Orde Charles Wingate, jeden z těch kontroverzních.První část

Britské, americké, ruské, japonské osobnosti a vojáci.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
Škvoří admirál
vojín
vojín
Příspěvky: 17
Registrován: 1/11/2015, 15:12
Bydliště: Teplice

Orde Charles Wingate, jeden z těch kontroverzních.První část

Příspěvek od Škvoří admirál »

Obrázek


Úvod

Když jsem v jednom z dokumentů o Barmském tažení zahlédl postavu vousatého velitele ve špatně padnoucí uniformě, staromódní korkové helmě, dřevěnou holí a zářivým úsměvem; připomínajícího spíše badatele z dobrodružného filmu pro mládež, chtěl jsem o něm vědět víc. Orde Wingate. Už jméno bylo zvláštní. Jeden z těch kontroverzních jak řekl vypravěč. Co byl vlastně zač?


Mládí

Orde Charles Wingate se narodil 26. února 1903, v Indickém městě Nainital. To leží ve svazovém státě Uttarachand. Narodil se jako třetí ze sedmi dětí. Jeho otec byl britský voják skotské národnosti. Taktéž jeho matka byla z rodiny s vojenskou tradicí. Rodiče se lišily v temperamentu, ale ve vyznání panovala shoda. Matka byla členkou Plymouthského bratrstva, ke kterému konvertoval i jeho otec. Ten se totiž se původně hlásil ke Svobodné církvi Skotska, ve které byl jeho otec misionářem působícím v Uhersku, kde se pro křesťanství snažil získat místní židy. Plymouthské bratrstvo je evangelickou církví, která vznikla v Dublinu v devatenáctém století. Jako u ostatních evangelických církví, základním principem je sola scriptura, tedy pravidlo, že pouze Písmo (Bible) je plnohodnotným zjevením Boží pravdy. Dalším důležitým znakem je víra v druhý příchod Krista. Orde Charlesovi byly dva roky, když jeho otec odešel do penze. Taktéž on podporoval církevní aktivity. Díky jeho finančním darů se například mohla uskutečnit Středo-asijská misie. Mladý Orde Charles strávil většinu dětství v Anglii a do 12 let se stýkal povětšinou s dětmi členů bratrstva. Styk s dětmi jiného vyznání byl přísně regulován. Studia začal na prestižním soukromém gymnáziu Charterhouse v městečku Godalming. Tou dobou se vyhýbal sportovním aktivitám, ale oblíbil si jízdu na koni.

Obrázek
Charterhouse[1]

V roce 1921 dokončil studia a byl přijat na onu parádní Královskou vojenskou akademii ve Woolwich, kde se z něho stal důstojník dělostřelectva. Také zde byl svým okolím považován za inteligentní, avšak za nekonformní až antisociální osobnost. Projevy despektu, (možná i šikanu) od ostatních studentů na akademii kompenzoval pýlí, studijními výsledky, psychickou odolností, energií, kterou si za tu dobu vypěstoval. V této době se také rozvinula jeho další známá kontroverzní vlastnost. Tedy sympatie s utlačovanými a neprávem opovrhovanými. V roce 1923 působí jako dělostřelecký důstojník u 5. brigády v Larkhillu, městečku s vojenskou osádkou, cvičící na nedaleké Salisburské pláni. Wingate se tehdy stal důstojníkem v armádě početně i materiálně oslabené 1. sv. válkou. A to nebylo vše. Meziválečné období bylo všeobecně dobou, kdy byla britská armáda zanedbávána, nosit uniformu nebylo příliš v módě a celkově se z ní stávala stagnující instituce, čím dál více zaplavovaná lhostejností a amatérismem. O to více se Wingate snažil ukazovat profesionalitu, vážnost a odhodlání. A také důslednost, ať dostal jakýkoliv úkol. Jeho nekonvenční názory vyvolávaly nepřátelství či škodolibou zábavu, ale u jiných také vzpomínky na člověka se skvělým smyslem pro humor a sebeironií. Přes velkou preciznost a energii, i on byl nakonec znuděn službou v Británii. Rozhodl se učit arabsky a s pomocí rodinných konexí si vydupal převelení do Súdánu. Pomohl mu bratranec jeho otce Sir Reginald Wingate, jenž byl nástupcem Horatia Herberta Kitchenera v Súdánu jako Guvernér-General a později vysokým komisařem v egyptské Káhiře.

Obrázek
SIr Reginald Wingate (Wikipedia)


