu spolupracovat začalo potlačovat. Do myslí obyvatel okupovaných území začalo být vtloukáno, že jsou podlidé a to Rus, Ukrajinec, Bělorus ale i Lotyš či jiný Pobalťan nemohli dlouho snášet bez toho, aby se postavili proti.

Nakonec se vytvořila další, méně viditelná fronta. Méně viditelná, ale nebývale krutá. Fronta, kde vojenské i nevojenské oddíly vedli nekonečnou zuřivou válku proti okupantům a jejich pomahačům Jejich úspěchy pak platilo svými životy civilní obyvatelstvo. Ale tato řekněme druhá východní fronta měla z hlediska vojenského nepříliš velký význam, i když v pozdějších obdobích války už to tak úplně neplatilo. Měla však velký vliv na morálku a vytvářela zdání a nejen zdání kontinuity sovětské moci na okupovaných územích. V této době byly položeny základy budoucích velkých partizánských oblastí.

Takto se jeví osobnost sovětského vojáka v této době a takové byly okolnosti a vlivy, které přispěly k jeho proměně v jiného vojáka. Ale ještě nevíme, jestli armáda tvořená takovými muži mohla úspěšně bojovat s nejlepší armádou, jakou do té doby svět poznal, s německou armádou a jednotkami SS.

Zde se musíme rámcově podívat na to jak tyto dvě armády tedy německá Wehrmacht a Rudá armáda na jaře roku 1942 vypadaly.

Německá armáda poprvé v Druhé světové válce utrpěla těžkou porážku. Poprvé zažila leteckou převahu protivníka, propukala panice a někde doslova a do písmena zbaběle zdrhala. Nakonec ale postup protivníka zbrzdila, vyčerpala jeho bojový potenciál a stabilizovala frontu. Na jaře vyvstala potřeba doplnění jednotek. Bylo nutno dodat 800 tisíc mužů. Nakonec ale došlo k rozsáhlé reorganizaci Wehrmachtu.

Reorganizace spočívala vtom, že například pěší divize byla nově uspořádány a jejich základ podle nové tvořilo sedm pěších praporů místo původních devíti. Pěší roty pak byl ustaveny na počtech mezi 80 až 120 vojáky . Přitom při útoku na SSSR byl tabulkový počet pěší roty 180 mužů. Tento drastický propad počtů vojáků měl dva důvody:
- zjistilo se, že velké jednotky mají větší ztráty než menší a přitom jejich bojové výsledky nejsou výrazněji lepší
- v průběhu války padlo nebo bylo dlouhodobě vyřazeno z boje hodně velitelů praporů a rot. Jejich nahrazení z vlastních sil vedlo k tomu, že utrpěla kvalita velení. Menší roty a menší prapory dokázali tito náhradníci uvelet v boji lépe, než původní větší a tím se obnovila kvalita velení na taktické úrovni.

Jistý propad počtů pěších formací byl částečně kompenzován nárůstem sil německých tankových armád. Byl sestaveny dvě nové pancéřové divize. Ty byly postaveny na základech zrušených jednotek jezdectva pro které tato fronta neměla využití. I tankové zálohy motorizovaných pěších divizí byly posíleny ale tanků bylo v absolutních počtech dodáváno málo. Bylo to způsobeno tím, že v roce 1942 už Sovětský svaz neměl existovat a nebyly tedy provedeny potřebné reorganizace v německém zbrojním průmyslu.

Přesto ale návrhy von Rundstedta, který už v listopadu 1941 vyjádřil pochybnosti o reálnosti mohutných ofenziv v roce 1942, aby byly ofenzivní plány a přehodnoceny - podle jeho vlastní výpovědi před spojeneckou komisí po válce dokonce navrhoval ukončení celé války a návrat na původní sovětsko-německou hranici – nebyly vzaty v potaz. I další vrcholní generálové, třeba von Leeb, byl podobného názoru. Jenže na jaře 1942 bylo velení Wehrmachtu už úplně jiné. Von Rundstedt byl na vlastní žádost uvolněn. Von Leeb také. Brauchitsch byl odvolán jako viník zimních neúspěchů. Jejich odchod měl přímou vazbu na pozici generála Haldera, která se vůči lidem kolem Hitlera výrazně ztížila. A k dovršení všeho byl z velení Skupiny armád Střed odvolán von Bock

Na počátku roku 1942 tedy nakonec převládla v německém vrchním velení ofenzivní nálada. Hitler tvrdil a další vývoj ukázal, že to byl mylný závěr, že pokud nezíská kavkazskou ropu, výsledek války je krajně nejistý. Tento ekonomický důvod zakrýval pravou příčinu. Hitlerova agresivita a nenávist nepřipustila v jeho mysli možnost ústupu nebo jen vyčkání na útok Rusů. Takže jediné co dokázal akceptovat byl další útočný postup. Ale dokázal ještě realisticky posoudit fakt, že materiální předpoklady nového útoku neumožní to co loni v létě, tedy útok na celé šířce fronty. Proto mělo dojít k ofenzivě na obou křídlech.

Vedlejší ofenziva měla být vedena na severu a měl být dobýt Leningrad. To mělo zajistit přímé spojení s Finskem, které by tak mělo lepší pozici. A navíc by zde byl jednoznačný dopad na morálku jak obyvatel, tak i vojáků a představitelů Sovětského svazu.

Hlavní ofenziva měla být vedena poblíž pobřeží Černého moře. Měl být proveden výpad koridorem mezi řekami Doněc a Don. Jakmile by čelo útočících sil dosáhlo dolních partií Donu, tam kde se řeka stáčí k pobřeží Černého moře, měl se stočit více na jih a měl být směřován dvěma směry. První směr by směroval na Kavkaz přes Rostov směrem na Majkop a Batumi a zároveň na Groznyj a Baku. Druhý směr měl být veden směrem Stalingrad. Pokud by vše šlo dobře, mělo být po pádu Stalingradu využito Volhy jako nepřekročitelné překážky pro možnou protiofenzivu sil Rudé armády na území na východ od této řeky a ke stočení všech sil směrem na sever a obejití Moskvy od východu a k triumfálnímu vítězství.
Na zbytku fronty pak měla německá vojska pouze vyvíjet aktivní bojovou činnost aby bylo zabráněno přesunům sil Rudé armády z těchto úseků do prostorů hlavních bojů. Tato formulace měla skrýt tvrdou pravdu že Němcům chyběly síly. Částečné řešení bylo přinucení spojenců tedy Rumunů, Italů a dalších posílit svá vojska na východní frontě. Zde je mapka, která ukazuje základní operační zámysl německých ozbrojených sil na jižní frontě.
Obrázek
Závěr je asi nasnadě. Německé síly přes všechno co měly za sebou byl pořád nejlepší ozbrojenou formací na evropském válčišti a měly dost sil a prostředků a také motivovanosti aby toto tažení dovedli do vítězného konce. Sice jinou metodou než to zkusily v roce 1941, ale měli předpoklady k tomu aby uspěly.
Šlo tedy o to, co a jak bude dělat Rudá armáda.

Velení Rudé armády po drastických zkušenostech z roku 1941 bylo ve svých plánech zprvu velmi opatrné. Hlavní síly se měly soustředit v prostoru Voroněže, protože zde se čekal hlavní útok německé armády. Zde ve strategické obraně stejně jako na jiných úsecích mělo dojít k zachycení útočných aktivit, vyčerpání sil nepřítele a přechodu do strategických útočných operací. Na některých úsecích pak mělo dojít k dílčím útočným operacím, které měli vylepšit pozice sil Rudé armády.Stalin na to slyšel a nikdo nepředpokládal nějaké radikální změny. Jenže se objevil plán generála Timošenka. Ten byl přesvědčen o dostatečné síle vojsk na Jihozápadním směru kterému velel. Proto předložil vlastní mimořádně ambiciozní plán. Armády Brjanského, Jihozápadního a Jižního frontu měly samy přejít do útoku a porazit všechny síly nepřítele na jižním křídle sovětsko – německé fronty.

A vypukla bouře. Timošenko trval na svém a nakonec Stalina přesvědčil, že je to dobrý plán. Rozum ustoupil ambicím tak jako se to v dějinách stalo už mnohokrát a ještě se to mnohokrát stane. Po úspěších zimní ofenzivy si mnoho vysokých velitelů myslelo že němci jsou oslabeni a nebudou schopni odolat odhodlané ofenzivě v letním období. Byl přeceněn dopad na morálku a došlo hrubému podcenění úpadku morálky wehrmachtu. Wehrmacht v této době neměl pocit, že by byl poražen a hlavně se na novou ofenzivu těšil. Vždyť i Stalin pronesl ve svém rozkaze dne 23. února 1942 tato slova:

„Moment nenadálosti a neočekávanosti jakožto rezerva německých fašistických vojsk se plně vyčerpal. Při tom nutno zaznamenat jednu okolnost: stačilo aby z arzenálu Němců zmizel moment neočekávanosti a německá fašistická armáda se ocitla před katastrofou... Iniciativa je nyní v našich rukou a křečovité úsilí zrezivělé Hitlerovi mašinérie nemůže zadržet nápor Rudé armády“.

Dále rozkaz předkládá vizi jak je německá armáda pod vlajícími prapory vyhnána z území Sovětského svazu.

Jaký byl poměr sil? Zde se pokusím něčeho dopočítat ale nemusí to být až tak úplně korektní.

Rudá armáda byla tvořena 9 frontovými svazy a jednou samostatnou armádou. Dále pak vojsky moskevského obranného okruhu a 3 loďstvy. Ve strategické záloze pak byl dvě plnokrevné armády a asi 780 samostatných svazků a útvarů.

Wehrmacht měl na této frontě 3 skupiny armád, tři samostatné operační skupiny. Po jeho boku zde byly i kontingenty jeho spojenců. Jen Rumuni zde měli 330 tisíc vojáků. Německá strana měla převahu i když jen mírnou ve všem, pouze v tancích byla převaha u sovětské strany.

