Sovětský voják v prvním období Velké vlastenecké války

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Sovětský voják v prvním období Velké vlastenecké války

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
SOVĚTSKÝ VOJÁK VE VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLCE OD 22. ČERVNA 1941 DO 7. LEDNA 1942
Ve své první práci o sovětském vojákovi ve Velké vlastenecké válce jsem se pokusil projít všechno, co mohlo a také z cela jistě formovalo osobnost sovětského vojáka v době před datem, které se zapsalo do dějin Sovětského svazu a jeho nástupce po rozpadu této země Ruska písmem nejčernějším.

Fenomén sovětského vojáka bojujícího ve Velké vlastenecké válce je záležitost, ke které se málokdo vrací. Stejně jak nikde nenajdete jak myslel, jednal a co motivovalo anglického Tomyho či německého Fritze, nikde nenajdete jak se zformovala osobnost ruského Ivana, pod jehož mýtus se schoval každý sovětský občan, který v té válce musel bojovat. Vlastně najdete. Existuje jedna opravdu dobrá práce. Napsala ji madam Catherine Merridaleová a ta kniha se jmenuje IVANOVA VÁLKA s podtitulkem Rudá armáda 1939 – 45. Ta kniha je opravdu na úrovni a i v této práci z ní čerpám, stejně jako jsem ji použil i při prvním díle.

Doufám tedy, že jsem v prvním díle alespoň naznačil celou složitost formování sovětských ozbrojených sil. Zde se pokusím popsat, co se s tímto sovětským vojákem stalo v době od 21. června 1941 do ofenzivy Rudé armády u Moskvy. Při psaní takové práce je problém udržet objektivitu. Jak jsem uvedl, je to hodně o osobních zkušenostech a u nás mladých o tom, co jsme nastudovali, slyšeli od starších a toto vše podrobili kritice - tím jsme si vytvořili vlastní úsudek.
Každý jsme nějaký a já zde prezentuji a budu prezentovat pohled, který praví, že si sovětského vojáka vážím a jsem přesvědčen, že bez jeho obětního kataklyzmatu by možná svět vypadal jinak. Tolik na úvod a dáme se do práce.

V noci 21. června 1941 telefonuje náčelník štábu Kyjevského zvláštního vojenského okruhu M.A. Purkajev náčelníkovi generálního štábu G.K. Žukovovi a sděluje, že byl zadržen německý přeběhlík, který tvrdí, že
22. června přejdou německá vojska do útoku na Sovětský svaz. Žukov se ihned spolu s lidovým komisařem Timošenkem vydal ke Stalinovi do Kremlu, kde byla sepsána směrnice o uvedení všech pohraničních vojsk do plné bojové pohotovosti. Směrnice vyrazila do vojsk. Ale bylo už POZDĚ. Směrnice sice na velitelství armád a okruhů dorazila, ale předání jednotlivým útvarům a svazkům se již nepodařilo vinou neefektivní spojovací sítě a snad i činností německých diverzantů realizovat.

Po obsazení téměř celé Evropy zahajují dne 22.června 1941 fašistická vojska gigantickou válečnou operaci proti svému úhlavnímu ideologickému nepříteli.

Začala válka mezi dvěma odlišnými systémy. Evropa se v této těžké době ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny - "Hitlerovým Novým řádem" a "Stalinovým komunistickým rájem". Válka, která začala, byla srážka ideologií a jako taková měla ve vínku ukrytou možnost, že to bude válka nelítostná. Pro útok na SSSR vytvořilo nejvyšší velení Wehrmachtu tři mohutná uskupení vojsk, z nichž každé mělo útočit na jednom strategickém směru:

- skupina armád Sever pod velením polního maršála rytíře von Leeba měla zničit nepřátelské síly v Pobaltí a poté dobýt Leningrad.

- skupina armád Střed pod velením polního maršála von Bocka měla zničit sovětská vojska v prostoru Brest-Viľnius-Smolensk a poté Moskva.

- skupina armád Jih pod velením polního maršála von Rundstedta měla zničit protivníka na západní Ukrajině, překročit řeku Dněpr, dobýt Kyjev a poté postupovat ve směru na hospodářsky důležitou Doněckou pánev.

Skupiny armád Sever a Střed byly od skupiny armád Jih odděleny těžko přístupným terénem tzv. Pripjaťských bažin, které tedy vytvořily klín do linie německých vojsk. Konečným cílem operace Barbarossa bylo dobytí tzv. linie označované jako:

LINIE A-A, neboli Archangelsk – Astrachaň.

Dobytím této linie mělo německé nejvyšší velení za to, že se organizovaný odpor nepřítele zastaví, popř. se změní celý politický systém a Němci získají svůj ”lebensraum” – neboli životní prostor.

Léto 1941 bylo krásné. Jednotky Rudé armády pomalu vyplňovaly prostory rozmístění určené plány generálního štábu a prováděly běžný mírový život. Od večera 20.června 1941 se vojáci procházeli posádkovými městy. Důstojníci tančili v klubech a na letních nocích, nebo seděli na kulturních akcích pořádaných posádkovými kluby. Aniž by to tušili, blížila se k nim největší vojenská katastrofa jakou dějiny do té doby, ale ani od té doby, nepoznaly.

V devět hodin večer překročil státní hranici do SSSR německý antifašista Alfred Liskow. Přišel podle svého hlubokého internacionálního přesvědčení varovat své ideové bratry před útokem, který hrozil do několika hodin. Nebyl sám. Do té doby šlo o několik případů, ale politické vedení je považovalo za provokaci a podle Stalinova pokrouceného vidění světa, které se neslo v duchu myšlenky:

“Já si válku nyní nepřeji, tak válka nebude“,

Bylo přímo zakazováno provádět mobilizační a takticko-operační kroky. Neprovokovat – to bylo heslo, podle kterého se na přímé rozkazy nesmělo dělat nic, co by mohlo být identifikováno jako příprava k válce. Jeden z těchto německých dezertérů byl dokonce obviněn z provokace a byl zastřelen NKVD pár hodin po svém zběhnutí.
Později zastřelený generál Pavlov měl rozhovor s ministrem obrany Timošenkem v jednu hodinu v noci na 21. června a hlásil, že je pozorována intenzivní činnost včetně shromažďování rychlých motocyklových jednotek a speciálních sil. Timošenko mu sdělil, že zbytečně panikaří, a aby si ráno svolal štáb, protože by se možná mohlo přihodit něco nepříjemného. Znovu mu připomněl dogma neprovokovat, pokud by došlo ze strany Němců ke specifické provokaci, měl mu okamžitě volat.

Takových hovorů té strašné noci proběhly desítky. Pavlov ale „panikařil“ a svolal si své velitele. Zjistil znovu jen to, co dávno věděl. Že jeho vojska jsou stále v nouzových podmínkách rozmístění, nejsou secvičena, jsou i nevycvičena. Nejsou PHM, není zajištěna doprava. Je málo munice, chybí dělostřelečtí koně a budování obranných rajonů brzdí direktivy shora.
Než porady u Pavlova i jinde skončily, začaly na desítky sovětských měst u hranic, ale i v hloubce území, padat letecké pumy a přes hranici přiletěla smršť dělostřelecké palby. Ve čtyři hodiny ráno začala překračovat státní hranici SSSR i pozemní vojska.

Německé předvoje začaly za pomoci německých pohraničníků likvidovat sovětské pohraniční hlídky a pohraniční jednotky ve stálých prostorech rozmístění. Od samého počátku to byl boj, který se zvrhl do neuvěřitelného chaosu ve velení vojsk Rudé armády. Ta se okamžitě začala rozpadat. Desítky let ideologické masáže a vyplachování hlav velitelů a politických pracovníků vedlo k rozkazům, které zněly jako z politické agitky. Takto řízená a nepřipravená vojska navíc usazená v posádkách, s letadly ve vyrovnaných řadách, neměla proti zkušeným německým vojskům vedených mistry svého řemesla, žádnou reálnou šanci.

Sovětský voják tedy utrpěl těžký šok. A jen souhra náhod v ten den rozhodla, jestli byl zabit, zajat nebo začal utíkat. Je nesporné, že od prvního dne díky tomu, že u některých jednotek byl stav velitelského sboru a nebo materiálního zabezpečení lepší než bylo v té době v Rudé armádě průměrem, se wehrmacht setkával i s nezvykle tuhým odporem. Pokud navíc takové jednotky byly na řadě až druhý či třetí den, dokázaly vést boj, způsobovat protivníkovi ztráty a organizovaně ustupovat.

Co hlavně způsobilo šok sovětského vojáka? Bylo toho více.

V první řadě překvapivost útoku. Vždyť soudruh Stalin své vojáky ujišťoval o tom, že válka nebude a že pokud by k ní mělo dojít, budou to oni, kdo lehce odrazí neschopného protivníka a přenesou boj na jeho území. Všechny filmy, co vojáci povinně sledovali, tak vypadaly. Kolika hlavami sovětských vojáků a jejich velitelů v těch dnech prolétla myšlenka: „Co je zatraceně špatně?“
Pohraničníci na Bugu dokonce přes pohraniční mosty u Brestu –litevského ještě ve tři hodiny ráno propouštěli na německou stranu vlaky s domluvenými dodávkami pšenice a ropy. O hodinu později je začali zabíjet jejich kolegové z druhé strany.

V druhé řadě pak brutalita, které museli čelit. Rozkazy, o kterých neměly ani tušení způsobily, že často nebyli bráni do zajetí, ale na místě vražděni. Jejich velitelé a hlavně političtí pracovníci pak byli stříleni okamžitě po zajetí. Navíc ti, co se do zajetí dostali - a od prvního dne to byly desítky později stovky tisíc vojáků – zjistili, že wehrmacht neví, co s nimi. Nebylo připraveno a buďme upřímní, že ani nemohlo být učiněno nic, co by dokázalo takové množství zajatců přemisťovat, střežit a hlavně jim zajistit základní životní potřeby. To prostě nebylo v silách bojujícího wehrmachtu. Zde jen jeden ilustrační obrázek
Obrázek


V třetí řadě to byla neuvěřitelná rychlost postupu
vysoce pohyblivých prvosledových německých jednotek. Celé sovětské divize, než se vzpamatovaly z divokého překvapení, zjistily, že jsou desítky kilometrů v týlu protivníka obklíčené jeho druhými sledy.

A nakonec to bylo mlčení jejich vůdce. Jejich bojové sestavy zasypávaly letecké pumy. Zabíjeli je samopalníci. Tanky hořely v beznadějně špatně organizovaných protiútocích. Letectvo téměř zmizelo z nebe. A jejich ikona, jejich symbol a jejich velký kormidelník mlčí. První kdo promluvil k šokovaným lidem v celé zemi byl Molotov. Pravda je, že Stalin se po nečekaném německém úderu dostal do velmi těžké osobní a psychické krize. Jeho vymyšlený, paranoidní svět se mu zhroutil a cítil se zrazený a podvedený. Nemohl pochopit, proč mu to Hitler udělal.

Navíc si uvědomil, že na tom nese velkou vinu on sám. Možná mu hlavou probleskovalo jeho nekompromisní odmítání reality. Možná si vzpomněl, jak na jeho příkaz byl decimován velitelský sbor jeho armády, která nyní hynula pod pásy německých tanků a ve smršti dělostřelecký paleb a leteckých náletů. Jeho krize podle záznamů byla hluboká a dlouhá. Až 2. července 1941 byl schopen reagovat na situaci.Ale první, co ho ten den potkalo, bylo zděšení. Když za ním jeho nohsledi Sapošnikov, Buďonnyj, Berija, Mechlis a Molotov a další došli s tím, že je potřeba začít jednat, dostal strach, že si pro něj jdou za účelem jediným, který si uměl představit. Aby ho postavili ke zdi a za jeho nepopiratelnou vinu na katastrofě ho po právu potrestali. Jen to, že k tomu nedostali ani v pěti odvahu zajistilo, že to potom on mohl bez práva dělat druhým.

