Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 394.

Moderátoři: jarl, michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 394.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 394.
Zde viz náčrt

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Guadalcanal mapa 7. a 8. srpna 1942 /v tabulce jsou směry vylodění námořní pěchoty, Guadalcanal, Tulagi a Gavutu/, náčrt byl několikrát zvětšen. Na náčrtu jsou ještě pak další japonské zářijové i říjnové a i další útoky. Patrná jsou místa vylodění Japonců na východě, poloostrůvek Taivu. Dobře je vidět základní zubatý obrys obranného perimetru americké námořní pěchoty, vybudovávaný po osmém srpnu 1942, a neustále v čase vylepšovaný. Jsou tam i další důležitá, místa, města, osady a body, které jsou pak vzpomenuty v textu. Zubatým obranným perimetrem protéká do moře řeka Lunga a západně od ní, je vidět řeka Matanikau, s šipkou, kam námořní pěšáci prováděli útoky, aby rozbíjeli před svým obranným perimetrem japonská shromáždiště. Jeden z těchto útoků bude nyní popsán i s první bodákovou ztečí Japonců za bílého dne…

Rota Love, kterou vedl kapitán Spurlock, vyrazila k útoku z tábořiště, ke kterému se dostala večer 19. srpna 1942 v 21,00, a postupovala pak severním směrem k malé pobřežní vesničce Matanikau (zde viz náčrt

Obrázek

, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen. Po otevření mapy, je vidět i místo, kde nad řekou Lungou západně, je řeka Matanikau a směrem k moři i vesnička Matanikau. Patrná jsou i místa, která jsou pak v textu celého útoku, při výpadu k řece Matanikou. Jednalo se výpad, který byl první, ale určitě nebyl poslední, v celém tomto tažení.). Prakticky jen po pár stovkách metrů postupu, narazila rota Love na potíže v podobě neznámého a špatně prostupného terénu. O chvíli později narazila na Japonce. Vzápětí byli dva velitelé čet zabiti a několik mužů bylo zraněno palbou z automatických zbraní. Spurlock však nevelel zastavit, ale naopak postupovat a probíjet se k pobřeží.
Ve stejné době byla rota Baker, které velel kapitán Hawkins, blokována na východním břehu řeky Matanikau, přesnou japonskou kulometnou palbou a nemohla se ani hnout, a už vůbec ne překročit řečiště.
Třetí rota kapitána Hardyho ml., která se měla po svém vylodění přibližovat od západu, ve stejné době ještě nebyla na svém místě. A to v době, kdy průzkumníci roty Love, kapitána Spurlocka zastavili na pokraji džungle, která v těchto místech obepínala skupinu opuštěných chatrčí z palmového listí, a byla označena jako vesnice Matanikau. Zde byl předvoj Hardyho roty napaden japonskou střelbou a nemohl postupovat ani dopředu, ani do stran, a jen velice dobře Japoncům střelbu oplácel.
O chvíli později se Japonci přeskupili „k prvé bodákové zteči“, která zasáhla v Tichomoří americkou námořní pěchotu a byla uskutečněna „za denního světla“.
Ani ne „ za deset minut bylo po všem – pro Japonce“. Japonce zasáhlo 6 automatických Browningů, které kosilo útočníky zepředu i ze stran, několik málo Japonců, kteří se ke zteči nepřipojili, vypálilo pár ran, ale pak prchali, směrem k výběžku Cruz. Bylo napočítáno pětašedesát mrtvých nepřátel; námořní pěchota měla čtyři zabité a jedenáct raněných“.
V době řežby s Japonci na bodák, se Hardyho třetí rota Love vylodila z Higginsových člunů blízko vesnice Kokumbony, a to po poměrně dobrodružné plavbě, při které byla ostřelována, nejprve z japonské ponorky a poté hned, též nepřesnou střelbou, ze dvou japonských torpédoborců. Z těchto důvodů se rota kapitána Hardyho opozdila. Její vylodění však bylo úspěšné a rozprášení japonští obránci Kokumbony uprchli do džungle.
V stejné době kapitán Spurlock a jeho muži provedli obhlídku, sebrali zbraně, deníky a jiné dokumenty a odpluli lodí do Kukumi (na mapě KUKUM).
Fakt, že srážka s Japonci dopadla dobře, bylo plně zásluhou chladnokrevnosti, odhodlanosti a bdělosti kapitána Spurlocka a jeho mužů, a i když nemělo zcela vliv na celkový výsledek operace, přinesla i tato šarvátka pro námořní pěchotu mnohá poučení, poslechněme si, co z divizních zápisů o tom napsal pozdější, brigádní generál námořní pěchoty Samuel P. Griffith II, tehdy na Guadalcanalu major a podplukovník, na str. 82., cituji:

„Spojení jako obvykle selhalo. Znovu se ukázalo, že fonické radiopřístroje jsou za daných terénních podmínek naprosto bezcenné. Koordinace pohybu značně rozptýlených jednotek se hroutila. Spurlockův pochod jasně ukázal, kolik času a energie je v džungli zapotřebí k přemístění jednotky, i když není větší než rota. Dne 19. srpna to stálo čtyři vyčerpávající hodiny, než rota urazila necelou míli.“

Byl stejný den, 19. srpna 1942, kdy americký prezident Roosevelt (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, F_D_Roosevelt, foto je volně přístupné na několika webech.), telegrafoval Stalinovi do Moskvy: „Získali jsme, jak se domnívám, záchytný bod v jihozápadním Pacifiku a pro Japonce bude krajně obtížné nás z něho vypudit. Ztratili jsme tam značný počet lodí, ale výhoda, kterou jsme získali, za tuto oběť stála. Jsme odhodláni vyvíjet nadále na nepřítele silný tlak.“
Bylo nanejvýš pravděpodobné, hraničící s jistotou, že prezident Roosevelt tehdy nedostal a nemohl si přečíst hlášení admirála Ghromleyho ze 16. a17. srpna 1942, které zaslal tehdy Kingovi a admirálu Nimitzovi. V hlášeních ComSoPac upozorňoval své nadřízené, že „Japonci by mohli Guadalcanal dobýt zpět, jestliže tam nebude vysláno více podpůrných letadlových lodí a posil.“ Sám Ghromley (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.) později napsal, „že by byl, mírně řečeno, překvapen, kdyby byl četl opis prezidentova telegramu sovětskému maršálovi. V této době neměli ani Japonci, ani Američané v jižním Pacifiku dosti prostředků, aby mohli vyvíjet větší tlak, ale v Tokiu a Rabaulu už plánovači načrtli způsob, jak dupnout velmi zhurta a to co nejdříve Američanům na prsty.“

