Maurice Tillet (1903-1955) aneb opravdový Shrek
tvůrci stejnojmenného animovaného filmu se nechali inspirovat podobou Maurice Tilleta, profesionálního zápasníka, který žil na začátku 20.století. Ač obrem, byl velice inteligentní, ovládal 14 jazyků, psal básně a doufal, že se jednou bude věnovat obchodu. Ve dvaceti letech se u něj projevily příznaky akromegalie, jenž změnila celé jeho tělo. Hlava získala rysy typické pro toto onemocnění, což vedlo k mnoha posměškům. Tillet se tedy rozhodl opustit milovanou Francii a odcestoval do USA. Zde se živil jako profesionální zápasník, přezdívaný "šílený obr ringu" či "francouzský anděl". Největší úspěch a slávu mu přineslo vítězství nad Stevem "Rozbíječem" Caseym, mistrem "Americké wrestlingové asociace", v srpnu roku 1944. Ač byl slavný, žil samotářským životem a skutečných přátel měl velmi málo. Maurice Tillett zemřel v roce 1955 na srdeční chorobu. Na smrtelném loži dal souhlas k tomu, aby byly po jeho smrti zhotoveny tři posmrtné masky. Jeho tvář se o 50 let později stala inspirací pro tvůrce filmu Shrek.
Fotografie z výpravy kapitána Roberta Falcona Scotta na Jižní pól v letech 1910-1913
během zimy 1911 pořídil profesionální fotograf Herbert Ponting celou řadu fotografií Scotta a dalších členů expedice v chatě Cape Evans (Cape Evans hut). Začátek sezóny 1911-1912 Ponting fotografoval další členy výpravy na pobřeží a čekali zda trek bude úspěšný. Ponting byl jedním z prvních mužů, kteří v Antarktidě použili přenosnou filmovou kameru. Primitivní zařízení zvané cinematograph mohlo pořizovat krátké videosekvence. Ponting měl s sebou také několik autochromových desek a pořídil několik průkopnických barevných fotografií. Po 14. měsících na mysu Evans, Ponting spolu s osmi dalšími muži, nastoupil na loď Terra Nova a v únoru 1912 se rozhodli k návratu do civilizace, zajistit soupis více než 1700 fotografických desek a sepsat celý příběh expedice. Ponting ještě ve svém vyprávění v roce 1913 očekával návrat kapitána Scotta. Fotografie zachycují počáteční optimismus i vyčerpání a beznaděj na jejím konci. Scottova výprava však skončila nezdarem. Sibiřští poníci, které zvolil jako tažná zvířata, se neosvědčili. Brodili se po břicha ve sněhu a nakonec museli být utraceni. Ve vzdálenosti 200 mil od pólu se Scott vydal na další cestu sám se čtyřmi druhy. Sáně museli táhnout sami a cesta byla tak strastiplná, že někdy urazili jen 16 km za den. Přesto dosáhli dne 18. ledna 1912 jižního pólu, kde však zjistili, že Roald Amundsen tam již byl o čtyři týdny dříve. Cesta zpět se jim pak stala osudnou. Zastihla je sněhová vánice a došly jim zásoby. Vyčerpáním a vysílením zahynuli 29. nebo 30. března 1912 jen 18 km od velkého zásobovacího skladu potravin a paliva. Jejich těla byla nalezena až o osm měsíců později.
Julia Pastrana (1834-1860)
je historicky doloženou nejchlupatější ženou. Žila v 19. století a jako atrakce kočovného cirkusu ve své době fascinovala publikum. Vystupovala jako tanečnice a zpěvačka. Vždy to ale bylo v šatech, které nechávaly oko zvědavců spočinout na její chlupaté nohy, ruce i tváře. Francouzský lékařský časopis ji v roce 1857 popsal jako „podivnost“. Podle dnešních znalostí šlo o poruchu, které se dnes říká vrozená generalizovaná terminální hypertrichóza (CGHT), případně„vlkodlačí syndrom“. Kromě nadměrného růstu tmavě pigmentovaných chlupů, bývá tato porucha doprovázena zvětšením úst, rtů, čelistí, pořivením tváře. Narodila se roku 1834 v Mexiku. Julia byla vskutku laskavá, jemná žena. Byla velmi inteligentní, zanícená žáka, která se naučila zpívat, tančit a mluvila třemi jazyky, včetně angličtiny. Ráda cestovala, vařila a šila a byla ochotna podstoupit lékařský výzkum, který zahrnoval vyšetření jejího stavu. Provdala se za Theodora Lenta a v lednu 1860, když byla v Moskvě, porodila dítě, které zemřelo jen o dva dny později. Tři dny po smrti chlapce zemřela i Julia. Byla vystavována i po smrti a oficiálně pohřbena až v roce 2013 (!)
