Lavr Kornilov

Britské, americké, ruské, japonské osobnosti a vojáci.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Lavr Kornilov

Příspěvek od Ljubov »

Lavr Georgijevič Kornilov
(1870 - 1918)

Obrázek

O prvních letech života generála Lavra Georgijeviče Kornilova se dodnes vedou spory. Téměř každý historik přišel se svou vlastní teorií, jak se vše odehrálo a odkud Lavrovi rodiče pocházeli. Shodují se pouze na datu narození, 30. srpnu roku 1870. Dvě nejčastěji uváděné verse zní takto: Podle té první se Lavr narodil ve městě Usť-Kamenogorsk (v dnešním SV Kazachstánu), jeho otcem byl Georgij Nikolajevič Kornilov, poručík 7. sibiřského kozáckého pluku, a matkou prostá Kazaška. Druhá verse uvádí, že Lavrovo rodné jméno znělo Lorja Gildinov (nebo také Dildinov) a jeho rodiče byli chudí Kalmyci. Lorjova matka se o syna nedokázala postarat a svěřila ho do péče svému bratru, kozáku Georgiji Kornilovovi, který ho přijal za svého syna.

Osobně mi přijde pravděpodobnější první možnost, již potvrzuje i Lavrova rodná sestra Anna, která se svých pamětech píše: "Bratr se narodil do rodiny Georgije Kornilova a Praskovji Iljiničny Chlynovské v Usť-Kamenogorsku roku 1870. Své asijské rysy získal po předcích z matčiny strany."

Pokud se budeme držet Anniných vzpomínek, roku 1872 se rodina Kornilovových přestěhovala z Usť-Kamenogorsku do nedalekého města Karkalinsk. Dům, který opuštěli, věnovali dívčímu gymnáziu.

Dětství malý Lavr prožíval v klidném městě daleko od zmatků, jež sužovaly vlastní Rusko. Důležitou roli v jeho raném životě hrálo náboženství. Dlouhé rodinné modlitby a předčítání z Bible formovaly chlapcovu osobnost. Později, když začal chodit do školy, byla náboženská výuka jeho nejoblíbenějším předmětem. Kromě Bible si Lavr rád listoval v časopise Niva, kde se pravidelně objevovaly obrázky z právě probíhajících bojů Michaila Skobeleva se středoasijskými chanáty. Zalíbily se mu natolik, že si přál také vstoupit do armády.

Roku 1882 Lavr dokončil studia na základní škole v Karkalinsku a týž rok se jeho rodina znovu přestěhovala do města Zajsan u hranic Kazachstánu s Čínou, kde jeho otec přijal místo tlumočníka u místní vojenské posádky. Blízkost vojáků v chlapci upevnila jeho lásku k armádě a ujistila ho ve volbě budoucího povolání.
V létě 1883 byl třináctiletý Lavr Kornilov přijat na I. Sibiřský kadetský sbor imperátora Alexandra I. sídlící v Omsku. Spolu s ním odešli do Omsku studovat i jeho dva bratři - Alexander a Jakov. Nejstarší Alexander byl po několika letech kvůli nevhodnému chování ze školy vyloučen, rodinu opustil, toulal se po světě a zemřel neznámo kde. Jakov byl dobrý student, ale v prosinci roku 1887 nečekaně zemřel na zápal plic.. Pohnutý osud stihl i další dva Lavrovy bratry. Druhorozený Andrej úspěšně absolvoval gymnázium, zemřel krátce po svém nástupu k jednotce v pětatřiceti letech. Další z bratrů, Avtonom, trpěl epilepsií, která mu zabránila se plně věnovat studiu, zemřel ve věku třiceti let. Nelehký život, jež stihl jejich matku Praskovju, se jí snažily ulehčit obě Lavrovy sestry - Anna a Věra.

Mladý Lavr se výborně učil, zkoušky zvládal na výbornou. Jediný problém pro něj představovala francouzština, s níž na škole setkal poprvé. Pracovitý chlapec se stal jedním z nejlepších studentů. Ředitel kadetského sboru, generál Porochovščikov, na něj vzpomínal takto: "Lavr byl velmi ohleduplný, skromný, pozorný a poslušný mladík. Ke starším se choval uctivě a vážil si svých profesorů."
Když po pěti letech Lavr školu opouštěl, odnesl si následující hodnocení: "Skromný, upřímný a pravdomluvný. Vždy tvrdě pracuje a pomáhá svým spolužákům."

Obrázek
Kadet Lavr Kornilov

Za své excelentní výsledky u zkoušek si Lavr mohl vybrat školu, na níž bude své vzdělání dále rozvíjet. Nadání pro matematiku jej nakonec přivedlo na Michajlovské dělostřelecké učiliště v Petrohradě, kam směřovali jen ti nejlepší studenti.
Podobných úspěchů jako jeho starší bratr dosáhl i nejmladší Petr, který úspěšně zakončil Kazaňské pěchotní junkerské učiliště a nastoupil do služby v Turkestánském vojenském okruhu.

Do Petrohradu devatenáctiletý Lavr dorazil 29. srpna 1889. Tento rok znamenal první zlom v jeho životě - definitivní odloučení od rodiny a možnost spolehnout se pouze na vlastní síly. Pro schopného Lavra to nepředstavovalo žádný velký problém. Studoval stále výborně, jenom jeho vztahy s ostatními studenty se zhoršily. S jedním se dokonce pustil do souboje, ale učitelé je včas od sebe odtrhli. Obvykle by následovalo vyloučení ze školy nebo tvrdý kázeňský trest, ale vzhledem k dobrým výsledkům byl Lavrovi jeho přestupek proti řádu odpuštěn.
Během studia se Lavr začal zajímat vedle matematiky a fyziky i o cizí jazyky. Naučil se plynně francouzsky, vylepšil znalosti kazaštiny (již částečně znal od matky) a pochytil základy mongolštiny.

4. srpna 1892 dokončil v hodnosti podporučíka poslední ročník a přemýšlel, jaké místo přijme. Možnost sloužit v petrohradské gardě sice skýtala možnost rychlého povyšování, ale připadala mu málo dobrodružná. Nakonec si vybral, stejně jako jeho bratr Petr, službu v Turkestánském vojenském okruhu, kde se proslavil generál Michail Skobelev, jehož obrázky se mu v dětství tolik líbily.
V září 1892 Lavr přijel do Taškentu, kde vstoupil do řad 5. baterie Turkestánské dělostřelecké brigády. Ve volném čase se věnoval literární činnosti, psal básně o zdejší krajině. Jenže i služba v domovině předků pro něj brzy přestala být zajímavá. Roku 1895 podal přihlášku na nejprestižnější ruskou vojenskou školu - Nikolajevskou akademii generálního štábu a na podzim složil přijímací test (ze všech přihlášených dokonce dosáhl nejlepšího výsledku).

V srpnu 1897 složil poslední zkoušky a v hodnosti kapitána z akademie odešel. Ještě během studií se na jednom večírku seznámil s dvaadvacetiletou důstojnickou dcerou Taisiou Vladimirovnou Markovinovou a roku 1896 se s ní oženil. V následujícím roce se jim narodila dcera Natalja, později pak dva synové Jurij a Dmitrij.
Stejně jako před pěti lety odmítl službu v hlavním městě a na radu své manželky (pro kterou byl Petrohrad nejnudnější město na světě) znovu zamířil do Turkestánského vojenského okruhu. V říjnu 1898 se rozjeli do Taškentu.

Obrázek
Taisia Vladimirovna a syn Jurij

SLUŽBA VE STŘEDNÍ ASII A INDII (1898 – 1904)

Od podzimu 1898 můžeme najít v Kornilovově životopise malou, ale mimořádně důležitou poznámku. Nevěnoval se pouze armádě, nýbrž i zpravodajské službě. Jeho hlavním úkolem bylo mapovat neklidnou hranici mezi Ruským impériem a Afghánistánem, konkrétně linii mezi městy Termez a Mazar-e-Šarif, a budovat síť agentů. V lednu 1899 se dvěma vojáky překročil řeku Amudarju, pronikl k pevnosti Dejdadi (jež sloužila jako hlavní opěrný bod Afghánců) a pořídil několik fotografií a mapek. Zorganizoval také řadu výzkumných expedic, během nichž prozkoumal oblast dnešního východního Turkmenistánu, pohraničí Afghánistánu a oblast Persie. Na svých cestách se dostal až na čínské území, do oblasti Kašgaru. Zde navázal kontakt s místními a zapojil je do své výzvědné sítě.

