Michail Alexejev

Britské, americké, ruské, japonské osobnosti a vojáci.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Odpovědět
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Michail Alexejev

Příspěvek od Ljubov »

Michail Vasiljevič Alexejev
(1857 - 1918)

Obrázek

Michail Vasiljevič Alexejev se narodil 3. listopadu roku 1857 v jedné z tisícovek vesnic Tverské gubernie Ruského impéria. O kterou vesnici přesně jde, se zatím nepodařilo zjistit. Jeho otcem byl major Vasilij Alexejevič Alexejev, jeden z obránců Sevastopolu za Krymské války, a matkou šlechtična Naděžda Ivanovna Galachovová.
Malý Míša získal kvalitní domácí vzdělání, po ukončení základní školy nastoupil na klasické gymnázium v Tveru. Na jeho školní docházku pečlivě dohlížela jeho matka, ale po její smrti v roce 1872 začal Michail školu zanedbávat. Roku 1873 nastoupil ke 2. Rostovskému granátnickému pluku sídlícímu v Moskvě, aniž by gymnázium dokončil.
Během služby u pluku si našel dostatek času dálkově dostudovat a když už měl zkoušky hotové, přihlásil se na Moskevské pěchotní junkerské učiliště. Po skončení studia v roce 1876 praporčík Alexejev přešel ke 64. Kazaňskému pěchotnímu pluku, v němž sloužil i jeho otec.

Klidná služba v severopolském Białystoku dlouho netrvala. 24. dubna 1877 se Ruské impérium vložilo do konfliktu na Balkáně a vyhlásilo válku Turecku. 64. Kazaňský pěchotní pluk byl v červnu 1877 přemístěn k břehům Dunaje a plně se zapojil do probíhajících bojů. Michail Alexejev prošel všemi střetnutími, spolu s vojáky "Bílého generála" Michaila Skobeleva se účastnil i bitvy u Plevna, kde byl zraněn. Za statečnost, kterou v bojích projevil, byl vyznamenán Řádem sv. Anny IV. stupně, Řádem sv. Stanislava III. stupně a rumunským křížem "Za přechod Dunaje". Michailova odvaha neušla generálu Skobelevovi, který dvacetiletého praporčíka jmenoval svým osobním pobočníkem.

Po uzavření míru s Tureckem 3. března 1878 se Michail Alexejev vrátil ke svému pluku do Białystoku a následující roky pomalu stoupal po žebříčku armádních hodností. V lednu 1881 byl povýšen na poručíka, v květnu 1883 na štábního kapitána. V letech 1885 až 1887 velel jedné z rot 64. Kazaňského pěchotního pluku.
V roce 1887 nastoupil ke studiím na Nikolajevské akademii Generálního štábu v Petrohradě. Vzdělání, které akademie svým studentům poskytovala, nijak nezaostávalo za standarty v západní Evropě. Hodiny vojenských strategií, kartografie, válečné filozofie, organizace jednotek, historie a použití zbraní v praxi Michail zvládl výborně. Když v roce 1890 akademii opouštěl, již jako kapitán, odnášel si nejlepší známky a Miljutinskou prémii 1000 rublů pro nadané studenty.

Od roku 1890 působil jako pobočník u 1. armádního sboru v Moskvě. Čtyři roky, které na tomto místě setrval, jej naučily základům štábní práce a umu dobře vycházet se svými podřízenými. V této době také přednášel na Nikolajevské akademii o vojenské administraci a topografii.
V květnu 1894 Michail přesídlil do Petrohradu, kde přijal místo u Vojensko-výzkumného výboru Hlavního štábu. Jeho hlavním úkolem bylo připravovat plány pro války, které by Rusko mohlo v nejbližších letech vést, a nalézt nejvhodnější místa pro rozmístění útočící pěchoty.

Obrázek
Michail Alexejev

Roku 1895 se Michail oženil s Annou Nikolajevnou Ščerbickou, brzy se jim narodily dvě dcery - Klaudie a Věra, později pak jediný syn Nikolaj. Rodina žila skromně, vyhýbala se společenskému životu. Michail trávil většinu času mimo domov, začal znovu přednášet na Nikolajevské akademii a publikoval několik prací o ruském vojenském umění. Roku 1898 byl přijat do profesorského sboru jako externí pracovník, od roku 1901 začal učit na plný úvazek. Jeden z jeho posluchačů později vzpomínal: "Věděli jsme, že vše, co nám kdy řekl, byla pravda. Nic si nepřikrášloval a vykládal vše tak, jak se to skutečně stalo."

RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA (1904 - 1905)

V lednu 1904 se vyhrotila situace na Dálném východě a Rusko okamžitě začalo s přípravami na válku s Japonskem. Michail, čerstvě povýšený na generálmajora, byl jmenován jedním z velitelů nově zformované 3. Mandžuské armády a rychle zamířil na východ.

