Yamato a Musashi - japonská monstra

Japonské lodě, ponorky

Moderátor: jarl

Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Scrat »

Yamato a Musashi - japonská monstra

Obrázek
Když 29. prosince 1934 předal na jednání v Londýně viceadmirál Isoroku Yamamoto listiny jimiž Japonsko oficiálně vypovědělo Washingtonskou smlouvu pěti velmocí z roku 1922 znamenalo to jediné. Buď se v průběhu následujících dvou let podaří uzavřít nějaký kompromis nebo závody v námořním zbrojení propuknou s novou silou. Britové skutečně v krátké době signatářům „Washingtonu“ nabídli jednání a konference začala již po necelém roce (9. 12. 1935).
I přes dostatečný čas na přípravu se však dospělo k jedinému a to že další kolo rozhovorů bylo odloženo na 6. ledna následujícího roku. Krátce po zahájení však japonští vyjednavači vedení admirálem Osami Naganem přišli s požadavkem plné parity s americkým a britským námořnictvem a když se setkali s odmítnutím opustila jejich delegace již 15. ledna jednání a vrátila se do vlasti.

Tyto události byly logickým vyústěním kroků podnikaných již celá léta [1] jak špičkami japonských ozbrojených sil tak i samotným císařem. Pro císařské námořnictvo však znamenaly velmi významný posun a to že počínaje lednem 1937 již není limitováno jakýmkoliv konstrukčním omezením a může si stavět co a kolik bude chtít. Jedním z prvních kroků bylo definitivní zrušení rozhodnutí o náhradách starších plavidel [2].

Všechny tyto snahy však zarazily politické události. 26. února 1936 došlo v Japonsku k pokusu o převrat. Několik vysokých důstojníků a politiků bylo zavražděno, po několika dnech byla tato svým rozsahem nevelká „rebelie“ potlačena [3], Premiér Okada (podařilo se mu uniknout atentátníkům) byl přinucen podat demisi a na jeho místo byl okamžitě jmenován Kōki Hirota . Vnitropolitická krize ale naplno zasáhla ozbrojené síly, do srpna 1936 bylo téměř 2 000 důstojníků armády a námořnictva propuštěno do zálohy a stovky dalších byly přeloženy na neatraktivní posty mimo japonské ostrovy.
Nový kabinet poté zcela přepracoval a 6. června 1936 (některé zdroje uvádějí 11. srpen) schválil novou koncepci obranné politiky.

Skutečné přípravy na obnovu japonského námořnictva však začaly již v roce 1934. První krok mimo stavbu dvou letadlových lodí a desítek menších plavidel předpokládal i zahájení projektových prací na dvou nových bitevních lodích.
Vstupní požadavky námořnictva byly poměrně odvážné: výtlak 60 000 tun, výzbroj 9*460 a 12 - 15*155 (nebo 8*203), rychlost minimálně 30 uzlů a dosah 8 000 mil při 18 uzlech. O těchto požadovaných parametrech však vědělo jen několik málo osob, oficiálně zveřejněné byly mnohem skromnější.
V té době byl šéfkonstruktérem japonského námořnictva kontraadmirál Kikuo Fujimoto. Jeho první nákresy nových bitevních lodí admirály velmi nadchly, doporučil loď o délce 290 m a výtlaku 50 000 tun vyzbrojenou dvanácti děly ráže 510 a šestnácti ráže 155 mm. Samotný návrh obsahoval mnoho pokrokových prvků jako například rozsáhlé svařování, kombinovaný pohon parními turbínami a diesely, mnohavrstevnou protitorpédovou ochranu doplněnou poloautomatickým systémem vyvažování lodě po zásahu torpédem nebo americký způsob pancéřování „all or nothing“.
Dva konkurenční projekty vypracované komodorem Ezakim představovaly sice větší ale naopak velmi konzervativně pojaté lodě. Srovnání je tady někde kolem.
Obrázek
Na jednání koncem srpna 1934 se zainteresované složky shodly na sice menším ale modernějším návrhu kontraadmirála Fujimota. Vzhledem k neexistenci navrhovaných 20'' děl však bylo doporučeno přezbrojit loď na slabší ráži 460 mm a pomocnou ráži podle potřeby posílit na 8*203 mm. Zároveň byla kvůli zjednodušení konstrukce zamítnuta možnost v budoucnosti osadit původně plánovaná 510 mm děla.

Potom se však do přípravných prací víceméně soukromě zapojil i svým způsobem geniální konstruktér Yuzuru Hiraga. Předložil předběžnou studii bitevní lodě o výtlaku 68 000 tun a rozměrech 277*40 metrů. Konstruktér se nechal inspirovat britskými bitevními loděmi třídy Nelson a po jejich vzoru soustředil všech devět děl ráže 460 mm (3*III) stupňovitě na přídi. Další parametry zhruba odpovídaly Fujimotovu projektu. Jedinou výraznou výhodou tohoto soustředění dělových věží do jednoho kompaktního bloku byl fakt že výrazně zkrátilo pancéřovou citadelu a výsledkem byla velká hmotnostní úspora, nevýhody však převažovaly. První a velmi vážnou komplikací bylo přetížení přídě, děla a pancéřování věží a barbet byly tak těžké že by bylo nutno řešit čím zatížit záď kvůli vyvážení plavidla nebo posunout věže hodně ke středu plavidla. Dalšími problémy se jevilo velké dynamické namáhání této části trupu při střelbě [6] a nemožnost palby děl ve směru zádě. Zdánlivou výhodou bylo že děla mohla pálit přes příď (a tím vystavovat palbě protivníka mnohem menší plochu trupu) kvůli možnému zásahu přes příď směrem k zádi by bylo nutno předsunout před věže velmi silnou pancéřovou přepážku a zároveň hodně zesílit palubu což by opět vedlo k problémům s podélným vyvážením plavidla.
Další práce na tomto projektu navíc ukázaly že pro toto řešení by bylo potřeba navrhnout trup o minimálních rozměrech 300*40 metrů. V květnu 1935 byla proto loděnice Mitsubishi v Kure dotázána zda je možné realizovat plavidlo o této velikosti a odpověď zněla že jsou limitováni rozměry 260*36 metrů. Cokoliv většího by vyžadovalo rozsáhlou, časově náročnou a velmi nákladnou přestavbu loděnice a proto byl Hiragův projekt odmítnut. Hiraga sám o něco později požádal o propuštění z armády a stal se rektorem tokijské univerzity.

Mezitím byl odvolán Fujimoto [7] a jeho nástupcem se stal kontraadmirál Kenji Fukuda. Ten pro urychlení prací použil jako základ Fujimotův projekt, zanedlouho však začal nacházet různá úskalí jež bylo nutno řešit.
Prvním problémem bylo rozsáhlé použití svařování, Japonci se už několikrát spálili a tak bylo rozhodnuto že tato technologie bude používána jen na málo namáhané prvky konstrukce [8]. Použití přibližně 6 milionů nýtů navíc však mělo za následek ne zrovna malý nárůst hmotnosti, jen na připevnění bočního pancíře bylo použito přes 16 000 konických nastřelovacích nýtů o délce 40 cm a průměru 4→2,8 cm.
Fukudův výsledný projekt dostal označení „A – 140“ a v průběhu následujícího roku se objevil v celkem 23 variantách!! Jednalo se o návrhy různé velikosti a výzbroje jejichž přehled je v následující tabulce. Zvláštností bylo že i Fukuda u některých použil již odmítnuté řešení se soustředěním hlavních děl na přídi a u některých navrhl i „nepostačující“ ráži 410 mm.
V červenci 1936 se zainteresované strany konečně shodly na verzi A – 140 F5 a došlo k vypracování finální varianty vyzbrojené devíti děly ráže 460 mm s konvenčním rozložením na přídi a zádi. Zároveň konstruktéři rezignovali na třicetiuzlovou rychlost, vyžadovalo by to strojovnu o výkonu minimálně 200 000 hp a stejně tak byl odmítnut i zprvu velmi nadějný nápad na kombinaci turbín a dieselů.
ObrázekObrázekObrázek
V březnu 1937 byly projektové práce dokončeny a finální výsledek byl zahrnut do plánu rozvoje loďstva [10]. Tento dokument byl v upravené podobě (35 000 tun a 9*410mm) předložen parlamentu a aby byly schváleny postačující prostředky byly do něj zahrnuty čtyři další fiktivní lodě.
Už 31. března byl dokument schválen a pod označením „Třetí doplňující program“ ho 4. listopadu podepsal císař. Na slavnostní položení kýlů obou jednotek bylo pozváno jen několik velmi vysokých politiků a důstojníků, nikdo jiný neměl mít ani tušení o tom jak mají být nové lodě obrovské.

Pár zajímavostí:

Nechci se zabývat samotným průběhem stavby těchto obrů jako spíše komplikacemi které ji provázely přičemž tyto bych popsal dvěma slovy „maximální utajení“. Všichni zaměstnanci dostali speciální propustky do loděnice a při vstupu do areálu nebo při jeho opouštění procházeli několikastupňovou kontrolou. Úroveň utajení byla do té doby neslýchaná ale dá se říci že velmi efektivní. Přestože ostatní mocnosti věděly že se v Japonsku staví něco mimořádného prvním Američanem kdo tyto lodě alespoň zahlédl byl Glen Donahue kapitán americké ponorky USS Flying Fish SS 229. Ponorka o Yamato zakopla 28. srpna 1942 v oblasti Truku a provedla neúspěšný torpédový útok. Protože Donahue nevěděl co to je za loď nahlásil že napadl bitevní loď pravděpodobně třídy Kongo. Tato zpráva ale pozornost rozvědky nevzbudila, všichni si říkali „ pravděpodobně Kongo, kdoví co viděl“. První přesnější nákres vypracovaný na základě výslechu zajatců se v ponorkářských příručkách se siluetami objevil až v srpnu 1943. Ale ještě v prosinci 1943 nebyl kapitán ponorky USS Skate SS 305 schopen říci co vlastně poblíž Truku trefil.
A první fotografii Yamata Američané získali až v únoru 1944 když dva PB4Y vyfotografovaly základnu Truk. Loď byla ale tak nezřetelná že zpravodajci zprvu mysleli že se něco tak rozměrného je asi „opevněný ostrůvek“.
V Kure byla velká část suchého doku zakryta dřevěnými zástěnami, přístřešky a narychlo postavenými skladišti, mnoho budov v blízkosti loděnice námořnictvo vykoupilo a jednoduše zazdilo. Stovky osob byly deportovány z města a všichni zaměstnanci loděnice se povinně stali příslušníky námořnictva aby bylo možné jim utajení nařídit (přičemž za porušení hrozily tvrdé tresty).
V Nagasaki ale toto nebylo možné, celé město je obklopeno pahorky z nichž je na loděnici dobře vidět. Proto bylo navrženo zakrýt celou oblast loděniště [11] zástěnami z konopných lan. Aby nákup potřebného množství lan (přes 400 tun) nevzbudil pozornost bylo přes několik prostředníků nakoupeno zhruba 500 tun konopí z nichž si námořnictvo upletlo lana samo. Způsobilo to však několikaměsíční nedostatek tohoto materiálu v celé oblasti.

