Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Britské, americké, ruské, japonské osobnosti a vojáci.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

Sergej Leonidovič Markov & Markovci
(1878 - 1918)
Obrázek
"Směle vpřed, za vlast naši svatou,
Společně jako bratři, pojďme!
Bez strachu a bázně, kupředu.
A naši písničku si v boji zazpívejme."

(Úryvek z písně Markovců)
V době občanské války měla Bílá armáda čtyři "barevné" pluky, jejíž členové se od ostatních lišili barevnými výložkami, vlastní zástavou a dalšími bojovými symboly. Byli to Alexejevci (modrobílá), Kornilovci (černočervená), Drozdovci (malinovobílá) a vojáci, kteří nosili černobílé čepice, černé nárameníky s bílým lemováním a bílým písmenem M a říkali si Markovci. Barva jejich výložek odráží tehdejší situaci v Rusku. Černá barva značila smutek a stesk po starých časech za cara, bílá byla obrazem budoucnosti, symbolem naděje a vzkříšení Rusi. V černobílé vlajce bylo vše, i život, i smrt. Písmeno M bylo památkou na jejich velitele, generála Sergeje Markova, který zemřel v roce 1918. A právě tento generál bude hlavním hrdinou našeho dlouhého příběhu, dalším střípkem v mozaice občanské války. Není třeba pociťovat zklamání, že jeho jméno neznáte. Skoro sto let po smrti není Sergej Markov příliš znám ani ve své domovině. Přesto, že byl jedním ze zakladatelů Bílé gardy, stál po boku Lavra Kornilova a Antona Děnikina, je jeho jméno povědomé jen úzké skupině lidí. To zaslouží změnu a třeba si 25. září, na den sv. Sergeje Radoněžského, kdy slaví Markovci svůj svátek, si na jejich vůdce vzpomenete. Začínáme.
Obrázek
Sergej Leonidovič Markov se narodil 7. července roku 1878 do šlechtické rodiny původem z Moskvy. Místo jeho narození není přesně známé, narodil se nejspíš někde v Petrohradské gubernii, možná v samotném Petrohradě. Podle některých zdrojů se narodil v Moskvě. Jeho otec byl důstojníkem. V rodině byla tradice vojenské služby velmi pevně zakořeněna, nebylo proto divu, že Sergej i se svým bratrem Leonidem vstoupili po vzoru předků do armády. Tuhle cestu pro ně dláždily už generace jejich předků, i když se mi nepodařilo vypátrat plné jméno Markovova otce ani křestní jméno jeho matky. Asi ještě nenastal čas tyto informace zveřejnit. Až bude ruská vláda a politika smířena s minulostí, dozvíme se je.

Markov nastoupil do 1. Moskevského kadetského sboru, který úspěšně absolvoval v roce 1895. Za vynikající výsledky, kterých dosáhl během studia, byl 26. srpna 1895 přeřazen na prestižní Konstantinovské dělostřelecké učiliště. Zde studoval tři roky, školu opustil 8. srpna 1898 jako podporučík a nastoupil do služby ke 2. dělostřelecké brigádě. Dobré studijní výsledky jej časem přiměly ve vzdělání pokračovat a po třech letech služby u dělostřelecké brigády se přihlásil na nejprestižnější ruskou vojenskou školu, Nikolajevskou akademii generálního štábu. V říjnu 1901 prošel dvoukolovými přijímacími zkouškami a mohl být připuštěn ke studiu. Podobně jako na přecházejících školách, i na Nikolajevské akademii dosahoval Sergej Markov vynikajících výsledků a patřil mezi nejlepší studenty. Vycházel výborně s profesory i ostatními studenty. Za skvělou reprezentaci školy a získané známky byl v roce 1902 povýšen na poručíka. 12. června 1904 se z něj stal štábní kapitán a v této hodnosti o pár dní později i úspěšně zakončil studia na Nikolajevské akademii.
Obrázek
Markov, 1906
NA DÁLNÉM VÝCHODĚ (1904-1905)

Další život Sergeje Markova koresponduje s osudy dalších velitelů Bílé armády. Dá se s klidem říct, že je jako přes kopírák. Roku 1904 Markov zamířil na východ, aby se zapojil do probíhajícího konfliktu s Japonci. Jako všichni ostatní generálové. Zatímco většina vojáků mířila přes celou Sibiř, protože následovali znění rozkazu, Sergej Markov tam jel, jelikož si to sám přál. Žádost o odeslání na Dálný východ podal hned po ukončení studií a byl vzápětí vyslán do Mandžuska.
Cestou do Mandžuska se krátce zastavil v Charbinu, kde napsal několik dopisů matce. Sergej Markov okamžitě pochopil, že situace je vážná a může se stát cokoliv. Aby připravil rodinu na možné potíže, píše, že je třeba si připustit možnost, že se vůbec nevrátí.
Obrázek
Markovova jednotka v roce 1904. Markov je ve druhé řadě třetí zprava.
V červenci 1904 Markov sloužil ve štábu 2. Mandžuské armády ve městě Liaojang. Od srpna se zabýval průzkumem terénu, štáb jej pověřil zmapováním území mezi Liaojang a Mukdenem a oblastmi kolem Mukdenu. Z této doby pochází i další dopisy Sergejově matce, v níž jí syn píše: "Vyřiď všem, všem, kteří mě kdy měli aspoň trochu rádi, mé poslední, věčné sbohem. Polib všechny mé nejbližší… Neplač pro mě a nebuď smutná. Smrti se nebojím, spíš se na ni dívám se zvědavostí. Je to něco nového, neznámého. A zemřít pro svou věc – není to radost a potěšení? Lituji pouze tebe, tebe, má nejdražší matko, kdo tě uklidní a utěší? Možná jsem byl někdy hrubý, snad vyloženě krutý, ale v nebi vidí, že jsi pro mě vždycky byla všechno a tak to i zůstane." Podobných dopisů chodily zpátky do Ruska desítky, jen s jinými jmény.
První dojmy z válečného prostředí byly nejspíše u všech právě dorazivších vojáků stejné. Markov také vzpomínal na jednu ze svých prvních lásek: "Můj zájem o Olgu se nakonec ukázal jako vhodná lekce, je mi už nyní jasné, že jakákoliv možnost sňatku je pro mě otázkou zcela zbytečnou. Nejsem schopen se oženit, a ani nechci. Je to příliš dlouhé na vysvětlování, ale už se mi několikrát potvrdilo, že všechny své schopnosti, znalosti a energii je třeba oddat službě zemi, vlasti, rodině, matce. Je třeba je obětovat pro vyšší svět, než je maličký život každého z nás. Píšu tyhle řádky v bytě u Golicyna, v den odjezdu do Mukdenu. Nevím, co všechno se může stát. Obejmi za mě Lelju (Leonida, Sergejova bratra), měl jsem ho rád, jak jsem mohl, upřímně a silně, i když to možná nebylo na pohled znát." Všechny tyto dopisy psal Sergej své matce, ke které ho vázalo velmi silné pouto. V dalších dopisech ji vybízel, aby po jeho smrti nezoufala a nezapomněla na své zájmy. Také ji poučil, na koho se obrátit s žádostí o penzi a jak má rozdělit majetek.
Obrázek
Plány osudu ovšem neobsahovaly žádnou zmínku o Sergejově smrti. Válku přežil bez vážnějších zranění. Jeho bratr Leonid Leonidovič ovšem podlehl zraněním, která utržil 3. října 1904 v bitvě poblíž Novgorodské sopky. Podporučík 86. Vildmandstranského pěšího pluku ještě několik dní žil, 13. října nicméně na následky zranění zemřel. O jednoho syna tedy Markovovi přišli. Sergejovi bylo velice líto matky, psal jí další dopisy, řešil, co bude dělat dál a přemýšlel, jak by matka snesla, kdyby zemřel i on. Chápal velice dobře, že takových matek, které ztratily syny, budou stovky. Napsal proto do redakce novin vzkaz, aby se ruská vláda konečně začala o tyto osiřelé matky starat.

Na konci léta 1904 se Sergej věnoval práci na vojenském topografickém štábu, který často jej posílal do terénu mapovat, skicovat a načrtávat území podél železnice k čínskému Charbinu. Většinou s ním posílali tři další vojáky, Markov coby člověk s nejvyšší hodností, tomuto mini oddílu zpravidla vždy velel. Vedle mapování byly tyto průzkumy využívány i pro špionážní účely a Markovova skupina musela vidět, slyšet a zaznamenávat bez přestávky každý den.

V září Markova přemístili do právě vniklého štábu východního oddílu 1. Mandžuské armády, kde se stal jedním ze štábních důstojníků. Další přesun nastal na konci prosince, kdy se štáb přemisťoval a reorganizoval. Markova odeslali sloužit k 1. Sibiřskému armádnímu sboru. V jeho řadách strávil i Vánoce, z nichž se zachovalo svědectví v podobě dalších dopisů. Markov, který sice byl křesťanem a věřil v boží existenci, nikdy příliš neholdoval církevním obřadům. V Mandžusku ovšem vzpomínal na všechny zvyklosti z domova, sváteční jídla a modlitby. Na Boží hod se Markov a jeho přítel, generálmajor a baron Alexandr Pavel (Paul) Fridrichovič von den Brinken zúčastnili hromadné vánočné modlitby v provizorním kostele. Markov a von den Brinken se znali z jedné z podzimních výzvědných akcí. Správně tušíte německý původ tohoto generála. Von den Brinken se narodil do rodiny německých luteránů žijících trvale v Rusku, i jeho bratr Leopold byl generálem. Alexandr Paul zemřel roku 1917, Leopold 1925.

Pod vedením von den Brinkena Markov bojoval celý rok 1905. Prošel bitvami u Sandepu i u Mukdenu a byl i u podpisu mírové smlouvy v říjnu 1905. Štábní kapitán, přezdívaný Profesor, samozřejmě neopomněl všechny své pocity a dojmy sepsat. V roce 1911 mu vyšla brožura, kde popisuje celý konflikt. Věnuje se sporům mezi vrchním velitelem Alexejem Nikolajevičem Kuropatkinem a generálem Oskarem-Ferdinandem Kazimirovičem Grippenbergem (pro změnu ze švédské aristokracie), který velel prohrané bitvě u Sandepu. Generálové Kuropatkin a Grippenberg se střídavě obviňovali mezi sebou, Markov kritizoval Kuropatkina, že nezapojil do bojů nastoupenou třetí armádu a část první. Jak ovšem dodal v závěru, Grippenberg nebyl o nic lepší.

Za účast v rusko-japonské válce byl Markov vyznamenán pěti řády. Řádem sv. Anny IV. a III. stupně, Řádem sv. Stanislava III. a II. stupně a Řádem sv. Vladimira IV. stupně. Po konci války Markov sloužil pár měsíců ve štábu 1. Sibiřského armádního sboru než byl převeden na západ, do štábu Varšavského autonomního okruhu.
Obrázek
MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ (1906-1913)

Po krátké službě u 4. Finského gardového pluku, kde Markov velel 4. rotě, došlo k dalšímu přesunu, tentokrát na několikaměsíční pobyt u štábu 6. pěchotní divize. Markov se ani tady příliš neohřál, po návratu do štábu Varšavského autonomního okruhu si jej vyžádali na vrchním velitelství ruské armády. Do generálního štábu přijel v roce 1908 a zůstal u něj doposud nejdelší čas, až do roku 1911. 11. dubna 1909 byl také povýšen na podplukovníka.

K pěti řádům získaným na Dálném východě přibyly v meziválečné době další dva. Prvním byl černohorský řád knížete Daniila I. III. stupně a pak Bucharská zlatá hvězda rovněž III. stupně. Oba získal v roce 1908.
Obrázek
M. P. Puťjatinová s dětmi
V roce 1906 se Sergej oženil, i když se mu to ještě před dvěma lety zdálo jako něco zcela vyloučeného. Vzal si kněžnu Marinu (někdy je její jméno psáno i ve formě Marianna) Pavlovnu Puťjatinovou, dceru Pavla Arseňjeviče Puťjatina – ruského knížete, antropologa, archeologa a etnografa a jeho ženy Jevdokije Vasiljevny Goleniščevové-Kutuzovové (po prvním muži Mitusovové a vzdálené příbuzné Michaila Illarionoviče Kutuzova bojujícího proti Napoleonovi). Mariannina sestřenice Jelena se provdala za slavného ruského malíře a filosofa Nikolaje Konstantinoviče Rericha. V roce se Markovovým 1908 se narodil syn Leonid a o rok později dcera Marianna.
Obrázek

Obrázek
Děti S. L. Markova
Od května do srpna 1910 byl Markov v Německu, s oficiálním úkolem naučit se hovořit lépe německy. Naděžda Kalitkinová, která zpracovala biografie několika ruských bělogvardějských velitelů, je nicméně přesvědčena, že Markov byl vyslán na tajnou misi a fotografoval pevnostní objekty v polské Toruni. O jeho pobytu v Toruni kolovaly mnoho let legendy až stierlitzovského rázu tvrdící, že když si Sergej všiml, že několika německým vojákům je jeho chování nápadné a sledují ho, zachránil se tím, že se schoval do žumpy a několik hodin tam vydržel ukrytý, než Němce přestalo bavit ho hledat a šli raději na tuplák. (Dobře, to o tupláku ani Stierlitzovi už Kalitkinová nepíše, ale pro oživení textu budiž dovoleno drobné přibarvení, čeká nás ještě hodně stran).