Rozhodující ale bylo něco jiného. Rudá armáda byla v roce 1941 zničena z 80 až 85 %. I když získala poměrně dost cenných zkušeností od posledního střelce z pušky po vrchní velení, stále se nemohla rovnat v taktice a operačním umění zkušeným německým veteránům. Morálky sovětského vojáka byla ve stavu, který jsem popsal výše. Jeho protivník na tom byl výrazně lépe. Přes tvrdou zimní lekci byl i poslední německý voják přesvědčen o svém poslání nositele civilizace svaté povinnosti zbavit svět bolševického moru a podřadných ras. A byl ochoten a po doplnění zrát i schopen to realizovat. A také se do toho na rozkaz svých velitelů pustil.

Dne 8. května 1942 začala útok německých sil na Krymském poloostrově. Cílem byla Kerč. Rudou armádu zaskočila drtivost tohoto útoku, kdy se zdálo jako by žádná zimní ofenziva ani nebyla. Brilantní manévrování a letecká převaha ničila ruské síly nebývalým tempem a Němci dosáhli skvělého vítězství. 16. května byla zabrána Kerč a na celém Krymu odolávala jen obrana pevnosti Sevastopol. Obrázek ukazuje skupinku zajatých vojáků u Kerče:
Obrázek
Byly z velké části zničeny 51. a 47. armáda, 44. armáda byla vážně otřesena a bez těžké techniky ustoupila přes kerčský průliv. Tato porážka měla zvláštní pachuť. Došlo k ní i přesto, že jako představitel hlavního stanu byl u tohoto frontu věrný Stalinův nohsled Lev Mechlis. Drtivá porážka mu byla přičtena k tíži. A protože tento povahou zlý člověk byl ideovým tvůrcem obnovení institutu rudých komisařů, celý jejich sbor se stal v očích Stalina podezřelý. Krvavá oběť krymského frontu, tak nakonec v blízké budoucnosti přinesla nečekané ovoce. Ale k tomu se dostaneme později. Na celém Krymu už bojoval pouze posádka města Sevastopol. Ale po soustředěném útoku nakonec 4. června 1942 padla i tato pevnost.

Dne 12. května 1942, bez toho aby kdokoliv na Jihozápadním směru pochopil, že boje na Krymu jsou předzvěstí nové mohutné německé ofenzivy, kterou mají podpořit samostatnou cestou směrem na Kavkaz, začal Timošenko svoji ofenzivu.

A tím začala nová vojenská katastrofa. Rudá armáda zahájila svůj útok. Ten dopadl na velmi zkušenou německou 6. polní armádu, která se sama připravovala k útoku směrem na Zmijev, kde chtěla zamáznout sovětské předmostí. Timošenkov útok okamžitě uvázl na skvělých obranných krocích Němců, kteří přešli do protiútoku. V nastalé skrumáži, která získala charakter střetného boje, Němci donutily sovětské síly k rozvinutí všech záloh a nakonec se podařilo Rudé armádě prolomit obranná postavení u Charkova a jejich divize začaly proudit do německého týlu směrem na západ a jihozápad. Postoupily od 18 do 50 kilometrů do hloubky obrany nepřítele.

Zkušení němečtí velitelé studovali rytmus boje a v pravý čas Pauluse podpořila Kleistova 1. tanková armáda. Jejich společná operace zničila zmijevské předmostí a celou sovětskou ofenzivu ukončil rozhodný úder vojsk generála von Bocka.

Zrodila se tak další vojenská katastrofa rozměrů, které připomínaly zničující porážky z léta a podzimu roku 1941. Nikdo nedbal na skepsi velitelů armád frontů, které měli ofenzivu provést. Timošenko a Chruščov trvali na svých optimistických vizích. Útok měly provést 6. armáda generála Gorodňanského a 28. armáda generála Rjabyševa. Od samého počátku měly sovětské síly méně sil a prostředků než protivník. Ale varování od nich i od zkušeného Moskalenka nikdo ani nevyslechl. Jako by Stalin a velení Jihozápadního směru nabyli dojem, že nepřítel už není nebezpečný.

Už 17. května 1942 si německý generál Halder poznamenal do deníku, že krize u Charkova je překonaná. Došlo ke strašným scénám. Boje u Barvenkova nakonec skončily krutou porážkou sil Rudé armády bojující v tomto sektoru fronty.
Dne 23. května Němci uzavřeli u Balaklaje obě ramena obklíčení a začalo poslední dějství tragédie. 57. armáda a čas sil 9. a 6. sovětské armády a celá operační skupina generála Bobkina byly obklíčeny, pobity a padly do zajetí. Zahynulo nemálo sovětských generálů, například Bobkin, Podlas a Kostěnko. Dále bylo zajato 214 tisíc rudoarmějců. Obrázek co následuje ukazuje masu sovětských zajatců , ilustrační fotografie.
Obrázek
Neúspěch utrpěla Rudá armáda i na severu. V marném pokusu prolomit obklíčení Leningradu se Leningradský front vzniklý sloučením frontu Volchovského s původním Leningradským vinou špatného plánování a nedostatku munice utrpěl opět těžkou porážku. Byla úplně zničena elitní 2. úderná armáda a její velitel, bývalá hvězda ofenzivy u Moskvy se vzdal do zajetí. Šlo o generála Vlasova.

Na západním směru pak byl ztracen důležitý operačně strategický prostor držený skupinou generála Bělova v hlubokém týlu skupiny armád Střed.

Jako poslední lze uvést že se nezdařila ani ofenziva na severu, kde bylo cílem oddálit frontu od strategického přístavu Murmansk. Zdálo by se že horší už to pro Sovětský svaz a Rudou armádu už ani být nemůže. Ale mohlo.

Rudá armáda byla zejména na jihu opět těžce otřesena a zahájila ústup. Do 12. června byla donucena ustoupit až za řeku Oskol. Do takto otřesené fronty pak dopadl úder hlavní německé ofenzivy v roce 1942. Dne 22. června 1942 vyrazily německé síly ze zmijevského předmostí a díky mocnému útoku tanků za dva dny padlo město Kupjansk. To rozptýlilo pozornost sovětů a když 28. června začala hlavní německá ofenziva. Boje které se rozpoutaly byl extrémně kruté a tvrdé. Jednotlivé sovětské svazky bojovali s nasazením které rok před tím nebylo vidět. Držely každou myslitelnou čáru brzdily postup nepřítele a postupně hynuly. Postup německých sil prstě zastavit nešlo. Ale tato ofenziva měla úplně jiné důsledky než v minulém roce. I když 6. července 1942 padla i Voroněž a sovětské armády ustupovaly, bojovaly oproti minulosti s jistou chytrostí a podařilo se jim něco co Němci neočekával. Velitelé v poli dokázali ignorovat nesmyslné rozkazy o bojích do posledního muže a podobné výlevy, a pod ochranou zadních vojů ustupovaly z čáry na čáru. Širokými donskými stepmi se pohybovaly obrovské masy vojsk a ustupovaly na východ. Postup německých sil připomínal spíš pronásledování než útočnou operaci. Ústup se zdařil. Přes maximální úsilí se Němcům nepodařilo zopakovat úspěch u Barvenkova. A i když obsadili obrovská území, nepodařil se jim ani jeden jediný velký kotel. Na této frontě by za vítězství bylo možno považovat zajetí stovek tisíc vojáků a ukořistění tisíců tanků a děl. Německý plukovník Adam, pobočník generála Pauluse, to nazval úderem do prázdna. I Paulus byl zklamán, a vyjádřil obavu z dalšího vývoje situace.

Němci údajně v této gigantické operaci zajali asi 35 tisíc vojáků a zničili či ukořistit 1300 tanků a kolem 700 děl. A to bylo mnohem méně než čekali a hlavně potřebovali. Tento podle nich neúspěch odskákal polní maršál von Bock, který byl odvolán a poslán do důchodu.
Obrázek
Popisovat dále německý postup je nošení dříví do lesa. Stačí, když uvedu, že nakonec došlo k rozdvojení německého postupu.

Jedno rameno tvořené jako hlavní silou Paulusovou 6. armádou, vyrazilo na severovýchod a nakonec zahájilo boj o Stalingrad.

Druhé rameno s hlavní silou tvořenou 1. pancéřovou armádou, vyrazilo na jihovýchod a 9. srpna padlo město Majkop. Pomoci měla 17. armáda ale její logistické potíže a hlavně těžký horský terén bráněný z velké části divizemi složených z místních obyvatel zajistil, že tento prostor Němci nedokázali ovládnou na dlouhou dobu ani ho účinně kontrolovat. Ale výsledky i tak byly impozantní. Padl Krasnodarsk, padl Novorosijsk. Ale Tuapse zůstalo jen snem této armády. 1. pancéřová si vedla lépe. Ale i ona trpěla výpadky logistické podpory. Překročila řeku Těrek, dobyla Nalčik a Alagir. Pokusili se i o Vladikavkaz – Ordžonikidze. Vrcholný úspěch německých sil bylo dosažení pobřeží Kaspického moře německou průzkumnou jednotou. Následuje mapka, která ukazuje základní údaje o bojových operací v tomto prostoru a tedy i to hlavní, postup na Stalingrad.
Obrázek
Zde prozatím opustíme líčení bojových situací. Ve výše uvedeném textu jsem uvedl, že od května do konce srpna německá armáda dosáhla významných úspěchů. Tím byly nové statisíce ruských zajatců. Problematice zajatců už jsem se v této práci v minulých dílech trochu věnoval. Musím se jí věnovat i zde. Narazil jsem na zajímavé prameny. V Rusku se po mnoha letech ke konci 80. let diskuse o sovětských zajatcích rozvinula. Je kritická i nekritická ale zdá se, že se asi poprvé vede korektně. Diskuse pokud mohu si pečlivě studuji. Pro pochopení dění v SSSR v době války je to důležité, dlouhá léta se snažím pochopit tuto zemi i lidi co v ní žijí.
Tyto diskuse mě inspirovaly k následující úvaze.
Co je na válce nejstrašnější? Nejvyšší generálové jako třeba maršál Bagramjan, vyznamenaní hrdinové jako třeba trojnásobný hrdina SSSR letec Alexej Pokryškin, tak i poslední voják bez vyznamenání, řádů a hodnosti odpovědí shodně jedním slovem - zajetí.