Příprava Japonců k útoku. Bitva na řece Ilu.
Japonské vrchní velitelství pozemního vojska dostalo dne 10. srpna 1942 zprávu, která potvrzovala dřívější zpravodajský odhad, „že americký výsadek na Šalamounových ostrovech je bezvýznamný´. Tato zpráva tvrdila, že invazi na Guadalcanal, Tulagi a Gavutu, vlastně provedl americký svazek „o několika tisících mužích, jejichž morálka je nízká a jejichž úkolem je pouze zničit letiště a vzdálit se“. Zajímavostí byl zpravodajský zdroj, který zprávu podával. Zdrojem zde tohoto chybné hodnocení zde byl „japonský vojenský přidělenec v Moskvě. Císařské námořnictvo nebylo už tedy samo, kdo balamutil pozemní vojsko.“

Ještě stejného 10. srpna 1942 odpoledne, se admirál Nagano (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, Osami Nagano, foto je volně na několika webech.) sešel s generálem Sugajamou (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_general Hajime Sugujama, foto je volně na několika webech.) a výsledkem jednání obou složek pobyla „Nová ústřední dohoda“, která vytyčovala pro obě složky, jak námořnictvo, tak pozemní vojsko, působení v budoucí operaci na Východní Nové Guineji a na Šalamounových ostrovech. Bojová operace měla být provedena „ve shodě se změněnou situací“. „Ústřední dohoda“ hlavně zdůrazňovala význam ustavičného tlaku na Port Moresby a „ukládala veliteli 17. pozemní armády generálu Hjukatakovi, aby okamžitě dobyl Tulagi a Guadalcanal s jednotkami, které mu budou ihned přiděleny“.
Odbor japonského pozemního vojska císařského vrchního velitelství Hjukatakovi okamžitě přidělil 35. pěší brigádu a dva zesílené pluky k válečnému stavu jeho 17. armády.
Měla to však „háček“, který znamenal, že podepsaný dokument, nijak zvlášť, nepomohl zlepšit situaci v generálově armádě.
Totiž jeden z nově přidělených pluků byl ještě na Filipínách, a na Paulusu byla i 35. brigáda. Jediný útvar, který byl nejblíže novému válčišti, byl 28. pěší pluk, kterému velel plukovník Kjanao Ičiki (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Japanese_Colonel_Ichiki, foto je volně přístupné na několika webech.), byl to pluk, který se měl vylodit a dobýt atoly Midway, ve stejnojmenné bitvě, a který byl v té době na Guamu a připravoval se k návratu do Japonska. Víme, že tehdy, v Bitvě u Midway, se k nějakému útoku na atoly, Ičikiho pluk vůbec nedostal.
Bylo 12. srpna 1942, když se zástupce náčelníka Generálního štábu pozemního vojska, generálporučík Motirake Tanabe, začal starat, aby velitel 17. pozemní armády, generál Hjakutake, dostal vše potřebné a věděl, co má vůbec dělat, a zaslal mu formou pokynu rozkaz v depeši, která zněla: „O rozsahu operací potřebných k opětnému dobytí strategických bodů na Šalamounových ostrovech rozhodne velitel pozemních vojsk na základě vlastního odhadu nepřátelské situace. Vrchní velitelství se domnívá, že bude možno uvažovat o použití 35. pěší brigády a aobského odřadu, bude-li toho situace vyžadovat.
Jelikož za nynějších okolností je především třeba přihlížet k taktické příležitosti, považuje se za vhodné, aby, bude-li to možné, byly tyto oblasti dobyty zpět neprodleně, za použití pouze Ičikiho odřadu a speciálního námořního výsadk
u (citace z překladu japonských dokumentů v tomto článku, byly převzaty ze Seventeenth Army Operations, přeloženo do češtiny - Operace sedmnácté armády, sv. I, OCMH, list 8-51. AC 34.) .“
Seznámení se s touto depeší je důležité pro další dění ze dvou důvodů:

1/ Je to proto, že i tento dokument svědčí o přílišné sebedůvěře, „jíž se oddávalo císařské Vrchní velitelství“.
2/ proto, „že je předobrazem politiky dílčích akcí, která se rozhodnou měrou podílela na sérii porážek“, které Japonci na Guadalcanalu utrpěli.


Zde je však také správné podotknout, že se našli i někteří členové císařského vrchního velitelství, kteří byli velmi ostře proti tomu, aby se nalodil pouze Ičikiho odřad a speciální námořní výsadek. Ze stejných historických pramenů, jako předtím, pak pochází příklad, že jedním z těchto důstojníků, který byl proti tomu, byl plukovník Susumu Nišjura, a zde jeho neúspěšná anabáze, která došla až k Tódžovi (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Tódžó, ministerský předseda, foto je volně na několika webech), tehdy nejen ministrovi války císařského Japonska, ale i ve funkci ministerského předsedy, za tím, aby tomu bylo jinak, a došlo k vyslání více jednotek. Cituji doslova z českého překladu:

„Někteří členové císařského vrchního velitelství byli ostře proti tomu, aby se nalodil pouze Ičikiho odřad a speciální námořní výsadek. Jedním z těchto důstojníků (bývalý Tódžův štábní tajemník, nyní šéf administrativního oddělení v odboru vojska císařského vrchního velitelství) byl plukovník Susumu Nišjura. Když o plánu uslyšel, připomněl, ´což už se tak často stalo´: V Nomanhanu, kde jsme bojovali proti Rusům, a později znovu a znovu v Číně jsme nasazovali síly, které na úkol nestačily.“

Plukovník Nišjura byl prý svou „snad předtuchu“ natolik znepokojen, že zavolal ministerského předsedu a zároveň tehdy i ministra obrany Tódža do jeho sídla tajným telefonem (který, tehdy jako jeho bývalý tajemník, stále znal). A vypověděl mu vše, co věděl: „Ale on (Tódžó) odpověděl, že nemůže nic dělat; generál Sugjama rozhodl, a on nebude zasahovat.“
Nišjura pak ještě, stále se nevzdávajíc, požádal o rozhovor svého šéfa. Také narazil. Śugujama jej mlčky vyslechl a poté řekl: „Rozkazy byly vydány. Nemohou být zrušeny.“
A tak se plukovník vrátil do své pracovny a později napsal tato slova: „Nic se už nedalo dělat. Nebylo by bývalo lepší několik dní počkat, shromáždit větší síly a neopakovat dřívější chyby? Přesto jsem jedině mohl doufat v úspěch plukovníka Ičikiho.“

Určitě moudrá slova, ale zařadí se do faktu, že „Po bitvě bývá každý generál“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 394.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 395.