Zatímco v nejvyšším stranickém vedení trvala panika, katastrofa na frontách dosahovala rozměrů jaké si nikdo neuměl představit. Od samého počátku museli sovětští vojáci čelit protivníkovi, který je předčil ve všem, co je pro vedení války nezbytné. A mimo to museli čelit něčemu co nečekali. Zlobě národů, které Sovětské Rusko násilně sdružilo ve svém područí. Sovětský voják nechápal, proč mu Ukrajinec, Lotyš či Moldavan raději plivne do tváře, místo toho, aby mu podal sklenici vody.

Sovětský voják netušil, že v této válce byl několikrát zrazen vlastní vládou a nevěděl, že bude zrazen v jejím průběhu a po jejím skončení několikrát. V čem tyto „zrady“ spočívaly?

A/ Poprvé byl zrazen, když sovětský svaz odmítl přistoupit k mezinárodně uznaným dohodám, které měly jakýmsi způsobem korigovat vedení války a hlavně s válečnými zajatci. Podle stalinského pohledu na věc každý, kdo se nechal zajmout nepřítelem bez toho, že by se zkoumaly okolnosti, byl považován za zrádce se všemi důsledky pro něj a od druhého roku války i pro jeho rodinné příslušníky. Tím se ztratila poslední možnost zamezit kruté smrti hladem, upracováním a ozbrojenou likvidací milionů sovětských válečných zajatců. Já osobně si neumím představit to, že se nějaký režim mohl zříci svých zajatých vojáků.

Ale na druhou stranu Stalin nepotřeboval zajatce. On potřeboval hrdiny, co se vrhají se zápalnou lahví pod tanky a které je možno hnát do útoku proti německým vojákům. Ale přiznat existenci zajatců? Starat se, aby v zajetí přežili? Proč – byli to už zbyteční lidé. Ale hlavně by to byli svědkové a to miliony svědků zahanbujících porážek. A toto ustavení o vlastizrádcích zavinil svojí slepou poslušností Bucharin. Z jeho pera, vedeného stalinismu loajálním mozkem, pochází odstavce ústavy z roku 1936, které dopředu zničily miliony lidí.

Ale jako vše v SSSR i zde režim po válce popsal stav jinak než chtěl.

Používal se kdoví proč – v tisku a při soudních procesech - při popisech nedávných událostí termín: Izmennik rodině.

Gramaticky i logicky měl ale být používán termín: Izmennik rodiny, jak ostatně do ústavy Bucharin správně napsal.

Je to vlastně jen jazykový stín, ale rozdíl ve významu je zásadní. Zatímco ústava používá termín, který lze přeložit do češtiny jako vlastizrádce nebo zrádce vlasti, stalinský a dlouhou dobu po válce veškerý sovětský tisk používal termín, který aniž by to státní moc chtěla, lze přeložit jako zrazený nebo opuštěný vlastí. Tak se nakonec nazvaly věci pravými jmény. Ti stateční lidé vlast nezradili. Vlast v tomto případě zradila je. Snad Ljubov potvrdí, co jsem zde snad ne moc složitě napsal.

B/ Podruhé byl sovětský voják zrazen tím, že vlast, za kterou byl ochoten položit život, zavinila vším svým potenciálem represí, hlouposti a nereálných pohledů na možnosti země naprostou neschopnost své vlastní armády v boji. Tedy tím, že tato milovaná a obdivovaná vláda udělala vše co mohla proto, aby k této katastrofě došlo. Jde o tyto skutkové podstaty, pokud bych chtěl tento díl zrady pojmenovat právně:

Primo:
Stalin a jeho vláda zbavily armádu relativně schopných velitelů, inženýrů techniků - viz represe v důstojnickém sboru v letech 1937 až 1939

Jistě každý víte o tom, že v letech 1937 až 1938 za pouhých 15 měsíců Stalin nechal zničit velitelský sbor celé armády a vojenského námořnictva. Možná ale nejsou až tak známá čísla. Podle knihy Dmitrie Volkogonova, TRIUMF A TRAGÉDIE, kterou považuji za seriozní pramen, protože jsem zjistil, že většinu faktů zde uvedených lze dohledat i v jiné literatuře, jsou uvedené strašlivé údaje o likvidaci důstojnického sboru Rudé armády.

Bylo popraveno:
3 z 5 maršálů
13 z 15 velitelů armád
8 z 9 admirálů flotily a admirálů prvního stupně
50 z 57 velitelů armádních sborů
154 z 186 velitelů divizí

Dále byl téměř zlikvidován politický aparát armády a k tomu bylo popraveno 11 z 11 náměstků komisaře obrany a 98 ze 108 členů nejvyšší vojenské rady.

Dále pak bylo zabito, odsouzeno k dlouholetým trestům a nebo propuštěno z řadové služby 43 285 důstojníků.

Všechno to byli lidé vzdělaní, vojensky zdatní a často s velkými bojovými zkušenostmi. Velení se ujal kdo byl po ruce. Bez nejmenší možnosti získat zkušenosti nebo potřebné vzdělání. Když se na to podíváme takto, vidíme, že slušně vyzbrojeným, ale špatně vycvičeným vojskům vlastně neměl kdo velet v boji. Většina schopných a zkušených velitelů a náčelníků štábů byla postřílena nebo kácela na Sibiři stromy.

V den německého útoku jen 7,1 % velitelského sboru Rudé armády mělo vysokoškolské vzdělání, 55,9 % středoškolské, 24,6 %, mělo rychlokurzy organizované tak že se vybral civil - třeba učitel a za dva měsíce velel praporu. A byl jeho problém jak si s tím poradí.12,4 % velitelského zboru pak nemělo vojenské vzdělání vůbec. K čemu to vedlo, ukázala válka s Finskem. Na nápravu pak už nebylo dost času.

Ruský historik Roj Medvěděv přímo napsal, že nikdy v historii žádná armáda neutrpěla takové ztráty na důstojnících jako Rudá armáda v době míru. A půjdeme dál.

Secundo:
Stalin a jeho vláda zastavila budování obranných rajonů a hlavně vysunula vojska do nechráněných prostor, bez pro obranu nezbytné, infrastruktury

Tertio:
Stalin a jeho vláda svými rozkazy a vyhrožováním persekucí při jejich porušení zabránila chytřejším velitelům vyvést vojska z posádek, opevnit se, rozptýlit letecké síly a rozmístit tankové síly na hlavních směrech do bojových sestav.

Kvarto:
Ale nejhorší, co Stalinova vláda udělala, byl nezabrzditelný gigantismus, který i to, co z dobrých dob zůstalo zachováno, rozředil tak, že výsledek byla čerň ubohosti, nekompetentnosti a zoufalství.

Příklad si ukážeme na tankových a mechanizovaných silách. Reorganizace těchto sil byla zahájena v roce 1940 pod vlivem ohromujících úspěchů německé panzerwaffe v květnu a červnu 1940 v západní Evropě.
Původně měly být sovětské tankové síly členěny do samostatných motorizovaných divizí a samostatných tankových brigád. Pod jistým šokem, které z úspěchů německých sil sovětské vrchní velení utrpělo, bylo naprosto neadekvátně rozhodnuto o výstavbě mechanizovaných sborů. Tyto sbory měly postupně integrovat až 50% sovětských ozbrojených sil.

Dne 6. července 1940 bylo vydáno vládní nařízení číslo 1193 - 464, které určovalo početní stavy a organizaci mechanizovaného sboru. Měl být tvořen:
- dvěma tankovými divizemi
- motorizovanou divizí
- motocyklovým plukem
- automobilním praporem
- spojovacím praporem
- letkou pozorovacích letadel
Podle této vize měl mít sbor 1047 tanků, 267 obrněných vozidel včetně 37 548 vojáků všech kategorií. Pokud by vše fungovalo podle představ sovětského velení, mělo v krátké době vzniknout 8 mechanizovaných sborů a dvě samostatné tankové divize, které měly sdružit 9148 tanků a 2352 obrněných automobilů.
Mimo tato mohutná seskupení pancířů však nadále mělo existovat 36 tankových brigád s celkovým počtem 8202 tanků. Termín naplnění této vize pak byl 1. leden 1941!!!!!

Tehdy mělo být v těchto silách soustředěno až 17 350 tanků. To bylo více než měl celý svět dohromady. Ale ani zde se to nezastavilo. Každá sovětská jezdecká divize měla mít tankový pluk o 64 tancích a každá střelecká divize tankovou rotu o 16 tancích.
Reálné počty veškeré obrněné techniky k 1.lednu 1941 dosáhly počty tanků 23 367 kusů všech typů podle jiných pramenů k 21.červnu 1941 pak 23 312 kusů. K tomu cca 4350 obrněných automobilů.

Je neuvěřitelné, že sovětský průmysl toto všechno dokázal vyrobit. Nebudu se zabývat kvalitou. Ale kusy byly vyexpedovány. Zásadní problém byl ten, že nebyl k dispozici personál. Podle plánů rozvoje ozbrojených sil měla mít Rudá armáda v roce 1939 kolem 12 000 řidičů tanků první linie - tedy bez započtení záloh. Jen o rok později dvojnásobné počty.Takový skok počtů není možno zajistit v žádné armádě na světě ani dnes s možnostmi, které nám dává dnešní věda a technika.

Ale to není to hlavní. Důležití u tankových jednotek jsou velitelé.V roce 1939 bylo potřeba necelých 150 velitelů na klíčové funkci velitele tankového praporu. O rok později jich bylo potřeba už 450 a k tomu 44 velitelů tankových pluků. Ti měli velet kolosům o počtech více než 200 tanků. Zamysleme se:

Jak dlouho trvá vychovat kvalitního velitel tankového praporu?

A jak dlouho to trvá u velitele pluku?

Praporům pak v době největší krize veleli nadporučíci a kapitáni s dvouletou praxí velení rotě.

Navíc v lednu 1941 nastoupil do funkce náčelníka generálního štábu Georgij K. Žukov a toto šílení se ještě navýšilo. Nikdo se nezatěžoval tím, jak tyto nesmyslné plány naplnit. Vyrobit tanky ještě šlo. Ale nikdo neřešil jejich servis, logistickou podporu a hlavně výcvik těch, co tuto techniku měli používat v boji.A tak to dopadlo tak, že nakonec byl počet sborů ještě navýšen na třicet . Takže podle navýšených plánů měla mít Rudá armáda nakonec až 31 950 tanků. Potřeba velitelů tankových praporů vzrostla na 600 a dokonce 150 velitelů tankových pluků. Díky těmto naprosto nesmyslným plánům došlo de facto ke zhroucení bojeschopnosti tankových sil. Bylo to dáno rozředěním velitelského sboru, technického personálu a osádek tanků spojených s neschopností zajistit potřebnou logistiku - třeba nikdo nebyl schopen říci jak zajistit potřebný počet kusů cisternové techniky.

Jenže vraťme se k části, kde píšu o likvidaci důstojnického sboru. Co myslíte, našel by se mezi těmi 43 285 popravenými, propuštěnými ze služby a zavřenými potřebný počet schopných velitelů pluků a praporů? Možná ano možná ne, ale šance zde byla. Toto vše, co jsem právě uvedl, by mělo snad přesvědčivě prokázat, že zpochybňování osudového dopadu likvidace velitelského sboru Rudé armády na její bojeschopnost, není na místě.

Totéž potom můžeme říci o letectvu, dělostřeleckých jednotkách a ženijním zajištění boje. Ale budeme pokračovat.