Ale nestačilo stavbu utajit před nepřítelem, ani armáda nesměla vědět že něco podobného vzniká. V době kdy se válka v Číně stávala nekonečnou a hodně drahou kampaní obě složky ozbrojených sil bojovaly o finance a dodávky materiálu a námořníci museli předpokládat že armáda by v případném sporu o zdroje dostala přednost.

K těm „úsměvnějším“ situacím běhen projektování a stavby patřilo například to že konstruktéři navrhující elektroinstalace dostávali pouze plány jednotlivých sekcí které měli elektrifikovat ale nesměli se o své práci bavit ani mezi sebou. Každý tak znal jen svou část a při realizaci lodí z toho měli dělníci těžkou hlavu. Vedení totiž většinou nenavazovala na sebe a musely být použity stovky metrů provizorních propojek aby vše fungovalo tak jak má.
K méně úsměvným příběhům patřili zmizelí dělníci. V celé oblasti operovaly desítky příslušníků Kempeitai, stačilo aby se někdo ze zaměstnanců o lodích zmínil mimo loděnici a zmizel v celách tajné policie. Také mělo dojít k zatčení a „výslechu“ celé skupiny konstruktérů když se po ukončení směny nenašla kopie plánu jedné ze sekcí lodě. Po mnohahodinovém mučení byl výsledek ten že výkres byl omylem zničen při každodenní povinné likvidaci osobních poznámek techniků. Problémem však bylo že po tomto "výslechu" nebyla celá skupina schopna další práce a musela být složitě nahrazena.

Dalším problémem byla cena samotných lodí. Přestože si námořnictvo pomocí objednávky fiktivních lodí vytvořilo rezervu 39 milionů ¥ ukázalo se to jako málo. Dalších 53 milionů námořnictvo zaplatilo potají z jiných fondů, cena obou lodí se podle některých zdrojů vyšplhala na 282 miliony ¥. Je však nutno uvést že do částky je zahrnuta i stavba speciální transportní lodě Kashino určené k převozu dělových věží z Kure do Nagasaki.
Technický popis:

Trup a nástavby:

U bitevních lodí třídy Yamato byl tvar trupu specifický a velmi zavalitý, nikdo nic podobného nepoužil. Celkem bylo postaveno 50 modelů v měřítku 1:10 s nimiž konstruktéři týdny experimentovali v Tokiu ve speciálním čtvrtkilometrovém bazénu. Výsledkem byl široký trup s plochým dnem, výraznou příďovou hruškou a průběžnou palubou která byla v oblasti vlnolamu a první věže velmi výrazně prohnutá. Prvních cca 40 metrů paluby mělo ocelový povrch s protiskluzovou úpravou (na způsob slzičkového plechu) a bylo vyhrazeno pouze pro kotevní zařízení a manipulaci s ním. Další paluba byla kryta impregnovanými cypřišovými prkny až k třetí věži. Za obrovským vlnolamem se nacházely první dvě stupňovitě umístěné věže těžkého dělostřelectva a hned za nimi v superpozici na vysoké barbetě přední věž s děly ráže 155 mm.
Následovala velmi vysoká, typicky tvarovaná nástavba z jejíhož středu vyrůstal mohutný, k zádi skloněný komín. Kolem něj byla na šesti speciálních balkonech na úrovni prvního a druhého patra rozmístěna těžká protiletadlová výzbroj a nad nimi dálkově řízené světlomety. Na obou bocích se na palubě na úrovni komína nacházely další dvě věže s pomocnou výzbrojí Dále následoval také k zádi skloněný komplikovaný stožár a záložní velitelské stanoviště. Za nástavbou byla poslední věž 155 mm umístěná také na velmi vysoké barbetě a za ní třetí věž s těžkými děly. Na úrovni zadní věže končilo i dřevěné obložení paluby.

Celá záď byla vyhrazena pro manipulaci s palubními letouny. Mimo samotného asi dvacetimetrového konce lodi byla ocelová paluba s protiskluzovou úpravou pokryta spletí kolejnic na nichž se pohybovaly vozíky s naloženými hydroplány. Na samotné zádi byla paluba snížená o jedno patro a zde se nacházely dva katapulty, jeřáb a šachta kterou se vytahovaly hydroplány z podpalubního hangáru.
Zvláštností těchto lodí bylo i ukrytí všech šestnácti člunů ve čtyřech samostatných hangárech na zádi. Dva z nich obsluhoval jeřáb a ve zbylých dvou byly čluny zavěšeny na speciální kolejnici z níž byly po vytažení přímo spouštěny. Bylo to však nutné, při běžném umístění na nástavbách by je tlaková vlna po výstřelech hlavních děl [12] spolehlivě poškodila. Navíc byla nástavba natolik kompaktní (délka byla necelé 44 metry), členitá a využitá do té míry že na čluny a jejich jeřáby nezbylo místo. Jakákoliv manipulace s čluny však byla velmi problematická a tak je na několika detailnějších snímcích vidět že (občas) byly ukládány provizorně na palubu do okolí zadní dělové věže.

Při rekonstrukci Yamato provedené mezi 16. lednem a 21. dubnem 1944 v Kure byly obě boční věže s 155 mm děly odstraněny a jejich místo zaujala rozsáhlá konstrukce na níž byla na každém boku situována tři další dvojhlavňová stanoviště se 127 mm AA komplety. U Musashi proběhla obdobná přestavba mezi 2. dubnem a 10. květnem 1944. Jak byla časem zesilována lehká protiletadlová výzbroj byla celá struktura nástavby postupně ověnčena trojhlavňovými komplety ráže 25 mm.

Ani tvar samotné nástavby nebyl příliš obvyklý a vycházel z předlohy použité na bitevní lodi Hiei po její druhé modernizaci. V její přední části se nacházelo asi 11 metrů vysoké čtyřpatrové a v horní části silně pancéřované bojové stanoviště. Nad ním bylo dalších sedm pater nástavby (celková výška této konstrukce byla 26 metrů) zakončených dálkoměrem s optickou základnou 15 metrů a na samotném vrcholku ve výšce přibližně 37 metrů nad hladinou moře bylo situováno stanoviště řízení palby těžkých děl. Stejná sestava byla i na vrcholku zhruba 10 metrů vysoké zadní nástavby, zdejší dálkoměr však měl optickou základnu „pouhých“ 10 metrů.

Vnitřní členění trupu však vykazovalo vážné nedostatky. Celý byl vyhotoven klasickou metodou jako nýtovaná/svařovaná konstrukce z 10 – 25 mm silné oceli kterou v Japonsku označovali jako DS [9]. Dvojité dno obsahující palivové nádrže bylo v podstatě minimem, obrovský objem trupu však umožňoval velkoryseji a hlavně bezpečněji pojatý interiér ale Japonci tuto šanci doslova promrhali. Vnitřek trupu nedělily obvyklé vodotěsné přepážky na základní oddíly, od úrovně pancéřové paluby dolů Japonci jej rozčlenili na 1147 vodotěsných sekcí z toho 1065 pod úrovní druhé paluby. Zdá se to sice hodně ale například u mnohem menšího Nagata lze těchto vodotěsných úseků napočítat 1089 !!
Po přestavbě v roce 1944 byla většina trupových okének z vnější strany zaslepena navařením ocelových desek.
ObrázekObrázek

Kotelny a strojovny:

Jak jsem už zmínil Japonci zavrhli kombinovaný pohon turbína / diesel. Podle původních návrhů měly vnější hřídele pohánět skupiny dieselů o celkovém výkonu přibližně 44,5 MW zatímco vnitřní by byly napojeny na parní turbíny s výkonem 2*28 MW. Japonské diesely ale ani zdaleka nedosahovaly potřebných parametrů a byly velmi poruchové proto se konstruktéři rozhodli použít klasickou sestavu čtyř kompletů parních turbín.

12 kotlů Kansei Honbu dodávalo páru o teplotě 325° C a pracovním tlaku téměř 2,5 Mpa. Každý z kotlů byl umístěn v samostatném vodotěsném úseku vždy čtyři vedle sebe, krajní kotelna měla sloužit zároveň jako vyrovnávací nádrž v případě poškození. Ve skutečnosti to bylo další velmi nešťastné řešení, při zásahu do oblasti kotelny byly zaplavené prostory podstatně větší než kdyby byl na jejím místě klasický mnohavrstevný protitorpédový systém. To mohlo při rozsáhlejších škodách vést k nebezpečnému náklonu lodi. Spaliny byly svedeny do jediného komína. Celková zásoba mazutu byla pouhých 6 300 tun.

Pára byla vedena ke čtyřem skupinám turbín Kampon o projektovaném výkonu 110,3 MW. Přes jednostupňové reduktory byl výkon dlouhými hřídelemi přenesen na čtyři třílisté šrouby o průměru 5 m. Použití těchto reduktorů také nebylo příliš dobrým nápadem o nějakém rozumném regulování rychlosti si mohli Japonci nechat jen zdát. V průběhu přejímacích zkoušek Yamato dosáhlo rychlosti 27,46 uzle (50,85 km/h) v běžných podmínkách ale rychlost málokdy překračovala 26 uzlů (48,15 km/h). Malá zásoba paliva navíc umožňovala dosah jen 7 200 mil / 16 uzlů (13350 km / 30 km/h) což bylo na rozlohu Pacifiku opravdu málo (pro srovnání Iowa měla hodnotu dosahu 15 000 mil / 15 uzlů)
Prostě parametry toho nejlepšího strojního vybavení jaké bylo v té době možno v Japonsku vyrobit byly v celosvětovém srovnání hluboce podprůměrné.

Ovšem co se týká plavebních a manévrovacích schopností tady bych zařadil Yamato na naprostý vrchol. Vypočtená hodnota metacentrické výšky 2,8 metru ve spojení s extrémní šířkou plavidla a dvěma rozměrnými bočními kýly zajišťovaly plavidlu vynikající plavební vlastnosti i na velmi rozbouřeném moři. Tvar přídě a vysokých boků zase bránily výraznějšímu zaplavování paluby a voda která se tam už dostala stékala do nejnižšího bodu v oblasti vlnolamu a odtud zpět do moře.
Dvě kormidelní ploutve umístěné atypicky za sebou v podélné ose společně s tvarem trupu zase umožňovaly lodi obratnost jakou běžně disponovaly lehké křižníky a torpédoborce. První kormidlo (pomocné o ploše 16,5 m²) navazovalo přímo na kýl a 15 metrů za osou jeho otáčení bylo kormidlo hlavní (46 m²). Každá z ploutví sice disponovala samostatným motorem ukrytým v opancéřované kormidelní strojovně ale v běžném provozu byly oba mechanismy spřaženy táhly a pracovaly synchronně. Až do maximální rychlosti umožňovaly plnou výchylku 35° na oba boky a i při této rychlosti byla loď schopna vykonat 180° zatáčku o průměru 640 metrů. A to je u plavidla o délce 263 metry a výtlaku přesahujícím 69 000 tun hodnota více než obdivuhodná.