A tak se musely japonské jednotky plukovníka Ičikiho, které byly určeny pro operaci „Ka“, tedy ke zničení amerických jednotek a „okamžitému zpětnému dobytí strategických bodů na Šalamounových souostroví“, nalodit na Guamu a okamžitě pak vypluly k Truku. A již o několik dní později, dostal velitel pluku, plukovník Ičiki, od štábního důstojníka, který speciálně přiletěl z velitelství generála Hjakutaka (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Hyakutake_Haruyoshi, velitel 17. armády, foto bylo několikrát zvětšeno, a je majetkem Encyklopedie) rozkaz, který zněl, cituji:

„Velitelství 17. armády, 13. srpna, 15.30, Rabaul.

a) Síla nepřítele, který se vylodil v oblasti Šalamounových ostrovů, stále ještě není známá, ale jak jsme očekávali, nevyvíjí tam činnost. Je jisté, že ještě dnes, 13. srpna, nepoužívá tamních letišť.
b) Pozemní vojsko bude spolupracovat s námořnictvem, rychle napadne a zničí nepřítele na Šalamounových ostrovech a znemožní mu ukončit jejich okupaci. Znovu dobude a udrží tato životně důležitá místa.
c) Ičikiho odřad bude spolupracovat s námořnictvem, rychle znovu dobude a udrží letiště na Guadalcanalu.
d) Nebude-li to možné, obsadí tento odřad část Guadalcanalu a vyčká příchodu jednotek v dalších sledech. K tomu účelu bude zorganizován předvoj o síle asi 900 mužů, naloděn na šest torpédoborců, které jsou nablízku, a bude postupovat přímou trasou ke Guadalcanalu.“

V dalším bylo určeno, aby japonský první sled vylodil své jednotky na výběžku Taivu, což je asi 22 leteckých mil východně od amerických stávajících pozic. Byl určen i den, 18. srpna 1942, ale i čas, krátce po půlnoci. K tomu, aby Japonci odvedli pozornost, měl se vylodit blízko od opuštěné osady Kokumbony, menší japonský námořní výsadek (jednalo se asi o 250 důstojníků a mužů). Zbývající oddíly z Ičikiho pluku, jednalo se téměř o 1 500 mužů, se měl také vylodit v Taivu (výběžek na západě ostrova) a to do konce týdne.
Při přípravě celého tohohle japonského „podniku“, začal protestovat admirál Mikava proti tomu, že do vyloďovací operace byla včleněna jednotka pozemního vojska, jednotka, které bylo předtím slíbeno, že se vrátí zpět domů. Vyslovil obavu, že takováhle změna rozkazu může ohrozit morálku těchto vojáků. Mikava (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je viceadmirál Mikava, foto je volně na několika webech) rovnou nabídl, že má v Rabaulu celkem tři výsadkové jednotky, které by mohly být ihned použity, a které, podle jeho názoru, jsou pro daný úkol mnohem vhodnější, než je útvar plukovníka Ičikiho. Jako další argument uvedl admirál Mikava fakt, že za celou oblast Tulagi-Guadalcanal odpovídá především námořnictvo. Jeho argumenty a náměty štábní důstojníci, včetně velitele, zamítli.
Velitelem přepravy předvoje Ičikiho odřadu byl velitel posilové jednotky, kontradmirál Raizo Tanaka. O admirálu Tanakovi se na obou válčících stranách hovořilo, že patří mezi nejlepší námořní důstojníky.
Později admirál Tanaka (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek_admiral Raizo_Tanaka, foto je volně na několika webech) o celém pochybném, „narychlo připraveném výsadku“, napsal, cituji: „Aniž se dbalo mého názoru…, byla mi tímto rozkazem uložena nejobtížnější válečná operace – vylodění na území obsazené nepřítelem, které mělo být provedeno smíšenými jednotkami, jež neměly možnost nácviku ani předběžného průzkumu… Ve vojenské strategii je někdy třeba dávat účinnosti přednost před opatrností. Avšak tento rozkaz byl naprosto nerozumný. Vše nasvědčovalo, že ve velitelství 8. flotily zřejmě vládl velký zmatek.“
Různé historické zdroje však říkají, že rozkaz, který Tanaka dostal, zas nebyl až tak nerozumný. Stejně nerozumný prý by nebyl ani rozkaz, který dostal plukovník Ičiki v Truku. Co však bylo nerozumné, byl fakt, a to se shodlo mnoho historiků, že „Ičikiho rozkazy byly založeny na velmi útržkovitých a zcela nespolehlivých informacích (Po kolikáté jsou již takové věty - o spíše dezinformacích, psány?). Ičikimu bylo doslova řečeno, že na předmostí v Guadalcanalu, v džungli, je přibližně 2 000 Američanů, že jejich morálka je nízká, a že někteří dokonce prchají z Guadalcanalu na Tulagi a že všichni by velmi rádi unikli z ostrova kontrolovaného japonskými námořními leteckými silami.“ Ach ta vrozená japonská domýšlivost.
Japonský plukovník Kjanao Ičiki, velitel 28. pěšího pluku, v této době v 17. armádě, byl znám, jako důstojník s výborným služebním záznamem. V japonské armádě se o něm říkalo, že je statečný a odvážný voják, a byl prý znám, jako dobrý znalec pěchotní taktiky. V Číně velel několik let praporu a zde získával své bojové zkušenosti.
No, ale další jednání po obdržení rozkazu od 17. Armády, tak nějak, o takových kvalitách nesvědčí. Plukovník Ičiki prý tehdy zhodnotil informace, které dostal v Truku, a vůbec jej „nerozhodilo“, že nemá žádné přesnější zprávy z průzkumu, že má jen samé asi. Dospěl proto k závěru, že mu jeden z jeho praporů bude na celý úkol stačit, a že ani nebude potřebovat čekat na zbytek svého pluku. Tenhle závěr svědčí o tom, že plukovník Ičiki věnoval jen velmi malou pozornost instrukci, kterou zaslal velitel 17. armády, generál Hjakutake. Pokud by byl plukovník Ičiki více obezřetný a nejednal s takovým živelným spěchem, nestaly by se mu následné události osudnými.

