Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 376.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 376.
Náčrt



, na kterém jsou expanze Japonska do konce roku 1942. Náčrt je volně přístupný na několika webech. Japonci, jako dokončení „první fáze“ svých vějířovitých útoku směrem na jih, získali poměrně snadno a s malými ztrátami, i Bismarckovo souostroví. Což pro tuto dobu znamenalo, že získali zdroje nafty a kaučuku, suroviny nezbytné pro další vojenské operace, stejně jako rýži, kterou potřebovali, aby udrželi své válečné hospodářství v chodu. Víme, že se tím ale nespokojili, zvláště pak námořnictvo, které nechtělo být omezeno faktem, že získalo Bismarckovo souostroví, jak určovala dohoda z 10. llstopadu 1941. Japonská 4. flotila uspořádala již v polovině září roku 1941 velitelsko-štábní cvičení, jehož námětem byla ofenzíva v jižním Tichomoří. Cvičením se dospělo k názoru, že se po „prvé fázi“, musí obsadit Gasmatu (na jižním pobřeží Nové Británie) Lae a Salamauu (východní Nová Guinea) a Tulagi (na jihu Šalamounových ostrovů), aby bylo možno účinně bránit postavení na Bismarckově souostroví a prodloužit dosah leteckého průzkumu. „Štáb Spojeného loďstva (Jamamotův ´píseček´) na základě ustavičného podněcování 4. flotily, koncem ledna 1942, doporučil okamžitý postup k Šalamounovým ostrovům a k Nové Kaledonii.“
Toto období, které následovalo jako - „Druhá fáze“ - japonského plánování - je již zde podchyceno pod titulky - o Bitvě v Korálovém moři, a to v článcích od Č 270., a v dalších, a to nejméně od dvou historických autorů, od Fučidy a Okumiyaho, jejich Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, Postup na východ či na západ., od str. 55, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8776
, řečeno i v dalších, v Použité podklady a tam i Aleš Skřivan , Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders, Hoyt, Edwin P. Guadalcanal. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., a další v – Použité podklady, a já je zde jen také trochu připomenu tím, kde všude bylo japonské císařství zainteresováno na počátku roku 1942, a proč se tedy pozemní složce japonské armády nechtělo do rychlého postupu směrem na jih! O tom na str. 23., Knihy Bitva o Guadalcanal, píše i Samuel B. Grififith II., a já cituji:

„Armádní složka se zdráhala vyjádřit souhlas s další expanzí v jižní oblasti. Byla přespříliš zaměstnána Čínou, milion mužů potřebovala na obranu proti ruskému ohrožení Mandžuska a Koreje a ke střežení dobytého území, takže kapacita pozemních vojsk byla téměř vyčerpána. Důstojníci generálního štábu pozemních vojsk tvrdili, že by teď Japonsko mělo přejít ke strategické defenzívě, začlenit nově získané oblasti do Velké východoasijské oblasti společné prosperity a konsolidovat zásobovací oblast, získanou s vynaložením tak mála krve, času a nákladů. Ale námořní plánovači trvali na svém a dne 29. ledna 1942 armáda kapitulovala a obě štábní složky vydaly koordinované směrnice pro další postup.“

Tak také vznikla již několikrát zde pojmenovaná -“Druhá fáze“ japonského postupu v Tichomoří. Podle této „druhé fáze“ a takto vzniklých směrnic - mělo japonské námořnictvo, jinak přímo Jamamotovo „Spojené loďstvo“ , jinak také japonské námořnictvo se všemi svými potřebnými složkami, obsadit strategické body na „Šalamounových ostrovech a zároveň dobýt pozice ve východní Nové Guineji, přerušit spojení mezi těmito oblastmi a australskou pevninou a neutralizovat moře na sever od východní Austrálie. Konkrétně ukládal plán společnou invazi (námoří i pozemní složky) do oblasti Lae-Salamaua na Nové Guineji, přičemž dobytí Tulagi a vybudování tamní námořní základny mělo na starosti námořnictvo. Po úspěšném provedení těchto operací se měla pozemní vojska spojit s námořnictvem k obojživelnému útoku na Port Moresby, na jižním pobřeží Papuánského poloostrova“.