Ke konci srpna 1904 se hlavní síly Mandžuské armády shromáždily u města Liaojang, kde mělo dojít k velké bitvě. Útok začali Japonci 24. srpna, jejich plán prolomit ruskou linii na křídlech se brzy ukázal jako zcela nereálný. Rusové využili své početní převahy a dobře postavených obranných valů a japonský útok odrazili. Po jedenácti dnech bojů stále drželi své pozice a vítězství se pomalu přiklánělo na jejich stranu. Jenže vrchní velitel ruské armády, Alexej Kuropatkin, průběh bitvy u Liaojang značně podcenil. 4. září nařídil okamžité stažení ruských sil z města a ústup k blízkému Mukdenu. Japoncům, kteří sami plánovali ústup, tak připravil příjemné překvapení. "Naši armádu ochromilo nekonečné hledání vhodných strategií; chyběly jasné, stručné myšlenky, jak boj vést. Nerozhodnost a strach jsou naši hlavní nepřátelé. Bojíme se riskovat a přímo útočit. Potom se vyhrává jen těžko." komentoval ruské počínání u Lioajang Michail Alexejev.

5. října 1904 3. Mandžuská armáda zahájila podle rozkazu carské vlády ofensivu jižně od města Mukden. V jejich řadách stálo asi 210 000 vojáků vyzbrojených 758 děly. Japonci disponovali 648 děly a 170 000 muži. Vidina oslnivého útoku, jakou si vysnil Alexej Kuropatkin, vzala brzy za své. Špatně organizovaná ruská armáda nedokázala využít momentu překvapení, Japonci se dokázali rychle vzpamatovat a 10. října sami přešli do útoku. Ani jim se však nepodařilo využít nastalé situace a linie se ustálila podél toku řeky Ša. Obě strany vyčkávaly na příchod posil a budovaly síť obranných zákopů.
Rusové vyhloubili dvě linie valů, první tvořily tři řady za sebou umístěných zákopy (dlouhé přibližně 3,5 až 4 kilometry) lemované malými pevnůstkami. Druhá část zákopů byla vzdálena asi 30 km od přední linie.
Po pádu Port Arthuru 2. ledna 1905 Japonsko soustředilo všechny své jednotky do oblasti kolem Mukdenu. 23. února 1905 Japonci zahájili útok. Přesto, že se ruské armádě dařilo držet stanovené pozice, špatná organizace a nefungující výměna informací podkopala morálku vojáků. Mandžuská armáda nakonec musela po 17 dnech bojů Mukden vyklidit. Obě strany postihly těžké ztráty. Japonci jimi byli natolik oslabení, že nedokázali po vítězství u Mukdenu rozvinout další akce. Přesto začínalo být jasné, že se válka chýlí ke konci. Ke konci, který Rusku nic slibného nepřinášel.

Mír ukončující Rusko-japonskou válku byl podepsán 5. srpna v Portsmouthu. Car Mikuláš II. se musel vzdát jižního Sachalinu, území Port Arthuru a ztratil rozhodující vliv nad Mandžuskem. Odvahu, kterou Alexejev projevil během všech bitev v řadách 3. Mandžuské armády, však ocenit dokázal. Na Michailově uniformě přibyl Řád sv. Stanislava a Řád sv. Anny I. stupně, k pasu si nyní mohl připnout pozlacenou šavli s vyrytým nápisem "Za chrabrost".

MEZIVÁLEČNÁ LÉTA (1906 - 1914)

Po návratu z Dálného východu se Michail Alexejev stal nesmírně populárním. Na doporučení cara získal místo v nejužším vedení Generálního štábu a spolu s Fjodorem Palicynem (tehdy náčelníkem štábu) se pustili do práce na znovuobnovení armádních jednotek po neúspěšné válce. Roku 1907 představili "Program reforem pro rozvoj ozbrojených složek".
Od konce srpna 1906 byl Michail pověřen kontrolou nad výcvikem nově příchozích vojáků a dohledem nad organizací jednotlivých vojenských okruhů.
Generál Golovin, který se s Michailem pravidelně setkával na chůzích štábu, na něj vzpomínal takto: "Alexejev byl to mimořádně inteligentní a pracovitý člověk, svými zkušenostmi a poctivým přístupem k práci zastiňoval všechny ostatní."

Přes tvrdou práci ve štábu Michail Alexejev nezapomínal na vojáky, kteří padli v Rusko-japonské válce. Stál u zrodu většiny dobrovolných sbírek na stavbu pravoslavných kostelů, památníků a pamětních desek padlým hrdinům. Výsledkem jeho snah bylo otevření chrámu Krista Spasitele na Vodách v Petrohradě roku 1911.