Bylo 18. srpna 1942, a to jen několik minut před půlnocí, když naslouchací hlídky námořní pěchoty, rozeznaly v hluku příboje jiné zvuky. Poznaly hluk, který jasně říkal, že je způsoben loděmi, které plují velkou rychlostí, a to těsně u břehu Bylo přibližně okolo třetí hodiny ranní, když byl zase znovu hlášen již jen hluk příboje.
Když se ráno rozednilo (19. srpna) začaly všude kolovat pověsti, že v noci určitě muselo dojít někde na východě k vylodění… Velitel G-3, operační sekce divize, plukovník Gerald C. Thomas, začal okamžitě se svými podřízenými zkoumat, oč šlo. První co udělal, bylo, že začal rozmlouvat s bývalým koloniálním úředníkem a několikrát řečeným Martinem Clemensem. Pak mu nařídil, neboť se Clemens (zde viz o něm více:
https://en.wikipedia.org/wiki/Martin_Clemens
, zde je pak foto

Obrázek

, na kterém je Waren_Frederick_Martin_Clemens, se svými domorodými skauty, foto bylo mnohokrát zmenšeno, a původně je majetkem Wikipedie), s deseti svými pozorovateli přidal k námořní pěchotě, aby podpraporčík Vouza (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je domorodý Jacob Vouza, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde několikrát zvětšeno.) obešel s domorodou hlídkou pozice námořní pěchoty, a to od východu až k západu. Ještě než Vouza vyrazil se svou průzkumnou hlídkou, kapitán Charles Brush, doprovázen desátníkem Danielem Pulem a třemi dalšími domorodými policisty, překročil řeku Ilu v čele velmi silné bojové hlídky z roty Able, 1. pluku námořní pěchoty a zamířil po stezce zřízené místní správou na východ. Již okolo poledne byl Brush se svými muži u výběžku Koli. Tam již jeho přední hlídka hlásila, že nějaká skupinka Japonců postupuje kokosovým hájem směrem k nim mezi stezkou a pobřežím. Brush zareagoval se svými muži okamžitě a nechal je rozvinout do bojové sestavy. Zakázal nejprve střílet, dokud si Japs nevlezou do pasti. A pak se svými muži udeřili přesnou střelbou.
V době kdy hlavní část hlídky znemožňovala Japoncům pohyb, jeho výkonný důstojník, kterým byl Joseph Jachym, postoupil s jedním družstvem doprava a tak zaujal postavení poněkud vlevo, což už bylo vlastně v japonském týlu. „Japonci se ocitli pod soustředěnou palbou automatických zbraní a ze 34 unikli tři. Námořní pěchota ztratila šest mužů“.
Následně pak kapitán Brush rozestavil hlídky směrem na východ a na jih, spojil se rádiem s velitelstvím pluku a osobně prohledal mrtvé Japonce. Zvláštní pro něho bylo, že Japonci měli na přilbách hvězdy císařské armády a ne chryzantémy námořnictva. Všichni čtyři důstojníci s meči a polními dalekohledy, měly dokonale vyleštěné boty, vyžehlené stejnokroje, s pestrými řadami vyznamenání. Kapitán Brush sebral důstojníkům mapníky a již brzy po poledni se vrátil na velitelství se všemi cennými dokumenty. Okamžitě všechny mapy a dokumenty tehdy odevzdal kapitánu „Pappy“ Moranovi, „který tvořil jednočlennou japonsky mluvící sekci divizní zpravodajské služby“.
Dokumenty byly okamžitě prozkoumány a Moran dospěl k názoru, že by se měla „námořní pěchota připravit na značné obtíže; ukořistěné mapy podávaly překvapivě přesný obraz rozmístění dělostřelectva v okolí letiště.(Jak se nepřítel tyto informace opatřil, prý zůstávalo, po nějakou dobu tajemstvím; ´teprve později se přišlo na to, že japonská pozorovatelna na Travnatém pahorku odesílala denně hlášení o činnosti kolem letiště. Letecké fotografie z malé výšky poskytly doplňující podrobnosti; z lodí totiž nebyly vyloženy /pro americkou námořní pěchotu/ maskovací materiály.)´“.
Pro brigádního generála Vandegrifta (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je divizní velitelství, ve kterém sedí generál Vandegrift, Guadalcanal 1942, foto je majetkem US NAVY a bylo zde zvětšeno.) právě tehdy začalo období, kdy byl postaven před svá první samostatná rozhodnutí, která záležela výhradně na něm. A právě deníky, které tehdy přinesl kapitán Brush, prozrazovaly, že japonské síly na východě, jsou složeny jen z části plukovního odřadu císařské (pozemní) armády, který vyplul z Guamu (kde je zbytek Japonců, a jaké jsou počty vojáků, jaká je jejich výzbroj, jaká mají postavení a záměry? Tak to se mohl Vandegrift jen domýšlet….). Vandegrift tehdy uvažoval o možnosti vyslat jeden prapor na východ, ale „právem ji zavrhl. Bez zálohy by byl úplně ochromen, kdyby byl napaden současně z jednoho či z obou boků a od moře. Zbývalo jen posílit obranná zařízení a hlídky, a především být neustále ve střehu“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 394.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 396.

A pro případnou obranu pak nechal udělat další rozhodnutí, jako byla příprava tanků, které mohly vyrazit do všech potřebných míst. Všechna 37mm děla obdržela mimořádné příděly protipěchotního tříštivého střeliva (A my si o chvíli řekneme, jak účinné toto střelivo, proti na zteč jdoucím Japoncům, bylo.). Naplněny byly stovky japonských rýžových pytlů pískem, a podél stanoviště u řeky Ilu (Tenaru) byl také natažen drát z plantážních plotů, který byl maskován zeminou a dostupnou vegetací z místa (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je jeden z druhů prostředků použitých v improvizované obraně, před námořní pěchotou na Guadalcanalu, v konci srpna 1942, foto je volně na několika webech.). Do obrany se také zapojili i předsunutí pozorovatelé z del Vallova 11. pluku, a to na říční linii. Několikrát byly vyzkoušeny drátové i bezdrátové spoje k oddílu 75 horských houfnic, a také ke krátkohlavňovým stopětkám, které byly usazeny na východním břehu a také na písčinách u ústí řeky.
Ve stejné době příprav se dostavila, a to dne 20. srpna odpoledne, důležitá pomoc. Doprovodná letadlová loď USS Long Island, která byla nedávno přidělená z USS Mormacmail, doplula na jihovýchod od San Cristobalu „a z její paluby vzlétl první letoun letky 232 majora Richarda C. Mangruma. Po dvanácti Mangrunových střemhlavých bombardérech SBD 2 Dauntless (zde viz ilustračně foto