Jak již víme, poté následoval japonský výpad do Indického oceánu, viz zde v Č 267.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8744
a zde v Č 268.,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8754
a také Č 269,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8760
od kolegy Jarla,( a poté pak, Bitva v Korálovém moři, zde viz od Č 270., již i plánování a kde od Č 279, již začíná samotná Bitva v Korálovém moři:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8800
a ještě Č 287,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8817
a Bitva v Korálovém moři je pak ukončena až v Č 293., viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8834
, kde volně, jako studie historické doby, pokračuje a navazuje legendární Bitva u Midway, v podání čtyřech historických autorů, Micuo Fičidy a Masatake Okumiyaho, amerického profesora Love a československého, později jen českého, historického autora, Miloše Hubáčka, a to až do Č 372 ., kde byly, průběžně, určité uznané chyby v textech opraveny. (Správná a konečná verze těchto bitev bude uveřejněna až jinde, což bude včas oznámeno.)
My se nyní již skutečně přesuneme do prostor jihu Pacifiku, které Japonci obsadili v době Bitvy v Korálovém moři, do prostor Gavutu a Tulagi, abychom se nejprve, postupně, dostali časem, do období, kdy se Japonci vylodili na Guadalcanalu. Jde o dobu, kdy japonské Spojené loďstvo dokončovalo poslední přípravy, aby vyplulo do Bitvy u atolu Midway. Byla to doba, kdy si japonští vojáci vesele užívali na Gavutu a Tulagi všech dostupných možností života. Doba konce května a začátku června 1942 tam pro japonské vojáky a důstojníky znamenala, že byly nejprve vysílány hlídky, na sousední ostrovy Savo a Florida, aby vylepšovaly proviantní dávky tak, že tam sháněly prasata, kuřata a sladké brambory, které vždy přivážely. Průzkumné obojživelné Kawaniši (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Kawanishi_H8K1_Emily, označovaný jako typ 2, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být zmenšeno.) se, při této činnosti, odvázali (odvázali je piloti nebo jejich pomocníci) vždy ráno od bójí, a pomalým letem pak piloti a osádky, prohledávali Korálové moře, aby je něčím nepřekvapil možný nepřítel - US NAVY a jejich letectvo. Vznikající pohodu tam občas narušovaly řídké nálety amerických létajících pevností B-17E (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech), které přilétaly z Port Darwinu, pobřeží Austrálie. Nálety nezpůsobovaly nijak velké škody, a jen tak občas, jak tvrdily Japonci, kteří tam tehdy byli a později boje přežili, „znepříjemňovaly život a nutily k ostražitosti“. Co prý Japoncům připadalo zvláštní, a co je znepokojovalo, byl podivný úkaz: „domorodci se jim vyhýbali, jako by byli stiženi morem“.
Až teprve 28. května 1942, což bylo čtyři týdny po obsazení Tulagi, připluli japonští vojáci a důstojníci na Guadalcanal; „toho dne navštívily jejich hlídky plantáže v Lunze, Tenaru a Mamaře, postřílely z kulometů několik kusů pasoucího se dobytka, rozčtvrtili je a převezli na Tulagi“ (zde viz náčrt



, pod kterým byl popisek _ostrovy_Guadalcanal, Tulagi, Gavutu a Florida, náčrt je volně na několika webech a zde byl zmenšen.) . Další tři týdny, tedy již pak i v červnu, věnovali Japonci Guadalcanalu pozornost, vždy ale jen jako zdroji snadného získání masa. Japonci na ostrově občas sehnali nějakou tu pracovní sílu pro stavbu svých základen, jejíž výstavba se již na Tulagi blížila ke svému konci.
Ještě v prvém červnovém týdnu roku 1942 vládl v oblasti Šalamounových ostrovů poměrně klid. Japonské stavební útvary pokračovaly celkem volným tempem „ve výstavbě zařízení na základně v jihovýchodní části Bougainvillu“. Tehdy prý vůbec netušili, že byl „každý jejich pohyb, každá jejich stavba, pečlivě pozorována a všechny podrobnosti hlášeny spojeneckému velitelství v Austrálii“.
Celkově o japonskou činnost v oblasti projevovali zájem členové tzv. Australské pobřežní hlídkové organizace, jíž tehdy velel podplukovník Eric Feldt.
Samuel B. Griffith II., který tam později byl a bojoval na Guadalcanalu, ve své knize – Bitva o Guadalcanalu., na str. 28., a 29., o této organizaci napsal, cituji:

„Byla to jedinečná zpravodajská síť, která prokázala Spojencům neocenitelné služby v jižní a jihozápadní oblasti Tichomoří. Feldtovi muži, vesměs dobrovolníci, nebyli vojáci nebo námořníci z povolání, byli to – obchodníci, koloniální úředníci, správci, plantážníci - , kteří se nabídli, že zůstanou na místě, jestliže Japonci obsadí řetěz ostrovů chránících Austrálii. Každý člen této rozsáhlé sítě měl přiděleno strategické stanoviště, které měl zaujmout po příchodu Japonců, a každý dostal spolehlivé ´telerádio´ - vysílač, přijímač a generátor – a k tomu jednoduchý, ale praktický kód.“