Obrázek
Chrám Krista Spasitele na Vodách
(budova už dnes nestojí, foceno ve 20. letech)


30. října roku 1908 byl Michail povýšen na generálporučíka a jmenován náčelníkem štábu Kyjevského vojenského okruhu. Od června 1912 působil jako velitel 13. armádního sboru Moskevského vojenského okruhu, jehož štáb sídlil ve Smolensku. Své vojáky neustále nabádal: "Nezapomínejte na minulou válku s Japonskem, ale pečlivě se připravujte na válku příští. I takticky, i technicky."

Alexejev dlouho a pečlivě studoval zprávy z Evropy a uvědomoval si, že nový konflikt je na spadnutí. Počítal, že zasáhne i Rusko. V létě 1912 seznámil Generální štáb se svou teorií, že co nevidět mohou očekávat válku s Německem. Štábní důstojníci se však jeho práci vysmáli, považovali ji za plané řeči stárnoucího generála. Že by Rusko vedlo válku? Nesmysl.
Michail se do Smolenska vracel s nejhlubšími obavami o osudu své země. Uvědomoval si, že dokončení vojenských reforem v Rusku bude trvat ještě hodně dlouho a pokud válka začne do pěti let, nebude ruská armáda dostatečně připravena. Nejistá se jevila i budoucnost vlády a samoděržaví. Už v roce 1905, kdy vypukly v Petrohradě krvavé nepokoje, měl Alexejev možnost na vlastní oči vidět, čeho jsou bouřící se davy schopny. Lid zjistil, jak chutná revoluce, a rád by to zkusil znovu.. Michailovi nezbývalo než čekat, co přinesou následující měsíce.

MICHAIL NA VÝCHODNÍ FRONTĚ (1914 – 1916)

Válka, kterou štáb ještě v roce 1912 považoval za celkem zdařilý vtip, skutečně přišla. 19. července 1914 byl Michail Alexejev jmenován náčelníkem štábu všech vojsk Jihozápadního frontu, jehož velitelem se týž den stal generál Nikolaj Ivanov.

2. srpna obdržela 8. ruská armáda Alexeje Brusilova příkaz k zahájení útoku směrem na město Lvov. Byla zahájena bitva o Halič, první konflikt Velké války, do něhož se zapojil i Michail. Po porážce u Kraśniku (ve vůbec prvním střetu s Rakouskem-Uherskem) 25. srpna 1914 nastalo pro ruskou armádu několikaměsíční období úspěchů. Ruská pěchota bez větších problémů postupovala rovinatou Haličí, počátkem listopadu byla zahájena Čenstochovsko-krakovská operace, od níž Nikolaj Ivanov očekával definitivní rozdrcení nepřítele a zdolání Karpat. Jednotkám Alexeje Brusilova se nakonec zdařilo úspěšně popasovat s hornatým terénem a rychle se měnícím počasím. 19. listopadu Rusové získali Dukelský průsmyk a postupně sestupovali do Uherské nížiny. Rakousko-Uhersko ztratilo přes 400 000 mužů, včetně 100 000 zajatců. Ruské ztráty byly zhruba poloviční.
Záře úspěchu v Haliči dopadla i na Michaila a další členy Generálního štábu. Alexejev byl vyznamenán Řádem sv. Georgije IV. stupně, o němž snili všichni rekruti při svém vstupu do armády, a povýšen na generála pěchoty.

9. března 1915 byla po pěti měsících obléhání dobyta pevnost Przemyśl, Rusům se vzdalo na 120 00 vojáků. Po tomto velkém úspěchu, 17. března, Michail opustil své místo ve štábu a vystřídal Nikolaje Ruzského na postu velitele obrovského Severozápadního frontu. Alexejev nyní velel dvěma třetinám z celkového počtu ruských divizí. Osud východní fronty a ruských vojáků měl tak z větší části ve svých rukách.

2. května 1915 rakousko-uherská armáda s mohutnou podporou svého německého spojence prolomila ruskou linii u měst Gorlice a Tarnów. Úzký vlom se brzy rozšířil a tisícovky vojáků hnaly ruské vojáky zpátky na východ. 7. května stavka vydala rozkaz o okamžitém stažení za řeky Dněstr a San. Rusko ztratilo vybojovanou Halič skoro stejně rychle, jako ji ovládlo.
Michail Alexejev, s pečlivostí sobě vlastní, řídil ruský ústup a s minimálními ztrátami vyvedl své vojáky z hrozícího obklíčení. Ruské noviny jej začaly oslavovat jako "spasitele a zachránce armády".

4. srpna 1915 Michail Alexejev přijal místo velitele Západního frontu, nového umístění si však dlouho neužil. 23. srpna car Mikuláš II. nahradil velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče na postu vrchního velitele armád. Alexejev byl ze svého místa odvolán, převelen do sídla stavky a jmenován jejím náčelníkem štábu. Mezi lidmi začala kolovat informace, že Alexejev své místo dostal jen proto, aby vykompenzoval carovu neschopnost vést válku. Anton Děnikin poznamenal: "Z Michaila Vasiljeviče se de facto stal vrchní velitel ozbrojených sil."