Produktem jeho snah ve Střední Asii byla kniha "Východní Turkestán a Kašgarsko" vydaná roku 1901, v níž zveřejnil doposud neznámé informace o této oblasti, popsal její geografii, obyvatelstvo a armádu. Jeho práce si získala velké uznání po celém světě, na jejich základech je postavena i britská "Vojenská zpráva o Kašgaru" z roku 1907.

Služba kapitána Kornilova nezůstala bez odměny, Lavr byl za své činy povýšen na podplukovníka a vyznamenán Řádem sv. Stanislava III. stupně a Řádem sv. Vladimira IV. stupně. V říjnu 1899 se vypravil do Ašchabadu, kde se plně zapojil do tzv. "Velké hry" mezi Velkou Británií a Ruskem. Díky ruské expansi v 19. století se hranice mezi oběma velmocemi dostaly až příliš blízko sebe. Každá strana vyslala do oblasti své špiony, diplomaty a kartografy a připravovala se na možný válečný konflikt.
Počátek 20. století Kornilov přivítal v Kašgaru, důležitém uzlu na Hedvábné stezce, kde mapoval vývoj čínské armády a její možnou spolupráci s Brity na úkor Ruska. Stále si zlepšoval své jazykové znalosti, doučil se anglicky, německy, persky a urdsky.

Od listopadu 1903 do června 1904 působil v Indii, aby mohl "řádně prostudovat jazyky a tradice národů severní Indie". Navštívil řadu indických měst - Bombaj, Dillí, Agri a Péšávar (dnes součást Pákistánu), kde podrobně sledoval britská koloniální vojska a jejich vazby s místními. Roku 1905 zaslal do Petrohradu výsledky své cesty, spisek dostal jméno "Zpráva o cestě do Indie".

RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA (1904 – 1905)

8. února 1904, kdy japonské námořnictvo zaútočilo na přístav Port Arthur, Lavr Kornilov pobýval v Péšávaru. O vyhlášení války se dočetl ze zpráv agentury Reuters. Okamžitě opustil Indii a zamířil do Petrohradu. Těsně po příjezdu vyrazil do sídla Generálního štábu a požádal jej, aby se směl připojit k vojákům bojujícím na Dálném východě. Generální štáb však pro něj měl jiné místo - úředníka ve správním sektoru města.
Nebyl by to však Lavr Kornilov, kdyby se vzdal po prvním odmítnutí. Žádal štáb tak dlouho, dokud si od něj v září 1904 nevymohl souhlas k odjezdu do centra bojů. Nejprve působil jako štábní důstojník 1. střelecké brigády, později byl jmenován jejím náčelníkem štábu.

Bojový křest Lavr prožil v bitvě pod Sandepu (známá je též jako bitva u Heikoutai), jež probíhala od 26. do 29. ledna 1905 asi 58 kilometrů jižně od Mukdenu. Po bitvě na řece Ša japonské i ruské jednotky postupovaly jižně směrem na Mukden, dokud je koncem ledna nezastavila krutá zima. Japonci i Rusové předpokládali, že v následujících dnech nedojde k žádné velké bitvě. Komu by se také v mrazivých podmínkách chtělo bojovat? Pouze generál Oskar Ferdinand Kazimirovič Grippenberg, který se před několika týdny chopil velení 2. ruské armády, zastával jiný názor: Rusové musí vzchopit a ukázat Japoncům zač je toho loket.
Plánování bitvy 2. února narušila zpráva o pádu Port Arthuru. Grippenberg si uvědomil, že 3. japonská armáda je nyní volná a pochoduje vstříc Mukdenu, aby se spojila s vojsky polního maršála Ōyama Iway. Bylo proto nutné zasáhnout dřív a Iwayovy vojáky odrazit zpět ke Koreji. Ke střetu došlo u vesnice Heikoutai. Špatné povětrností podmínky, sněhové bouře a dohady mezi Grippenbergem a velitelem armád Alexejem Kuropatkinem nakonec vedly k zastavení ruského útoku a ustálení pozic na původních souřadnicích.

O několik dní později, přesněji 20. února 1905, na sebe Lavr Kornilov upozornil znovu, když se se svoji 1. střeleckou brigádou zapojil do bitvy u Mukdenu, rozhodujícího střetnutí pozemní části války. Konflikt, v němž se stali nepříteli na život a na smrt Alexander Samsonov s Paulem von Rennenkampfem, se Japoncům nakonec zdařilo přinutit Rusy k ústupu, během této akce však ztratili na sedmdesát tisíc svých vojáků. Ruské ztráty činily asi 100 000 lidí.
Lavr se do dějin této bitvy zapsal v okrajovém střetu u vesnice Bazye 25. února. Generál Stollogub se nedokázal rychle zorientovat ve zmatečné situaci, většina pluků pod jeho vedením se obrátila na zběsilý útěk a dostala se do obklíčení. Kornilovovi se podařilo ubránit značné přesile a za podpory dělostřelectva vyvedl své muže na svobodu. Vojáci, jež ruské vedení prohlásilo za mrtvé, dokázali vyřešit zprvu bezvýchodnou situaci a probít se z obklíčení. Za projevené hrdinství a odvahu byl Lavr vyznamenán Řádem sv. Georgije IV stupně a zlatou šavlí s vyrytým nápisem "Za chrabrost".
V lednu 1906 se Lavr vrátil z Mandžuska do Petrohradu jako plukovník.

KORNILOV V ČÍNĚ (1907 – 1911)

Po příchodu do Petrohradu byl Lavr zaměstnán na hlavním ředitelství Generálního štábu, ale služba v hlavním městě jej brzy omrzela. Toužil po dobrodružství, které mu Petrohrad nemohl poskytnout. Když mu bylo roku 1907 nabídnuto místo vojenského atašé v Číně, neváhal ani minutu.
Na svých cestách po Číně a Vnitřním Mongolsku sbíral informace o životě a zvycích místních obyvatel, postupně se učil čínsky a zapojil se do diplomatické hry, jež se mezi soupeřícími velmocemi rozpoutala. V Číně se Lavr poprvé setkal s Carlem Gustafem Emilem Mannerheimem, který v zemi plnil stejné poslání, a seznámil se s mladým Čankajškem.
Zvláštní pozornost věnoval, jak bylo jeho zvykem, vojákům a organizaci armády. O čínských silách se vyjádřil takto: "Moderní čínská armáda se vyvíjí teprve krátce a vykazuje proto mnoho nedostatků. Pokud však vezmeme v úvahu samotný počet vojáků a téměř nevyčerpatelné zálohy, je nutné Čínu považovat za potencionálního nepřítele."

Roku 1910 byl Kornilov odvolán z Pekingu a vrátil se zpět do Petrohradu. Nepobyl tu ani pět měsíců a už znovu vyrazil na Dálný východ. Do roku 1911 procestoval západní Mongolsko, Kašgar a neklidné pomezí mezi Ruskem a Čínou.

2. února 1911 byl Lavr Kornilov pověřen vedením 8. Estlandského pěchotního pluku působícím ve Varšavském vojenském okruhu. 3. června přijal místo velitele 2. oddílu pohraniční stráže Zaamurského okruhu. V roce 1912 Lavr přesídlil do Vladivostoku, kde působil jako velitel brigády 9. Východosibiřské střelecké divize.

PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA

Až vyhlášení První světové války v roce 1914 přimělo nenapravitelného cestovatele, tuláka a dobrodruha Kornilova k trvalejšímu pobytu v evropském Rusku. 19. července byl jmenován velitelem 48. pěchotní divize, která se na frontu vydala v sestavě 8. armády Alexeje Brusilova. Brusilov si s Lavrem nikdy neporozuměl, jejich povahy byly natolik odlišné, že to nejspíš ani jinak dopadnout nemohlo. Ve svých pamětech Alexej Brusilov napsal: "Kornilov vždy mířil jen dopředu, čímž si rychle získal úctu a přízeň vojáků. Jeho muži ho milovali, zběsile se za ním vrhali do každé bitvy, jen aby jej mohli následovat. Kornilovova ohnivá povaha je natolik oslnila, že si neuvědomovali nebezpečí, které jim při těchto výpadech hrozilo."