C/ Třetí zrada byla skryta v tom, že i když velice brzy bylo jisté, že Rudá armáda po počátečních ztrátách není schopná konkurovat wehrmachtu, sovětské velení trvalo na obraně obrovských prostor i za jakoukoliv cenu. Přitom i dobře informovaný laik pouhým pohledem na mapu viděl, že to skončí katastrofou. Díky tomuto postupu, který opomíjel mínění velících generálů přímo v poli – ti byli obviňováni ze zrady, panikaření a kdovíčeho - přinesl obrovská Martova pole celých armád a frontů.

To, jak se na zahájení války proti SSSR díval protivník, ukáže tento citát z hlášení, náčelníka generálního štábu pozemních vojsk Wehrmachtu generálplukovníka Haldera. Napsal:

„ Útok německých vojsk zastihl protivníka nepřipraveného. Bojové sestavy protivníka nebyly připraveny na obranu, v mnoha případech se nedá o bojových sestavách mluvit vůbec.Jeho vojska byla v pohraničním prostoru rozptýlena na rozsáhlém území a připoutána k ubytovacím prostorům. Ochrana hranic byla slabá.“

Důsledek těchto, jak jsem to nazval zrad, bylo to, že Rudá armáda utrpěla šok a začala se hroutit. Tempo útočících jednotek bylo takové, že už první den se v hlubokém, německém týlu ocitly desítky tisíc sovětských pohraničníků a vojáků jednotek Rudé armády.

Zdá se, že celé prapory i pluky zmizely z operačních map, aniž by si jejich vojáci užili to poslední štěstí vojáka, vzít s sebou alespoň jednoho nepřátelského vojáka.

Morálka se rozpadala rovnoběžně s rozpadem struktury útvarů a jednotek. To není z mé strany kritika sovětských vojáků. To je smutné konstatování důsledků nadvlády byrokracie, donucování a lží a z toho plynoucího strachu a chybného řízení na všech úrovních.

Vznikalo mnoho kotlů různých velikostí a byly zajaty desítky a poté stovky tisíc vojáků a později toto číslo dosáhlo milionový rozměr. O naprostém kolapsu pak svědčí i to, že padlo několik set a bylo zajato 52 ruských generálů a to dokonce i technických a týlových služeb. Z těch známějších jmen bych mohl uvést generály Lukina, Ponedělina, Karbyševa, Tchora a další a další. a to vše do 7. ledna 1942.

Rudá armáda také začala zároveň sklízet plody národnostní brutality a stalinské národnostní politiky. Z bojových jednotek začali mizet napřed jednotlivci, desítky, stovky a nakonec celé tisíce vojáků neruského původu.

Jako první začali odcházet příslušníci pobaltských národů. Mnoho z nich zachytilo zprávy, že jejich původní vlast – tím myslím kteroukoliv ze tří nedávno připojených republik, byla obsazena německou armádou. Tito inteligentní a přirozeně stateční lidé věděli, jak se jejich spoluobčanům vedlo od prvního dne obsazení Rudou armádou, za kterou ihned přišla ČEKA. Zatýkání, mučení, popravy na dvorcích věznic a masové deportace. A možná i věděli, že jedinou starostí jednotek NKVD nebyl boj s wehrmachtem, ale před tím, než sami odejdou do hlubokého týlu, měly jediný cíl – zlikvidovat všechny politické vězně ve svých věznicích a lágrech. A to také důsledně dělaly.
Tito vojáci pak hledali svou budoucnost ve službách vlastnímu národu a nemálo se jich připojilo k německému represivnímu aparátu. V té době ještě věřili v to, že s německými vojáky přijde i německý pořádek, možnosti a prosperita.

Po pár dnech začala destrukce útvarů a jednotek, kde bylo velké zastoupení vojáků ukrajinského původu. Největší počet dezercí byl u vojáků pocházejících ze západní části Ukrajiny. Navíc ihned po přechodu fronty začalo vznikat na ukrajinském území silné hnutí, které mělo v plánu úplné odstranění sovětské moci a ustavení samostatné a suverénní Ukrajiny.

Stejně se zachovalo i velké množství příslušníků národnostních menšin a malých národů, hlavně z jihu Sovětského svazu. Zde lze hlavně jmenovat Tatary, Kalmyky a hlavně kozáky. K těm se musím vyjádřit trochu podrobněji.

Kozáci po dlouhá staletí vytvářeli na Dněpru, Donu, Kubáni a později na Sibiři, svébytnou společnost. Byli vždy – tedy až na pár výjimek - oporou carské vlády a aktivně se zúčastňovali bojů za rozšíření vlády Ruska o sousední území, zejména na Kavkaze, Sibiři a ve Střední Asii. Vztah k půdě, víře a carovi formoval i jejich záporný poměr k sovětské vládě. Po upevnění sovětské moci pak kozáčtí emigranti a také ti, kteří zůstali v Rusku, přišli o vše, co bylo smyslem jejich života: o cara, o půdu, vlast i víru. Měli společné důvody k nenávisti sovětů. Jenže vývoj světových dějin až do r. 1941 jim nedával naději na změnu. Po napadení SSSR hitlerovským Německem byla postupně obsazena Ukrajina, Donbas i Kubáň a severní Kavkaz. Objevila se naděje. Proč?

Již počátkem srpna 1941 shromáždil major Ivan Kononov, velitel 436. pluku své jednotky a vyzval je k přechodu na německou stranu. Souhlasili všichni s výjimkou komisaře. A tak celé jednotky cca 2 tisíce vojáků, přešly dobrovolně do německého zajetí, aby tu nabídly své služby v boji proti bolševikům. Sám Kononov byl donský kozák, člen komunistické strany od roku 1927, jenž bojoval v zimní válce, kde dostal řád Rudého praporu. Němci nabídku Konovova a jeho vojáků přijali a Kononov se zvláštní plnou mocí začal objíždět zajatecké tábory a vyzýval všude kozáky ke vstupu do osvobozenecké armády. Do měsíce byl schopen postavit Kozácký oddíl 600 - Kosaken Abteilung 600, později přejmenovaný na 120. kozácký pluk, respektive 5. pluk donských kozáků. Kononova Němci povýšili na plukovníka a později i na generála. Vytvoření kozáckého pluku prošlo denním rozkazem velitele pozemního vojska.

Kozácké oddíly vznikaly od léta 1941 takřka po celé délce fronty. Nejčastěji byly označovány jako kozácké setiny – vytvářeli je jednotliví velitelé armád, divizí i menších jednotek bez oficiálního schválení vrchním velením. 6. října 1941 povolilo vrchní velení wehrmachtu týlovým velitelům při jednotlivých skupinách armád vytvářet v rámci zabezpečovacích divizí kozácké jednotky. Od konce ledna 1942 tento souhlas získali i velitelé armád a sborů. Nejvíce kozáckých útvarů si vytvořila skupina armád Mitte 1. února 1942 dal Adolf Hitler výslovný rozkaz k využívání kozáků při bezpečnostních povinnostech v týlu. Ale zde bych se dostal mimo vytyčený časový rámec.

Paradoxně tak lidé, kteří vždy byli vojenskou a duchovní oporou Ruska, se stali jeho nepřáteli a do doby, než byli v dalším průběhu války přesunuti na západní válčiště, napáchali hodně zlého. Když po válce přišlo účtování, bylo nekompromisní a kruté. Krutost vůči zajatým vojákům Rudé armády u těchto jednotek - tedy kalmyckých, kozáckých a tatarských, byla příslovečná. V boji byli urputní a nebrali zajatce. Pokud i ano, byli tito mučeni a vražděni.

Opatření? Typicky stalinské. Příslušníci těchto národů byli vyloučeni z osádek moderní techniky, letectva a pokud to bylo jen trochu možné, byli převedeni z bojových jednotek do týlových sekcí a místo boje dřeli jako nosiči, skladníci a kopáči polních opevňovacích objektů.

Je zajímavé, že mezi běloruskými občany sovětského svazu bylo toto odpadlictví poměrně malé a i když německému okupačnímu aparátu sloužilo i těchto lidí hodně, nevytvořili jednotky polního charakteru. Na druhou stranu jejich velké množství bojovalo proti partyzánům a bohužel se podílelo na masovém vyvražďování běloruských vesnic.

Nakonec i Rusů dezertovalo překvapivě velké množství. Byli to lidé, kterým sovětská moc zle ublížila - potomci takzvaných kulaků, příbuzní obětí represí i lidí, které sovětská moc ožebračila a zbavila důstojnosti. Najednou viděli světlo na konci tunelu. Bohužel ani tito lidé nevěděli, že jsou pro přišlou německou okupační moc, lidmi druhé a kdovíjaké kategorie. Mělo přijít vystřízlivění, ale ještě bylo brzy.

Sovětský voják také prošel něčím, co bych nazval krizí ze ztrát.

Rudá armáda, pokud vůbec dostala možnost bojovat, díky neschopnosti velitelů, bojovala neuvěřitelně špatně. Neustálé vyhrožování vysokých velitelů nutilo velitele nižších stupňů bojovat stylem, který ztráty přímo vytvářel. Když například v červenci 1941 převzal velení vojsk Západního frontu Timošenko, měl snahu vytvořit souvislou frontu a na té se bránit. V té době by ale bylo účelnější pokusit se vyprostit vojska obklíčená v Bělorusku. Výsledek byl ten, že v Bělorusku bylo zajato několik stovek tisíc vojáků a Timošenko stejně se svým frontem v obraně neuspěl. Nesmyslné manévry vojsk způsobovaly chaos, který velitelé řešili beznadějnými čelními útoky.

Toto vše vytvářelo v poli vražedný chaos. Sovětský voják na jakémkoliv stupni tuto válku nečekal. Ani nemohl a podle rozhodnutí Stalina ji ani čekat nesměl. Málokteré střetnutí či větší bitva probíhalo podle smysluplného plánu. Vojáci nevěřili svým velitelům a měli strach plnit jejich rozkazy. Navíc neustálé dezerce, sebepoškozování a děsivé ztráty vedly k tomu, že začali ztrácet víru v možný úspěch ve válce. Velká část jich přestala věřit, že mají šanci přežít.

Jsem přesvědčen, že od poloviny srpna toho strašného roku jich s přesvědčením a vírou v dobrý konec bojovalo jen málo.

Hlavní motivací byl strach. Ten byl čtyřčetné podstaty:


- strach z neznámého osudu. Do začátku září netušili, co se stalo s jejich zajatými druhy.

- strach z tajné policie – zuřila děsivá válka, hynuly statisíce lidí, sovětské zřízení se otřásalo v základech, ale tajná policie neustále zatýkala, vyslýchala a popravovala staré i nově objevené nepřátele lidu, takzvané zbabělce a panikáře.

- strach z vlastních důstojníků. Tento strach měl několik atributů:

+ strach z jejich krutosti - nemálo vojáků vidělo, jak jejich velitelé vlastnoručně popravují vlastní vojáky, pokud se jim zdálo, že je to potřeba. Těch poprav byly tisíce a tisíce.

+ strach z jejich neschopnosti. Ten byl odrazem předchozího vytlučení důstojnického sboru Rudé armády. Nezkušení a nevzdělaní nástupci mrtvých a zavřených prostě nedokázali velet v krizových situacích svým jednotkám a útvarům a navíc při vědomí své neschopnosti měli strach z nadřízených, který je vedl k rozkazům, které jejich vojáky vystavovaly hromadným ztrátám.

+ strach z toho, že je tito důstojníci opustí v boji. Nebyl to řídký jev a bylo zaznamenáno velké množství jednotek a vyšších celků, kterým se jejich velitelé ztratili. Ne vždy šlo o bojové ztráty. Šlo i o zbabělost a z toho plynoucí dezerce a útěky do týlu.

