GULAG - sovětská verze koncentračních táborů

Co nejde zařadit do témat, odborné dotazy a příspěvky.

Moderátor: Pátrač

Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

GULAG - sovětská verze koncentračních táborů

Příspěvek od jaromír dolanský »

GULAG

Další ze slov, budící děs a hrůzu všech v Sovětském Rusku a později ve všech zemích, které upadly pod vliv Sovětského Svazu. Slovo, které se šeptalo. Co to byl vlastně gulag ?
rusky: Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej,
česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů
Gulagy byly budovány hned na počátku bolševické revoluce. Po upevnění moci rozhodl v roce 1919 Lenin o zřízení dalšího oddělení tajné policie, které mělo za úkol řídit a spravovat tábory, ve kterých si odpykávali své tresty jak kriminální tak političtí vězni.
Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.

Boris Pasternak, Alexandr Solženicyn,Armand Maloumian,Fritz Blankenhorn,
jsou nejznámější autoři, kteří, většinou na základě vlastních zkušeností popisují nelidský systém degradace člověka a živit v místech, které by bylo bez nadsázky možné nazvat- peklem na zemi.

Za vlády Stalina se ještě rozšířil počet gulagů – tedy táborů, které byly místem potrestání, ale i ekonomického využití vězňů.
Tábory i jejich správa byla oficielně zrušena až ( ! ) v roce 1960.
Většinou, po „kosmetických“ úpravách – přestěhování, částečné uvolnění režimu a podobně však tábory existovaly až do pádu komunistického režimu.
Vyhnanství – to byl trest, který si díky ohromné rozloze země oblíbilo již Carské Rusko.
Mnoho obyčejných kriminálníků i pozdějších revolucionářů, např. i Džugašvili – Stalin, či Dzerzinský a řada dalších, poznalo trest nucené deportace na vlastní kůži.
Oproti podmínkám v gulazích však bylo carské vyhnanství relativně lehkým trestem.

Gulagy byly především místem otrocké práce – stavba a realizace projektů v těžkých a klimaticky náročných podmínkách – např. Bělomorsko – baltský kanál, BAM, nebo těžba surovin – např. Kolyma.
Práci, která byla těžká, pro kterou nebyly vytvořeny základní podmínky, kdy chybělo mnohdy i základní nářadí a vězňům chyběly i zkušenosti, musely na mnoha místech vykonávat i ženy.
Pracovní doba byla mnohdy až 16 hodin, o zdravotní péči či dostatečné stravě si vězni mohli nechat sotva zdát.
Nedostatek teplého oblečení a odebrání části už tak nedostatečného množství stravy za nesplnění nadsazených norem bylo důvodem vysoké úmrtnosti.
Na té se výraznou měrou podíleli i mnohdy sadističtí dozorci.

Informace a zprávy o gulazích se na svět dostali poměrně brzy. Již ve dvacátých letech o nich informovala média v zahraničí.
Svět ale stejně jako v případě nacistického Německa tyto informace považoval za přehnané a nevěnoval jim příliš pozornosti.


Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.
( čísla přebrány doslovně z Wikipedie )
Uživatelský avatar
Pegeucko
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 2793
Registrován: 14/7/2005, 10:40
Bydliště: jižní Čechy

Příspěvek od Pegeucko »

Oddělil jsem toto téma od tématu Politické policie. Zaslouží si samostatnou diskuzi.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

Vím vše, protože mlčím, abych slyšel..... motto STASI
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

