PALBA.CZ

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 366.
Zde viz foto náčrtu



, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen. Stejně jako po předchozím celém popisu Bitvy od Midway, budu nyní ve stejném pořadí popisovat, co všichni čtyři historičtí autoři, ve třech svých historii popisujících knihách, uvedli zásadního v „Analýze“, nebo v „Hodnocení“ bitvy". Začnu také stejně jako předtím, nejprve to bude pod názvem „Analýza porážky“, v podtitulku „Celkový souhrn“, nejdůležitější pasáže, které napsali Micuo Fučida, Masatake Okumiya, v knize Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku. Po nich přijde s „Hodnocením“ profesor Love, z knihy editora Marstona – Průvodce válkou v Pacifiku, jeho článku – Kapitola 5., název článku – Vrchol bláznovství. Bitvy v Korálovém moři a u ostrova Midway. - a uzavírat „Hodnocení“ Bitvy u Midway, bude náš český historik Miloš Hubáček, ze své knize Pacifik v plamenech. Zvykněme si od samého počátku na fakt, že zde bude po nějaké době hodně slov – by a kdyby – pak také snadno – nebo - tak by. Zde viz ještě i náčrt



, na kterém je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Začínáme od: Micuo Fučida, Masatake Okumiya, z knihy - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku (z anglického originálu Midway vydaného nakladatelstvím United States Naval Institute v Annapolis, Maryland roku 1955):

Analýza porážky. Celkový souhrn (str. 205 až 220).
Japonský pohled a analýzu na str. 205., začínají oba historičtí autoři slovy, že kdo vlastně přečetl, až do těchto míst jejich knihu, tak se chyb dočetl a vidí tak i jejich pohled. Říkají, že čtenář jasně vidí v této bitvě její - „místo ve vývoji japonské strategie v tichomořské válce, jak byla koncipována a plánována a jak byla ve skutečnosti vybojována“. Následuje věta: V závěru by se autoři chtěli pokusit shrnout základní příčiny japonské porážky a připojit některé úvahy o aspektech, jež nebyly v předchozích (jejich) kapitolách podrobně osvětleny“. Další jejich věty, jak si za chvíli přečteme, se odvolávají i na amerického spisovatele, který je mnohde i v diskuzích zde jmenován, a je také uveden i např. v – Použitá literatura – u českého historického spisovatele Miloše Hubáčka, který se odvolává odvolává na dílo: Morison, Samuel Eliot: History of United States Naval Operations in World War II. Vol. 2, 4. Boston 1968., z jehož díla také čerpali [(ale Pozor japonští historici samozřejmě čerpali z Morisonova vydání z roku 1948, nikoliv z roku 1968, ze kterého čerpal Miloš Hubáček...! vydání roku 1948... Rok 1948, je uveden u Morisonova díla v knize History of United States Naval Operations in World War II: volume III. Boston: Litle Brown and co., 1948.!b]]), když svou analýzu prováděli., když doslova píší, cituji:

„Známý americký námořní historik (jednalo se profesora, kontradmirála Samuela E. Morisona, který sepsal námořní dějiny v Tichomoří ve druhé světové válce, se svými asistenty, mladými námořními důstojníky, pro US NAVY. Mladí, stále další a další asistenti mu dohledávali desítky let různá sporná fakta, která stále do svého díla doplňoval. Budu zde dávat, později, i u Guadalcanalu, co vše mu sporného jeho asistenti nalezli v různých i opomenutých hlášeních, za několik desítek let…) Samuel E. Morison charakterizuje vítězství válečného loďstva Spojených států u Midwaye jako „vítězství zpravodajské služby“ (zde se já jen všeobecně ptám - co je na této větě starého a překonaného?… Co tady nesnese 21. století…? Snad jen ta nepřesnost v prvotních vydáních u leteckých hlášení všeho druhu, nepřesnost, která je tak všeobecně známá a musí se stále a stále dohledávat, co je vlastně pravda? U letectva z druhé světové války se dohledávání faktů, o počtu letadel, a nejen počítání u sestřelů, dělalo desítky let po válce, a to jak na západní či východní frontě, tak i v Tichomoří a Asii a na ostatních válčištích…, a dělá se občas stále, a nikdo se nemůže dopátrat ´nějaké absolutní pravdy´ – pravdu je třeba dohledat, možná, v 21. století…! Dalším ze spolehlivějších historiků, kteří popisují Bitvu u Midway a i její leteckou část poměrně věrohodně, je Lundstrom, John B. v mnoha svých knihách, zde pak především jeho jasně zaměřené dílo - The First Team: Pacifik Naval Air Combat from Pearl Harbor to Midway. Annapolis: Naval Institute Press, 1984. - má důležitá poznámka). S tímto hodnocením autor (myšleni jsou samozřejmě oba japonští autoři) plně souhlasí, neboť je mimo veškerou pochybnost, že hlavní příčina japonské porážky spočívala v tom, že byl předem odhalen japonský plán útoku (když tyto věty oba japonští historičtí spisovatelé prvotně psali, tak ještě nebylo nic publikováno o prolomení kódu JN-25, proto se o tom, v této analýze nedozvíme nic … - má poznámka). Viděno z japonského zorného úhlu, znamenal tento úspěch nepřátelské zpravodajské služby neúspěch – neschopnost zajistit utajení našich plánů. Kdyby náš záměr napadnout Midway byl utajen stejně pečlivě jako plán napadení Pearl Harboru, byla by bitva mohla dopadnout jinak.“

Velmi výmluvné a skutečně důležité jsou pak jejich další věty, které vlastně doplňují, celý ten první odstavec o zpravodajské službě a zpravodajských informacích, tedy to co oba tehdy věděli, a i proto je opět ocituji celé, ze str. 205. a část z 206.:

„Bylo to však vítězství americké zpravodajské služby v mnohem širším smyslu. Právě tak důležité jako pozitivní úspěchy nepřátelské zpravodajské služby za této příležitosti bylo negativní působení špatné a neúčinné japonské zpravodajské služby. Výmluvnou ukázkou tu bylo selhání Námořního generálního štábu, jenž se neustále, až do samého zahájení bitvy chybně domníval, že americký operační svaz se pohybuje v prostoru Šalamounových ostrovů, a toto hodnocení sděloval postupujícím japonským jednotkám, čímž zřetelně naznačoval, že nepřítel nemá ani tušení o japonském záměru napadnout Midway. Ani zpravodajská služba Spojeného loďstva nebyla o mnoho lepší. Přes neobvyklou nepřátelskou činnost, která byla zpozorována v havajské oblasti (zde zvláště mnohem větší množství amerických radiových depeší, než bylo běžné, které byly Japonci zjištěny a k těm, kteří informaci, o rádiových depeších potřebovali, se informace nedostala /Nagumův svaz/ – má poznámka, která je ihned stvrzena v dalším textu) ve dnech 30. května – 1. června (1942), nepovažoval to štáb Spojeného loďstva za dosti závažný příznak, že se nepřítel připravuje, a neupozornil Nagumův svaz.“

Jako jednu z dalších příčin japonské porážky u Midwaye, uvádějí oba historici – chybné plánování operace. Základní chyba v plánování prý se stala již hned na začátku samotného plánu, to když se chybně rozčlenily jednotlivé samotné svazy lodí. Doslova k tomu napsali na str. 206., tato slova, cituji:

„Zde se plánovači pustili do svého oblíbeného, a v tomto případě osudného gambitu – rozptýlení. Místo, aby byl soustředěn nejmohutnější úderný svaz válečných lodí, jaký se snad vůbec kdy vyskytl. Velitelství Spojeného loďstva si zamanulo jednotky rozptýlit, a odsoudilo je tím k relativní slabosti. Strategicky byla aleutská větev tohoto rozptýlení nedůležitá, jelikož měla pouze zničit americké objekty, nakrátko je okupovat a pak tyto severní ostrovy opustit. Takticky bylo úkolem severního svazu odvrátit pozornost od hlavního úderu na Midway. Nedá se však pochybovat o tom, že bylo neospraveditelné vzdát se nepochybné výhody soustředěných sil ve prospěch pochybné výhody klamného útoku, který nemusel úkol splnit a ani jej nesplnil.“