- strach z nepřítele. Jednotky, útvary, sbory armády byly drceny letecky, dělostřelecky a vytrvale útočícími pozemními jednotkami. Neustálý ústup podrýval morálku snad nejvíce. Vojáci opouštěli jedno postavení za druhým a neustále byli v těžkém stresu. Stres byl spouštěč strachu.

Další motivací byl stud. Myslím si, že vojákovi, který dvacet let musel poslouchat nabubřelé fráze o odpovědnosti k vlasti, muselo být strašně stydno, když opouštěl vesnici za vesnicí, město za městem a gubernii za gubernií, pokud to řeknu postaru. Ten stud musel být hluboký a musel ty, ve své podstatě statečné lidi, ochromovat. Jak jim asi bylo, když večer po bezvýchodném boji omdlévali únavou, usínali a říkali si – a zítra budeme muset odejít i odtud.

Poslední motivací, která mě napadá, asi byl obyčejný vztek.
- Vztek na sebe, že neustále ustupuji.
- Vztek na mého velitele, který mě bude nutit do bezvýchodného útoku.
- Vztek na moji jednotku, že bojuje tak špatně, že musíme neustále vyklízet další a další postavení.
- Vztek na celý svět, který najednou není tak průzračný, jak se zdál. Všechny vznešené ideály, na kterých stál svět sovětského vojáka, mizely jeden za druhým.

Děsivé bylo, že se od sovětského vojáka očekávalo, že bude bojovat neustále dál a dál. Bez odpočinku, bez dovolené a bez nároku z boje vyjít jinak než jako raněný a nebo mrtvý. Jednotky a celé vyšší celky, které v této fázi války vstoupily do boje, byly odsouzeny k rychlé nebo pomalejší záhubě.

Když jsem dospěl až sem, musím se sám sebe zeptat: existoval ještě v této době ten sovětský voják tak jak jsem ho popsal v první práci na toto téma?

Myslím si, že ne. Alespoň ne takový ideální voják, kterého si vykreslil Stalin a jeho svita. Celá ideová konstrukce sovětského vojáka jako přesvědčeného obránce vlasti, šiřitele revoluce a nadšeného internacionalisty, se rozpadala jak špatně poskládaný hlavolam.

Na jedné straně docházelo ve stále bojující armádě k nadšenému nástupu do boje byť se tak chovaly jednotky, které ještě nepocítily na svých vojácích co to je úder německých vojáků. V týlu pod vlivem projevů Molotova i Stalina vypuklo nadšení a začal masový nápor dobrovolníků na rekrutační střediska. Lidé s bláhovostí a arogancí vůči útočníkovi, která plynula z neznalosti pravdy, proklamovali touhu hnát agresora zpět do Německa. V každé svazové republice se objevilo nemálo vlastenců, poctivých a čestných lidí a komunistů, kteří cítili potřebu bojovat proti útočníkovi a nehodlali strpět jeho přítomnost na pro ně posvátné sovětské půdě.

Na druhé straně se pod vlivem všeho, co jsem popsal, objevily příznaky rozpadu všech stalinských hodnot. V zemích připojených k Sovětskému svazu někdy i násilně, začal panovat dojem, že se blíží konec sovětské moci. Začala se šířit napřed šeptanda a hned na to vlna nadějí, že :

- sovětský režim, který nebyl přijat z vůle všech lidí, se začíná hroutit a lidé si budou moci říci své

- rolníci, kteří v mnoha případech válku uvítali jako osvobození od nesmyslné krutosti a soustavného ožebračování, začali doufat v lepší budoucnost. Doufali, že německý pořádek je zbaví bolševiků a hlavně kolchozů

- věřící, kteří svoji víru museli tajit, se začali shromažďovat u kostelů a čekali, kdy se jim dostane slova naděje a povzbuzení od některého dosud nezabitého kněze

Musíme vidět, že sovětský voják byl rekrutován z tohoto prostředí a i do bojových útvarů si tyto názory našly svoji cestu. Víru ve vítězství a nadřazenost sovětských ideálů neupevnilo ani to, že vojáci viděli, jak jsou jejich soudruzi, kteří jen naznačili jiné myšlení než bylo žádáno, zatýkáni a odváděni do zápolí politruky a příslušníky NKVD.

Staří vojáci, tedy ti, co pamatovali carskou armádu od samého počátku, věděli, že válku nelze vyhrát agitací a je jedno jestli agituje místní vedoucí stranické buňky nebo Molotov se Stalinem. Záložníci, kteří měli doma manželky a děti, měli obavu nastoupit ke svým jednotkám. Zprávy o rychlém postupu nepřítele, nezřetelné, nejasné a rozporuplné u těch, kteří žili blíže k hranicím, vzbuzovaly obavu o osud rodin, které by mohly zůstat na území nepřítele. Obavy mnoha z nich se brzy staly pravdivé.

Navíc jak se ukázalo, velmi rychle pominul prvotní šok z Molotovova prohlášení a lidé, kteří se necítili ohroženi v době, kterou považovali za alarmující, začali cítit potřebu se odvodům vyhnout. Je také zajímavé, že se začaly rozmáhat znaky paniky, odpadlictví a dokonce útěku z ohrožených oblastí u stranických orgánů a vysoce postavených členů strany.

Jako nejhrozivější se jevil stav, kdy se začaly objevovat mezi mobilizovanými muži názory, které dávaly na vědomí jejich odpor k náboru slovy: "Tato válka je proti Židům a komunistům. Proč bych tedy já, který nejsem ani jedno, měl za ně nasazovat krk?" Zde se projevil tradiční ruský antisemitismus, který měl někdy rysy až nebezpečně podobné tomu německému.

Přesto ale historie ukázala, že Rudá armáda bojovala. Bojovala přes všechny dezerce, přes všechny kotle a masakry. Bojovala přes neschopnost a zločinnou hloupost na všech stupních velení včetně těch nejvyšších. Namátkou si můžeme připomenout alespoň některé události na tomto poli smrti, ve které se evropská část Sovětského svazu proměnila

Obrana Brestu – litevského. Podle některých zdrojů byla tato pevnost bráněna urputně a po dobu několika týdnů. Jiné zdroje pak jako třeba například tento: http://www.valka.cz/clanek_11759.html pak tvrdí něco úplně jiného. Nedovedu posoudit co je pravda a co ne.

Minsko – Byalistocký kotel byla první katastrofální porážka Rudé armády. Dne 22. června 1941 zaútočily jednotky 3. pancéřové armády z východního Pruska směrem k Minsku. Stejným směrem útočila 2. pancéřová armáda z prostoru kolem Brestu - litevského. Kromě těchto vojsk se daly do pohybu i další pěší a motorizované sbory. Došlo k masivnímu útoku letectva. Proti těmto vojskům stála vojska Západního frontu pod velením generála Pavlova. Ten vydával rozkazy typu „ Rudá armáda neustupuje a proto nařizuji rozhodný útok na drzého nepřítele.“
Sovětské velení však bylo v chaosu. Chyběly zprávy o pohybu německých vojsk. Byly narušeny komunikace a vojska překvapená útokem nezvládala organizaci obrany. Ruské letectvo bylo v drtivé většině zničeno a sovětským tankům chyběly pohonné hmoty. Značná část jich nebyla bojeschopná. Německá 2. pancéřová armáda pronikla do druhého dne 60 km do sovětského území a teprve toho dne se setkala s prvním pokusem Rudé armády o protiútok. Ten byl neúspěšný stejně, jako další útok o den později. 27. června došlo ke spojení 2. a 3. pancéřové armády východně od Minska a okruh obklíčení byl uzavřen. Německá vojska postoupila přes 300 km do hloubky sovětského území a vytvořila si dobré pozice na další útok směrem k Moskvě. Dne 28. června rozdělila německá vojska obklíčený sovětský kotel do dvou kapes. Dne 29. června 1941 padlo město Minsk do německých rukou. Pro Rudou armádu znamenala tato obrovská porážka šok. Údaje o sovětských ztrátách v operaci se značně rozcházejí. Prameny udávají počty v rozmezí 320 - 460 tisíc obětí, z toho 290 tisíc zajatců. Ztráty na technice dosáhly až 1400 děl, 2400 tanků a 1800 letadel. Možná to tak bylo, možná ne. Ale každopádně to byla předzvěst ještě horších událostí.

Bitva u Smolenska začala 10. července 1941, kdy vojska skupiny armád Střed polního maršála von Bocka obsadila Vitebsk. Němci se snažili podniknout obkličovací manévry, ovšem sovětským jednotkám se podařilo uniknout z obklíčení. Rudá armáda se soustředila na další obranné boje a působila německým jednotkám relativně velké ztráty. Dne 30. července podnikly jednotky pod vedením generála Žukova úspěšný protiútok u Jelni, při kterém poprvé od začátku války dokázaly obsadit území, které bylo předtím ovládané nepřítelem. Počátkem srpna 1941 zahájily tankové síly wehrmachtu obkličovací manévr. Část bránících se sovětských vojsk ve dnech 5. - 6. srpna obešly a obsadily Smolensk. V obklíčeném kotli zůstalo 300 tisíc rudoarmějců. Dalším obklíčeným sovětským jednotkám se podařilo uniknout díky úderům posil vojsk Západního frontu a díky tomu se podařila zkonsolidovat další obranná linie před Moskvou. V prostoru u Jelni pokračovaly další boje a dne 10. září přešla Rudá armáda do strategické obrany. Přestože Němci zajali ve skrumáži kolem Smolenska asi 300 tisíc vojáků, ukořistili 3 tisíce tanků a stejný počet děl, stálo je to samotné velké ztráty, když přišli o tisíce mužů a značné množství techniky.

Obkličovací operace u Kyjeva. Hlavní útok německých vojsk na pozice Rudé armády začal 23. srpna 1941. Sovětská vojska, jimž velel maršál Buďonnyj - tohoto přestárlého hrdinu občanské války nazývali jeho podřízení za jeho zády mužem s minulostí ale bez budoucnosti.- nedokázala reagovat na bleskové akce wehrmachtu, i když měla co do počtu vojáků početní převahu. Jednotky se dostaly brzy do obklíčení a 13. září Stalin neschopného Buďonného odvolal z velení armády. Obranu Kyjeva potom řídil generál Kirponos, který však již katastrofě zabránit nemohl. Některým sovětským jednotkám se díky hrdinství a odvaze jejich velitelů podařilo z obklíčení probít a zapojit se do dalších bojů. 19. září byla nucena Rudá armáda opustit Kyjev a o den později padl generál Kirponos v boji s německými samopalníky, kteří přepadli jeho ustupující štábní kolonu. 26. září se vzdaly poslední zbytky obklíčených sovětských vojsk. Rudá armáda utrpěla zničující porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc vojáků. Němci ukořistili přes 400 tanků, 28 tisíc děl a minometů a 340 bojových letadel. Ale ještě nebyl konec.

Po katastrofě na Ukrajině u Kyjeva bylo potřeba zacelit díry ve frontě na jihozápadním směru, hlavně v oblasti Charkova. Na dvě obranné linie před Moskvou tedy rževsko –vjazemskou a možajskou se sil dostalo méně než se původně plánovalo. Navíc při pohledu na obranné uspořádání bere dech skutečnost, že místo jedné silné linie se zálohami na hlavních směrech, byly dvě linie a každé velel někdo jiný. Bylo to dáno dalším prvkem, na který se musíme podívat a to tím, že velkou část jednotek tvořili ozbrojení civilisté – domobranci. Katastrofální porážky neumožnily v té době jiný způsob doplnění ztrát. O bitvě, která se zde odehrála na podzim roku 1941 se doposud až tak moc relevantního neví. Je to i v tom, že ta katastrofa byla takového rozsahu, že údaje o jejím zrodu a rozměrech jsou doposud chráněny archivy Ruské federace.
Byly zrušeny a musely být znovu postaveny: 16., 19, a 20. armáda Západního frontu a většina velitelů 19 a 20. armády padla do zajetí se svými vojáky. Také 24. a 32. armáda ze Záložního frontu zanikly a byly zrušeny. V kotlích u Brjanska a Vjazmy padlo do zajetí snad až 650 tisíc vojáků. Oba fronty se rozpadly a v sovětské obraně zela díra široká 250 kilometrů. Jen nesmírné vypětí zbylých vojsk zabránilo wehrmachtu pokračovat v útoku na hlavní cíl, Moskvu.