Obrázek

, pod kterým byl popisek_Douglas_SBD_2_Dauntless, dál pak přeloženo volně - z letadlové lodi USS Enterprise v říjnu 1941, foto je volně přístupné na několika webech, bylo zde několikrát zmenšeno.) vzlétlo pak 19 bachratých Grummanových stíhaček Wildcat F4F-4 (zde viz ilustračně foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek – Grumman_F4F_4_Wildcat, foto je majetkem archivu US Navy, pro Palbu byla upravena velikost fota. Foto bylo na několika webech.) letky 232, které velel kapitán John L. Smith. K dalšímu pak píše přímo ten, který tam tehdy byl ve svém II. vydání - Battle for Guadalcanal – Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith, vydaného nakladatelstvím University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, přeložil Robert Müller, nakladatelství Paseka 2001, Hoyt, Edwin P., Guadalcanal, Rozhodující bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001, ale i další uvedení v Použité podklady - o příletech prvých letadel, cituji zde z Griffitha, ze str. 88.: „O hodinu později, za nachového soumraku, Mangrum objevil přistávací plochu, jednou ji přelétl a pak přistál za pomoci majora Charlese H. (´Fogg´), Hayese, bývalého ´přistávacího´ důstojníka na letadlové lodi. Za několik okamžiků po Mangrumově přistání dosedaly na přistávací plochu Dauntlessy a Wildcaty a nemotorně pojížděly na přilehlá stanoviště. Stovky důstojníků a mužů v zablácených kombinézách vítaly první sled MAG 23 (letecké skupiny námořní pěchoty).“
Pro ty, kteří přiletěli, nebyl žádný čas na aklimatizaci, stejně jako na prohlubující se výcvik. Již další den, tedy 21. srpna 1942, vzlétly Wildcaty F4F-4 k svým prvním průzkumným letům nad ostrovem, když dokonce dostaly úkol, aby ostřelovaly případné nepřátelské pozemní cíle. Sotva však vzlétl čtyřčlenný roj, pod velením kapitána Johna L. Smithe, dostaly se do vzdušné bitvy se šesticí japonských Zer. „Výsledkem souboje byl jeden sestřelený Japonec a dvě poškozené americké stíhačky. Smith sestřelil Zero i následujícího dne, ztráty ‚Bastard Air Force‘ (jak se skupina sama nazvala), však také narůstaly. O deset dní později bylo z devatenácti Wildcatů schopných boje pět (historickým podkladem pro tuto poznámku byl – Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007)“.

Tehdy, po příletu letadel, jeden z diváků, snad až příliš rozjařený, začal skákat, tleskat a křičet: „Teď ať si srabové přijdou!“
A Japonci už skutečně, a to již jen za několik hodin, začali přicházet!

Bitva na řece Ilu.
Bylo krátce po půlnoci, tedy již 21. srpna 1942, když naslouchači na svých stanovištích, umístěných uprostřed kokosového háje, a to na východním břehu řeky Ilu (když většina námořních pěšáků stejně říkala té řece, Tenaru, která je jen kousek odtud.), začali hlásit ´kovové zvuky´, nějaké šeptání a další jiný zlověstný šramot. V té době přicházejících hlášení, dal podplukovník Edwin A. Pollock (více viz zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Edwin_A._Pollock
a zde je ještě foto

Obrázek

, na kterém je, na Guadalcanalu podplukovník, pozdější generál Pollock, foto je majetkem Wikipedie, zde bylo několikrát zmenšeno) rozkaz, aby ustoupil jeho 2. prapor z prvního pluku, do bezpečí. Okolo obránců bylo náhle tíživé až zlověstné ticho, „zdůrazňované občasným zašuměním palmových listů, které obklopovalo říční břehy; na písčiny u ústí šplouchaly jednotvárné vlnky teplého moře“. Tedy jinak by to byla taková idylka, pokud by za několik desítek minut, nenastalo něco strašného!
Ve 2 hodiny 40 minut v noci Japonci na námořní pěchotu udeřili. Většina historických spisovatelů, kteří popisovali samotné útoky Ičikiho odřadu, začíná stejně. Nejprve japonské kulomety a lehké automatické zbraně „zanotovaly“ (zde je to o popisu až lyrickém, a to od majora, podplukovníka a pozdějšího brigádního generála Griffitha v.v. ) „své kvílivé melodie a v příznačném zeleném svitu osvětlovacích raket se objevily husté šiky Japonců pospíchajících mělčinou“. A po osvětlení od raket, jako na povel, začala přímá palba amerických 37 mm děl, která zasypala řady útočníků tříštivými granáty. V tu dobu útočící Japonci křičeli své Banzai (zde je v poznámce (3) napsána pro mnohé již známá poznámka: „Banzai znamená v japonštině deset tisíc let. Používá se ve významu ´ať žije´, ´sláva´, ´hurá´apod. Zteč Banzai´´ se za druhé světové války nazývala sebevražedná zteč, za níž útočící japonští vojáci volali ´banzai´ - vysvětlení zde podával překladatel), které se náhle změnilo ve výkřiky bolesti; několik málo Japonců, kteří přežili tuto smrtonosnou palbu, lezlo přes zmrzačené trupy mrtvých a umírajících kamarádů na východní břeh“.