Byl to také sám podplukovník Eric Feldt (zde viz foto




, pod kterým byl popisek Eric Feldt, velitel australské pobřežní hlídkové organizace na Šalamounových ostrovech. Foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno), který provedl, ještě než Japonci přišli, osobně, nábor a i instruktáž každého jednotlivého člena Australské pobřežní hlídkové organizace. Byl to také Feldt, který již několik minut po napadení Pearl Harboru, nařídil všem členům organizace pohotovost, a když pak Japonci začali postupovat na jihozápad, od ostrova k ostrovu, odcházela většina členů této organizace, postupně, do buše. Každý člen organizace měl vždy sebou jednoho, nebo několik loajálních domorodců, které znali, a kterým též dlouhodobě důvěřovali. Bez pomoci tamějších domorodců by pobřežní pozorovatel nemohl takřka vůbec působit. Všichni, jak pozorovatelé, tak domorodci, si byli samozřejmě dobře vědomi, že když přijali tyto úkoly, vydávají se značnému nepohodlí a neustálému nebezpečí. „Budou-li chyceni, pak nejlepší, v co mohli doufat, bude rychlá smrt“. Další ze zdrojů, který o Australské pobřežní hlídkové organizaci vyhledal, i s americkými historickými zdroji velké množství důležitých informací, je: PhDr Dalibor Vácha, Ph.D./*1980/ - Cesta na Guadalcanal, str. 36., až 40., a napsal je do své kratší knihy – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943, Vydává společně Nakladatelství Epocha, s. r. o. Kaprova 12, 110 00 Praha 1 a Pražská vydavatelská společnost s.r. o. Na poříčí 1048/28-30, Praha 1, v roce 2018. Dozvěděl jsem se zde skutečně velké množství dalších historických informací o pobřežních pozorovatelích, a některé jsem i upravil a opravil. Budu mnohé psát vlastními slovy a dodám i historické podklady z amerických zdrojů.
Dozvíme se tedy, že se pozorovatelé rekrutovali nejen z ozbrojených složek a Policie, Australské stráže /vše tehdy samozřejmě pod Britskou správou/, ale lidí, kteří před válkou, a než přišli Japonci, „vedli na Guadalcanalu plantáže kopry (když kopra je sušené, mleté jádro kokosového ořechu)“. Právě z těchto „vedoucích plantážníků“ jich 8 dostalo důstojnickou hodnost a stali se členy Vandergriftova generálního štábu a pak se někteří plavili s vyloďovacím konvojem a velitelům, kteří měli na starost výsadek, upřesňovali nepříliš dobré mapy oblastí vylodění.
Pobřežní pozorovatelé, konkrétně pak, zachraňovali životy nejen na ostrovech, ale i sestřeleným pilotům, námořníkům z potopených lodí, kterým hrozila v dálavách Tichomoří smrt nejen od samotného oceánu, ale i od jejich obyvatel, tedy např., od žraloků, a později i od Japonců v lodích. Dne 15. září, vydlabaná kanoe s domorodcem, jedním ze spolupracovníků Martina Clemense (zde viz o něm více:
https://en.wikipedia.org/wiki/Martin_Clemens
, zde je pak foto




, na kterém je Waren_Frederick_Martin_Clemens, se svými domorodými skauty, foto bylo mnohokrát zmenšeno , a původně je majetkem Wikipedie) zachránila pilota. Pozorovatel přivezl ten den, v kanoi do Lunga Point, Američana, kapitána Mariona Carla. Byl to stíhač a veterán od Midway, který byl sestřelen a bez této pomoci by zahynul. Historickým podkladem pro tento fakt je: Hammel, Eric, New York 1992, , Aces Against Japan, s. 277. New York 1992. Přeloženo volně do češtiny – Letecká esa proti Japonsku.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 377.