Znovu se tedy musím zeptat : existoval ještě v této době ten sovětský voják tak jak jsem ho popsal v první práci na toto téma? Opakovaně píšu že ne. Ale něco zůstalo zachováno. Z celé ideové konstrukce sovětského vojáka zůstal jen obránce vlasti. A navíc zde pod Moskvou už nešlo o sovětského vojáka. Díky tomu, že v polovině prosince ztratila Rudá armáda asi 4,5 milionu vojáků a přes všechny mobilizace jí jich zůstalo ve zbrani jen 2,3 milionu, nastal stav, kdy Rusku poprvé v historii došly lidské zdroje schopné okamžitého nasazení. Navíc na území ovládaném německou armádou zůstalo téměř 90 milionů sovětských občanů. Jaká tedy nastala změna? Těžko říci, ale pokusím se alespoň identifikovat vše, co se změnilo.

Národům z jižních oblastí Sovětského svazu nebylo možno úplně důvěřovat. Ukrajinci, Pobalťané a Bělorusové byli v německé okupační sféře. Následující období proto tíha války dolehla z 90% na ruského vojáka.

Rudá armáda si zaslouží větší uznání za zastavení wehrmachtu, než se jí obecně pod klišé o generálech bláto a zima, dostává. V listopadu a prosinci sovětský voják bojoval se zbytky hrdosti a přemírou zoufalství, až se sebevražednou statečností. Docházela munice a docházely zbraně. Ve víru ničivých bitev se nedostalo potřebné publicitě neuvěřitelnému logistickému manévru, který nemá v dějinách válek obdoby. Mluvím o demontáži a přesunu na východ a opětné montáži mimo dosah nepřítele stovek výrobních závodů klíčového významu. Ale jejich výroba se teprve rozbíhala.

A v té době bojovali vojáci generála Hoepnera s rudoarmějci ve městě Istra a zjistili, že jejich blesková válka se nějak změnila. A to netušili, že se z Dálného východu během podzimu přesunulo do moskevské oblasti 13 divizí – střeleckých, tankových a motorizovaných. Tyto divize se připravovaly na první zlom této války. Ale než nastoupily do útoku, na bojištích se odehrávaly scény jako z apokalypsy.

Třeba 113. střelecká divize byla během 6 měsíců dvakrát po zničení v srpnu 1941, celá postavena znovu a opakovaně zničena. Podruhé tak byla zničena v říjnu 1941, kdy z celé divize přežilo pouhých 300 vojáků. A potřetí se tak stalo v únoru 1942, kdy vykrvácela v marných útocích proti už konsolidované německé obraně. Říjnová oběť této divize vynikne o to více, když si uvědomíme, že její zničení zdrželo postupující německou armádu v daném úseku až na dva dny.

A v týlu řádila tajná policie. Jen v říjnu bylo v Moskvě zatčeno 130 tisíc lidí pro nedodržení vojenských předpisů a z toho jich bylo 5 tisíc označeno za nepochybné dezertéry a 12 tisíc bylo obviněno z vyhýbání se vojenské službě.

Takový rozmach dezercí ukázal naprosto jasně, že pouhá represe nedokáže udělat z obyčejných lidí hrdiny. Počty rozsudků zastřelení neustále rostly a jejich brutální nárůst vyděsil i vrchní velení. Zvláště šokující byla vražedná arogance rudých komisařů. Běžně jim prošlo zastřelení vojáka jakékoliv hodnosti. Často se ani nepodařilo zjistit, proč tito lidé byli zabiti – jednou to byla nezdvořilost - a byl zastřelen major. Podruhé ten samý komisař zastřelil vojáka jen proto, že kouřil. Když se zdálo, že Rudá armáda se zhroutí, padlo rozhodnutí změnit represe za přesvědčování. Ale represe nebyly úplně opuštěny.

Proč tedy sovětský či v této době už ruský voják bojoval s nasazením, které někdy udivuje? Bylo to dáno těmito skutečnostmi:

X - Celkovou otupělostí k válce jako mlýnu na maso a potlačení pudu sebezáchovy

XX - Do povědomí bojujících vojáků se poprvé dostaly informace, co se vlastně děje na okupovaných územích. Německá hloupost, která nedokázala přijít na nic jiného, než na represe mnohem brutálnější, něž latentní stalinistický teror, proměnila okupované území v pole smrti. A první informace už prosákly- někdy to byly vojáci, kteří se probili s jednotkami i po mnoha týdnech z obklíčení. Jindy to byli partyzáni nebo hlídky hloubkového průzkumu, které přinášely neuvěřitelné zvěsti o masakrech desetitisíců zajatců, komplexní likvidaci židovského obyvatelstva a mučení, které se vymykalo chápání. Jméno Zoja Kosmoděmjanská, příslušnice diverzní skupiny, byla zajata, mučena a pověšena. V Pravdě byl zveřejněn snímek jejího těla, kdy jí při mučení byl dokonce uříznut prs. Možná to tak bylo, možná ne, jako vše v té válce co má původ u sovětské propagandy, je nejasné. Ale pro vojáky to byl šok, který byl jejich politruky proměněn v nenávist jaká normálně ruské povaze není vlastní. Objevil se totiž nový fenomén. Byl nazván – výuka k nenávisti. Jeho hlásnou troubou či polnicí se stal drobný a do té doby nijak významný človíček. Byl to:

Ilja Grigorjevič Erenburg, ruský spisovatel, básník a publicista. Pocházel z židovské rodiny německého původu. Erenburg je znám hlavně díky svému působení za druhé světové války. Stal se autorem nekonečné série nenávistných článků, které podněcovaly nenávist ke všem Němcům bez rozdílu. Jeho článkům v novinách Pravda nebo Krasnaja zvezda se říkalo "kaťuše", aby bylo vidět, že mají na vojáky protivníka v konečném důsledku stejný vliv jako tato zbraň. Abyste pochopili, čemu byla mysl sovětských vojáků vystavena, uděláme si průřez jeho tvorbou v různých obdobích války.

Když se objevily první zprávy a to opravdu ověřené zprávy o zvěrstvech, která páchají Němci na okupovaném území SSSR, Erenburg psal:

"Nyní už víme, že Němci nejsou lidé. Nyní se slovo „Němec“ stalo jedno z nejhnusnějších nadávek. Nechte nás mluvit. Nechte nás se vztekat. Nechte nás zabíjet. Když nezabijete Němce, Němec zabije Vás. Odtáhne pryč Vaší rodinu a bude ji mučit v tom svém hnusném Německu. Když už jste zabili jednoho Němce, zabijte hned dalšího." A z takovýchto obrazů čerpal:
Obrázek
Když později utrpěl wehrmacht porážku u Kurska a sovětský voják viděl, že vítězství je možné, psal:

"Nezapomeň vojáku! Tam v Německu se skrývá Němec, který zabil tvé dítě, znásilnil tvou ženu, nevěstu a sestru, zastřelil tvou matku a otce, vypálil tvůj dům. Postupuj proti nepříteli s neutišitelnou nenávistí. Kvůli spravedlnosti a ve jménu památky všech, kteří byli povražděni fašistickými katany, je tvou povinností jít do doupěte bestie a fašistické zločince potrestat. Krev našich kamarádů padlých v boji, utrpení zavražděných, sténání zaživa pohřbených, neutišitelné slzy matek, tě volají k nemilosrdné pomstě."

"Němci budou proklínat hodinu, kdy vstoupili na naši půdu. Německé ženy budou proklínat hodinu, kdy porodily své syny - barbary. My nebudeme hanobit. My nebudeme proklínat. My budeme zabíjet."

Když pak Rudá armáda bojovala v Polsku a blížila se k německým hranicím objevil se tento text:

"Zabíjejte! Neexistuje Němec, který by byl nevinný, ani živý, ani dosud nenarozený. Uposlechněte příkazu soudruha Stalina a rozdrťte navždy fašistickou bestii v jejím doupěti. Zlomte násilím rasovou pýchu německých žen. Vezměte si kořist, na niž máte právo."

Mnoho historiků se domnívá, že krutosti, kterých se dopouštěla Rudá armáda při dobývaní Německa, byly inspirovány Erenburgovými texty. Němečtí vojáci se jistým způsobem této hlásné trouby nenávisti obávali a Goebles ve svých projevech používal termín když mluvil o strýčkovi Iljovi - Krvavý Erenburg.

XXX – Touha po pomstě. Když už vojáci věděli, jak bylo naloženo s lidmi na okupovaných územích a jak skončili jejich druhové ve zbrani, cítili přirozenou potřebu to nepříteli vrátit. A to nešlo jinak než v boji. Vědomí, že zajetí znamená smrt, způsobilo, že vojáci přestali spoléhat na možnou milost či slitování protivníka a stali se tak statečnější.

XXXX – U části vojáků zůstala zachována loajalita ke straně a vlasti a soudruhovi Stalinovi, kterou přenášeli do svého bojového nasazení. A přes všechno, čím sovětský voják do listopadu 1941 prošel, to nedokázalo z duší lidí vymazat.

XXXXX – nakonec to bylo to, co bylo pro stalinský režim normální. Němečtí pozorovatelé zjistili, že za liniemi řadových jednotek rudé armády, je vždy ještě jedna linie. Linie speciálních jednotek, která má jediný úkol - pobít ty, co by z boje ustoupili. To vedlo německé velení k závěru, že obrana vlasti nebo ideologie už nejsou nosnou motivací sovětského vojáka. Strach a nenávist tak vedly k tomu, že rudoarmějec bojoval s odvahou zoufalce, kterého nešlo porazit, bylo potřeba ho zabít.

Někdy to vedlo k mimořádným vojenským činům.

Za všechno, co by bylo možno, uvedu jeden příklad. Je to legendární bitva 16. listopadu 1941 u stanice Dubosekovo. Ten den vybojovalo svůj poslední boj 28 vojínů 4. roty 1075. pěšího pluku 316. pěší divize generálmajora Panfilova. Vojáci byli vyzbrojeni puškami, granáty a láhvemi se zápalnou směsí. Neměli ani tanky, ani dělostřelectvo. A Němci měli k dispozici 54 tanků. Operace německých tanků podporovaly dvě desítky minometných a dělostřeleckých baterií.

Před bitvou politruk Dijev pronesl slova, která obletěla celou zemi: ,,Rusko je veliké, ale ustoupit není kam - za námi je Moskva!" Hrdinové panfilovci zlikvidovali spoustu tanků, všichni do jednoho padli, ale nepřítele do Moskvy nepustili... Velitel Západního frontu armádní generál G. K. Žukov inicioval žádost o jejich vyznamenání. Rozhodnutím Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR byl každému z těch osmadvaceti udělen titul Hrdina Sovětského svazu in memoriam.