Súdán

Kapitán Wingate sloužil u Súdanských obranných sil v letech 1928 až 1933. Tato neveliká jednotka vznikla roku 1925 odčleněním několika „šťastných“ pěchotních praporů od „méně šťastné“ egyptské armády. Súdánské jednotky tvořili převážně dlouho sloužící dobrovolníci. Po povstání súdánských jednotek v r. 1924, byly totiž tamější síly reorganizovány. Egyptští důstojníci a většina egyptských vojáků, byla poslána zpátky do jejich domoviny a zbývající prapory byly začleněny do tohoto nového uskupení. A sudanizace pokračovala dál. V Omdurmanu vznikla nová vojenská akademie. Počet příslušníků Súdanských obranných sil se do roku 1939 dostal na cca 5000. Hlavní prací SOS byla pacifikace rebelujících kmenů a akce proti organizovaným kriminálním skupinám operujícím převážně na Súdánsko-Ethiopské hranici. Wingate velel pěší rotě, jež byla součástí praporu operujícího na pohraničí, a organizoval patroly proti pytlákům a obchodníkům s otroky. Máloco je tak skvělou zkušeností k rozvinutí vojenských dovedností než Súdán. Byla to situace, která mu umožnila získávat zkušenosti s přesuny v rozsáhlých nehostinných oblastech. Wingateova funkce byla vlastně kombinací vojenského důstojníka a koloniálního sekretáře. Hlídky, stopování, letecký průzkum, to vše protipytláckým akcím předcházelo. Žádné pořádné silnice byste v hornaté a suché krajině východního Súdánu nenašli. Jeho muži museli mít velikou vytrvalost k plnění těchto náročných úkolů. Složité bylo především rozeznat bandity od civilistů. Museli totiž najít malou skupinku nomádů mezi mnoha nomády. Wingate brzo zjistil, že standardní taktika mobilních a nepravidelných patrol vede opravdu k žalostným výsledkům. A tak jeho taktika nestála na nepravidelných hlídkách, ale především na metodách založených na klamu. Samotný princip je jednoduchý, nepříteli jsou podstrčeny falešné informace o trasách patrol a jejich konečných destinacích. Wingateovi bojovníci se ukryjí ( v místě, kde nepřítel předpokládal, že nebudou), a poté zaútočí ze všech stran. Především místa v blízkosti hraničních přechodů byla stvořená pro tyto léčky. Propracovaná dezinformace byla tedy nezbytná, stejně jako podpora místního obyvatelstva, aby strategie fungovala. Dále kampaň vyžadovala dobré stopaře a všeobecně kvalitní velení. Z tehdejší dochované korespondence dnes víme, s jakými psychickými problémy se Orde musel vyrovnat. Život na akademii nahradil skutečný boj a skutečné umírání. To mu připomínalo jeho vlastní smrtelnost a vedlo až k chronické depresi. Naštěstí, nemoc byla jen dočasná. Svoji zkušenost se snažil co nejvíce zúročit. Věřil, že takové utrpení člověka může posílit, když si uchová víru a zdravý rozum. Později psal, že po takové zkušenosti, jsou běžné životní problémy jak nic.

Ještě než byl ze Súdánu převelen, stihl uspořádat vědeckou expedici do libyjské části Moře písku(součást Sahary) On a jeho společníci byli jedni z několika Evropanů, kteří pronikli do neprobádaných koutů africké pouště, a jako jiní byli zlákáni romantickou touhou najít oázu Zerzura. K uskutečnění výpravy pomohly opět rodinné konexe- konkrétně bratranec Reginald Wingate. Orde vyrazil - se skupinou arabských průvodců na velbloudech. Den za dnem pod žhavým sluncem, na skromné dietě (sušenky, olej) karavana procházela nehostinnou skalnatou krajinou střídající se s moři písečných dun. Když po 2 měsících vyčerpávající poutě nebylo po Zerzuře ani známky (současní badatelé předpokládají její polohu v blízkosti Džilf al-Kabír/Gilf Kebir, tedy v té egyptské části), Wingate bádání ukončil.

Obrázek Obrázek
Moře písku

V roce 1933 se vrací do Anglie. Na lodi se seznamuje s Lornou Paterson. Berou se 24. ledna 1935. Později (11. května 1944 se jim narodí syn Orde Jonathan). Od r. 33 opět slouží u dělostřelectva. V roce 1936 se hlásil na školení na akademii Camberley, ale bohužel nebyl přijat. Tak se alespoň snažil studovat na vlastní pěst, a čekal na příležitost. Koncem srpna, když byl náčelník generálního štábu Sir Cyril Deverell, přítomen na manévrech, kterých se Wingate zúčastnil, zkusil před ním projevit iniciativu s nadějí, že si přilepší (a taktéž s obavou, že si pohorší). Konverzaci údajně začal slovy: „Dobří velitelé povzbuzují iniciativu u mladších důstojníků“. Povedlo se mu u něj a ostatních přítomných členů štábu prezentovat zprávu o jeho expedici v Sahaře, a požádal aby jeho výprava byla brána v potaz při diskuzi o jeho přijetí. To se sice nestalo, ale Wingateovi se jeho akce vyplatila. Generál přislíbil pomoc. Nakonec to byla hlavně znalost arabštiny, která mu pomohla. Generál pro něj nemůže najít místo v Británii nebo Indii, ale něco odpovídající jeho schopnostem a zkušenostem tu je. V září 1936 je převelen do Palestiny.