Po návratu z Německa se Markov intenzivně věnoval pedagogické činnosti. Na Nikolajevské akademii generálního štábu, kterou sám absolvoval, od roku 1911 přednášel kurz vojenského umění z doby vlády Petra I. (1689-1725). Kromě akademie Sergej vyučoval i na Michajlovském dělostřeleckém učilišti a na Pavlovském vojenském učilišti. Tam s výukou začal už v roce 1895 ještě jako velmi mladý štábní kapitán. Vyučoval to, s čím se setkával v Mandžusku – vojenskou geografii.

O tom, jaký byl Markov učitel, se nám zachovaly vzpomínky Bílé emigrace: "Junkeři, kteří chtěli studovat na Pavlovském učilišti, se věnovali především taktice, stavbě fortifikací, dělostřelectvu. Jen málo věnovali geografii a kartografii. Neměli představu, k čemu jim zeměpis bude a jak ho využijí. Hodiny byly jen formální, nutné zlo, které bylo nezbytné vydržet. Potom ale přišel nový učitel, podplukovník Markov, který neučil s tradiční nezaujatou formálností a vtrhl sem jako čerstvý vítr. Všechno ilustroval na zkušenostech z války, konkrétních situacích. Udržoval si pozornost po celou dobu přednášky. Mluvil energicky, živě, vesele a poutavě. Maloval fiktivní terén a chtěl vědět, jak by studenti mapovali tuto oblast. Vedl je ke čtení a kreativitě. Zadával nečekané otázky a obracel se ke každému studentu. Jestli junker neznal odpověď, Markov mu ostře vyčinil. U zkoušek jsme se všichni obávali jeho doplňujících otázek. O čem se píše v novinách? zaskočil jednoho chlapce. Nevěděl. Jen slabě opověděl, že asi něco o Balkánu (pro představu, jednalo se nejspíš o léta 1912-13 a probíhající boje na Balkánském poloostrově napřed proti Osmanské říši (první balkánská válka) a v druhém kole proti Bulharsku (druhá balkánská válka). Markov poté dlouho vysvětloval, že je třeba být v neustálém střehu a sledovat aktuální dění." Z jiných vzpomínek: "Na jedné ze zkoušek v Pavlovském učilišti dostali studenti velmi nízké bodové hodnocení, pouze nuly a jedničky. Zástupce školního inspektora, podplukovník Kolčinskij se Markova zeptal, jak je to možné a aby mu to řádně vysvětlil. Co s nimi mám proboha dělat, když umí úplné ho**o? vypálil suše Markov." Až později se vysvětlilo, že Markov omylem použil otázky připravené pro studenty akademie, tedy mnohem těžší než ty pro žáky učiliště. Nicméně ukázal, že se nehodlá s ničím párat a pro nějakou ostřejší hlášku neměl nikdy daleko.
Obrázek
Markov s Antonem Děnikinem v roce 1914
Kromě toho, že učil, Sergej napsal i několik učebnic. Ta nejvýznamnější, na níž spolupracoval s podplukovníkem Georgijem Georgijevičem Gisserem, Lekce vojenské geografie Ruska, platila bez výhrad do roku 1941. Byla dvakrát dotisknuta a chystalo se třetí vydání, kdyby nezačala druhá světová válka. Knihu zrecenzoval i další pozdější bílý generál,Michail Alexejev, a hodnotil ji velmi pozitivně. V roce 1911 vyšlo jakési pokračování geografické série, na němž se znovu spojily podplukovnické hlavy Sergeje Markova a Georgije Gissera – Vojenská geografie cizích zemí. Učebnice obsahovala kapitoly ze zeměpisu Číny, Německa, Rakouska-Uherska, Rumunska, Osmanské říše a Japonska. Třetí díl vyšel už za první světové války a týkal se geografie mimoevropských zemí. Vedle příruček o zeměpise Markov napsal i knihy o historii vojenství v Rusku. Vydal Zápisky z historie ruské armády 1865-1891, v nichž analyzoval všechny proběhlé vojenské reformy. Věnoval se i rusko-tureckému konfliktu v letech 1877-1878 za panování Alexandra II., jeho průběhu a příčinám.

Od roku 1911 se Markov velmi často vyskytoval ve společnosti generála Alexandra Alexandroviče Něznamova, se kterým se setkával při výuce na akademii. Na starého válečného harcovníka měla Sergejova blízkost blahodárný vliv. Oblíbil si Markova pro jeho příjemnou vizáž, energičnost a dar řeči. Často spolu diskutovali o politice a ministerstvech. Neopomínali ani válku. Markov si cenil úspěchů generálů Michaila Skobeleva, Alexandra Suvorova a Petra Zadunajského-Rumjanceva. Vybízel především k aktivitě: "Zapomeňte na všechny teorie a výpočty. Je třeba nepřítele bít, najít místo a dobu útoku a vrhnout na to místo všechny síly." "I když mě nutí říkat, že vaše štěstí je ve vědě a práci za stolem, není tomu tak." burcoval jednou studenty. "Štěstí je na hřbetu koně, v bitvě, jděte tam, na frontu a chyťte ho." Studenti jej nosili na rukou. Naprosto je dokázal strhnout pro boj.

Takhle popsal "rudý hrabě" Alexej Nikolajevič Tolstoj Sergeje Markova ve své knize Křížová cesta: "Markov byl jedním z těch lidí, kteří se vrhli do světové války a navždy se otrávili jejím těžkým dechem. S kukátkem na koni nebo s šavlí v ruce při vedení armády do útoku pociťoval takovou radost, která se nedala s ničím jiným srovnat. V podstatě by mohl bojovat za kohokoliv a proti komukoliv. V jeho hlavě se sice vyskytovalo pár frází o caru, bohu a vlasti, ale to byly pro něj jen nepodstatné detaily. Jako šachista při partii viděl jen pohyb figur po bojišti. Byl čestný a drzý. K podřízeným se choval hrubě a mnozí se báli urážek od člověka, který v nich viděl jen šachové figury. Byl nesmírně statečný a chladnokrevný v těch minutách, kdy musí velitel trochu zavtipkovat se smrtí před tím, než povede své muže na zteč."
Obrázek
Generálové Juzefovič, Děnikin a Markov
Naposledy Markov učil na jaře 1916, kdy byl na chvíli uvolněn z práce v generálním štábu a na akademii přijel přímo z fronty. Svou poslední hodinu zakončil před nadšenými studenty slovy: "Tak pánové, tohle je suchá teorie. Na frontě, v zákopech – to je teprve opravdová škola. Vracím se na frontu, a zvu i vás." Pro mladé muže, kteří dosud o válce jen četli, to byl jako splněný sen. Všechny třídy se hlásily se svým učitelem. Podobně jako třída Pavla Bäumera v knize Na západní frontě klid (Erich Maria Remarque). Více než polovina studentů nikdy nevrátila a zetlela někde na východní frontě a jejich pohádkový sen byl navždy ztracen. K tomu je ale třeba načít další část Markovova života za první světové války.

2. VÁLKA GENERÁLA MARKOVA (1914-1917)

V roce 1914 byl Markov uvolněn z akademie i obou učilišť a odeslán na frontu. Jeho první místo bylo u výzvědného oddílu štábu Jihozápadního frontu. Už 22. října se stal náčelníkem štábu 19. pěchotní divize, v jejíchž řadách se účastnil bojů o pevnost Przemyśl a bojů v Karpatech (od 30. října do 26. listopadu) v oblasti Dukelského průsmyku. Za účast v těchto bojích byl v únoru následujícího roku vyznamenán Řádem sv. Anny II. stupně.

20. prosince 1914 Markov přijal místo náčelníka štábu 4. střelecké divize (které se říkalo železná), kterou vedl Anton Děnikin. Tam se oba vojáci poprvé setkali a Děnikin o tom ve svých pamětech napsal toto: "Přijel do naší divize neočekáván a nikdo ho neznal. Jen co přijel, oznámil, že nedávno prodělal menší operaci a není úplně zdráv a na koni jezdit nemůže. Na místo, na které jsme se měli podívat a obhlédnout terén, v žádném případě nepojede. Zamračil jsem se a štábní důstojníci se ohlíželi. K naší Záporožské Síči se tenhle profesor určitě hodit nebude. Vyjel jsem se svým štábem k střelcům, kteří vedli urputné boje proti nepříteli, hodně se střílelo a byli jsme pod palbou dělostřelectva. Když tu jsme spatřili ohromný kočár tažený dvěma koňmi, který mířil přímo k nám nikým nekrytý. V něm seděl Markov, tvářil se pobaveně a vesele. Začal jsem se nudit, tak chci vědět, co je tu u vás nového, říkal. Toho dne ledy roztály a Markov se stal členem naší divize."

V lednu 1915 Markova vyznamenali Řádem sv. Vladimira III. stupně. 27. února bylo vyhověno jeho osobní prosbě a Markova přijali jako velitele 13. střeleckého pluku polního generála velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče. Tento pluk působil v blízkosti 4. střelecké divize. Na jaře 1915 Děnikin několikrát vybízel štáb, aby Markova povýšili na generála, ale po každé to zamítli s tím, že je kandidát příliš mladý. Za pár let už na tom nikomu nezáleželo. V červenci 1915 byl Markov vyznamenán Řádem sv. Georgije (sv. Jiří) IV. stupně. Se svým plukem bojoval u Lucka, v Haliči a ve Volyni, v srpnu dostal za zásluhy svatojiřskou šavli a v prosinci 1915 byl povýšen na generálmajora. Na jaře 1916 připravoval svůj pluk na účast v Brusilovově ofenzivě, když přišla zpráva z generálního štábu, že je odvolán z velení pluku a přemístěn na místo náčelníka štábu 4. divize, kde již před tím působil. V dubnu 1916 předal velení plukovníku Petru Pavloviči Nepeninovi. Nepenin se později taky přidal k bělogvardějcům, emigroval po porážce generála Wrangela do Srbska, kde zemřel v roce 1932.

3. května 1916 generálmajor Sergej Markov musel Děnikinovu brigádu opustit. Generální štáb se potýkal s nedostatkem mužů odpovídajících šarží a jmenoval jej náčelníkem štábu 2. Kavkazské kozácké divize. To si vyžádalo přesun na kavkazskou frontu. Když se Děnikin a Markov loučili, Anton Ivanovič do příkazu, v němž potvrzoval Profesorův přesun, napsal: "Byly to těžké dny, kdy plukovník Markov převzal 13. střelecký pluk. Od té doby se stal jeho neoddělitelnou součástí, srostl s ním. Odvážně, udatně, jistě a slavně jej provedl boji u Žuravina, Zuboveckého lesa a Mycljatyčů a prošel s ním cestou přes Djuksin, Olešvu, Novoselki, Dolžnicu a Budki. Nám všem jsou ta jména drahá. S pocitem smutku se loučím se svým spolupracovníkem ze štábu, spolubojovníkem a přítelem, přeji mu na novém frontu úctu, štěstí a úspěchy." 12. května 1916 Markov přicestoval na Kavkaz. Pobyl tam necelého čtvrt roku, než byl na podzim vyzván, aby doplnil chybějící muže v generálním štábu. Odjel do Petrohradu a naposledy učil několik hodin na akademii. Po aktivním boji se mu ale stýskat nepřestalo a brzy požádal o návrat do služby.