Možná to tak bylo možná také ne.
Viktor Suvorov, autor mnoha knih, který bývá poměrně často diskutován na vojenských fórech, vynaložil nemálo úsilí, aby ve své knize STÍN VÍTĚZSTVÍ tuto událost zpochybnil a snesl množství důkazů, že šlo o zločinecký tah propagandy. Nebudu dělat arbitra, nevím. Ale přikládám uměleckou představu posledního boje dvaceti osmi Panfilovců:
Obrázek
Pravda je, že v listopadu přes všechny potíže a množství obětí došlo k tomu, že se nakonec podařilo celou sovětsko – německou frontu stabilizovat a dokonce se podařilo dosáhnout i lokálních ale významných vítězství. I když to není přímo cílem této práce, předkládám tento denní přehled nejdůležitějších událostí na této frontě měsíci listopadu 1941:

• 1. listopad - sovětská vojska uskutečnila protiúder směrem na Budogošč, Gruzino s cílem obnovit obranu na řece Volchov. Obránci Tuly odráželi po tři dny útoky nepřítele, který se pokoušel proniknout k Moskvě od jihozápadu.

• 2. listopad - sovětská vojska vyklidila Simferopol.

• 3. listopad - sovětská vojska pod tlakem nepřítele vyklidila Kursk a sovětské letectvo provedlo nálet na Helsinky.

• 4. listopad - hlavní stan vrchního velení Rudé armády organizoval Sevastopolský obranný prostor, který byl svěřen generálovi Petrovovi a Kerčský obranný prostor v čele s generálem Batovem.

• 5. listopad - sovětská vojska podnikla neúspěšný protiúder směrem na Budogošč, Gruzino. Nepřítel obnovil útok na tichvinském směru. Začala rostovská obranná operace Jižního frontu. 9. armáda z Jižního frontu vedla boje na šachtinském směru. Nepřítel se snažil obejít Rostov na Donu ze severu přes Šachty. Začaly obranné boje sovětských vojsk s nepřátelskými svazky útočícími na Sevastopol. 2. partyzánská brigáda osvobodila kolem 300 obcí a ovládla území Dědovičského okresu Leningradské oblasti o rozloze 11 000 km2. Tak vznikl první „partyzánský okres“ v nepřátelském týlu.

• 6. listopad - Přímořská armáda ustupovala z išuňských postavení přes Krymské hory a podél černomořského pobřeží a dorazila do prostoru Sevastopolu.

• 7. listopad - v Moskvě se konala tradiční přehlídka Sovětské armády k 24. výročí VŘSR. Jednotky přímo z přehlídky odcházely na frontu. Hlavní stan vrchního veleni Rudé armády jmenoval velitele Černomořského loďstva viceadmirála Oktabrského velitelem Sevastopolského obranného prostoru. Bývalý ministr zahraničních věcí Litvinov byl jmenován sovětským velvyslancem v USA.

• 8. listopad - německá vojska obsadila Tichvin a přeťala železnici do Leningradu. Byly ale na druhou stranu zmařeny snahy německého velení spojit se s Finy na řece Svir a navíc byla německá vojska donucena zanechat dalších pokusů o útok na novošachtinském směru.

• 9. listopad - hlavní stan vrchního velení Rudé armády zrušil Brjanský front a hlavní síly Přímořské armády zakončily ústup do prostoru Sevastopolu.

• 10. listopad - sovětská 14. armáda Karelského frontu zlikvidovala nepřátelské předmostí na východním břehu řeky Západní Lica.

• 11. listopad - německé velení přisunulo k Sevastopolu XXX. sbor a znovu přešlo do útoku.

• 12. listopad - sovětská 52. armáda uskutečnila protiúder v prostoru Malaja Višera.

• 14. listopad - začal útok 49. armády Západního frontu v prostoru Serpuchova. Z praporů a brigád moskevských dělníků utvořena 4. a 5. moskevská střelecká divize. Rudé letectvo provedlo nálet na Královec a Rigu.

• 15. listopad - sovětská vojska odrazila nepřátelské útoky na Tulu.

• 16. listopad - začala druhá fáze německého „generálního útoku“ na Moskvu. Severní křídlo skupiny armád „Střed“ přešlo do útoku a jižní křídlo vyrazilo o den později. Sovětská vojska vedla obranné boje na klinsko-solněčnogorském směru. Cílem nepřátelských útoků bylo obklíčit pravé křídlo Západního frontu. 51. samostatná armáda ustoupila z Krymu na Tamaňtský poloostrov. Nepřítel obsadil téměř celý Krym a blokoval ze souše Sevastopol.

• 17. listopad - sovětská 49. a 50. armáda odrazily pokusy německého XVIII. armádního sboru o průlom jižně od Alexina, vedené s cílem přetnout komunikace 50. armády bránící Tulu. Německá vojska obnovila útok na Rostov na Donu ze severozápadu proti postavením 56. samostatné armády. Začal protiútok Jižního frontu u Rostova na Donu.

• 18. listopad - sovětská vojska sváděla na frontě od Tuly až po Bogorodinsk boje s německou 2. tankovou armádou, která se snažila zmocnit předmostí na řece Oka.

• 19. listopad - v prostoru obce Gusoněvo u volokolamské silnice na přístupech k Moskvě padl velitel 8. gardové střelecké divize generál Panfilov, velitel dříve citované 316. střelecké divize, která byla za mimořádnou statečnost v boji jmenována jako osmý svazek v této válce gardovou. Hitler stanovil za hlavní cíl pro rok 1942 dobytí Kavkazu a dosažení „ruské jižní hranice“.

• 20. listopad - sovětská 52. armáda dobyla Malou Višeru. V Leningradu popáté sníženy dávky potravin obyvatelstvu. Začala tzv. hladová blokáda Leningradu.

• 21. listopad - sovětská vojska na luganském směru zastavila nepřátelský útok severně od Kadijevky. Německá vojska vytlačila sovětskou 56. samostatnou armádu za Don směrem k Novočerkassku a obsadila Rostov na Donu. Tvrdá a obětavá obrana vedla k tomu, že německá 11. armáda byla donucena dočasně zastavit útoky na Sevastopol a Kerčský poloostrov.

• 22. listopad – byla otevřena ledová cesta někdy zvaná „cesta života“ přes Ladožské jezero, spojující Leningrad se sovětským zázemím

• 23. listopad - německá vojska obsadila Klin. Jižní front osvobodil stanici Bolšekrepinskou a postoupil o 25-45 km do týlu nepřátelského uskupení, které proniklo k Rostovu na Donu.

• 25. listopad – Sovětský svaz protestoval proti nelidskému zacházení se sovětskými zajatci v Německu. Eskadrové torpédoborce Severního loďstva „Gromkij“ a „Gremjaščij“ společně s britskými loděmi zaútočily na norský přístav Vardö.

• 26. listopad - začal protiútok sovětských vojsk jihovýchodně od Leningradu.

• 28. listopad - vojska 1. úderné armády zastavila útok německých vojsk, která překročila v prostoru Jachromy kanál Moskva-Volha. Velitel německé skupiny armád „Jih“ maršál Rundstedt odvolán z funkce. Na jeho místo jmenován maršál Reichenau, dosavadní velitel 6. armády.

• 29. listopad - Jižní front osvobodil Rostov na Donu.

• 30. listopad - Stalin schválil plán protiútoku sovětských vojsk u Moskvy. 1. úderná armáda zlikvidovala německý průlom u Jachromy.

Považuji to za jasný důkaz, že Rudá armáda a sovětský voják, přes oběť, jakou dějiny do té doby nepoznaly, přežili a začínají chytat druhý dech. Jak už jsem uvedl, v listopadu dorazily z Dálného východu od Dálněvýchodního a Zabajkalského frontu určené divize. Bylo jich celkově třináct. Když porazily do bojových sestav jim předurčených armád, vyvolaly pozdvižení.

Například u 16. armády generála Rokossovského se hlásil velitel 78. střelecké divize plukovník Běloborodov. Ta divize byla ve vzorném pořádku, na plných stavech, kompletně vyzbrojená. Byla dokonale vycvičená a secvičená. Její síla byla taková, že byla silnější než celý zbytek jmenované 16. armády. V těchto divizích na frontu dorazil ještě ten sovětský voják, jakého vychovala strana před válkou. Ale byl chytřejší – ledacos už o válce on a jeho velitel věděli. A byl také houževnatý a odolný proti špatným podmínkám.

Tyto divize a tento sovětský voják pak nesli hlavní tíhu sovětské ofenzivy, kterou 6. prosince zahájily čerstvé sovětské jednotky a místně dislobvané jednotky Rudé armády. Byly ničeny německé jednotky, němečtí vojáci se dostávali do zajetí. Před Moskvou zůstalo obrovské množství techniky, kterou Wehrmacht nestačil stáhnout zpět. Útok, který vedl Kalininský front, Západní front, Jihozápadní front, zahnal Němce o 150 - 300 km zpět. 16. prosince 1941 sice zakázal von Bockovi ústup, ale ten rozkaz fakticky nerespektoval, protože si byl vědom ohrožení armádní skupiny Střed. Německá vojska se po ústupu zakopala v předem připravených pozicích, kde se udržela. Žukov sice pokračoval v útoku, ale neuspěl, protože i jeho vojska se vyčerpala, potřebovala doplnit zálohy a zásoby a odpočinout si. Přiládám zajímavý obraz - fotografii utočících jednotek Rudé armády kdesi na tom obrovském bojišti v prosinci 1941:
Obrázek
Když ofenziva skončila, z těchto 13 skvělých divizí zbylo o málo více, než vzpomínka na jejich statečnost a záchranu Moskvy před obsazením nepřítelem.

Ofenziva skončila 7. ledna 1942. Na jejím konci oba vyčerpaní protivníci udělali každý sám významný objev:

- Rudá armáda zjistila, že pokud se pořádně připraví a použije jinou taktiku než jen čelní útoky proti kulometům, může svého protivníka porazit.
- Německá armáda pak zjistila, že toto tažení je jiné než mělo být a jako bonus i to válka nekončí a hned tak končit nebude.

Co závěrem k této pokračovací práci?

Snažil jsem se zde popsat jak se změnil sovětský voják, který ji začal po 20 letech stalinské výchovy 21. června 1941 do konce sovětské ofenzivy u Moskvy. Zbývá pokusit se odpovědět, jestli sovětský voják byl i po 6 měsících války stejný.

Začnu tím, že když jsem dal dohromady údaje ze dvou kvalitních pramenů což jsou:

Catherine Merridaleová: Ivanova Válka

Martin Gilbert: Druhá světová válka - úplná historie, zjistil jsem, že je vysoce pravděpodobné, že v době 21. června 1941 do 31.prosince 1941 byl ztráty čtyři a půl milionu padlých a zajatých. V tomto kontextu vlastně také mrtvých, protože z 2,5 milionu zajatých v této době se konce války dožilo podle odhadu Červeného kříže jen asi 8 % vojáků.

Na druhou stranu pak podle údajů v knize, kterou považuji také za relativně spolehlivý zdroj, kniha L.. B. Harta s názvem Válka z druhého břehu, bylo přiznáno v době od 21. června 1941 do 31.prosince 1941 vrchním velením wehrmachtu 248 000 padlých a 62 000 zajatých Německých vojáků.

Tyto ztráty jsou tak neuvěřitelně nesouměrné, že můžeme odpovědně říci, že Rudá armáda byla téměř zničena. Zrovna tak můžeme se stejnou odpovědností říci, že sovětský voják tak jak si ho vysnil a vychoval Stalinův režim, zmizel. Buď padl v boji, nebo zemřel v zajetí. Ti, co přežili zranění a vrátili se do bojových sestav, tedy přežili toto 6 měsíční období, pak byli úplně jiní vojáci než ti, co válku začali. Jestli je to pravda, tak otázku jaký potom tedy byl sovětský voják v dalším období války, se pokusím řešit v dalším pokračování této práce.