V Palestině

Palestina byla britskou kolonií oficiálně od podepsání Versailleské smlouvy, kdy Britové zabrali části území poražené Osmanské říše. Palestina byla v roce 1936 zužovaná napětím a stále častějšími násilnými incidenty. Ten rok palestinští Arabové zahájili poslední ze série násilných akcí proti židovské menšině a britským kolonialistům. Dalším s aktů arabského vzdoru bylo odmítnutí placení daní. Rychle svolané arabské vedení v čele s velkým muftím koordinovalo demonstrace. Život byl brzy paralyzován, obchody a dílny zůstávaly zavřené. Nově vzniklý arabský výbor předkládal Britům požadavky, kterých bylo stále víc a víc. Tím hlavním bylo zastavení židovského přistěhovalectví. Stávky a záškodnictví mající za cíl ochromit ekonomiku přerůstaly v partizánský boj a terorismus. Arabové prováděli sabotáže proti dopravní síti včetně ropovodu z Iráku do Haify. Zaměřili se také na arabské skupiny, které útočily na židovské komunity. Častým jevem bylo také rabování zemědělských usedlostí, ničení úrody a vytrhávání ovocných stromů v okolí židovských osad. Obětmi se stávali i Arabové, kteří s židovskými osadníky obchodovali. V únoru roku 1936 se palestinští Arabové zapojili do stávky na znamení solidarity s Araby v Sýrii, kteří tehdy stávkovali proti francouzské nadvládě. Během následujících týdnů pak v Palestině docházelo k občasným násilnostem, které v dubnu 1936 přerostly v celkové povstání. Krvavý odpor známý jako Arabské povstání trval až do roku 1939. Britové vytvořily pro Palestinu speciální kommité známé jako Peelova komise fungující do roku 1937. Ta měla za úkol vyšetřit příčinu nepokojů. Vojenská přítomnost však během jejího působení zeslábla. Divize umístěná sem v roce 1936 byla v roce 1937 stažena, čímž velikost pozemního vojska v Palestině klesla na nedostatečné 2 brigády. Naopak arabské bojůvky početně rostly, protože získávaly jak popularitu, tak stále větší podporu v arabských vesnicích i u arabských komunit ve městech. Britská reakce byla čím dále tvrdší. Zatýkání a deportace politických vůdců situaci neuklidňovala. Velký muftí utekl do zahraničí, kde hledal pomoc u nacistů. Britové vyhlásili stanné právo. Používaly kolektivní tresty. Arabové podporující povstání dostávali pokuty, nebo jim byli zdemolovány domy. Konečná zpráva Peelovi komise vydána v červenci 1937, sice na jedné straně připouštěla velmi kladný vliv židovského obyvatelstva na rozvoj země, na straně druhé však souhlasila s arabským požadavkem na omezení židovského přistěhovalectví na 12 000 osob po dobu následujících pěti let. Pronásledování židovského obyvatelstva, sloužícího jako obětní beránek fašistických režimů v Evropě nahánělo do Palestiny uprchlíky a přispívalo k eskalaci. Židovští osadníci nemohli spoléhat na to, že je Britové ochrání, a snažili se bránit sami. Britské zákony zakazovaly vytváření ozbrojených skupin, nicméně po nepokojích v roce 1936 Britové souhlasili s vytvořením malých židovských policejních sborů. Židovská pomocná policie byla zřízena v červnu 1936. Skládala se z lokálních policejních sborů a mobilních záloh. Stav začal na 6000 a postupně narostl na 14 000. Celkem jí prošlo přibližně 22 000 mužů. Tato policie se stala právní zástěrkou pro Haganu. Teroristické útoky Arabů pokračovaly a někteří jedinci podnikali odvetné údery na arabské civilisty. Malá, zato vytrvalá radikální frakce toužila o otevřeném povstání To způsobovalo politické roztržky mezi samotnými zástupci židovského obyvatelstva a hrozilo ještě větší eskalací násilí. Židovská komunita už bojovala o holé přežití, nejen o politickou podporu jako dříve po omezení přicházeli ilegálně a do začátku 2. sv. války přibily další desetitisíce Židů. Stejně jako rostla podpora arabských bojůvek u Arabů, získávala na významu ilegální židovská organizace Hagana. Izraelské vedení a Hagana museli svádět boj mezi efektivitou a politikou sebekontroly. Pokračující arabské násilnosti způsobovali smrt na všech třech stranách. Míra nacionalismu byla u Židů i Arabů vysoká a britská kontrola nadále slábla.

Kapitán Wingate byl převelen do Palestiny jako důstojník rozvědky v září 1936. Jeho jednotka byla součástí té druhé divize, které měla navýšit stav na dvojnásobek. Velitelství rozvědky bylo umístěno v Jeruzalémě. Wingate cestoval po Palestině, získával informace a studoval situaci. Zjišťoval proč se arabské bojůvky, které útočí na židovské osady dokáží britským jednotkám vyhnout. Prohledával severní Palestinu, kde hledal pašerácké stezky. Hůedal místa, kde přecházeli vzbouřenci přes hranice. Navštívil židovské komunity, vč. Kibuců a sledoval aktivity osadníků. Energie, s jakou zvelebovali svou zem, na něj udělala hluboký dojem. Stějně tak prozíravost budování osad na strategicky důležitých místech. Hledal mezi nimi přátelé a snažil se učit hebrejsky. Rozhodl se, že pomůže palestinským Židům bránit se a naplnit jejich sionistický sen. Svému bratranci píše: „Vojenská síla arabských skupin je zanedbatelná. Potenciální vojenská síla Židů se rovná přibližně dvěma dobře vycvičeným a organizovaným britským armádním sborům. Zpráva Palestiny a Předjordánska je protižidovská a proarabská. To je zřejmě se proto, že jsme sem poslaly zdá se jen ty nejhorší úředníky. Nenávidí Židy a mají rádi Araby, kteří na ně střílí, podlézají jim a dodávají jim pocit důležitosti. Židé jsou loajální. Nevěřili byste, co všechno už tu dokázali“

Židovské vedení bylo zpočátku, jak jinak, nedůvěřivé. Wingate se sešel s Emanuelem Wilenskim, velitelem severního oddělení rozvědky Hagany. Vysvětlil mu, jak se pasivní a omezená obrana stala nepraktickou. Wilevski ho brzy poté představil prominentnímu občanovi z Haify – Davidu HaCohenovi. HaCohen očekával zklamání. Na antisemitismus britských důstojníků byl již zyklý. Přesně opačný výsledek ho překvapil. Nakonec oba diskutovali o sionismu. Wingate prohlásil, že pomáhat jim považuje za privilegium. Brzy poté se seznámil rovněž s Moše Šaretem – pozdější předseda vlády Izraele a Chajimem Weizmannem – pozdějším prezidentem. A boje s arabskými záškodníky pokračovaly.