OK, jak uznáš za vhodné, i já to rozdělení považuji za dobrý nápad. Myslím, že toto téma ještě rozšířím. Otázkou je, jestli "nešlápnu vedle", i toto téma je dost rozporuplné. Týká se totiž i dějin Česka, spolupráce naší STB a pod.
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Občané Československa a gulagy.
I když se zdá, že gulagy jsou především vnitřní záležitostí Sovětského Ruska, potažmo Sovětského svazu, není tomu tak.
O tom svědčí příběhy stovek a tisíců lidí, které po WWII odvlekli příslušníci sovětské tajné policie ze všech zemí, do kterých přišli . I z Československa bylo takto uneseno mnoho osob.
Touto problematikou se u nás krom jiných zabývá Vladimír Bystrov a jak píše ve své knize „Únosy československých občanů do Sovětského svazu“ mohlo jít i o desetitisíce osob.
(Bystrov je předsedou sdružení Oni byli první, které shromažďuje údaje o odvlečených občanech.)
Kdo byli oni unesení českoslovenští občané ?
Především lidé, kteří po bolševické revoluci uprchli ze své vlasti. Ať už proto, že patřili k některé z pronásledovaných skupin, ( kněží, důstojníci, podnikatelé ) protože se nějakým způsobem zapojili do akcí proti bolševikům, nebo proto, že je ze země vyhnaly jiné důvody.
V Československu potom získali státní občanství a zapojili se do běžného života.
Našli zde nový domov, rodiny.
SMERŽ, speciální jednotky NKVD , jejich název údajně vznikl ze spojení "směrť špionam" (smrt špionům) však nezatýkali jen přímé emigranty, ale často i jejich potomky.
Nejinak dopadla řada volyňských Čechů, kteří se vrátili do země svých předků i další občané, kteří se Sovětským svazem neměli vůbec nic společného.
Bohužel, Československé úřady se svých občanů nezastali a tak se mnozí z nich vrátili po deseti a více letech a valná většina se nevrátila vůbec.
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Koncentrační tábory – v souvislosti se Sovětskými gulagy.

Když na základě mého článku vytvořil Pegeucko nové téma, rozhodl jsem se doplnit základní informaci o KT. ( I když toto téma na Palbě již je )

Definice KT podle Encyklopedie moderní historie zní :
Zařízení zakládaná k izolaci politických odpůrců režimu.

Tedy místo, kde mohu soustředit nepohodlné osoby a mít je „pod dohledem.“
To, že pobyt v těchto táborech byl nedobrovolný, netřeba jistě zdůrazňovat.

Nalezl jsem na internetu zajímavé jednoduché členění těchto táborů, které se pokusím předat dál.
´

Internační tábory,

které na stránkách Palby byly již v minulosti popsány, nejsou výmyslem Němců nebo bolševiků v Sovětském Rusku.
Jsou za ně považovány zařízení, které měly soustředit obyvatelstvo na jedno místo, aby bylo zabráněno jejich pohybu po např. místě bojů.
Tedy – koncentrovat a tím lépe kontrolovat.
Typickým a pravděpodobně prvním takovým opatřením se „vyznamenali“ Britové v anglo-bůrských válkách v Africe.
Úmrtí v těchto táborech, ač byla častá z důvodu nedostatku hygieny, zdravotní péče či potravy, nebyla záměrem, ale spíš doprovodným jevem.

Pracovní tábory,
předobraz mají například v galejích, které byly častým trestem ve všech Evropských i mimoevropských zemích od cca 18. stol.
Rozdíl je především v množství takto soustředěných osob i v tom, že na galeje odsuzovala justice za spáchání trestného činu, kdežto do KT byly lidé transportováni na základě politického rozhodnutí.
Pracovní tábory využívaly soustředění osob – pracovních sil - na malém prostoru k nucené práci ve prospěch věznitelů. Oficiální prohlášení o převýchově (Arbeit macht frei) maskovalo pravý důvod – tedy ekonomické využívání a zneužívání.
Tento princip využili a zdokonalili nacisté, kteří práci vězňů začlenili do plánů Třetí říše a především Sovětský svaz v síti Gulagů.

Vyhlazovací tábory
měly za cíl jediné. Zlikvidovat nepatřičné osoby, ať už na základě nevhodného rasového původu, politického názoru, náboženství, či z důvodu, že pracovní využití vězňů KT se stalo nerentabilní, popř. skupina byla jinak nebezpečná. ( např. váleční zajatci )
Mnohdy se jednalo o prachobyčejnou pomstu.
Likvidace byla prováděna jak vysilující prací, záměrným nedostatkem zdravotní péče a potravy, tak nejrůznějšími, mnohdy propracovanými nelidskými metodami. Svou roli zde jistě hrálo i to, že dozorci a strážní měli nad osazenstvem KT neomezenou moc a u mnohých z nich tak byl přímo podporován sadismus.