Mimo citované zdroje jsem dále použil tyto knihy:

Alexandr Maslov : Padlí sovětští generálové
Alexandr Maslov : Zajatí sovětští generálové
Alexandr Solněžicin: Souostroví Gulag, první až třetí díl
Jiří Fidler: Osvoboditel
David M. Glantz: Srpnová bouře
Karel Richter: Případ generála Vlasova
Liddel Basil Hart: Dějiny druhé světové války
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 11/5/2009, 20:38, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Vynikající rozbor. Nicméně by mě zajímalo srovnání se situací 10.května 1940 na západní frontě. Proč francouzská armáda a potažmo francouzský voják byl prakticky poražen během několika týdnů a přitom jde o úplně jinou armádu, která nezažila exesy obdobné, jako Rudá armáda. Jakou roli hrála v obou případech roli prostá morální převaha Wehrmachtu?
Uživatelský avatar
Mantra
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1018
Registrován: 19/2/2008, 08:57
Bydliště: Platan

Příspěvek od Mantra »

U frantíků toho bylo víc najednou.

Celkové klima ve společnosti po zkušenostech z WWI nebylo připraveno na další válku a krveprolití. Byla tam obrovská nechuť válčit.

Vyšší velení absolutně zkolabovalo. A pak když němci překazili všechny spojenecké plány na obranu, tak asi morálka upadla do bahna.

K tomu velmi účinné použití luftwaffe a bylo vymalováno.

Taky si myslím že se k tomu přidala i nemožnost někam ustoupit - ustupovat, což rusům hodně pomohlo.
Obrázek
"Will screw them hard, fast, and in an elegant manner."
Major General Haim Bar-Lev 1967
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Oni ty popravený sovětský maršálové jsou dneska z mě nepochopitelných důvodů kapánek idealizováni, ale já bych to radši nepřeháněl. Kdo z nich přežil a kdo byl popraven?
Přežili Vorošilov a Buďonnyj. Ačkoli to byli nepochybně zdatní Stalinovi "anální alpinisté", oba se úplně bezvadně historicky znemožnili do roku 1942.
Popraveni byli Tuchačevskuj, Jegorov a Bljucher. Co byli zač? Bljucher to za cara dotáhl na svobodníka u trénu, on vlastně bojoval až proti Wrangelovi na Krymu. A to nemělo s "normální" válkou nic společnýho - to byly spíš loupežný výpravy na rolníky a občasný srážky ozbrojenejch gangů. Tuchačevskij byl něco podobnýho. Dokud "bojoval" proti rolníkům, tak mu to šlo. Ale sotva narazil na početně slabou, špatně vyzbrojenou, ale profesionálními důstojníky vedenou polskou armádou, dostal takovej nářez, že se radši stal "vojenským teoretikem". Do dějin vstoupily jeho objevné hlášky jako třeba "moderní armáda potřebuje tanky" (kdo by to byl řekl, že?) nebo "voják musí umět ovládat svou zbraň" (kdyby to byl věděl Napoleon... :D ). O Jegorovi toho moc nevím, ale dá se předpokládat, že i jeho hlavní kvalifikací byla recitace z děl nesmrtelného Lenina a tím to haslo.
Co se týče obrany Brest-Litevsku, tak to je asi taky jakási menší mediální bublina. Obrana se definitivně zhroutila už za týden. Za tu dobu měli Němci 482 mrtvých a 1 000 zraněných, sovětské ztráty za stejnou dobu činily 7 000 zajatců, odhady počtů mrtvých se všelijak liší. Z toho se dá usoudit, že - samozřejmě s porovnáním s masakry tou dobou právě probíhajícími - byl Brest-Litevsk v podstatě piknik.
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 12/5/2009, 12:11, celkem upraveno 1 x.
さようなら。
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Maršál Bljucher rozhodně zkušenosti s "regulérní válkou" měl a to jednak ze svého nasazení v Číně a pak v roce 1938 u jezera Chasan.
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Bljucher byl považován za odborníka na Dálný východ, alespoň tak je to uváděno i v novějších publikacích.
S Tuchačevským to může být všelijaké, ale asi je fakt, že se díky němu přerodila Rudá armáda v mechanizovanou armádu (alespoň částečně), disponující větším počtem tanků než měl k dispozici zbytek planety.... a ještě by to možná nestačilo....
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Buhele
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 14/2/2009, 21:35

Příspěvek od Buhele »

Pátrač:tradičně výborné
Jen malá chybička "Případ generála Vlasova" je od Richtera a ne od Hubáčka

adPanfilovci:
http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9F%D0% ... 1%86%D1%8B
Mě to přijde jako blbost už od začátku. 54 tanků a 20 baterií-to je divize.Celá divize útočí na úsek jedné čety?

adČistky:
Nevím,nevím.Ale jedna věc-kdyby nešli ke zdi(tím myslím nejvyšší velitele) tak by ve svých funkcích tvrdli až do toho roku 1941.
Kdo z "hlavounů" Wehrmachtu z roku 1937 zastával obdobně vysokou funkci v roce 1941?
Šel by Timošenko,Žukov Mereckov a další tak rychle nahoru kdyby jim tam Tuchačevskij,Bljucher a jiní "zacláněli"

adČekisté střílejcí ustupujcí:
-od 22.6. do 10.10.1941 bylo orgány NKVD popraveno 10 201 přslušníků Rudé armády
-za stejné období vojenské tribunály odsoudili 994 000 rudoarmějců přičemž 157 593 bylo popraveno
Takže zhruba každý 13 sovětský voják byl souzen.
Jinak ta čísla určitě nejsou přesná.Jednak chybí většina 4/4 roku 1941.Jednak se sovětům musela při ústupech a obklíčení stratit spoustu dokumentů.

adZajatci:
Němci si s tou masou tak nevěděli rady,že začali zajatce už měsíc po začátku války propuštět(nemalá část zajatých Poláků a Francouzů trčela v lágrech do konce války)
-podle nařízení náčelníka generálního štábu 11/4590 bylo propuštěno 318 770 zajatých rudoarmějcůY(vesměs Pobalťanů a Ukrajinů).A to za necelé 4 měsíce(od 25.7. do 11.11.) po kterých bylo nařízení zrušeno.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Pánové děkuji za vaše pohledy i připomínky. Pokusím se na některé odpovědět a další nenechál ležet také, jen si to musím více promyslet.

pane radecky - pokud bych se měl pokusit odpovědět na Váš dotaz, asi by to vyžadovalo podobně rozsáhlou práci jako tu co jste přečetl. Na to nemám sílu - tedy mám ale ne v nejbližších dnech. Myslím si, že pro začátek bych souhlasil s Mantrou. Celý problém vidím složitější, ale jádro je schováno ve strašlivých zažitcích z I. světové války. Pokud najdu energii pokusím se něco o francouzkém přístupu k válce sepsat.

Destroymane - nevím. Jistě s odstupem se hlavně historikové krátce po smrti Stalina pokusili najít vše co šlo, aby na něj přehráli maximum viny a likvidace ddůstojnického sboru je k tomu ideální.

Pokud bych se měl já vyjádřit k těm třem tak bych asi i potvrdil Tvé postřehy. Pouze u Bljuchera bych oponoval - považuji ho za se všech maršálů SSSR před válkou za nejschopnějšího. Dost jsem ohledně toho napsal ve vláknu

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2052

Osobně si myslím že Tuchačevský a Buďonnyj za debakl na polské frontě nenesli hlavní vinu. V té době se objevili jiní, kteří si mysleli, že válce rozumí lépe a hlavně bylo potřeba se zviditelnit. Nesmyslné řízení ze strany Trockého a Stalina, to je hlavní důvod porážky od Poláků. Jistě z Tuchačevského ani Buďonného to vojenské genie nedělá, ale nejsou první ani poslední v dějinách, kteří doplatili na idioty a později zločince ve vedení země. A není to jen výsada SSSR.

Vem si třeba - kdo poslouchal De Gaulla ve Francii? Koho zajímalyjeho apely a plány na vybudování profesionálního 100 tisícového plně motorizovaného zvěna? Byl za blbce a jen se díval jak jeho vlast - a on byl vlastenec zhlouby své vojácké duše - katastrofálně prohrává.

Navíc válku nevyhrávají maršálové - to jsou ikony a otravové. Válku vyhrávají velitelé pluků, brigád a praporů kvalitně řízení veliteli divizí a sborů. Snad jsem napsal dost jasně, že si myslím, že pro bojovou připravenost tankových sil chyběli hlavně velitelé tankovch praporů a pluků. Maršálové pro jejich použití v boji mohli udělat jediné - nechat těmto nižším velitelům volnější ruce a hlavně jim zajistit logistiku a vzdušnou podporu. Neudělali ani to.

Co se týká Brestu - litevského skutečně nevím. Proto jsem uvedl i ten zdroj který poměrně pečlivě celou bublinu jak jsi to trefně nazval podrobil tvrdé kritice.

Buhele - opravu jsem provedl a strašně se :oops:

Panfilovci - jak říkáš a jak jsem i napsal - nevím jak to bylo. Ale je pravda, že v knize od "muže bez příjmení" Baurdžana Momiš-uliho, který napsal knihu: ZA NÁMI MOSKVA, která mapuje část bojové cesty 316. střelecké divize až po smrt jejího velitele generála Panfilova o této události není ani slovo, což je skutečně zvláštní.

Podstatně prokazatelnější je boj poručíka Šironina o stanici Bezpalovka v březnu 1943. Tam je to podobná záležitost ale ne tak zpochybnitelná. Myslím si, že i existuje kniha Pětadvacet široninců. Pro nás je to zajímavé v tom, že tito vojáci svým bojem pomohly vytvořit časový prostor pro přípravu obrany našeho praporu v Sokolovu.

Čistky - Buhele, já si fakticky nemyslím, že katastrofální stav velení v Rudé armádě byl způsoben třemi mrtvými maršály. Jádro vidím v těch desítkách tisíc nižších velitelů.
A co se týká růstu hlavounů - kdekoliv se uvolní nosné místo někdo se musí povýšit aby ho mohl obsadit. V tom bych neviděl nic zvláštního a ani bych nepodezíral Žukova že si takto uvolnil cestu nahoru. Tím netvrdím, že jsi něco takového napsal.

Poslední odstavec je pro mě novinkou. Mohl by jsi to více rozebrat? A dokonce to koresponduje s mým názorem na přístup podřízených národů k válce.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 15/6/2011, 15:17, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Buhele
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 14/2/2009, 21:35

Příspěvek od Buhele »

adČistky:Otázkou je jestli bylo tolik velitelů opravdu zlikvidováno...
http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_12052.html
Osobně bych viděl stavbu oborvského množství nových svazků jako tragičtější než čistky.

adZajatci:Moc se nerozepíšu,přebralj sem to z knížky kde je to jako ilustrace stavu RA v létě 1941.
Osobně to považuju za samotatnou akci gen.štábu,který reagoval na mimořádné množství zajatců...
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Buhele - ten článek znám. Už tady k němu proběhla rozprava ale nejsem si jistý kde přesně. Nemůžu jeho obsah zpochybnit, nemám k uvedeným zdrojům přístup.
Poněkud mě odrazuje to že jeden pramen je V.Suvorov kterého nepovažuji za seriozní zdroj.

Zatím tedy zůstanu na svém ale jsem přístupný čemukoliv. Jenže pak je zde kardinální problém. Pokud tedy má pravdu daný článek- co bylo příčinou této katastrofy?

Jestli bylo důstojníků tolik tak to mohlo potom být jen to, že vzhledem k moc velkému nárůstu armády jak jsem dokazoval na tankových silách prostě nebylo kdy nabrat zkušenosti a tedy důsledek byl stejný.