Félix-Jacques Moulin (1802-1875)
v roce 1849 otevřel fotograf Moulin vlastní obchod na Faubourg-Montmartre v Paříži a začal pořizovat daguerrotypie mladých dívek ve věku od 14. do 16. let. V roce 1851 byly Moulinovi jeho práce zabaveny a on byl odsouzen na jeden měsíc vězení za "obscénní" charakter jeho snímků - "tak obscénních, že i vyslovení jejich titulů (...) by bylo spáchání obscénnosti". Po svém propuštění pokračoval Moulin ve své činnosti více diskrétně. Učil fotografii, prodával fotografické vybavení a měl ve svém obchodě zadní dveře, aby se vyhnul dalším právním problémům. Jeho díla získala vážnost kritiků. V roce 1856 Moulin podnikl fotografickou expedici do Alžírska s více než jednou tunou vybavení a požehnáním vlády, která mu zajistila přístup ke koloniálním autoritám. V Alžírsku se setkal s technickými obtížemi kvůli změnám vlhkosti, práci v otevřeném terénu a kvalitou vody. Nicméně se mu podařilo pořídit rozsáhlý dokument o francouzských koloniích v severní Africe. Vrátil se v roce 1858 se stovkami fotografií krajin, měst, archeologických průzkumů a portréty obyvatel. 300 z nich publikoval v díle L'Algérie photographiée, která vyšla ve třech dílech. Tyto dokumenty se staly oficiální brožurou koloniální vlády Napoleona III., kterému byla věnována. Snímky cestovaly Evropou na několika výstavách.
Historie toaletního papíru
1857: Joseph Cayetty prodává první továrně vyrobený toaletní papír v USA
1879: Scott Paper Company prodává první toaletní papír na rolce, i když původně nevytiskne jméno firmy na balení
1891: 22. prosince byl toaletní papír na rolce patentován (č. 465 588). Dostupnost rolek perforovaného toaletního papíru nahradila ostrou hranu na odtrhávání papíru v dávkovači
1900: zlepšení kanalizace ve viktoriánské éře vedlo k širokému použití splachovacích toalet a (v Evropě) bidetu
1935: firma Northern Tissue inzeruje svůj toaletní papír jako „bez třísek“
1942: vyroben první dvouvrstvý toaletní papír firmou St. Andrew's Paper Mill v Anglii, toaletní papír se stal jemnější a víc ohebný
1969: v SSSR se začal vyrábět toaletní papír.
1980: vynalezena bezpapírová toaleta v Japonsku (kombinace toalety, bidetu a sušáku - Japonská toaleta)
V Československu je známý nedostatek toaletního papíru v dobách socialismu (plánované ekonomiky) - jednalo se o jednorázový (zato závažný) problém, který nastal v dubnu 1988 po požáru Harmaneckých papíren.
Žena na skůtru (1916)
je známí sufražetka Florence 'Fay' Norman (1883-1964). V roce 1907 se provdala za Sira Henryho Normana, známého novináře a liberála. Právě od něj dostala k narozeninám tento motorový skútr a dojížděla na něm ulicemi Londýna do své kanceláře. Hnutí sufražetek za volební právo vzniklo roku 1900 a v roce 1918 získaly ženy částečné volební právo omezené na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let.
Bělení kůže pomocí rentgenového záření (1908)
Když chtěli začátkem minulého století afroameričané získat dokonale bílou pleť, tak mohli využít velmi zvláštní metodu využívající nedávno objevené rentgenové záření.
Lota Cheek
tuto fotografii pořídil v roce 1923 George Maillard Kesslere (1894-1979). Předchozího roku zvítězila Lota Cheek v New Yorské soutěži krásy. Později se věnovala herectví.
Londýnský obchod nabízející maso pro kočky a psy (1930)
tak jako v jiných městech, i v Londýně bylo mnoho jatek, přičemž většina zvířat se spotřebovala jako potrava pro lidi, či jako suroviny pro průmysl. Maso z nemocných zvířat a koní bylo často barveno na modro nebo zeleno a prodáváno jako potrava pro kočky a psy. Barvy byly sice toxické ale varovaly tak lidi a domácím mazlíčkům nevadily.