I když se zde zmiňujeme především o nacistickém Německu či bolševickém Sovětském svazu, je nutné si uvědomit, že koncentrační tábory byly využívány i řadou dalších zemí – např. Japonsko v WWII, či zemí, které se na první pohled v žádném případě neřadí k totalitním režimům.
Vždyť i Velká Británie věznila Židy, kteří chtěli po WWII do Palestiny v zařízeních, které můžeme nazvat bez problémů koncentračními tábory.
Viz kniha Leona Urise – Exodus.
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
Inger
praporčík
praporčík
Příspěvky: 394
Registrován: 8/6/2007, 14:55
Bydliště: Kuusamo- Finland

Příspěvek od Inger »

Kniha Exodus byla velmi zajimava, cetla jsem ji a dopurucuji i Vam.
O tematu okolo ruskych taboru psal take ve svych knihach Solzenitsin. Zajimave cteni o zverstvech, ktera se dela v byvale SSSR.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

K těm Gulagům.
Vzpomínám, s jakou sugescí, a kolik emocí jsem prožíval, když jsem před 35ti lety četl prvně - Jeden den Ivana Děnisoviče - Alexandr Solženicyn.
Jeho líčení, jak se tam ( v Gulagu) život hrdiny smrskl na nejzákladnější lidské potřeby - sehnat něco k jídlu a doslova urvat několik hodin spánků, při neobyčejně těžké práci, tuším že v lese, je neobyčejně sugestivní a plné emocí.
Bylo toho víc, denní řád atd.....
V paměti mě však nejvíce utkvělo právě toto.
Nezapomenutelný zážitek!!!
On osud Solženicyna - sovětského disidenta je též sám o sobě na samostatné story. Byl také jedním z těch, ke kterému se jinak smýšlející sovětští občané - protisovětsky a hlavně protikomunisticky - upínali.
Kniha potom byla stažena a já již na ní nenarazil.
Předpokládám, že nyní již kniha asi k dostání je.
Nepátral jsem již po ní.
Doporučuji - stojí za přečtení.
Naposledy upravil(a) michan dne 1/8/2007, 10:19, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hornet
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 258
Registrován: 16/6/2006, 10:57
Bydliště: Hradec Králové

Příspěvek od hornet »

Také jsem ji četl před spoustou let. Nejpozoruhodnější pro mě bylo, že přes vylíčené strasti a popis nejrůznějších útrap a ponižování knížka celkově nevyznívá černočerně. Je v ní i naděje a víra v něco lepší. Neumím to vyjádřit, také nejsem nositel Nobelovy ceny za literaturu jako její autor.
Rozhodně souhlasím s Michanem, že dílko (nic rozsáhlého to není) stojí za přečtení.

A ještě jednou z minulosti.
Dodnes vzpomínám na nadšení a zbožnou zář v očích s jakou nám učitelka dějepisu krmila uši. O tom, jak bájní sovětští lidé doslova z ničeho vybudovali celé energetické soustavy, gigantická vodní díla a průmyslová centra byla schopná žvanit celé hodiny. To, že tyto stavby byly doslova vydlážděny lidskými kostmi se už pochopitelně nezmínila, pravděpodobně by tomu sama ani nevěřila.
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Ano, všechny knihy, zmíněné předchozích článcích jsou zajímavé. Pokusím se v průběhu času nalézt a napsat do tohoto tématu něco o jejich autorech i o knihách samotných. Za předpokladu, že zpětná vazba bude příznivá jako doposud a pokud budu mít jistotu, že toto téma je pro čtenáře Palby zajímavé a adminy a moderátory přípustné.
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
Uživatelský avatar
wildesau
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 420
Registrován: 5/3/2006, 09:05
Bydliště: Otrokovice

Příspěvek od wildesau »

Četl jsem od Solženicina Souostroví Gulag a teď mám mám rozečtenou knihu Gulag.Je to velmi zajímavé čtení,bohužel dost děsivé.
Inger
praporčík
praporčík
Příspěvky: 394
Registrován: 8/6/2007, 14:55
Bydliště: Kuusamo- Finland

Příspěvek od Inger »

Souostrovi Gulag jsem take cetla. Doporucuji od Solzenicina take knihu " Oddeleni rakoviny", cetla jsem to ve Finsku (Syöpäosasto), je to jina tema, ale velmi zajimave, jak to chodilo v ruskych nemocnich, ja lidi v poslednim stadiu rakoviny pousteli domu- nebot nechteli mit naklady a umrtnost. Byl to velice nehumanni a necitlivy pristup k tezce nemocnym, umirajicim lide. Doporucuji precist.
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Doktor Živago.