Takto naživo je vylíčený, „ první pokus plukovníka Ičikiho odřadu, který ztroskotal"; jenomže Ičiki zreorganizoval zbytky živých a schopných pohybu a, „pokusil se o štěstí znovu“.
Nově organizovaný útok Ičikiho útočných oddílů začínal trochu jinak. Nejprve nechal zjištěná stanoviště americké námořní pěchoty „pokropit“ dělostřeleckou a minometnou palbou. Zároveň vyslal zesílenou rotu svých „úderníků“ mořským příbojem k „písečnému ústí, aby odtud zaútočila na bodáky“. Bylo 5 hodin ráno, když tito Japonci narazili na lehce zadrátovaná „Pollockova pobřežní postavení“. Útočící Japonci pak klopýtali přes natažený dráty a od „mariňáků“, na ně, z boku, stříleli kulomety, které byly umístěny na západním břehu řeky. Během několika následných okamžiků „začala na písek dopadat vyžádaná soustředěná dělostřelecká palba, která na pobřeží rozžíhala plameny a rozsévala smrt“.
Až teprve svítání přineslo pro obránce vítaný oddech. Dle svých líčení, někteří Pollockovi střelci tehdy mířili na Japonce na vzdálenosti přes 200 yardů. Japonci se jim prý „nejasně míhali mezi kokosovníky.´Vemte je na mušku a koste je po řadě´,“ pobízel své střelce, tehdy jejich velitel podplukovník Pollock.
Bylo to jak na nějaké vojenské střelnici. Objevili se pak i poznámky: „Bylo to jako střílení o ceny v Quantiku.“ Jak tento útok Japonců později zhodnotil jeden zraněný americký kulometčík, a pak ještě dodal hovorově: „Dyk ty pitomý trdla moh rozšmelcovat každej. Stáli tam jak blbí. Nikoho nenapadlo zalehnout. Kterej vůl jim nakukal, že sou vojáci? „ (Historickým podkladem poznámek zde bylo II. vydání - Battle for Guadalcanal – Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith, vydaného nakladatelstvím University of Illinois Press v Champaign v Illinoisu roku 1991, přeložil Robert Müller, nakladatelství Paseka 2001, Hoyt, Edwin P., Guadalcanal, Rozhodující bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001, ale i další historici, uvedení v Použité podklady - zde z Griffitha, ze str. 88. , 89.).

Stejně nebo podobně pak píše, po tomto nezdařeném, „dvoufázovém útoku“ Ičikiho odřadu - prvém větším útoku na americkou námořní pěchotu - několik historických autorů, o velice těžkém zranění podpraporčíka Vouzy. Tehdy, po popsaném útoku, jej „mariňáci“, těžce raněného domorodce, pobřežního pozorovatele, pomohli přinést na Pollockovo velitelské stanoviště. Příběh, trochu zjednodušeněji uvedl také - Hammel, Eric, New York 1992. Aces Against Japan, s. 277. New York 1992. Přeloženo volně do češtiny – Letecká esa proti Japonsku. (zachytil jej v knize - Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943., i PhDr. Dalibor Vácha, Phd., 2018.), kdežto poměrně podrobněji jej uvádí ve své knize – Bitva o Guadalcanal - na str. 89., tehdy major a později brigádní generál v.v., Samuel B. Griffith, ze kterého jej po překladu celý ocituji, abych lépe osvětlil co se tam vlastně dělo; „když tam přišel Clemens, bylo už ve Vouzovi málo života: … byl v hrozném stavu, nemohl se ani posadit. Bylo nad mé síly se na něho dívat. Dovlekli jsme ho za džíp a tam mi řekl, co zjistil, přestože měl v hrdle otevřenou ránu“. A zde je tedy jeho příběh, který parafrázuji:
Vouza vyšel na hlídku a vzal si sebou (skutečně neprozřetelně) malou americkou vlaječku, kterou dostal jako suvenýr. Když ji šel schovat do domku ve Volonavui, narazil na tři nebo čtyři čety Japončíků. Byli rozptýleni kolem celé vesnice a on se jim nemohl, se svou americkou vlaječkou vyhnout. Čili byl přistižen při činu a předveden před velitele. Tam byl i Jišimoto, Japončík, který byl na Šalamounových ostrovech před válkou a uměl anglicky. Vouza tedy nemohl zapřít, že pracuje pro Američany. Pokoušeli se z něho dostat nějaké informace, ale když se jim to nepovedlo, rozzuřili se a přivázali ho slaměnými provazy ke stromu. Napřed ho tloukli pažbami, pak do něho vráželi bodák, až omdlel. Měl sedm bodných ran v hrudníku a největší v hrdle. Když se zešeřilo, nechali ho, protože si mysleli, že už je mrtev, a odešli k východisku útoku.
Až za několik hodin nabyl Vouza vědomí a podařilo se mu překousat provazy; vydal se na cestu, aby se spojil s námořní pěchotou, ale po chvilce tak zeslábl, že musel lézt už jen po čtyřech. Lezl tak skoro neskutečné tři míle, a to ještě celým bojištěm. Zatím ale vylíčil jen to, co se stalo jemu. „A jako kdyby toho nebylo dost, trval na tom, že se sebe nějak dostane i velmi cenné informace o tom, jaké je složení a počty japonských jednotek a jak jsou vyzbrojeny. To vše se okamžitě předávalo dále“. Zatímco autor telefonoval, zasáhla kulka džíp.
Vouza ztratil litry krve, jak se všeobecně odhadovalo, a byl v hrozném stavu. S jistotou čekal, že zemře, a než opět upadl do bezvědomí, svěřil autorovi, Clemensovi, dlouhý vzkaz na rozloučenou s ženou a dětmi. Když splnil svou povinnost, podlehl strašlivé únavě a zhroutil se. Donesli ho dozadu a zavolali lékaře. Lékaři Vouzu operovali, napumpovali do něho plno nové krve a pak řekli, „že se z toho dostane, ovšem nebude-li nemocnice obtěžována leteckými útoky´. Autor dál psal, že byl nesmírně hrdý na to, jakou loajalitu ten člověk projevil a jakou úžasnou vitalitu měl.
Zde pak byl nejprve odkaz na autora – Clemens, Martin: Nepublikovaný rukopis, str. 152-53. A napsal to Griffith, ale dnes již existuje: Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin., kde již Martin Clemens sám ze svého díla vypráví některé příhody ze života pozorovatelů. Mimo této o Vouzovi i příhodu, která hovoří o tom, jak ohromný žralok chňapal po pádlech pilotů, a je zde také zaznamenán (viz v mém Č 371., jak Martin Clemens již v květnu 1942, zachránil 2 piloty před žraloky a jsou tam pochopitelně i další příběhy).

Je ještě třeba dodat, že se Vouza uzdravil, „zotavil, a vedl ještě mnoho dalších hlídek v džunglích“.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6824
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 394.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 397.