Prostě se ty nůžky rozevřely moc. Je otázka zda právě nyní zveřejňované práce ruských historiků jsou pravdu přesné. Tedy pokud Tito tvrdí že se všem x-desítek let lhalo jestli se dnes říká pravda. Potom bych musel s lítostí svoji práci předělat což by nebyl problém protože se jedná jen o dílčí segment. Nebo a to hůře ji celou smazat jako zavádějící a nepřesnou. Takže jsem na rozpacích. Co bys poradil kolego?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Vallun
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 546
Registrován: 12/2/2009, 08:23

Příspěvek od Vallun »

Pátrač - Viktor Suvorov je velmi složitá otázka, rozhodně se nejedná o nezpochybnitelný prament, ale stejně tak se nejedná o prament lehkovyvratitelný a obávám se, že pravda bude někdy mezi ním a oficiální ruskou historiografií. Každopádně je poctivé jeho odlišná stanoviska alespoň zmínit.
Ve válce: Rozhodnost; Po porážce: Vzdor
Po vítězství: Velkomyslnost; V míru: Dobrá vůle

sir Winston
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Jestli můžu radit, nech to tak jak to je, Pátrači. Pustil ses holt do spekulativního tématu, kde objektivně měřitelná pravda neexistuje.
Kdo to vlastně je "sovětský voják"? To je přece burjatskej lovec stejně jako petrohradskej advokát anebo černomořskej rybář. Každej člověk je zkrátka jinej a i když se lampasáci všech zemí o jakousi unifikaci mužstva snažej odnepaměti, do jedný škatulky se lidi prostě zapasovat nedaj.
Tohle je zkrátka tvůj pohled na věc. Kdyby to psalo sto lidí, každej to napíše jinak. Tak to je.
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Destroyman - ano, to je pravda. Proto tak důsledně používám termín sovětský voják aby v tom bylo všechno - lidé od Ukrajiny až po Kamčatku a Archangelska po Kavkaz. Zloděj, dělník i věděc a nakonec i zločinec kterého poslali na smrt aby se ho zbavili, pokud těžkým zraněním nevykoupí svoji jakousi vinu. Politický vězeň, komunista i nestraník. Tak jak existoval výraz sovětský člověk tak existoval i termín sovětský voják. Snad je aspoň trochu vidět, že to nebyl jen nějaký ufoun, ale člověk se svýmy plány, nadějemi a potřebami. Že sehnali všechny dohromady , propláchli jim hlavy a pak je poslali zemřít.

A trvalo rok a půl než znovuvystavěná Rudá armáda začala být schopná hrát s wehrmachtem alespoň trochu paritní roli.

Sovětský pokus u unifikaci byl ale jiný než v jiných armádách. Vyžadoval naprostou poslušnost jednomu jedinému člověku, který si komunistickou idologii upravil k obrazu svému a člověk z jeho myšlení zmizel - zůstalo stádo a výprodej bídy.

A Destroymane nejvíce mě šve, že po práci na obou těch pojednáních jsem dospěl k názoru, že není možná objektivita a už vůbec ne pravdivá informace. Takže s Tebou musím souhlasit - nechám to být ale rozmyslím se jestli se pustit do dalšího období, které jsem chtěl věnovat době od ukončení ofenzivy u Moskvy do dne kdy první sovětský voják překročil státní hranici SSSR.

Vallune - poctivé by to bylo ale já jsem na jeho práce poměrně alergický a připadají mi úmyslně tendenční aby tento důstojník KGB dokázal proč musel zradit svoje chlebodárce. Ale pokud se toho ujmeš rád si přečtu pojednání na téma Viktor Suvorov a jeho vidění sovětských/ruských dějin.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Vallun
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 546
Registrován: 12/2/2009, 08:23

Příspěvek od Vallun »

Pátrač - Dobře víš, že to nejde, neb bych se neubránil tomu, aby z toho nevzniklo Vallunovo vidění významu SSSR ve druhés větové a obávám se, že takový flame-war by si s Velkou vlasteneckou v ničem nezadal:)

Rozhodně nepopírám,že Suvorov tendenční je, místy až hamba, ale prost ěměl přístup k určitým informacím, o kterým se nám ani nezdá. Je samozřejěm třeba k němu přistupovat kriticky, ale neopomíjel bych jej - byťr Ti nci nebrání uvést otevřeně své názory na něj.

Pokud dje o článek, ej nesmírně zajímavý, ale ty dvě třetiny, které jsem zatím stihl přečíst dle mého tak úplně nekorespondují s názvem:/ Jako analýza vlivů na Rudou armádu to prakticky nemá chybu, ale přijde mi, že to až příliš málo mluví o tom, jaký sktuečně byl její nejmenší a pro načalstvo nejméně hodnotný prvek...
Ve válce: Rozhodnost; Po porážce: Vzdor
Po vítězství: Velkomyslnost; V míru: Dobrá vůle

sir Winston
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Vallun - myslím že se tam všude prolíná ale zaroveň uniká vidění. Tedy ten sovětský voják. Je to tak jak to s ním bylo. Jeho vládce tedy velkého koridelníka zajímala jen masa a to čím ji ovládat nebo zdeptat. Jednotlivce odmítal vidět pokud se zrovna nedíval do zrcadla.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Buhele
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 14/2/2009, 21:35

Příspěvek od Buhele »

Pátrač:Nehleď na obtíže a pokračuj.V dnešní době kdy jsou regály knihkupectví plné pamětí "kameraden s SS" je tohle téma o to lákavější.
A navíc tebou výborně spracováno.

adSuvorov:Začínám být alergcký na "ale prost ěměl přístup k určitým informacím, o kterým se nám ani nezdá"
Ukažte mě kde odkazuje na informace ,které získal jako příslušník GRU...
Čtl jsem drtivou většinu toho co od něho v češtině vyšlo a na něco takového jsem ani jednou nenarazil....
Buhele
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 14/2/2009, 21:35

Příspěvek od Buhele »

"Bylo přímo zakazováno provádět mobilizační a takticko-operační kroky."
Pátrači co je:
-předčasné ukončení školního roku ve vojenskýchškolách a akademiích a rozeslání absolventů k útvarům
-povolání 800 000 na mimořádné cvičení(cca 1/6 Rudé armády)
-"vyprázdnění" vnitrozemských vojenských okruhů a rozmístění jejich jednotek ve východních částech okruhů příhraničních

Než "mobilizační kroky"?
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Díky za velmi zajímavou sociálně-historickou studii.
Patřím ke generaci, kterou ve školách krmili vyprávěnkami o nezdolném a uvědomělém hrdinství sovětských soldátů. Nechci tvrdit, že takoví nebyli (minimálně někteří), ale realita všedního dne byla zjevně přece jenom někde jinde.
Asi před rokem se mi dostal do rukou (a do DVDčka) ruský seriál "Trestní prapor". Nechci ho tu nějak rozebírat a hodnotit, ale už jeho samotný vznik podle všeho naznačuje, že pro samotné Rusy je tohle hodně bolavé a kontroverzní téma, a asi jim bude ještě nějakou dobu trvat, než se s ním vypořádají.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji kolego za ocenění a nyní k tomu co jsi nahodil:

Mohlo by se to nazvat i mobilizační a takticko operační kroky. Ale:

- ukončení výuky absolventa a jeho odeslání před dokončením školy a výcviku je hloupost a ten člověk zůstal někde na půl cestě, pro bojové použití je jeho hodnota malá

- povolání 800 tisíc vojáků do sestav vojsk je sice opticky velká síla ale podobně se Rudá armáda chovala při všech velkých cvičeních a manévrech a brala se to jako součást běžného výcviku vojsk.

- vnitrozemské okruhy byly opravdu vyprázdněny nebo odešly síly vyčleněné pro posílení příhraničních okruhů? Nevím to jistě a proto se ptám. Pokud by byl vyprázdněny, tak by vznikla široká mezera a to se nestalo.

Pokud to bylo myšleno jako mobilizace mělo to nedostaky, které vypadají spíše jako úmysl. Tedy šlo o to ukázat opticky posílení příhraničních okruhů ale ne tak, aby to vypadalo jako uvádění armády do plné bojové pohotovosti. A skutečná bojová schopnost byla tristní.

Třeba dne 2. února 1940 vydal velitel 60. horské střelecké divize rozkaz ve které nařídil organizovat střeleckou, politickou taktickou a právní přípravu - pologramotných velitelů v divizi mezi nimiž výslovně citoval i velitele praporů. Dovedeš si představit pologramotného velitele praporu? Takže ukončení studií a marška do bojových jednotek byla začatá velitelská katastrofa.

Na druhou stranu měla k 22.6. 1941 tato divize plný stav dopravní trakce tedy automobilní dopravy čímž byla téměř unikátní. Za nasledný měsíc bojů však 4/5 této trakce nenávratně ztratila a nakonec byla zničena v kyjevském kotli.

Proti úplným mobilizačním opatřením mluví hlavně tyto skutečnosti:
- nebylo mobilizováno národní hospodářství zdůvodu doplnění armády automobily a traktory. Bylo to i proto, že probíhala sklizeň obilí.
- nebyl zahájen převod potřebných podniků na válečnou výrobu
- nebyla provedena diverzifikace zásob z okruhových základen k jednotlivým zásobovacím stupňům

Z operačně taktických opatření nebylo uděláno nic co by skutečno mohlo pomoci odrazit nebo alespoň významně zpomalit útok wehrmachtu.
- jednotky na dohled a dostřel od hranic zůstaly odkryty a měly povoleno budovat jen vyloženě lehká polní opevnění
- není potřeba psát o letectvu které zůstalo v podobě terčů na střelnici
- dělostřelectvo zůstalo ve většině případů v kasárenských objektech nebo shromaždištích a nebylo schopno zahájit podporu vlastních vojsk dříve dříve než po několika hodonách - a to už pro příhraniční divize nemělo cenu.
- přímo u vojsk díky neřešené logistiky doplnění municí byl munice nedostatek a nebylo kde vzít další

Takže všechno co píšeš je pravda ale myslím si, že z důvodu přesvědčení že Němci jen haraší se nesmělo nic dotáhnout do konce.

Je pravda, že vojska na jihozápadním směru byla v lepším stavu ale to bylo tím že SSSR zabral Bukovonu a Besarábii a Rumunsko otevřeně mrčelo a říkalo že to tak nenechá.

Takže takto.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Buhele
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 14/2/2009, 21:35

Příspěvek od Buhele »

adAbsolventi:
Hloupost to určitě je.A přesto to udělali....

adVnitrozemské okruhy:
Během 2.čtvrtletí 1941 bylo zformována 6 armád na základě vojsk vnitrozemských okruhů:
16.-nezjištěno
18.-Charkovský
19.-Severokavkazský
20.-Orelský
21.-Povolžský
22.-Uralský
24.-Sibiřský
28.-nezjištěno

Přičemž tučně označené byli součástní "Frontu záložních armád"(zřízen rozhodnutím politbyra večer 21.6.,velitel maršál SSSR S.M.Buďonyj)

Jinak nevím.Průmysl na válečný režim převeden nebyl.Ale bylo třeba ho převádět? Nedivil bych se kdyby jeli "válečně" i v" míru".
Auta a traktory převedeny nebyli.Proč?Podle mě měla sklizeň přednost.
Dělostřelectvo v kasárnách.Nevím.Ale u 4.armády Západního frontu(Brest-Litevsk) byla většina dělostřelectva(armádní dělostřelectvo,dělostřelectvo sboru,dělostřelectvo 2 v Brest umístěných divizí) rozmístěna ve výcvikových prostorech.
A ty nebyli ani 10 km od hranic.
Jinde mohla být situace jiná.

A ještě něco-12.6. dostal Oděský,Kyjevský,Běloruský a Pobaltský VO rozkaz připravit frontová velitelská stanoviště.Štáby jednotlivých okruhů dostali 19.-21.6. rozkaz se na ně přemístit.
Naposledy upravil(a) Buhele dne 12/5/2009, 20:22, celkem upraveno 1 x.
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“