Pancéřování a podhladinová ochrana:

Dá se říci že kontraadmirál Fukuda při navrhování pancéřování těchto lodí ideově vycházel z odmítnutého Hiragova projektu. Už ten totiž navrhoval maximální zkrácení pancéřové citadely při současném zesílení tloušťky materiálu. A pancéřování bitevních lodí třídy Yamato budí respekt i dnes.

Pancéřová citadela těchto lodí se vyznačovala velmi komplikovaným tvarem, při pohledu shora měla tvar hodně protaženého osmiúhelníku zatímco při pohledu zboku..... Nenapadá mně způsob jak to srozumitelně popsat a tak raději použiji obrázek k němuž přidám jen pár postřehů:
Obrázek
Celková hmotnost pancíře činila 21 607 tun [13], tedy více než byl výtlak většiny dreadnoughtů první generace.
Boční pancíř o síle 409 mm byl skloněný pod úhlem 20° a podle výpočtů měl odolat 460 mm AP granátů vypálenému ze vzdálenosti nad 20 km. Pancéřová paluba měla vydržet zásah stejnou municí vypálenou ze vzdálenosti do 30 km nebo tunové AP bombě svržené z výšky nad 3 400 m. V místě kde procházely touto pancéřovou palubou odvody spalin bylo instalováno „síto“ vytvořené vyvrtáním děr do 15'' pancéřové desky.
Zvláštností schématu pancéřování bylo uzavření spodní části citadely pod dělovými věžemi homogenním materiálem o síle 50 – 80 mm. Tento „dnový“ pancíř jehož tvarování bylo obdobné jako spodní části dnešních vozidel MRAP zajišťoval že ani při explozi těsně pod lodí nedojde k ohrožení muničních skladů.
Přední a zadní pancéřová přepážka měly velmi specifický vyklenutý tvar a byly složeny z desítek segmentů o tloušťce 300 – 350 mm. Stejně jako na zbytku plavidla nebyly tyto prvky svařeny ale spojeny pomocí úhelníků.
Síla stěn barbet byla 560 mm. Výjimkou byla zadní stěna u věže „A“, předek a zadek věže „B“ a předek věže „C“ u nichž byla tloušťka materiálu „pouhých“ 380 mm. Běžně barbety končily na úrovni pancéřové paluby, zde však pokračovaly vloženým válcem o síle stěny 50 mm až k dnovému pancíři.
Stěny barbet pomocné výzbroje jsou naopak velmi tenké. Skládalo se na ně 25 mm konstrukční oceli DS krytých 50 mm materiálu CNC. Ani samotné 155 mm věže nebyly nic moc, pouhých 25 mm oceli. Zvláštností byla tzv. tropická úprava kdy byly kryty tenkým plechem představeným cca 5 – 15 cm před samotné stěny a stropy věží. Na stropech přední a zadní 155 mm věže byly masivní trojnohé stožáry anténního systému.
Velmi silným materiálem byla naopak chráněna bojová věž nacházející se v úrovni čtvrtého patra přední části nástavby. Stěny tohoto prostoru tvořilo 500 mm cementované oceli Vickers a s pancéřovou palubou ji spojovala komunikační šachta tvořená trubkou se sílou stěny 300 mm. Podlaha tohoto stanoviště měla sílu „jen“ 75 mm.
Obě kormidelní strojovny krylo 200 – 360 mm oceli.
Často se udává že čelní pancíř dělových věží o tloušťce 650 mm je jediným pancířem jež nebyl nikdy prostřelen. Je to pravda jen částečně, faktem je v boji skutečně nemohly nikdy nastat podmínky k jeho prostřelení, sklon 45° dával vodorovně ničím nepřekonatelnou tloušťku cca 919 mm. Při zásahu z velké vzdálenosti byl zase pokles kinetické energie granátu natolik velký že mohlo dojít maximálně k poškození pancéřového plátu, ne však k jeho proražení. Ve skutečnosti ale došlo při poválečných zkouškách ve Spojených Státech ke dvěma průstřelům ukořistěné čelní desky věže (původně určené pro Shinano) standardním AP 16" Mark 8 Mod 6 (hmotnost 2 700 lb – cca 1 225 kg). Granáty prošly bez problémů a zmizely v řece Potomac, ani jeden nebyl nikdy nalezen. Prostřelený fragment tohoto pancíře je dodnes na námořní základně ve Washingtonu mezi exponáty muzea (National Museum of the United States Navy).
ObrázekObrázekObrázek
Podhladinová ochrana byla založena pouze na odolnosti pancéřové přepážky. Ta svou horní hranou kde měla sílu 200 mm přímo navazovala na hlavní pancéřový pás. Směrem ke dnu (pod úhlem 15°) se postupně ztenčovala až na konečných 50 mm [14] a podle propočtů měla vydržet explozi 400 kg TNT u lodního boku. Problematickým se ale jevilo její napojení na hlavní pancíř. Nešlo totiž o svar (kvalitně ručně provařit 20 cm hlubokou spáru je i dnes práce pro machra), obě desky byly sešroubovány a snýtovány pomocí úhelníků. To bylo ale shledáno jako dostatečné a tak nebylo nutné použít původně navrhovaný mnohavrstevný systém založený na kombinaci palivových nádrží a suchých prostor. Celá protitorpédová sekce měla v nejširším bodě hloubku pouhých 5,1 m. Nezbylo tak místo na vyrovnávací nádrže a tato vada se projevila jako fatální už při zmiňovaném zásahu z USS Skate. Torpédo s bojovou hlavicí „pouhých“ 230 kg TNT explodovalo kousek nad tímto konstrukčně špatně navrženým spojem dvou pancéřových desek, ten povolil a více než 3 000 tun vody proniklo do muničního skladu zadní věže a přilehlých prostor. A při potopení obou lodí byla situace obdobná, zásahy ještě menších leteckých torpéd postupně ničily případně uvolňovaly pancéřovou přepážku a voda tak zalévala rozsáhlé prostory.
ObrázekTen nešťastný spoj pancéřových desek
Vím, dá se namítnout že ani mnou několikrát zmiňovaný mnohavrstevný systém protitorpédové ochrany nebyl dokonalý, USS California šla přeci v Pearlu ke dnu po pouhých dvou torpédech. Podle zprávy o škodách však obě torpéda prorazila pouze obšívku a poškodila (neprorazila) první přepážku z pěti a zásahy způsobily menší průsaky do nitra trupu, pro havarijní týmy „velmi jednoduchá“ práce. Jenomže v okamžiku útoku byla loď připravena na velkou inspekci a celé podpalubí bylo pootvíráno [15], admirálové přece nebudou šplhat po žebřících a protahovat se nouzovými průchody. Navíc se kvůli čerstvým nátěrům vesele větralo, celý trup bych se v tom okamžiku ani náhodou neodvážit označit jako „vodotěsný“.
Poloautomatický systém vyvažování však zafungoval bez problémů a 6° přechyl na levobok byl vyrovnán velmi rychle. I následky dvou pumových zásahů byly eliminovány, osudnou se pro loď stala evakuace nařízená kvůli blížící se obrovské skvrně hořícího mazutu. Přesto se opuštěná, hořící a nikým nezachraňovaná bitevní loď potápěla tři dny.

Ale zpět k Yamatu
Jako problematický se mi jeví i použitý materiál. Japonský pancíř (jak homogenní tak i povrchově tvrzený) byl nejhorší ze všech tehdy vyráběných. Většinou se uvádí že zhruba o 10%, na stránkách navweaps. com však Natahn Okun při srovnání japonského povrchově tvrzeného pancíře VH (Vickers Hardened) s „obdobným“ americkým materiálem Class A dokonce dochází k ještě nepříznivějším číslům.
Dalším konstrukčním nedostatkem bylo právě to maximální zkrácení pancéřovaného prostoru následkem čehož byl až příliš velký kus přídě tzv měkký. Tato vada se naplno projevila při potopení Musashi v Sibuyanském moři 24. 10.1944. Torpédy těžce poškozenou příď Japonci vyvažovali zaplavováním sektorů na zádi tak dlouho až nakonec poslední strojovna nebyla schopna ani navést loď na mělčinu a ta se postupně zaplnila vodou a převrhla.
A konečně, přestože věže se 155 mm děly nebyly nijak kvalitně pancéřovány, jejich barbety (max 75 mm materiálu) procházely přes pancéřovou palubu. Při případném zásahu přední nebo zadní věže a explozi v ní mohlo dojít k zášlehu do muničních skladů a ty byly od pracháren a skladů 46 cm granátů odděleny jen tenkými přepážkami. Toto je také uváděno jako velmi pravděpodobná příčina finální exploze Yamata ve 14:23 [16], už první nálet Helldiverů totiž způsobil obrovský a nikým nehašený požár v oblasti zadního velitelského stanoviště a přilehlé věže pomocné výzbroje. Jeden z posledních náletů navíc vedl k úplnému zničení této věže.
Obrázek

Výzbroj:

To co dělá bitevní loď tím čím je je mimo mohutného pancíře i silná výzbroj. A i zde šli Japonci do extrému a vyzbrojili třídu Yamato těmi největšími děly jaká kdy byla na lodích použita.

Od konce WWI se v Japonsku pracovalo na nových lodních dělech která měla být výkonnější než cokoliv co se jim mohlo teoreticky postavit. Proto bylo doporučeno nevěnovat se dále rozvoji ráže 410 mm ale zaměřit se na větší. Předběžně tak byly rozpracovány studie děl 460 a 480 mm. Menší ráže mm se jevila jako perspektivní a byla posléze určena pro osazení na plánované bitevní lodě projektu 13-16, naopak větší děla byla po krátké době označena jako experimentální a pro další potenciální nárůst výzbroje se časem začalo uvažovat nad ráží 510 mm. Po přestávce zapříčiněné „Washingtonskou smlouvou o omezení námořního zbrojení“ se Japonci k 460 mm konstrukci vrátili někdy na jaře 1934.