A nyní pojďme zpět k situaci, která nastala 21. srpna 1942 po dvanácti hodinách bojů. Námořní pěchota za sebou měla odražení dvou japonských, doslova “zoufalých útoků“. Před obránci ležely „stovky nehybných těl“, které pokrývaly i písčiny pobřeží (viz obrázek v tomto článku:
https://ww2today.com/21st-august-1942-u ... naru-river
zde viz i skutečné foto

Obrázek

, jak vypadala písečná pláž u ústí řeky Tenaru po druhém útoku Ičikiho mužů, po 21. srpnu 1942, foto je použito z článku nad tím.), a které svědčily o tom, že americká námořní pěchota zasadila nepříteli těžké rány. Ale v prvé chvíli se vůbec nevědělo – „Jak vážné byly ztráty Japonců“. Vždyť se stále ozýval, sice sporadický, ale neustálý „třeskot lehkých kulometů Nambu, pomalejší a metodičtější bup bup bup ukrytých těžkých kulometů, plíživé pohyby mezi stíny kokosovníků za řekou – to vše Thomasovi naznačovalo, že Japonci přes rány, které utržili, byli ještě velmi čilí“. Velitel G-3, operační sekce divize, plukovník Gerald C. Thomas, z toho vyvodil závěr a řekl „Nenecháme tu ty lidi ležet celý den“, myslel tím námořní pěšáky ve stálé obraně. Navrhl veliteli divize generálu Vandegriftovi, okamžité obklíčení Japonců a generál s ním souhlasil. Byla uvolněna divizní záloha, což byl 1. prapor Catesova 1. pluku, kterému velel podplukovník Lenard B. Cresswell.
Plán následného útoku vysvětlil sám G-3 plukovník Thomas: „Cresswell se svými muži překročí v co nejrychlejším čase řeku, a to výše nad Japonci, tam se otočí o 90° na sever, dál pak se vějířovitě rozvine a bude postupovat směrem k moři. Ve stejné době pak Pollockův prapor bude na západním břehu svou ustavičnou palbou znemožňovat Japončíkům jakýkoliv pohyb.
Bylo krátce po poledni dne 21. srpna, když Cresswellův záložní prapor dokončil skryté rozvinutí do bojové sestavy podél místního okraje džungle, která tam obklopovala kokosový háj na jihu. Útok byl spuštěn, a když na Japonce začalo dopadat krupobití křížové palby, a když v korunách kokosových palem jim nad hlavami vybuchovaly dělostřelecké granáty, nezbylo jim nic jiného, než opustit narychlo vybudované okopy. Pak se Japonci zoufale rozběhli na všechny strany. Jenomže nebylo kam uniknout. Tři roty je nemilosrdně sevřely v podkově, a čtvrtá rota námořních pěšáků jim odřízla cestu ústupu na východ. Zbytek 1. praporu plukovníka Ičikiho se tak dostal do pasti. Tam pak do něho začalo bušit dělostřelectvo a nově přiletěla i letadla, která je bombardovala a ostřelovala z kulometů.
Bylo 15. hodin odpoledne, když se „přes tuto změť v písečné kotlině převalila četa lehkých tanků, jejichž ocelové pásy rozmačkaly a drtily živé, umírající i mrtvé „.
Generál Vandegrift si do hlášení napsal, z této konečné fáze bitvy, že “spodky tanků vypadaly jako mlýnky na maso“.
Účastníkem obou útoků byl také americký válečný reportér TREGASKIS, Richard (zde viz foto

Obrázek

, na kterém rozmlouvá reportér Tregaskis s generálem Vandegriftem na Guadalcanalu, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde několikrát zvětšeno.), který napsal do svého deníku, Guadalcanal Diary, přeloženo Deník z Guadalcanalu, New York 1943., po útoku, následující věty, takřka, jako doplnění předchozího, což popíši svými slovy.
Američtí námořní pěšáci se tehdy neomezili jen na statickou obranu, ale jakmile začali Japonci ustupovat, vyrazili za nimi s podporou lehkých tanků M3A1 Stuart a způsobili Ičikiho mužům ještě další ztráty. Sám reportér ve svém příspěvku po návštěvě viděl osobně „strašlivý masakr – mrtvá těla hromadící se v říčním toku, rozervaná torza v obranných pozicích na druhém břehu, rozježděná útočícími tanky“. V dalším ještě pokračuje, když říká, že jeden z těchto amerických tanků byl v boji zničen magnetickou minou, dva poškozeny.
V dalším ještě připomene, že právě od Ičikiho padlých mužů, kteří byli roztroušeni v ústí řeky na písečné mělčině, získali mariňáci kromě obvyklých suvenýrů i tolik potřebné zákopnické vybavení, mimo jiné lopaty. Japonci byli v tomto ohledu skutečně dobře zásobeni.
V dalším textu, pak již zde představený PhDr. Dalibor Vácha, PhD., ve své knize Krvavý ostrov Guadalcanal 1942 – 1943, na str. 55., 56., píše určité zpochybnění smrti plukovníka Ičikiho. Nejprve však říká, že plukovník Ičiki měl ve svém deníku zapsáno, „jak slavně zvítězí“, ale k Taivo Point (to byl bod, kam jeho odřad připlul) se nakonec povedlo uniknout přibližně stovce jeho přeživších vojáků z 28. císařského pluku. Ze svých dalších průzkumů pak Dalibor Vácha píše, že mariňáci vykázali okolo 35ti padlých a 75ti zraněných. Samozřejmě zajatce nezískali žádné, neboť je nebrali. A pak následuje jeho zpochybnění smrti Ičikiho, když říká, že: „Samotný plukovník Ičiki zahynul, není dodnes jisté, zda padl v útoku přes řeku, popřípadě záhy zemřel na zranění utrpěná, nebo (jak praví většina legend) spáchal sebevraždu“.
Zajímavý je však jeho další popis, ve kterém říká právě na str. 55., a 56., cituji: „Kromě faktu, že se povedlo zlomit první japonskou ofenzívní operaci, bylo důležité, že mariňákům se rozpadla děsivá představa japonského vojáka, jako nadčlověka.“ Hned také dává své hodnocení, když říká, ještě i s další myšlenkou mariňáků, následující věty: „Útok přes řeku byl špatně naplánován a ještě hůře proveden, sebevědomí mariňáků stoupalo.
Po krátkou dobu si Američané dokonce mysleli, že Ičikiho útok bylo to nejhorší a že budou následovat jen dočišťovací operace.“