Obrázek
Anton Ivanovič Děnikin

Úkol, který na Michaila čekal, nebyl zdaleka jednoduchý. Nescházely mu potřebné zkušenosti, talent pro strategii a vojenská logika, ale chyběla mu tvrdost a pevnost charakteru. Raději ustupoval před návrhy stavky, než by si znepřátelil její členy.
Od okamžiku, kdy car Mikuláš II. převzal otěže ruské armády a opustil Petrohrad, veškerá moc v carském paláci připadla do rukou Grigoriji Rasputinovi. Jenže i to mu bylo málo. Několikrát vystoupil na jednáních štábu a pokoušel se zasáhnout do bitevních plánů. Alexejev chápal, že Rasputinova přítomnost ve stavce je pro chod války značně nebezpečná. Bylo nutné se ho co nejrychleji zbavit. Nyní se Michail musel oprostit od své zdvořilosti a prokázat, že se nebojí komukoli postavit na odpor. Svolal schůzi štábních důstojníků, na níž oznámil, že pokud onen "stařec" bude i nadále narušovat jejich práci, vzdá se místa náčelníka štábu. Alexejova řeč přinesla úspěch, Rasputin musel vyklidit pole a vrátit se do Petrohradu.

Druhý vážný problém, který musel Michail Alexejev počátkem roku 1916 řešit, byly přípravy na rozsáhlou letní ofensivu. Plány, jež spřádal s Alexejem Brusilovem, by, v případě úspěchu, Rusku zajistily drtivou výhru na východní frontě. Alexejev však neskrýval obavy, co se stane se zemí, pokud plán selže. Čím dál častěji se ho zmocňoval pocit, že se Rusko řítí do záhuby a není možné ten pád zastavit. Za několik měsíců vyšlo najevo, že se nemýlil.

Brusilovova ofensiva byla zahájena 3. června 1916. Samotnému útoku předcházela dvoudenní dělostřelecká příprava, která téměř zlikvidovala první rakousko-uherskou obrannou linii. Nyní se dostala ke slovu ruská pěchota a kavalerie (čítající celkem asi 590 000 mužů) a definitivně prorazila obranný val. Ze vzniklého průlomu se rychle rozšířila na křídla a vnikla hluboko do nitra nepřátelského území. Největšího úspěchu dosáhla 8. ruská armáda Alexeje Kaledina, která 7. června získala město Luck. 15. června se 8. armáda úspěšně vypořádala s 4. r-u armádou arcivévody Josepha Ferdinanda von Österreich-Toskana, zajala na 45 tisíc vojáků a ukořistila 66 děl. 32. armádní sbor mezitím dobyl město Dubno. V řeči čísel se generálu Kaledinovi zdařilo proniknout pětašedesát kilometrů hluboko do nepřátelského území. 9. ruská armáda prolomila linii 7. rakousko-uherské armády, do 13. června postoupila vpřed o šedesát kilometrů a zajala na 50 tisíc mužů. 18. června Rusové ovládli centrum Bukoviny - Černivce, jimž dali Rakušané přezdívku "druhý Verdun". Brzy Rusům patřila většina Bukoviny: 12. armádní sbor pronikl daleko na západ a získal město Kuty; 3. jezdecký sbor se dostal až do Rumunska, kde se zmocnil města Cãmpolug a 41. armádní sbor dobyl 30. června města Kolomyja.
Ruský postup neustal ani během července, kdy získali téměř celou Volyň a blížili se k jejímu centru - městu Kovel. Zde se však jejich "spanilá jízda" zastavila. Bažinatý terén, únava a vysoké ztráty značně oslabily a vyčerpaly ruskou armádu. Stavka jakoby nic z toho nevnímala, 28. července zahájila druhou vlnu ofensivy a očekávala podobný úspěch jako v červnu. Rusové na předcházející úspěchy navázat nedokázali, únava byla příliš silná. V srpnu 1916 se východní fronta ustálila, což znamenalo definitivní konec Brusilovovy ofensivy a také konec velkých ruských vítězství v první světové válce.

Obrázek
Michail Alexejev (uprostřed) roku 1916

Úspěchy, jež přinesla Brusilovova ofensiva, zastínily mračna, která se postupně stahovala nad hlavním štábem. Jeden nepřítel - vnější - byl zatlačen a oslaben, druhý - vnitřní - rostl a sílil.
Smrákalo se nad celým Ruským impériem. Pociťoval to i Michail Alexejev. Stres, vyčerpání a obavy mu podlomily zdraví, po několika srdečních infarktech se odjel léčit na Krym. Do sídla stavky se vrátil až v únoru 1917.