Na Guadalcanalu zůstali, jako tamější členové - Australské pobřežní hlídkové organizace /pod Britskou správou/ – i nově jmenovaný poručík královské australské dobrovolné zálohy D. S. Macfarlan, a později celosvětově také známý, Martin Clemens „Snowy“ Rhoades (viz foto a odkaz na Wiki v předchozím Č 376.), kteří v začátku, kdy na ostrov přišli Japonci, jejich hlídky, neměli vlastně co hlásit. No ale velmi brzy přece jen něco nahlásili, a to, že japonské „proviantní“ skupiny na Floridě (ostrovy Florida, ostrovy Gavutu a Tulagi naproti Guadalcanalu – viz mapu v Č 376.) se “ujaly episkopálních prasat“ (vtip je - „ujaly“ – ve skutečnosti prasata samozřejmě zabily a odvezly k snědení na Tulagi), která tam zanechal anglikánský biskup Badaley, když se přemístil na Malaitu.
Při pozdějším jejich vyprávění se ukázalo, že oba tito stateční mužové tehdy, dlouho nevěděli nic o tom, že daleko na severu, v červnu roku 1942, na začátku měsíce, se připravovala, u atolu Midway, „bitva pro Japonsko osudná“. „Osudná“ bitva skutečně byla, neboť již v tomto roce, po jeho polovině, Japonci při ní přišly o čtyři své letadlové lodě, i s letouny, piloty a pomocným mužstvem. Málo se tehdy vědělo o tom, že výsledek této bitvy japonské námořnictvo tajilo, jak před armádní hierarchií, tak i před veřejností. Co ale bylo horší, japonské ztráty a vše co k tomu patřilo, znesnadnily uskutečnění plánu posunout dříve japonské operační základny k ostrovům Fidži a Nová Kaledonie a „dne 11. června byla operace FS dočasně odložena“. Dobře tehdy pracující „japonský stroj se na čas zastavil ve střední poloze“.
Již ale v polovině června vyslal pobřežní pozorovatel Rhoades následující strategickou informaci o japonské činnosti v dolním Šalamounově souostroví: „Japonci na Savu s kulometem a přilbami vyzvídali o bílých na Guadalcanalu. Prý tam přijdou do dvou týdnů. Japonci též v Tenaru a Kukumi. V pátek se projížděli na koních a skoro chytli chlapce od naší policie.“
Zůstalo jen v oblasti dohadů, zda to byli tito japonští „neznámí jezdci na koních“, nebo kdo to byl, kdo přišel na nápad, nebo na tu myšlenku, „že plochý kokosový hájek mezi Tenaru a Kukumi (města, či osady na pobřeží Guadalcanalu – má poznámka), by se dala upravit na pozdější „legendární letiště“. To se tehdy americká strana vůbec nedozvěděla. Co však se dozvěděla, byl fakt, že již 19. června roku 1942, japonský velitel základny na Tulagi, vyslal průzkumnou skupinu na lunžské plantáže (řeka Lunga teče prostředkem ostrova až do moře a podle ní jsou - od Lungy, směrem k moři, mezi osadami Tenaru a Kukumi, leží lunžské kokosové plantáže až k osadě Lunga, na břehu moře – viz opět mapu Guadalcanalu). Již za několik dalších dnů poté připlulo z Tulagi několik člunů s japonskými vojáky a důstojníky. A již další týden byly postaveny dvě vodní nádrže a do pobřežních osad byly vyslány hlídky, aby získaly buď za úplatu, nebo tím, že je donutí, domorodé pracovní skupiny. Protože měli Japonci, zatím, velký nedostatek mechanizačních prostředků, „postupovala práce na letištní ploše, která se později stala jedním z nejslavnějších letišť druhé světové války (Američané jej později nazvali ´Hendersonovo letiště´, na památku majora Hendersona, velitele pilotů z bitvy u Midway – má poznámka), poměrně pomalu.“
Je pochopitelné, že Martin Clemens, člen Australské pobřežní hlídkové organizace, o probíhající pracovní činnosti na ostrově, informoval své ústředí, že bylo záměrem na Guadalcanalu vybudovat letiště, v této době, o tom nikdo nepochyboval. Pojďme a poslechněme zde ještě něco o působení Australské pobřežní hlídkové organizace, která velmi mnoho pomohla americké námořní pěchotě, a to i ještě před vyloděním, pak při jejím vylodění, ale i při dalším působení v oblasti vylodění. A také pak i v samotných bojích.
Ještě dříve – před vyloděním – v květnu 1942 - zachránil sám Martin Clemens dva americké letce. Piloti tehdy museli strávit celý den v nafukovacím člunu, „na nějž dorážel ohromný žralok a chňapal po pádlech (informaci vyhledal, i s americkými historickými zdroji: PhDr Dalibor Vácha, Ph.D./*1980/ - článek - Cesta na Guadalcanal, str. 36., a napsal je do své knihy – Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Americkým historickým zdrojem zde původně byl: Clements, Martin, Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher’s Story – přeloženo - Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004, s. 138 – 139., zcela nový zdroj (v dalším bude vždy jen základní údaj spisovatele a str. jeho díla). Další z příběhů se již hovoří o přímém ohrožení pilotů, když domorodí obyvatelé, Australské pobřežní hlídkové organizace, ve svém člunu převáželi amerického zachráněného pilota. Člun již z dáli zastavovala japonská hlídková loď, domorodci duchapřítomně spustili pilota do vody vedle člunu, dali mu duté stéblo, kterým dýchal a povedlo se jim tak vyhnout japonským represáliím i zachránit pilota (poznámka /32/, která říká, že historickým podkladem je zde v původu, LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n. Z jednoho ze zdrojů, které jsme zde již také uvedli v Č. 376, byl jím HAMMEL, E. si ještě ze s. 46., řekněme jeho další příběh o statečných pobřežních pozorovatelích následující fakt, který popisuje na str. 37., PhDr Dalibor Vácha, Ph.D./*1980/ - kniha - Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Píše o tom, že si Japonci velmi dobře uvědomovali nebezpečí, které jim může od domorodců, kteří jsou ve službách pobřežních pozorovatelů, hrozit. Totiž Martin Clements ještě před válkou vybudoval, v oblasti Šalamounových ostrovů, mnoho článků své organizace, jako partyzánskou jednotku, ve které disponoval řadou poslů, průzkumníků z místních obyvatel. Což už bylo na jiném místětaké řečeno. Zde ale bylo dodáno, že „mezi jeho skutečně mistrovské kousky ( ‚majstrštyk ‘), patřila infiltrace několika jeho lidí do Japonci řízených pracovních oddílů ještě před příchodem Američanů“. Zvláště pak na důležitém Guadalcanalu.
O Jacobu Vouzovi (zde viz foto



