Bataanský pochod smrti_duben 1942

Zajatci, Malmédy, Katyň, koncentrační a pracovní tábory.

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Bataanský pochod smrti_duben 1942

Příspěvek od kacermiroslav »

Bataanský pochod smrti
duben 1942
WW2


Obrázek
[align=center]Filipíny _ 1942[/align]

Situace válečných zajatců v Evropě a Asii byla odlišná. Na východní frontě v Evropě se válka přeměnila v rasový boj mezi Ruskem a Německem ve své nejhrůznější podobě, kde ze šesti milionů sovětských zajatců válku přežila jen jedna šestina. Podmínky zajatců byli nelidské. Buď byli hromadně zabíjeni již na frontě, či v týlu, nebo byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách, kde pomalu umírali, vystaveni krutým povětrnostním podmínkám, hladovění a vyčerpání.

Přístup Japonců však byl zcela odlišný a možná ještě horší. Japonský vojenský kodex nebral válečné zajatce vůbec v úvahu. Od vojáka se očekávalo, že raději obětuje svůj život, než aby se smířil s potupou kapitulace. Ta prostě nepřipadala v úvahu. V opačném případě by uvrhla ponížení nejen na něho, ale i na celou jeho rodinu. Podle toho také jednali se zajatými vojáky. Bylo na ně nahlíženo jako by si sami upírali právo na život. Mnozí byli zabiti, většina pak musela pracovat v krutých podmínkách, bez přiměřené stravy, léků atd. Japonci nechávali vězně po tisících umírat postupným vyhladověním v hrozných podmínkách.

Obrázek
Trasa pochodu smrti
Duben 1942
Bataanský poloostrov_Filipíny


Nemnohým ze Spojeneckých zajatců bylo dopřáno přežít pochod do zajateckého tábora nebo míst otrocké práce. Bestiální zacházení ze strany Japonců stálo mnohé z nich životy již během těchto pochodů. V tomto smyslu se stal smutně proslulým bataanský pochod smrti v dubna 1942.

Počátkem dubna 1942 byli americké a filipínské jednotky pod neustálým tlakem Japonců zatlačeni k ústupu až k okraji Bataanského poloostrova. Po dlouhých obranných bojích bez dostatečných zásob vojenské výzbroje a jídla, byli tyto jednotky pod velením generálmajora Edwarda Kinga nuceny se v počtu 36.853 vzdát a vyhnout se tak totální likvidaci. Japonci postupně shromáždili všechny zajaté Filipínce a Američany, včetně těch z Bataanského poloostrova v Mariveles na jižním výběžku Bataanu. Celkem zde bylo shromážděno na 70.000 zajatců. Kapitulované jednotky byli šest dnů po vzdání se nuceni dne 15.dubna se vydat na cestu. Cesta byla vedena z jižní části Bataanu k železničním seřadištím v San Fernandu, který byl odtud vzdálen 100 km na sever. Zranění, vyhladovělí a dlouhým strádáním oslabení vojáci byli nuceni ve čtyřstupech, v nesnesitelném vedru a dusivém prachu pochodovat těchto sto kilometrů. Neměli možnost jakkoliv utišit žízeň, hlad…odpočinout si, léčit svá zranění. Ti kteří nevydrželi a vyčerpáním padli, byli bez milosti likvidování „uklízecími četama“, které postupovali na konci kolony. Vítězní japonští vojáci na své zajatce křičeli rozkazy ve svém mateřském jazyce, a kdokoliv ze zajatců okamžitě nepochopil smysl rozkazu, byl ihned probodnut bajonetem nebo zastřelen. Pokud měli zajatci žízeň byli nuceni pít vodu ze zablácených kaluží, což bylo příčinou infekcí a úmrtí mnoha dalších. Ten ze zajatců u kterého se našli japonské předměty nebo peníze, jež mohly pocházet z rabování od mrtvých japonských vojáků, byl bez milosti ubit k smrti. Všichni zajatci pak byli neustále podrobení zbavování svého i tak skromného majetku a osobních věcí. Celý pochod a jeho utrpení mělo trvat celých šest dní. Po šesti dnech, sto kilometrech pochodu, byli přeživší zajatci v San Fernandu nahnání do nevětraných železničních vagónů, zamčeni po 100 a více do vagónu a po třech hodinách jízdy je ještě čekalo 11 kilometrů pochodu do zajateckého tábora Camp O´Donnell, umístěného v džungli v provincii Arlac.