V jednom z minulých příspěvků jsem slíbil, že se pokusím v rámci psaní o gugulazích - táborech nucených prací v Sovětském svazu, přiblížit i některé známá i méně známá literární díla.
Tyto informace budou odkazovat především na jiné stránky, neboť ne každý hledá na vojenském webu literární informace. Na druhou stranu, zájemce o bližší informace od nich dělí – jediný klik.

Prvním z nich je Pasternakův Doktor Živago.
Děj románu popisuje jako geniální mozaika tehdejší dobu, život i chování lidí, ovlivněných totalitním režimem.
Za svoje dílo byl Pasternak nominován několikrát na Nobelovu cenu. A když ji v roce obdržel, v roce 1958, nejprve ji přijal, ale po několika dnech – odmítl. Důvody jeho odmítnutí si můžeme domyslet sami.
Nobelovu cenu tak přebral až Pasternakův syn v roce 1989.
Krom vlastního, nesmírně silného příběhu, je zajímavý i vlastní Pasternakův život, ovlivněný stalinismem, ale především to, jak a s jakými problémy byl jeho Doktor Živago vydán.
( V Sovětském svazu to bylo až v roce 1988 )
Teorie, že k vydání knihy pomohla v rámci politických hrátek CIA velmi dobře a zajímavě přibližuje článek Lidových novin z 10. 2. 2007
viz - http://www.lidovky.cz/doktor-zivago-mez ... s=070210_0
To, že se Boris Pasternak sám nestal obyvatelem některého z gulagů, byl svým způsobem zázrak.
O Pasternakovi velmi dobře píše i Ivana Ryčlová na : http://www.virtually.cz/?art=8128
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Fritz Blankenhorn
Fritz Blankenhorn pracoval více než 30 let jako grafik, dnes osmdesátiletý, žije v okolí Stuttgartu.
„A nebylo návratu „je jeho první vydaná kniha.

Fritz Blankenhorn, rodák z Neuwiedu, před válkou studoval architekturu v Braunschweigu. Sám se sice považoval za člověka apolitického, ale neodolal "volání vlasti" a v r. 1940 dobrovolně vstupuje do armády. Sloužil ve Francii, v r. 1941 bojoval u Leningradu. Na podzim r. 1944 je opět z Francie povolán na frontu ve Východním Prusku. Cesta na západ jeho dělostřelecké baterie rozhodně nevypadala na spořádaný ústup. Chaos a zmatek, sám velmi často ztrácel přehled o situaci. V dubnu r. 1945 se po kapitulaci obklíčeného Královce dostává do ruského zajetí. Spolu s dalšími zajatci pracoval v lesích, v továrně na překližku, v hnědouhelném dole. Ze zajetí se vrátil v listopadu r. 1949. Podmínky v ruských zajateckých táborech, z kterých se nevrátila přibližně třetina německých zajatců, byly více než drsné. Černo bílo červenou stužku od Železného kříže vyměnil za 200 g chleba... Volné, útržkovité vyprávění o posledních šesti měsících války prokládá ukázkami z deníku, který si psal do prosince r. 1941, někdy naopak do válečných událostí mísí poznámky ze zajetí. V druhé části pak líčí poměrně podrobně zážitky z různých zajateckých táborů. V knize naleznete nikátní černobílé fotografie.
( zdroj - http://www.mlp.cz/cz/offline/perlie/B/ )

Sám jsem knihu četl a mohu ji jen doporučit. Už to, že má i další vazby na vojenskou problematiku a řadu témat, vážících se k WWII.
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

rancois Armand Maloumian (* 1928), francouzský spisovatel
Informace jsou převzaty částečně z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa.
Francois Armand Maloumian byl roku 1948 byl v SSSR zadržen a obviněn ze špionáže pro Francii, nejprve byl odsouzen k trestu smrti. Ten mu byl jako cizinci změněn na 25 let těžkých prací. Po roce 1956 se začalo jednat o jeho propuštění, po kterém odjel do Francie.
V roce 1976 vyšla jeho kniha Synové gulagu. Sám jsem bohužel tuto knihu doposud nečetl.
O tom, že sovětský teror vlastních lidí byl více než zrůdný, svědčí i Leninova věta :
„Abychom dosáhli svého cíle, spojíme se, bude-li to třeba, se samotným ďáblem."
Jaké muselo být zacházení se zahraničními „nepřáteli a špiony“ .
( Snad se nikdo nepozastaví snad tím, že tato věta mi velmi, velmi nepříjemně připomíná vyjádření jednoho českého politika, a která bylo vyřčeno před nedávnem. )
Vznikla na základě jeho otřesné osobní zkušenosti z několikaletého pobytu v těchto zařízeních.
Při hledání informací o této knize jsem narazil na velmi zajímavý odkaz, o který bych se se zájemci o tuto problematiku rád podělil - http://www.ruskodnes.cz/clanek.php?id=413&tisk=1
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Občané Československa a gulagy.
Pokračování