Ale dle základního japonského plánu operace “MI“, se rozptýlení svazů vlastně neomezovalo jen na hlavní rozdělení sil mezi Aleuty a Midway. Rozptýlení svazů bylo naplánováno přeci i uvnitř těchto dvou sektorů, kde byly japonské námořní síly také rozptýleny.

„Na severu Kakutův úderný svaz letadlových lodí operoval sám 300 mil před Takasuovým strážním svazkem bitevních lodí. Rozptýlení midwayských jednotek bylo ještě drastičtější: Nagumovy letadlové lodi severozápadně od Midwaye, Jamamotův hlavní svazek bitevních lodí 300 mil za nimi, hlavní svazek Kondova invazního svazu jižně a jihozápadně od Midwaye a Kuritova skupina přímé podpory u invazních transportních lodí plujících od jihozápadu. Nedostatečné soustředění je jednou ze základních taktických chyb pozemní, námořní i vzdušné války. U Midwaye to nepříteli umožnilo zničit Nagumův svaz, když ostatní japonské svazy byly příliš daleko, aby mohly alespoň vystřelit. A jakmile byly Nagumovy letadlové lodi zničeny, přešla japonská slabost způsobená roztroušením v téměř úplnou nemohoucnost. Naproti tomu americké síly byly účinné právě svou kompaktností. Byly soustředěny od počátku, zůstaly soustředěny po celou dobu bitvy, a tím získaly maximum jak útočné, tak obranné síly.“

Protože bylo takřka vyčerpáno, v prvé fázi, přiznání chyb v plánování operace „MI“, začíná, zákonitě, avízované by a kdyby. Tomu se v hodnocení takřka nikdo zřejmě nevyhne, když pak začíná stále více platit heslo: „Po válce je každý generál“; stejné potkalo v tomto případě, na str. 206., a 207., japonské historiky, cituji:

„Jak by správnější rozčlenění sil mohlo změnit výsledek bitvy, k tomu stačí uvést jediný konkrétní příklad: kdyby byly hlavní svaz a Nagumův svaz operovaly společně, kdyby velké bitevní lodi admirála Jamamota (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech), zajišťovaly letadlové lodi, byla by tím jejich síla značně zvětšena. Obrovská palebná síla bitevních lodí a jejich doprovodu by četné útoky nepřátelských letounů odrazila a nepochybně by některé útočníky odlákala od nebohých letadlových lodí. Kromě toho by admirál Jamamoto mohl přímo řídit běh bitvy, kdežto takto byl příliš vzdálen. Bitevní lodi, kdyby jich bylo správně použito, mohly v této akci účelně a efektivně zasáhnout.“

V pokračování analýzy obou japonských historiků lze určitě souhlasit s faktem, že „další chyba v plánování“, byla udělána tím, že se důraz plánovačů a poté i těch, kteří plán prováděli, nesoustředil na hlavní cíl operace „MI“ – na zničení amerického loďstva. Původním záměrem operace bylo přece využít námořní invaze na Midway, „jen k vylákání nepřátelského loďstva k rozhodné bitvě“. No a celý záměr plánování byl porušen ve chvíli, kdy velitelství Spojeného loďstva, v čele s Jamamotem, svým taktickým plánem zbavilo letadlové lodi možnosti jakékoliv akce vyjma vymezených úkolů, které zajišťovaly invazi na Midway….!

