Je opravdu těžko říci zda by směr břitu mohl ovlivnit nástřel - osobně si myslím že vůbec ne (na rozdíl např. od na snímcích z Afriky a Afghánistánu tolik oblíbené dvojmontáže zásobníku pomocí lepicí pásky
to ve skutečnosti zcela znemožní mířenou střelbu neboť to zcela rozhodí těžiště a také se změní směr a velikost síly zpětného rázu - o nebezpečí že takové "dvojče" díky své hmotnosti po výstřelu upadne ani nemluvím...).
Myslím že příčina proč mají některé bodáky břit, a jiné ne, a ještě jiné jsou tupé, je jiná. Je to podle mne dáno způsobem, jakým se obecně vždy prováděly a provádějí objednávky pro armádu - armády.
V prvním kroku je tzv. specifikace. Tzn. že někdo (šarže, úředník, politik, nebo komise složená z nich) si na základě svých osobních zkušeností - a mnohem méně na základě zkušeností od jiných - řekne co chce.
Ve druhém kroku se pak již vyráběné zbraně či zbroj upravují podle toho jak se osvědčily na bojištích, ale také často ne.
Uvedu příklad: Typická zbroj pro vojáka - pěšáka ve "zlatém období" Řeckých dějin je již na první pohled zcela nedostatečná, chrání spíše místa kam je bolestivé obdržet úder pěstí či kopanec (a to ještě kromě genitálií, ty byly takřka úplně nechráněné!!!) a kdokoli s řeznou či sečnou zbraní by takovouto zbrojí opatřeného vojáka snadno vyřadil z boje (třeba i bez zabití). Také typická zbraň - hopla (bodací kopí, odtud označení hoplíté) - je jakožto bodná znevýhodněna: nemá příčné břevno ("uši" jako např. sudlice) takže poté co je proveden razantní útok, a díky brizanci je proboden nepřítel, takřka není možné hoplu vytáhnout, rozhodně ne rychle, musí být puštěna a vytasen meč (no velikostně to byl spíše tesák), a hoplíta prakticky přestává být hoplítou
Počátky této výzbroje a výstroje jsou zahaleny v mýtických časech. I na nejstarších památkách jsou vojáci s více méně typizovaným vybavením tohoto typu. A přesto že byli určitě lidé kteří poukazovali na možná vylepšení, nebylo prováděno. Možná z tradice - nevím.
Srovnejme přístup Římanů, jejichž vzestup je prakticky takřka souběžný s věkem Řeckého zázraku.
Římští legionáři používali zpočátku dva typy dřevcových zbraní. Pilum a hastu. Pilum má dlouhou břitovou (železnou) část z měkkého kovu, a používalo se jako vrhací. Plinius ale i další uvádí že se melo po zásahu nepřítelova štítu zprohýbat, aby nešlo odstranit, takže barbar musel štít odhodit a dále bojovat bez něj.
Hasta byla takřka totožná s hoplou, a to i použitím - ale velice záhy byla vybavována příčným břevnem, aby se do těla nepřítele nedostala přespříliš hluboko. Její břit má kolem 30-50 cm, takže to stačilo na spolehlivé usmrcení či vyřazení a navíc při dostatečně razantním útoku příčka přidala zhmoždění nebo i zlomeniny žeber. V případě opření o zem a použití proti jízdě pak zajistila zastavení a vyřazení koně, a jezdec spadnul.
Toto vylepšení udělali římané (na rozdíl od řeků) na základě zkušeností z boje. A postupně navíc byly oddíly hastatů stále menší a nakonec byly zcela zrušeny - podle zkušeností byly zbytečné. Poté co se začali římané potýkat s Germány, ukázalo se myslím toto hodnocení jako mylné. Sami prostřednictvím svých vojevůdců konstatovali, že by se jim jednotky hastatů hodily.
Proč to celé píšu: O tom jaká bude zbroj a zbraně takřka nikdy nerozhodují vojáci samotní, na základě zkušeností. Většinou jsou to účetní, politici a úředníci. Možná někdo z nich si prostě myslel, že nahoru obrácené ostří bude lepší.