Na Nový rok 1917 už byl zpátky v boji, kde jedině byl skutečně doma. Stal se podřízeným generála Vladimira Nikolajeviče Gorbatovského, velitele 10. ruské armády. V únoru byl vyslán na služební cestu do Petrohradu, kde byl zastižen Únorovou revolucí. Okamžitě město opustil.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

TICHO PŘED BOUŘÍ (únor – říjen 1917)

10. března 1917 dostal příkaz přejet přes Minsk do Brjansku, kde se vojáci odmítali podvolit a bouřili se proti jakémukoliv pokusu je vyslat na frontu. Když do Brjansku přijel Markov, vojáci stále pokračovali ve vzpouře, a když uviděli Markova, aniž by tušili, kdo to je, začali ho jako nějakého důstojníka lynčovat. Markov se štěstím vyvázl.
Od konce března 1917 Markov pracoval ve štábu 10. armády, na tomto místě vydržel přibližně měsíc. Během dubna 1917 často vystupoval po vojenských zařízeních s projevy o nezbytnosti pokračování ve válce. V této době se také znovu setkal s generálem Antonem Děnikinem, svým nepříliš starým, ale velmi dobrým přítelem. Na konci dubna 1917 vyl Sergej Markov jmenován velitelem 10. pěchotní divize, nicméně už 25. května Markova znovu přivolali do štábu stavky, kde byly jeho znalosti a schopnosti nutné pro zachování funkčnosti. Od 10. června Markov vykonával funkci náčelníka štábu vojsk západního frontu, od 4. srpna náčelníka štábu jihozápadního frontu, jehož velení získal Děnikin. V květnu 1917 byl Markov povýšen na generálporučíka. Navzdory poměrně pěknému májovému počasí byla situace v Rusku neudržitelná a dřevo všech kvetoucích ovocných stromů bylo dočista prohnilé. A Markov to věděl.

AD 1: KORNILOVŠČINA

První velkou krizí a střetem s novým režimem Prozatímní vlády byl pokus o převrat generála Lavra Kornilova v září 1917. O co šlo? Předcházelo tomu několik událostí, k nimž použijeme kousek textu, který jsem napsala pro článek o Kornilovovi:

19. července 1917 Lavr Kornilov obdržel od Kerenského telegram, v němž mu předseda Prozatímní vlády nabídl místo vrchního velitele ruské armády. Lavr s nabídkou souhlasil, pokud mu Kerenskij zaručí, že se nebude míchat do jeho práce. Kerenskij se sice obával, aby Kornilovova nezávislost nevedla k pokusu o svržení Prozatímní vlády, ale potřeboval tvrdého velitele a odsouhlasil Kornilovovy požadavky. 13. srpna Lavr Kornilov dorazil do Moskvy na státní poradu Prozatímní vlády. Přítomné ministry upozornil na katastrofální situaci na frontě a poukázal na fakt, že většina dosud učiněných opatření vlády přinesla více škody než užitku a přispěla k tomu, že Ruskem zmítá anarchie a jeho armáda je natolik otupělá propagandou, že není schopná konstruktivně vést válku, ani kdyby se jí náhodou chtělo. Kerenskému představil vlastní program, jak vojáky znovu nabudit. Jeho základní osnova vypadala následovně:

- hlavní autorita v armádě se vrátí zpět do rukou důstojníkům
- pravomoci politických výborů a sovětů musí být značně omezeny
- bude znovuzaveden trest smrti pro zběhy a povstalce
- budou uvolněny peníze na posílení průmyslu a podporu výroby zbraní a jiné techniky potřebné pro ruskou armádu
- Rusko bude pokračovat ve válce, dokud nenastane mír

Alexander Kerenskij s těmito návrhy pochopitelně nesouhlasil, Kornilov naprosto dehonestoval jeho schopnosti a bez obalu mu ukázal, že Rusko Alexandra Kerenského je v ještě větší krizi než Ruska Mikuláše II. a oheň byl na střeše. Když se oba politici ani po dvou týdnech nedokázali na ničem domluvit, začínalo být jasné, že se na obzoru objevil vážný problém. Do historie vstoupil jako Kornilovova aféra (případně Kornilovova vzpoura). Vžilo se také označení Kornilovščina (podle Chovanščiny ze 17. století, povstání střeleckých oddílů proti vládě nezletilého Petra I., které mělo za následek dvojvládí Petra a Ivana V. pod dohledem starší sestry Sofie Alexejevny.) Klíčovou roli v ní však nehrál Lavr Kornilov, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž bývalý vrchní prokurátor svatého synodu, Vladimir Lvov spolupracující s bolševickou rozvědkou.
Koncem července se v Petrohradě rozšířila fáma, že bolševici plánují na první zářijové dny převrat. Kerenskij se poradil s Kornilovem a 25. srpna vydal rozkaz, aby se 3. jezdecký sbor generálmajora Alexandra Krymova co nejrychleji přemístil do hlavního města. Vladimir Lvov Kerenskému namluvil, že Kornilov plánuje provést převrat a s pomocí Krymovových vojáků zavede v Rusku vojenskou diktaturu. Na základě těchto zfalšovaných informací dal Alexander Kerenskij odvolat Kornilova z postu vrchního velitele a nechal v novinách vytisknout článek o jeho domnělé velezradě. Když se tato informace donesla k Lavrovi, považoval to za zradu Prozatímní vlády a přednesl v rádiu projev, v němž vyzval všechny Rusy "aby zachránili svou umírající zemi". Bolševická síť byla rychlejší, očerňovala Kornilova, kde mohla a burcovala proti němu obyvatele Petrohradu. Za Kornilovem stálo jen několik tisícovek věrných vojáků, pro ostatní byl zrádcem, jehož je nutné potrestat. Když do města dorazil Alexander Krymov, zjistil, že bolševici nic nechystají a místo toho vypukl boj mezi Kornilovem a Kerenským. Byl z této zrady natolik zdrcen, že spáchal 31. srpna sebevraždu.
Alexander Kerenskij dobře věděl, že by případnou válku s Lavrem Kornilovem vyhrál, ale bylo by jistější, kdyby Kornilov skončil za mřížemi. 2. září poslal nového náčelníka štábu vrchního velitele, generála Michaila Alexejeva, aby Kornilovovi oznámil, že bude okamžitě zatčen. Alexejev, který skrytě stál na Lavrově straně, mu zajistil klidný převoz do věznice ve městě Bychov (Mogilevská gubernie, SV Běloruska).

Sergej Markov se postavil za Lavra Kornilova a11. září byl zbaven všech svých funkcí a zatčen stejně jako ostatní generálové jihozápadního frontu z příkazu komisaře Nikolaje Jordanovského. Byl uvězněn ve věznici v Berdičevu, kde mu vyčlenili celu číslo 2. 9. října byl s dalšími přemístěn ke Kornilovovi do Bychova, během cesty skupinu generálů přepadla tlupa zběhů, kteří je chtěli podřídit lidovému soudu a zastřelit. Generálové byli zachráněni díky schopnému kapitánovi Viktoru Eduardoviči Betlingovi, kterému se podařilo zběhy n nějakým způsobem zpacifikovat a generály dostat do Bychova. Betling později přistoupí k bělogvardějcům a zemře v roce 1919 na tyfus. Místo jeho smrti není známo.

V Berdičevu byli uvězněni kromě Markova tito ruští generálové:
• Anton Ivanovič Děnikin
• Ivan Georgijevič Erdély
• Gleb Michajlovič Vannovskij
• Vladimir Ivanovič Selipačjov
• Michail Ivanovič Orlov
• Jevgenij Feliksovič Elsner
• Generálové Pavskij a Sergijevskij byli zatčeni omylem a brzy propuštěni

Spolu s ruskou generalitou uvěznili i českého legionáře a generála Vojtěcha Vladimíra Klecandu, který byl obviněn ze zranění důstojníka. Klecanda byl také převezen do Bychova. Na Berdičevskou suitu v Bychově čekali kromě Kornilova i další zatčení generálové, byl tam již Alexandr Sergejevič Lukomskij, Ivan Pavlovič Romanovskij a někteří další. Máme jejich společnou fotografii, i s českou stopou a estonskou stoupou Jaanem Sootsem, geniálním důstojníkem, který bojoval za estonskou nezávislost.
V Bychově Markov fungoval jako hlavní bavič, organizoval hry pro ostatní generály, aby nějak zapomněli na čas. Velmi často prý hráli hru, o které bohužel nemám potuchy, jak se jmenuje česky. Spočívá v tom, že jeden člověk se přikrčí a druhý jej přeskakuje jako tělocvičnou kozu. Generálská banda se bavila jako skupina malých kluků. Markov si do deníku zapsal: "Proč nás soudí? Raději aby nás už zastřelili. Lidé jsou krutí a v konfliktech o politiku se zapomínají. Nejsem zloděj, vrah nebo zrádce. Myslíme jinak, ale milujeme Rusko jako všichni. V nejlepším budeme muset se vším začít znovu. Vojenství, kterému jsem se oddal, je teď ve stavu, že jediné, co zbývá, je vzít pušku a přidat k těm, kteří ještě umí umřít za svoji vlast."

Po pádu Prozatímní vlády ztratilo obvinění vězňů v Bychovu na významu. Předseda vyšetřovací komise Šablovskij nechal 18. listopadu všechny propustit. Ve vazbě ponechal pouze pět hlavních organizátorů bojů - Lavra Kornilova, Antona Děnikina, Ivana Romanovského, Sergeje Markova a Alexandra Lukomského. 19. listopadu se nový vrchní velitel ruské armády Nikolaj Nikolajevič Duchonin dozvěděl o tom, že k Bychovu se přibližují bolševistické jednotky praporčíka Nikolaje Vasiljeviče Krylenka připravené generály bez soudu zastřelit. Všech pět nechal okamžitě propustit. Druhý den byl zbaven funkce a podroben dalšímu lidovému soudu – jak popisuje v pamětech Děnikin, vojáci Duchonina rozsekali na kusy a nad jeho zohavenou mrtvolou sprostě nadávali. Generály ale nenašli, ti lidově řečeno práskli do koní a nezastavili se, dokud za sebou neuviděli jen lesy. O boji proti nové vládě bylo rozhodnuto.

NA DONU – ZA BÍLOU PAPACHOU (listopad 1917- leden 1918)
Obrázek
Sergej Markov z Bychova prchal společně s Ivanem Romanovským v převlečení za praporčíka. Oba směřovali na Don, kde se měla zformovat nová ruská armáda. Většinu cesty se jim podařilo ujet vlakem, jednou se svezli i v osobním vlaku podplukovníka Pavla Alexejeviče Kusonského, který se využíval jen při krizových stavech. V Charkově oba potkali na peronu Antona Děnikina, převléknutého za polského obchodníka. Děnikinův převlek byl tak povedený, že jej nepoznal nikdo z vojáků, s nimiž jel vlakem. Syn polské švadleny a od dětství bilingvní Děnikin převezl všechny a dobře se u toho pobavil. Když spatřil Markova v příliš malé uniformě, srdečně se zasmál.

17. prosince 1917 Anton Děnikin poprvé obhlížel 1. Důstojnický batalion, zárodek pozdější Bílé armády. V patách mu šel muž, kterého přítomní důstojníci ještě nikdy neviděli, a moc nadějí v nich nevzbuzoval. Neměl ani vousy ani bradku, takže vypadal velice mladý, i když bylo vidět, že žiletku už dlouho neviděl. Působil nesmírně živě a uvolněně. Na sobě měl staré zalátované kalhoty a malé sako. Důstojníci-dobrovolníci si domysleli, že se jedná o nějakého známého generála Děnikina, kterého si s sebou přivezl jako svého pobočníka. Když se Děnikin se všemi pozdravil, šel si prohlédnout ubytování. Jeho pobočník mezitím nahlédl pod prostěradlo a poznamenal, že u jeho postele chybí deka a zavtipkoval s Děnikinem. Jeden dobrovolník už svoji zvědavost nevydržel, a když viděl, jak bezstarostně tento muž v saku bez nárameníků, tudíž bez hodnosti, otevřeně hovoří s Děnikinem a dělá si z něho legraci, zeptal se ho:

"Promiňte, jakou máte hodnost?"
"Co si myslíte vy?"
"Jste poručík."
"To jsem byl dávno, už jsem na to skoro zapomněl."
"Kapitán?"
"Byl jsem i kapitán.
"Plukovník? Zvědavost bataliónu rostla."
"I plukovník jsem byl."
"Snad generál?"
"Už si nepamatujete, kdo seděl v Bychově s generálem Kornilovem?"
"Vy jste generál Markov?"
"Ano, to jsem."
odpověděl Markov a začal se soukat do dlouhého šedého kabátu, jehož rukávy mu končily někde u lokte a zapnul si vypelichaný beraní límec. Celou událost Markovova setkání s dobrovolníky pro nás zachránil Děnikin ve svých pamětech.