„Letadlové lodi tak ztratily akční pružnost, která je nezbytná k úspěšnému vedení námořních střetnutí. Velitelství Spojeného loďstva se možná domnívalo, že to může bez obav učinit, neboť bylo přesvědčeno, že nepřítel ze základny nevypluje, dokud nebude ostrov napaden. Rozhodně se však mělo připravit i na opačnou možnost. Zničení nepřátelského loďstva mělo být jednoznačně určeno jako základní cíl operace a všechno ostatní mělo být tomuto cíli podřízeno. Kdyby se bylo z toho vycházelo, bylo by moudřejší odložit celou operaci, než budou letadlové lodi Zuikaku a Šókaku (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Shokaku_Pearl_Harbor_I_vlna, foto je volně přístupné na několika webech. ) a Zuikaku (zde viz foto



, pod kterým byl popisek,Japanese_aircraft_carrier_zuikaku, foto je volně na několika webech a zde bylo foto několikrát zmenšeno.) připraveny úderný svaz posílit. Velitelství Spojeného loďstva to odmítlo, protože neprávem kladlo důraz na zajištění nejvhodnějších meteorologických podmínek pro výsadkové operace na Midway.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 367.

V další části pak, v „Analýza porážky“, v podtitulku „Celkový souhrn“, které napsali Micuo Fučida, Masatake Okumiya, v knize Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, rozebrali celkový japonský průzkum dle plánování, průzkum jak námořní, tak i letecký, když na str. 207., a také 208., píši doslova:

„Právě tak kusé a nedostatečné byly plány předběžného a velitelského průzkumu. Když se vyplutí ponorek z domácích vod zdrželo o dva dny, byla tím zmařena možnost, že doplují na svá stanoviště včas, aby mohly pozorovat, kdy se nepřítel přiblíží k bojové oblasti, a naše lodi upozornit. I kdyby však časový plán byl, byly dodrženy, není zcela jisté, zda by americké lodi byly zpozorovány, protože ponorkám byla přidělena víceméně statická stanoviště. Mělo se nejen kategoricky vyžadovat, aby byl dodržen časový rozvrh, ale ponorkám mělo být nařízeno, aby hlídkovaly na linii Havajských ostrovů severovýchodně od Midwaye. Rovněž plán operace ´K´ pro vzdušný průzkum Pearl Harboru, ačkoli byl pro úspěch úderu na Midway životně důležitý, byl vypracován příliš omezeně a lehkomyslně, neobsahoval náhradní řešení, kdyby původní záměr nevyšel.“

V dalším textu pak oba japonští historici říkají, že právě pro takovéto chyby v základním plánu, které byly nyní vypsány a částečně i popsány blíže, v předchozím textu, byly všichni aktivní velitelé námořních svazů, a to již v začátku bitvy, v dvojnásobné nevýhodě a následně oba historici, na str. 208., pokračují těmito slovy, cituji:

„Ale i tak, kdyby nebylo napácháno tolik chyb v taktickém vedení operací, dá se říci, že by výsledek nebyl tak žalostný. Byl už připomenut výrok, že bitva je souhrnem chyb napáchaných oběma stranami, kde vítězství náleží té straně, která se dopustí méně chyb. Není sporu o tom, která strana napáchala v bitvě u Midwaye více chyb. Ba dokonce na základě amerického i japonského dodatečného hodnocení se lze těžko ubránit dojmu, že v této bitvě udělala všechny chyby naše strana.
Jestliže se většiny chyb dopustil viceadmirál Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech), nelze z toho vyvodit, že byl méně schopný než ostatní velitelé. Byla to nešťastná shoda okolností, neboť Nagumův svaz se jediný opravdu střetl s nepřítelem, a Nagumo proto musel učinit většinu rozhodnutí, která výsledek bitvy ovlivnila. Ostatní velitelé, nevyjímaje Jamamota, jenž měl vlastně velet operacím všech japonských svazů, se v podstatě museli spokojit s úlohou bezmocných diváků. Nemohli se dopustit chyb, když se na rozdíl od Naguma od nich nevyžadovala kritická rozhodnutí.“