Louis Auguste Blanqui (1805-1881)
byl francouzský revolucionář a socialistický teoretik. Jím založený směr se nazývá blanquismus. Účastnil se Červencové revoluce 1830, následujícího roku začal organizovat tajné republikánské a socialistické spolky. Roku 1839 byl odsouzen na doživotí pro organizaci povstání, jehož cílem mělo být svržení krále Ludvíka Filipa. Po devíti letech byl omilostněn a zapojil se do revolučního hnutí roku 1848 jako vůdce levice. Po potlačení povstání byl odsouzen na deset let vězení. V žaláři navrhl vlastní socialistickou teorii, v jejímž středu stála idea diktatury proletariátu, později převzatá marxisty. Po propuštění a dalším věznění v letech 1861–1865 odešel do exilu v Belgii. Po generální amnestii se roku 1869 vrátil do Francie. Brzy se zapojil do revolučního hnutí, jež směřovalo k vyhlášení Pařížské komuny. V říjnu 1870 stanul na krátký čas v čele přechodné vlády. Ještě před vlastním vypuknutím pařížského povstání byl znovu uvězněn a z vězení se dostal po omilostnění roku 1879. Dne 20. listopadu 1880 vydal první číslo časopisu "Ni Dieu, Ni Maitre" (No Gods, No Masters) jehož jméno vešlo do dějin jako heslo anarchistů a feministek. Objevuje se rovněž na hrobech francouzských anarchistů a socialistů hluboko do 20. století. Zemřel roku 1881, krátce před smrtí napsal své hlavní dílo Sociální kritika (Critique sociale) uveřejněné roku 1885. Blanqui silně ovlivnil komunistické a socialistické hnutí, jeho přívrženci se později připojili k Francouzské socialistické straně.
V Rakousko-uherské armádě bojovaly krom mužů i ženy a děti. Jedním z mladistvých byl syn penzionovaného okresního četnického strážmistra z Ostravska. Kahánek Otto (nebo František) byl stár teprve 12 a půl roku. Vyznamenal se na Srbské frontě a později i frontě Haličské. Zde vynikal chrabrostí, načež byl povýšen na četaře a vyznamenán medailí za udatnost. Později byla na dovolené v Brně, dokonce zatčen a obviněn, že si celý příběh vymyslel. Vojenské velitelství v Krakově ale jeho příběh potvrdilo. Poněkud mě mrazí v zádech, že tak jako u žen, nikomu očividně nevadilo, že na frontu se dostávaly i děti a dokonce byli vyzvedávání jako vzor v tisku. Přeci jen mladiství bojovali i v armádě Ruské, Britské nebo dalších, ale většinou se sem dostali lstí nebo tajně (tak jako ženy). V R-U armádě se ale očividně jednalo o docela tolerovanou záležitost. Tak nějak z toho mrazí v zádech.
Eadweard Muybridge (1830-1904) byl anglický fotograf a vynálezce. Zabýval se fotografií krajiny, ale proslavil se svými studiemi pohybu, používáním několika fotoaparátů zároveň a také vynálezem zoopraxiskopu a kinematoskopu, což byla zařízení na promítání pohyblivých obrázků, o mnoho let dříve, než přišel na trh celuloidový kinofilm. Považuje se za zakladatele chronofotografie. Roku 1874 zastřelil milence své ženy, v soudním procesu byl však zproštěn viny s tím, že šlo o důvodné zabití.
Antonio Sant’Elia (1888-1916)
inspirován americkými architekty výškových budov (které znal jen z časopisů), rozkreslil v letech 1912-1914 sérii kreseb La Città Nuova (New City). Na těchto výkresech odpověděl na otázky týkajících se moderních budov a dopravy, např. v Miláně. Na obrázcích byly řadové mrakodrapy, nadzemní železnice a velké letiště byly umístěny na střechu hlavního nádraží. Kresby byly vystaveny v roce 1914 na výstavě skupiny architektů s názvem Nuove Tendenze. Sant'Elia byl ve své práci ovlivněn jednak italskými architekty jako byl Raimondo D’Aronco a Giuseppe Sommaruga, tak i Rakušany jako byl Otto Wagner a Adolf Loos. Díky řadě publikací ovlivnil mnoho architektů modernismu ve 20. letech 20. století, včetně Le Corbusiera. 11. července 1914 se objevil manifest L’architettura futurista (Futuristická architektura) na němž se podílel Sant'Elia. Postavené Sant'Eliovy stavby jsou však spíše klasifikací určitého stylu. V roce 1915 vstoupila Itálie do první světové války a tehdy narukoval i Sant’Elia. Následujícího roku byl zabit u Monfalcone ve věku 28 let.