V r. 1938 se jejich počet pohyboval okolo 1500 – 2000, při větších akcích doplňované jednotkami bojovníků, na částečný úvazek. Operovali především v noci, a to ve skupinách od 15 do 30. Při větších akcích se spojovali do setnin. Pomáhali jim vesničani, měšťani, pastevci i policisti. Tvořili jejich předsunuté hlídky. I nežidovské vesnice byly rabovány. Bylo to kvůli zásobám, nebo byly terorizovány, aby se neodvážily pomáhat Britům. Arabští povstalci, jak už to v takovýchto konfliktech bývá, nebojovali sami. Doplňovali je zahraniční dobrovolníci, kterým se dařilo přecházet hranice se Sýrií a Libanonem, přes snahu Britů tomu zabránit. Velkou posilou pro ně byl syrský důstojník Fawzi al-Quawgji, který pomáhal bojůvky organizovat a koordinovat. Jak již bylo psáno, na Wingatea silně zapůsobila oddanost a obětavost bojovníků Hagany, byl však rozhořčen její defensivní taktikou. Bylo zřejmé, že stavba opevněných usedlostí násilí nezastaví a že se Hagana se nemůže věčně omezovat a nechávat Arabům jejich mobilitu. Briti se snažili kombinovat aktivní obranu se statickými pozicemi, které měli udržovat efektivní územní správu. Byly vysílány mobilní útvary a patroly, aby hledaly útočiště rebelů, ale jejich akce byly stereotipní a tůdíž jen málo účinné. Bylo obtížné rozeznat nepřítele od civilistů, zvášť v dosti nepřátelském prostředí. Jen těžko získávali o nepříteli spolehlivé informace a také nefungoval moment překvapení. Jeden židovský zástupitel údajně komentoval jejich kampaň následovně: „Procházeli hory, doly a nakonec se vrátili s jednou zrezivělou tureckou pistolí a několika prázdnými zásobníky. Arabští gangsteři schovali svoje zbraně a smíchali se s obyvatelstvem. Nejen že velká britská armáda nenašla vůbec nic, zesměšnila se a zdiskreditovala před celou tamější populací.“ V roce 1938 musel velitel britských vojenských sil v Palestině, general Archibald Wavell přiznat hned několik neúspěchů. Také o leteckých úderech řekl, že „měli jen dočasný efekt“.

Wingate přišel s jinou strategií. Představoval si pečlivě vybranné mobilní jednotky dobrovolníků, které by bojovaly agresivně a nekonvenčně. Svojí vizi formálně předložil v hlášení z 5. června 1938. Měla název -Tajný souhlas s možností nočních přesunů ozbrojených sil koruny s cílem ukončit terorismus v severní Palestině. Je jen jeden způsob jak řešit nastalou situaci. Přesvědčit gangy, že se můžou při svých nájezdech kdykoliv střetnout s vládním gangem odhodlaným zničit je, ne střelou na dálku, ale bajonety, či bombou. Tato nová jednotka měli přiblížit válku k nepříteli, zbavit ho iniciativy a rozhodit ho. Nepříteli nechť je vsazeno do hlavy přesvědčení, že se smrt připlíží v noci a nečekaně udeří, a to v kterékoliv vesnici v zemi. Jednotka bude složená z Britů i Židů a bude pod jeho velením. Operovat bude primárně v noci v oblastech aktivit teroristů s využitím spojenců, které noc nabízí: klam, překvapení, šok. Židovské obyvatelstvo viděl jako nevyužitou studnu informací, bezpečnosti a lidských zdrojů. Členové Židovské policie a Hagany měli dobré kontakty a informátory jak mezi Židy tak mezi Araby. Byli zdrojem mnoha spolehlivých informací. Mnoho z nich udržovalo obchodní styky s Araby, nabírali místní Araby, kteří sledovali rivalitu a spory mezi arabskými klany a dobře znali místní terén a prostředí. Když byli jednotky dislokovány v židovských osadách, jejich plány byly lépe utajeny a jejich přesuny bylo těžší monitorovat. Byl toho názoru, že židovský bojovník bude lepší než průměrný britský voják, a to díky motivaci a vzdělání. Jestliže Žid nebude mít nouzi o motivaci a důvtip, britové přinesou jinou sílu – standardní vojenský výcvik, disciplínu, vybavení. Název nového útvaru bude Speciální noční oddíly (Special Night Squads – SNS).

Wingateovy nápady byly v rozporu s všeobecným nesouhlasem vyzbrojování židů. A ti navíc nebyli považování za bojovnou rasu. Nicméně několik zpráv o potenciálu britsko-židovských jednotek se už dostalo k velení v Jeruzalémě. Velitel brigády v severní Palestině Evetts byl nepřetržitě zaměstnán snahou rozbíjet mobilní útvary nepřítele a uzavřít hranici se Sýrií pomocí statických sil. Evettse zaujal Wingateúv plán a podpořil ho. Brzy potom Wingate přišel k autu generála Wavella, během jeho inspekční cesty po vojenských základnách a dal se sním do řeči. Takovýto přístup sice neodpovídal protokolu, nicméně Wavell to přehlédnul. Nakonec jeho plán schválil, přesto, že se později o Wingateovi vyjádřil jako o podivném stvoření a sám nebyl sionismu nakloněn. Doufal, že tyto akce pomohou získat iniciativu a rozbít arabské bojůvky.