Obrázek

Z více jak 35.000 zajatců, kteří se Japoncům před třemi týdny vzdali, tento šestidenní pochod smrti nepřežila skoro třetina. Téměř každý třetí nepřežil. Více jak 10.000 zajatců nepřežilo. Stali se obětí nemocí, hladu, mučení a masových poprav. Pouze pár zajatců mělo takové štěstí, že se jim podařilo z pochodu vytratit a ztratit se v džungli. Z celkového počtu obětí však bylo americké národnosti přibližně 2.300 a zbytek byli filipínští vojáci.

Obrázek Obrázek

Po válce
Po válce byl hnán k zodpovědnosti generálporučík Masaharu Homma, jež byl velitelem japonských vojsk na Filipínách a tudíž zodpovídal i za ukrutnosti a násilí, které páchali japonští vojáci. Koncem války byl uvězněn, souzen na Filipínách v Manile a 3.dubna roku 1946 byl nad ním vykonán rozsudek smrti zastřelením.

Bez ohledu na osobní Hommovu vinu či nevinnu je nutno poznamenat, že do určité míry se stal obětním beránkem. Pokud ale pohlížíme na bataanský pochod smrti očima západního pozorovatele, musíme brát tento pochod jako projev zbytečné a zvrácené ukrutnosti, bestiálnosti a dá se to považovat za masovou vraždu. Japonci a samozřejmě i jejich velitel Homma byli ovlivněni kodexem zažitým v japonské kultuře, armádě. Podle něho se váleční zajatci sami degradovali na úroveň lidí, kteří si upírali právo na život a podle toho taky s nimi bylo nakládáno. Japonský voják dokázal udělat neuvěřitelné věci, zdolat neuvěřitelné vzdálenosti jen proto, aby se vyhnul porážce, zajetí a to právě vše v souladu s tímto kodexem. Proto tu zůstává diskutabilní otázka, zda jedinec i kolektiv, postupující podle staletí vžitým kodexem, by měl být souzen a shledán vinným podle úplně jiných měřítek. Nicméně tak jako tak se bataanský pochod smrti a mnohé podobné dá považovat za naprosto zbytečný projev sadismu.

Obrázek
Masaharu Homma (*1888 - +1946)


Zdroje:
Druhá Světová Válka – John Cambell – 1990
www.dejiny.wz.cz
www.bataancvl29.org
www.wikipedi.org
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Jelikož mi trochu nesedí dané výkony, tak jsem se podíval. Vzdálenost je správně z mil převedena, zde není problém.
Ale ten denní výkon 15 km je strašně málo na pochod smrti. V podstatě pouze první den by museli překonávat výškové rozdíly cca 200 m nad mořem, dále je to pochod rovinatým terénem. Vypadá to spíše na transport s raněnými.
Také nechápu - americké ztráty jsou čtvrtinové, než Filipínců. Vojáci měli stejné podmínky, Filipínci byli ještě na tyto podmínky zvyklí, ale mají větší ztráty.
Poprava vojáka který se dopustí drancování nebo loupeže na vojákovi druhé strany se trestá i u vlastních jednotek. Např. tzv. zubaři...
Zkrátka mi to přijde spíše jako propaganda než reálná událost.
Např. že byli přepravováni 3 hodiny v nevětraném vagonu - to by snad museli do hodiny všichni umřít, kdyby byly nevětrané - 100 lidí na vagon tj. minimálně na 60 m2, což není zas tak moc.
Dále píšeš, že se nemohli ani napít, ale zase dále píšeš, že pili z kaluží. Tj. museli se zastavit, aby se z té kaluže mohli napít.
Kromě toho, co udělali s těmi 30.000 mrtvými? Nechali je kolem cesty?
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