Dobrovolnická armáda své jméno získala v prosinci 1917. Její počátky můžeme hledat v aktivní činnosti Michaila Alexejeva v Novočerkassku na podzim 1917, během níž získal první tři tisíce vojáků pro svoji protibolševistickou skupinku, kterou nazval Alexejevská organizace. Vytvořil první dobrovolnické pluky, některé se zformovaly samy, například důstojnická rota štábního kapitána Vasilije Dmitrijeviče Parfjonova. Už v prosinci se objevily první neshody v bílém velení, které nakonec celou armádu o čtyři roky později potopily. Z Donu totiž přijel generál Lavr Kornilov který měl nevyřešené spory s Michailem Alexejevem a považoval ho za přestárlého válečného štváče. Když Kornilov viděl, že jednotka se jmenuje po Alexejevovi, příliš se mu do ní vstoupit nechtělo a chtěl, aby se jmenovala po něm, na což zase odmítal přistoupit Alexejev. Nakonec se shodli na neutrální Dobrovolnické armádě, nicméně vztahy v jejím vedení skřípaly od samého začátku. V jejích řadách bojovali liberalisté, republikáni, někteří příznivci svržené Prozatímní vlády, ukrajinští anarchisté, kozáci, demokraté, umírnění monarchisté žádající konstituci nebo netvrdší konzervativní jádro požadující návrat Romanovců na ruský trůn. Jednotliví dobrovolníci neměli nic společného, kromě nepřítele, kterého chtěli zničit, a boj proti němu je držel pohromadě. Aspoň ze začátku. Dokud se boj dařil. Jakmile otěže převzali Rudí, začali si jít po krku mezi sebou, čehož zkušení velitelé druhé strany bezezbytku využili.

Teď jsme ale stále na začátku, kde si nikdo nepřipustil, že by Bílá armáda mohla prohrát. Pokud bychom se podívali na složení prosincové Dobrovolnické armády, dojdeme k těmto údajům:
- asi polovinu všech mužů tvořili nižší důstojníci a praporčíci (Podle ruské tabulky hodností jsou to vojáci od praporčíka do kapitána v pěchotě a tomu odpovídajících hodnostech v námořnictvu a jezdectvu. U kozáků okrajové hodnosti představuje nejnižší chorunží a nejvyšší esaul.)
- dalších 15% představují vyšší důstojníci – od majora do plukovníka
- zhruba 10% jsou studenti gymnázií
- 4% jsou kozáci
- zbytek představují poddůstojníci, vojáci s nejnižšími hodnostmi, studenti vojenských učilišť, kadeti a junkeři.

Změna nastává v roce 1919, tehdy hlavní sílu představují zajatí rudoarmějci a rolníci z okupovaných přinucení vstoupit do armády. Celou Dobrovolnickou armádu navenek vedl Michail Alexejev, vrchním velitelem byl Lavr Kornilov, náčelníkem štábu jmenovali Alexandra Lukomského a náčelníkem 1. divize Antona Děnikina. Za rozvojem strategie a teoretickými plány stáli generálové Alexejev, Děnikin a Kornilov, kteří plánovali každý krok své nové armády. Nicméně pokud si dobrovolníci opravdu někoho zapamatovali, byl to Sergej Markov, který stával pravidelně v čele první linie a vedl vojáky na bojišti. Opět převáděl teorii do praxe podobně jako před několika lety v akademii. Přezdívali mu Kord generála Kornilova, který vyplňoval nebo se pokoušel vyplnit všechny plány vymyšlené vrchním velitelem. Markov nejprve zaujal místo velitele Kornilovova štábu, poté náčelníka štábu u Děnikinovy divize a nakonec velitele 1. Důstojnického pluku, který se zformoval z vojáků ležících v lazaretu v Novočerkassku. Lazaret číslo 2 na Baročné ulici navštívil 4. listopadu 1917 Michail Alexejev a většina zraněných se hned na místě přihlásila do nové armády. Tento pluk se po Markovově smrti přejmenoval na 1. Důstojnický pluk generála Markova. Stali se z nich Markovci, o nichž jsme mluvili na úplném začátku tohoto příběhu.
Na začátku nového roku 1918 byl Markov stále v hodnosti náčelníka Děnikinova štábu. Anton Děnikin přijal velení všech dobrovolnických jednotek v oblasti Rostova na Donu a Taganrogu. Markov zodpovídal na to, že všechny budou mít alespoň nejnižší stavy vojáků, jaké by měly mít. Aby zaplnil mezery po padlých nebo chybějících mužích, rozpouštěl štáby a jejich členy posílal do aktivních bojů. O Markovovi se mezitím šířily negativní zprávy mezi všemi štábními důstojníky. Jakmile se objevili v hlavním Děnikinově štábu, Markov na ně byl sprostý, vynadal jim a choval se tak nepříjemně, že se nikomu nechtělo do jeho kanceláře vůbec vkročit. O jeho surovosti se zmiňoval i jiný bouřlivák, Lavr Kornilov, který si Děnikonovi stěžoval na Markovovo chování a dvakrát ho žádal, aby jej ze štábu odvolal.

O Markovově charakteru začal poté přemýšlet i Děnikin a v pamětech o něm napsal: "Pro Markova byla typická přímost a upřímnost, drzost a urážlivost řeči, jíž se trefoval do těch, kteří podle jeho názoru nesplňovali vše, jak měli. Pokud sloužil u štábu, chovali se k němu zdrženlivě, někteří dokonce agresivně. Ovšem jakmile se objevil na bojišti, stal se hrdinou pro všechny. Vojáci ho měli rádi a dobrovolníci jím byli úplně nadšení." Markov byl odvážný důstojník, který uměl svými slovy na bojišti povzbudit. Vedl svou jednotku jako v první světové válce a vždy se pohyboval na místě nejprudších bojů, až to vypadalo, že vůbec nemyslí na smrt a nebojí se jí. O tom píše i jeden pamětník bojů na Kubáni: "Při pochodu bylo Markova vidět na všech místech, kde bylo potřeba. Jel vepředu i vzadu, všude uklidňoval situaci a znal skoro každého vojáka. Když došlo na boj, vrhal se dopředu, kdykoliv měl možnost, šel v první linii nebo někdy i před ní s bílou papachou na hlavě. Na vojáky to působilo tak, že jakmile spatřili bílou čepici, hned se přestali tolik bát."

Nikdy se neskláněl před kulkami a všem okolo říkal: "Kulek se nebojte. Jestli je takhle pro vás, najde si vás kdekoliv." Jakmile měli vojáci za cíl dobýt nějaký bod, určitou vesnici, Markov se snažil v ní být za každých okolností první. Anton Děnikin vzpomínal na úlevu, která se objevila vojákům ve tváři, když uslyšeli Markovovo typické: "Přátelé, do útoku, vpřed!"

PRVNÍ KUBÁŇSKÝ LEDOVÝ POCHOD (únor 1918 – duben/květen 1918)
Obrázek
Začněme třemi zeměpisno-kozáckými doplňky. Vysvětlení těchto pojmů bude možná pro místní znalce zbytečné, ale co kdyby sem náhodou zavítal někdo, komu tyto znalosti zatím chybí. Pro všechny ostatní malé opakování:

1) Kubáň: Pojem Kubáň budeme v souvislosti s Markovem používat velmi často, proto je dobré vědět nebo si připomenout, kde Kubáň je a co to je. Jedná se o historický region na jihu Ruska, který ze západní strany omývá Azovské a Černé moře. Od Krymu je oddělena Kerčskou úžinou. Kubáň zahrnuje území Krasnodarského a částečně Stavropolského a Rostovského kraje, Adygejské republiky a Karačajevsko-čerkeské republiky. Rozkládá se kolem řeky Kubáň mezi donskými stepmi, deltou řeky Volhy a pohořím Kavkaz. Nejslavnějšími a největšími městy Kubáně jsou Novorossijsk, Soči, Krasnodar a Armavir.
2) stanice: kromě železniční stanice je to také pojem z kozácké historie. Stanice představuje kozáckou obdobu zemědělské vesnice, je to označení pro nižší sídelní jednotku. Většina stanic se nachází na jihu Ruska, kde bylo kozácké osídlení nejhustší, zejména na Kubáni.
3) chutor: jedna z nejnižších jednotek kozáckého osídlení. Chutor je zhruba jako samota, jedná se o dvě nebo tři stavení vzdálená od ostatních obydlí.

Rok 1918 začal pro dobrovolníky velice smolně. Neshody, které na podzim ještě zcela nepropukly, se nyní rozhořely naplno. Ve štábu se mezi sebou hádali Kornilov s Alexejevem a oba se snažil ve jménu dobra usmířit Anton Děnikin. Vojáci jejich armády umírali v boji rychleji, než se dařilo získávat nové síly a stavy v bílých jednotkách šly k naprostému dnu. Bylo třeba neustále přeorganizovávat a spojovat poloprázdné jednotky. Vyšší důstojníci byli nespokojeni s tím, že nikdo nebere ohled na jejich dříve pracně vybojované hodnosti a Markov nebo Kornilov s nimi zachází stejně jako s řadovými vojáky. Donští kozáci, na které se Bílí spoléhali, přebíhali ze strany na stranu. Jejich ataman Alexej Kaledin byl věrným monarchistou a přál si znovunastolení romanovské vlády. Jeho kozáci se ovšem do dalších bojů nehrnuli. Vzpomínali na léta utlačování a represí, znovu se vynořovaly sny o dávných privilegiích a v těch nejodvážnějších hlavách i o kozácké autonomii a vlastním státě. Kaledin pro Bílou věc získal jen desítky lidí, což v plánech Kornilova, kde se operovalo s desítkami tisíc, udělalo díru. Její rozměry narostly, když donští kozáci začali vyjednávat s Rudými. Byl zřízen Kozácký vojensko-revoluční výbor a většina kozáků, dosud bojujících za Dobrovolnickou armádu, se přidala k druhé straně. Jednotky, které zůstaly věrné Bílým, stíhala jedna porážka za druhou. Kozáci prchali na jih před postupujícími vojsky Vladimira Alexandroviče Antonova-Ovsejenka a Kornilov byl v posledních lednových dnech přinucen vyklidit Novočerkassk a usídlit se v Rostově na Donu. 29. ledna 1918 se zastřelil ataman Alexej Kaledin, když viděl, že donské kozáctvo už jeho příkazy neposlouchá.

Na konci ledna tedy dobrovolníci vyklidili město Novočerkassk a utekli do Rostova na Donu s tím, že se snad postup Rudých zpomalí a oni budou mít čas opatřit munici, doplnit stavy a začít s výcvikem. Jejich plán ovšem hrubě nevyšel, neuplynuly ani tři týdny od opuštění Novočerkassku a Rudá armáda už byla téměř u Rostova. Kornilov s Alexejevem a Děnikinem museli rychle začít jednat o tom, kam nyní můžou utéct. 22. února 1918 bylo přijato řešení o vyklizení Rostova na Donu a organizovaném přesunu jednotek do kubáňských stepí, které jsou v zimě díky své rovinatosti vymrzlé a holé. Doufali, že se Rudým nebude chtít je honit v obtížném terénu. V ten den Bílí vyrazili na první ze svých velkých manévrů, První kubáňský, nebo také Ledový pochod. Za evakuaci Rostova odpovídal Sergej Markov.

Jeden z účastníků pochodu vzpomínal: "V noci na 10. února (Lj. : počítejte +13 dní na vymazání rozdílů mezi juliánským a gregoriánským kalendářem) byl Rostov jako po vymření. V oknech byla tma, studený vítr roznáší sníh a ledové krystalky." V noci vojáci překročili Don a vydali se na cestu, v naprostém mlčení pochodovali vymrzlými stepmi. Teplota hluboko pod nulou, vítr, zima, sníh a hlad připravily o život tisíce mužů. Michail Alexejev v dopise své ženě napsal: "Pomalu procházíme stepí. Jestli se vrátíme, pak jenom díky božímu milosrdenství. Ale naše pochodeň dosud nezhasla. Jen tady - na jediném místě v Rusku - vlaje vlajka svobody."
Obrázek
Díky pečlivé práci Igora Rodina máme velmi dobrou představu, kolik mužů a s jakými hodnostmi vyrazila na pochod:

- 242 vysokých štábních důstojníků (z nich 190 plukovníků)
- 2078 nižších důstojníků (z nich 215 kapitánů, 251 štábních kapitánů, 394 poručíků, 535 podporučíků, 668 praporčíků)
- 1067 vojínů (z nich bylo 437 junkerů a kadetů ve vyšších ročnících vojenských škol a učilišť)
- 630 neruských vojáků, včetně 66 Čechů
- 148 členů lékařského personálů, z toho 24 lékařů a 122 zdravotních sester
- doposud nevyčíslený počet rolníků a obyvatelů Novočerkasska a Rostova, kteří utíkali před Rudými

Máme k dispozici i údaje sovětského druhu, tedy rozdělení podle tříd. Sovětský historik Kavtaradze uvádí, že z dobrovolníků bylo 21% šlechticů, 39% z důstojnických rodin a 40% rolníků, kozáků a měšťanů.

