Durruti, Buenaventura

Britské, americké, ruské, japonské osobnosti a vojáci.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Odpovědět
kovtun
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 22/8/2008, 20:22

Durruti, Buenaventura

Příspěvek od kovtun »

Buenaventura Durruti Dumange

(1896 – 1936)

Jak poznamenal John Hewetson v článku „War Commentary of Anarchism“ čtyři roky po skončení španělské občanské války, "měl pro revoluci ve Španělsku stejný význam jako Lenin a a Trocký pro revoluci v Rusku". Stal se vůdčí osobností anarchistické revoluce v Katalánsku a Aragonii.
Narodil 14. července 1896 v Leonu, hornaté oblasti v centru severního Španělska. Nebyla sice tolik chudá jako jih země, ale zaostávala za Katalánskem, které, stejně jako Andalusie, bylo baštou anarchismu. Buenaventura měl devět bratrů (jeden z nich byl zabit v říjnu 1934 během povstání v Asturii, další v boji proti fašistům před Madridem a ostatní bratři byli fašisty zavražděni). Jejich otec, člen socialistických odborů UGT, pracoval jako železniční dělník v přístavu ve městě Leon.
Černovlasý, hnědooký a podsaditý chlapec byl spíše tichý a hry na vojáky nijak nemiloval. Od svých čtrnácti let byl zaměstnán ve stejném železničním depu jako jeho otec. V roce 1917 se zapojil do stávky přístavních dělníků, která po zamítnutí požadavků odborářů přerostla ve stávku generální. 10. srpna vláda vyslala do oblasti armádu a odpor stávkujících rozdrtila během tří dnů brutálním násilím. Bylo zabito na 70 a zraněno nejméně 500 dělníků, více než 2000 účastníků stávky bylo uvězněno.
Durruti uprchnul do Francie a tak se vyhnul zatčení. To co prožil, mělo na mladého muže a jeho další životní cestu, zásadní vliv. V Paříži, kde dělal zámečníka v továrně Renault, vstoupil do exilové anarchokomunistické Konfederace národní práce (CNT). Mezi lety 1919 – 22 byl téměř každý známý anarchista či syndikalista v Leonu zavražděn zabijáky najatými zaměstnavateli, tzv. Pistoleros, mnozí pak byli po zatčení zastřeleni při fingovaném útěku. Tyto popravy řídil guvernér provincie Dato. Durruti, který v lednu 1919 přešel ilegálně na pokyn vedení CNT francouzsko-španělské hranice, založil v Barceloně s několika dalšími militanty skupinu Los Solidarios, která měla tomuto teroru čelit stejnými metodami. Aby získali peníze na nákup zbraní a vybušnin, zmocnili se vozu převážejícího peníze a přepadli banku v Gijonu. Společně s Franciscem Ascasem nastražili výbušninu, která zabila kardinála Soldevilla y Romero, úhlavního nepřítele anarchistů ze CNT.
Po nástupu diktatury Prima de Rivery zesílily represe natolik, že se rozhodli zemi opustit. Na hraničním přechodu s Francií však zabili několik četníků a hrozilo, že budou vydáni zpět do Španělska. Východiskem pro ně se stala cesta lodí do Argentiny. Ale i tam je dostihlo hlášení španělské policie o pohybu nebezpečných teroristů. Proto se oba přesunuli postupně do Chile, Uruguaye, Mexika a na Kubu. Tam Durruti prováděl agitaci mezi přístavními dělníky, stálá pozornost místních úřadů ho však přiměla, aby se společně s Ascasem vrátil do Francie. Oba muži se usadili se v Paříži, kterou zejména Durruti dobře znal. V malém knihkupectví, které si tam otevřel, se poprvé osobně setkal s Nestorem Machnem.