Co je strašnější než smrt? Na tento dotaz odpověděl jeden obyčejný voják, Nikolaj Romanov. Odpověděl jediným slovem a stejně jako ve výše uvedeném textu - ZAJETÍ. Když po něm chtěli vysvětlení proč je zajetí horší než smrt svoji odpověď rozvinul. Narazil jsem na to v nějakém překladu prací ruského autora Jurije Teplakova.

Zajetí je strašnější! Protože když padneš a zemřeš, smrt, ta je pouze a jen tvoje. Ale zajetí, to je pohroma pro mnohé... pro mnohé tvé lidi“.

Nám v dnešní době dělá velký problém si byť jen přibližně představit dosahy této tragédie, která postihla miliony a miliony sovětských vojáků. Abychom pochopili, musíme si přečíst pár řádek ze služebního předpisu Pravidla vnitřní služby Dělnicko-rolnické Rudé armády: Cituji:

"Sovětský voják proti své vůli se nemůže vzdát do zajetí. A vzdá-li se, je to zrádce vlasti."

Otázka zní, kolik těchto zajatců a tedy zrádců bylo.
Ústřední archiv MNO SSSR ústy podplukovníka Jašenka tvrdil v roce 1991, že ve válečných letech sloužilo v Rudé armádě 32 milionů lidí. Z toho jich bylo 5 734 528 bylo nepřítelem zajato. Toto číslo nebudí důvěru - hlavně svojí přesností. Ale vede to k číslu cca 5 800 000.
Nejvíce vojáků jako zajatců Rudá armáda ztratila v následujících bitvách:

V roce 1941:
Bialystok, srpen 1941............... 323 000
Umaň, srpen 1941....................103 000
Smolensk, srpen 1941...............348 000
Kyjev, září 1941........................665 000
Melitopol, říjen 1941..................100 000
Vjazma, říjen 1941....................662 000
Kerč, listopad 1941....................100 000

V roce 1942
Izjum-Charkov, květen 1942...... 207 000
Keřč, květen 1942......................176 000

V roce 1944 a 1945 přestože Rudá armáda čelila několika protiofenzivám žádné katastrofální kotle se nepodařilo Němcům realizovat.

V roce 1945
Maďarsko, květen 1945............asi 100 00

Západní zdroje tvrdí a to naprosto oprávněně, že miliony sovětských zajatců, kteří zahynuli, jsou obětí nejen fašismu ale samého stalinského systému. Polovinu zemřelých hladem a to minimálně bylo možno zachránit, kdyby je Stalin nenazval zrádci a nezakázal jim poslat pomoc přes Mezinárodní červený kříž.
Je možno vést spor, kolik sovětských zajatců by i potravinovou pomocí a pod kontrolu MČK přežilo, ale to, že SSSR se od svých zajatců odvrátil je neoddiskutovatelný fakt.

Ženevskou konvenci, jež vymezovala právní postavení zajatců - Sovětský svaz nepodepsal. Forma odmítnutí byla zcela v duchu paranoidního charakteru "vůdce národů". Ze Stalinova hlediska vyplynulo, že řada článků konvence neodpovídala těm zásadám, jež byly vlastní "nejsvobodnější zemi" na světě. Konvence, měla tyto nedostatky:
- negarantuje práva zajatců coby pracujících,
- nízká mzda za práci,
- neexistence volných dní,
- nedefinuje délku pracovní doby.
- neobsahuje ani výsady pro některé skupiny zajatců.

V srpnu 1941 Hitler dovolil delegaci Červeného kříže navštívit tábor sovětských válečných zajatců v Hammerstadtu. Na základě těchto kontaktů byla směrována výzva sovětské vládě poslat potravinovou pomoc pro sovětské válečné zajatce. "Jsme připraveni sledovat dodržování zásad ženevské konvence" - načež přišla z Moskvy v duchu, že "poslat potravinovou pomoc v dané situaci, by bylo totéž, jako poslat dárek fašistickému nepříteli." Tato odpověď představitele MČK ohromila.

Neznali totiž Stalinův rozkaz č. 270 ze 16. srpna 1941. Jinak by pochopili, jak naivní jsou jejich prosby a jak obrovská je nenávist Sovětského svazu vůči těm, co se ocitli na druhé straně fronty.
Přes všechnu nepochopitelnou barbarskost své ideologie, Němci se zajatými příslušníky ozbrojených sil západních mocností až na občasné excesy zacházeli jakž takž v souladu s mezinárodními normami. Navzdory praktické realizaci „konečného řešení židovské otázky“ Wehrmacht hromadně nevyvražďoval zajaté americké ani britské židovské vojáky i když občas ano a celkový počet těchto obětí mezi nimi se pohyboval ve stovkách. Naproti tomu zajatí sovětští Židé byli dopředu odsouzeni k smrti. Oficiální rozkazy přikazující zabíjet politické komisaře jako nositele „židobolševické ideologie“ byl totiž uplatňován selektivněji proti nim. Objevují se informace, že rudoarmějci nenáviděli politruky všeobecně ale židovské především. Nenávist šla tak daleko, že docházelo k případům, kdy je věznitelům sami dobrovolně udávali.
Naopak Němci dali na okupovaném území SSSR průchod tomu nejhoršímu. S pomocí udavačů zjišťovali židovský původ zajatců a nemilosrdně je likvidovali. Bezmezných krutostí neušetřili ani zajaté Židovky-rudoarmejky. Není tedy divu, že z 1 368 849 sovětských válečných zajatců repatriovaných k 3. říjnu 1945 připadlo na Židy pouhých 0,32 procenta v absolutním čísle 4457 lidí. Tato čísla jsem nalezl zde: http://www.reflex.cz/ Clanek27258.htm

Z uvedeného plyne, že jestliže osud sovětských zajatců byl hodně zlý, tak osud sovětských židovských zajatců byl nejhorší ze zlých.

Ale vraťme se zpátky. Nebylo důležité, pokud někdo padl do zajetí kdo to je, kde se to stalo, kdy a za jakých okolností. Vina byla dopředu stanovena. Zloba a potřeba svalit vinu na jiné šla tak daleko, že také mrtví byli počítáni mezi zrádce.

"Generál-poručík Vladimír Kačalov" je možno číst v rozkaze "nacházejíc se společně se štábem skupiny vojsk v obklíčení, projevil zbabělost a vzdal se do zajetí německým fašistům. Štáb skupiny Kačalova z obklíčení unikl, probily se z obklíčení části skupiny Kačalova, ale generál Kačalov dal přednost zajetí, chtěje dezertovat k nepříteli".

A zatím generál Kačalov již dvanáct dnů ležel uhořelý v tanku u Smolenské vesničky Starinka. Prostě padnul v boji stejně jako většina jeho tankistů. Ale pro vlast byl zrádce a přeběhlík a jeho rodinu čekali hodně zlé časy. Až když v roce 1944 Rudá armáda do těchto oblastí přišla a místní obyvatelé jejím představitelům oznámili, že poblíž jednoho tanku našel tělo sovětského generála se spálenýma nohama, a dokonce označili kde ho pochovali, vyšla pravda najevo. Místo omluvy a lidské a materiální rehabilitace vůči pozůstalým, pokračovala perzekuce.

Dne 4. června 1940 byly v Rudé armádě zavedeny generálské hodnosti. Dostalo je 966 lidí vojáků v aktivní službě. Více než 50 jich v prvém roce války padlo do zajetí. A hodně z těch zajatých pak do konce svého různě dlouhého života asi závidělo těm více než 150 co jih v boji prokazatelně padlo.

Co může normální soudný člověk říci na osud generálů Pavla Ponědělina a Nikolaje Kirilova, jmenovaných v tomtéž rozkaze č. 270. Přežili roky německých koncentráků, nezachvěli se a nesklonili. Ponedělin dokonce plivl do obličeje generálovi Vlasovovi, když ho tento přišel přesvědčovat, aby se přidal k jeho ROA (Ruské osvobozenecké armádě). V dubnu 1945 je oba dva západní spojenci osvobodili a byli předáni sovětské straně.
Po státní prověrce je zavřeli. Přišlo pět let politického věznění v moskevském vězení Lefortovo. A pak 25. srpna 1950 - poprava. Nelze pochopit proč.

Mezinárodní právo říká, že vojenské zajetí, to není zrada, válečný zajatec může být nedotknutelný jako suverenita národa, může být i neštěstím své země. To ale platilo pro druhé vojáky, ale ne pro rudoarmějce v německém zajetí nebo pro Němce v sovětském zajetí. Citovaný rozkaz číslo 270 v jedné části praví:

"Jestliže jednotka rudoarmějců, místo organizování odporu proti nepříteli uvede sebe vědomě do zajetí, pak zničit ji všemi prostředky pozemními i leteckými, rodiny zajatců pak vydělit z péče státu a jeho pomoci." "Velitele a politruky, kteří se vzdali do zajetí, považovat za dezertéry, jejich rodiny uvěznit, jakožto rodiny porušivší přísahu a vydavší svou vlast dezertérovi".

Kdo četl knihu od Alexandra Solženicyna: Souostroví Gulag, sv. I.-III, ví o čem zde píšu. Pouze několik řádek, a za nimi statisíce starců a dětí, zahynuvších hladem pouze proto, že jejich otec, syn či manžel padl do zajetí.

Až 207 000 lidí podle posledních údajů se dostalo do obklíčení pod Charkovem v květnu 1942. Když byl u moci Chruščov, vinen byl Stalin. Když přišel Brežněv, vinen byl znova Chruščov, který za tu porážku, jež otevřela cestu k Volze, dostal od Stalina pouze "napomenutí". A kdo tehdy zaprodal vlast? Kde byla vina a trest Timošenka, tuto nesmyslnou operaci Stalinovi vnutil a trval na jejím zahájení a pokračování, i když už bylo nade vší pochybnost jasné, že se blíží katastrofa? Kdo zůstal v zajetí? Kdo najednou byl zrádce? Obyčejný voják, ten náš sovětský voják, či ruský Ivan.