2. srpna obdržela Brusilovova armáda příkaz k zahájení útoku směrem na město Lvov. Začala bitva o Halič. Vojáci 48. pěchotní divize nemohli chybět v první linii, kde se Kornilov seznámil s Antonem Děnikinem, který na něj vzpomínal takto: "Lavra Kornilova jsem poprvé uviděl koncem srpna během Haličské bitvy. Příliš často jsme se nevídali, délka fronty to neumožňovala, ale základní rysy jeho povahy jsem rozpoznal téměř okamžitě. Byl to mimořádně statečný člověk, jehož odvaha imponovala tisícovkám vojáků. Byl nesmírně populární, odhodlaný uspět. Dokázal vyplnit i ty nejobtížnější rozkazy a nejsložitější úkoly."
O odvaze Kornilovových vojáků svědčí i fakt, že si 48. pěchotní divize získala přezdívku "Ocelová".

"Jednu věc jsem nikdy nepochopil," vzpomínal po letech Alexej Brusilov. "Kornilov svou divizi nikdy nešetřil, ani vojáků nelitoval. A přesto mu jeho muži důvěřovali a šli by za ním i vstříc smrti. Pravda, Kornilov nelitoval ani sám sebe."

Počátkem listopadu 1914 zahájila ruská armáda Čenstochovsko-krakovskou operaci, od níž si velitel Jihozápadního frontu - Nikolaj Judovič Ivanov - sliboval rozhodující porážku nepřítele. Zavolal si Alexeje Brusilova, posadil ho k mapě fronty a ukázal mu, kudy má se svými vojáky postupovat. Navrhoval útok na město Żmigród (JZ Polsko) a následný průnik přes Dukelský průsmyk. Brusilov nakonec zvolil jinou trasu přes Lupkovský průsmyk. Generál dobře věděl, že je čeká nelehký úkol a posílil své vojáky několika armádními sbory.
Boje se navzdory hornatému terénu a špatnému počasí vyvíjely nadmíru skvěle: 19. listopadu byla dobyta Dukla, 23. listopadu Rusové překročili Lupkovský průsmyk a postupně sestupovali do Uherské nížiny. 8. armádní sbor obsadil Medzilaborce a 24. sbor získal Humenné.

V bojích v Karpatech se vyznamenal i Lavr Kornilov, v noci na 23. listopad zajal se svou Ocelovou divizí u vesnice Takošany na 1200 nepřátelských vojáků i s jejich velitelem, generálmajorem Wilhelmem Raftem. Když generál viděl, s jakou vervou se Rusové hrnou do útoku, nešťastně zavolal: "Ten Kornilov! To není člověk, ale živel!"
29. ledna 1915 Ocelová divize obsadila průsmyk Čeremša, kde zajala asi tři tisíce rakousko-uherských vojáků. Lavr Kornilov byl za projevené hrdinství 14. února povýšen na generálporučíka.

Do dubna 1915 Kornilovova divize ztratila přes polovinu svých mužů a podle rozkazu Alexeje Brusilova se stáhla z Karpat do nížiny, kde měla vyčkat, než se její stavy opět naplní. Pro Kornilova však bylo toto období nicnedělání příliš ponižující a vyrazil se zbytkem svých sil do útoku. V noci na 23. duben zaútočili na nepřátelskou divizi, ale byli téměř okamžitě obklíčeni. Kornilov své muže rozdělil, většině nařídil ustoupit do bezpečí a sám s vojáky Rymnikského pluku zůstal v zákopech.
Po čtyřech dnech Rakušané jeho odpor zlomili, v zákopech nalezli jen sedm živých vojáků a těžce raněného Kornilova. Generála odvezli do svého tábora, kde mu poskytli co nejlepší lékařskou péči. Když se Lavr probral z bezvědomí, nabídli mu svobodu a bezpečný návrat domů, pokud jim dá své slovo, že proti nim už podruhé nevytáhne. Kornilov odmítl.

29. června 1916 se Kornilovovi zdařilo ze zajetí uprchnout. Pomohl mu Čech František Mrňák, lékáreňský pomocník, který mu opatřil potřebné dokumenty, peníze na cestu a v rakouské uniformě ho vyvedl z tábora. Lavr slíbil, že mu po svém příjezdu do Ruska pošle peníze (údajně se domluvili na 20 000 korunách). Na Kornilova čekalo několik desítek kilometrů pochodu k rumunským hranicím, kde si za darované peníze koupil lístek na vlak do Ruska.
Po příjezdu do Petrohradu byl Lavr prohlášen národním hrdinou a vyznamenán Řádem sv. Georgije III. stupně. Jeho příběh se bleskově rozšířil po celém Rusku, Kornilov poskytoval rozhovory pro noviny a v každém větším městě byly vyvěšeny jeho portréty.

V září 1916 se Lavr opět vrátil na frontu a přijal místo velitele 25. armádního sboru.

RUSKO NA CESTĚ K REVOLUCI, ROK 1917

Únorová revoluci a pád Mikuláše II. byly pro Kornilova radostnou zprávou, kterou nadšeně oslavil. Po nástupu Prozatímní vlády prohlásil: "Je to konec starých časů! Na národ čeká nová éra, doba svobody!"

2. března 1917 byl generál Kornilov jmenován velitelem Petrohradského vojenského okruhu. O šest dní později, 8. března, podle příkazu ministra války Alexandra Gučkova, Lavr nařídil zatknout carskou rodinu (carevnu Alexandru Fjodorovnu s dětmi) a uvěznit ji v paláci v Carském Sele. Svržený car Mikuláš byl týž den uvězněn v sídle stavky v Mogilevu.
Gučkov Lavrovi nařídil udržet ve městě pořádek a zklidnit bouřící se davy, ale situace ve městě byla neudržitelná. Kornilov proto žádal Prozatímní vládu, aby mu umožnila nasadit armádu, ale Alexander Kerenskij nesouhlasil. 23. dubna se Kornilov své funkce vzdal, komentoval to slovy: "Nemohu být nedobrovolným svědkem ničení naší armády dělnickým výborem". Krátce poté Petrohrad opustil a zamířil na frontu, kde stavka plánovala novou, rozsáhlou letní ofensivu.

V květnu byl Kornilov pověřen vedením 8. armády (ve funkci vystřídal Alexeje Brusilova, jenž byl 22. května jmenován vrchním velitelem ruské armády) a začal s přípravami na ofensivu, která dnes nese jméno Alexandra Kerenského.

Útoku předcházela mohutná dělostřelecká příprava, 29. června byla ofensiva zahájena. 1. července 7. a 11. ruská armáda zahájily postup na město Lvov. Kerenskij zaslal týž den do sídla Prozatímní vlády telegram se slovy: "Dnešek je dnem velkého vítězství. Ruská armáda zaútočila s ohromnou chutí!"
Kerenského nadšení brzy opadlo. Úspěch Rusku přinesly jen první dny bojů. 2. července se vyznamenaly československé legie v bitvě u Zborova.
8. armáda Lavra Kornilova dostala za úkol prolomit linii mezi městy Halič a Stanislav (dnes Ivano-Frankovsk). Po dvanácti dnech bojů Rusové získali města Halič, Stanislav a Kaluš; zajali asi 7000 vojáků a ukořistili čtyřicet osm děl.

6. července podnikla vojska Centrálních mocností úspěšný protiútok a přinutili Rusy k ústupu.
Ruských jednotek se zmocnilo revoluční šílenství, zajímaly je pouze politické schůze a sjezdy výborů. Chuť bojovat zmizela a jejich morálka rychle klesala.
8. července byl Kornilov jmenován novým velitelem Jihozápadního frontu.