Děnikin vzpomínal na pochod takto: "Šli jsme vpřed a za námi se táhla vlna neštěstí. Každé město a každý dům vojáci obsadili, rozkradli, co mohli, vraždili, koho potkali. Opustili jsme své rodiny, sžíral nás strach. Ale šli jsme dál. V první linii spolu kráčeli mladí důstojníci, staří plukovníci i chudí rolníci. Někteří měli přes rameno přehozený pytel. V něm měli svůj jediný majetek.. Byli jsme jako kapka v moři, které zatopilo naši zem. Ale dokud je síla, dokud žijeme, není nic ztraceno! V dálce vidíme světlo pochodní a slyšíme tichý hlas volající do bitvy ty, kteří ještě neumrzli.. Byli jsme jenom skupina vyhladovělých a otrhaných vyhnanců, ale vlála nad námi Kornilovova zástava, bílo-modro-červená ruská vlajka."
Obrázek
V prvních dnech pochodu Markov přijal vedení 1. důstojnického pluku, který se skládal ze tří batalionů, jednoho oddílu námořníků a studentského batalionu generála Alexandra Alexandroviče Borovského. Markovci byli od počátku pochodu velmi úspěšní. 6. března zvítězili v bitvě o vesnici Ležanka, což bylo první vítězství pro Bílé během pochodu. Následovala vlna vítězství u kozácké stanice Běrezanská 13. března, u stanice Vyselki 15. - 16. března, při přeplouvání řeky Lab a následné bitvě u Někrasovké 20.-21. března, 22. března u Filippovské a den poté při překonávání řeky Bělé. 28. března dobyli také kozáckou stanici Novo-Dmitrijevskou. 4. dubna 1918 Markov přijal vedení 1. pěchotní divize.

V dubnu sice mrazy znatelně polevily a teplota jen velmi zřídka padala pod nulu, objevil se nový, možná ještě horší problém, který si za pár desítek let mohl vychutnat i wehrmacht. Bláto. Rozmary počasí, jimž byli vojáci cestou vystaveni, popsal jeden z účastníků pochodu následovně: "Každou noc hustě pršelo, déšť neustával ani ráno. Bořili jsme se do bahna a louží, voda strhla železniční dráhu a cesty nebyly pod nánosem bahna ani vidět. Vše se ztrácelo v mléčně bílé mlze. Studená dešťová voda promáčela uniformy a studila jako led. Postupovali jsme velmi pomalu, třásli jsme se zimou. Kolem poledne se zvedl silný vítr a hnal nám kapky vody přímo do obličeje, bodaly nás jako malinké jehly. Počasí se měnilo rychle, vítr mnohokrát přinesl i sníh a začala sněhová vánice. Koně i lidé byli za pár vteřin pokryti krustou sněhových vloček a promrzli na kost. Otočit hlavu nebo zvednout nohu z třmenu bylo náhle tak složité.."
Obrázek
Kubáň, 1918
Přesto, že Dobrovolníci byli v menšině, dařilo se jim vyhrávat a od odchodu z Rostova na Donu neutrpěli žádnou velkou porážku. Obsadili mnoho kozáckých osad. První prohra však byla velmi krutá. 14. března bylo bez boje vyklizeno velké město Jekatěrinodar, dnes Krasnodar, které měla bránit kubáňská brigáda atamana a právě povýšeného generálmajora Viktora Leonidoviče Pokrovského. Pokrovskij byl během dvou týdnů povýšen na plukovníka a pak na generálmajora. Jeho jednotky dlouho bojovaly s Rudými, ale nakonec se rozhodl město opustit a spojit se s Dobrovolnickou armádou. Ke spojení kubáňské a Dobrovolnické armády sice došlo 24. března, město však bylo ztraceno. Pokrovskij občanskou válku přežil, ale zastřelila ho za poměrně kuriózních podmínek bulharská policie v roce 1922. Dobrovolníci měnili rychle plány i směr pochodu. Pokusili se znovu dobýt Jekatěrinodar.

20. března byl zahájen útok na město. Mezi vojáky, kteří věděli o pětadvacetinásobné přesile, se okamžitě rozkřiklo, že dnes večer už budou večer v nebi nebo v pekle. Samotný Kornilov prohlásil: "Pokud nám nebude souzeno zvítězit, ukažme, jak dovede umírat ruská armáda." Jekatěrinodar odolal a Kornilov, odhodlaný město získat, i kdyby u toho měli vypustit duši všichni jeho muži i jejich synové, naplánoval novou ofenzív na 13. duben. Ten den ráno vypracovával v malém domku na předměstí poslední plán bitvy, když jeho stěu prorazil vybuchující granát a jeho střepina zasáhla Kornilovův spánek. Během několika minut generál Kornilov zemřel. Pro Bílé to byla ohromná ztráta. Jednotky Markova nebyly u Jekatěrinodaru nasazeny do první linie, byly celou dobu v záloze. 11. dubna zahájily útok na severním předměstí města s cílem dobýt Černomořské nádraží. Plán se plnit dařilo, nádraží již bylo skoro dobyto, ale po příkazu nového vrchního velitele Antona Děnikina se Bílí stáhli a Markov musel vyklidit pozice.

Markov poslechl nové příkazy a nařídil ústup. Podle rozkazu se jeho vojáci vydali směrem k stanici Medvědovská, kde se okamžitě rozhořely velmi kruté boje, které ale učinily generála Markova ve vzpomínkách všech bělogvardějců nesmrtelným.

BOJE U STANICE MEDVĚDOVSKÁ (15. - 16. dubna 1918)
Obrázek
Medvědovská (zastarale Vědmidivská) je na kubáňské poměry velká lidnatá vesnice, která má okolo 17 000 obyvatel. V roce 1932 stovky jejích obyvatel zemřely hlady během velkého hladomoru, který postihl Ukrajinu a některé části Ruska. O rok později byli přeživší vysídleni na sever RSFSR, celkem se přesun týkal asi 4000 lidí. Počet obyvatel oproti roku 1916 klesl o 9000. Asi 150 lidí bylo zastřeleno během let 1932-33 členy OGPU. Do Medvědovské se místo kozáků nastěhovaly rodiny rudoarmějců. Posledním atamanem této vesnice byl Kuzma Savvič Marčenko.

11. dubna byl po smrti Kornilova nařízen ústup od Jekatěrinodaru. Bílá armáda čítala asi 2500 lidí, měla velké množství raněných a nevěděla, co má dělat dál a kam má jít. Nálada mezi vojáky byla, když dobře, tak špatná. Podle rozkazu Děnikina se vojáci stahovali kolem německé kolonie Gnachbau směrem ke kozácké stanici Djaďkovské. V noci na 14. duben se Dobrovolníci dostali do Gnachbau, kde se na čtyřiadvacet hodin zastavili, aby si odpočinuli a trochu se vzpamatovali. Zůstala jim čtyři děla, deset děl, která předtím tak pracně vybojovávali, poničili a nechali uprostřed řeky kvůli nedostatku nábojů. Děnikin se snažil nalákat bolševiky, že potáhne dál na sever, ale jakmile nad Gnachbau zapadlo slunce a padla tma, nařídil přesun na východ podél železnice ke stanici Medvědovská. Sergej Markov obdržel rozkaz se v noci na 15. dubna přiblížit k Medvědovské , dobýt ji a pak se svými muži vytvořit obranný val kolem železnice, dokud by po ní neprojely vozy s raněnými, mezi nimiž byl i nemocný Michail Alexejev. Pak měli poškodit trať natolik, aby znemožnili průjezd dalších vlaků a dále se stahovat.

V noci na 15. dubna byli již Markovci u Medvědovské. Kolem čtvrté ráno Markov zaútočil na strážní budku u vesnice, a až zajistil její obsluhu (nedělejme si iluze, že by nebyla zastřelena), začal řídit přepravování raněných. K Medvědovské vyslal výzvědný oddíl. V budce byli schováni Děnikin i Alexejev. Jako by to druhá strana tušila, ze tmy se vynořil jeden obrněný vlak a mířil přímo ke strážní budce. Pokud by byli Dobrovolníci prozrazeni, skončili by. Celé jejich vedení by bylo okamžitě a naráz zabito. Děnikin nebyl schopen jednat, Sergej Markov ale zachoval chladnou hlavu. Napřed důkladně zaklel, a jakmile se vlak přiblížil na pár desítek metrů, zakřičel: "Zastavte! Okamžitě stůjte. To chceš přejet vlastní lidi, ty pito*če?" Strojvedoucí okamžitě zastavil, načež Markov hodil směrem k lokomotivě odjištěný granát. Vojáci podél trati zahájili palbu vším, co měli k dispozici. Posádka vlaku se dlouho bránila, ale nakonec všichni padli a vítězní Dobrovolníci poničený vlak zapálili. Podařilo se jim získat asi 100 000 nábojů do pušek i děl, které se ve vlaku převážely. S novou municí pak oddíl plukovníka Dmitrije Timofejeviče Miončinského odstřeloval po celý 16. duben Medvědovskou a podařilo se mu poškodit i druhý obrněný vlak, který přijel z jihu a zabít celou jeho posádku. Dobrovolníci díky vítězství u Medvědovské uchránili malou naději na celkové vítězství a unikli z hrozícího obklíčení. Ztratili 15 mužů a 60 vojáků bylo zraněno. Sergej Markov si svojí odvahou vysloužil nové přezdívky. Vedle Kordu generála Kornilova se mu začalo říkat Bílý vítěz, Bůh války a Anděl-ochránce.

Na začátku května 1918 Markov úspěšně ovládl stanici Sosyku, kde získal další náboje a munici a podobně jako v Medvědovské za sebou poničil železniční trať. V Sosyce byly zničeny tři obrněné vlaky a získáno 70 kulometů. Bohužel i zde byly velké civilní ztráty mezi železničními pracovníky a obyvateli vesnice. 13. května byl v Sosyce ukončen první kubáňský pochod a vojáci dostali prostor si delší dobu odpočinout ve stanici Jegorlykské. V několika málo týdnech, kdy se nebojovalo, Markov navštěvoval lazarety a setkával se se zraněnými, zorganizoval několik přednášek a připravoval své muže pro další boj pravidelnými tréninky. Na začátku června byl jmenován velitelem 1. pěchotní divize. Omítl možnost si vybudovat vlastí štáb a vybral si jediného pomocníka, plukovníka Nikolaje Stěpanoviče Timanovského.

DRUHÝ KUBÁŇSKÝ POCHOD (červen 1918)
Obrázek
Markov, Děnikin a Alexejev
22. června 1918 vyrazila Bílá armáda na druhý ze svých kubáňských pochodů. Plány domlouvali Anton Děnikin s Michailem Alexejevem. Shodli se, že nejdříve musí získat zpět území Kubáně, která disponovala velkými lidskými a materiálními zdroji. Německá vojska se v květnu 1918 přiblížila k Rostovu, a pokud by se spojila s Rudými, jen těžko by je Dobrovolnická armáda porazila. Jestli by se zmocnila Kubáně dřív, oba nepřátele by udržela od sebe. A pokud by ovládla i severní Kavkaz, získala by skvělé místo pro zřízení hlavního štábu. Dobrovolníci byli vyzbrojeni jednadvaceti děly a devíti tisíci šavlemi a bodáky. Podporovalo je na 3500 donských kozáků pod vedením plukovníka Bykadorova. Proti nim stála devítinásobná přesila armády Kubáňsko-Černomořské sovětské republiky.