, na kterém je domorodý Jacob Vouza, foto je majetkem Wikipedie a bylo zde několikrát zvětšeno.) bude řeč vícekrát, dodává i PhDr. Dalibor Vácha z jiného amerického zdroje, kterým zde je TWINNING, Merrill B., No Bended Knee. The Battle for Guadalcanal, volně přeloženo - Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal. New York 2004.
Hovoří, tedy nejprve o pozdějším vyznamenání Jacoba Vouzy , který za své činy dostal mnoha vyznamenání, od Američanů stříbrnou medaili, kterou mu udělil generál Vandegrift, a dokonce anglická královna Alžběta II. jej v roce 1979 povýšila do rytířského stavu. Další, co nalezl PhDr Dalibor Vácha, Ph.D. a píše o tom na str. 39., v sobě skrývá reakci Japonců. Japonci, jako odpověď na organizaci pobřežních pozorovatelů a na jejich činnost proti nim, zareagovali velice jednoduše. Již na podzim roku 1942 vyslali do zájmových míst džungle Šalamounových ostrovů své menší úderné jednotky, které nejen plnily službu jako průzkumníci, ale zároveň varovaly své letecké základny před blížícími se americkými svazy bombardérů. Takto zřízené japonské opěrné body pak byly zásobovány například jejich ponorkami. Velmi brzy tak měli Japonci na mnoha ostrovech poměrně hustou zpravodajskou síť. A reakce druhé strany, místních partyzánských oddílů, které byly nezřídka vedeny australskými pozorovateli? Když nalezli takový podobný japonský opěrný bod, buď jej dovedli napadnout sami, a pak jej zcela zlikvidovali, nebo jej nahlásili Američanům, kteří takový bod obratem rozbombardovali (zde byl anglickým historickým zdrojem – LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012, s. 60. Já pak z jeho textu vlastními slovy jsem vše napsal, jako i dále.
K seznámení se s prostředím na Guadalcanalu, nalezl ještě, PhDr Dalibor Vácha, Ph.D. informaci /píše o ní na str. 40., své knihy viz zdroje/, že na ostrově Guadalcanal působila i křesťanská misie, ve které bylo několik jeptišek a vedl je, Američan, otec Duhamel. Už jen samotný fakt, že otec Duhamel byl Američan, znamenal, že Japonci měli od začátku podezření na jeho činnost pro Američany - a tak osud všech živých neměl dlouhého trvání. Oprávněně podezříván ze spolupráce s americkou námořní pěchotou, byl otec Duhamel zavražděn, a stejný osud potkal i všechny jeptišky (historickým podkladem je zde - HAMMEL, E., c. d., s. 157-158.).
O existenci dalších událostí, píše poté, PhDr Dalibor Vácha, Ph.D., na str. 40, své knihy, tuto zachycenou, a písemně podchycenou zprávu, ve které, mimo jiné také říká, že část domorodců na Guadalcanalu pak dokonce bojovala, pod velením pobřežních pozorovatelů proti Japoncům. Mimo toho již víme, že někteří sloužili jako průzkumníci. Mnozí domorodci se prostě jenom mstili – Prý tu a tam přepadli menší (japonskou) jednotku a pobili ji do posledního muže. Pár domorodců si pak z japonsko-americké války dokonce udělala obchod. Prostě chytali v džungli jednotlivé japonské vojáky, odvlekli je k americkým liniím a tam je prodávali mariňákům za cigarety (zdroj: LINDSTROM, Lamont – WHITE, G. M., c. d., s. 41).
Bylo 1. července 1942, hned za svítání, když přiběhl domorodý policejní desátník Dovu, což byl vedoucí skupiny spolehlivých pátračů, kteří tehdy pozorovali co se děje okolo osady a řeky Lunga, do pozorovatelského tábora v buši. Byl celý udýchaný a velice vyčerpaný. Když se mu podařilo probudit spícího Clemense, a když sám stačil vypít šálek silného čaje, ihned spustil a podával následující informace:

„Jeden tisíc Japan na břeh v Lunga v pondělí (29. června). Všechno na břeh velká loď každá sto, každá kulomet.
Jak, Dovu, vědět, že na břeh tisíc? Jak tak dlouho mi hlásit?
Já sedět u keř, vidět dohromady na břeh deset loď, počítat vojáci mít přilba, khaki boty, puška, dlouhý bodák. Já bolí noha, bolí břicho.“

U osady Lunga, ležící v ústí řeky Lungy do moře, skutečně tehdy zakotvily dva japonské křižníky a hned začaly vykládat vojáky a jejich výzbroj a výstroj.
V dalších několika příštích dnech pak celkem 400 vojáků a důstojníků z 81. a 84. týlové jednotky kopalo zákopy a kulometné okopy podél celého pobřeží, pro obranu z moře (později měli Američané základ pro svou pobřežní obranu proti vylodění z moře). Předsunuté jednotky japonské 11. a 13. námořního ženijního stavebního praporu 8. týlového svazku zahájily úpravy terénu a základní práce pro výstavbu letiště. Během týdne k nim přibylo zbytek jmenovaných praporů, čímž se také tempo vyčišťovacích prací, začalo podstatně zrychlovat. Kokosovníky pak začaly padat po stovkách, nikoliv po desítkách, jako předtím.
No a je jasné, že členové Australské pobřežní hlídkové organizace, jmenovitě Macfarlan, Rhoades a Martin Clemens, ihned o postupu prací Japonců, podávali hlášení. V té době se totiž jak pátrači, tak i někteří členové policie, vetřeli mezi najaté dělníky (což zde již je napsáno i z jiného zdroje – onen „majstrštyk“). Pátrači odhadovali, že na ostrově Guadalcanal, bylo asi 3 000 Japonců. Později se ukázalo, že jejich odhad byl poměrně blízko skutečného stavu (skutečný stav Japonců, je napsán v poznámce vydavatelství knihy – Bitva o Guadalcanal – Samuel B. Griffith II. , cituji: „Jak tvrdí kapitán Tošikazu Ohmae, operační důstojník 8. flotily, bylo tehdy na ostrově 2 571 důstojníků a mužů 11. a 13. ženijního stavebního útvaru. Ohmae Tošikazu: The Battle of Savo Island, česky - Bitva o ostrov Savo „.).
Jeden z pátračů, Martin Clemens , již zde několikrát představený, si do svého deníku poznamenal, že „se místní situace den ze dne zhoršuje, že je malá naděje, že by se něco podniklo, že bude muset brzy odejít ještě hlouběji do džungle“. Japonci tehdy nemohli tušit, že na tom rovinatém terénu u severního pobřeží ostrova Guadalcanal, u jeho severního pobřeží, kde vznikalo letiště, má ještě zájem další „adept“, který je vzdálen, zatím, tisíce mil od Guadalcanalu, americké námořní, letecké a pozemní síly.