Vyprojektovat kvalitní námořní kanón trvá často mnohem déle než navržení a stavba bitevní lodě jež má tato děla nést, na druhou stranu ani dlouhý vývoj nemusí nutně vést ke kvalitnímu dělu. I přesto že konstruktér C. Hada plynule navázal na starší práce a intenzivně na nich pracoval až do roku 1939 (samotné Yamato bylo spuštěno v srpnu 1940) nedá se říci že by dělo s označením 45 kaliberní 40cm kanón typu 94 bylo nějak výjimečnou konstrukcí. Jistě, co se týká penetračních schopností tak na krátkou a střední vzdálenost nemělo konkurenci, podle poválečných výpočtů se mu však na delší a dlouhé vzdálenosti téměř vyrovnaly americké kanóny 16''/45 Mark 6 a 16"/50 Mark 7 používající nový supertěžký AP Mk 8. Americká konstrukce však byla mnohem přesnější, v průběhu války v Pacifiku byla vedena dokonce radarem řízená palba na vzdálenost cca 30 km [17] zatímco dělostřelectvo Yamata zcela zklamalo v bitvě u ostrova Samar. O minimálním využívání těchto děl svědčí také fakt že i při přibližné životnosti hlavně 200 – 250 výstřelů nemusela být nikdy vyměněna (čili žádné nikdy tohoto nástřelu nedosáhlo). Parametry japonských děl jsou v následující tabulce.
ObrázekObrázek
O věžích se toho mnoho neví protože jich bylo dokončeno jen šest a ty byly ztraceny společně s loděmi, jediný cvičný a zjednodušený komplet ukořistili po válce Američané na střelnici Kamegakubi. Tato „věž“ však některé otázky neobjasňuje neboť neobsahovala část systémů podávání munice a některé nabíjecí mechanismy, manipulace s municí se zde odbývala částečně za využití lidské síly. Některé zdroje však uvádějí že celkově nebyly věže těchto lodí ergonomicky nějak dobře navrženy, vnitřní prostor měl být i na drobné Japonce příliš stísněný.
Každá hlaveň byla lafetována samostatně a ovládána hydraulicky. Otáčení věží zajišťovaly dva elektromotory.

Jediným celkem běžným granátem byl 1360 kg těžký tříštivotrhavý „typ 1“ určený pro boj s lehce pancéřovanými cíli. Jeho nálož tvořilo 61,7 kg TNA (2,4,6-Trinitroanisol ) a disponoval časovanou roznětkou. Teoreticky jej bylo možné použít i proti vzdušným cílům.
Velmi zvláštním granátem byl stejně těžký protiletadlový speciál „typ 3“ (san-shiki dan). V jeho těle bylo ukryto 996 kusů zápalné submunice a 504 kusů ocelových „střepin“ (obojí mělo Ø cca 2,5 a délku 9 cm). Podle nastavení zapalovače měla nálož v dané vzdálenosti šrapnel roztrhnout a vytvořit tak zhruba 250 m dlouhý kužel ohně a střepin. Podle pilotů podílejících se na potopený Yamata je tento obrovský „ohňostroj“ spolehlivě naváděl k cíli, příliš efektivní však prý nebyl. Tyto šrapnely se uvádějí vždy ve spojení s třídou Yamato, vyráběly se však téměř ve všech námořních velikostech od ráže 127 mm (mimo 155 mm).
AP granáty ráže 460 mm byly dvou typů. Původní „typ 91“ byl v roce 1941 nahrazen „typem 1“ a je možné že jej lodě ve skutečnosti nikdy nenesly. Oba měly nálož 33,85 kg TNA a roznětka byla nastavena na zpoždění 0,4 s. Tato munice byla výsledkem japonských testů prováděných na trupu nedokončené Tosy a vyřazené Aki v roce 1924. Tehdy došlo k několika zásahům podhladinové části trupu Tosy a japonské odborníky velmi zaujaly způsobené škody. Japonské AP granáty od ráže 155 mm výše používané v období WWII byly výsledkem následného výzkumu. Jejich aerodynamická špička se po dopadu do vody odlomila, pod ní byla speciální tupá hydrodynamická špice která měla ve spojení se zúženou spodní částí granátu zajistit že tento se bude pod vodou pohybovat po mnohem plošší trajektorii a zasáhne nepřítele pod úrovní pancéřového pásu. Podle výpočtů mělo k dojít k jistému zásahu při dopadu do vody až 90 m před cílem [18]. Zpoždění 0,4 s však při normálním zásahu často způsobilo že granát prošel cílem a explodoval až daleko za ním.
Normální výmetnou nálož o hmotnosti 330 kg tvořilo 6 pytlů s korditem, původně vlněných později hedvábných.
ObrázekObrázekObrázekObrázekZleva - protipancéřový Typ 91, tříštivotrhavý Typ 1 a 2 x san-shiki dan Typ 3
Pro každou věž se nakládalo 300 granátů (skladba podle typu operace), 180 jich bylo ve spodních otočných patrech věže a zbývajících 120 v přilehlých muničních skladech (všechny stabilizované ve svislé poloze). Čili 900 nábojů na loď což je ovšem v rozporu se svědectvími o poslední plavbě Yamata. Tehdy mělo být údajně naloženo až 1170 granátů.
Na samém dně barbety a v přilehlých prostorách se nacházel dvoupatrový sklad výmetných náloží.

Co se týká menších ráží tady Japonci razili stejnou filozofii jako Němci, tedy klasická střední ráže a zvlášť těžké protiletadlové komplety. Jejich pomocná výzbroj měla ráži 155 mm a každá z lodí zprvu nesla čtyři třídělové věže. Na rozdíl od 460 mm děl se jednalo o velmi kvalitní děla vyvinutá původně jako dvojúčelová pro lehké křižníky tříd Mogami a Tone. V průběhu přestavby třídy Mogami v letech 1939 - 1940 byly sejmuty, nahrazeny ráží 203 mm (Tone a Chikuma dostaly tato větší děla již v průběhu stavby) a uskladněny v Sasebu.
Po menší modernizaci bylo osm uskladněných kompletů osazeno na třídu Yamato [19] přičemž byla potlačena jejich dvojúčelovost. Primárním úkolem těchto děl byla nyní podpora hlavní ráže, díky svému max dostřelu 27,5 km měly ničit nástavby a zaměřovače protivníkova plavidla. Pro každé dělo se nakládalo 150 kusů dělené munice (podle potřeby kombinace AP a HE granátů).

Jak jsem uvedl výše první věž se nacházela na přídi v prostoru mezi druhou dělovou věží a nástavbou na barbetě o výšce 6,35 m, další na zádi těsně za nástavbou (výška barbety 5,15 m). Zbývající dvě věže byly na palubě na pravo a levoboku na úrovni komína.
V průběhu přestavby na jaře 1944 byly boční věže odstraněny ve prospěch výrazného posílení protiletadlové výzbroje.

Těžkou protiletadlovou výzbroj tvořily dvojhlavňové komplety 127 mm/40 typ 89. Podle všeho kvalitní a spolehlivá konstrukce jejímž jediným nedostatkem byla nižší úsťová rychlost a z toho vyplývající slabší výškový dosah. Zprvu nesla každá z lodí šest kompletů rozmístěných na speciálních balkonech zavěšených po obou stranách nástavby v oblasti komína. Jednotlivá dvojčata byla umístěna v elektricky ovládaných věžích model A-1-3.
Po přestavbě v roce 1944 bylo spodní patro nástavby výrazně rozšířeno (zakryla i původní barbety bočních 155 mm věží) a do tohoto prostoru přišlo u Yamata dalších šest dvojhlavňových stosedmadvacítek. Tyto nové montáže už nebyly ve věži, šlo o standardní otevřené provedení umístěné na pozice původních věží které byly přesunuty na nové místo na rozšířené nástavbě. Pro každý dvojhlavňový komplet se nakládalo 600 nábojů (podle potřeby i osvětlovací)

Lehkou protiletadlovou výzbroj tvořily jedno a trojhlavňové automaty ráže 25 mm vyvinuté na základě francouzských Hotchkissů. Podle Japonců byly velmi kvalitní a výkonné, velmi rychle však konstrukčně zastaraly a už v první fázi války šlo o spíše podprůměrné zbraně. Velmi je degradoval zásobník na pouhých 15 nábojů, Výkonově byly někde na úrovni amerických „Chicagských varhan“, ty byly ale na rozdíl od japonských automatů v prvním období války vyřazeny jako příliš slabé a nahrazeny ráží 40 mm.
Každá z dvojice lodí nesla zprvu osm trojhlavňových kompletů v uzavřených, částečně elektricky ovládaných věžích (čtyři na přední a čtyři na zadní části nástavby). V průběhu války byla výzbroj průběžně posilována [20], k největší změně došlo při již několikrát zmiňované přestavbě v roce 1944. Zatímco u Yamata byly odebrané boční 155 mm věže nahrazeny 12*127 tak u Musashi přišlo do stejného prostoru 18*25 (6*III). Bez jakýchkoliv štítů nebo ohrazení, některé zdroje se zmiňují o tom že pro ochranu obsluh byla kolem těchto konkrétních šesti automatů vybudována provizorní bariera z pytlů s pískem.
Další desítky protiletadlových kompletů (jak zakrytých tak i otevřených) byly koncem války rozmístěny kolem nástavby, dělových věží a na záďové palubě. V době svého zániku 24. 10. 1944 nesla Musashi celkem 130*25 (35*III a 25*I) zatímco Yamato v průběhu Ten-iči-gó sakusen 6. - 7. 4. 1945 až 152*25 (50*III a 2*I).

Po celou dobu války nesly obě lodě ještě 4 kulomety ráže 13,2 mm v konfiguraci 2*II na přední části nástavby. Také zde šlo o kopii výrobků francouzské zbrojovky Hotchkiss, dá se říci že konstrukčně byly zmenšeným provedením automatů ráže 25 mm.

Protiletadlová výzbroj sice vypadala impozantně, hlavně v poslední fázi války kdy byl kolem nástavby Yamata doslova věnec trojhlavňových kompletů s jejím výkonem to už bylo slabší. Ne nadarmo Američané přešli na ráži 40mm a na samém konci války byla do výzbroje připravena ráže 76mm. Moderní americké bitevní lodě většinou operovaly v sestavě svazů letadlových lodí jako velké protiletadlové platformy, jejich početné 40 mm quady totiž dokázaly efektivně pokrýt prostor do vzdálenosti 8 – 10 km. Oproti tomu japonské zbraně měly dosah podstatně menší, maximem pro ně byla mířená palba do zhruba 6 km (jejich maximální dosah se pohyboval kolem 7,5 km).

Řízení palby a radary:

Pravděpodobně největším nedostatkem japonských bitevních lodí všeobecně byl špatně navržený a neefektivní systém řízení palby. Na rozdíl od neustále zdokonalovaných amerických radarů se Japonci museli spoléhat pouze na optiku. A přestože bych se jejich dálkoměry a celkově optiku nezdráhal označit jako nejlepší na světě, totéž se už nedalo říci o zaměřovačích, dělostřeleckých počítačích a gyroskopických stabilizátorech, zcela například chyběly systémy dálkového řízení věží a děl.

Na vrcholku přední nástavby byl hlavní, pouze částečně stabilizovaný stereoskopický dálkoměr o optické základně 15 metrů, na zadní nástavbě pak dálkoměr záložní 10 metrový. Nad nimi byly věžičky se systémy typ 98 Hoiban které doplňovaly informace z dálkoměrů údaji ze zaměřovačů o poloze, kurzu a pravděpodobné rychlosti protivníka. Tato data byla následně odesílána do hlavní dělostřelecké centrály v trupu a vkládána do střeleckého „počítače“. Zpracované údaje byly předávány do lokálně řízených dělových věží. V případě vyřazení tohoto systému přecházely věže na vlastní 15 metrové dálkoměry.
Podle Japonců dokonalý systém který měl zajistit přesnou palbu až na hranici maximálního dostřelu byl však velmi poruchový a udržení cíle v optice nestabilizovaných zaměřovačů bylo velmi problematické.