16. července se sešla stavka v Mogilevu. Alexej Brusilov na schůzi upozorňoval na nutnost navýšení disciplíny, jíž chtěl dosáhnout rázným zpřísněním trestů. Alexander Kerenskij po jeho proslovu poznamenal: "Pokud někdo nesouhlasí se současnými pravidly, měl by své místo opustit."
19. července Kornilov obdržel od Kerenského telegram, v němž mu předseda Prozatímní vlády nabídl místo vrchního velitele ruské armády. Lavr s nabídkou souhlasil, pokud mu Kerenskij zaručí, že se nebude míchat do jeho práce. Kerenskij se sice obával, aby Kornilovova nezávislost nevedla k pokusu o svržení Prozatímní vlády, ale potřeboval tvrdého velitele a odsouhlasil Lavrovy požadavky.
Jestli byly Kerenského obavy oprávněné, není dodnes jasné. Je pravděpodobné, že Kornilov o pádu Prozatímní vlády přemýšlel, ale žádnou aktivitu v tomto směru nevyvinul.

Obrázek
Kornilov mává davům
(Moskva, srpen 1917)


13. srpna Lavr dorazil do Moskvy na státní poradu Prozatímní vlády. Přítomné ministry upozornil na katastrofální situaci na frontě a poukázal na fakt, že většina opatření vlády přinesla více škody než užitku a přispěla k tomu, že Ruskem zmítá anarchie a jeho armáda je natolik otupěna propagandou, že není schopná konstruktivně vést válku. Kerenskému představil vlastní program, jak vojáky znovu nabudit. Jeho základní osnova vypadala následovně:

- hlavní autorita v armádě se vrátí zpět do rukou důstojníkům
- pravomoci politických výborů musí být značně omezeny
- bude znovuzaveden trest smrti pro zběhy a povstalce
- budou uvolněný peníze na posílení průmyslu a podporu výroby zbraní a jiné techniky
- Rusko bude pokračovat ve válce dokud nenastane mír

Alexander Kerenskij s těmito návrhy nesouhlasil a došlo ke sporu. Když se oba politici ani po dvou týdnech nedokázali na ničem domluvit, začínalo být jasné, že se na obzoru objevil vážný problém. Do historie vstoupil jako Kornilovova aféra (případně Kornilovova vzpoura, povstání, puč..).
Klíčovou roli v ní však nehrál Lavr Kornilov, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž bývalý vrchní prokurátor svatého synodu, Vladimir Lvov spolupracující s bolševickou rozvědkou.

Koncem července se v Petrohradě rozšířila fáma, že bolševici plánují na první zářijové dny převrat. Kerenskij se poradil s Kornilovem a 25. srpna vydal rozkaz, aby se 3. jezdecký sbor generálmajora Alexandra Krymova co nejrychleji přemístil do hlavního města. Vladimir Lvov Kerenskému namluvil, že Kornilov plánuje provést převrat a s pomocí Krymovových vojáků zavede v Rusku vojenskou diktaturu.

Obrázek
Alexander Kerenskij

Na základě těchto zfalšovaných informací dal Alexander Kerenskij odvolat Kornilova z postu vrchního velitele a nechal v novinách vytisknout článek o jeho domnělé velezradě. Když se tato informace donesla k Lavrovi, považoval to za zradu Prozatímní vlády a přednesl v rádiu projev, v němž vyzval všechny Rusy "aby zachránili svou umírající zemi".
Bolševická síť byla rychlejší, očerňovala Kornilova kde mohla a burcovala proti němu obyvatele Petrohradu. Za Kornilovem stálo jen několik tisícovek věrných vojáků, pro ostatní byl zrádcem, jehož je nutné potrestat.
Když do města dorazil Alexander Krymov, zjistil, že bolševici nikde a místo toho vypukl boj mezi Kornilovem a Kerenským. Byl z této zrady natolik zdrcen, že spáchal 31. srpna sebevraždu.

Alexander Kerenskij dobře věděl, že by případnou válku s Lavrem vyhrál, ale bylo by jistější, kdyby Kornilov skončil za mřížemi. 2. září poslal nového náčelníka štábu vrchního velitele, generála Michaila Alexejeva, aby Kornilovovi oznámil, že bude okamžitě zatčen. Alexejev, který skrytě stál na Lavrově straně, mu zajistil klidný převoz do věznice ve městě Bychov (Mogilevská gubernie, SV Běloruska). Za pár dní byl do Bychova umístěni i další "Kornilovci" - Anton Děnikin, Sergej Markov, Alexander Lukomskij a mnozí další.
Generál Ivan Romanovskij, další z bychovských vězňů poznamenal: "Mohou zastřelit Kornilova a nás poslat na nucené práce na Sibiř, ale tahle 'kornilovština' nezemře. Není to touha následovat Kornilova, nýbrž láska k vlasti a touha zachránit Rusko."

Ze svého vítězství nad Kornilovem se Kerenskij dlouho netěšil. Bolševici využili jejich sporů k upevnění své pozice a v říjnu 1917 provedli v Rusku další převrat. Výstřelem z Aurory byla zahájena tolik zpropagandizovaná VŘSR.
Po pádu Prozatímní vlády ztratilo obvinění vězňů v Bychovu na významu. Předseda vyšetřovací komise Šablovskij nechal 18. listopadu všechny propustit. Ve vazbě ponechal pouze pět hlavních organizátorů bojů - Lavra Kornilova, Antona Děnikina, Ivana Romanovského, Sergeje Markova a Alexandra Lukomského.

Obrázek
Sergej Markov

Obrázek Obrázek Obrázek
(zleva) Alexander Lukomskij, Anton Děnikin a Ivan Romanovskij

Pětici vězňů propustil druhý den nový vrchní velitel armád, Nikolaj Nikolajevič Duchonin. Když celoarmádní výbor 20. listopadu zjistil, že vězni se bez jeho souhlasu ocitli na svobodě, nechal Duchonina zatknout a týž den zavraždit. Vojáci SNK (Sovětu národních komisařů) propátrali Bychov i okolí, ale pětici nenašli. Generálové město dávno opustili a mířili k břehům Donu.

Obrázek
Nikolaj Duchonin

Za několik dní přicestovala do Novočerkassku zajímavá dvojice: polský obchodník ve vysokých botách a chudý rolník v dlouhém kabátě. Na první pohled by v nich nikdo nepoznal Antona Děnikina a Lavra Kornilova. Brzy se k nim připojili Michail Alexejev, Michail Rodzjanko, Alexej Kaledin a mnozí další odpůrci bolševismu. V Novočerkassku, Rostově na Donu a jiných městech jižního Ruska, které Alexejev povýšil na "centrum odboje" se začíná formovat Dobrovolnická armáda.

V OHNI OBČANSKÉ VÁLKY

27. prosince 1917 byl Kornilov jmenován velitelem Dobrovolnické armády, Alexej Kaledin byl pověřen formováním kozáckých jednotek na Donu a Vasilij Flug se pustil do sjednocování protibolševického odporu na Sibiři. Vše zaštiťoval Michail Alexejev, který zajišťoval finanční záležitosti a vyjednával se spojenci v zahraničí.

Obrázek Obrázek
Michail Alexejev a Alexej Kaledin

Realita generály brzy zklamala, nic se neodvíjelo podle jejich plánu. Kozáci se zdráhali vstoupit do Dobrovolnické armády, chtěli si v konfliktu zachovat neutralitu, důstojníci se všech stran země se jen obtížně měnili do rolí obyčejných vojáků. Ze severu postupovala vojska Vladimira Alexandroviče Antonova-Ovsejenka, vrchního velitele sovětských vojsk republik jižního Ruska. Kornilov s Děnikinem raději přemístili svůj hlavní štáb z Novočerkassku do Rostova na Donu.
Hrstka kozáků, která zůstala věrná idejím Dobrovolnické armády, byla nucena ustupovat. Jejich vůdci umírali jeden po druhém. Koncem ledna k Donu dorazili kozáci z fronty a zahájili jednání s bolševiky, jež vedlo ke zřízení Kozáckého vojensko-revolučního výboru v čele s Fjodorem Podtělkovem. Krátce nato, 29. ledna 1918, se zastřelil ataman donského kozáctva Alexej Kaledin.

Obrázek
Vladimir Alexandrovič Antonov-Ovsejenko

Tlak armád Antonova-Ovsejenka přiměl Lavra Kornilova k vyklizení pozic v Rostově a následnému přesunu do kubáňských stepí. Této operaci Dobrovolnické armády bylo dáno jméno Ledový pochod (můžeme se setkat i s názvem První kubáňský pochod, aby se akce odlišila od velkého pochodů Bílých na Sibiři)
Rozkaz, který Kornilov adresoval asi čtyřem tisícovkám bělogvardějců, byl stručný: "Neberte zajatce! Za tento čin rád přijmu odpovědnost před Bohem, i před ruským lidem."