Milada POLIŠENSKÁ ( PhDr., CSc. )
Čechoslováci v Gulagu a československá diplomacie 1945—1953

Vyšlo v nakladatelství Libri, v roce 2006

Autorka – historička, na základě dlouholetého studia našich i zahraničních archivů přináší dosud neznámý pohled na stále se zeslabující a po roce 1948 už často jen formální úsilí o návrat odvlečených československých občanů z táborů nucených prací v SSSR.
Jména jako Nuzal, Baltinaš, Solgament, Ozerlag, Orlovka a spousty dalších jmen nikomu nic neříkají. Ale přece jsou to místa, spojená s osudy stovek, ale možná možná ale také tisíců občanů Československa po válce zavlečených do SSSR . Osudy lidí končily tisíce kilometrů od domova . Jejich provinění – žádné !
Československá diplomacie tyto lidi jednoduše odepsala. Obyčejní lidé byli méně důležití, než vztah s naším „Velkým bratrem“ - Sovětským svazem.. Na Slovensku agenti NKVD místní odvlékali dokonce obyvatele jako válečnou kořist !
Kniha obsahuje i seznam více než 7.000 ( ! ) osob, zavlečených do Sovětského svazu.(u řady z nich i s odkazem na konkrétní archivní prameny) odvlečených čs. občanů (často ruského či ukrajinského původu).
Autorka navazuje na své práce, z období před více než deseti lety, ve kterých poukazovala na jednání sovětské tajné služby na území Československa, bez ohledu na mezinárodní právo.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jeden z osudů odvlečených naleznete na : http://www.mvcr.cz/policie/udv/securita ... k1/c3.html
( autor - Petr Čuka )
Uživatelský avatar
Peter
svobodník
svobodník
Příspěvky: 35
Registrován: 24/6/2005, 10:57
Bydliště: Trencin

Příspěvek od Peter »

Na http://mozaika.sme.sk/ sú príbehy zo SNP ako aj po ukončení vojny. To že v sovietských gulakoch skončili aj nevinní občania Československa rozpráva príbeh
http://mozaika.sme.sk/c/2438717/O-jedne ... ennom.html
Obrázek
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Alexandr Isajevič Solženicyn
Je snad nejznámějším, i když ne prvním spisovatelem, který popisuje život a útrapy vězňů v sovětských věznicích a gulazích. Ve svém díle podává i plastický obraz Sovětského svazu té doby, politické i hospodářské souvislosti a především zneužívání moci vůči vlastním občanům.
To, že jeho hlavní postavy jsou lidští, že mají rozměr obyčejného člověka, který v určitém okamžiku má jediný zájem a cíl – totiž přežít, dělá jeho romány působivější a drsnější, než kdyby hlavními postavami byli „hrdinové bez bázně a hany“
Алекса́ндр Иса́евич Солжени́цын se narodil 11. prosince 1918 v Kislovodsku
Původní profesí byl učitel fyziky, ve druhé světové válce byl důstojníkem Rudé armády.
Za kritiku J. V. Stalina byl odsouzen a strávil 8 let v sovětských lágrech. V letech 1953 - 1956 byl ve vyhnanství v Kazachstánu.
Rehabilitován byl až po Stalinově smrti a to v roce 1957.
Ve své kritice sovětského zřízení však pokračoval. To mu přineslo perzekuci a pronásledování i v budoucnosti
V roce 1968 by vyloučen ze Svazu spisovatelů, v roce 1974 byl násilně odsunut do západního Německa . Zároveň zbaven sovětského občanství, V roce1976 odešel do USA.
Roku 1970 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu.
Do Ruska se vrátil v roce 1994, kde byl roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.
Jeho dílo se opírá a vychází z prožitých hrůz v WWII, pobytu v gulagu a později ve vyhnanství.