Poprvé se tyto problémy projevily při cvičných střelbách 20. 3. 1942, zklamaný Yamamoto všem přítomným osobně vynadal a padaly tresty „za neschopnost“.
Větší „ostudou“ však bylo vystoupení Yamata v Bitvě u ostrova Samar. Tehdy silná bitevní skupina narazila na malý svaz eskortních letadlových lodí a torpédoborců. Boj byl veden na minimální vzdálenost a přesto byly jeho výsledky slušně řečeno velmi rozpačité. Piloti kteří bránili americký svaz neměli zkušenosti a ani výzbroj na boj s bitevními loděmi, přesto svěřenou TF 77.4.3 ubránili za cenu ztráty tří torpédoborců a pozdějšího potopení jedné CVE. Právě časté dešťové přeháňky a zvlněné moře po velkou část boje ochromoval nestabilizované zaměřovače Yamata. Pokud by byly tehdy na scéně americké bitevní lodě měli by Japonci asi vážné problémy.

Palbu 155 mm děl řídily dva zaměřovače spojené s dálkoměry se 4,5 metrovou optikou umístěné na přední nástavbě. A stejný problém jako výše, opět data kvalitních dálkoměrů znehodnocovaly mizerné zaměřovače které navíc nebyly ani schopny zastoupit případně nefunkční zaměřovače hlavních děl.
Všechny čtyři věže pomocné výzbroje disponovaly vlastními záložními dálkoměry o optické základně 8 metrů.

Protiletadlovou obranu bitevních lodí třídy Yamato degradovala neexistence radarů a centrálního řízení palby. Pouhé dva 4,5 metrové dálkoměry řídily palbu všech 127 mm děl a 14 malých zaměřovačů mělo na starosti všechna stanoviště 25 mm děl. Vzhledem k pozdějšímu vysokému počtu těchto lehkých automatů to bylo zcela nepostačující, každá obsluha si tak řídila ten svůj zcela nezávisle a o nějaké rozsáhlejší koordinaci protiletadlové palby si mohli Japonci jen nechat zdát.

Celý systém řízení palby podporovalo osm, od roku 1944 šest a na konci války čtyři dálkově ovládané světlomety o průměru zrcadla 1,5 metru. Doplňovaly je čtyři o průměru 0,6 m a dva čtyřiceticentimetrové signální světlomety.

Radary se na palubě lodí třídy Yamato objevily až v září 1943. Šlo o dva přístroje vzdušného a hladinového průzkumu „Typ 21“ jejichž matracovité antény byly nainstalovány na konstrukci nad rameny 15 m dálkoměru. Jejich výkon činil 25 kW a pracovaly na vlně 25 m. Maximální dosah zhruba 100 km, praktický do 70 km při úhlové chybě 5°.
Na jaře 1944 byly doplněny dvěma radary vzdušného a dvěma hladinového průzkumu (Typ 13 a Typ 22). První z nich pracoval s výkonem 10 kW na vlně 2 metry s praktickým dosahem do 50 km. Ani on nebyl příliš přesný chyba v dálce mohla dosáhnout až 2 km a úhlová chyba byla až 10°. Typ 22 měl výkon 2 kW, délku vlny 10 cm a na vzdálenost zhruba 35 km byl schopen s až 700 metrovou chybou odhalit cíl o velikosti bitevní lodě (torpédoborec na cca 17 km). Celkově se dá říci že kvalita japonských radarů byla na stejné úrovni jako americké přístroje z počátku války.
Na samém konci války byly zbývající japonské lodě vybaveny rušičkami radarů. Tyto systémy se však při střetnutí s moderními americkými radary (i leteckými) ukázaly jako zcela neúčinné.

Palubní letectvo:

celá záď byla vyhrazena pro manipulaci s letouny. Lodě disponovaly dvěma 19,5 metru dlouhými katapulty které obsluhoval šestitunový jeřáb. Před ním byla na snížené zádi šachta do níž ústil podpalubní hangár. Celkem mohla nést loď sedm hydroplánů typů F1M2 a E13A1, z toho pět v hangáru.
Tento počet může být z dnešního pohledu trochu zbytečný, Japonci ale v době projektování těchto lodí nebyli schopni přijmout fakt že v nastupující éře letadlových lodí je samostatná bitevní skupina anachronismem a že sama letadlová loď je schopna zajistit letecký průzkum lépe a pružněji. Na druhou stranu stranu je pravdou že hydroplány parkovaly na palubách všech bitevních lodí WWII.

Posádka:

Podle tabulek čítala posádka v prosinci 1941 celkem 2 200 mužů, z toho 150 důstojníků. Ve skutečnosti bylo na palubě o zhruba 100 osob více. Ubikace byly rozesety doslova po celé lodi, převážná většina mužů (včetně důstojníků) však byla ubytována přídi a na zádi pod hangárem. Postupem času jak rostl počet protiletadlových kanónů rostl i počet jejich obsluh. Konečný stav se pohyboval někde na úrovni 2 700 – 2 800 osob. Při potopení Yamata mělo být na jeho palubě oficiálně 2767 mužů, některé prameny ale zmiňují možnost že na lodi mohl být blíže neurčitelný dobrovolníků ze základny v Tokujamě kteří chtěli položit život za císaře. Podle některých historiků mohlo být na palubě až 3 300 osob.
Ubytovací podmínky byly „mnohem“ lepší než na jiných japonských lodích na jednoho člověka připadaly v kajutách průměrně necelé 3,2 m² obytné plochy ( u křižníků to bylo cca 1,5 m² a o ubikacích na japonských torpédoborcích by se dalo hovořit spíše o přecpaných kotcích). Svislá vzdálenost mezi jednotlivými palubami byla podle japonských standardů 1,9 – 2,3 m. Vzhledem k faktu že pod stropem byla běžná nosná konstrukce a byly zde taženy veškeré kabely a ventilační potrubí bylo na výšku často v kajutách pouze 1,6 – 1,7 m. Tedy nevím kolik měří nebo za války měřil průměrný japonský námořník ale mám dojem že i oni se museli pohybovat v předklonu (často velmi hlubokém). A o něčem takovém jako byly nápojové automaty, kantýny, v tropech zmrzlina a jiné „vymoženosti“ běžné na evropských nebo amerických válečných plavidlech si mohli japonští námořníci nechat jen zdát.
A můj pohled na tyto lodě:

Podle mně neměly tyto lodě v nastupující éře letadlových lodí vůbec vzniknout a pokud už tak určitě ne v této podobě. Vizionáři typu Yamamota však byli v té době v menšině a dělový klub zcela nesmyslně žádal nová bitevní monstra. Při pohledu zpět měli Japonci raději z použitého materiálu a za ušetřené peníze postavit 3 letadlové lodě jejichž skutečná hodnota by byla v následujícím konfliktu mnohem vyšší. To se mi to kecá, co?
Na první pohled to byly velké a nápadně krásné lodě s vynikajícími plavebními vlastnostmi, spíše průměrnou rychlostí, mohutnou výzbrojí a do extrému dovedeným pancířem. Při bližším pohledu však začínají vystupovat na povrch jejich nedostatky o nichž jsou zmínky v článku.

Silný pancíř který však nechával až nepříjemně mnoho částí lodi (hlavně dlouhou příď) „měkkých“. Konstrukční chyby vyplývající z návrhu pancéřování a použitých technologií, a absolutně nejhorší materiál jež se na této generaci bitevních lodí vyskytoval. Absence mnohavrstevné protitorpédové ochrany a spolehnutí se na odolnost jediné silné přepážky také nebyla zrovna šťastným řešením. Z poválečných výpočtů vyplývá že pokud by lodě disponovaly tímto systémem založeným na mnoha tenkých přepážkách oddělujících suché prostory a nádrže jejich odolnost by byla mnohem vyšší. I tak ale při potopení vydržely více než by zvládla jakákoliv konkurenční BB.

Výzbroj jaká neměla obdoby, přesto se jim nové americké kanóny svými parametry blížily přesto že se jednalo o konstrukce o 2'' menší. Ovšem systémy řízení palby je kapitola sama o sobě. Špičková optika nedokázala kompenzovat nedostatky zaměřovačů a dělostřeleckých počítačů a když k tomu připočtu neexistenci dělostřeleckých radarů tak vlastně Japonci mohli být rádi že nikdy nenarazili na moderní americké BB.
Protiletadlové dělostřelectvo také budí rozpaky. Poměrně kvalitní stosedmadvacítky doplňovaly desítky 25 mm kompletů které byly v době WWII už hodně podprůměrné. Japonci je však neměli čím nahradit, svoji vlastní verzi 40 mm Boforsů nikdy nedotáhli do konce. Palba obrovského množství 25 mm kanónů sice dokázala zahltit prostor kolem lodi ocelí ale přijde mi to jako házet plné hrsti štěrku na někoho po kom je potřeba mrsknou cihlu. Navíc byl jejich dosah tragicky krátký, a díky neexistenci centrálního řízení AA palby lodě nebyly schopné koordinované protiletadlové obrany okolní formace.

Ubytovací podmínky jsem zmiňoval, tomto směru byly lodě zcela nevhodné pro delší pobyt na moři. A skutečně většinu svého života strávily zakotvené na základnách a podnikaly jen krátké, několikadenní výpady. Ještě že byli japonští námořníci naučení klanět se kdekoliv a komukoliv, i tak ale pro ně muselo být opuštění ubikace velkou úlevou.


Prostě ať na to koukám z které strany chci tak se již v době jejich dokončení jednalo o konstrukčně velmi zastaralé lodě. Ještě že byla třetí jednotka Shinano v průběhu stavby konvertována na letadlovou loď což ale vzhledem ke stupni dokončení původního trupu také nebylo žádné terno. Čtvrtá loď nebyla dokončena a k realizaci dalších plavidel se vůbec nepřistoupilo.