Vznikající americká útočná operace na dobytí Guadalcanalu, krycí jméno - „WATCHTOWER“ (volně přeloženo – Strážní věž, v tomto případě mohlo být klidně „krycí jméno“ rozšířeno na - watchtower north – česky: strážní věž na sever, to dle polohy letiště na ostrově Guadalcanal, ale proč dávat v době války více popisu než je nutné, že).
Pozdější brigádní generál námořní pěchoty USA v. v., ve své knize Bitva o Guadalcanal uvádí název kapitoly 3., jako: „Peklo na Novém Zélandě, škarohlídství v Melbourne, pohroma na Fidži“. Název je takový proto, že v celé kapitole vypovídá o problémech, které mělo americké námořnictvo, americká námořní pěchota, ale i ostatní složky americké armády s přípravou operace WATCHTOWER a vším okolo. Když to rozebereme, skutečně zjistíme, že v té době končícího jara a začátku léta 1942 se plně projevoval fakt, že americké branné síly byly od prosince roku 1941 plně zaměřeny na pomoc na evropském válčišti, na porážku Německa a Itálie (viz č. 373, kde je pojednáno o ABC-I – „Poziční válka v Tichomoří“), a velmi málo námořních i pozemních jednotek, se dostávalo do Tichomoří. A my dále ještě uvidíme, že podobně tomu tak bylo i s vojenským materiálem.
Začneme brigádním generálem A. A. Vandegriftem (zde viz foto



, na kterém je generál Vandegrift, foto bylo několikrát zmenšeno a je majetkem US NAVY.), který je popisován jako „pohledný gentleman z Virginie s příjemným hlasem a energickou bradou, ve věku mezi čtyřicítkou a padesátkou“ . Tak tento brigádní generál Alexander Archer Vandegrift, byl dne „20. března 1942, když tehdy byl ještě zástupcem velitele 1. divize námořní pěchoty, zavolán k telefonu“. V telefonu se mu ozval sám velitel námořní pěchoty USA generálporučík Thomas Holcomb (zde viz foto



, pod kterým byl popisek,general Thomas Holcomb, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zvětšeno), aby mu oznámil, že byl dnem 23. března 1942 jmenován velitelem 1. divize námořní pěchoty.
Ještě toho dne byl zároveň Vandegrift povýšen na generálmajora a to během velice krátkého obřadu v New Riveru v Severní Karolíně, kdy byla jeho vlajka s dvěma hvězdami vztyčena na čistě vydrhnutý stožár před rekonstruovanou farmou, která se stala jeho rezidencí, ale zároveň i dočasným velitelstvím. Generál Vandegrift měl kdysi dobrého učitele a to v generálu Smedleyem Buttlerovi, který jej prý naučil faktu, že „nejdůležitějším činitelem za války je člověk“. A generál si z toho tento fakt odnesl i do svého pozdějšího působiště, na bojiště na Guadalcanalu.
Po svém předchůdci „nezdědil“ generál žádný „zaběhnutý podnik“. Poslechněme si, co o stavu 1. divize námořní pěchoty,v dané době března 1942, napsal Samuel B. Griffith, na str. 31., své knihy Bitva o Guadalcanal, cituji: „Divize, kterou převzal, byla divizí jen podle jména. Byla tehdy (potřetí za jediný rok) uprostřed současně probíhajícího procesu plánovaného rozpuštění a přebudovávání. Dva dny předtím, než převzal velení, dostal jeho předchůdce rozkaz, aby odeslal 7. pluk námořní pěchoty na ostrov Samoa jako posádku. Aby byl zesílený sedmý pluk před odplutím doplněn na bojový stav, byly všechny ostatní útvary zbaveny mnoha nejzkušenějších důstojníků, poddůstojníků a specialistů. Vandegrift v tomto ohledu příliš neváhal. Očekával, že sedmý pluk půjde do bojů, a vybavil jej neúměrným počtem nejlepších mužů a důstojníků, nejlepšími zbraněmi a výzbrojí. Pluk odplul z Norfolku 10. dubna 1942 a vzal s sebou vše nejlepší, co měla divize k dispozici.“ I když si tím vlastně ubližoval, což v té chvíli nemohl generál tušit, tak jak to v armádě může mnohdy nastat.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 378.