Jeden den Ivana Děnisoviče,
( Один день Ивана Денисовича, Odin děň Ivana Děnisoviča ) napsal v roce 1962 . Česky tato novela vyšla v roce 1963
Děj nás zavádí do komunistického politického lágru. Jeden den člověka odsouzeného na 10 let podle § 58 ( Paragraf, který byl „univerzální“ pro všechny, kterým se nadala dokázat skutečná vina )
Kniha, která mnohé čtenáře ( a přiznám se, že i mně ) donutila začít přemýšlet o „Sovětském ráji na zemi''

Rakovina

(Раковый корпус, Rakovyj korpus ) vyšla v Německu v roce 1968 Německo a jako ruský samizdat.
Přepracovaná a rozšířená verze potom v roce 1978 vUSA
Román vypráví - velmi věrohodně - o léčebně rakoviny v postalinském období - tj. kolem r. 1956 (sám Solženicyn prodělal léčení z rakoviny roku 1954 v Taškentu). Hlavním hrdinou je člověk nemocný rakovinou, jedná se o vyhnance. Setkáváme se zde nejen s nedostatkem lůžek, ale i s láskou, a objevuje se tu i politika. Děj popisuje nestranná osoba, na pokoji a na chodbách s vyhnancem leží lidé různých povah a názorů, mezi nimi i komunisté.
( Sám jsem bohužel knihu nečetl, ale např. naše kolegyně Inger ji doporučuje jako velmi zajímavou i když krutou. To že ji četla ve finštině je důkaz toho, že opravdu byla přeložena do mnoha jazyků.)

Souostroví Gulag
(Архипелаг ГУЛАГ, Archipelag GULAG ) vycházelo mimo SSSR v letech 1973 – 1975.
V Sovětském svazu kniha vyšla jako samizdat, stejně jako v tehdejším Československu, někdy v polovině sedmdesátých let. ( V tu dobu jsem ji jako samizdat měl půjčenou i já. ) V ČR poprvé oficielně vyšla kniha v roce 1990.
Solženicyn vystupuje jako kronikář gulagu a přibližuje tábory i dobu jejich fungování v letech 1918 až 1956.
Kniha je o to naturalističtější, že část popisovaných hrůz zažil Solženicyn jako vězeň gulagu na vlastní kůži.
Toto dílo je snad ještě známější a slavnější, než Jeden den Ivana Děnisoviče.

Další jeho díla :

V kruhu prvním
(В круге первом, V kruge pervom ) vyšlo v USA v roce 1968 a samizdatově v Rusku. Českého překladu se toto dílo dočkalo v roce 1991.
Knihu psal Solženicyn v období 1955 – 1967


Trkalo se tele s dubem, (Бодался телёнок с дубом, Bodalsja těljonok s dubom)

Případ na stanici Kočetovka, (Случай на станции Кочетовка, Slučaj na stancii Kočetovka)

Rudé kolo, (Красное колесо, Krasnoje koleso)

Díla politického zaměření : Nežít ve lži (Жить не по лжи, Žiť ně po lži)
Rozdělený svět


Zdroj : Wikipédia


Pro doplnění informací je však třeba říci, že Solženicyn je i velmi kritický k západní demokracii.
Přikládám několik jeho vyjádření o současném světě ( a zdroje, odkud jsem je získal )




„Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím. Co asi na dnešním Západě bije cizince do očí? Občanská statečnost zmizela nejen ze západního světa jako celku, neprojevuje ji žádný z jeho států, žádná vláda, žádná strana a ovšem ani OSN. Tento úpadek odvahy je zvlášť patrný na řídící vrstvě inteligence, takže vzniká dojem, jakoby odvaha zmizela ze společnosti vůbec. Jistě - je zde samozřejmě ještě mnoho individuální odvahy, ale to nejsou lidé, kteří by udávali tón životu společnosti. Političtí a intelektuální činitelé vykazují známky úpadku, slabost, nerozhodnost činů, slov a ještě více teoretických úvah, v nichž ochotně nabízejí důkazy, že tento způsob jednání, zakládající politiku určitého státu na servilnosti a zbabělosti, je pragmatický, racionální a oprávněný, a to na kterékoli intelektuální i mravní úrovni.“
Autor: Alexander Solženicyn ,
10.ledna 2007