Poté se Wingate obrátil na váhavé židovské velení. Jak Wilenski tak HaCohen měli problém přesvědčit zbylé části vedení o potenciálu tohoto britského důstojníka, coby silného spojence. Prožidovští Britové byli v Palestině výjimkou.

Jak si jeden s vojáků (Robert "Rex" King-Clark) poznamenal : Způsoby domácích arabů, tolerance, dobrý smysl pro humor a nahodilý způsob života se líbily většině z nás více než ostřejší, intenzivnější a oddanější životní styl Židů[2]. Vždy jsem mezi námi cítil kromě jazyka další méně patrnou bariéru. Možná to přinesla ta jemná antipatie vůči Židům, která v nás rostla po staletí

Wingate už měl podporu Wilenskiho a Weizmanna, mnoho židovských vůdců však stále odmítalo přejít do ofenzivy. K definitivnímu obratu došlo, když jeho plány získali podporu vojenského velitele Hagany Jicchaka Sadeha. Pod Sadehovým velením procházela Hagana reorganizací. Někteří její bojovníci – polní roty (Plugot Sadeh), byli vysíláni na patroly v malých skupinkách do vzdálených prostor. Přesouvali se po těžkém terénu a podnikali preventivní údery. Byl zahájen malý výcvikový program, bojovníci dostávali lekce v základní taktice. Program byl malý protože Sadeh stále čelil odporu vůči útočné strategii.

Sadeh vzpomíná: „Po nějakou dobu jsme dělali stejné věci jako Wingate, ale v menším měřítku a ne tak zručně. Šli jsme po oddělených cestách. Pak k nám přišel a mi v něm viděli velikého vůdce.“

Obrázek
Zleva: Dajan, Sadeh a Alon v Hanitě

V březnu 1938 rozhodla židovská agentura o stavbě opevněného sídliště v Hanitě, na severu země blízko libanonské hranice. Místními veliteli byli Jigal Allon a Moše Dajan. Cílem bylo uzavřít mezeru na hranici a zabránit další arabské infiltraci z Libanonu, a také celkově posílit obranu v Galilei. 21. března práce začaly, a již první noc přišel útok. Nájezdy pak pokračovaly několik dnů. Židovské ozbrojené síly nedokázaly útočníky polapit, neboť ti se vždy stihli stáhnout za hranice. Wingate dorazil v dubnu se zásoubou pušek a munice a rozkazy z velitelství Hagany. Všichni byli překvapeni, že podnikl cestu přes nebezpečnou severní oblast sám. Jeho cesta osamělého nočního jezdce udělala dojem, a zároveň vzbudila obavy, čeho všeho je tento muž schopen. Dajan pověřil svého podřízeného Zvi Brennera, pozdějšího dobrovolníka bojujícího proti nacistům v Itálii, aby Wingatea neustále sledoval. Přesto, že v té době nikdo nesměl bez dovolení opustit základnu, Wingate se občas na pár hodin vytratil, aby si obhlédl terén. Jak bylo se Sadehem dohodnuto, touto dobou už připravoval Haganu k agresivním útočným operacím. Porady připomínaly chvílemi řečnické prorocké projevy. Citace z bible nebyly žádnou výjimkou. Místo bránění osady zevnitř, měli bychom se střetnout s nepřítelem u jeho vesnic. Předkládal své úspěchy s touto taktikou v Súdánu. Snažil se mluvit hebrejsky, ale měl takový přízvuk, že mu posluchači nerozuměli. Naštěstí mohl přejít do angličtiny. Jeho smělý plán spočíval v nočním útoku na arabskou bojůvku v blízkosti jejich vesnice, krátce potom, co vyrazí na přepad. Skupina šla přes pahorky, aby se vyhnula cestám. Wingate po celou dobu trval na své přítomnosti jako zvěd. Když se přiblížili k arabské vesnici, rozdělili se do dvou skupin, aby mohli zahájit křížovou palbu, ale nájezdníci se neobjevili. První pokus tedy nebyl úspěšný. Dalším cílem byla vesnice Jordiah. Ta totiž sloužila jako základna pro útoky na Hanitu. Wingate se opět ukázal jako skvělý průvodce a navigátor, s pomocí mapy, hvězd a kompasu. Sadeh si poznamenal: „Pořád nevím jak našel cestu, myslím, že měl na to prostě instinkt. Nakonec vesnici dobyli, a to dokonce beze ztrát.

Obrázek
Tábor SNO

Povstání pokračovalo dál. Během jara 1938 se soustřeďovalo v severních a středních regionech Galileie, v Samařsku a Jeruzalémě. Povstalcům se díky politické a osobní nevraživosti nepodařilo vytvořit centrální velení. Od konce roku 1937 do jara 1938, byly každý měsíc spáchány stovky teroristických útoků a desítky úspěšných, či neúspěšných atentátů. Ztráty Izraelců se pohybovaly okolo 50 za měsíc. A co hůř. Kvůli blížící-se válce v Evropě, nemohli místní britské osádky žádat o posily. Díky tomu a dalším faktorům schválil generál Haining vytváření dalších Speciálních nočních oddílů. Ty kromě ochrany židovských osad měly zastavit terorismus a chránit ropovod z Iráku.