Den 19. květen 1942 je datem další vojenské katastrofy – zničení převážné většiny sil Rudé armády na Krymu.

"Keřčskou operaci možno považovat za skončenou. 150 000 zajatých a velká kořist" - to praví dokument německé strany. Sovětská strana pak došla k počtů, 176 000 zajatců, ale až za éry Gorbačova.

A zde je pár slov člověka, kterého jsem si vždy velmi vážil. Cituji:

"Byl jsem ve 42. roce na Kerčském poloostrově. Je mně známa příčina této porážky. Naprostá nedůvěra k velitelům armád a frontů, nadutost a zvůle generála Mechlise. Zakázal rýt zákopy, aby prý nepodrýval útočného ducha vojsk".

Stalinův člověk, tehdy náčelník Hlavní politické správy, první komisař armády a námořnictva Lev Mechlis se po porážce vrátil do Moskvy. Sice byl tvrdě pokárán a jeho podřízení velitelé jako třeba velitel Krymského frontu Kozlov byli odvoláni a dokonce degradováni. Ale co těch 167 000 z ničených životů vojáků a dalších stovek tisíc jejich příbuzných? Kdo byl opravdu potrestán za hnaní tisíců vojáků přes nekryté planiny proti německým kulometům a dělostřelecké palbě? Kdo byl potrestána za to, že nezakopaná pěchota bez dělostřelecké podpory byla válcována německými tanky a vojáci sháněni do houfů jako dobytek a vystaveni smrti hladem a udřením? To vše tento sovětský spisovatel popisuje ve svých knihách. On tam totiž byl a viděl to. Ale nesměl o tom psát

Pokud máte možnost si přečíst knihu Očima mojí doby od Konstantina Simonova, udělejte to. Je to drsné čtení.

Po válce se SSSR chtěl ukázat jako garant civilizovanosti a úspěšnosti. A zatímco velitel Berlína generál Berezin organizoval dodávky distribuci potravin, léků a základních potřeb pro berlínské obyvatele, v tutéž dobu k velitelům polních armád rozložených po celém obsazeném území přicházely z Kremlu jiné příkazy:

"Velitelům vojsk 1.a 2. Běloruského frontu, 1.,2., 3., 4., Ukrajinského frontu, s. Berijovi, s. Merkulovovi, s Abakumovovi, s. Golikovovi, s. Chrulevovi, s. Goluběvovi. Nařizuji.
Vojenským radám frontů - zformovat v týlových prostorech tábory pro roztřídění a shromáždění bývalých válečných zajatců a repatriovaných ruských občanů po 10 000 lidí na každý tábor. Celkem zformovat: v 2. Běloruském frontu - 15, v 1. Běloruském frontu - 30, v 1. Ukrajinském frontu - 30, ve 4. Ukrajinském frontu - 5, ve 2. Ukrajinském frontu - 10, v 3. Ukrajinském frontu - 10 táborů.
Prověrku provést:
- bývalé příslušníky RA: orgány kontrarozvědky,
- civilní osoby - komise :NKVD, NKGB.

Podepsán: J. V. Stalin
"


Náčelník Ústavu válečných dějin Ministerstva obrany SSSR generálplukovník Dmitrij Volkogonov tento rozkaz našel ve Zvláštním archivu Stalina. Tábory byly. Musí být i záznamy co se s těmi lidmi, co jimi prošli, stalo. Nejdůvěryhodnější jsou dokumenty Ministerstva vnitřních věcí. Vždyť pracovalo 100 táborů. Jediné, co se podařilo objevit a objasnit je to, že k 1. říjnu 1945 "profiltrovali" 5 200 000 lidí, ruských občanů. Profiltrování co neprošli, byli zřejmě postříleni ještě v Evropě v provozovaných táborech bývalé Říše. V bezprostřední blízkosti někdejšího nacistického koncentračního tábora Sachsenhausenu u Berlína bylo objeveno 50 masových hrobů. Tábor po skončení druhé světové války dále "provozovala" sovětská tajná služba NKVD. Jde o mrtvé z té doby. Braniborské ministerstvo vnitra ve středu dále oznámilo, že tam po válce přišlo o život asi 12 500 lidí. Hroby jsou zhruba sedm metrů dlouhé a až 5 metrů široké a mrtví jsou v nich pohřbeni v několika vrstvách na sobě až do hloubky pěti metrů.
Nakonec jeden minipříběh za všechny ostatní.
Bývalý "zrádce vlasti" nyní knihovník V. M. vyprávěl, jak v červnu 1942 v donských stepích, po katastrofě u Charkova je neozbrojené, hladové, otrhané rudoarmějce německé tanky sehnaly do jednoho tisícihlavého stáda jako ovce. Pak transport do Německa, míchal beton, za tři roky pak transport z Německa přes celé Rusko. K Tichému oceánu. V přístavu Vanino nás naložili do podpalubí parníku Felix Dzeržinskij, patřícího NKVD. Kurs - Magadan. Za týden cesty pouze jedno jídlo. Přes mříže spouštěli nádobky s moukou, zalité horkou vodou. A mi, pálíce si ruce, mačkajíce se, vybírali jsme tuto směs, a cpali ji dychtivě do úst. Lidé ponejvíce ztrácejí rozum od hladu. Na rejdě zálivu Nagev, toho, kdo cestou zemřel, hodili přes palubu, kdo přežil, odešel do tajgy, opět za ostnatý drát, tentokráte vlastního tábora. Přežili a vrátili se jedinci. Byli zbědovaní. Vyhnanci. Kolikrát slyšeli, že si raději měli střelit kulku do hlavy. O kulce do hlavy uvažovali tenkrát mnozí zajatci. I v 40. a 50. letech. Když upozorňovali z milice: Již dva dny jsi zameškal povinné hlášení ...všichni zajatci byli na zvláštních seznamech s povinnou známkou s přísně evidovaným číslem a povinností se pravidelně hlásit. A také tehdy, kdy jim mohl kdokoliv beztrestně vmést do tváře: Ty mlč, proseděl jsi zajetí ve fašistický ulejvárně, my zatím bojovali... A oni mlčeli. Ničím se neprovinili, ale mlčeli. Jejich země a strana jim řekla, že jsou zrádci a oni neměli odvahu tu kulku prohnat hlavou tomu, kdo je takto pošpinil.

V roce 1956, po projevu Chruščeva o Stalinovi a jeho kultu osobnosti jim bylo dovoleno mluvit. Zajatci už nebyli vrazi národa, ale také ne docela obránci vlasti. Byli něco mezitím. A čest kterou jimzepbrali jim nkdy nevrátili. Předseda sovětského Výboru válečných veteránů, generálplukovník Želtov na otázku : " A co bývalí zajatci -veteráni války?" odpověděl v roce 1971: „ Ne, oni nejsou veteráni. Není o kom psát ani o kom mluvit“.

No nic. Je na čase se vrátit k tomu hlavnímu. K sovětskému vojákovi.

Zdálo by se, že německý Wehrmacht opět triumfuje. V druhém válečném létě nebylo pro sovětského vojáka vidět naději ani vítězství. Projevila se zde další psychická věc kterou nikdo netušil že existuje. Mentální výbava sovětského občana a tedy i vojáka zde přestala pomáhat. Sovětský voják byl optimistický a naivní budovatel a internacionalista na veřejnosti. V nitru duše to však byl cynik a pragmatik. Celý život ho učili, že za všechny problémy může někdo druhý. Za hlad kulaci a nepřátelé lidu. Za nízkou kvalitu výrobků sabotéři a nepřátelé lidu. Za vojenské neúspěchy špioni a nepřátelé lidu.

Sovětský režim z lidí vytloukal individualitu. Kdo se lišil byl podezřelý a kdo byl podezřelý nežil dlouho. Nikdo nechtěl nést odpovědnost - kdo ji nesl odpovídal i za případné nedostatky nebo neúspěchy. A neúspěch značil obvinění z čehokoliv a smrt, či v lepším případě GULAG. Ale byl lágr skutečně tou lepší variantou?

Tuto výbavu své duše si přinesl sovětský voják do války. Ale s touto výbavou celá země spěla k porážce. Začalo být jasné, že se blíží převratné změny. Bude potřeba přijmout osobní odpovědnost za vedení boje, za sebe i za soudruha vedle v zákopu. Že je něco špatně, pochopil nakonec i Stalin. Rudá armáda se začala rozpadat. Už podruhé ustupovala stovky kilometrů a začala se podobat více než armádě chátře. Otrhaní, často bosí vojáci, beze zbraní anebo bez munice, kradoucí potraviny - to prostě muselo skončit.

Přelomovou událostí se stal 28. červenec roku 1942. Tehdy byl vydán zásadní rozkaz s číslem 227. Jeho obsah byl natolik alarmující a krutě pravdivý, že za války nebyl nikdy vydán v písemné podobě. Předával se pouze ústně a musel si ho poslechnout každý voják. Jeho text v českém jazyce jsem nenašel a bych se přiznal ani jsem se moc nesnažil. Na tomto odkazu je celý jazyce slovenském a budeme mu tedy rozumět všichni.

http://sk.wikisource.org/wiki/Rozkaz_NK ... 942_č._227

Porážená armáda najednou slyšela pravdu. Nezakrytou a krutou pravdu. Pravdu o tom, že i když země kterou má bránit je veliká, už pomalu není kam ustupovat. Slyšel jména měst, ikon starobylého Ruska, která obsadil nepřítel. Slyšel, že Sovětský svaz není jen kus země. Jsou to i lidé jejich životy a jejich osudy.

Rozkaz se snažil nalézt léčivo na chorobu zvanou ústupu a zmar. Tento lék se vtělil do hesla „ Ani krok zpět“. Rozkaz zakazoval důstojníkům i vojákům ustupovat v boji bez rozkazů vyššího velení. Každý důstojník, který ho porušil měl být následně souzen vojenským soudem. To by bylo pochopitelné a žádoucí.