1917 - ROK REVOLUCÍ

V nový rok 1917 Rusko vstoupilo s obavami. 23. února (8. března podle nového kalendáře) vypukla Únorová revoluce, 2. (15.) března v Pskově abdikoval Mikuláš. Anton Děnikin později vzpomínal: "Armáda poslouchala své velitele. Generál Alexejev - stejně jako drtivá většina ostatních - novou vládu uznal." Za Prozatímní vládu se postavil i bývalý vrchní velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič.
Vystřízlivění přišlo brzy. Oslňující vítězství a všeobecné blaho se nekonaly. Morálka a bojeschopnost ruské armády spadly téměř k nule. "Na záchranu vítězství ve válce už bylo později. Teď byla v sázce samotná existence Ruska." poznamenal Michail Alexejev několik dní po převratu.

Když Prozatímní vláda svrhla cara, musela vyřešit jeden velký problém - sehnat nového vrchního velitele místo Mikuláše II.. Tehdy se spojili všichni štábní důstojníci a dali svůj hlas jedinému muži, Michailu Alexejevovi. 1. března byl Michail jmenován vrchním velitelem. Společnou řeč však Michail s Prozatímní vládou nikdy nenašel.
7. května na jednání Všeruského sjezdu důstojníků armády a námořnictva v Mogilevu Alexejev přednesl projev, v němž odsoudil Prozatímní vládu a její chování označil za katastrofální a "pro Rusko zničující". Prohlásil, že nový režim zatlouká hřebíky do rakve, v níž leží Rusko. Druhý den se jeho řečí zabývaly všechny noviny, vrchního velitele vylíčily jako "vzbouřence, povstalce, kontrarevolucionáře, monarchistu a nepřítele Prozatímní vlády číslo 1" 22. května 1917 byl Michail ze své funkce odvolán a očekával, že bude okamžitě uvězněn. Prozatímní vláda pro něj vymyslela jiné místo, jmenovala ho svým hlavním poradcem ve vojenských záležitostech. Měla ho jednak neustále pod kontrolou a navíc neztratila výraznou a oblíbenu osobnost se značnými zkušenostmi. Když se Michail doslechl o svém jmenování do Prozatímní vlády, povzdechl si: "Bídáci! Udělali ze mě svého služebníka."

Novým vrchním velitelem byl jmenován Alexej Brusilov, kterého brzy vystřídal Lavr Kornilov. V srpnu 1917 se vyostřily vztahy mezi Kornilovem a Alexandrem Kerenským, vypukla "Kornilovova vzpoura". Historici se dodnes nemohou shodnout, jestli se Michail Alexejev zachoval správně, případně co měl udělat jinak.

Obrázek Obrázek
Alexander Kerenskij a Lavr Kornilov

Na přelomu srpna a září 1917 se ruská společnost rozdělila na dvě poloviny, podle toho, na čí na straně stála. Většina generálů a vysokých armádních důstojníků se přidala ke Kornilovovi. Michail Alexejev nikoli. Rozhodl se přijmout místo náčelníka štábu Alexandra Kerenského, který se prohlásil nejvyšším velitelem Ruska. Své rozhodnutí odůvodnil snahou zachránit všechny "Kornilovce" před zvůli lidu i Prozatímní vlády.
Když začalo zatýkaní Kornilovcových příznivců v prvních dnech září, byl to Alexejev, který zatýkal Lavra Kornilova, Alexandra Lukomského, Ivana Romanovského a mnohé další. Když byli všichni Kornilovci zavřeni ve věznici v Bychovu (SZ Bělorusko), Alexejev se snažil ze všech sil zabránit jejich popravě a zajistit jim dostatek jídla. Pro Lavra Kornilova bylo jeho chování zradou, s neúčastí Alexejeva v bojích s Kerenským se nikdy nesmířil. Tyto neshody se později projevily při operacích na Kubáni a formování Dobrovolnické armády..

V září 1917 se Michail Alexejev rozhodně nenudil. Poté, co zajatým Kornilovcům zajistil relativní bezpečí, rezignoval na svou funkci v Kerenského hlavním štábu a bleskově zamířil do Petrohradu. Uvědomoval si, že Prozatímní vláda se otřásá v základech a přijde nová revoluce. Hodlal využít nastalých zmatků k založení skupiny bojující za vzkříšení Ruska, jakési předchůdkyně Dobrovolnické armády. Koncem září taková skupina skutečně vznikla, dostala jméno Alexejevská důstojnická organizace. K jejím členům Michail přednesl krátký projev: "Zde, v ulicích Petrohradu, jsme nedokázali zvítězit a zastavit pouliční boje. Ale na jihu, na Kubáni a březích Donu, šanci máme. Povstaneme a oživíme ruskou hrdost a státnost."
Před vypuknutím VŘSR už Alexejevská organizace plně fungovala a rozšiřovala pole působnosti za hranice Petrohradu.