Speciálí síly byly ozbrojeny a dislokovány ve třech osadách v severní Palestině: Hlavní velitelství v Ein Harod, další – Hanita a Ayjelot Hašašar. Ta třetí byla později přesunuta do Aifikimu. Bylo zbudováno 5 strážnic v Galilei a Jizraelském údolí. První oddíly tvořilo 40 Britů a 75 bojovníků Hagany.

A přicházeli další dobrovolníci. Někteří byli veterány z jiných armád (ze svých starých vlastí), nebo již měli výcvik z Hagany. Evetts pod Wingatea převelel 3 poručíky. Byli to Bela Ben-Bredin, Michael Grove a Rex King-Clark, aby mu pomohli s urychleným zvláštním výcvikem. První patroly speciálních nočních oddílů začaly v červnu. Patrola se skládala z jednoho nebo dvou družstev - celkově od 8 do 20 mužů, přibližně půl na půl Britů a bojovníků z Hagany. Přesouvali se co nejrychleji a vymýšleli léčky v blízkosti nepřátelských arabský vesnic, hranic a ropovodu. Čelo každé jednotky tvořili dva zvědové a hlavní útvar šel několik desítek metrů za nimi. Britové včetně Wingatea se funkce zvěda rádi ujímali. Zvlášt Wingatea si muži zapamatovali, díky jeho korkové helmě, kterou během akcí nosil. Na své třetí akci byl svědkem jak Bredinova jednotka překvapila skupinu arabských sabotérů blízko ropovodu. Akce to byla rychlá, Arabové byli zabiti nebo zadrženi. Patroly pokračovaly a jednotky rozšiřovaly oblast působnosti. Během července Wingate hlásil, že zatímco dříve býval ropovod napaden několikrát týdně, od 14 června se to stalo jen jednou. Taktéž odvetná akce ve vesnici Jordiah znamenala konec útoků na Hanitu. Pohyby bojůvek, stejně jako jejich základny a infiltrátoři byli sledováni. Jejich úmysly se dařilo odhalovat. Informace proudily od agentů a informátorů - Židů, Britů i Arabů. Oficiálně byly tyto akce řízeny Evettsem, neoficiálně Wingatem a důstojníky pro spolupráci s Haganou. Bojovnící SNO se po jednom rozptýlili za soumraku a shromáždili za tmy. Nikdy se navraceli zpět po stejných cestách, aby snížili nebezpečí padnutí do léčky. Pokud projížděli skrz arabské vesnice, kde mohli být informátoři, měli instrukce seskočit z vozidel a vyčkat v příkopech, a poté vyrazit do akce. Arabové tak často sledovali prázdná auta. Wingate věřil, že tato taktika mimo-jiné sníží schopnost a troufalost Arabů terorizovat vesničany, kteří nechtějí spolupracovat. Věřil také, že díky nedostatku profesionálního výcviku, budou záškodníci často panikařit, pokud budou nečekaně napadeni. Proto byla snaha zahajovat útoky na nepřítele hlavně bajonety a granáty. Velitel družstva měl kromě pušky revolver Webley kalibru .455, další dva muži pistole a granáty, zbytek pušky s trvale připevněnými bajonety, někdy používaly také lehké kulomety Lewis. Nenosili s sebou radiostanice, někdy komunikovali svítilnami. V táborech nočních jednotek panovala uvolněná atmosféra a pionýrský duch, který přetrvával u židovských osadníků. Rovněž nebyl dáván důraz na přehlídky, uniformy nebo vzhled. Řešily se pouze bojové operace. Když bylo třeba uskutečnit větší operaci, nebo potřebovali krytí, spolupracovali s rotami Fo'sh, nejčastěji s oddíly Moše Dajana.

Inovativní a agresivní strategie se nočním bojovníkům nejen zalíbila, ale byla také stále účinější. Jeden z nich si poznamenal: Wingate nás téměř hypnotizoval. Když jsme šli za ním, naplnilo nás to sebedůvěrou, jakou jsme nikdy nemívali. Díky svým úspěchům a výstřednosti si vysloužil přezdívku Lawrence z Judee. On sám ji moc rád neměl. Ani ke svému vzdálenému bratranci se příliš nehlásil.

Obrázek
Rex King-Clark

K největšímu střetu došlo v červernci. King-Clark, který se ho zúčastnil ho nazval zmršením nejvyšší kvality. 5. července malá patrola SNO čítající 9 mužů, vedená poručíkem Bredinem provedla agresivní útok na větší arabskou jednotku o síle přibližně 100 mužů. Překvapení Arabové zpanikařili a začali se stahovat, zatímco další patrola vedená Wingatem udeřila na jejich křídlo ve snaze obklíčit je. Jako odpověď shromáždil místní arabský vůdce svoje síly a zaútočil na Nazareth. Poté se povstalci nepozorovaně shromáždili v blízkosti vesnice Dabburiya, 8 km na východ od Nazarethu na jižním úpatí hory Tábor. Dle zpravodajců se však tato jednotka měla nacházet mezi vesnicemi Dabburiya a Ein Mahil, dále na sever. Wingate se rozhodl koncentrovat svoje síly a zaútočit na nepřítele (dříve, než to udělá on). Měl ale špatné informace o jeho pozici. 11. července brzo ráno za tmy vedl na místo polovinu z celé síly SNO. Plánem bylo za tmy obklíčit vesnici. A poté, co by jedna jednotka na nepřítele udeřila, další by jej napadaly ze zálohy. Když zjistil, že nepřítel zde není, začal se přesouvat na jih k Dabburii. Odřad vedený Grovem, který se blížil k Dabburii z východu vběhl nepříteli přímo do náruče. Pryč byl moment překvapení. Arabové byli v pohotovosti. V tu dobu byl Wingate stále na cestě k vesnici. Od západu se plížili na místo síly poručíka (King) Clarka. Zanedlouho pronikli do vesnice a začala přestřelky s rebely. Poté, co dorazil Wingate, se začalo bojovat téměř v celé vesnici, především v okrajových částech. Po setmění se začali rebelové stahovat. Wingate vyčlenil malou jednotku, se kterou chtěl udeřit na rebely, kteří se stahovali po horském svahu v severní části vesnice. Jedna osádka s kulometem zůstala u západní strany vesnice, aby mohla jeho jednotku krýt. Wingateovo družstvo se dostalo pod palbu a rozhodli se vrátit. Kulometčík si je spletl s nepřítelem. Zahájil palbu a zabil 1 a 3 zranil, včetně Wingatea.
Ten zůstal s jednotkou do rozbřesku. King-Clark a Bredin potvrdili, že se Arabové rozutekli a ranění jsou v péči lékařů. Ztráty 2 mrtví u SNS a 9 u Arabů. Kolik jich bylo rebelů a kolik civilistů nevíme. – vypověděl později Clark.
Po zbytek července už nebyly žádné útoky na ropovod. Wingate se vrátil do služby po několika týdnech, přesto, že stále trpěl bolestmi.