Ale byl to Stalinův rozkaz a Stalin by se nespokojil jen s apelem. Bylo potřeba tento rozkaz a jeho účinek vyztužit něčím hmotnýma tím se stalo to, co z něj vyplynulo.

Rozkaz nařizoval každému frontu, aby vytvořil 1 až 3 trestné prapory vytvořené z důstojníků a vojáků, kteří se provinili vůči vlasti v boji, nebo byli trestáni za jiné zločiny či přestupky. Dále bylo povoleno do nich vřadit i vězně z GULAG-ů. Armády měly vytvořit podobným způsobem 5 až 10 rot ze stejně vyčleněných vojáků a poddůstojníků a tyto jednotky vysílat na nejnebezpečnější úkoly. Délka služby v těchto jednotkách byla formálně stanovena na tři měsíce. Osvobozeni od ní byli jen ti, kteří byli během bojové služby zraněni palbou nepřítele. Vzhledem ke způsobu nasazení těchto jednotek, jakož i fakt, že průměrný pěšák byl při nasazení zraněn nebo zabit již v prvních týdnech svého pobytu na frontě, znamenalo převelení k trestné jednotce většinou prakticky rozsudek smrti. Trestný prapor se nakonec stal noční můrou rudoarmějce.
Rozkaz dále nařídil vytvořit v každé armádě 3 až 5 dobře vyzbrojených uzávěrových jednotek po 200 mužích, které měly střílet na bez rozkazu ustupující jednotky. Měly být tvořeny prověřenými a nejlepšími vojáky.

ZDE UKONČÍM PRVNÍ DÍL TÉTO PRÁCE.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 17/12/2009, 20:53, celkem upraveno 4 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

SOVĚTSKÝ VOJÁK V DRUHÉM OBDOBÍ VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY
Druhá část
Text rozkazu byl poprvé veřejnosti předložen v roce 1988 v rámci nové politiky za Gorbačovovi, krátké ale zásadní a přelomové éry. Jak jej vnímali vojáci? Jsou dva názory, které se k tomu vyjadřují.

První tvrdí, že to nebylo nic nového. Kulka po tribunálu nebo i bez něj čekal každého obviněného ze zbabělosti, dezerce nebo panikaření. Hanba a bída čekala rodiny zajatců. Rozkaz 227 to jen vojákům jako tvrdý direkt vmetl do obličejů a měl v nich vyvolat pocit odpovědnosti. Ale i když asi měl jistou burcující hodnotu a měl i vliv na myšlení vojáků, už nebylo léto 1941, ale léto 1942. A vojáci viděli, že jejich velitelé na tento rozkaz neberou zřetel v těch pasážích, které považují za nesmysl. Proč dávat nejlepší vojáky do uzávěrových jednotek, když je potřebují v bojových sestavách, aby zabíjeli fašisty? Tato ignorance nakonec vedla k tomu, že byly v tichosti tyto útvary rozpuštěny už v říjnu tohoto roku.
Morálka se nijak zvláště nezvedala – od sedřených, hladových, v hadrech chodících mužů, nebylo lze žádat více než aby prostě bojovali.

Jen jediné opatření mělo jakýsi dopad. Trestné jednotky. Jednotky zvané „štrafbaty“ byly postaveny podle německého vzoru. Skončil v nich každý, kdo ušel popravě za cokoliv. Ať byl jakého chtěl postavení, byl zbaven hodnosti, všech vyznamenání a lidské důstojnosti. Stal se položkou určenou k plnění sebevražedných misí. Nebyl téměř rozdíl mezi možnou popravou bez soudu nějakým rudým komisařem, popravou po tribunálu a plněním úkolu v trestném praporu. Útoky přes minová pole a podobné šílenosti byli jejich denní chleba. Při nepovoleném ústupu je v týlu očekávaly kulomety jednotek NKVD. Podle oficiálních údajů Ruské federace v nich sloužilo 422 000 mužů. Je to pravda? Asi ne. Jen z GULAG -ú bylo v době války propuštěno asi 890 000 trestanců a méně škodlivých politických. Kolik jich skončilo v trestných praporech není zdokumentováno – nebylo to důležité. Ale minimálně 85 až 95 % asi ano. Když k tomu dáme ty, kteří se sem dostali z normální fronty jsme hodně za milionem lidí, kteří trestnými jednotkami prošli

Ztráty Rudé armády v bojích byly v porovnání s jinými armádami velké. Ale ztráty trestných praporů dosahovali na jeden úkol až 80%, někdy byli v boji vybity do posledního muže. Mezi těmito ztroskotanci ale panovala zvláštní nálada. Věděli, že přežít je téměř nemožné. Přesto mnoho z nich považovalo tuto možnost za lepší, než se udřít v lágrech. A mnoho z nich v sobě neslo opravdovou lásku k vlasti, která je nechtěla. Po děsivých zkušenostech, kdy ustupující trestné jednotky byl zdecimovány vojáky z NKVD, přestaly vojáci z trestných praporů ustupovat. Přišlo jim čestnější pro ně samé, aby je zabil nepřítel než vlastní. A já si už dlouho kladu otázku, zda tito muži věděli kdo je jejich nepřítel.

Trestné prapory bojovaly tvrdě a krutě pobíjeli, pokud dostaly možnost své protivníky. „Štrafnici“ bojovali sami za sebe a někteří i za vlast. Jejich bojový pokřik bylo zuřivé klení a jejich heslo znělo: ŠTRAFNIK NIKDY NEUTÍKÁ. Podtextem tohoto hesla bylo mínění, že utíkají jen obyčejní vojáci. Přesto ale bojové umění rudoarmějců i jejich velitelů rostlo.

CO TO bylo, že to přineslo tuto změnu? Odpověď není těžká. Byly to válka a smrt. Rudá armáda v létě 1942 čelila asi své nejhlubší krizi. Znovu byla porážena, opouštěla obrovská území. A v této krizi pak tito vojáci našli sami v sobě nové odhodlání. Najednou se objevovali muži a skupinky mužů, kteří o své vlastní vůli vykonali kus poctivé vojenské práce. Nebylo to jen z toho, že by to byli hrdinové. Byl v tom stud, bylo v tom zoufalství ale bylo v tom i něco nového co se zdálo, že stalinský režim z lidí vytloukl. Bylo to nový pocit hrdosti na to, že se z dělníků války stali profesionály v tom pravém vojenském slova smyslu. Pocit profesionality byl podložen jejich rostoucí kvalifikací a schopnostmi, které v sobě najednou objevovali.
Obrázek
A jejich velitelé je v tom podporovali a sami se snažili tento pocit v lidech rozvíjet a upevňovat. Pochopili, že čím více takových mužů pod svým velením budou mít, tím více roste jejich vlastní šance na přežití. A to jak v samotném boji, tak i při možných represích jejich vlastních orgánů při možné neúspěchu. Celé roky stalinský režim za projevy individuality lidi pronásledoval. Najednou ale tento režim začal zjišťovat, že se mu v armádě začíná objevovat stále rostoucí množství individualit, kvalifikovaných a sebevědomých vojáků, poddůstojníků a důstojníků. Tento proces se zrodil v ústupových bojích v létě a na podzim roku 1941, v útočných bojích u Moskvy a při dalších porážkách a ústupu v roce 1942. A tento proces nešlo zastavit. Zoufalství, zlost a úporná nenávist se začaly měnit v cílevědomost, odhodlání a bojeschopnost začala stoupat. Zatím se to tak nejevilo ale neklamné známky se objevily. Ale toto prozření bylo potřeba podpořit skutky. A v těch nejtěžších bojích došlo k nebývalým změnám.

Jako první šel z funkce generál Vorošilov. Po propuknutí války jej Stalin jmenoval nejdříve členem Státního výboru obrany a Stavky, potom velitelem Severozápadního směru a posléze na místo toho zástupcem Stavky a velitelem Leningradského frontu. Vorošilov v obou funkcích katastrofálně selhal u Leningradu bylo jeho velení pro obranu města a celý front natolik nekompetentní, že v této funkci vydržel pouze 6 dní. Počátkem února 1942 byl jmenován zástupcem Stavky u Volchovského frontu, který měl ulehčit Leningradu. Výsledkem byl další neúspěch a totální zánik 2. úderné armády. Vorošilov z něj obvinil velitele frontu, ale Stalinovu nabídku na převzetí velení frontu odmítl a znechucený Stalin vydal prohlášení, ve kterém shrnul veškeré výsledky Vorošilovova působení v armádě, konstatoval jeho neschopnost velet na frontě a rozhodl, že příště bude pracovat jen v méně důležitých funkcích.

Dalším v pořadím byl muž se skvělou minulostí ale bez jakékoliv budoucnosti a to generál Buďonnyj. Po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 se Buďonnyj stal členem moskevského Hlavního stanu, kde je ustaven jako velitel armádních záloh. 10. července 1941 byl jmenován velitelem nově vytvořeného Západního frontu a krátce nato pak velitelem Jihozápadního strategického směru. Zde se ukázala jeho neschopnost reagovat na rychlé německé útoky a přizpůsobit se novým formám boje. Stále žil v dobách První jízdní armády. I když měla jeho vojska nad nepřítelem na Ukrajině početní převahu, nedokázala postupující Němce zastavit. Proto byl Buďonnyj odvolán a v září 1941 se stal velitelem Záložního frontu. Během roku 1942 Buďonnyj zastával funkce velitele Severokavkazského strategického směru a od května tohoto roku severokavkazského frontu, v lednu roku 1943 byl jmenován velitelem jezdectva Rudé armády.

Místo nich se otevřelo pole pro nové tváře. Začaly stoupat hvězdy generálů Vatutina, Čujkova, Koněva, Moskalenka a dalších. Já osobně považuji za nejpozoruhodnější osobnost Vatutina.