Obrázek
Kornilov v lednu 1918

22. února 1918 Dobrovolnická armáda opustila Rostov a překročila Don. Po několika dnech pochodu se zastavila ve stanici Olginskaja, kde byla rozdělena do tří hlavních jednotek - Partizánského pluku, 1 .důstojnického pluku generála Markova a Kornilovského úderného pluku. Zde se k těmto plukům také připojily dvě jezdecké divize, jeden junkerský a jeden dělostřelecký prapor vyzbrojený deseti děly.
Vojska postupovala přes kozácké stanice Chomutovskaja a Kagalnickaja, překročila hranice Stavropolské gubernie ve vesnici Ležanka a ocitla se v prázdných stepích Kubáně.

Přírodní podmínky a rozmary počasí, jimž byli vojáci cestou vystaveni, popsal jeden z účastníků pochodu následovně: "Každou noc hustě pršelo, déšť neustával ani ráno. Bořili jsme se do bahna a louží, voda strhla železniční dráhu a cesty nebyly pod nánosem bahna ani vidět. Vše se ztrácelo v mléčně bílé mlze. Studená dešťová voda promáčela uniformy a studila jako led. Postupovali jsme velmi pomalu, třásli jsme se zimou. Kolem poledne se zvedl silný vítr a hnal nám kapky vody přímo do obličeje, bodaly nás jako malinké jehly. Počasí se měnilo rychle, vítr mnohokrát přinesl i sníh a začala sněhová vánice. Koně i lidé byli za pár vteřin pokryti krustou sněhových vloček a promrzli na kost. Otočit hlavu nebo zvednout nohu z třmenu bylo náhle tak složité.."
Unavení a promrzlí vojáci byli nuceni den co den bojovat s mnohonásobnou přesilou Rudých, jejichž počet neustále rostl. Bílých bylo čím dál tím méně, přesto neztráceli naději. Měli svého Kornilova a státní vlajku. Anton Děnikin později napsal:"Lavr Kornilov zosobňoval vše, co vojáci potřebovali: bojové plány, víru ve vítězství a naději za záchranu."

14. března vojáky Dobrovolnické armády stihla první velká rána, vojska Rudé armády obsadila město Jekatěrinodar (od roku 1920 nese název Krasnodar). Ztráta města přinutila Kornilova změnit plány, na jeho muže čekal nový úkol - získat Jekatěrinodar zpět. 20. března přešli přes řeku Kubáň ve stanici Jelizavetinskaja a zahájili útok na město, která bránila dvacetitisícová armáda Ivana Sorokina a Alexeje Avtonomova. Podle jednoho z vojáků vyráželi od bitvy, odkud nebylo návratu. Tuto myšlenku podpořil i samotný Kornilov, když těsně před začátkem pochodu na město prohlásil. "Pokud nám nebude souzeno zvítězit, ukažme, jak dovede umírat ruská armáda."

Když se asi dva tisíce vojáků Dobrovolnické armády dostaly na předměstí Jekatěrinodaru, přivítala je pětadvacetinásobná přesila. První útok na město skončil neúspěchem, ale Kornilov se nenechal odradit. Na 13. duben ráno stanovil nový útok. Děnikin vzpomínal, že jindy klidný Lavr je čím dál nervóznější a zasmušilejší. Nejspíše tušil, že to bude jeho poslední boj.

13. dubna 1918 ráno seděl Kornilov u stolu a vypracovával plán, když stěnu domu prorazil granát a jeho střepina mu prorazila spánek. Co se stalo poté, nám opět přiblíží Anton Děnikin: "Běžel jsem k němu, ležel nehybně na zemi. Naklonil jsem se k němu, abych zjistil, zda ještě dýchá. Jeho dech rychle slábl, byl stále tišší, až utichl docela. Přitiskl jsem tvář k studené ruce mrtvého. Smrt je nemilosrdná, vzala si k sobě našeho velitele v dobách nejtěžších."

Obrázek
Dům, v němž zemřel generál Kornilov

Děnikin se snažil před armádou utajit smrt hlavního velitele, aby nenarušil začínající bitvu, ale smutná zpráva se brzy rozšířila mezi všemi. Vojáci se nesnažili zadržet slzy. S Kornilovem ztratili vše, v co doufali. Najednou nebyla naděje ani víra.
Uniformu, kabát a papachu generála Kornilova rozřezali na malé proužky, aby každý voják dostal kousek na památku. Jeho tělo tajně pohřbili u vesničky Gnachbau (součást německé kolonie) asi padesát kilometrů od Jekatěrinodaru. Rozloučili se s ním salvou z nepřátelských děl a kvapně místo opustili. Kornilovův hrob neoznačovala žádná deska ani kříž, aby nebyl brzo objeven. Mapu se souřadnicemi hrobu vzali s sebou vojáci Kornilovova úderného pluku.

15. dubna do vesnice vstoupili Rudí, hrob objevili a mrtvolu vykopali. Servali z ní zbytky uniformy, tělo hodili na vozík, překryli plachtou a s plnou slávou jej odvezli do Jekatěrinodaru, kde ho celý den vláčeli za vozem. Zvláštní vyšetřovací komise rozhodla tělo odvést za město a spálit. Vojáci, kteří jej převáželi, ho svými šaškami a bajonety změnili k nepoznání. Poté jej obložili slámou a pod dohledem bolševické komise zapálili. Popel následně rozprášili po okolní krajině.

Taisie Vladimirovně, Kornilovově ženě, jeho smrt zcela podlomila zdraví. Zemřela 20. září 1918.
Kornilovova smrt znamenala i konec Prvního Kubáňského pochodu. Na návrh Antona Děnikina byl v prosinci 1918 zřízen speciální řád, jimž byli všichni účastníci vyznamenáni. Místo Lavra Kornilova ho převzala jeho dcera Natalja.
Vojáci, kteří pochod přežili, na něj po letech v emigraci vzpomínali jako na průvod hrdinů, kteří se nenechali odradit přesilou a následovali své ušlechtilé cíle. Ve vzpomínkách obyvatel Kubáně se odráží jako cesta zoufalců, kteří už nemají co ztratit.
Alexander Trušnovič ve svých pamětech napsal: "U vesnice Gnilovskaja jsme našli několik desítek umučených důstojníků Kornilovova pluku a zdravotních sestřiček. O kus dál bolševici pohřbili zaživa naši hlídku. Zabíjeli všechny bez rozdílu, neštítili se vraždit kněze, ženy a děti."
Je nutné dodat, že zvěrstev se nedopouštěli jenom Rudí, jak to může z knih pamětníků vyplynout. Ke krutostem Dobrovolnickou armádu nabádal sám Kornilov, když řekl: "Čím větší teror, tím větší bude naše vítězství!".

Obrázek
Znak 1. Kubáňského (Ledového) pochodu

Když Bílí v roce 1919 nakrátko získali Jekatěrinodar, zřídili v domě, kde Kornilov zemřel, malé muzeum. Na dohled od domu, na břehu řeky Kubáň, navršili symbolický hrob generála a jeho ženy a opatřili jej kamenným křížem. Roku 1920 město natrvalo připadlo Rudým, kteří muzeum i kříže zničili a dům nechali zbourat. Jméno Lavra Georgijeviče Kornilova však vymazat nedokázali.

Obrázek

ZDROJE:
http://www.peoples.ru
http://www.hrono.ru
http://www.ru.wikipedia.org
http://www.radiomayak.ru
http://denikiny.ru
http://xxl3.ru
http://russedina.ru/

Uvítám jakékoli upřesnění a opravu textu, dotazy, obrázky a tak podobně; doufám, že jsem přinesla nějaké nové informace a těším se na případnou diskusi.

Životopis Antona Děnikina se mi poněkud zatrhl, ale pracuji na důstojné náhradě.

Jinak, doufám, že jste si pěkně užili Vánoce a do nového roku vkročili co nejlépe :-)
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

S potěšením jsem si přečetl tuto zajímavou práci. Na Děnikina si rád počkám. Po pečlivém trojím prostudování jsem naznal, že nevím čím bych mohl přispět. :rotuj:

Jen bych uvedl, že jsem překvapen skutečnou příčinou smrti tohoto generála. Já si doposud myslel, že zemřel v emigraci.