Obrázek
Odzbrojení arabského teroristy

O tom jaké to při akcích SNO bylo svědčí další Rexova vzpomínka: “Nikdy nezapomenu na ta věčná moře kamenů, velkých, malých, zdálo se, že je jimi pokryt celý povrch Galilee. Bylo to tak únavné a frustrující. Všichni členové našich oddílů rovněž nezapomenou na ta velká pole trnitých keřů, sahajících do pasu, která často měřila i několik stovek yardů“. A něco od veterána SNO: „Wingate udržoval disciplínu. Neučil nás vojenskými frázemi, ale osobním příkladem, a tím jak dokázal na všechno okamžitě odpovědět. Když jste si vzali s sebou něco, co nebylo k bitvě potřeba – byli jste potrestáni, když jste zapomněli munici - byli jste potrestáni, když jste kopli do kamene - byli jste potrestáni, když jste stříleli bez rozkazu – to bylo to nejhorší.“

Po zbytek léta až do podzimu se efektivita v boji s nepřítelem zvyšovala. Hagana i židovská policie a ostatní (Foš.. atd.) déle spolupracovali se SNO. Velitelé Hagany se učili metodám SNO. Napadaly povstalce, nastražovali léčky blízko vesnic, kde měli základny, prováděli patroly a odvetné údery. Útoky byly prováděny především v kopcích Galilee a v pohraničí. Úspěchů bylo dosaženo také díky dobrému zpravodajství. Zbytky arabské tlupy, která unikla z Dabburie, byly rozprášeny u Biri Bredinem a u Homsu Clarkem. SNO se podařilo povstalecké bojůvky rozhodit a přinutit myslet více defenzivně. Už také proto, že jim způsobili těžké ztráty. Ropovod, který býval napadán každou noc, zůstal neporušen po dlouhé měsíce.

Obrázek
Zleva: King-Clark, Wingate, Grove a Bredin na pohřbu Chaima Sturmanna, šéfa Kibucu Ein Harod.

Ještě jeden příklad jednoho z větších úspěšných zásahů. Zvědové rozpoznali skupinu záškodníků, která tábořila na okraji Lid el-Awadin, tábor byl základnou pro přepady a pašování zbraní. Wingate nastražil past, která měla dostat Araby do otevřené bitvy za denního světla. Jeho muži vyrazili z Ein Harod na rutinní patrolu, a to opačným směrem, než ležela základna záškodníků. Vozidla v tichosti muže posbírala a zamířila do Haify. Po cestě muži za jízdy nenápadně vyskákali. Ráno přešli přes pláně a zaujali pozice přibližně v půlkruhu kolem Lid el-Awadinu. Náklaďák s příslušníky židovské policie převlečených za dělníky zajel do vesnice. Skupina arabských militantů vyrazila k autu, které pokládali za snadný cíl. Bojovníci uvnitř se odmaskovali a zahájili palbu. Střelba varovala zbytek Arabů a ti utíkali na severovýchod. Tam v běhli do pasti Wingateovi, načež začali utíkat na jihovýchod, kde naběhli do léčky Bredinovi. Ztráty nepřítele čítaly 40, z toho 14 mrtvých včetně vůdce. Od mrtvého teroristického vůdce získali navíc cenné dokumenty, včetně seznamů spolupracujících civilistů. Jednotky SNO a židovské policie byli beze ztrát. Následovali další podobné úspěšné akce u vesnic Danna a Dabburiya. To značně zmenšilo schopnosti arabských povstalců, kteří se tak omezili na příležitostné vraždy, sabotáže a bombové útoky.


Wingate se snažil zvýšit počet vojáků pod jeho velením. Ale jeho žádost o dva další důstojníky a několik čet byla zamítnuta. Avšak dostal svolení vybudovat koncem srpna výcvikové středisko poddůstojníků v Ein Harodu. Hagana do něj poslala 100 svých nejlepších mužů.