Ale tu nejdůležitější změnu v sobě skrýval katastrofální neúspěch na Krymu. Za tuto hrůzu byla odvolána - a ztratila přízeň svého přítele a ochránce Stalina - nejvyšší osobnost systému či institutu rudých komisařů. Byl to Lev Mechlis. A s ním upadl do nemilosti celý tento institut, který byl zaveden v létě roku 1941 a měl pomoci zachránit válku. Zvůle komisařů, kteří pokud chtěli, rušili rozkazy frontových velitelů, hnali vojáky do nesmyslných útoků a teroristicky zabíjeli údajné zbabělce a dezertéry, byla příslovečná. A najednou ztratili svého patrona. Najednou byli jen dalšími v řadě. Práva minimální, ztráta privilegií. Povinnost pečovat o duši vojáka jim ale zůstala. Dne 9. listopadu 1942 byl dnem, kdy rudí komisaři zmizeli z ozbrojených sil. Byl zaveden nový institut zástupců velitele pro věci politické, ale bez možnosti jakkoliv ovlivňovat rozhodování velitelů.

Dovolím si tvrdit, že nesmyslná krvavá oběť desítek tisíc vojáků na Krymu, nakonec zachránila několikanásobné množství jiných vojáků, kterým od této doby měl velet profík a ne politický nadšenec přesvědčený o své neomylnosti a poslání vyhrát válku.

Toto rozhodnutí přineslo další růst osamostatňování se velitelů všech stupňů a ten se promítl do růstu sebevědomí jejich podřízených. Sovětský voják byl stále tím otrhaným, potlučeným vojákem zoufalým ze svých neúspěchů. Ale najednou začal narovnávat svoji duši a rovnání duše vzpřímilo páteř.
Napomohlo tomu další opatření. Na popudy zespodu došlo k rozhodnutí z té bandy otrhanců s puškami udělat vojáky. V nejtěžších bojích bylo zmobilizováno několik desítek tisíc žen. Začalo se prát, žehlit, opravovat oděv i obuv. V krátké době se událo mnoho změn. Chybělo stále mnoho základních věcí. Ale armáda se změnila. Vojáci najednou viděli kolem sebe upravené a čisté muže. A to, co viděli se jim líbilo. A věděli, že oni sami vypadají stejně. A doposud porážená armáda už nevypadal tak poraženě. Byla to nebývalá vzpruha.

A proces pokračoval. Jednotky mimo boj byly podrobovány intenzivnímu výcviku, při kterém byly zobecňovány bojové zkušenosti. Byly opouštěny byť jen pomalu metody, kdy se nesmyslně nechali zabíjet vojáci v útocích na zakopané pozice protivníka.

Politický profil najednou nebyl až tak důležitý. Důležité se staly schopnosti a kvalifikace.A došlo k dalším novinkám:

- začala se cvičit součinnost mezi tankovými jednotkami a pěchotou.

- rodila se nová taktika použití dělostřeleckých prostředků

- bylo konstatováno, že vojenské zpravodajství není skoro k ničemu a začalo se to řešit.

- bylo provedeno hodně cvičení zvaných žehlení proto, aby vojáci ztratili psychózu z tanků

- bylo nařízeno zavést v bojových sestavách pevnou a nekompromisní maskovací kázeň aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám lidí a techniky

- pro snížení spotřeby munice se požadovala ještě pevnější palebná kázeň, aby se neplýtvalo municí

Ale vrcholem všech změn bylo, že se začal uplatňovat zásadní prvek, který rozhoduje boj. A to princip nedílné velitelské pravomoci. Jen velitel v poli odpovídá za to, zda bude nebo nebude splněn úkol. A nikdo nemá právo mu pravomoc upírat nebo ho jí zbavit a rozhodovat za něj.

Sovětský či v této fázi ruský voják se začal proměňovat. Tyto změny byly velmi hluboké a proto postupovaly pomalu. Svého vrcholu dosáhly v roce 1943, ale zde v ústupových bojích roku 1942 byly položeny jejich základy. Rudá armáda se přes probíhající ústup začala měnit v novou armádu. A protivník to měl brzy poznat. Zatím ale tyto změny na průběh bojů neměly tak velký vliv, jak by bylo žádoucí.

Bitva na frontě zatím pokračovala. Hlavní síly Rudé armády ustupovaly dál na severovýchod. Blížilo se vybojování osudové bitvy, pro obě do sebe zaklesnuté armády. Aby bylo možno pokračovat ve válce, bylo potřeba vyztužit prořídlé bojové jednotky. Prvním krokem bylo dokončit generační výměnu vojska.

Když válka začala bylo v Rudé armádě necelých pět milionů vojáků. Po celou dobu do ní proudily zálohy, ale jatka kterými armáda prošla, byla nepopsatelná. Voják, který strávil na frontě od konce léta 1942 alespoň šest měsíců, byl považován za zkušeného veterána. Do armády se pak začalo vracet velké množství vojáků zraněných v zimní a jarní ofenzivě. Jejich zkušenost byla vítaná a upevňoval jednotky. Ale vraceli se do období, kdy se opět bojovalo o samotné přežití. Stará Rudá armáda do slova a do písmene umírala a nová Rudá armáda se rodila. V rámci jejího obrození se v ní objevily dvě nové síly.

Jako nová a přiznejme velmi úspěšná síla v řadách Rudé armády byly ženy. Nakonec jich bylo zařazeno do aktivní služby asi 850 tisíc. V některých do té doby čistě mužských profesích byly velmi úspěšné. Jako odstřelovači dostaly tvrdý výcvik a nakonec byly pro jejich bojové výsledky velmi ceněné. Není potřeba nějak zvlášť popisovat pluk nočních čarodějnic, tedy 558. noční bombardovací jednotku Mariny Raskovové.
O většině z nich se nevědělo, ale kolik ty úžasné ženy vynesly z boje raněných vojáků a poskytly jim pomoc, která zajistila jejich přežití. Kolik milionů kilometrů najezdily jako řidiči dopravní techniky. Kolik letadel odehnali nebo sestřelily jako obsluhy protiletadlových děl. Možná by se dal sehnat údaj, kolik ženy odstřelovačky zabili nepřátel. Nevím jestli někdy Rudá armáda dokázala docenit jejich roli.

Ale nosnou silou pro další průběh války se ale ukázala nová krev mužů. Byla to mládež, která vyrostla v rodinách nenáviděných kulaků, vyhnanců a těch nejprostších rodin. Viděli jak válka ničí jejich zemi a čekali kdy přijde jejich čas. Očekávaná vojenská služba pro ně byla osudový posláním. Mnoho z nich bylo ke službě donuceno, ale měli větší šanci přežít v boji než jejich předchůdci. Díky tomu, že bylo jasné jak válka probíhá a jaké vyžaduje schopnosti a vlastnosti, byly podrobeni tvrdému tři měsíce trvajícímu výcviku. Jejich výcvik byl svěřen zkušeným vojákům, které zranění a zdravotní omezení vyřadila z polní služby. Ale první fázi bitvy o Stalingrad vybojovala ještě stará armáda.
Obrázek
Srpen 1942 byl měsíc kdy se rozhodovalo jak bude válka vypadat.Začala nejhorší a nejtěžší fáze bitvy o toto město. Sovětská 62. a 64. armáda pomalu v nepřetržitém boji ustupovaly od předměstí do hloubi města. Bitvu která probíhala popsalo hodně autorů. Přes Volhu proudily v noci dva proudy – jeden dopravoval do hořícího a vyhlazované města nové síly a v protisměru proudili raněné a civilisté. Vylodění měli před sebou jen dvě možnosti: zemřít nebo být raněni. Boj zuřil ve dne i v noci. Celé divize se postupně ztrácely v zapomnění. Ale myslím si, že město přežilo jen díky mimořádnému boji, který o jeho části svedla jedna mimořádná divize.

Byla to gardová střelecká divize generála Rodimceva. Její jádro tvořilo 3000 zkušených výsadkářů. Divize bojoval od počátku války. Byla obklíčena v roce 1941 u Kyjeva a v roce 1942 u Charkova. Pokaždé se její hlavní síly dokázaly vrátit do vlastních linií. Měla 11 000 vojáků a dobře vycvičených a vybavených.
V noci ze 14. na 15. září se prvních 6000 mužů této divize přepravilo přes Volhu. Rozhodnost postupu zajistila překvapivě malé ztráty. Z chodu bez zastavení zahájily prapory boj. Do večera se jim podařilo Německé síly vytlačit část města, která se rozkládá mezi Volhou a vlakovým nádražím. Dva prapory se probily až k Mamajově mohyle. Další den další přepravené prapory rozšířily úspěch a jeden dokonce obsadil vlakové nádraží. Zde byl další den obklíčen ale vytrval v boji po dobu 9 dnů, kdy byl do posledního vojáka zničen. Mezi její slavné činy patří i legendární obrana Pavlovova domu. Starší seržant Pavlov byl profesionální voják, v aktivní službě od roku 1938. V době bojů o Stalingrad byl velitelem průzkumné čety. Během bitvy o Stalingrad Pavlovova průzkumná četa 23. září 1942 dobyla trojposchoďovou obytný dům, který následně bránila do února 1943, před početnými německými útoky.
Divize po celou dobu ve Stalingradu bojovala velmi dobře. Po skončení bojů z této skvělé formace zbylo necelých 300 bojeschopných mužů.
Podobně skončily i další divize. Například
37. gardová střelecká divize generála Žoluděva po skončení bojů měla pouhých 114 bojeschopných mužů a
122. střelecká bitvu o město ukončila s pouhými 57 vojáky.

Trosky Stalingradu byly ikonou fatálního pohledu na svět a válku zanikající Rudé armády. Čujkovova 62. armáda za tyto boje obdržela čestný titul 8. gardová armáda. Ale k obratu ve válce zde nedošlo díky bojům o samotné město. Rozhodující faktor byla sovětská ofenziva.
Dobře naplánovaná a stejně dobře provedená operace, která vedla k rozhodné porážce německých sil a obklíčení německé 6. polní armády u tohoto města.
Není potřeba se touto bitvou zabývat . Je všeobecné známé jak probíhali oba útoky, které obklíčily Pauluse a jeho vojáky. Je známo jak proběhl pokus von Mansteina, který měl vyprostit obklíčené a skončil v zuřivé skrumáži u Kotělnikovského. Manstein ze sebe vydal to nejlepší jako stratég i jako taktik. Jeho vojáci bojovali s rozhodností doposud v této válce neviděnou. Je známo vše i o kapitulaci obklíčených sil a o dalších ústupech a postupech obou soupeřů.
Obrázek
Je známo i to, že část výdobytků této ofenzivy byla ztracena v německém protiútoku u Charkova, který frontu vymodeloval do zvláštní podoby a vytvořil tak bojiště, které se od července 1943 nazývá Kurský oblouk.
Tuto část projektu o sovětském vojákovi ve Velké vlastenecké válce bych se pokusil zakončit tím, jaký byl sovětský voják po ukončení bojů na jaře roku 1943.