Velmi dobrá práce. :up:

Ljubov skutečně se jmenoval LAVR? Nebo je to jiná podoba jména Lavrentij?
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 4/1/2010, 13:28, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Děkuji!
Děnikin se mi zasekl v únoru 1918, kdy se ruská armáda chystala na Ledový pochod. Přemýšlím nad tím, jak mám ten pochod znovu a jinak popsat, protože dávat tam to stejné je podle mě k ničemu. Zkusím o něm sehnat další info. Ale mám taky rozfrcaného Wrangela. Dneska mě ještě napadl Roman von Ungern Sternberg, který si svou předzívku "Šílený baron" nebo "Krvavý baron" skutečně zasloužil. No nápadů je hodně, ale realizace už je trochu krize.
Pátrač píše:Jen bych uvedl, že jsem překvapen skutečnou příčinou smrti tohoto generála. Já si doposud myslel, že zemřel v emigraci.
V emigraci zemřely pouze Lavrovy děti Natalja a Jurij. Prostřední Dmitrij zemřel jako dítě ještě v Rusku. Natalja zemřela roku 1983 v Bruselu a Jurij v USA někdy po roce 1980.. Tam jsem přesný rok neobjevila.
Pátrač píše:Ljubov skutečně se jmenoval LAVR? Nebo je to jiná podoba jeéna Lavrentij?
Ne, opravdu se jedná o dvě odlišná jména, i když uznávám, že Lavr vypadá na první pohled jako zkratka nebo zdrobnělina Lavrentije. Pokud provedeme menší exkursi do historie, zjistíme toto: Lavr (Лавр) je ruskou variantou latinského jména Laurus, což znamená "vavřín". Ženskou podobou tohoto jména je mnohem známější Laura.
Lavrentij (Лаврентий) pochází také z latiny, jeho původní podoba je Laurentius. Znamená to něco jako "muž z Laurenta". Laurentum byla vesnice v blízkosti Říma.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

lkala
praporčík
praporčík
Příspěvky: 306
Registrován: 26/8/2008, 12:52
Bydliště: Brno

Příspěvek od lkala »

Pěkný článek, děkuji

Chtěl bych se zeptat, jak hledí dnešní rusové na občanskou válku. Považují velitele bílých stále za kontrarevolucionáře, nebo se názory na ně mění?
Obrázek
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Děkuji, jsem velmi ráda.

S pohledem dnešních Rusů na bělogvardějce je to složité a názor se může u každého člověka lišit. Je jisté, že tento pohled se mění, pomalu a postupně, ale mění se. Lidi už nejsou vystavováni každodenní propagandě, která překroutila historii, aby se jim hodila do programu a představovala všechny Bílé jako monstra, nepřítele lidu, vlasti a nevím čeho všeho. Nicméně od pádu režimu neuplynula ještě tak dlouhá doba a řada Rusů, zejména těch starších, těmto informacím stále věří. Možná jim věří doopravdy, z vlastního přesvědčení, nebo si už zvykli, že tomu mají věřit a věří pořád. Hlavně bych řekla, že mají strach si myslet něco jiného, podpora Bílých sice trestná není, ale jeden nikdy neví. Po tolika letech kontroly osobního života a názorů je těžké nebýt podezíravý.

Potom je tu část lidí, a snad i většina, které je tento problém lhostejný. Nezajímají se o něj. Pro ně to bylo dávno a jejich dnešní život to neovlivní. Lepší práci mít nebudou, tak co by se pitvali v době před skoro sto lety. Ví, že umřelo mnoho lidí, rozmohla se chudoba, bída a hlad (i když v Rusku byly samozřejmě už předtím). Ale dopadlo to tak, jak to dopadlo. Nějak bylo, nějak bude. Naučili se přežít.

Nechci nikoho škatulkovat, ale drtivé většině mládeže jsou nějací bělogvardějci úplně ukradení. Představují jen pár nudných hodin ve škole. Musím bohužel přiznat, že jsem mluvila s lidmi, kteří nemají ani ponětí, o čem se mluví. Vážně. Na vlastní historii kašlou, raději jdou ven zakalit. Jestli tenhle postoj přetáhnout na své děti, tak potěš.

Další skupinou jsou příznivci krajní levice volající po obnovení bolševismu. Ty berou Bílý jako to nejhorší, skvrnu na oblečení, kterou je nutné odstranit. Hodně jim nahrává do karet myšlenka, že to byli Bílý, kteří tu válku začali. Pak stačí zmínit, kolik desetitisícovek lidí zemřelo, něco o mrtvých dětech, hladomoru, propadu ekonomiky a hned se najdou příznivci. A takových lidí není málo. Stačí mi pohled na demonstrace v Moskvě nebo i jiných městech, kde máchaj portréty Lenina a je mi zle.

No, uzavřu to lidmi, kteří stojí na jejich straně. Většina z nich to zdědila po rodině. Je fakt, že těm je jedno, co je za rok a stojí si za svým názorem. Nevím přesně, v jakém to bylo roce, ale teď v Rusku funguje klub vojenské historie zaměřený na Bílou armádu. Když si člověk vyrazí do města v jejich uniformě, není za to potrestán a pokud nenarazí na partu zatvrzelejch příznivců bolševismu, tak ho nikdo nezmlátí. Sice na něho budou většinou koukat jako na blba (taky jenom pro jistotou), ale může si dělat, co chce. Tito lidé obchází školy a společenská setkání, kde vypráví o své minulosti. Ve volném čase mapují hroby svých předků a sbírají peníze na rekonstrukci zvolených bitev. V Moskvě též postavili památník obětem bojů o město roku 1917 proti Rudým. Někoho určitě přesvědčili o svých názorech, ale velký úspěch nemají. Rusové mají strach, uvěřili by rádi, ale bojí se. Řekla bych, že bude trvat hodně dlouho, než sami nahlas řeknou, co si myslí. Jestli budou bílí generálové rehabilitováni a kdy to bude si netroufám odhadnout.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Exelentní. V textu je uveden pojem " šaška" Myslím, že se jedná o kozáckou šavli.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Je vidět, že jsi se nad tím asi nejednou zamyslela vidˇ, Ljubov.

Zamýšlet se na vlastními dějinami a srovnávat si je je složité a ne každý si to troufne. Ty máš evidentně odvahy dost. Rád bych věděl kam se řadíš Ty sebe samu, pokud to není příliš osobní.

Problém ruské splečnosti je v tom, že je příliš dlouho promasírovaná komunistickou interpretací dějin. Navíc postupným zničením bílých armád a vědomou likvidací všeho co na ně mělo vazbu mám obavu, že je i nouze ohledně legitimních historických zdrojů. To k nalezení správného místa těchto podle statečncý lidí a vlastnců v dějinach Ruska nepomůže.

A vzájemná krutost daná brutalitou občasnké války to ještě zhoršuje.

Pokud bys takovou práci vyvěsila na ruský historický web, co myslíš jaká by byla reakce? My na Palbě jsme překvapeni - tyto medajlony nám otevírají jiný svět, zapomenutý a zavalený hromadou nepravd a lží. Také inspirující- mě se lépe psalo o bitvě u Tanenbergu, když zde byl skvělý úvod o generálech Samsonovovi a Renenkampfovi. A práce o Brusilovovi mě dovedla k jeho nejslavnější operaci - bohužel jsem uvízl a dohledávám nějaké věci co jsem vypracoval dříve a někam jsem je zadrdal.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Mám spíš obavu, aby rehabilitace nebyla přehnaná, jak to mnohdy bývá sklon k "extrémnímu výkladu dějin". Viz. film o Kolčakovi "admirál". Naprostá většina bílých generálů neměla zrovna dvakrát sklony k demokratickému a humánnímu chování a těžko čekat, že by se Rusko pod jejich vládou vyhnulo autoritativní, nacionalistické a výbojné politice.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Cassius - k rehabilitaci asi nedojde. Jde spíše o to, aby přestali být viděni v horším světle než jejich rudé protějšky. V krutosti si nijak nezadali a vyvražďovali se navzájem se stejným zanícením.

Film Admirál je takový skoro jako by byl z produkce jiné zimě , té velké a oceánem.