1/ Je tu je rozdíl mezi tím, jestli těch 15 km pochoduje denně zdraví člověk, nebo zraněný, nemocný, nesoucí své raněné kamarády atd.
2/ Ano ten vlak byl pro ně spíše luxus v porovnání s těmi dny před tím.
3/ Pochodu se zůčastnilo cca 35.000 zajatců a to Američanů i Filipínců v poměru cca 1/3
4/ Počet mrtvých z tohoto pochodu byl cca 10.000, ne 30tis jak píšeš ty.
5/ 2.300 mrtvých američanů je z celkového počtu opět cca 1/3 (taková byla ostatně skladba celé Mac Arthurovy armády bránící Filipíny). Ovšem i toto množství je pro Američany na počátku války úděsné. Dá se to srovnat se šokem, který zažili 7.prosince 1941 na Pearl Harboru, nebo 11.září 2001 v New Yorku. V obou případech během krátké chvíle zahunulo přibližně stejné množství amerických občanů.
6/ Občas asi zastavili, když byli samotní Japonci unaveni a tak se mohli zajatci snažit pít vodu aspoň z kaluží...ovšem to mělo pro ně katastrofální následky.
7/ Předpokládám, že mrtvé ponechali svému osudu, tj. at je domorodci pohřbí. Možná že zadní kolony občas udělali masový hrob.....co na tom ve výsledku sejde....

Je nutno si uvědomit pár věcí. Američané a Filipínci museli čelit Japonské invazi již od 22.prosince 1941. Japonci v té době měli jednotky, které znali co to je válka. Ostatně již čtyři roky vedli válku proti Číně. Naproti tomu Filipínci a Američané teprve trpce poznávali co to válka znamená. Aby toho nebylo málo, tak i když Filipíny měly pro Američany velký význam, přesto byly nedostatečně bráněny a nemohli očekávat ani zásoby či posily. Filipíny byly bráněny generálem Douglasem MacArturem, který měl k dispozici 112.000 vojáků, ale z toho bylo 86.000 Filipínců, jejiž výzbroj nebyla nijak kvalitní. Mnozí se teprve učili zacháze se zbraněmi. Japonci pod velením Masaharu Homma pak bylo nějakých 74.000 mužů s tím, že se jednalo o již ostřílené jednotky. Japonci poměrně snadno zatlačili americko filipínské jednotky na Bataanský poloostrov, přičemž Manila na Mac Arthurův rozkaz zůstala otevřeným městem.

Po třech měsích obranných bojů byla situace americko filipínské armády zoufalá. Bez posil a zásob trpěli hladem, nemocemi, zraněním. Koncem března bylo na jižním výběžku v nemocnicích na 12.500 pacientů, tj. cca 10%. Mac Arthurovy žádosti o posily zůstaly ve Washingtonu bez odezvy. Těch pár ponorek co připlulo s léky, nemohlo nic změnit. Mac Arthur však nevěřil, že by Washington odepsal vojenskou kontingent o síle větší, než kolik Američanů zahynulo ve WW1. Na rozkaz prezidenta Roosevelta Mac Arthur opustil Filipíny a odletěl do Austrálie. V následujícíh dnech dostali Japonci další posily, takže měli u Bataanu celkem 110.000 plně zásobených a vyzbrojených vojáků. Dne 9.dubna byly obranné línie proraženy Americko-Filipínské jednotky pod velením generála Kinga se vzdali.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Daver
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1573
Registrován: 5/10/2004, 21:11
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Daver »

Při útoku na Filipíny udělal MacArthur v mých očích velkou chybu. Místo aby se dal s japoncema do boje na plážích, stáhl se na Baatan. Byla to součást plánu, kdy se americké jednotky měli na baatanu bránit, zatímco dorazí flotila z Pearl Harboru. MacArthur ale nevěděl že americká flotila skoro neexistuje, a tak byli Americké jednotky odsouzeny j živoření, ale bojovaly, a bojovaly dlouho a tvrdě. Na Baatanu byli obklíčeny od 7. ledna 1942 do 9. dubna 1942. Ke konci oblíčení dostavaly již jen 15 uncí(asi 500g) potravin denně na vojáka. Je to skoro čtvrtina toho co v době míru, a tato STÁLÁ strava byla velice chudá na vitamíny, a proto byli Spojenci koseni banálníma nemocema ketré byliv té době léčitelné. Američani na Baatanu kapitulovaly 9. dubna. Coregidoru ostrov uprostřed Manilské zátoky padl až o měsíc později.