Když v roce 1924 do Francie zavítal na oficiální návštěvu španělský král Alfons XIII, pokusili se Durruti a Ascas na něho spáchat atentát. Při neúspěšné akci však byli dopadeni a uvězněni. Téměř rok, který oba strávili ve vazbě, jednaly francouzské úřady s argentinskou vládou o jejich vydání před tamní soud. Francouzští anarchisté spustili rozsáhlou kampaň, kterou docílili zamítnutí argentinské žádosti. 25. června byli oba propuštěni na svobodu s podmínkou, že do dvou týdnů opustí zemi. Postupně jim odmítly poskytnout azyl Belgie, Lucembursko i Německo. Pohybovali se proto po celé Francii a žili z podpory poskytované jim soudruhy z hnutí. Tento stav je trápil natolik, že se rozhodli vydat se do Lyonu, kde si našli práci. Policie je ale našla a za ilegální pobyt uvěznila, tentokrát na šest měsíců. Po propuštění v roce 1927 odjel Durruti do Berlína za německým anarchistou Augustem Souchym, aby mu tam pomohl získat pro oba azyl. Nakonec ho získali v Belgii. Během této doby stěhování z jedné země do druhé Durruti pokračoval ve své práci pro hnutí, zúčastnil se anarchistické činnosti a byl v kontaktu se svými soudruhy ze Španělska. Také sovětské úřady sledovaly Durrutiho vliv ve Španělsku a později jemu i Ascovi nabídly azyl v SSSR. Oba odmítali na takovou možnost byť jen pomyslet, protože Machno, a nejen on, je důrazně varovali před přijetím této „pohostinnosti“.
V červenci 1927 se ve Valencii sešli delegáti anarchistů z celého Španělska, aby zkoordinovali činnost různých skupin a vytvořili Iberskou anarchistickou federaci (FAI). Když roku 1931 padla monarchie, chvátal Durruti do Barcelony. Shromáždil kolem sebe všechny věrné idejím anarchismu a rozešel se s vedením CNT, representovaným Ángelem Pestańou, který otevřeně podporoval republiku a kandidoval za hnutí do cortesů. V červenci, během konání madridského kongresu CNT, který měl rozhodnout o další linii, vypukla stávka a následné nepokoje v Barceloně. Ty se rozšířily do Sevilly a dalších měst. Vláda k jejich potlačení vyslala armádu a krvavě je potlačila. Kongres se poté přiklonil k odmítavému postoji k republice, který prosazoval Durruti. Počet členů a vliv FAI a CNT prudce rostl na úkor socialisty řízených odborů UGC. Souviselo to hlavně se zhoršením životních podmínek dělníků, které již tak byly špatné ve srovnání s evropským průměrem. Nezaměstnanost stoupala a ti, kteří práci měli, nedostávali za ní zaplaceno. V lednu 1932 vypuklo povstání v celém Katalánsku, které však bylo armádou potlačeno a 110 předních činitelů hnutí, včetně Ascase a Durrutiho, bylo bez soudu deportováno na ostrov Rio del Oro. To vyvolalo po celé zemi takové pobouření, že vláda byla nucena po třech měsících všechny vězně propustit. Durruti se vrátil do Španělska 15. dubna. Aby se mohl postarat o ženu, která mu mezitím porodila syna, přijal práci v barcelonské textilní továrně. Zapojil se do činnosti odborového syndikátu dělníků textilního průmyslu a často mluvil na schůzích, kde prosazoval anarchistické ideje. Byl za to perzekuován policí a vězněn, naposlady v prosinci 1933.
Počátkem října 1934 se země ocitla v hluboké hospodářské krizi. Dělníci na venkově obrátili svoji nenávist tradičně především proti církvi, vypalovali kostely a kláštery, neušetřili ani biskupský palác a budovu církevní univerzity v Oviedu, lynčovali jeptišky a kněze. Vláda odpověděla nebývalými represemi, při kterých bylo zabito 1300 a raněno na 3000 lidí. Více něž 30 tisíc jich bylo uvrženo do žalářů. Durruti se stal svědkem nástupu monarchistických sil ultrapravicové Falangy, jejíž příslušníci začali terorizovat odboráře za bezmocného přihlížení či dokonce podpory vlády. Rozhodl se proto podpořit ve volbách 1936 Lidovou frontu a poté, co zvítězila, se zapojil do organizování násilí proti jejím skutečným i potencionálním odpůrcům. Tyto události urychlily vystoupení generálů proti republice.