25. června dorazil generál Markov se svou divizí k železniční křižovatce Caricyn (Volgograd) – Torgovaja, kde ho ovšem překvapil silný odpor u maličkého chutoru Popov poblíž stanice Šablijevka. Kolem poledne Markov dobyl Popov a Rudá armáda se začala stahovat z Šablijevky. Markov poslal několik stovek mužů, aby stanici zajistili. Většinu mužů nechal pokračovat dál podél železnice do stanice Velikokňjažeská, a sám s plukovníky Timanovským a Tunenbergem vyšel na nechráněné místo k železničním pražcům, aby se rozhlédl po okolí. Během několika vteřin se z vlaku, který Dobrovolníci buďto nějakým nedopatřením přehlédli nebo se domnívali, že je prázdný, ozvala palba. Vedle Markova vybuchl ruční granát a zranil jej do levého ramene a hlavy. Sále ještě pod silnou palbou Markova vynesli z bojiště a uložili jej v jednom domě poblíž, kde kolem třetí ráno 26. června zemřel.
Obrázek
Kolem páté hodiny ráno byl převezen na stanici Torgovaja, kde měl hlavní štáb Anton Děnikin. Smrt Markova, kterému bylo třicet devět let, jím hluboce otřásla. Na věnec nechal napsat: "Žil a zemřel pro štěstí své vlasti." 1. důstojnický pluk byl po smrti velitele přejmenován na 1. Důstojnický pluk generála Markova a poté rozšířen na Markovskou divizi. 27. června byla rakev s Markovovým tělem přivezena do znovu dobytého Novočerkassku. Krátce byla umístěna ve Vozněsenském chrámu a poté přemístěna do malého domovního kostela u církevního semináře. U rakve stála čestná stráž a celý den k němu chodili vojáci i někteří obyvatelé města klást věnce a zapalovat svíčky. 28. Června se konal pohřeb, na němž měl smuteční projev Michail Alexejev. Byla přítomna i Markovova žena Marina (Marianna) a obě jeho děti. Markova pohřbili na hřbitově vedle Vozněsenského chrámu. Co se stalo dál s jeho hrobem není jasné. Na rozdíl od těla Michaila Drozdovského, které Drozdovci v roce 1920 po ústupu znovu vykopali a odvezli, což se podařilo i s ostatky Michaila Alexejeva, který zemřel v říjnu 1918, Markovci nestihli jeho tělo včas vykopat a přesunout. V době stahování se z Kubáně byli obklíčeni u vesnice Alexejevo-Leonovo, při čemž ztratili přes polovinu mužů. Kde se nyní ostatky generála Markova nachází, je záhada.
Obrázek
Žena Sergeje Markova s dětmi emigrovala. Byla evakuována z Novorossijska na jaře 1920. Nechybělo mnoho a zůstala by v Rusku. Z Novorossijska neprchali jenom bělogvardějci, ale i celá řada obyčejných lidí a příbuzných vojáků. Zapisovali se ve štábu generála Alexandra Lukomského, kam jednoho dne přišla i skromně oblečená žena s malými dětmi. V den, kdy se k žádosti o zařazení mezi evakuované dostavila, ale přijel generál N. N. Schilling a Lukomskij jej přijal přednostně. Stovkám čekajících bylo sděleno, že musí přijít jindy. Tato žena ovšem přistoupila k jednomu z vojáků a prosila, aby ji přijali až Schilling – bývalý gubernátor Oděsské oblasti, odejde. Její žádost zamítli a chtěli ji vyhodit ven za ostatními. Tehdy tato žena pochopila, že musí nechat veškerou skromnost stranou, pokud chce přežít. Zeptala se, z jakého pluku tento voják (jednalo se o nějakého poručíka Koťjagina) je. Když řekl, že je Markovec, odpověděla, že je vdova po generálu Markovovi, čemuž ale nikdo z přítomných příliš nevěřil, protože lidé byli schopní udělat za místo na lodi cokoliv. Marianna Markovová je nakonec přesvědčila, že je to opravdu ona podle pověstné bílé čepice a zbytků Markovova šedého pláště, který přešila kvůli nedostatku látek na menší kabátek pro svého syna. Poté byla s dětmi bezpečně evakuována. Nějakou dobu žila v Belgii, kde se podruhé vdala, ale brzy se zase rozvedla. V padesátých letech s dětmi emigrovala do USA. V jakém roce Marianna Markovová zemřela, se mi nepodařilo dohledat. Syn Leonid Sergejevič zemřel v roce 1977, nicméně žádné další podrobnosti kromě toho, že byl ženatý, se zatím neví. Dcera Marianna Sergejevna se provdala za ruského emigranta Alexandra Čebykina a měla dvě děti. Syn Sergej padl v roce 1972 ve Vietnamu a dcera Jelena vstoupila do kláštera. Jestli dnes žijí nějací přímí potomci Sergeje Markova tak není známo. Zatím. Informace o osudech jeho dětí se zveřejnily teprve před pěti lety. Uvidíme, co se nakonec dozvíme.
Obrázek
Dcera S. Markova se svým mužem
Město Torgovaja, v jehož blízkosti Markov zemřel, Bílá armáda přejmenovala na Markov, když se v roce 1920 z Kubáně stáhla, byl Markov znovu přejmenován, tentokrát na Salsk. Jméno Salsk vydrželo až do dneška. V roce 2003 byl v Salsku odkryt bronzový památník generála Markova, vůbec první památník na území Ruska, který by byl věnován některému z velitelů Bílé armády. Dnes má Salsk asi 60 000 obyvatel. V novočerkasském chrámu, kde se konala zádušní mše za zemřelého Markova, je dnes k vidění ikona Sergeje Radoněžského, ochránce a patrona všech Markovců. Jménem Markova byl také nazván jeden lehký obrněný vlak, který Dobrovolníci využívali v letech 1919-1920 v bojích na Ukrajině proti jednotkám Symona Petljury a Ukrajinské lidové republiky (UNR) a také na Krymu proti RA.
Obrázek
Památník v Salsku
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

MARKOVCI A 1. DŮSTOJNICKÝ PLUK GENERÁLA MARKOVA
Obrázek
Markovci
Přesto, že jsme jako Markovce označovali především 1. Důstojnický pluk generála Markova, nebyla to jediná jednotka, která nesla jeho jméno. Ostatní markovské jednotky ale byly založeny až po generálově smrti. Mezi Markovce patřily následující jednotky:

- 1. pěchotní divize generála Markova
- 1. Důstojnický pluk generála Markova (založen v novočerkasském lazaretu)
- 2. Důstojnický pluk generála Markova (založen 25. července 1919 příkazem Antona Děnikina, plně zformován 27. srpna 1919 v Charkově)
- 3. Důstojnický pluk generála Markova (založen 19. října 1919 v Charkově)
- Dělostřelecká brigáda generála Markova (sestavena 28. října 1919)
- 1. inženýrská rota generála Markova
Obrázek
Obrázek
Současný historický klub Markovci
Všechny markovovské jednotky měly stejnou vlajku, která obsahuje jejich barvy - bílou a černou. Jedná se o černou zástavu s bílým křížem sv. Ondřeje, ondřejským – andrejevským křížem, který má tvar písmene x a v jiné své barevné mutaci se vyskytuje mimo jiné na vlajce Skotska, Jamajky a ruského námořnictva. Ondřejský kříž je jedním z velmi často využívaných prvků v heraldice. Význam obou barev byl už také zmíněn, černá coby symbol smrti, smutku a zničení starého Ruska, bílá jako symbol naděje, vzkříšení a budoucnosti.
Obrázek
Černá a bílá byly také součástí uniforem. Markovci nosili černobílé brigadýrky, černé nárameníky s bílým proužkovaným lemováním a bílým písmenem M jako Markov a Markovci. Barevné uspořádání nárameníků se ovšem voják od vojáka lišilo a zdaleka ne všichni měli na ramenou písmeno M, na některých dělostřeleckých náramenících jsou některé proužky červené a zlaté. Zkrátka ve zmatku roku 1918 bylo třeba brát, co je. Markovce byste přesto měli snadno podle černobílé odhalit.
Obrázek
Nárameníky si ukážeme ještě na fotce pohledného plukovníka Vasilije Jefimoviče Pavlova.
Obrázek
"Každý pluk má svoji fyziognomii. Drozdovci jsou mladí a horliví, zapálení pro boj. Kornilovci jsou klidní a odvážní. Je ale ještě jeden pluk, zvláštní a neopakovatelný. Strohý černý stejnokroj není nijak ozdoben, kromě bílých lemování nárameníků a brigadýrek. Mluví potichu a jemně. Střídmost, zdrženlivost a odměřenost, to jsou hlavní rysy těchto lidí." psalo se o Markovcích v roce 1918 k poměrné nelibosti mladých a obvykle svobodných kubáňských žen.
Obrázek
Markovci
27. října 1919 byla 1. pěchotní divize, kam spadaly všechny tři Markovské pluky, rozdělena na dvě divize – Kornilovskou údernou a právě Markovskou. Do Markovské divize se dostala i dělostřelecká brigáda a speciální rota inženýrů, obě nazvané po Sergeji Markovovi. Existovaly ještě záložní jednotky, každý pluk měl svoji a zvlášť byla vyčleněna i rezervní jednotka pro celou Markovskou divizi. Tyto rezervní bataliony byly rozpuštěny na jaře 1920. Celá Markovská divize spadala pod 1. armádní sbor Bílé armády.

Na Silvestra 1919 se Markovská divize dostala do již zmiňovaného obklíčení na Donbase, u vesnice Alexejevo-Leonovo, které zapříčinilo její neschopnost odvézt do bezpečí Markovovo tělo. Dnes je tato vesnice součástí průmyslového města Torez v Doněcké oblasti Ukrajiny. Oddílům Markovců velel plukovník Artur Georgijevič Bitenbinder, Rudé armádě pozdější maršál SSSR Semjon Buďonnyj. Markovců bojovalo kolem 1200, přímo v boji bylo zabito asi 500 mužů. Dalších asi 300 vojáků a 67 důstojníků bylo zajato. U Alexejeva-Leonova padly přes dvě třetiny Markovců a divize byla téměř úplně zničena. Velitel Bitenbinder byl jedním ze šťastných, kteří přežili. Umřel v požehnaném věku v Pittsburghu v roce 1971. Přežil také plukovník Vasilij Jefimovič Pavlov, autor několika pamětí o událostech občanské války. Pavlov nejprve emigroval do Bulharska, později do Francie, kde zemřel v naprosté chudobě v roce 1989 a je pohřben ve městě Clichy. Rusové se domnívají, že všechny jeho řády, medaile a také dokumenty o Markovovi leží v nějakém tajném archivu v Invalidovně v Paříži, ale neexistují pro to žádné, běžné populaci známé důkazy.
Obrázek
Markovci
Ve stejný den, kdy se téměř rozpadla Markovská divize, zemřel v Novočerkassku i bývalý velitel pluku Nikolaj Timonovskij. Poslední den roku 1919 byl po smrti Sergeje Markova druhým nejčernějším dnem v historii jednotky. Jednotky byly znovu naplněny vojáky z rezervních batalionů a v lednu 1920byly opět bojeschopné a dařilo se jím držet obranu kolem Rostova na Donu. Když se celý plán obrany města zhroutil, Bílá armáda se znovu stahovala na Kubáň. 29. února 1920 byla divize poražena u stanice Olginská a po této porážce se už nikdy zcela neobnovila. Pluky po ztrátách znovu utvořily 1. Důstojnický pluk generála Markova, jak jsme ho znali od roku 1917. Divize byla znovu obnovena těsně před opuštěním Novorossijska a následné evakuace na Krym. Od května 1920 bojovala v armádě Ozbrojených sil Jižního Ruska (nové jméno Dobrovolnické armády) vedené generálem Petrem Nikolajevičem Wrangelem. V létě 1920 byly znovu naplněny rezervní jednotky a Markovci bojovali v severní Tavrii (ukrajinský region) a v oblasti Zadněpří. V listopadu 1920 se také začal formovat 4. důstojnický pluk, který ale nikdy do bojů nezasáhl. Rusové se z Krymu evakuovali dřív, než mohla jednotka zažít svůj bojový křest. Části 1. a 3. Pluku se pod vedením Petra Jakovleviče Sagajdačného účastnily i posledních bojů na Krymu v listopadu 1920. V listopadu se zbývající vojáci nalodili v Sevastopolu na parníky a odpluli z Ruska. V roce 1922 byl v Bulharsku pluk s konečnou platností rozpuštěn. Černobílé zástavy byly spuštěny.

Odhaduje se, že za dobu své existence všechny Markovské jednotky ztratily asi 30 000 mužů. Přímo v boji padla asi pětina. Okolo dvou tisíc vojáků dezertovalo a několik tisíc bylo zajato. Přesnější údaje se dochovaly o dělostřelecké brigádě. V boji bylo z této brigády zabito 66 důstojníků, 30 junkerů a kadetů, 2 zdravotní sestry a 59 vojáků nižších hodností. Na následky nemocí zemřelo 30 důstojníků, 6 vojáků a jeden lékař.