Myslím že Pochod smrti a i Japonské zajatecké tábory jsou dobře popsané v knize Armáda duchů. Musim řele doporučit, protože je to fakt síla.
"Nemůžeš-li střílet, staň se bunkrem, nemůžeš-li se hýbat, staň se zbraní, nemůžeš-li vyhrát, staň se hrdinou."
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Je velký rozdíl, jestli se jedná o genocidu, nebo o úmrtí na nemoci.
Prostě ty vojáci byli odepsáni, po válce se jednalo o prostou mstu, aneb nesmělo se ukázat, že MacArthur zbaběle uprchl a zanechal své vojáky napospas nepříteli. .
Sám píšeš, že se jednalo o podvyživené vojáky kosené banálními nemocemi.
V podstatě zemřeli ti, co byli v nemocnicích. Otázka je, jaká byla úmrtnost na tyto nemoci před tím, než se vzdali.
S tím pití z kaluží - Deštivá sezóna bývá od června do října. Březen a květen jsou nejteplejší měsíce.
Takže z čeho se vzaly ty kaluže?
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rosomak píše:S tím pití z kaluží - Deštivá sezóna bývá od června do října. Březen a květen jsou nejteplejší měsíce.
Takže z čeho se vzaly ty kaluže?
Promiń, ale při úmrtí 10.000 lidí během šesti dnů při pochodu, bych otázku, kde se v dubnu vzali kaluže moc neřešil. Jde o to, že se zajatci nebylo nakládáno v souladu s ženevskou smlouvou a většina z těchto lidí zemřela naprosto zbytečně. A je už taky i zbytečné řešit, jestli po válce z toho udělali mediální kampaň nebo ne. Já myslím, že ta čísla prostě hovoří sama za sebe.

Válka je prostě svinstvo a pokud by se takto, bez ohledu na tradici, chovali ostatní válčící státy světa ke svým zajatcům, tak lidské ztráty ve WW2 narostou řádově o další desítku milionů !!!
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Je tu taková malá otázečka. Podepsalo Japonsko ženevskou smlouvu? Podle toho, co dělali, tak bych silně pochyboval. Stejně tak se chovali Němci k Rusům, protože smlouvu také neuzavřeli (pokud se nepletu).
Na východní frontě v Evropě se válka přeměnila v rasový boj mezi Ruskem a Německem ve své nejhrůznější podobě, kde ze šesti milionů sovětských zajatců válku přežila jen jedna šestina. Podmínky zajatců byli nelidské. Buď byli hromadně zabíjeni již na frontě, či v týlu, nebo byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách, kde pomalu umírali, vystaveni krutým povětrnostním podmínkám, hladovění a vyčerpání.
Jinak s tady tímto se dá souhlasit také, ale je třeba uvést, že podobná čísla (i když menší) měli i Rusové v německých táborech.
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

hydrostar píše:Je tu taková malá otázečka. Podepsalo Japonsko ženevskou smlouvu? Podle toho, co dělali, tak bych silně pochyboval. Stejně tak se chovali Němci k Rusům, protože smlouvu také neuzavřeli (pokud se nepletu).

Tak to se přiznám bez mučení, že nevím.....ale v každém případě by to nemělo ty státy, které ženevskou smlouvu nepodepsali, opravňovat zacházet se zajatci tak, jak zacházeli.
Jinak s tady tímto se dá souhlasit také, ale je třeba uvést, že podobná čísla (i když menší) měli i Rusové v německých táborech.
Asi máš spíše na mysli Němce v ruských táborech. Asi nejčastěji je uváděn případ Stalingradské armády. Ta kapitulovala tuším v počtu 91.000 mužů z nichž přežilo a z Ruska se vrátilo jen nějakých 6.000. Což je asi jen 6,5% přeživších !
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Ne, mám na mysli zacházení s ruskými zajatci v Německu.
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

kacermiroslav: Kdo tvrdí úmrtí 10.000 lidí během šesti dnů při pochodu?
Americké počty jsou vcelku známé, uvádíš 2.300.
Proč mají Filipínci ztráty více jak třikrát vyšší?
To je to, co mi nesedí. Zajatec jako zajatec.
Dále si je nutno uvědomit, že ti zranění, kteří nejspíše transport nepřežili, neměli léky, obvazy...
O tom, že by dané ohromné zdravotnické logistické zabezpečení byli schopni v tak krátkém čase zabezpečit Japonci, silně pochybuji.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