Po druhém státním převratu roku 1917 Michail očekával, že zajatí Kornilovci budou co nevidět propuštěni. Rozhodl se, že než Kornilov s Děnikinem dorazí k Donu, připraví půdu pro založení nové organizace. 30. října opustil Petrohrad a 2. listopadu dorazil do Novočerkassku. Tento den - 2. listopad - je považován za datum symbolického narození Dobrovolnické armády a počátek boje proti bolševismu. Den před svými šedesátými narozeninami se Michail Alexejev postavil do čela nové ruské armády.
18. listopadu byli z Bychova propuštěni všichni příznivci Kornilova, v cele zůstala pouze pětice hlavních organizátorů - Anton Děnikin, Lavr Kornilov, Sergej Markov, Alexander Lukomskij a Ivan Romanovskij. Pětici propustil druhý den nový vrchní velitel armád, Nikolaj Nikolajevič Duchonin. Za svůj čin byl 20. listopadu zatčen a týž den zastřelen.
Jakmile se pět generálů ocitlo na svobodě, zamířili na jih, aby podpořili Michaila Alexejeva v jeho boji.

DOBROVOLNICKÁ ARMÁDA

Obrázek

Postupně se Dobrovolnická armáda rozrůstala, přicházeli studenti, učitelé, bývalí carští důstojníci.. Vznikala pestrá směsice. Veškeré starosti o zásobování, zbraně a nábor nových vojáků na sebe vzal Michail Alexejev, Lavr Kornilov plnil funkci hlavního velitele Dobrovolníků a Anton Děnikin byl jeho zástupcem.
Počátky Dobrovolnické armády byly obtížné, výstižně je popsal Anton Děnikin ve svých pamětech: "Bylo dojemné, pro někoho možná směšně, sledovat, jak se bývalý vrchní velitel (Alexejev) - který měl na povel tisícovky mužů a carská pokladna ho dotovala miliony rublů - nyní stará o každé lůžko, každé kilo cukru a každou kopejku. Každému novému příchozímu jsme dali pušku a pět patron. Takto začínala naše slavná pouť."

Do každého většího města Dobrovolníci zaslali telegram, aby nalákali další muže. Ne vždy se setkali s pozitivním ohlasem, bývalým důstojníkům i obyčejným vojákům se nechtělo bojovat, už ztratili víru, že je možné jejich zemi zachránit. Prohlášení, že "Dobrovolnická armáda je jediné pochodeň ve tmě, které zalila Rusko", byly sice moc hezké, ale přinesou jen další utrpení. Alexejev upřímně doufal, že lidé přijdou k rozumu a boj s bolševiky budou brát jako svou povinnost. Kdyby jen tušil, jaký požár jeho "pochodeň" vyvolá…

Snad nejtěžší úkol přijal ataman Alexej Kaledin: přesvědčit své donské kozáky o nutnosti boje. Jenže kozáci chtěli zůstat nezávislí a žádali svá dávno ztracená privilegia. Když jim je slíbili bolševici, začali s nimi jednat. Po založení Kozáckého vojensko-revolučního výboru Kaledin pochopil, že Donské kozáctvo už ho neposlouchá. 29. ledna 1918 spáchal sebevraždu.

Situace na počátku roku 1918 nevypadala pro Dobrovolnickou armádu vůbec dobře. Její vojáci umírali rychleji, než stihli přicházet noví a museli se stahovat na jih. Projevil se i chybějící výcvik a nedostatek munice. V posledních dnech ledna Dobrovolnická armáda vyklidila Novočerkassk a přesídlila do Rostova na Donu, ale postup Rudých nezpomalil. V polovině února byli na dohled Rostova a Alexejev s Kornilovem a Děnikinem museli řešit problém, kam přemístit své vojáky. 22. února vydali rozkaz, aby Dobrovolníci do čtyřiadvaceti hodin opustili Rostov a vyrazili na pochod směrem do kubáňských stepí.. Tento přesun Dobrovolnické armády dostal jméno Ledový (nebo také První kubáňský) pochod.

V noci na 23. února vojáci překročili Don a vydali se na cestu, v naprostém mlčení pochodovali vymrzlými stepmi. Teplota hluboko pod nulou, vítr, zima, sníh a hlad připravily o život tisíce mužů. Michail v dopise své ženě napsal:"Pomalu procházíme stepí. Jestli se vrátíme, pak jenom díky božímu milosrdenství. Ale naše pochodeň dosud nezhasla. Jen tady - na jediném místě v Rusku - vlaje vlajka svobody."

Obrázek

Dlouhá cesta stepí výrazně zhoršila už tak špatné Michailovo zdraví. Šel pěšky v první řadě, opíral se o hůlku, ale jeho roky byly znát. K problémům se srdcem se přidalo onemocnění ledvin, které se za pochodu nedalo léčit.