Řízená srážka vlaků - Texas 1896
V Texasu se v 15. září roku 1896 sešlo v poušti na 40 000 lidí, aby vidělo opravdu nevídanou věc. Missoursko-texaské dráhy se totiž rozhodly předvést živou srážku vlaků. Na místě plánované srážky tak na jeden den vzniklo improvizované městečko, druhé největší ve státě Texas. Byla zde postavena speciální trať a proti sobě na ní stály dvě parní lokomotivy ve vzdálenosti šesti kilometrů. Pak se zatopilo pod kotlem a obě lokomotivy, které táhly navíc několik nákladních vagonů, se proti sobě rozjely. Strojvůdci vyskočili. Rychlost dosáhla 75 km/h. Oba vlaky se srazily. Nastala ohromná exploze. Oběma lokomotivám vybuchly jejich parní kotle. Velké úlomky kovu se rozletěly všude kolem. Dva lidé byli zabiti, několik dalších zraněno. Oficiální fotograf akce přišel o oko. Celá atrakce skončila obrovským skandálem.
Le Voyage dans la Lune (1902)
Cesta na Měsíc - francouzský němý černobílý vědeckofantastický film napsal i režíroval Georges Méliès s pomocí svého bratra Gastona. Je volně inspirován dvěma populárními romány tehdejší doby, Ze Země na Měsíc od Julese Verna a První lidé na Měsíci od H. G. Wellse. Film má 14 minut při 16 snímcích za sekundu. Je považován za první široce distribuovaný film, který vypráví kompletní příběh, a zároveň za film, díky němuž se z kina stalo médium vyprávějící příběhy. Dřívější filmy byly většinou krátké (méně než jedna minuta), náměty z každodenního života, jako například Dělníci odcházející z Lumièrovy továrny, nebo Příjezd vlaku od bratrů Lumièrových, které byly populární jen díky novotě kinematografie. Cesta na Měsíc je považována za první vědeckofantastický film a používá inovativní animace a speciální efekty. V roce 2002 byl ve francouzské stodole nalezen zatím nejkompletnější sestřih filmu, který byl navíc ručně obarven. Film byl restaurován a měl premiéru v roce 2003 na festivalu Le Giornate del Cinema Muto.
Originální parní lokomotiva "Cornwall". Postavena byla již v roce 1847 a v roce 1851 ji zrekonstruoval slavný inženýr John Ramsbottom (1814-1897). Tuto netradiční konstrukci poháněly dva parní válce o průměru 440 mm a zdvihu 619 mm. Ty roztáčely jedinou nápravu opatřenou koly o průměru 2590 mm. Ještě v roce 1902 sloužila k dopravě rychlíků na trati Liverpool-Manchester, kde dosahovala rychlosti až 126,6 km za hodinu (!) Sloužila až do roku 1935, tedy téměř 90 let.
Fotografie kočky z roku 1880. Tehdy pořízení fotografie trvalo velice dlouho a je tedy zajímavé, že kočka vydržela pózovat nehnutě. Teoreticky mohl být pro rychlejší zachycení snímku, použit hořčíkový blesk - experimentovalo se s ním od roku 1865. Fotografie je rovněž retušovaná na levé straně - kolem zad a ocásku.
Tento chlapík jménem Federick Messer, zvaný "Uncle Fed" zažil celkem tři staletí. Narodil se 12. srpna 1792 v Lincolnu, South Fork a zemřel v roce 1907 ve věku 115 let (!)
Žil hodně skromně ve své chatrči ve Haywood County (NC), kde se o něj starala dcera. Jeho manželka zemřela v roce 1894 a Fed s ní měl celkem 9 dětí. V roce 1901 jej navštívil reportér a zaznamenal, že Fed měl stále rád Whisky a žvýkal tabák. Nezapínal si košili a za celý život ji měl zapnutou pouze dvakrát (!) Nikdy se nenaučil číst nebo psát. Často mluvil o Bibli, ale reportérovi se jej podařilo nasměrovat ke vzpomínkám z vlastního života. Vzpomínal si na smrt prezidenta Washingtona (1799) a další zajímavosti z historie USA. O věku strýčka Feda nebylo pochyb, jelikož oproti jiným dlouhověkým lidem, byly zachovány autentické úřední záznamy o jeho narození.
První, nebo alespoň jednu z prvních dochovaných fotografií, pořídil v roce 1826 nebo 1827 francouzský vynálezce fotografie a průkopník v tomto oboru Joseph Nicéphore Niépce (1765-1833). Fotografie s názvem Pohled z okna v Le Gras pořídil Niépce ve francouzském Saint-Loup-de-Varennes.