Následují seznamy velitelů pluku od roku 1917 do vytvoření divize v roce 1919, do evakuace z Krymu v roce 1920 a v zahraničí. U všech velitelů jsem se pokusila dohledat i datum a místo jejich smrti, abychom měli představu o "životnosti" a také místech, kam bělogvardějci emigrovali.
Obrázek
Seznam velitelů pluku do zformování Markovské divize:

- generálporučík Sergej Leonidovič Markov (do března 1918)
- generálmajor Alexandr Alexandrovič Borovskij (březen – 20. 4. 1918); emigroval do tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, zemřel ve Skopje v dnešní Makedonii v roce 1939.
Obrázek
A. A. Borovskij
- plukovník Nikolaj Nikolajevič Doroševič (20. 4. – 21. 4. 1918); zajat v roce 1918 poblíž Armaviru a zastřelen v říjnu 1918
- plukovník Ivan Konstantinovič Chovanskij (21. 4. – 27. 4. 1918); zabit v červenci 1918 u stanice Vyselki. Pohřben ve městě Tichoreck.
- plukovník Nikolaj Stěpanovič Timonovskij (27. 4. – 16. 10. 1918); zemřel na tyfus v prosinci 1919 v Rostově na Donu.
Obrázek
N. S. Timonovskij
- generálmajor Nikolaj Nikolajevič Chodakovskij (22. 10 – 8. 11. 1918); zabit na Krymu mezi lety 1920-1921, v říjnu 1918 byl zraněn a ve velení jej zastupoval plukovník Narkevič.
- plukovník Konstantin Ivanovič Gejdeman (27. 11. – 2. 12. 1918); zabit v boji v prosinci 1918 u vesnice Spicevka, pohřben v Jekatěrinodaru (Krasnodaru).
- plukovník Alexej Semjonovič Bulatkin (? – 13. 12. 1918) ?
- plukovník Dmitrij Nikolajevič Salnikov (? – březen 1919); emigroval do Číny, zemřel v roce 1945 v Charbinu, kde je i pochován.
- plukovník Alexandr Nikolajevič Blejš (červenec – listopadu 1919); zemřel v březnu 1920 na tyfus v Novorossijsku, krátce před konečnou evakuací města

Seznam velitelů pluku po vytvoření Markovské divize:

- plukovník Ivan Pavlovič Dokunin (listopad 1919); emigroval do Bulharska, kde zemřel v roce 1956
- plukovník Dmitrij Anatoljevič Slonovskij (listopad – prosinec 1919); emigroval do Bulharska, kde zemřel v roce 1957, je pohřben v Sofii
- plukovník Dionisij Andrejevič Marčenko (4. 1. – 12. 10. 1920); emigroval do tehdejšího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, zemřel v roce 1968 v Záhřebu.
- plukovník Dmitrij Anatoljevič Slonovskij 2 (12. 10. 1920 - ? )
- podplukovník G. A. Lebeděv (polovina října – 3. 11. 1920); byl zabit v listopadu 1920, přesné místo není známo
- plukovník Dionisij Andrejevič Marčenko 2 (listopad 1920 - konečná evakuace z Krymu 1920)
Obrázek
D. A. Marčenko
Po evakuaci z Krymu už oficiálně neexistujícímu pluku střídavě velel Ivan Dokunin a Dionisij Marčenko, které už známe, k nim se přidávají ještě dva:

- generálmajor Michail Alexandrovič Pešnja (1920 – 1936); emigroval do Paříže, kde vystřídal řadu různých povolání, naposledy se živil jako taxikář. Zemřel v roce 1938 po neúspěšné těžké operaci v pařížské nemocnici Lariboisière.
- generálmajor Gavriil Vasiljevič Ždanov (1936 – po 1943); emigroval do Bulharska, kde se věnoval soupisu pamětí a sběru dokumentů o Markovcích. Zemřel v roce 1945, různí se verze, jestli zemřel stářím, nebo byl někým zavražděn.

Kromě zmíněných jmen patří ke slavným markovcům Sergej Jakovlevič Efron, manžel ruské básnířky Mariny Cvetajevové a otec jejích tří dětí, který byl zastřelen NKVD v roce 1941 v Moskvě, a Erast Nikolajevič Giacintov, podplukovník, manžel slavné herečky Sofie Giacintové a autor Zápisků bělogvardějského důstojníka, významného svědectví o bílém hnutí v jižním Rusku. Giacintov zemřel až v roce 1975 ve Spojených státech.
Obrázek
E. N. Giacintov
Obrázek
S. J. Efron
Tady příběh Markovců a jejich velitele končí a Palba už má článek i o posledním veliteli barevných pluků Bílé armády. Udělala jsem a sepsala všechno, co bylo v mých silách, abych vás s Markovci seznámila na základě dostupných zdrojů. Pokud jeden z vás 25. září nezapomene, nebylo to zbytečné.

ZDROJE:

Děnikin, A. I.: Очерки русской смуты. Paříž, 1921. (RJ)
Elmanovič, V. S.: Морская рота Добровольческой армии. In: Вестник первопоходника: журнал 12, Los Angeles, 1962. (RJ)
Gagkujev, R. G. - Kalitkinová, N. L. – Cvetkov, V. Ž.: Марков и марковцы. Moskva, 2001. (RJ)
Semjonovová, J. V.: Генерал С.Л. Марков. И жизнь, и смерть за счастье Родины. In: Голос эпохи : литературно-общественный журнал 2, Moskva, 2013. (RJ)
Volkov, S. V.: Трагедия русского офицерства. Moskva, 1999. (RJ)
http://markovec.narod.ru/ (RJ)
http://moreandr.narod.ru/ (RJ)
http://www.rusidea.org/?a=25062503 (RJ)
http://general-markov.narod.ru (RJ)

Je na místě obvyklé upozornění, že článek může obsahovat neúmyslné chyby různého charakteru, pokud na ně narazíte, informujte mne a budeme hledat nápravu.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Pátrač »

:up: Kolosální práce. :up: Přečetl jsem to zatím jednou, ale je to tak našlapáno informacemi, že si to musím několikrát zopakovat. Ljubov vítej zpátky a děkuji za skvělé čtení. napadlo mě k věci pár myšlenek, ale musím si je napřed učesat, aby to ve světle tohoto majstrštyku nevyznělo jako konina.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

Zrovna na tebe jsem, Pátrači, během psaní dost často myslela, protože jsem poprvé zažila, jaké to je, když ti článek bobtná pod rukama tak rychle, že se nedá zastavit. Samotnou mě ten rozsah překvapil. Děkuju! Ani bych nečekala, že by to někdo četl vícekrát, ale dej tomu času, kolik bude potřeba. Budu se mezitím těšit na všechny příspěvky, které budou alespoň trochu k tématu.

Našla jsem i celou fotogalerii různých Markovců a jejich dílčích osudů, ale nakonec jsem ji nepřeložila a nezařadila. Mohlo by to být až sto obrázků s texty. Ještě zvážím, jestli něco z ní vložím a případně kam. Jedním z nejzajímavějších Markovců je žena – Zinaida Nikolajevna Reformatská. Ukončila Alexejevské vojenské učiliště v roce 1917 a provdala se za dva bělogvardějské důstojníky, pochopitelně postupně. Během bojů byla několikrát raněna. Na fotografii je po jednom ze zranění, asi utržila několik šrapnelů do ruky. Emigrovala do USA a zemřela v El Pasu (Texas).
Obrázek
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Buhele
desátník
desátník
Příspěvky: 53
Registrován: 14/2/2009, 21:35

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Buhele »

Výborný článek.
Chtěl bych se Ljubov zeptat, když jsi se zabývala Dobrovolnickou armádou na nějaké rozsáhlejší informace v ruských zdrojích, které by se týkaly jejího českého praporu jsi nenarazila?
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

Na rozsáhlejší bohužel ne. Jedná se jen o pár útržků informací bez celých jmen a přesných čísel, které už nejspíše máš. Vykládám si to tak, že bělogvardějský fenomén je v centru zájmu teprve pár let. I o jeho velitelích, jako byl třeba Markov, se ještě před pár lety nedalo dohledat skoro vůbec nic. Před šesti lety, když jsem psala o Paulu von Rennenkampfovi, nebylo známo vůbec nic z jeho soukromého života, našla jsem k tomu něco až letos. Český živel má bohužel ještě méně probádanou základnu. Myslím, že se na něj dostane, až budou zpracovány ruské jednotky, pokud půjde všechno dobře. Nechci, aby to vyznělo zle, ale zkrátka Češi a také Slováci jako cizinci nejsou na pořadu dne. Pokud se o něčem mluví více, je to činnost legií. Jejich aktivita po Čeljabinském incidentu je ale stále viděna poměrně negativně. Zradu Kolčaka a ukradení zlata, obojí sporné samozřejmě, vám zkrátka budou předhazovat ještě desítky let.

K naší věci: napíšu to, co se mi podařilo dohledat, i když to asi nebude pro tebe nové, ale možná pro někoho jiného. Něco jsem načerpala z publikace L. G. Prajsmana, tam se uvádí, že po 14. listopadu 1917 se z Kyjeva vydal k Donu kornilovský pluk kapitána Něženceva a doprovázela ho jedna československá rota, která jej nechtěla v boji opustit. Nejspíše jeden z členů této jednotky, blíže neznámý R. Medek (Р. Медек) vzpomínal: Můžeme my, českoslovenští vojáci nutit tento národ povstat a bojovat? Nebo jít ve 30 000 bojovat proti 172 miliónům? Většina z nás myslela na to, že je třeba pomoci ruskému národu, našemu bratru, ale jak?

Nakonec byl ze zajatých Čechů a Slováků vytvořen Československý inženýrský prapor, který se účastnil prvního kubáňského pochodu, jednalo se asi o 130 až 250 vojáků a důstojníků. Ti, kteří přežili, potom dostali ruské řády a medaile. Velitelem byl kapitán I. F. Nemetčík (tady pozor, protože nevíme, kde se narodil. Iniciály můžou zahrnovat poruštěné patronymum F. , a také je možné, že se jmenoval trochu jinak – Nemethčík apod.), dále je zmiňován inženýr Král a praporčík B. N. Jacev. Účastník pochodu L. V. Polovcov vzpomíná ve svých pamětech, že veliteli pluku byl hrbatý plukovník Král a podplukovník Nemetčík, kteří byli vždycky klidní a přímí a uměli vzít za práci. Zmiňuje se tam také o tom, že Češi jim velmi pomohli a mnoho z nich padlo za Rusko, aniž by to byla jejich rodná země. Popisuje, jak pomáhali při opravách mostů a logistice a hned, jakmile odložili lopatu a krumpáč, zalehli k puškám. Nic víc tam bohužel není.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Zemakt »

Ljubov: skvělé :up:

Jinak, co se týče Československého inženýrského pluku pozor na případnou záměnu s Kornilovovými čechoslováky z úderného oddílu/pluku. Každopádně anabáze příslušníků čs. inženýrského pluku je vskutku zajímavá a v ničem si nezadá s anabází legionářskou. V samé podstatě příslušníci této jednotky jako snad jediní čechoslováci z východní fronty aktivně zasáhly do bojů o Slovensko.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

Díky!

Takže se mi to nezdá, že oba autoři asi míchají dohromady dvě různé věci. Na základě toho, co jsem u nich našla, jsem pochopila věc tak, že z Kyjeva se přesouvali všichni Češi a Slováci, nejenom přátelé Kornilovců, a náš pluk vznikl z těchto vojáků nějakým výběrem podle kvalifikace nebo něčeho podobného. Líbila se mi Medkova argumentace, v části, kterou jsem přesně neuvedla, se zmiňuje o tom, že ruský národ nebyl ještě na revoluci připraven a nevěděl, co má dělat. Čechoslováci nebyli schopní jej silou přinutit se probudit a začít něco dělat a samotní nemohli dělat vůbec nic. Přitom by pomoci chtěli a měli zájem na tom, aby Rusko bylo silné a svéprávné. Ani jsem nečekala, že by Rusko mohli vidět tak pozitivně. O Medkovi už dále nic nepíší, takže vůbec netuším, jestli zůstal u Kornilovců, které nejspíše znal z předcházejících bojů, nebo se přidal k jiným jednotkám. Informace o jednotce Nemetčíka by se měly vztahovat pouze k inženýrskému pluku u Markovců, tam k záměně dojít nemohlo. U Prajsmana těžko říct, jestli ví, o kom přesně mluví a nemíchá všechny Čechy do jednoho pytle. Muselo být obtížné v tom zmatku zjišťovat, kdo patřil k legiím a kdo vstoupil do Bílé armády a ještě do které dílčí části. Byl to Čech jako Čech a ono, po pravdě, vzhledem k tomu, jak se přelévaly a přejmenovávaly jednotky, je dost chaosu i mezi Rusy.

Existuje na téma inženýrského pluku česká literatura? O jejich činnosti bych si ráda něco přečetla. Třeba na ně ještě narazím u jiných velitelů a mohlo by se to hodit.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Zemakt »

Éée nemyslel jsem to tak, že by bylo něco uvedeno zavádějícím způsobem. Jenom jsem chtěl poznamenat, že pod kornilovským velením byly dva čs. útvary. Zjednodušeně řečeno úderníci a inženýři. Na rozdíl od úderníků kteří se později stali základem 1. čs. úderného praporu měli inženýři poněkud jinou cestou domů. Více viz. např. zde

http://rodinnivalecnici.webnode.cz/cest ... z-zalesky/
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12969
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Rase »

Tak on musel být chaos i u Rudé armády. Přeci jen se k nim dávali propuštění exzajatci Němci, Maďaři atd. (češi asi spíš zběhnutím z legií) kteří tvořili základ internacionálních jednotek. K tomu Číňani, kteří jsou občas zmiňováni atd. Navíc vzhledem k úmrtnosti u bílých jednotek, se menší "národní" jednotky snadno rozmělnily.
ps. i u československých legií bojovali čeští němci atd.
Jinak hodně povedený článek a přijdou mi zajímavé i ty prosté výložky (barvy markovců)
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11468
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Zemakt »

Tak jsem ještě trochu pátral a ony ty jednotky pod Kornilovem byly ve finále tři. Kromě dvou již zmíněných se jednalo ještě o "otdělnyj čechoslóváckyj batalion" a byl součástí důstojnického Kornilovova pluku později osobní stráží generála Aleksejeva.