hydrostar píše:Ne, mám na mysli zacházení s ruskými zajatci v Německu.
Tento článek byl věnován jen Bataanskému pochodu, ale v jeho úvodu je psáno, že ze šesti milionů ruských zajatců, se jich konce války dožila pouhá šestina. Což je úděsné číslo. A takových pochodů ruských zajatců muselo být obrovské množství...jen nejsou asi tolik mediálně známé. Ostatně je něco jiného pokud do zajetí padne 6 Mio nebo pár desítek, stovek tisíc (Američanů). To se pak těch zvěrtstev dá najít daleko více v prvním případě, ale jaksi Rusové nikdy media moc nevyužívala pro vnitřní náladu, zatímco Američané to silně potřebovali.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rosomak píše:Kdo tvrdí úmrtí 10.000 lidí během šesti dnů při pochodu?
Americké počty jsou vcelku známé, uvádíš 2.300.
Proč mají Filipínci ztráty více jak třikrát vyšší?
To je to, co mi nesedí. Zajatec jako zajatec.
Zdroje, které jsem uvedl tvrdí, že během pochodu zemřelo 10.000 lidí.
Filipínců bylo cca 3x více, proto i 3x více obětí......takže zajatec jako zajatec. Ostatně už jsem to vysvětloval výše, že Mac Arthur měl k dispozici celkem 112.000 vojáků, ale z toho 86.000 bylo Filipínců, takže více jak 2/3.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 15/7/2008, 12:16, celkem upraveno 1 x.
mechoš
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 181
Registrován: 5/10/2005, 08:45

Příspěvek od mechoš »

Rosomak: Filipinci mají třikrát takové ztráty protože jich bylo třikrát tolik, vždyť už to kacermiroslav vysvětloval. Prostě pomřela třetina zajatců během několika dní. Nevím co pořád řešíš, prostě Japonci nahnali vyhladovělé a nemocné zajatce na stokilometrový pochod a kdo nemohl dál, toho odpráskli. Podobně jako Němci vězně z KT na konci války.
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Pro kačera: Omlouvám se, sem to špatně přeložil. Myslel sem, že se vrátila jedna šestina Němců z ruského zajetí. V tom máš potom pravdu, že se jednalo o Rusy v Německu. Ještě jednou se omlouvám...
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

V pohodě:-) však jsme lidi a domluvíme se. Ale asi by to stálo za samostatné téma. Přijde mi, že dost často se řeší, že tam a tam zemřelo 2.500 američanů (i když jsem ted tímto článkem k tomu taky přispěl), nebo tamhle zemřelo z 91.000 němců celých 85.000......ale národy, které v konečném součtu obětí trpěli nejvíce jsou poněkud opomíjené. Možná to bude i tím, že Rusů jsme si tu od roku 68 užili dost. Ostatně, když jsme byli malí...na jaké vojáky jsme si hráli? Kdopak z nás chtěl dělat "Rusáka"?:-))) Takže jsi správně poukázal na ty počty zajatých Rusů a jejich osudů. Snad se někdo najde, kdo se bude věnovat i tomuto tématu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Kmotřenec Buffalo Billa přežil japonský zajatecký tábor, dožil se 105 let
Obrázek
FOTO: ČTK/AP

Celý článek je převzat ze zdroje: http://www.novinky.cz/veda-skoly/histor ... 5-let.html

Jako malý chlapec tahal za fousy legendu Divokého západu a svého kmotra Buffalo Billa, zažil hrůzy japonského zajetí za II. světové války a ve svých 40 letech přežil na Filipínách i pochod smrti, při kterém zahynulo 11 tisíc jeho spolubojovníků. Podle lékařů se neměl dožít 50 let, ale nakonec žil ze všech zajatců, kteří prodělali pochod smrti, nejdéle. V neděli zemřel v Nashvillu ve věku 105 let.

16.srpna 2011 10:18

Albert Brown se ještě před svou smrtí dožil vydání své biografie, která letos v USA vyšla pod názvem „Opuštění hrdinové války o Pacifik: Pravdivý příběh jednoho muže“, z níž v pondělí citovaly NY Times.

Bývalému zubaři Brownovi bylo téměř 40 let, když upadl na Filipínách do japonského zajetí. Japonci napadli ostrovy krátce po náletu na Pearl Harbor. Spojená vojska Filipínců a Američanů se stáhla do hornaté džungle v oblasti Bataan, kde čtyři měsíce Japoncům odolávala. Hlad a beznaděj je nakonec donutily vydat se do rukou Japonců.