Jenomže to se samozřejmě spletli.
My pokračujme dál řečeným faktem, že: „Bitva u Tenaru se stala historickou událostí“.
U historické události, bitvy u Tenaru, ve skutečnosti Ilu, Samuel Griffith, o stejném dodává, na str. 90.: „Božská účinnost ostrých bodáků“ císařské armády, „jíž ani ďábel neodolá“, byla zmařena. A pak již píše o ztrátách, které v boji nastaly: „Téměř 800 Japonců bylo zabito, 15 zraněných bylo zajato. Asi 30 demoralizovaných se odplížilo do džungle; někteří z nich byli těžce zraněni a únikem se jenom odsoudili k smrti hladem; pouhá hrstka, mezi nimi Ičiki, se dokázala vrátit do Taivu a tam se připojila ke spojařské skupině.“
U Američanů pak jsou psány následující ztráty: „Pollockův prapor ztratil 69 mužů, Cresswellův pouze 20“. I zde je vzpomenuto, že většina japonských zraněných se stavěla na odpor každému námořnímu pěšáku, který jim chtěl třeba i pomáhat a ne je hned zabít. Například několik sběratelů suvenýrů bylo postřeleno zdánlivě mrtvými Japonci. Svou historku měli i podplukovníci Twining, Pollock a Cresswell, když obhlíželi tu spoušť zkrvaveného bojiště, byli náhle na chvíli vyvedeni z míry jedním z umírajících japonských poddůstojníků, který na ně střílel z automatické pistole, aby se pak na závěr sám střelil do hlavy. A zde je pak ještě připomínka, že celý masakr přežil jeden japonský důstojník, byl jím kapitán Takao Tamioka. Samuel Griffith, který jako ostatní píše o tom, že „plukovník Ičiki odplul po porážce spěšně do Taivu s plukovní standartou, důstojně ji roztrhal na proužky, nalil na ně naftu, zapálil a spáchal harakiri“.
Uváděné ztráty vyčíslil Griffith, jako celek 99, z čehož 43 bylo zabitých. S takovýmito ztrátami zničila americká námořní pěchota jeden z elitních odřadů japonské armády. V celkovém kontextu však se podařilo dosáhnout mnohem většího úspěchu. Začal se totiž bortit mýtus o japonské nepřemožitelnosti, který byl již trochu otřesen u Tulagi a Gavutu, zde u Tenaru, správně Ilu, pak byl zcela rozbit.
Zajímavá pak jsou i slova, které píše japonská vojenská správa, když říká: „Velitel odřadu postupně nasadil všechny své síly, ale v dané bitevní situaci neměl možnost dalšího rozvíjení… Většina prvního sledu, která nyní odnikud nemohla čerpat posilu, zemřela heroickou smrtí“.
V deníku Guadalcanalu se zachovala také zpráva, že generál Vandegrift několik dní po bitvě na Ilu přece jenom nalezl nějaký ten čas a napsal svému nadřízenému, generálu Holcombovi (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Vandegriftův nadřízený, generál Thomas Holcomb, foto je majetkem Wikupedie.), svůj dojem z bitvy: „Pane generále, nikdy jsem neslyšel ani nečetl o takovém způsobu boje. Tito lidé odmítají se vzdát. Raněný čeká, až se na něho někdo přijde podívat…, a pak roztrhá sebe i toho druhého na kusy ručním granátem“.
Samuel B. Griffith si pak na str. 91., klade několik otázek, které stojí za to. Píše, že oněch krvavých dvanáct hodin dalo vznik mnoha otázkám, které každého uváděli ve zmatek.
„Proč Ičiki, když jeho hlídka byla téměř zničena, nepřišel na to, že Američané znají jeho záměry? Proč zaútočil tak uspěchaně? Proč neprovedl průzkum řečiště alespoň kilometr do vnitrozemí? Kdyby to byl učinil, mohl by s většinou svých sil překročit řeku tam, zabočit na sever a obsadit stanoviště Ilu v týlu amerických jednotek. Proč podnikl druhý útok stejným způsobem jako první, který skončil tak zhoubně? Z jakých zvrácených záhadných úvah vzešla tato sebevražedná řež?“ Historik si hned částečně odpovídá v tom, že plukovník Ičiki měl zcela chybné informace, ale daleko důležitější pak bylo arogantní přehlížení skutečné situace. Dále pak jeho tvrdohlavost, jeho neuvěřitelná taktická nepružnost. Částečné vysvětlení snad tkví také v tom, že Japonci byli ochotni přijmout v určité chvíli beznaděje svůj osud, který jako by jim byl zřejmě určen. Na přetřesu je samozřejmě japonská chuť: „Slavně zemřít za císaře v boji proti nepřekonatelné přesile je nevyhnutelná povinnost, a dokonce i podvědomé přání mnoha japonských vojáků“. A pak historik dodává slova, jejichž původ je právě na Guadalcanalu, jako prvotním bojišti, ve kterém americká námořní pěchota zvítězila: „Nejprve na Tulagi a Gavutu a potom na březích líně tekoucí řeky (Ilu), kterou námořní pěšáci pojmenovali Tenaru, Japonci ukázali, jak si představují totální odpor: odpor do posledního dechu, posledního muže“.
Později, po této bitvě na řece Ilu, se k plukovníku Ičikimu vyjádřil i admirál Tanaka, a jeho slova zněla: „Znal jsem plukovníka Ičikiho z operace u Midwaye a byl jsem plně přesvědčen o jeho skvělých velitelských schopnostech a nezdolné bojovnosti. Ale tato epizoda ukázala naprosto jasně, že pěšáci, vyzbrojeni puškami a bodáky, nic nesvedou proti nepříteli, vyzbrojenému moderními těžkými zbraněmi. Tato tragédie měla být poučením, že taktika ‚bambusových oštěpů‘ je beznadějná“.
V celém tom chápání beznadějné akce je skryto mnohem víc. Akce byla podniknuta na základě nedostatečných informací a vedl jí neústupný a omezený plukovník, který velel vlasti oddaným vojákům, které neměl vybaveny podobnými zbraněmi, jako ti, proti kterým útočil.
A bohužel, „Jakmile Ičiki tasil meč, musel s ním zvítězit, nebo jím zemřít. Takový je zákon samurajů, cesta bojovníkova: Bušido“.
Ale také americká námořní pěchota získala v těchto bojích ponaučení, na které nikdy nezapomněla. Americký historik na str. 92., k tomu dodává: „Od tohoto rána až do posledních dnů Okinawy, o dva a půl roku později, bojovali příslušníci námořní pěchoty bez slitování. Nežádali slitování pro sebe, neposkytovali je Japoncům“.


Další tři pondělky bude kolega Jarl dávat námořní bitvy v oblasti jižního Tichomoří, vše v souvislosti s děním na Guadalcanalu.


Použité podklady:


Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=420
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“