Přesně za 5 dní poté, tedy 15. dubna 1942, byl generálmajor Vandegrift ústně informován, že se dne 1. května začne přesunovat se svou „vypleněnou“ 1. divizí námořní pěchoty na Nový Zéland, a že mu bude přidělen výsadek jihopacifických obojživelných sil (dle poznámek v historickém zdroji - k vydání knihy, se dozvídáme, že, cituji ze str. 246.,: „Oficiálně o tom byl Vandegrift informován teprve 23. dubna 1942 rozkazem velitele námořní pěchoty č. 003D11342 téhož data. Je zajímavé, že nebyl k dispozici „řádný důstojnický kurýr“, a dokument byl proto zaslán poštou doporučeně).
Vandegrift prý tehdy přijal, vzhledem k okolnostem, které zde byly popsány, informaci o převelení divize a způsobu doplňování, se smíšenými pocity: „jednak nebyl hrdý, že se přesune s celou divizí k frontě a bude brzy nasazen do boje, jednak byl nespokojen se stavem výcviku a výzbroje“. Nespokojen s výcvikem generál Vandegrift byl ne, že by jeho pěchotní prapory pilně necvičily, a to celý leden, únor a březen (zcela náhodou a zvláštní shodou okolností výcvik probíhal právě na Šalamounově ostrově v ústí řeky Patuxent v Marylandu). Cvičeno bylo i dělostřelectvo, jenomže celá divize podle slov svého velitele „nedosáhla uspokojivého stavu bojové připravenosti“. Vandegrifta však stále jeho nadřízení ujišťovali, že před bojovým nasazením „bude mít ještě dosti času na další intenzivní výcvik“; jeho nadřízený velitel mu neustále naznačoval, „že nemusí očekávat bojové nasazení před lednem 1943“. „A jeho velitel měl tuto informaci ze spolehlivého pramene“ – od Ernesta J. Kinga (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Ernest_J_King_, foto je volně přístupné na několika webech a zde bylo zmenšeno.).
Bylo 29. dubna 1942, když admirál King vydal oficiální rozkaz vytvořit jihopacifické obojživelné síly. „Je naléhavě zapotřebí, aby v jižním Tichomoří byly k dispozici obojživelné síly,“ napsal. Stručný název, který admirál King pro celou operaci zvolil, tehdy zněl LONEWOLF (poznámka k vydanému dokumentu říká o vzniku názvu – „Původně BANDBOX, ale LONEWOLF /vlk samotář/ bylo výstižnější.“). Admirál King byl tehdy přesvědčen, „že nejrychleji cestuje ten, kdo cestuje sám a vytvářel předpoklady pro uskutečnění svého velkého plánu: postupovat na severozápad od Nových Hebrid.“
Od tohoto okamžiku začalo Velitelství námořní pěchoty, posílat všechny dostupné vojáky do výcvikového střediska v New Riveru, to aby si Vandegriftův vznikající svazek mohl doplňovat bojový stav; nejrůznější skupiny budoucích námořních pěšáků přicházely každý den. A jednalo se skutečně o smíšenou a nesourodou společnost. Musím říci, že tyto řádky o tom, jací ti budoucí vojáci, elita – námořní pěšáci - byli, jsem si četl velmi často, a to nejméně třicet let, možná i více. Charakteristika, kterou o přicházejících doplňcích, napsal Samuel B. Griffit II., v knize Bitva o Guadalcanal na str. 32., nevidím jinak, než, že ji celou zde opíši v přímé řeči, neboť se jedná o nenapodobitelné hodnocení, místy o nenapodobitelné slovní obraty (zvláště druhý odstavec), o podhoubí budoucího námořního pěšáka, cituji:

„Několik set vojáků byli mladí rekruti, kteří právě prošli základním výcvikem na ostrově Parris. Někteří starší: nadrotmistři, odvolaní z dílenských kanceláří v docích, střelečtí poddůstojníci, kteří už bojovali ve Francii, věční vojíni s metr dlouhými trestními rejstříky. To byli profesionálové, ‚staří mazáci‘ americké námořní pěchoty. Mnoho z nich bojovalo s ‚cacos‘ na Haiti, s ‚bandidos‘ v Nicaragui a s francouzskými, anglickými, italskými i americkými vojáky a námořníky ve všech barech v Šanghaji, Manile, Cingtau, Teincinu a Pekingu.
Byli to neúnavní karbaníci a virtuózní šejdíři, pili raději prostředek posilující růst vlasů, než pivo z vojenské kantýny, kterému říkali ‚koňské scanky‘, nadávali jako z partesů, v kostele se neukázali, leda z donucení. Mnozí šňupali, kouřili silné doutníky, žvýkali tabák (cigarety jsou pro ženské a pro haranty). Knihovnám neholdovali, organizovaný sport neprovozovali, a kdyby zabloudili do zprostředkovatelny práce, nevěděli by co tam. K živobytí jim stačilo sušené skopové, silná černá káva, které říkali ‚kotelní vývar‘, a masové knedlíčky vařené v přilbě.
Mnozí nosili odznaky elitního střelce z pušky, pistole, kulometu, samopalu nebo minometu, elitního vrhače granátů, nebo šermíře s bodákem. Věděli všechno o svých zbraních, věděli všechno o taktice. Věděli, že jsou dobří, věděli, že jsou sekáči. Bylo jich dost, aby do celé divize vnesli kousek ohně, aby tisícům mladých hochů předali trochu svého nezlomného ducha a svého fortelu.“