V okamžiku frankistického povstání pobýval Durruti po operaci kýly v nemocnici. Tu ještě s nezhojenou ránou neprodleně opustil, aby již 19. července večer pomáhal stavět barikády. Následujícího dne se s puškou v ruce zúčastnil útoku na kasárna, při kterém padl jeho přítel, soudruh Ascaso. Do večera 20. července bylo město ovládnuto a po 36 hodinovém obléhání se vzdali i poslední povstalečtí ozbrojenci v hotelu Colon. Durruti poté vytvořil milici dobrovolníků ze CNT a FAI, a v čele asi 3000 milicionářů vytáhl na Zaragozu, ale v krvavé bitvě u Caspe 24. července "Durrutiho kolonu" špatně vyzbrojených mužů zastavila armáda.
Na území ovládaném CNT- AFI byl vyhlášen anarchický komunismus na libertinských zásadách. Veškerá půda, továrny i obchody přešly do společného užívání zaměstnaneckých syndikátů. Vytvořené přebytky věnovali členové syndikátů potřebám fronty, což posílilo budování milic. Přes Durrutiho odpor do nich vstoupilo velké množství žen, pro které tím vyvrcholila emancipace. Orgánem revoluční samosprávy se stala Rada obrany v čele s Joaquinem Ascasem, bratrem Durrutiho padlého soudruha. Jejími členy, volenými rolníky a anarchisty, se stali výhradně členové CNT- FAI. Ústřední vláda, katalánská vláda i komunisté hleděli se znepokojením na tento vývoj, nemohli však proti němu nic dělat.
Před závěrečným útokem na Zaragozu řekl sovětskému korespondentovi: „I kdyby nás měla přežít jen stovka, fašisty porazíme a vyhlásíme svobodný komunismus. Já první vstoupím do osvobozeného města. Nepodřídíme ho ani Madridu, ani Barceloně, ani cizí vládě. Ukážeme bolševikům, jak se dělá revoluce … ". V září Durruti v rozhovoru pro jeden kanadský list pronesl: „ Nepožadujeme medaile a generálské výložky, funkce ani ministrská křesla. Až zvítězíme, vrátíme se do továren a dílen, odkud jsme vzešli, a budeme se držet stranou od teplých místeček, za jejichž zrušení jsme dlouho bojovali. Skutečná armáda na obranu Španělska vzejde z továren, polí a dolů ... Hitler a Mussolini mají dnes mnohem větší strach z naší revoluce, než z celé ruské Rudé armády. Dáváme příklad německým a italským pracujícím, jak naložit s fašismem … neočekáváme pomoc pro naši libertinskou revoluci od žádné vlády na světě, ani od té naší.“ Sám však byl připraven přinést republice oběť nejvyšší.
V polovině listopadu vyrazil se čtyřmi tisíci milicionáři k fašisty tísněnému Madridu. Jejich příchod byl pro obránce města velikou morální vzpruhou, ale i faktickou posilou v zoufalé situaci. 20. listopadu, když vystupoval z auta, zasáhla ho do týla „zbloudilá“ kulka. Byl okamžitě mrtev. Oficiální verze hovořila sice o nehodě, ale verzí se objevilo více. Mezi nimi ta, která hovoří o atentátu zorganizovaném NKVD na příkaz Stalina. Jeho tělo bylo o dva dny později převezeno zpět do Barcelony, kde se s ním přišlo rozloučit statisícový dav s rudočernými prapory. Tento muž, označovaný svými odpůrci často za teroristu, vraha a banditu, byl pro tyto lidi, jak to za ně vyjádřila anarchistická básnířka Emma Goldman, "milovaným hrdinou, jedním z nás".

Obrázek


Zdroje:
Peter E. Newell: About Buenaventura Durruti
Anarchistická encyklopedie
Chuck Morse and Abel Paz - Durruti in Spanish revolution, 2006
Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, vojáci, příběhy“