( Zdroj : http://www.matrix-2001.cz/v2/default.aspx?auid=469 )

"Přestože je jasné, že současné Rusko pro něj nepředstavuje hrozbu, NATO metodicky a soustavně posiluje svou vojenskou mašinérii ve východní Evropě a (...) z jihu do vnitrozemí obkličuje Rusko,"
Z rozhovoru v deníku Moskovskije Novosti Duben 2006

( Zdroj :http://zpravy.atlas.cz/svet/67540-solze ... rusku.aspx )

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zájem Solženicyna o politiku i historii však neustále i přes jeho pokročilý věk pokračuje. Jeho kniha „ 200 let spolu“ se například dotýká antisemitismu a chování Rusů k Židům.
Zmínku o této knize i problematice naleznete např. na : http://www.prefer-statement.wz.cz/rorf.htm

Jeho názor na tuto problematiku jsem převzal z : http://zpravy24.pantax.cz/2003/02/03.02.03.htm

„Nositel Nobelovy ceny za literaturu Alexandr Solženicyn (84) ve své zatím poslední velké práci popsal ožehavé téma Židů v Rusku. "Pro Židy stejně jako Rusy je morálně důležité dozvědět se pravdu o naší společné minulosti," zdůraznil spisovatel v obsáhlé knize Dvě stě let spolu, jejíž závěrečný druhý díl o úloze Židů v Sovětském svazu vyšel na přelomu roku, napsala agentura DPA. Nacionalistický a konzervativní myslitel Solženicyn jim připisuje vinu za katastrofu Ruska v komunistické éře. Stejně jako v případě prvního dílu, pojednávajícího o carském období v letech 1795 až 1916, jsou reakce v Moskvě rozpolcené. Mnozí Rusové, stejně jako mnozí z asi milionu Židů v této zemi, zůstali k Solženicynovi a jeho tisícistránkovému myslitelskému podnětu lhostejní. Ve svém druhém svazku vypráví spisovatel o vzestupu, pádu a exodu sovětských Židů. Teprve po svržení cara v únorové revoluci 1917 získala diskriminovaná menšina Židů v Rusku plná občanská práva. Za bolševiků, kteří se chopili moci v říjnové revoluci, hráli židovští revolucionáři významnou roli. Solženicyn nejenže jmenuje známé špičkové funkcionáře a "židovské odpadlíky", jako byli Trockij, Kameněv a Zinovjev, ale píše o širokých masách Židů, kteří pomáhali budovat sovětský systém a byli za "rudého teroru" přímými vykonavateli násilí. Pozdní msta za pogromy z roku 1905? Židé nebyli v ruské revoluci jen kovadlinou, ale také kladivem, a nebylo jich v oné mase právě málo, soudí Solženicyn.

Pád začal při čistkách sovětského diktátora Stalina, které nejdříve postihly zasloužilé revolucionáře, mezi nimi i mnoho Židů. Až do 60. let minulého století následovaly víceméně otevřené antisemitské kampaně proti "komsopolitům", "židovským doktorům" nebo "zlodějům socialistického vlastnictví". Masový židovský exodus do Izraele a USA znamená pro Solženicyna konec zvláštní historie mezi Rusy a Židy. Většina těchto skutečností není nová. Kniha Dvě stě let spolu také není podle spisovatele žádný historický spis. K tomu bylo zacházení se zdroji příliš svévolné. Nová práce se podobá spíše Solženicynovu Souostroví Gulag, otřesnému dokumentu o sovětských vězeňských táborech. Je to znovu "pokus o literární zvládnutí" historické skutečnosti, dlouhý a na fakta bohatý esej s hořko- ironickým vyzněním. Zatímco ale Souostroví Gulag obsahuje v zármutku nad miliony nevinných obětí jasnou a nepopiratelnou mravnost, v nové knize nacionální ruský pohled na historii znehodnocuje mravní vyznění. Podle Solženicynovy základní teze zaslepení Rusové zničili všechno, co jim bylo svaté - boha, cara a vlast -, za vydatné pomoci Židů, kteří žádnou vlast neměli a pro které svaté Rusko nic neznamenalo. Na tomto pochybném základě Solženicyn buduje pomyslnou stavbu spoluviny a trestu. "Odpovědnost musíme my, sbratření i cizí, sdílet." Proto vybízí Rusy k pokání a vyzývá k tomu i Židy. Přiznání chyb u jednotlivců i celých národů otevírá cestu k porozumění. Bohužel však zní výzva k pokání za historické hříchy Rusů tišeji než pobídka k Židům."
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
Inger
praporčík
praporčík
Příspěvky: 394
Registrován: 8/6/2007, 14:55
Bydliště: Kuusamo- Finland