Bílá generalita byla tvořená důstojníky carské amády. Pro ně příchod bolševiků znamnal ztrátu toho nejcenějšího co v životě měli - Boha a Cara. A poté co se provalila vražda carského páru i s dětmi, dostalo to ještě tvrdší parametr.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Ljubov - Opravdu moc pěkná práce, která mě seznámila s vojevůdcem, jehož jsem dosud vůbec neznal (když jsem v titulku spatřil jméno Kornilov tak jsem se původně domníval, že se jedná o stejnojmeného admirála padlého v krymské válce).

Měl bych jeden, možná poněkud nemístný, dotaz. Byl Lavr Kornilov jediný carský vysoký důstojník, který měl asijské předky? A nebyl to v jeho vojenské kariéře dost těžký handicap? Přeci jenom Rusové na Asiaty pohlíželi dost nevraživě a například Japonce rádi označovali za žluté opice, což bylo v té době ale běžné i u ostatních evropských národů.

Abych alespoň něčím obohatil tento skvělý článek tak přidávál Kornilovovu fotografii, jíž jsem našel ve své obsáhlé databázy dobových fotografií z rusko-japonské války. Měla by pocházet z roku 1904.

Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pátrač píše: Bílá generalita byla tvořená důstojníky carské amády. Pro ně příchod bolševiků znamnal ztrátu toho nejcenějšího co v životě měli - Boha a Cara. A poté co se provalila vražda carského páru i s dětmi, dostalo to ještě tvrdší parametr.
No za Boha a Cara bylo heslo platné pro rolníky, jež neměli většinou ani potuchy o nějakých bolševicích a maximálně přišli do styku s eserskou politikou. Ale u Ruské generality, už Bůh ani Car nehrál podstatnou roli, tím spíše je to vidět, že to byla samotná generalita, která se podílela na sesazení Cara a během občanské války také ta "monarchistická" část generality nepředstavovala většinu.
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Ljubov - Vďaka.
Meno Kornilov som už registroval predtým, ale Ty si z neho urobila, aspoň pre mňa, postavu a osud.

Dostojníci tvorili v predrevolučnom Rusku osobitnú kategóriu, s vlastnými pravidlami a morálkou.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

radecky píše: Exelentní. V textu je uveden pojem " šaška" Myslím, že se jedná o kozáckou šavli.
Děkuji! Šaška je jedním ze základních poznávacích znaků každého správného kozáka. Řadí se, jak správně říkáš, mezi šavle. Svůj původ má mezi národy Kavkazu, od nichž je převzali kozáci. Oproti šavli, kterou používá sportovní šerm, je mnohem více prohnutá a nemá záštitný oblouk. Zbraň je to krásná, ale schází mi na ní číška. Pocit, že nemám krytou ruku a část zápěstí, je (aspoň pro mě) docela nepříjemný. Vypadá asi takto:

Obrázek
Informaci, že Kornilovovo tělo vojáci dosekali šaškami, přinesla ve své zprávě Mimořádná komise pro vyšetřování zločinů bolševiků. Tato komise byla založena 31. prosince 1918 při hlavním velitelství Dobrovolnické armády. Je proto možné, že vojáci, kteří tělo odvezli za město, pocházeli z řad kozáků. Stoprocentní to není, je to spíše takový můj odhad.
Pátrač píše:Je vidět, že jsi se nad tím asi nejednou zamyslela viď, Ljubov.
No, upřímně ani moc ne. Nepotřebovalo to žádné velké přemýšlení, jenom jsem prostě psala podle toho, jak to vidím, co jsem slyšela, s kým jsem mluvila..
Pátrač píše:Zamýšlet se na vlastními dějinami a srovnávat si je je složité a ne každý si to troufne. Ty máš evidentně odvahy dost.
Nemyslím, že jsem odvážná. Vždyť vy takto probíráte české dějiny a řešíte je. Zajímá vás to. Je to pro mě fascinující čtení. Z takovýchto diskuzí získávám více informací než z učebnic nadupaných letopočty.
Mě zajímají nejvíc ruské dějiny, mám k nim blízko, tak nad nimi občas přemýšlím. Moje výsledky jsou pochopitelně zkreslené, někdo nezaujatý to bude určitě vidět jinak.
Pátrač píše:Rád bych věděl kam se řadíš Ty sebe samu, pokud to není příliš osobní.
Osobní to není, mám na věc tento názor: Neřadím se v podstatě nikam, na každém typu je něco pravdy. Musím uznat, že levicově zaměření lidé mají pravdu v tom, že, kdyby Bílí mlčeli a nějak se přes to přenesli, nebyla by válka. Na druhou stranu si nemyslím, že je správné je vykreslovat jako monstra. Byli to lidi. Dopouštěli se krutostí, ale ne více či méně než Rudí. Páchali stejné zlo, jenom ideologie byla jiná. Obyčejní Rusové trpěli od obou stran. Pokud chtějí vykreslovat Bílé jako monstra, ať to klidně dělají, ale pak je nutné označit za monstra oba tábory.
Tato problematika mi úplně lhostejná není, na tváři dnešního Ruska svůj podíl má. Třeba by Rusko po vítězství Bílých dopadlo jinak, možná ne.
Nevědět, o co ve válce šlo, také není dobré. Když nějaký Uganďan o ruské občanské válce nic netuší, dá se to celkem snadno pochopit. Ale když o ní nic neví Rusové, je to ostuda. Neznat vlastní historii považuji za výraz neúcty k zemi. Kdybych ji neznala, otec by se ke mě nejspíš přestal hlásit.

Když na ten svůj včerejší rozbor koukám zpětně, asi by zasloužil promazat. Zapomenout na lidi, kteří si vezmou z každé škatulky kousek, byla pořádná chyba.
Pátrač píše:Pokud bys takovou práci vyvěsila na ruský historický web, co myslíš jaká by byla reakce
Záleží na konkrétních jedincích. Zapřísáhlý komunista milující Lenina by nejspíš napsal, že Kornilov byl krvežíznivá bestie a nepřítel Ruska. Pro monarchisty by to byl hrdina a nejspíš by mi vynadali, že jsem ho popsala příliš krátce, nudně a málo hrdinně. Odhadnout to je složité. Žádná možnost se nedá vyloučit.
Pátrač píše:My na Palbě jsme překvapeni - tyto medajlony nám otevírají jiný svět, zapomenutý a zavalený hromadou nepravd a lží.
To je pochvala, kterou si nezasloužím. Myslím, že pokud někoho zajímá Lavr Kornilov, informace si najde i bez tohodle mého blábolu. Vyšla řada knih, historických webů je plno. O Rusku jich v Česku možná tolik není, ale článků o Kornilovovi v ruštině jsou tisíce.
Cassius Chaerea píše:Mám spíš obavu, aby rehabilitace nebyla přehnaná, jak to mnohdy bývá sklon k "extrémnímu výkladu dějin". Viz. film o Kolčakovi "admirál".
"Admirála" jsem viděla loni v létě. Je to otázka vkusu, ale mně se to moc nelíbilo. Bitevní scény, kostýmy, hudba byly skvělé. Dorazilo mě, že hlavní pozornost nevěnovali armádě, ale lovestory. Jsou lidi, kteří tohle od filmu chtějí, ale když jsem si vyslechla si popáté za sebou "Ach, Anno Vasiljevno!", přišlo mi to spíš jako laciná béčková romatnika za zlomkový rozpočet.
Je fajn, že skončily filmy o hrdinných Rudých a zlém carovi a začali se zabývat i druhou stranou. Bohužel teď máme totéž, jenom car je fantastický hrdina a Rudí jsou ukázkoví záporáci.