Každý musí uznat, že se jedná o velice mimořádné hodnocení amerického námořního pěšáka, který byl velmi dobře připraven pro budoucí boj s nekonvenčními a i přírodou vyučenými Japonci.
Ve stejné době pak nastaly doslova orgie v třídění, zařazování, balení, označování, sepisování všeho, koho a co, bude sebou na bojiště třeba vzít. Vše tak trochu, a jen na chvíli, skončilo teprve tehdy, když poslední z mužů předsunutého odřadu nastoupil na Wakefield (což byla, dřívější zaoceánská loď, známá pod jménem Manhatan) v Norfolku, dne 19. května 1942 (nejprve vyplula z Norfolku, a to 10. května naložená Electra; Wakefield vyplul až o 10 dní později.). V New Orleans byly na další loď, s jménem Del Brazil, naloženy všechny druhy zásob a všechno potřebné vybavení pro základnu, která se měla zřídit ve Wellingtonu (loď Del Brazil vyplula z New Orleansu dne 12. května). Ve stejné době pak odletěla na Nový Zéland skupina důstojníků, kteří tam měli vyhledat tábořiště, někde v nehostinném bušovitém kraji, poblíž města Welington. Druhý sled, kterému velel brigádní generál William H. Ruperts, což byl nově jmenovaný zástupce velitele divize (ADC), odjel později vlakem na západní pobřeží USA a odtud ze San Franciska odplul v konvoji (v poznámce redakce vydání jedné z knih o Guadalcanalu, je připomenuta událost, kterou se určitě nikdo nechtěl chlubit: Námořní pěšáci, kteří cestovali ze San Franciska na najaté obchodní lodi John Ericsson, na tom byli velmi špatně. Dostávali žluklé máslo, zkažená vejce a maso, čerstvou stravu vůbec neměli. Několik set jich onemocnělo úplavicí, všichni trpěli podvýživou. Majitelé lodi i s kapitánem patřili za mříže.).
Ani tento sled, který byl zde popsán, nebyl zcela „naloděn k boji“. Přesun byl zcela nebojový, z jednoho tábora do druhého, když hlavním požadavkem byla především rychlost. Tehdy byly všechny tyto jmenované lodě naloženy jen obchodně, což nebyla chyba generála Vandegrifta. Ten totiž dostal instrukci, že zatím nemusí počítat s bojovou činností. Mimo toho neměl dostatek lodí, aby mohl být náklad uskladněn, dle přesně promyšleného a stanoveného bojového pořádku. Prostory byly tedy naloženy nehospodárně.
Bylo 14. června 1942, když ve Wellingtonu přistál první sled a generál Vandegrift ihned ohlásil, radiotelegraficky, příchod admirálu Ghormleymu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek viceadmirál Ghromley_Robert_foto zde bylo zvětšeno, a je majetkem Wikipedie.). Námořní pěšáci se začali okamžitě vyloďovat a přesunovat se do zřízených táborů. K tomu napsal Samuel B. Griffit II., v knize Bitva o Guadalcanal na str. 33., a i 34., cituji:

„Zatímco se vojáci usazovali a seznamovali s novozélandskými děvčaty, Vandegrift se rozhodl podat hlášení o situaci na velitelství v Aucklandu. Když velitel divize se svými staršími štábními důstojníky nastupovali dne 25. června do letadla, nikdo z nich netušil, že nepůjde jen o běžný služební rozhovor. Kdyby se jich byl někdo toho dne zeptal, kde přesně leží Tulagi, Guadalcanal nebo Gavutu, nikdo z nich by to nevěděl, ale brzy se to dozvěděli.“

V době, kdy se začal admirál King ohlížet po nějakých přístupných štěrbinách Japonci vytvořené nepřátelské hradbě jejich ostrovních základen, dostali se k němu předběžné zprávy o japonských ztrátách v bitvě u atolu Midway. Byl to generál Douglas MacArthur (zde viz foto



, generála MacArthura, autor Wikipedie.), který tehdy, když prozkoumal řečenou bitvu, uvedl admirála Kinga přímo v úžas. „MacArthurův návrh Sboru náčelníků štábů byl odvážný – a neuvážený“. MacArthur nenabízel totiž nic jiného, než, že se musí dobýt Rabaul, k čemuž by prý za současného stavu, měla stačit jen jedna obojživelná, dobře vycvičená, divize s podporou letadlových lodí. „To by prý vyžadovalo vyslat rychlé letadlové lodě – a v Tichomoří byly jen dvě – do Šalamounova moře plného útesů.“ Tehdy prý plánovači podezřívali MacArthura, že považuje letadlové lodě za postradatelné, a rozhodně nehodlali tato drahocenná plavidla tak snadno riskovat. Odbor amerického námořnictva se vyjádřil jasně, že je zcela nemožné „podporovat tak zjevně hazardní akci“. I americké námořnictvo považovalo rovněž, za nemožné, podporovat tak zjevně riskantní akci. Za daných okolností považoval King obojživelný útok na Rabaul asi za tak rozumný, jako povel cínovým vojáčkům, aby zaútočili na rozpálená kamna, a důrazně jej vetoval. Několik týdnů předtím zamítl s MacArthurovým souhlasem plán navržený Nimitzem (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.), aby 1. úderná skupina námořní pěchoty, které velel podplukovník Merritt Edson (zde viz foto



, na kterém je Merrit A. Edson, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo několikrát zvětšeno), zaútočila na Tulagi, zničila tam, co se dá, a unikla odtud. King se zabýval jinými plány. Měl na mysli operaci, která by sice měla omezený rozsah, ale Japonce by zastavila, a nejen pozdržela a nějak jen podráždila. V polovině června už byl totiž přesvědčen, že s prostředky, které má k dispozici, by mohl dobýt oblast Tulagi a pak obsadit Ndeni v souostroví Santa Cruz…. Jak troufalé, že?.


Použité podklady:

Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004. Clemens, Martin.
Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943. Dalibor Vácha, 2018.
Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan, Hammel, Eric, New York 1992.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Nezapomenutelný Guadalcanal, MERILLAT, HERBERT C., Praha 2007.
No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66. TWINING, Merrill B.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.). HOUGH, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston, editor.
Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001., Hoyt, Edwin P.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
The Pacific Campaign in World War II. From Pearl Harbor to Guadalcanal, New York 2006, s. 155n , Tichomořská kampaň ve druhé světové válce. Od Pearl Harbor po Guadalcanal, New York 2006, s. 155n.. JOHNSON, Wiliam Bruce.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=360