Příspěvek od Inger »

I Souostrovi Gulag bylo prelozeno, a tento spisovatel je u Finu v oblibe. Ne u vsech, ale u tech ktere zajima historie a prevazne udalosti v byvale SSSR. Vzdyt v Rusku jsou problemy porad i kdyz uz nefunguji zminene tabory. Na jedne strane bohati,- a na druhe je neuveritelna bida. Ani pece o nemocne se tak nezlepsila, a mnoho Rusu se snazi dostat na leceni do Finska. Tak psala ruska novinarska Inna Rogatschi, ktera zila ve finskem Turku, dcera ji zemrela na rakovinu ve 12 letech- do Finska prisli, az kdyz ta dcera byla v terminalnim stadiu- tak se nedala zachranit. V Rusku pry s ni lekari nic nedelali, tak ta Inna Rogatschi k vuli te dceri zadala vizum do Finska. Takovych pripadu je bohuzel mnoho.
Uživatelský avatar
Foxbat
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 289
Registrován: 30/3/2006, 20:36

Příspěvek od Foxbat »

Stalin: smrť jendého človeka je malá tragédia, smrť tisícov a miliónov len štatistika...
keď to povedal niekto iný pokojne ma opravte, žuvam malo orieškov
hore možeš dole musíš
su aj taký, ktorým netreba krídel a kde žiadny stroj nedoletí...
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Vladimír Bystrov

Novinář a publicista Vladimír Bystrov se narodil v roce 1935 v Praze. Do roku 1971 publikoval články o kinematografii a filmovém umění v odborném i populárním tisku, po dvacetileté odmlce pak od roku 1990 uveřejňoval hlavně v Reflexu a Lidových novinách politické komentáře a umělecko-historické reportáže.
V odborných referátech a studiích se Vladimír Bystrov v posledních letech věnuje problematice života původně sovětských občanů na československém území. Na toto téma vydal mimo jiné knihy:
Z Prahy do gulagu aneb Překáželi,
Únosy československých občanů do Sovětského svazu v letech 1945 - 1955,
Svobodná nesvoboda
Průvodce říší zla.

Od roku 1998 je Vladimír Bystrov externím pedagogem Vyšší odborné školy publicistiky v Praze.


„Průvodce říší zla“ je dílem, které shrnuje základní informace o konstrukci světa sovětských represivních zařízení a jeho neustále se proměňující struktuře, udržované sítí nepřehledných mechanismů, které sloužily stejně zájmům komunistického režimu jako zájmům vlastním. „Průvodce říší zla“ obsahuje více než 2100 abecedně řazených hesel, obsahujících fakta o všech ústředně řízených sovětských koncentračních táborech.

Vyšlo v nakladatelství : Academia .


Dalším jeho dílem je publikace „Svobodná nesvoboda“,
přinášející příklady z dosud málo známé historie komunizace a sovětizace československé společnosti hned po skončení druhé světové války ještě před uchvácením moci komunistickým režimem v roce 1948. Autor představuje téměř tři desítky dokumentů uložených v archivních fondech tehdejšího ministerstva vnitra a vypovídajících o snaze umlčet konzervativní a pravicové názory šířené v médiích, vydávaných především nesocialisticky orientovanými politickými silami. O úsilí komunistů zabránit uveřejňování údajně zájmům ČSR neodpovídajících informací o SSSR a jeho spojencích a o snaze represivně stíhat takzvané porušování jednoty Národní fronty a šířeni názorů a ideálů, odmítajících cíle a ideologii komunistů a dalších socialistických stran. Práce je příspěvkem do diskuse nad přežíváním mýtu o návratu svobody a demokracie do obnoveného Československa a o jejich ztrátě teprve o tři roky později.

Vyšlo v nakladatelství : Vyšší odborná škola publicistiky
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“