A končím s OT :wink:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

Zemakt píše:Éée nemyslel jsem to tak, že by bylo něco uvedeno zavádějícím způsobem. Jenom jsem chtěl poznamenat, že pod kornilovským velením byly dva čs. útvary. Zjednodušeně řečeno úderníci a inženýři. Na rozdíl od úderníků kteří se později stali základem 1. čs. úderného praporu měli inženýři poněkud jinou cestou domů. Více viz. např. zde

http://rodinnivalecnici.webnode.cz/cest ... z-zalesky/
Ne, já to ani nemyslím jako výtku, ale vypadá to, že Češi dokázali svou činností zamotat hlavu i zkušenějším historikům, než jsem já. Ten odkaz je skvělý, zatím ho četla jen zběžně, ale už vidím první chybu v tom, co jsem převzala od Polovcova. Nešťastný Nemetčík se jmenoval Němeček. Viz: Na Donu byl na přelomu roku 1917/1918 v rámci Dobrovolnické armády pod velením inženýra Krále a kapitána Němečka, utvořen Česko-Slovenský ženijní prapor.

Přitom mi není úplně jasné, co bylo složité na zapsání příjmení Němeček do azbuky, že se zachovalo jako Němetčík. Napadala mě variace na příjmení Németh, ale toto jsem nečekala. Možná si oba muži špatně rozuměli a došlo ke zkreslení už tam. I z inženýra Krále vznikl působením ruštiny Krol', ale u něj se mi podařilo správně odhadnout původní podobu. Nemetčíka jsme tedy vyřešili.
Rase píše:Tak on musel být chaos i u Rudé armády. Přeci jen se k nim dávali propuštění exzajatci Němci, Maďaři atd. (češi asi spíš zběhnutím z legií) kteří tvořili základ internacionálních jednotek. K tomu Číňani, kteří jsou občas zmiňováni atd. Navíc vzhledem k úmrtnosti u bílých jednotek, se menší "národní" jednotky snadno rozmělnily.
ps. i u československých legií bojovali čeští němci atd.
Jinak hodně povedený článek a přijdou mi zajímavé i ty prosté výložky (barvy markovců)
Určitě, nemyslela jsem to tak, že by byl chaos pouze na jedné straně. V celé zemi musel být tak úděsný zmatek, že si to představuji jen těžko. Pokud ale opustíme tyto "okrajové" jednotky menšin a vynecháme celou Ukrajinu, kde byl zmatek ještě mnohem větší, najdeme zejména na konci války u Rudých řád mnohem vyšší. Zatímco Bílí se rozpadali na další a další frakce, Rudí se scelovali dohromady. Jádro vojáků ruské národnosti bylo u Rudých mnohem více kompaktní. I díky tomu nakonec zvítězili. Dohledání informací o předkovi, který bojoval za Rudé, je mnohem snadnější, než hledat na druhé straně. I tak ale vidím značný progres. Kdo by si byl představil, že si mladí muži budou moct hrát na Markovce, opatřit si repliky zbraní, uniforem a napodobovat jejich život, aniž by je někdo trestal nebo na ně donášel. Výložky Markovců považuju osobně za nejhezčí. Jsou nejvíce kontrastní a tak jednoduché, až jsou geniální. I černočervená kombinace u Kornilovců je pěkná a její symbolika výmluvná, ale na černobílých fotkách se obě barvy stírají, zatímco bílá stále svítí.

OT o Kornilovcích pro mě není OT. Takové OT vidím vždycky ráda. Jen mě mrzí, že se nemůžu dostat k jedné knize o Kornilovském úderném pluku, tam by určitě o Češích něco bylo, abychom mohli diskutovat více detailněji. Snad to ještě nějak stáhnu a pak vložím sem.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Tkuh »

Moc pěkná práce :up:

Napadlo mě použít při hledání "českých bělogvardějců" databázi legionářů při VHA.
Takže R. Medkové jsou tam dva - jeden působil v Itálii, druhým bude ten známý spisovatel.
F. Němečků je tam hodně, řada i z Ruska, mezi nimi dokonce dva dezertéři, ale ani jeden nemá důstojnickou hodnost. Takže jsem skeptický.
Nicméně našel jsem také Ing. Josefa Krále (http://www.vuapraha.cz/soldier/9577987) - ten skončil v legiích 24. 9. 1920 demobilizací.
Ta databáze kompletně je zde: http://www.vuapraha.cz/fallensoldierdatabase
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

To je skvělý nápad, vůbec mě to nenapadlo použít, přitom databázi VHA znám a pracovala jsem s ní. Rudolf Medek sedí jako ulitý, ale jinde to skřípe. Hledala jsem teď chvíli v češtině, což jsem předtím neudělala a podle jiného zdroje se Ing. Král jmenoval František (snažte se nemyslet na tu do očí bijící hrubku):
Inženýr podplukovník (podle jiných zdrojů plukovník) František Král spolu s podplukovníkem (podle jiných zdrojů kapitánem) Němečkem (byl údajně vyloučen z Československé armády na Rusy pro politickou činnost) vytvořil v Novočerkasku a Rostově na Donu technický oddíl nazvaný „Československý inženýrský pluk“. Ze začátku vytvořili dvě roty. Jednu technickou a druhou bojovou s úkolem chránit tu první. Viz: Zdroj
Pokud je to pravda, jsme u Josefa vedle. Je možné, že došlo v ruských knihách k mýlce a F. se nevztahuje k Němečkovi, ale právě ke Královi. V tom zmatku se to klidně mohlo stát. Jestli také platí, že pplk./kpt. Němeček byl z armády vyloučen, bylo by ho možné stále v této databázi najít? Našla jsem jediného s touto hodností – pplk. Mikuláš Němeček (*1888), který bojoval v legiích ve Francii i v Rusku a vrátil se živý domů.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Tkuh »

Tak je to čím dál tím zajímavější.
Podle tvého zdroje Ing. František Král byl zavražděn v září 1918, ale mnou nalezený Ing. Josef Král skončil v legiích až o dva roky později. Sice taky v září, ale to mi přijde jako příliš velký omyl.
Dále jsem si všiml, že byl spolupracovníkem J. Düricha, možná by šlo najít něco v pracích o něm. Třeba v tétohttps://search.mlp.cz/cz/titul/vitez-kt ... l/2817666/
Tebou nalezený Mikuláš Němeček to nebude, podle databáze je jeho posledním oddílem v legiích 22. střelecký pluk. Ten sloužil ve Francii, čili Němeček patřil k těm legionářům, kteří byli poměrně brzo přesunuti přes Archangelsk z Ruska do Francie a stihli si ještě zabojovat na západní frontě.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

Přijde mi, že je to čím dál zamotanější. I tak si ale stojím za tím, že Josef Král to nebude. Děje se sice, že jeden autor přebírá od druhého neověřené informace, ale takový výpadek se mi nezdá. Ing. Král by podle všeho zavražděn na území Ruska, je o tom zmínka jednak v tomhle článku na válce.cz, ale v případě nedůvěryhodnosti k tomuto portálu je o tom zmínka i v knize První československý odboj 1914-1920 M. Gregoroviče na s. 19, kde se píše: byl zavražděn vlastními černogvardějci, protože u sebe prý nosil příliš mnoho peněz. Jeho spojenectví s Dürichem ale platí, byl členem Čs. národní rady v Paříži, než byl povolán na východ.

Vida, takže Mikuláš to zjevně nebude. Nevyznám se v čs. praporech tak jako v ruských, takže mě vůbec netrklo do očí, že naposledy sloužil v jednotce, která působila ve Francii. Potom ho tedy můžeme vyloučit. Začínám si myslet, že v seznamu legionářů ho asi nenajdeme. V historickém čtvrtletním sborníku Naše revoluce č. 8 na str. 270 se píše, že Němeček byl z armády vyloučen a T. G. Masaryk ho doopravdy neměl rád a vyslovil se k němu odmítavě. Pokud válku přežil, což nemusel, asi nebyl nijak oslavován a odměňován. Pak je ještě zajímavé, že na str. 840 knihy Za svobodu: Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi, 1914-1920 v druhém díle se píše, že Němeček pocházel z Bělé od Ostravy. Dokázal by toto místo někdo z tamějších rodáků přesněji lokalizovat? Znám dnešní části Ostravy Nová a Stará Bělá. Žádný Němeček ale nepochází ani z Ostravy jako celku, ani z těchto dřívějších vesnic.

:?: Veřejný dotaz: existují poblíž Ostravy ještě jiné Bělé? :?: Jestli ne, tak z databáze už asi více nevydolujeme.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Aaron Goldstein
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3062
Registrován: 19/7/2014, 19:38
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Aaron Goldstein »

Obrázek

Že jsem paranoidní ještě neznamená, že po mě nejdou...
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Tkuh »

Souhlasím, Josef Král je ze hry. Když jsem četl ten článek na válce, všiml jsem si, že tam píšou, že přišel z Bulharska. Poté se stal členem rady, je teoreticky možné, že vůbec nebyl členem legií, stejně jako další řada "funkcionářů".
Přesto mě databáze zklamala, je to totiž poprvé, co mi nestačí. A obzvláště podezřelé je to u Němečka, zvlášť když by se mělo jednat o vyššího důstojníka, kterých nebylo moc.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Re: Sergej Leonidovič Markov & Markovci

Příspěvek od Ljubov »

Aaron Goldstein píše:18 km jižně od Ostravy... http://www.obecbela.cz/web/ a https://cs.wikipedia.org/wiki/Bělá_(okres_Opava)
Díky, Aarone, ovšem vypadá to, že to není ani tato Bělá. Žádný Němeček není z celého okresu Opava a jediná lokalita, která začíná na Běl, je obec Bělušice v okrese Kolín – to je už úplně mimo. Stejně jako jedna lokalita u Nitry. Nejspíše nám nepomůže ani místo narození, leda by jej znal nějaký místní rodák a napsal nám o něm na portál.
Tkuh píše:Souhlasím, Josef Král je ze hry. Když jsem četl ten článek na válce, všiml jsem si, že tam píšou, že přišel z Bulharska. Poté se stal členem rady, je teoreticky možné, že vůbec nebyl členem legií, stejně jako další řada "funkcionářů".
Přesto mě databáze zklamala, je to totiž poprvé, co mi nestačí. A obzvláště podezřelé je to u Němečka, zvlášť když by se mělo jednat o vyššího důstojníka, kterých nebylo moc.
Došla jsem ke stejnému závěru. Dohledala jsem podle rejstříku knihy Korespondence: T.G. Masaryk - Edvard Beneš 1914-1918 životní data Františka Krále: 1869-1918, a je tam také uvedeno, že to byl český inženýr a plukovník ruské armády. Pro legionáře to asi byla nevojenská osoba a svoji hodnost získal až od Bílých, možná za svou aktivitu při zakládání pluku. Další informace o něm by měly ležet někde v ruských zdrojích, ale z těch, tipuji, nedostaneme nic. Vzhledem k tomu, jak bylo zkomoleno Královo jméno a že neuvedli kromě něj nic jiného, asi chudák nikoho vůbec nezajímal.

Databáze VHA je stejně omylná jako cokoliv, vzhledem k výzvě a prosbě o doplnění tam zdaleka není všechno, u řady vojáků chybí potřebné spisy a materiály. Máš ale pravdu v tom, že důstojníků je v ní jen poskrovnu. Nějaký kapitán by se ještě našel, ale podplukovník je docela velká rarita na to, aby chyběly údaje. Možná to bude stejné jako u Krále. Pokud byl vyloučen z armády, mohl být také brán jako civilní osoba a hodnost získat od Rusů. Pokud byl také v nemilosti Masaryka, nebude se o něm ani diskutovat a psát. Škoda, že z těch všech knih mám k dispozici jen omezené náhledy na googlu. Pár dní mi asi potrvá, než se dostanu k celé knize. Už se mi sice podařilo stáhnout tu ruskou knihu o kornilovském pluku, kterou jsem chtěla, ale tam nebylo víc, než jsem napsala tady. :???:
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, vojáci, příběhy“