Máš naprostou pravdu v tom, že vytvářet z Bílých jakési polobohy je stejně špatné, jako z nich vytvářet lidožrouty. Extremismus je škodlivý z obou konců. Nikdo není černý nebo bílý. Reálný člověk je směsice.
Ale nemyslím si, že by rehabilitace bělogvardějců přinesla jejich změnu v hrdiny. Ruská vláda je v téhle věci hodně opatrná. Vyloučit se to nedá, ale moc tomu nevěřím.
jarl píše:Měl bych jeden, možná poněkud nemístný, dotaz. Byl Lavr Kornilov jediný carský vysoký důstojník, který měl asijské předky? A nebyl to v jeho vojenské kariéře dost těžký handicap?
Nemístný dotaz? Kdepak, je zcela na místě.
Abych se přiznala a nevymýšlela fíkoviny, znám jenom jednoho. Jmenoval se Michail Vasiljevič Chanžin a narodil se 17. října 1871 v Samarkandu. Roku 1919 byl povýšen na generála dělostřelectva. Čerkesů a Gruzínců bych pár našla, ale nevím, jestli je počítat mezi ty typické "Asiaty".
Jestli byli tito důstojníci s asijskými předky vystaveni nějakému tlaku nebo výsměchu bohužel netuším. Když jsem psala životopis Kornilova, žádnou podobnou zmínku jsem neobjevila. Pravda, on by jim nejspíš pořádně namlátil a bylo by po problému. Zkusím k tomu něco dohledat.

A děkuji za parádní foto!
Alchymista píše:Ljubov - Vďaka. Meno Kornilov som už registroval predtým, ale Ty si z neho urobila, aspoň pre mňa, postavu a osud.
Děkuji mockrát! Jsem nadšená, jaký ohlas Kornilov vyvolal a kolik názorů přinesl. Tato dikuse je pro mě velkým přínosem a všem proto velmi děkuji. :up:
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji za odpovědi. Měl bych ještě jeden dotaz. Myslíš si že pro carské důstojníky, kteří se dávali do řad bělogvardějských sil v době občanské váky už pojem car nic neznamenal?

A jinak - nádherná fotografie. Prostě super.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

V pohodě, jenom doufám, že jsem se vyjádřila jakž takž srozumitelně. Napadá mě spousta věcí, ale někdy jsem poněkud heslovitá a pak to nedává smysl.

Foto je to vážně nádherné, ale je pouze výstavní. Jako by naleštěné a vybroušené na nějakou přehlídku. Kdyby s tím kozák stínal hlavy, vypadala by jinak.

K bělogvardějcům: Neřekla bych, že pojem "car" pro vojáky neznamenal nic, ale že by byl nějakým trhákem, kvůli kterýmu by šli dobrovolně do války, si nemyslím. Představoval minulost. Vždyť řada pozdějších Bílých generálů byla pádem carství nadšena, kromě Kornilova i Děnikin, Brusilov (ten pravda nebyl oficiálně Bílý)
Znovunastolení carství nebylo jejich hlavní prioritou, rozhodující bylo svrhnout bolševiky. Právě odpor proti bolševismu sjednocoval. Děnikin to formuloval takto: "Bílí nebojovali a umírali pro vítězství jednoho nebo druhého režimu, ale za záchranu a spásu své země." Viděli v Rudých zlo, což možná umocnila vražda carské rodiny, a chtěli Rusko před nimi chránit. Že mu způsobili řadu problémů, zapříčinili smrt desítek tisíc lidé atd. je věc druhá.

Car lákal možná v prvních týdnech, kdy panovalo jakési nadšení a euforie. Ale postupem času bych řekla (nemusí to tak být doopravdy), že Bílým už bylo všechno jedno a bojovali tak nějak "o čest", nevím, jak to lépe říct. Myslím, že jim muselo být nejpozději toho roku 1920 jasné, že nemůžou vyhrát. Ale chtěli to dobojovat do konce. Neměli už co ztratit.
Monarchisty bychom v Bílé armádě určitě nějaké našli, ale většinu nepředstavovali.

Bylo by zajímavé použít cara jako ikonu tohoto boje. Možná by nalákali víc lidí na svou stranu. Chudí by na báťušku cara slyšeli. Rus zkrátka ikonu potřebuje. Jestli je to car, Putin nebo Stalin je jedno, ale potřebuje k někomu vzhlížet. Je to bohužel zase jenom kdyby..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Je třeba říci, že řada i vysokých carských důstojníků zůstala na straně "rudých". Příkladem je právě Alexej Alexejevič Brusilov. Pravděpodobně nejschopnější ruský vysoký velitel WW1. V roce 1920 se stal předsedou Zvláštního výboru při hlavním velitelství Rudé armády, kde pracovala velká skupina bývalých ruských generálů a důstojníků generálního štábu. Motivem jeho konání byla teze, že jako ruský vlastenec je jeho povinností zůstat ve vlasti a " s národem ".

Zdroj:- Ljubov
- Vlastní životopis Alexeje Alexejeviče Brusilova
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

A tak děkuji, myslím, že se v tom už orientuji a hlavně mám více jasno. pokud mě něco napadne, jsem zpět.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Brusilov byl z mé strany poněkud úlet, neměla jsem ho s Bílými vůbec spojovat, ale když už jsem si takto naběhla.. Zmínila jsem ho pro jeho postoj k carství. Dobře věděl, že se samoděržaví už dlouho neudrží a sympatizoval s plány Prozatímní vlády. Tento postoj zastávala většina důstojníků, kteří se později přidali k Bílým, měla jsem uvést někoho jiného, ale psala jsem rychleji než myslela.

Za tím, co jsem napsala do jeho životopisu, si stojím. Je pravda, že stál v čele Zvláštního výboru při vrchním velitelství Rudé armády, vedl i komisi pro výcvik jezdectva. Těch funkcí v RKKA zastával několik. Svolával důstojníky, donské kozáky i bývalé bělogvardějce do bolševického tábora. To všechno je pravda.

Přesto myslím, že Brusilov nebyl přesvědčený bolševik nebo že by nějak výrazně podporoval jejich ideje. Myšlenky, které Rudí prosazovali, se výrazně lišily od těch, který po svůj život zastával. Byl to vlastenec, ne politik. Domnívám se, že na jeho rozhodnutí připojit se na stranu Rudých v roce 1920 má vliv ztráta jediného syna, kterého roku 1919 pravděpodobně zastřelili vojáci Michaila Drozdovského. Brusilov chtěl vidět Rusko sjednocené a silné, jako bojující zemi, což mu bolševici ochotně naslibovali. Třeba si uvědomoval, že jednou, dříve nebo později, se stejně dostanou k moci a pokud je podpoří, má možnost si zachránit krk (naštěstí se nedožil čistek) a zachránit rodinu. Jeho snahy přitáhnout více lidí na mezi Rudé možná pramenily z nechuti prolévat krev vlastních lidí. Možná to tak není, jen mě to tak napadlo.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Myslím, že radikální přesvědčovací metody v stylu" kdo není s námi je proti nám" sehrávaly svoji roli na obou stranách. Příkladem lze uvést osud Radko Dimitrijeva ( původem bulhar, velitel 12.armády) a Nikolaje Vladimiroviče Ruzského, kteří po odmítnutí vstoupit do Rudé armády byli zastřeleni jako rukojmí.

Mnoho ruských bělogvardějců, důstojníků a jejich rodiných příslušníků našlo po prohrané občanské válce útočiště v nové Českoslovecké republice (zejména po roce 1920 ) . Stejně tak příslušníků střední vrstvy.
Jejich děti studovali české vysoké školy a mnozí z nich působili na vysokých školách jako profesoři. Známá je účást ruských, bývalých carských důstojníků v řadách meziválečné československé armády.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Z těch známějších jmen mě napadá ještě Paul von Rennenkampf, toho vojáci před smrtí podrobili i mučení. Nikolaje Ruzského a Radka Dmitrijeva zastřelili v Pjatigorsku, myslím, že dokonce ve stejný den. Na to se ještě podívám.

Z příbuzných Bílých generálů, které jsme tu rozebírali, našla v Praze asyl třeba druhá manželka Alexeje Brusilova. Naděžda Želichovská.
Tady jsem objevila docela zajímavou statistiku, která sice nezahrnuje jenom bývalé bělogvardějce, ale je poměrně působivá: "Ve školním roce 1922-1923 studovalo na československých vysokých školách 4464 ruských a 1990 ukrajinských exulantů. Jen do roku 1928 získalo u nás 300 ruských emigrantů titul MUDr., 170 titul JUDr., 92 titul PhDr., 70 titul RNDr., 23 titul MVDr. a 1391 titul inženýr. Dalších několik tisíc ruských emigrantů na československých vysokých školách ještě stále studovalo. Ve dvacátých letech a v první polovině třicátých let tvořili ruští a ukrajinští studenti 6-10 % celkového stavu posluchačů československých vysokých škol."
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, vojáci, příběhy“