Vysoké tempo, tvrdá práce a všeobecný bojový stres si vyžádali svou daň. Během září, po větší operaci u Beit Lid byl Wingate fyzicky i psychicky vyčerpán. Vrátili se potíže s nohou, do které byl dříve zasažen. S ovázanou nohou šel podat zprávy Evettsovi, a během porady zkolaboval. Jeho úspěchy vedly rovněž k tomu, že Arabové vypsali odměnu za jeho hlavu – ta činila 1000 liber. Wingate se nakonec nechal přesvědčit, aby jezdil s osobním strážcem. Tím se stal Zvi Brenner. A neměl to snadné. Znamenalo to prakticky neustále prst na spoušti. Hned příští den během cesty autem hodil Arab do jeho vozidla granát, který naštěstí nevybuchl.

Na podzim 1938 opět narostly útoky na policejní stanice, úřady a dopravní infrastrukturu. Armáda ztratila dočasně kontrolu nad několika městskými částmi Jeruzaléma. Týden zabralo získat zpět Staré město. Teroristé zabili během října 188 lidí. Cílem se stala také židovská komunita ve městě Tiberias na břehu Galilejského jezera, kde došlo k masakru civilistů včetně dětí, jak arabští povstalci pronikli do židovské čtvrti. Britský prapor ve městě byl během víkendu rozdělen a nezasahoval. Někteří jeho členové se museli zaujmout obranné pozice v kasárnách nebo v ulicích. Mrtvá těla civilistů byla pálena, jak vzbouřenci oslavovali a dál „dělali bordel“, někteří z nich opilí. Když zprávy dorazily k Wingateovi, byl zrovna nedaleko, s malým SNO „na čekané“…..Začal se se svými muži přesouvat k Tiberiu, aby připravil novou past. Silnice, na západ od města se ukázala být dobrým místem. Udeřil na stahující se arabskou bojůvku spolu s jednou rotou Fo'sh vedenou Allonem. Společně vyřídili 40 – 50 útočníků ze 70. Britský velitel pro blízký východ generál Ironside, který byl tou dobou v Palestině se přišel se podívat na místo, kde se tato malá bitva odehrála. Vzhledem k tehdejšímu vývoji mu událost přeci jen zvedla náladu.
Následující den Wingateova a Bredinova skupina vyřídili dalších 15 členů této arabské jednotky u již známé vesnice Dabburiya. Zbylí byli pronásledováni, jak se stahovali na horu Tábor ke klášteru Benediktínek. Poslední Wingateův rozkaz vydaný v Palestině vedl ke štěstí v neštěstí. Nařídil letecký úder, avšak královští letci shodili bomby na SNO. Naštěstí se to obešlo beze ztrát.

Po mnichovské dohodě (fuj) se stavy britské armády v Palestině zdvojnásobily – na 20 praporů. General Haining také držel jednotky přímo ve vesnicích, kde bránily vesničanům stát se rebely a chránily jiné, kteří se nechtěli bouřit. Na hranicích s Libanonem byl postaven plot a rozmístěny hlídky. Více hlídek, více zatčení, více poprav a také větší kontrola nad ekonomikou. Stále více arabských civilistů dávalo informace o rebelech a jejich úkrytech zbraní. Britové se snažili zmírnit nepřátelství Arabů. Ministerstvo zahraničí varovalo SNO, aby nevytvářelo dojem, že Židé jsou ofensivní, či agresivní. Tábor v Ein Harod byl zavřen během prosince. Britští vojáci vyměňovali židovské bojovníky v SNO a během března je zcela nahradili. Wingate se nehodil do této nové smířlivé koncepce a byl převelen zpět do Anglie. Velení SNO převzal Bredin. Wingate se rozloučil s přáteli a v nejednom z kibuců sklidil aplaus. Poté promluvil o bezprostřední válce s nacistickým Německem, a předpověděl válku za nezávislost Izraele.

Obrázek
O.C. Wingate v té korkové helmě

Za léta strávená v tomto neklidném regionu získal palestinskou medaili za všeobecnou službu. Jednoho dne se údajně nechal slyšet, že nebyl hrdý když ji nosil, neboť nesouhlasil s britskou politikou v tomto regionu.

Obrázek
Medaile

VÍCE VE DRUHÉ ČÁSTI

Pozn.:
(1) Nemůžu si pomoct, ale musím pokárat fotografa. Správně by se mělo fotit tak, aby byla zachována svislost (svislých stěn) budov.
(2) Ti lidé zřejmě žili v trochu jiném světě, tenkrát v těch 30-tých. Zvláště tu toleranci si dnes s Araby spojím jen těžko.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Orde Charles Wingate, jeden z těch kontroverzních.První

Příspěvek od jarl »

Vítám na Palbě nového autora a těším se na další články. Mohl bych se zeptat na tu oázu Zerzura, kterou Wingate hledal na území Sahary? To bylo jakési místní mýtické El Dorado?
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
ringlett
praporčík
praporčík
Příspěvky: 308
Registrován: 6/3/2012, 19:41
Kontaktovat uživatele:

Re: Orde Charles Wingate, jeden z těch kontroverzních.První

Příspěvek od ringlett »

jarl píše:Vítám na Palbě nového autora a těším se na další články. Mohl bych se zeptat na tu oázu Zerzura, kterou Wingate hledal na území Sahary? To bylo jakési místní mýtické El Dorado?
mýtická ztracená oáza
https://en.wikipedia.org/wiki/Zerzura
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Orde Charles Wingate, jeden z těch kontroverzních.První

Příspěvek od Zemakt »

Díky za pěkné čtení a už se těším na pokračování, trochu jsem se rozpomenul na četbu Exodu, je to již pěkných pár let tomu na zad :up:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, vojáci, příběhy“