Takto oba japonští historici probrali chyby v plánu operace a poté se dotkli i základních chyb velitelů, jako je Nagumo a Jamamoto. Byla to první chyba admirála Naguma, kterou oba historici zmínili, aby v zápětí rozebrali tři nejzávažnější chyby admirála Naguma. Dám je v přímé řeči, v uvozovkách, všechny tři tak, jak je sepsali na str. 208., a 209., když píší, cituji:

„1) První z těchto chyb spočívala v tom, že nezajistil dostatečný průzkum ráno před napadením Midwaye. Kdyby byl nařídil časnější dvoufázový průzkum, byl by nepřátelský operační svaz, jehož přítomnost jsme netušili, pravděpodobně zjištěn včas, aby mohl Nagumo první úder zasadit, a nikoli přijmout. Přinejmenším však, jakmile se ukázalo, že plovákové letouny z lodí Čikuma a Tone (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_křižník_Tone_, foto je volně přístupno na několika webech a muselo být zvětšeno.), nemohly vzlétnout přesně podle časového rozvrhu, měl Nagumo okamžitě nařídit, aby mezery v plánu průzkumu nahradily jiné letouny. Že však letoun č. 5 z Čikumy nepřátelské lodi nezpozoroval, třebaže pravděpodobně letěl přímo nad nimi z toho nemůže být obviňován Nagumo.

2) Druhá Nagumova chyba se týkala rozdělení letounů z letadlových lodí na první a druhou údernou vlnu. Každá úderná vlna byla složena z poměrného počtu letounů ze všech čtyř letadlových lodí, místo aby první údernou vlnu vyslaly dvě letadlové lodi a druhou údernou vlnu druhé dvě. Třebaže současné použití letounů ze všech čtyř letadlových lodí zkrátilo čas vzletu a opětného přistání, nutně zvýšilo zranitelnost vůči nepřátelskému napadení v průběhu přistávání a těsně po něm. Neboť všechny letadlové lodi tím byly plně zaměstnány a nemohly vyslat dosti rychle letouny do vzduchu, aby útok odrazily. Znamenalo to rovněž, že v těchto údobích nemohl úderný svaz podniknout nálet na nepřátelské letadlové lodi, i kdyby to bylo nezbytně nutné. Kdyby byl Nagumo podnikl nálet na Midway s letouny ze dvou letadlových lodí a další dvě by měl v záloze připraveny pro jakoukoli nahodilost, neměl by v kritickém okamžiku bitvy svázány ruce.

3) Třetí a snad nejzávažnější chyby se dopustil Nagumo tím, že jakmile zjistil přítomnost letadlové lodi v nepřátelském operačním svazu, nezaútočil okamžitě všemi letouny, které měl k dispozici, ať už byly či nebyly správně vyzbrojeny, i kdyby pro ně nemohlo být opatřeno výškové zajištění. Nelze popřít, že to bylo spojeno se značným rizikem. Nebylo však toto riziko přijatelnější než riziko, že nás letouny z nepřátelských lodí zastihnou se všemi našimi letouny na palubě, když bude v plném proudu doplňování pohonných hmot a výměna výzbroje? Jak lze hodnotit jeho odmítání riskovat vyslání nezajištěných a nesprávně vyzbrojených bombardérů proti nepříteli, když postup, který zvolil, měl ten výsledek, že bombardéry byly zničeny aniž měly možnost zasadit před svým zánikem nepříteli úder? Jedině Jamaguči (zde viz foto



, pod kterým je popisek_viceadmiral_Tamon_Yamauchi, foto je majetkem Japanese NAVY, bylo zvětšeno) uvažoval v této kritické situaci správně. Nagumo volil postup, který považoval za ortodoxní a bezpečnější, a tím vynesl nad svou letadlovou lodí ortel.“