Přišly první vítězství a prohry. Přesto, že Dobrovolníků bylo jen sedm tisíc, dokázali poměrně úspěšně vzdorovat mnohonásobné přesile. První velkou porážku zakusili až 14. března, kdy Rudí ovládli centrum Kubáně - město Jekatěrinodar. Na příkaz Lavra Kornilova Dobrovolnická armáda změnila směr pochodu a zamířila k městu, aby jej získala zpět. 20. března dorazili na předměstí Jekatěrinodaru, ale první vlna útoků dopadla neúspěšně. Při druhém pokusu město ovládnout, bylo to 13. dubna, zemřel generál Kornilov. Po jeho smrti převzal vedení Dobrovolníků a dohled nad vojenskými záležitostmi Anton Děnikin. Alexejev poznamenal: "Přijímáte těžký úděl, Antone Ivanoviči. Bůh s vámi."

Prvním rozhodnutím nového velitele bylo přerušit obléhání Jekatěrinodaru a přesunout se zpátky k Donu, kde mezitím došlo ke kozácké vzpouře. Donští kozáci zjistili, že sliby Rudých jsou jen prázdná slova a nikdo jim nechce povolit založení nezávislého státu. Spojenectví s Rudými vzalo za své. V dubnu k Donu dorazil Alexejev s Děnikinem a uzavřel s kozáky dohodu. Ani toto spojenectví však nebylo nejpevnější, kozáci svá stanoviska měnili rychleji, než se střídalo počasí.
Během dubna a května se velitelství Dobrovolníků pustilo do velkého plánování letní ofensivy. Alexejev prosazoval útok na Caricyn (dnes Volgograd), nakonec souhlasil s plány Děnikina - opětovnému získání Kubáně. Kubáň disponovala velkými lidskými a materiálními zdroji, také bylo třeba ji obsadit dříve, než to udělají Němci, kteří se v květnu blížili k Rostovu na Donu.

22. června 1918 Dobrovolníci vyrazili na cestu, již už jednou absolvovali. Byl zahájen Druhý kubáňský pochod. V létě Děnikinovi vojáci zaznamenali řadu vítězství, 3. srpna dobyli Jekatěrinodar a do začátku září jim patřila téměř celá Kubáň. Zároveň ovládli Stavropolskou a Černomořskou gubernii (kromě okolí Soči, jež získala menševistická Gruzie).
Po dohodě s donskými kozáky se znovu naplnily prořídlé řady Dobrovolnické armády, ale scházela munice. Jednání se zahraničními spojenci se vlekla, nabízela se možnost získat střelivo ze skladů na Ukrajině, jak navrhoval nový ataman Petr Krasnov. Děnikin však čerpat
z ukrajinských zdrojů odmítl. Na Ukrajině po uzavření Brestlitevského míru zavládla anarchie a kozácký hejtman Pavel (Pavlo) Skoropadskij spolupracoval s Němci. Děnikin to považoval za zradu Dohody, jeho odmítnutí si zase jako zradu vyložil Petr Krasnov. Osobní neshody mezi oběma veliteli však zatřásly se stabilitou celé armády.

Obrázek Obrázek
Pavlo Skoropadskij a Petr Krasnov

Po dlouhých jednáních Alexejev vyzískal od Francie deset miliónů rublů, ale na munici pro celou armádu to bylo stále málo. "Michail Vasiljevič pracoval od rána do večera, vyjednával se spojenci, vyžíval své autority a dobrého jména k získávání finančních prostředků pro svou milovanou armádu." vzpomínal později Anton Děkinin.
Do srpna, kdy Dobrovolníci získali Kubáň, žil Michail v Jekatěrinodaru, doprovázel ho jeho syn Nikolaj (od roku 1917 jeden z vojáků Dobrovolnické armády, účastník obou Kubáňských pochodů). Michailova manželka Anna s oběma dcerami zůstala v Novočerkassku, kde žily pod falešnými jmény. Přes varování lékařů Alexejev nepřestával dlouho pracovat, málo spal, vše obětoval své armádě. Po několika infarktech ho lékaři přemístili ho místní vojenské nemocnice.

Obrázek
Michailův syn Nikolaj
(jeho další osudy se mi bohužel nepodařilo vypátrat)


Ráno 25. září obdržel Děnikin telegram, aby se okamžitě dostavil do nemocnice, k večeru téhož dne Michail Alexejev zemřel. Příčinou smrti byl pravděpodobně další infarkt. Pohřeb proběhl o dva dny později, Alexejeva pohřbili se všemi vojenskými poctami do hrobky kubáňského kozáctva - Jekatěrinodarské vojenské katedrály. Počátkem roku 1920, kdy se Dobrovolníci stahovali z Kubáně, urnu s jeho prachem vyzvedla Anna Nikolajevna a převezla ji do Srbska. Dnes stojí na Novém hřbitově v Bělehradě malý památník. Pod sebou skrývá hrob muže, o němž Anton Děnikin napsal:"V době nepokojů a válek, kdy lidé měnili s nepochopitelnou lehkostí své postoje a zásady, on kráčel pevnou chůzí po přímé cestě. To jeho jméno bylo tou zástavou, která přitahovala lidi různých politických zásad, aby je sjednotila pod záštitu rozumu, cti a vlastenectví."