Scrat



Poznámky:
[1] Jedním z nich bylo i vystoupení ze Společnosti národů v březnu 1933. Oficiálně se tak stalo na protest proti rezoluci mířící proti uznání státu Mandžukuo.
[2] Podle článku 5 Washingtonské smlouvy mohli Japonci v roce 1933 nahradit bitevní loď Kongo, o rok později „školní“ Hiei následující rok potom Harunu, Kirishimu a Fuso a konečně roku 1936 bitevní loď Yamashiro. Ve skutečnosti se vyřazení neplánovalo a všechny jmenované lodě prošly v letech 1933 – 37 rozsáhlými modernizacemi.
[3] Reálně se na akcích vražedných komand podílelo necelých 1 500 vzbouřenců. Většina vysokých důstojníků kteří akci neveřejně podporovali se od ní po jejím potlačení distancovali.
[6] Stejný problém řešili i Britové s třídou Nelson, poměrně známé jsou strukturální škody HMS Rodney po střetu s Bismarckem. Později to vedlo k důraznému doporučení nestřílet ze všech tří věží současně.
[7] Bylo mu dáváno za vinu převrácení torpédovky Tomozuru v březnu 1934. Vyšetřování totiž prokázalo že lodě této třídy trpí vrozenou nestabilitou a bylo nutno všechny jednotky výrazně přebudovat. Fujimoto zemřel v lednu 1935 na infarkt.
[8] 20. července 1935 byly v tajfunu poškozeny letadlové lodě Hosho a Ryujo, doslova stovky kilometrů svarů bylo nutno podložit a přenýtovat. Ze stejného důvodu šly do opravy i nové těžké křižníky Mogami a Myoko a všechny torpédoborce třídy Fubuki. I přes výrazné omezení svařování při stavbě třídy Yamato se odhaduje celková délka svarů na každé z obou lodí na více než 463 km!!
[9] DuCol Steel. Šlo o materiál vyvinutý v roce 1920 skotskými ocelárnami David Colville & Sons a jednalo se o křemíko-manganovou nízcelegovanou konstrukční ocel. V meziválečném období prodali Britové licenční práva různým státům a tak se s tímto materiálem můžeme setkat na mnoha válečných lodích z této doby (mimo Německo a USA). Po jistou dobu z této oceli vyráběli Rusové i tanky.
[10] Tento plán mimo dvou navrhovaných bitevních lodí předpokládal stavbu letadlových lodí Shōkaku a Zuikaku, 14 torpédoborců a 13 ponorek.
[11] Zatímco v Kure byla loď budována v suchém doku a tento byl při „spuštění“ jednoduše zaplaven tak v Nagasaki stavěli Musashi klasicky na šikmém skluzu.
[12] Ještě 15 metrů od ústí děl měl tlak dosahovat 99,5 PSI což by mělo být zhruba 0,68 Mpa (doufám že jsem se nesekl).
[13] Podle publikace Janusze Skulského „The Battleship Yamato“ - nakladatelství Conway Maritime Press 1988/1995. Některé jiné zdroje se liší až o 200 tun.
[14] V oblasti dělových věží měla tato přepážka sílu od 100 do 270 mm. Nesahala ke dnu ale navazovala na v článku zmiňovaný dnový pancíř.
[15] Některé poklopy nešly z různých příčin vůbec uzavřít nebo utěsnit kvůli nefunkčním nebo chybějícím šroubům. Vlajková loď Battle Force sice byla vydrhnutá a naleštěná, ale zcela nepřipravená na úder. Podle hlášení potápěčů podílejících se na vyzvedávání této lodě muselo být utěsněno více okének a vnitřních průchodů než na jakékoliv jiné bitevní lodi potopené v Pearlu.
[16] Druhá teorie podle níž měly explodovat HE nebo AA granáty ráže 46 cm se podle poválečných testů provedených v USA jeví jako méně pravděpodobná.
[17] Japonský torpédoborec napadený v blízkosti Truku sice nebyl zasažen a podařilo se mu uniknout ale už druhá americká salva loď kličkující vysokou rychlostí velmi těsně zarámovala. Americký systém řízení palby byl natolik efektivní že jen mírně modernizovaný přetrval na lodích až do jejich konečného vyřazení v závěru minulého století. O jeho kvalitách svědčí i experimentální střelby Iowy z 21. - 25. 5. 1988 v oblasti New Yorku. Téměř čtyřicet let stará sestava střeleckých radarů Mk 13 a zaměřovačů Mk 38 doplněná moderními počítači umožnila dva přímé zásahy cíle hned první salvou. To vše ale na vzdálenost 42 800 m.
[18] Jediným potvrzeným zásahem tohoto typu byl zásah lehkého křižníku USS Boise CL-47 s Bitvě u mysu Esperance 11.-12. 10 1942. Granát těžkého křižníku Kinugasa podle svědků dopadl asi 15 m před americkou lodí a prorazil její trup v hloubce 2,8 metru.
[19] Další dvě věže byly osazeny na lehký křižník Oyodo a se zbytkem se počítalo pro pobřežní baterie.
[20] Prakticky pokaždé když stály lodě delší dobu v přístavu se tato lehká výzbroj měnila.
Naposledy upravil(a) Scrat dne 10/3/2013, 16:16, celkem upraveno 5 x.
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Scrat »

Yamato
Obrázek
Stavba jednotky pojmenované podle významné historické provincie na ostrově Honšú byla za přísného utajení zahájena v Kure 4. prosince 1937 a ke spuštění na vodu ( v tomto případě prvnímu napuštění suchého doku) došlo 8. srpna 1940. Loď už od října 1941 podnikala zkušební plavby ale kvůli začátku války byly testy přerušeny a byla urychleně dokončena 16. prosince, týden po Pearl Harboru. Následně byla zařazena do 1. bitevní eskadry a 12. února 1942 se stala vlajkovou lodí vrchního velitele Rengo Kantai admirála Yamamota. Od března do dubna se kvůli výcviku posádky a dělostřelců pohybovala v oblasti Vnitřního moře.

Poprvé byla nasazena v rámci operace „MI“, do boje však nezasáhla. Byla totiž součástí bitevní skupiny pohybující se zhruba 300 mil za letadlovými loděmi a jejímž úkolem bylo vybojovat vítěznou bitvu s americkými loděmi. Po katastrofě která postihla Nagumův útočný svaz se všechny zbývající lodě vrátily na základny.
Po americkém obsazení Guadalcanalu se loď přesunula na základnu v Truku a v průběhu několika následujících měsíců kotvila většinou zde (až na pár ojedinělých cest do Yokosuky a na Eniwetok). Už 28. 8. 1942 byla neúspěšně napadena americkou ponorkou Flying Fish, z dalšího střetu s ponorkou Skate v prosinci 1943 si už odnesla nepříjemný šrám. Po jediném torpédovém zásahu byla ochromena zadní 460 mm věž a zaplaveny její muniční sklady.
Po provizorních opravách odplula do Kure kde byla mimo odstranění škod provedena rozsáhlá přestavba nástavby a výrazně posílena protiletadlová výzbroj. Po skončení prací v květnu 1944 se přesunula na kotviště Lingga Roads jižně od Singapuru. Japonské námořnictvo začínalo pociťovat tlak amerických ponorek a tak aby nemuselo riskovat své nejcennější jednotky přesunulo je nejdál jak to šlo. Zároveň se tím vyřešil problém s rizikovou přepravou ropy ke zpracování, surovinu která se zde získávala bylo možno za určitých podmínek používat místo mazutu.
Při jednom z výpadů do oblasti Tawitawi způsobilo objevení periskopu ponorky Harder zmatené manévrování japonského svazu a málem došlo ke srážce se sesterskou Musashi. Následně se Yamato 19. - 23. 6. 1944 zúčastnila operace „A-GO“, Ozavova pokusu o odražení americké invaze na Mariany. Další fiasko, japonské palubní letectvo bylo rozdrceno a přeživší hladinová plavidla raději ustoupila (do Japonska svazy připluly 24. června)
Opět došlo k posílení protiletadlové výzbroje a o necelý měsíc později je Yamato zpět na kotvišti Lingga Roads. V polovině října došlo k odplutí celého Mobilního loďstva do Bruneje (ještě blíže k palivu) kde všechny lodě dotankovaly a 22. října 1944 vyrazily vstříc americkému výsadku na Leyte.
Útok ponorek Dace a Darter o den později se Yamatu vyhnul, ne už tak americké letecké skupiny v Sibuyanském moři. Přestože letadla věnovala hlavní pozornost sesterské Musashi i Yamato dostalo několik dárečků. Dvě protipancéřové pumy explodovaly v blízkosti první dělové věže další dvě ji přímo zasáhly a poslední pár ničí kotevní zařízení a ubikace na přídi. Část příďové paluby je rozbitá, přesto však nejsou škody nijak vážné. Pouze asi 3 000 tun mořské vody způsobuje pětistupňový náklon na levobok a mírně na příď. 25. října dochází ke zmiňovanému ostudnému střetnutí s eskortními letadlovými loděmi (v japonském podání úspěšný souboj s těžkými letadlovými loděmi třídy Essex). Hodinu po zahájení boje je však bitevní loď zahnána torpédovou salvou z torpédoborce Heerman a již se nevrátí. Posléze Kurita odvolává celý 1. útočný svaz a po několika hodinách křižování v oblasti raději ustoupí, jeho těžké křižníky totiž utrpěly katastrofální ztráty. Se štěstím se tak vyhne pravděpodobně osudnému střetnutí se skupinou moderních bitevních a letadlových lodí vracejících se k průlivu San Bernardino. Příštího dne další dvě bomby zasahují stahující se Yamato v oblasti vlnolamu a první věže.
Do Bruneje se Yamato vrací 28. října a o měsíc později odplouvá k opravám do loděnice v Kure. Po skončení prací kotví střídavě v Kure a na základně Hashirajima, při jednom přesunu zasáhne můstek puma amerického letounu.
Na přelomu dubna a května jsou doplněny muniční sklady a natankováno veškeré palivo jež je možné na základně Tokuyama sehnat.
Do své poslední akce Ten-gō Sakusen loď vyplula odpoledne 6. dubna 1945 v doprovodu lehkého křižníku Yahagi a osmi torpédoborců. V jejích palivových nádržích bylo zhruba 3 400 tun paliva a Yamato se již neměla vrátit zpět. V oblasti Okinawy měl celý svaz napadnout americké invazní loďstvo, po vyčerpání paliva měla zbývající plavidla najet na břeh a dále působit v roli opancéřované dělostřelecké baterie. Přeživší posádka se měla připojit k pozemním silám na ostrově. Už při opuštění průlivu Bungo byla skupina objevena americkými ponorkami a následujícího dne před polednem ji napadly početné skupiny amerického palubního letectva.
Ve 14:23 bylo po všem, Yamato v průběhu útoku zasáhlo čtyři až osm bomb a až dvanáct torpéd. Loď se převrátila a v průběhu potápění trup rozervala exploze muničních skladů. Z posádky se podařilo zachránit jen 276 osob a z celého operačního svazu se do Japonska vrátily jen čtyři torpédoborce zatímco americké ztráty byly jen 10 letadel.

31. srpna 1945 byla bitevní loď Yamato oficiálně vyškrtnuta ze stavu Rengo kantai a v květnu 1979 byl na starém námořním hřbitově v Kure odhalen pomník mužům kteří zahynuli se svou lodí. Další velký památník byl vybudován na jihozápadním pobřeží malého ostrova Tokunoshima asi 200 km od místa potopení lodě.
V muzeu v Kure je jako jeden z hlavních exponátů obrovský model této bitevní lodě v měřítku 1:10.