Nepopiratelné a zcela jistě přelomové vítězství Rudé armády u Stalingradu a osvobození velmi rozsáhlých prostor Sovětského svazu, byli tím, co sovětský voják potřeboval. Zatímco jeho bojeschopnost a schopnost přežít rostla, jeho duše trpěla. A nyní dostala vzpruhu. Toto velké vítězství bylo to co ptřeboval - většina z nich uvěřila v možnost porazit nepřítele. I když nadále nepředpokládali, že právě oni přežijí, uvěřili naopak tomu, že ti co přijdou po nich a nastoupí na jejich místa dokončí práci, kterou oni začali.

Nepřítel nadále budil respekt a obavy. Ale přestal budit strach. Voják má respektovat svého protivníka, zvláště pokud je to protivník statečný, dobře vycvičený a zkušený. Ale nový sovětský voják se nepříteli začal rovnat statečností a vycvičeností. Zkušeností zatím neměl na rozdávání ale přibývaly. Jeho velitelé nabrali zkušenosti také a jejich velení postupně a vzestupným způsobem, získávalo chytrost a taktickou vytříbenost. Začalo to dole a postupně se to posunovalo nahoru. Ještě nemálo neschopných plukovníků muselo odejít, aby schopní kapitáni a majoři mohli převzít jejich místa a dobrat zkušenosti.
Přes dílčí porážku a ne malou u Charkova, který Rudá armáda obsadila 16. února 1943, aby ho o necelý měsíc později 14. března opět ztratila, bylo to vítězství natolik důležité, že jeho vysoce pozitivní morální dopad nemohla poškodit.

Sovětský voják tak jak ho vychovala vycvičila předválečná doba zmizel. Padl v boji, zemřel na následky zranění, zemřel či byl zabit v zajetí. Ten co přežil se stal základem nové armády, ve které se ztratil jako se jemný déšť v sákne do vyprahlé stepi.
Nový sovětský voják vyznával jiné hodnoty než jeho předchůdce.

- vyznával osobní angažovanost a odpovědnost za svůj vzhled, svůj výcvik a svoji zbraň.

- byl sebevědomější, kvalifikovaný a hrdý na to, že se umí vydělit z šedivé masy armády. Nebál se ozvat, nebál se individuální akce a nebál se nést odpovědnost za sebe i své podřízené

- naučil se protivníka respektovat a neviděl v něm už přítele dělníka či rolníka ale pouze a jen cíl svých kulek, bajonetů, granátů a pum. Uvědomil, si čím více protivníků zabije, tím dříve to neštěstí skončí.

- sblížil se se svým velitelem a postupně se ho – pokud se osvědčil v boji - naučil respektovat. Měřítkem respektu však nebylo to, že jeho velitel dokáže velet tak, že se dosahuje vítězství. Míra respektu byla tím vyšší čím méně krve bylo prolito na vlastní straně

- věřil, že je konečně na dobré cestě a že válku lze vyhrát. A vnitřně se ztotožnil s tím, že to za něj a jeho druhy nikdo neudělá.

- svého protivníka hluboce a upřímně nenáviděl. O to více, čím větší území osvobodila a čím více hrůz viděl.

Jenže to není vše. Objevil se u něj rys, který do této doby nebyl pozorován. Začal pod vlivem výchovy k nenávisti ztrácet kontrolu nad svých chováním v boji. Mnoho potenciálních zajatců bylo zabito, mnoho ubito a při zajetí nepřátelských žen se poprvé objevilo znásilňování.

Sovětský voják ztratil svoji otevřenost a dobrosrdečnost. Stal se zatrpklým a nervózním člověkem, který při jakémkoliv impulsu dokázal dělat zlé věci. Budoucnost toto vše měla potvrdit.

A přes všechny pozitivní změny pořád ještě sovětský voják nedosahoval kvality svého protivníka. Rudou armádu po kapitulaci 6. polní armády generála Pauluse čekala tvrdá lekce u Charkova v březnu 1943. A to ještě nevěděla, co ji čeká u Kurska.


Mimo citované zdroje jsem dále použil tyto knihy:

Alexandr Maslov : Zajatí sovětští generálové : osud sovětských generálů zajatých Němci v letech 1941-1945, Praha : BB art, 2004
Alexandr Solněžicin: Souostroví Gulag, první až třetí díl, nakladatelství: OK CENTRUM, Praha, 1990
Jiří Fidler: Osvoboditel - život maršála Sovětského svazu Ivana Stěpanoviče Koněva, Books, Military, 1999
Karel Richter: Případ generála Vlasova, Panorama, Praha, 1901
Liddel Basil Hart: Dějiny druhé světové války, JOTA, Brno 2000
Liddel Basil Hart: Válka z druhého břehu, JOTA, 2004
Eduard Čejka: Velký přelom – zde ale opatrně, je tam dost podivuhodností
Volkogonov: Triumf a tragédia I + II /Stalin/, Spektrum, Bratislava, 1992
Simonov, Konstantin Michajlovič: Očami mojej generácie, Bratislava, 1989
Färber Mathias: Druhá světová válka v obrazech, Ottovo nakladatelství, 2005
Martin Gilbert: Druhá světová válka den po dni, BB Art, 2005
http://www.belgium.mid.r
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 16/12/2009, 20:26, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

co k tomu dodat. Pasáž o zajatých "rudoarmějcích" je více než zdrcující. Rovněž mne zaujmula ta reorganizace WH. Jednalo se tedy spíše s ohledem na ztráty o znouze ctnost nebo něco pragmatičtějšího? Abych se vrátill k rusům, ten přelom v myšlení Stalïna (viz. rozkaz) dle mého názoru asi nic moc neřešil, bylo to především povolení opratí ruku v ruce se "zrušením" vlivu komisařů.

Velmi zajímavé a poutavé čtení. A taky tvrdé. Vždy jsem přemýšlel kdo byl větší hajzl jestli Áda nebo Pepa, fakty v tomto článku mne jenom utvrzuješ v názoru.
:up:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Zemakt, děkuji za ocenění.

Řekl bych, že asi nelze porovnávat tyto dvě osobnosti. Jeden organizoval masové násilý na jiných národech. Ten druhý hlavně na tom svém. A nakonec měl podíl i na tom, že jeho vojáci a tajné služby zasahovaly do dění v jiných zemích a nechaly zabíjet i příslušníky jiných národů.

Ale na tom se asi nikdy nedá nalézt shoda. Jak určit, které zlo je větší když je takto osudové.

Ale po celou dobu války Německá generalita i politické vedení stálo za svými vojáky a považovalo za svou povinnost jakýmkoliv způsobem se o ně postarat.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Exelentní. Zajímalo by mě pokud jsou dostatečné informace, co se ví o působení sovětských občanů v řadách Hitlerovy armády.
Uživatelský avatar
cayman
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 276
Registrován: 2/6/2005, 22:56
Bydliště: Bratislava

Příspěvek od cayman »

Výborný rozbor, desivé fakty, z tých všetkých "možností" čo ruský vojak mal, bola nakoniec najlepšia tá - bojovať a nechať sa zabiť nepriatelom pred sebou.

Ad Kvarto, doplním do zoznamu pomýlených bratov aj Francúza, Španiela, Fláma, Valóna, Holanďana, Dána, Švéda, Nóra... Najmä ten prvý menovaný bojoval až do horkého konca pri obrane ríšskeho kancelárstva.

Ad 100 000 zajatých rusov v máji(květnu) 1945, tomu sa mi ani nechce veriť, nemáš o tom niečo bližšie ako sa to stalo?
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Skvělá práce. Jen se chci připojit k otázce přede mnou. S těmi 100000 zajatci v květnu r.45 mi to moc nesedí. Snad by to přicházelo v úvahu někdy v březnu během pokusu o protiofenzívu 6.PzA SS u Balatonu, ale 13.dubna už kapitulovala i Vídeň, takže kde v Maďarsku by ještě Němci mohli uskutečnit "Kessel"?
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Radecký - existuje několik solidních knih o vlasovcích, které jsou normálně dostupné. V literatuře jsem uvedl například případ generála Vlasova. Já sám jsem zde na palbu dával práci o kozackých jednotkách.

Sovětský debakl v Madarsku je zajímavá epizoda závěru války. Ten počet zajatců v tom zdroji byl takový a jelikož jinde údaje po ověření jakš takž seděly tak jsem se nad tím moc nezpomaloval.

Každopádně se na základní údaje německé ofenzivy v Maďarsku podívám.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 17/12/2009, 20:45, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Díky za odpověď. Nemyslel jsem jen ROA ( Vlasovci), ale také neruské národy. Spíše jen krátký přehled o počtech a jména útvarů. Ma-li někdo takový přehled k dispozici. V podstatě, jen co mě teď napadá jedná se o :
HIWI, OUN, Arménské legie, Kalmycké,Kavkazské, Tatarské útvary, Turkenstáncké útvary. také jednotky pobaltských národů a Bělorusů.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Tak to je jiná. Něco málo mám ale ucelený přehled asi nedám dohromady tak, aby měl nějakou vypovídací hodnotu. Co najdu to sem za čas dám.