Brown se narodil roku 1905 v Nebrasce, za kmotra u křtu mu byl hrdina Divokého Západu „Buffalo Bill“ William Cody, který prý bral chlapce často na klín a nechával ho, aby ho tahal za vousy. Přes linii matky byl také coby bratranec spřízněn s americkým hercem Henrym Fondou.
Po smrti otce, železničního inženýra, se rodina přestěhovala do Iowy. Ve 20. letech minulého století vystudoval zubní lékařství a do armády byl povolán v roce 1937. Doma nechal manželku, děti i desetiletou zubařskou praxi, k níž se kvůli válečným zraněním už nikdy nemohl vrátit.

Kolem 78 tisíc zajatců, mezi nimi 12 tisíc Američanů, bylo nuceno pod žhavým sluncem za nedostatku vody a jídla pochodovat do více než sto kilometrů vzdáleného tábora pro válečné zajatce. Již na začátku pochodu 10. dubna roku 1942 byla spousta vojáků na pokraji smrti, do tábora jich přišlo o 11 tisíc méně.

Japonské noční můry

Ti, kteří se zastavili, byli ihned zabiti. Japonští vojáci jim rozbíjeli lebky pažbami svých zbraní a utínali jim hlavy. Jestliže se někdo pokusil pomoci kamarádovi ze země, zbili jej Japonci obuškem, nebo jej ubodali. „Jeden osmnáctiletý mladík, kterého jsem znal, padl na zem. Strážce přišel k němu a přiložil mu zbraň k hlavě, zmáčkl spoušť a odešel,“ cituje z Brownovy knihy NY Times.


Brown pochod smrti přežil a tajně všechno zaznamenával s pomocí špačka tužky a malé tabulky ukryté v podšívce svého plátěného batohu. Často se ptal sám sebe, jak je možné, že mnohem mladší a silnější než on zemřeli, zatímco sám dokázal přežít a jít dál.

Nejhorší noční můra skončila, když zajatci dorazili do zajateckého tábora v Bataanu. Nelidské podmínky je však nadále kosily nejen zde, ale i v dalších japonských táborech, jimiž Brown do konce války prošel.

„V táborech jsme byli rozděleni do skupin po deseti. Jestliže jeden z deseti uprchl, zlikvidovali zbývajících devět - pobili je. Takže jsi se vždy v noci snažil ještě před sčítáním zjistit, jestli všech deset je pořád na místě,“ uvedl Brown k pobytu v zajetí.

Pomáhala malá vítězství
Po tři roky v zajetí bylo bití na denním pořádku. Vážné zranění zad mu přivodil japonský voják, který jej shodil ze schodů, jiný mu pažbou zlomil krk.

Kdysi urostlý muž atletické postavy o váze 90 kilogramů ztratil do konce války 40 kilo, byl prakticky slepý, a trpěl více než desítkou nemocí včetně malárie, průjmu a horečky dengue. Trvalo dva roky, než se zotavil, a lékař mu řekl, aby si užil následujících pár let, protože zemře, než mu bude 50.

Navzdory parazitům, chudé stravě i nemocem, které v táboře řádily, se Brown soustředil na světlé chvilky. Patřilo mezi ně například malé vítězství spoluvězně, kterého japonští vojáci vyzvali, aby jim opravoval vysílačky. Přitom se mu povedlo ukrást dost součástek na sestrojení malého funkčního rádia, díky němuž mohli vězni tajně poslouchat zprávy ze San Franciska a dozvědět se, že USA ve skutečnosti vyhrály námořní bitvu, kterou Japonci oslavovali jako svoje vítězství.

Boj o život pokračoval i po válce

Po válce se veterán nechtěl smířit s osudem, jaký mu věštili lékaři. Přestěhoval se do Kalifornie, začal znovu chodit do školy a pronajímal nemovitosti největším hollywoodským hvězdám té doby, jako byly Joan Fontaineová či Olivie de Havillandová, a spřátelil se s Johnem Waynem a Royem Rogersem.

V roce 2007 na každoročním setkání přeživších z Bataanu byl oficiálně uznán jako nejstarší dosud žijící účastník. Podle některých databází byl i nejstarším veteránem II. světové války.

Novinky, ČTK
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Válečné zločiny & Holocaust“