V srpnu 1985 japonští odborníci lokalizovali a následně prozkoumali vrak Yamata ve Východočínském moři.
Loď je roztržená na dvě části, záďová část leží dnem vzhůru a celá střední část společně s nástavbou tvoří jen velkou hromadu na dně.
Obrázek

Musashi
Obrázek
Tato bitevní loď získala jméno podle historické provincie z oblasti dnešního Tokia. K zahájení stavby došlo 29. března 1938 na skluzu společnosti Mitsubishi v Nagasaki. 20. května došlo k přeletu několika sovětských bombardérů TB-3 nad oblastí a k vyfotografování skluzu s rozestavěným plavidlem. Na vodu byla loď spuštěna 1. listopadu 1940 a 5.srpna 1942 byla zařazena do služby.
Následně probíhaly ve Vnitřním moři až do poloviny ledna 1943 testy a výcvik posádky. 22. ledna Musashi zakotvila na základně Truk a o několik dní později se stala novou vlajkovou lodí Spojeného loďstva, její štábní prostory byly větší a lépe vybavené než u Yamata. Po smrti admirála Yamamota dopravila ke státnímu pohřbu do Japonska urnu s jeho zpopelněnými ostatky. V průběhu této cesty na ni „ULTRA“ navedla několik ponorek ani jeden útok však nebyl úspěšný.
24. června 1943 loď při její zastávce v Yokosuce osobně navštívil císař Hirohito se svým doprovodem.
Na začátku června byly v rámci běžné prohlídky v Kure namontovány radary a několik 25 mm kompletů a 5. srpna se loď vrací na Truk. Podniká několik krátkých neúspěšných výpadů a v únoru 1944 je zpět v Yokosuce. V polovině dubna je zavedena do doku v Kure kde dochází k odstranění bočních 155 mm věží a instalaci dalších protiletadlových kompletů. Následně se přesunuje přes Okinavu do oblasti Filipín.
Při opouštění filipínských ostrovů Tawitawi Musashi 10. června 1944 málem taranuje sesterskou loď Yamato. Spolu s ní se v červnu účastní operace „A-GO“. Po návratu do Japonska se spolu s Yamato podílí na přesunu jednotek na Okinawu a následně připlouvá na kotviště Lingga Roads.
Na svou poslední plavbu Musashi vyplouvá z Brunejské zátoky 22. října 1944. I jí se vyhly nepříjemnosti v podobě ponorek Dace a Darter, konečnou však pro ni byl útok palubního letectva v Sibuyanském moři. Početné svazy amerických letadel na Kuritu zaútočily krátce před 11:30 a v průběhu několika náletů inkasovala loď velké množství zásahů (některé zdroje se dostávají k až dvaceti torpédům a sedmnácti pumám). Mnoho zásahů do nechráněné přídě způsobilo výrazný podélný náklon. Vyvažování bylo velmi problematické, na zádi bylo prostě málo postradatelných prostor které by bylo možné zaplavit a tak se postupně příď dostala pod vodu. Situace je tak zoufalá že se posádka pokouší vyvážit loď vším co je možné odtáhnout na pravobok zádě (včetně osobních věcí, potravin atd) a kapitán ji chce navést na pláž blízkého ostrova. 24. října 1944 v 19:15 se loď zastavuje a o čtvrt hodiny později ji začíná opouštět posádka. 24. října 1944 v 19:36 Musashi převrací a mizí pod vodou, přežilo 1376 členů posádky. Americké ztráty v průběhu celého náletu byly jen 18 letadel.

Stejně jako Yamato byla i Musashi oficiálně vyškrtnuta ze stavu námořnictva až 31. srpna 1945.
ObrázekObrázek

Shinano

Původně se mělo jednat o třetí, mírně modifikovanou jednotku třídy Yamato. Své jméno získala po historické provincii ležící v centrální části ostrova Honšú. Její stavba byla zahájena 4. 5. 1940 v Yokosuce. V létě 1941 byly práce dočasně přerušeny a dělníci byli převedeni na projekty jež bylo možné dokončit do předpokládaného vypuknutí války.
Po katastrofě u Midwaye bylo rozhodnuto konvertovat rozestavěný trup na letadlovou loď.
Na místo 410 mm bočního pancíře přišel nový o tloušťce 205 mm a už v nové podobě byla Shinano 5. října 1944 spuštěna (vlastně i zde byl pouze zaplaven suchý dok). Už o tři dny později došlo v doku k nehodě a poškození přídě budovaného plavidla.
K převzetí nového plavidla došlo 19. 11. 1944 a už 28. večer vyplula loď (i přes protesty kapitána že není plavbyschopná) k dokončení do Kure. Následujícího dne ji objevila ponorka USS Archer-Fish SS-311 a po sedmihodinovém pronásledování ji zasáhla čtyřmi torpédy.
Došlo na slova kapitána Abeho, zásah který by dokončená loď pravděpodobně přežila ji poslal ke dnu. Přestože i zde povolil spoj mezi bočním pancířem a protitorpédovou přepážkou (všechna čtyři torpéda explodovala v oblasti tohoto nešťastného spoje) byla hlavní příčinou potopení nemožnost oddělit zaplavené úseky od zbyku lodi. Přepážky mezi vodotěsnými úseky nebyly dokončeny a voda postupně zaplavila velkou část trupu. Po vyřazení strojoven se ji doprovázející torpédoborce pokusily odtáhnout na mělčinu ale bylo pozdě a ve čtvrt na jedenáct je vydán rozkaz k evakuaci.
V 10:57 se Shinano převrací na pravobok a mizí pod hladinou asi 200 km od pobřeží ostrova Honšú, doprovodná plavidla zachránila celkem 1080 osob. Spolu s lodí se potopilo i prvních padesát kusů sebevražedného letounku Ohka a několik člunů Shinyo.

Č 111

Mělo jít o čtvrtou modifikovanou jednotku třídy Yamato, o sesterskou loď Shinana. Stavba byla zahájena 7. listopadu 1940 v doku který byl uvolněn Yamatem. V prosinci 1941 byly všechny práce zastaveny a ze zhruba 30% dokončený trup byl v průběhu následujícího roku rozebrán. Část nashromážděného materiálu byla později použita na přestavbu Ise a Hyugy na bitevně-letadlové hybridy.

Č 797

Stavba páté jednotky nebyla nikdy zahájena.

Scrat

Opět děkuji všem kteří se tímto ...... prokousali až sem.

Zdroje:

Janusz Skulski - „The Battleship Yamato: Anatomy of a Ship” Conway Maritime Press 1988
Miloš Hubáček - „Válka končí v Pacifiku II.: Dobývání Okinawy.” nakladatelství Paseka 2003
Richard O'Neill - „Sebevražedné jednotky” nakladatelství Mustang 1995.
Simon Foster - „Okinawa” nakladatelství Mustang 1995
Aleš Skřivan - „japonská válka 1913 – 1945” nakladatelství Libri 1997
S. E. Morison - „History of United States Naval Operations in World War II. 14 – Victory in the Pacific 1945” University of Illinois Press 2001
Vladimir Kofman - „Japonské bitevní lodě Druhé světové Jamato a Musaši“ Exmo 2006
Slawomir Lipiecki a Krzysztof Zalewski - „Pancerniki typu Yamato“ měsíčník Morze statki i okrenty – 2008 speciální číslo 2

Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C. : U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné online - anglicky
Tony Digiulian - Japanese 40 cm/45 (18.1") Type 94 / 46 cm/45 (18.1") Type 94 - navweaps.com Dostupné online – anglicky
IJN Battleship YAMATO - Tabular Record of MovementDostupné online - anglicky
IJN Battleship Musashi - Tabular Record of MovementDostupné online - anglicky
Nathan Okun - Ballistic Tests on the IJN Shinano's Turret Face Armor - navweaps.com Dostupné online – anlicky

Budu rád pokud budu upozorněn na případné chyby, jak pravopisné tak i faktografické.
Naposledy upravil(a) Scrat dne 12/1/2013, 13:54, celkem upraveno 3 x.
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Polarfox »

Tak jsem hned upravil záznam v rozcestníku...Jamato už netřeba :D Za mě velké díky.

Jinak pár fotek (na první je dobře vidět tvarování paluby):

Obrázek Obrázek Obrázek
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Kruan
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 293
Registrován: 30/11/2009, 17:20

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Kruan »

Moc pěkný článek o neužitečných mastodontech. Vzhledem k utajení parametrů neposloužily ani pro odstrašovací strategii. Zdá se, že Spojenci o skutečných parametrech za války moc nevěděli, ale přesto měli piloti Avengerů instrukci k útokům na příď a podle situace na jeden bok.

I když byl původní záměr postavit prakticky nezranitelné lodě, tak je ke dnu poslala Americká torpéda Mk.13 s relativně malou náloží Torpexu.

Kolikrát si říkám, jak by to vypadalo, kdyby U.S.S. Dace chvilku počkala a pak napálila salvu do boku Jamata.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Destroyman »

Scrat píše:Při jednom z výpadů do oblasti Tawitawi způsobilo objevení periskopu ponorky Harder zmatené manévrování japonského svazu a málem došlo ke srážce se sesterskou Musashi.
Jojo, to byla dobrá komedie. Jamato a spol. zrovna vyplouvala ze základny Tawi Tawi na (později zrušenou) operaci Kon a poplach byl zcela na místě. Harder totiž v oblasti krátce předtím potopila čtyři torpédoborce, Japonci nepochybně zuřili, ale měli své šikmé oči na šťopkách a jak toužili po pomstě, tak měli i trochu strach. A od strachu není daleko k panice...
I dopadlo to tak, že kapitán Dealey sice flotilu viděl, leč vzápětí se jej Japonci jali honiti hydroplánem i nějakými těmi plavidly, což ve vlastním zájmu radši dělat neměli. Jedno z těch plavidel sice Harder našlo a shodilo hlubinné bomby, leč vzápětí dostalo torpédo pod kýl, bylo po honičce a Dealey se mohl naparovat jako páv.
No a jinak bezva práce Radku! Je fajn, žes zas něco napsal! :wink:
さようなら。
kenavf
7. Major
7. Major
Příspěvky: 5997
Registrován: 15/12/2010, 23:13

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od kenavf »

Jedna možno OT otázka.Ako najbližšie môže byť námorník k takému hlavnému delu(k ústiu) v okamihu výstrelu.Veď obsluhy protilietadlových kanónov museli strielať aj počas salvy hlavnými delami.
Edmund Burke: "Jediné čo potrebujú nečisté sily k svojmu víťazstvu je to, aby slušní ľudia neurobili nič."

ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od kopapaka »

kenavf píše:Jedna možno OT otázka.Ako najbližšie môže byť námorník k takému hlavnému delu(k ústiu) v okamihu výstrelu.Veď obsluhy protilietadlových kanónov museli strielať aj počas salvy hlavnými delami.
Nevím jak moc blízko, ale pokud vím, tak obsluhy PL kompletů poblíž děl musely při jejich používání do úkrytů. A Japonci pro ty děla měli i protiletadlové granáty. Což ovšem nešlo moc dohromady. V článku je k tomu jedna poznámka...
Scrat píše:12Ještě 15 metrů od ústí děl měl tlak dosahovat 99,5 PSI což by mělo být zhruba 0,68 Mpa (doufám že jsem se nesekl).
Scrat: hezký článek...
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od kacermiroslav »

Já jsem k tomu kdysi četl, že při pokusech nećhali Japonci na palubě v klecích nějaké to zvířectvo, které ale po výstřelech z hlavních děl prostě zmizelo. Na základě toho bylo rozhodnuto, že na palubě (nebo aspoň ve větší blízkosti) se nesmí nikdo nacházet. To samozřejmě mělo prý mít fatální následky během leteckého útoku, kdy Japonci proti nepříteli stříleli ten svůj ohňostroj z hlavních děl, zatímco u 25mm děl moc lidí nebylo a než se k nim dostalo (po ukončení palby ze 460mm), tak už bylo skoro pozdě na odvraceni útoku.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Scrat »

Mám dojem že právě proto bylo mnoho protiletadlových kompletů v uzavřených věžích. Sice to byl jen tenký plech který by zadržel maximálně tak střepinu nebo dávku z kulometu ale tlakovou vlnu to odstíní spolehlivě. Jinak by to mohl být celkem problém třeba právě v tom střetnutí u ostrova Samar kde Yamato z hlavních děl ostřelovala americké CVE a zároveň se celý svaz musel bránit masivnímu leteckému útoku.
Ale rozhodně bych nedoporučoval poflakovat se na otevřené palubě v době palby těžkých děl. Tedy pokud člověk nechtěl alespoň hrdinně ohluchnout za císaře.
Obrázek Obrázek
Pokud to chceš ale přesně tak to by musel někdo spočítat. Ber to tak že v případě devítidělové salvy explodovaly skoro naráz téměř tři tuny korditu. Výbuch byl sice usměrněný hlavněmi ale i tak to musela být síla. Třeba u britské třídy Nelson bylo normální že pokud odměr přesáhl 90° a děla pálila salvou šikmo dozadu odnesla to minimálně většina oken na nástavbě.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Pátrač »

Jo u námořníků se opět urodilo. Přečteno spotěšením, zeptat se nemám co, bo je toho tolik, že asi na nic nepřijdu. A Destroymane, pokud se tu objevíš- jak to bylo s těmi 4 torpédoborci? To je jako fakt?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Scrat »

No jo, slavná pátá plavba Harderu, za tu měl Samuel Dealey dostat Medal of Honor. Jenomže to by to nesmělo jít přes Kinga, takhle dostal "jen" Navy Cross".
Ale článek o Harderu už Destroy spáchal, http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=61&t=4611.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji, už jsem si cosi v hlavě vybavil - večer si to přečtu. Právě se trápím vkládáním asi 60-ho obrázku do další mé práce. Stačila ta zmínka o Kingovy abyl jsem skoro doma, s odkazem to bude lepší. :D
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Marvin
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 149
Registrován: 21/12/2005, 18:18

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Marvin »

Scrat píše:Mám dojem že právě proto bylo mnoho protiletadlových kompletů v uzavřených věžích. Sice to byl jen tenký plech který by zadržel maximálně tak střepinu nebo dávku z kulometu ale tlakovou vlnu to odstíní spolehlivě. Jinak by to mohl být celkem problém třeba právě v tom střetnutí u ostrova Samar kde Yamato z hlavních děl ostřelovala americké CVE a zároveň se celý svaz musel bránit masivnímu leteckému útoku.
Ale rozhodně bych nedoporučoval poflakovat se na otevřené palubě v době palby těžkých děl. Tedy pokud člověk nechtěl alespoň hrdinně ohluchnout za císaře.
Obrázek Obrázek
Pokud to chceš ale přesně tak to by musel někdo spočítat. Ber to tak že v případě devítidělové salvy explodovaly skoro naráz téměř tři tuny korditu. Výbuch byl sice usměrněný hlavněmi ale i tak to musela být síla. Třeba u britské třídy Nelson bylo normální že pokud odměr přesáhl 90° a děla pálila salvou šikmo dozadu odnesla to minimálně většina oken na nástavbě.

Scrat
Opravte mě jestli si to s něčím pletu, ale tuším, že Bismarck si tímhle způsobem při bitvě v Dánském průlivu zničil radarovou anténu.
Dobře si vzpomínám jak mi na vojně při střelbách z minometu vlály kalhoty, ale takovouhle ránu si nedovedu ani představit.
Jestliže je nepřítel ukryt v nedobytné pevnosti, dbejte na to, aby se odtamtud opravdu už nikdy nedobyl.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od jarl »

Pěkný a opravdu podrobný článek, díky za něj. Jenom bych doporučoval, když už je v nadpisu použita anglická transkripce, tak se jí důsledně držet, ať v tom nejsou zbytečné zmatky (někde je Jamato, jinde zase Yamato), ale to je opravdu jenom maličkost. Zajímalo by mě jak to vlastně bylo s tou ráží hlavního dělostřelectva. Dřív se většinou uvádělo 457 mm a teď zase skoro všude 460 mm.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Martan
praporčík
praporčík
Příspěvky: 302
Registrován: 14/6/2005, 00:11
Bydliště: Domašín

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Martan »

Marvin píše:Dobře si vzpomínám jak mi na vojně při střelbách z minometu vlály kalhoty, ale takovouhle ránu si nedovedu ani představit.
To mi připomnělo zápočtové střelby ze 100mm ptk vz.53 na střední škole: Spolužák byl v roli velitele děla a správně měl stát min. 10 m vlevo vedle děla. Nikdo si nevšiml (nebo neuvědomil), že se postavil hned vedle kola a tedy přímo v zášlehu úsťové brzdy. Přiložil dalekohled k očím, zadal cíl miřiči a zavelel "PAL!" Dodnes si pamatuji, jak se potom na nás otočil a s vítězoslavným úsměvem ohlásil "Zásah". V obličeji byl rudý jak sovětská vlajka. Jen kolem očí měl díky dalekohledu bílé kruhy. Vzápětí jej čapnul velitel střeleb a hodil zdravoťákům, ti zase do sanitky a hajdy do nemocnice. Asi měsíc chodil s "pleťovou maskou" a léčil si tak popáleniny 1. a 2. stupně. A to se střílelo jen tzv. jepicí (jednotný protitankový cvičný), které měla redukovanou výmetnou náplň.
Obrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od kacermiroslav »

Jak autor článku zmínil, celou stavu provázela na tu dobu neskutečně přísná utajovací opatření. V Kure se dalo okolí uzavřít před zvedavejma očima, ale v Nagasaki to bylo horší. Loděnice v tomto městě byli dobře vidět z města i z amerického a britského konzulátu. Takže japonské námořnictvo rychle postavilo skladiště, které výhled z města na stavbu lodí zakrylo. Kromě toho byla vztyčena ta jutová zástěna o ploše cca 75tis m2. Kromě toho bylo z města vyháněno během opakovaných pogromů čínské obyvatelstvo. Poslední, kteří vzdorovali byli prostě odvezeni do Šanghaje.
ObrázekObrázekObrázek
QVAK
praporčík
praporčík
Příspěvky: 384
Registrován: 31/10/2009, 10:02
Bydliště: Praha

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od QVAK »

To mi připomnělo zápočtové střelby ze 100mm ptk vz.53 na střední škole: Spolužák byl v roli velitele děla a správně měl stát min. 10 m vlevo vedle děla. Nikdo si nevšiml (nebo neuvědomil), že se postavil hned vedle kola a tedy přímo v zášlehu úsťové brzdy. Přiložil dalekohled k očím, zadal cíl miřiči a zavelel "PAL!" Dodnes si pamatuji, jak se potom na nás otočil a s vítězoslavným úsměvem ohlásil "Zásah". V obličeji byl rudý jak sovětská vlajka. Jen kolem očí měl díky dalekohledu bílé kruhy.
Tím byli stovky vyhlášené. Dokázali i "ostříhat" podle čepice. Sloužil jsem jako záklaďák u odd. 152,4 mm vz. 18/47. Když nás v přijmači poprvé dovezli na ukázku střelby baterie (zápočty letců z Plzně) tak si dodnes pamatuji při každé ráně na náraz tlakové vlny a zavlání 60.tek mezi kolenem a kotníkem. Bylo to na Felbabce (Jince). S letcem se střílí jen salvami (tehdy čtyřdělová baterie) a my jsme nesměli být blíže než 150 m za baterií. Přesto byla každá rána cítit na holeních. Časem si člověk zvykne a naučí se u střeleb chovat.

citaci opravil Skelet
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od Zemakt »

Nu tož, já byl u Dan a minimálně 150 metrů potvrdím. Ostatně vůl by tam lezl, což. Jinak pěkný článek. Trochu mne zarazila ta kvalita pancíře. Existuje vůbec nějaká porovnávací tabulka co se týče kvality? Zároveň také, optické přístroje byly na vyšším levelu než u US Navy a obecně? Děkuji
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
cayman
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 276
Registrován: 2/6/2005, 22:56
Bydliště: Bratislava

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od cayman »

Výborný článok ako je to od autora vždy, ach jaj my leniví.

Lode sa mi vždy páčili, sú krajšie ako tie tradičné európske jednoliate oblúky. Korma posobiaca ako nedokončená, prípadne akoby ani nepatriaca k bitevnej lodi je naprosto perfektná. Na obranu japoncov snáď len že neboli jediní kto stavali aj drahé hračky pre minulú vojnu a lietadlové lode rozhodne nezanedbávali.

Chcem sa opýtať na pár vecí:
- Ten prvotný Fujimotov design nebol totálne z ríše snov? Naozaj sa dalo vtesnať do lode s výtlakom 50 000 ton všetku tu výzbroj, pancier aj pohon? Keď to porovnám s rozmerovo veľmi podobnou triedou Montana, tak mi to príde až fyzicky nemožné.

- Predchodca vo svojom článku písal "Šinano a čtvrtá loď měly nést boční pancíř o síle jen asi 200 mm. Japonští vědci totiž vyvinuli novou ocel a nový způsob válcování a materiál měl asi 2x vyšší odolnost a houževnatost.", to bol predpokladám tiež iba omyl vzniknutý nejakým blbým prekladom kde sa zamenila aktuálna hrúbka panciera lietadlovej lode za plánovanú hrúbku panciera bitevnej (a očakávaní rovnakej odolnosti).
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
TonyHazard
Důstojník v záloze
Důstojník v záloze
Příspěvky: 2674
Registrován: 17/9/2007, 23:30

Re: Yamato a Musashi - japonská monstra

Příspěvek od TonyHazard »

K výbornému článku nemám otázek, pouze pár obrázků (více zde http://www.watakan.net/yamato/ )

Obrázek
Centrální část bitevní lodi Yamato z prosince 1941.

Obrázek
Centrální část bitevní lodi Yamato z dubna 1945.

Obrázek
Celkový pohled na bitevní loď Yamato, červen 1944.

Obrázek
Celkový pohled na bitevní loď Yamato, říjen 1944.

Obrázek
Celkový pohled na bitevní loď Yamato, duben 1945.

Obrázek
Celkový pohled na bitevní loď Musaschi, červen 1944.

Obrázek
Celkový pohled na bitevní loď Musaschi, říjen 1944.

Zdroj : uveden na úvodu
ObrázekObrázekObrázekObrázek
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!
Na fóru Palba.cz jsem skončil, dotazy a SZ prosím neposílat.
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“