Obrázek
Plakát s Michailem Alexejevem
(vydaný po jeho smrti)


Po generálu Alexejevovi byla pojmenována řada větších či menších jednotek, na Donu byla založena i Alexejevská divize . Její vojáci, "Alexejevci", nosili modře lemované čepice a na náramenících měli modré květy s bílým lemováním a bílým písmenem A.

ZDROJE:
http://telegrafua.com
http://www.hrono.ru
http://www.peoples.ru
http://www.ru.wikipedia.org
http://www.tonnel.ru
http://www.tver-history.ru


Uvítám jakékoli upřesnění a opravu textu, dotazy, obrázky a tak podobně; doufám, že jsem přinesla nějaké nové informace a těším se na případnou diskusi.
Případné gramatické nedostatky se pokusím odstranit co nejdřív.

Závěrem bych chtěla poděkovat monsieur skeletovi, který do mě měsíc hučel, ať už něco konečně napíšu :-)
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17708
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

:lej:
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Tak tomu říkám skutečně intelektuální odpověď. :razz:
Teď ti jenom zbývá sepsat článek o tom GAZu.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Ljubov píše:Teď ti jenom zbývá sepsat článek o tom GAZu.
Sorry za OT, ale Skelet už článek o GAZu sepsal. Sice ne sem, ale sepsal. A dostal za něj vynadáno do bolševiků! :raf:
http://t613.blog.auto.cz/2008-10/sovets ... -gaz-6467/
Skelete, promiň, že jsem tě takhle naprášil. Snad si tě usmířím tím, že kóónečněé sbírám matroš o japonskejch ponorkách, jak jsi chtěl. Ale hned to nebude - jako obvykle mi to bobtná pod rukama. Asi do toho zamontuju i balóny Fu-go. :twisted:
Ještě jednou se omlouvám za off-topic, ale Skeleta jsem prostě nabonzovat musel. :oops:
さようなら。
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17708
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Destroymane, ty udavači :lol:
Ale tenhle článek je už i na palbě http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3396
Má popichovačka Ljubov myslí článek o GAZ Tiger, který mi jako jediný po úmrtí HDD zůstal :-x
A ukecat tebe i Ljubov mi dalo stejně roboty. Oba jste mezci tvrdohlaví :razz:
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Skelet - oni jsou to občas lenoši ale ve finále jejich práce jsou super.

Ljubov - skvělé počtení, snad už se dopracuji také něčeho přínosného než jen glosování diskusí a hloupými spory. Za ten poslední se budu stydět ještě na podzim. :oops: :oops: :oops:

Jenže problém je v tom, že mi to řečeno slovy kolegy Destroymana pod rukama dělá : "Hrnečku vař" tedy bobtná to jak fazula.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17708
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Pátrači těch dvou se musím zastat. O ni nejsou lenoši, lenoch jsem zde jenom já. Tito dva milí lidé byli pouze vyhoření ...
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Lenoši je pouhý eufemismus - tedy nijak je nechci rozčílit. Ono je to těžký. Ljubov je student a tedy ji pravidelně čeká utkání s pedagogickým sborem a Destroyman je vytížený muž.

Ale je dobře, že píšou. A dobře.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Pátrač píše:Ljubov - skvělé počtení
Děkuji! O Alexejevovi se mi psalo celkem dobře, ¾ všech bitev a událostí jsem popisovala už potřetí, takže nebyl problém. Ale možná už je to trochu nuda.
Pátrač píše:Snad už se dopracuji také něčeho přínosného než jen glosování diskusí a hloupými spory. Za ten poslední se budu stydět ještě na podzim.
To nemám obavy. Vždyť, jak koukám, máme tu nový článek o pravěkých fortifikacích. Ještě jsem ho nečetla, ale určitě to bude zase skvělé čtení.
BTW, o jaký spor jde? Jsem zase úplně mimo. :roll:
Pátrač píše:Ono je to těžký. Ljubov je student a tedy ji pravidelně čeká utkání s pedagogickým sborem
Všichni to maj těžký. Studium se sice pořádný zabíječ času, ale dá se přežít. Spíš mám teď více aktivit a pak mi nezbývá čas na články. A když už ten čas nějak nastřádám, tak se mi obvykle nechce nic psát. Zvlášť, když je venku tak pěkně. 8-)
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Ljubov, velice Ti děkuji za tyto články. Pomáhají mě mapovat bílá místa v historii.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Taky děkuju! Je to skvělá motivace pro další psaní. :wink:
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

Ljubov -chválit Tě by bylo nošením dříví do lesa, takže to dělat nebudu. Prostě a jednoduše děkuji. :)
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, vojáci, příběhy“