Toto je složité, po násilných transferech celých národů na Sibiř moc informací nezbylo a koho dostali do ruk v boji, toho zlikvidovali.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Po míšovi další specialista na východní frontu! Super studie. Budu nosit dříví do lesa, bylo zde vše potrobně popsáno. Hitler měl skutečně rozpory mezi politikou a vojenskými operacemi. Je zřejmé, že svou politikou, tedy popravami, chováním na okupovaných uzemích mohl dosáhnout leda tak opaku, než aby podporoval vojenskou operaci a snažil se rozklížit stalinistický režim také zevnitř. Už odvracením sil od Moskvy jako politického a dopravního centra a poté nesmyslnou rasistickou politikou podlidí. Pátřači výborně jsi popsal, že pak chudák sovětský voják neměl na výběr, buď zemře na frontě aspoň čestně a "za rodinu" nebo umře stejně jako německý zajatec. Lepší péče o zajatce na německé straně by jistě nenutila vojáka bojovat za každou cenu.

Popis likvidace i vlastních lidí svědčí o krutosti režimu, ale zárověň bohužel bylo asi jediným řešením jak udržet frontu pohromadě. Rusové po těžkých ztrátách mohli proti nepříteli nasazovat jen masy vojáků, ale i oni dostali později početnou výzbroj díky neuveřitelné mobilizaci zázemí. Rusové museli opravdu přinést veliké oběti a je blbé, když to dnes někdo znevažuje!
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Zdravím generále - jsem velmi rád, že Tě tato práce zaujala. Snad se mi podaří v této práci pokračovat tak, abych udržel kontinuitu událostí a jejich promítání do duše těch lidí.

Budu se snažit, rád bych tento cyklus dokončil tak, aby byl přínosem a kvalitním zdrojem informací. A hlavně se pokusím zachovat objektivní přístup, což se mi snad zatím dařilo.

A odborník na východní frontu? To nejsem. Ale sovětský voják a jeho konání v průběhu války je pro mě velkou výzvou. A chtěl bych aby alespoň zde na Palbě nakonec bylo vidět, že sovětský voják z té války není ten voják co sem byl poslán v 68.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Sovětský debakl v Madarsku je zajímavá epizoda závěru války.
Nechci být kverulant, ale považovat německý pokus o protiútok v Maďarsku (Operace Jarní probuzení - Frühlingserwachen) za sovětský debakl mi nějak nesedí.
Jak řekl Napoleon:"Podstatou vojenského umění je být v danou chvíli na daném místě silnější než nepřítel". To se Němcům nasazením 6.tankové armády SS v březnu 1945 na pár dní povedlo. Celkový výsledek byl pro ně ovšem katastrofální. 6. března zahájili útok, 13. března jej bahno a obrana sovětských vojsk (také bulharských a rumunských) zastavila a už 16.3. začal sovětský protiútok vrcholící obklíčením a kapitulací Vídně. Spíše než o promyšlenou vojenskou operaci šlo o poslední křeč nacistické říše. Jednotky a technika ztracené při tomto posledním pokusu o ofenzívu pak zoufale chyběly při obraně vlastního území. Takže těžko v tom vidím debakl.
Dost jsem pátral po údaji o tebou zmíněném počtu sovětských zajatců, ale nic jsem nenašel. Ani žádnou zmínku o tom, že by se při pokusu o průlom fronty podařilo Němcům nějaké větší obklíčení. Tím nechci tvrdit že tento údaj je mylný, jen jsem k němu nic nenašel. Moc bych přivítal nějaké doplnění.
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Sawyerik - asi je to tisková chyba. V tom zdroji bylo toto číslo. V celé té ofenzivě utopené v blátě se německým silám podařilo poměrně razantně pocuchat prvoslodové divize.

Jediné co jsem dohledal je to, že se mělo podařit obklíčit jeden střelecký sbor a ten držet několik hodin v obklíčení. Jeho hlavní části se nedokázaly probít ven. To by mohlo hodit maximálně 10 000 zajatců. A i to dost těžko.

Na druhou stranu ta zajímavost je daná tím, že největší ztráty si sověti způsobili sami. Jedna jejich brigáda gardových minometů poožila plnou salvu vlevo od cíle a zavalila jednu čerstvou divizi pěchoty. Ta divize byla na odpis

Nezbývá než to napravit a nejlépe výmazem, což hned učiním.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Skvělé čtení, Pátrači, co víc dodat, výborná syntéza dat a jejich významu, navíc to má duši.

Jen u jednoho bych byl možná opatrnější - Rusové byli určitě hlavní silou v armádě (stejně jako v ostatním veřejném životě), ale nevím, jestli lze říci, zda bylo vše JEN na Rusech. Rudá armáda neměla jednotky etnicky separované (většinou), hodně sovětských lidí muselo být smíšeného původu, navíc žít na území Ukrajiny či Běloruska a být Ukrajinec či Bělorus není úplně to samé. Představ si třeba v Moskvě žijícího Bělorusa, který se dovídá zprávy o německých zvěrstvech v jeho obsazeném domově. Právě Ukrajince a Bělorusy (nebo Moldavany) bych úplně nevyškrtával (Chruščov určitě nebyl jediný), stejně jako třeba různé Sibiřany apod. Nebo máš třeba nějaké zprávy o etnických nepokojích (nechme stranou Kavkaz, západní Ukrajinu a Pobaltí), napadeních nebo urážkách v tisku, jiný postup vůči vojenským složkám nebo jednotlivcům neruského původu? Nebo narážky v literatuře, dopisech, textech písní? Nezabývám se tím jako Ty, ale nevzpomínám si, že bych někde narazil na něco konkrétního.

Zajímavost k Pobaltí - třeba L. Švec v Dějinách Pobaltských zemí tvrdí, že Estonci dali dohromady z dobrovolníků 2 uskupení SS, Lotyši 1, ale na Litvě se nenašlo dobrovolníků ani na jeden, snad kvůli antagonii vůči Němcům. Uražený Hitler pak měl Litevce ve svém žebříčku ras sesadit o něco níže, k naší slovanské čeládce.
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Domnievam sa, že práve takéto prejavy narušovania deklarovanej jednoty sovietskeho ľudu si sovieti v danej dobe nemohli vôbec odvoliť tolerovať a akékoľvek podobné javy museli po ich zistení okamžite a razantne "riešiť".
Oficiálne dokumenty takéhoto typu, zvlášť verejné - tlač, literatúra... - zrejme vôbec neexistujú. Ale takmer určite sa to vyskytovalo a v rôznych archívoch by určite našlo dosť hlásení a podobných interných materiálov či už vojenských, straníckych alebo najskôr NKVD, do kompetencie ktorého riešenie takýchto javov patrilo.

"Sovietsky zajatci" z nemeckej ofenzívy v Maďarsku nemuseli byť práve sovietsky občania - značnú časť jednotiek na tomto úseku fronty tvorili bulharské a rumunské jednotky značne nižšej kvality a bojovej morálky.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Zdeněk - To je asi tak. Když Rudá armáda ukončila boje 7. ledna 1942 tak vlastně z rebublik poblíž státní hranice nebyla neobsazena ani jedna. Takže to co bojovalo v Rudé armádě od této doby pokud mělo původ v těchto republikách - tedy Ukrajině, Bělorusku, třech Pobaltských republikách, Moldávii byli vojáci kteří dokázali ustoupit před Němci a jejich spojenci.

Na většinu z nich poté co se ověřily informace, že na těchto územích dochází k rozsáhlé destrukci sovětské moci za pomoci místního obyvatelstva bylo nahlíženo jako na nesplehlivé elementy. Vědělo se o přechodech kozáků i o snahách Pobalťanů účastnit se války proti SSSR.

Navíc a to je pro SSSR typické ono v těch ruských oblastech moc neruských obyvatel nebylo. Stalin jakoukoliv migraci potlačoval a těch několit set možná tisíc lidí nemohlo sehrát nějak velkou roli. Navíc i oni se pokud měli na okupovaných územích příbuzné byli automaticky považováni za osoby s nutným dohledem.

Sibiřské divize byl stavěny převážně z místně příslušné ruské populace a jen asi 30% bylo tvořeno příslušníky místních národů.

V té zemi kde manželka byla schopna udat manžela nebo dcera otce, se není čemu divit. Proto považuji za ověřené, že tuto fázi války a tu nasledující také musel vybojovat převážně ruský občan v uniformě, tedy ruský voják.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17710
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Ono je to poměrně logické. V USA byli také jejich občané japonského původu umístěni do "koncentráků" a mám za to, že i na americké Němce bylo pohlíženo skrz prsty. Bral bych to jako do jisté míry normální reakci státu ve válce.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

NO jo jenže v USA to bylo až po náletu na Perl. V SSSR to bylo normální až do roku 1953 a i potom tam bylo stěhování velmi pečlivě sledováno a hlavně regulováno.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zdeněk
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 117
Registrován: 21/1/2009, 08:20
Bydliště: Vysoké Mýto

Příspěvek od Zdeněk »

Skelet - Japonce od bílého Američana poznáš o něco lépe než Bělorusa od Rusa, notabene má-li Rus babičku Ukrajinku, dědu kozáka a maminka zabíhala třeba za sličným Gruzínem, kdežto Bělorusova ženská část rodiny miluje třeba velkoměšťáky z Moskvy či Petrohradu.

Je to možná otázka spíš pro sociology než pro historiky. Je třeba si uvědomit, že tyhle tři východoslovanské národy mají společný stát od počátku středověku, že spousta Ukrajinců nemluví a nikdy nemluvila Ukrajinsky a že spisovná běloruština neexistuje dodnes. Po staletí se míchají a jejich nacionalismus není masovou záležitostí, zvlášť v téhle době. Stalin určitě držel obyvatele pěkně na místě, ale na druhou stranu před válkou také vznikaly stovky nových továren a do jejich okolí se masově stěhovali dělníci i s rodinami (třeba právě do jistého Volgogradu, okolí Moskvy atd.) ze všech koutů země.
Také minimálně důstojníci určitě sloužili i pěkně daleko od domova, stejně tak třeba letci, námořníci atd. Určitě máš pravdu v tom, že v době okupace většiny evropského území je 100% nových odvedenců z obyvatel území Ruska, nicméně nějaké etnické vydělování slovanských nerusů mi přijde spíš jako spekulace - pokud tedy nemáš nějaké indicie o nacionálním kritériu při odvodech.
Obrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“