Nesprávná rozhodnutí admirála Naguma pak globálně znamenala, že celá úderná síla japonského loďstva, byla hned na počátku omezena, nebo potlačena, či „vykleštěna“, a to dřív než, začal admirál vůbec útočit. Doslova pak japonští historici ke svým obviněním přidávají na str. 209., a 210., další, když píší, cituji:

„Jinými slovy, porážka japonského loďstva byla dokonána dříve, než mohl vrchní velitel Spojeného loďstva tak či onak zasáhnout. Když se však admirál Jamamoto dostal do této těžké situace, byl jeho postup, který zvolil, nejmoudřejší? Neprovinil se i on stejnou kolísavostí a nerozhodností, jaká byla příznačná pro Nagumovo rozhodování?“

A na své otázky o rozhodnutích Jamamota si pak ihned sami odpovídají, když na str. 210., píší doslova, opět raději celé cituji:

„Plán jeho štábem koncipovaný a jím schválený, změnit průběh bitvy nočním napadením nepřítele hladinovými jednotkami, byl příliš jasně zoufalou akcí, která neměla naději na úspěch. A když si admirál Jamamoto konečně uvědomil, že je plán bezvýhledný, okamžitě se smířil s tím, že je bitva ztracena.“

Následně se pak oba japonští historici snaží odpovídat systémem – „Po bitvě je každý generál“, na otázku, kterou si sami položí, cituji:

„Otázka je, zda se skutečně nedalo nic dělat. Nedala se porážka nějak odčinit? Nagumovy letadlové lodi byly ztraceny, to je pravda. Ale admirál Jamamoto mohl předpokládat, že letouny z Hirjú ochromily dvě ze tří nepřátelských letadlových lodí. To znamenalo, že nepříteli zbývala jen jediná nepoškozená letadlová loď, že jiné by do boje vrhnout nemohl, kdežto Jamamotovi zbývaly dvě nepoškozené letadlové lodi v Kakutově druhém úderném svazu na severu a dvě další. Zuihó (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, v překladu, japonská letadlová loď Zuiho_1940, foto je majetkem Wikipedie, a bylo zde zmenšeno.) a Hóšó (zde viz foto



, pod kterým byl popisek letadlová loď Hosho - Hóšó po operaci Midway, foto je volně přístupné na několika webech.) , ve svém vlastním a Kondově svazu. Proč místo obnovení odložené aleutské operace vrchní velitel Spojeného loďstva neponechal v platnosti rozkaz, aby se Kakuta (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Kakuji Kakuta, foto je majetkem Wikipedie, a bylo volně na několika webech) připojil k midwayskému svazu a po Kakutově připlutí nepřipojil Zuihó a Hóšó ke dvěma Kakutovým letadlovým lodím a nevytvořil tak nové úderné uskupení letadlových lodí, které by nebylo nejslabší? Proč to admirál Jamamoto neučinil, je ještě méně pochopitelné, uvážíme-li, že o dva dny později zamýšlel napadnout nepřátelský operační svaz, který jej pronásledoval, a utkat se s ním v rozhodném střetnutí, třebaže vzdušné zajištění mohly poskytnout jen letouny ze Zuihó a Hóšó a plovákové letouny z bitevních lodí a křižníků, kromě pochybné nepřímé podpory letounů ze základen na Wake.“

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 368.

V dalším textu pak trochu, přeci jenom, oba japonští historici na str. 210., přiznávají, že „je těžko uhodnout“, což tedy skutečně je – „proč se admirál Jamamoto“ k jimi navrhovanému řešení a postupu vlastně neodhodlal. A ihned mu přiznávají vlastnosti, že nebyl velitelem, který by se byl někdy vyhýbal „odpovědnosti za neúspěch, nebo by se ji snažil snížit na minimum“. Myslí a také vyjadřují fakt, že pokud by takový sklon měl, tak by se také mohlo „vyskytnout podezření, že aleutským úspěchem chtěl zmírnit blamáž z porážky u Midway“… Dalším závažným problémem pak bylo stále vzpomínané umístění velitele v midwayské operace, kde je vzpomenuta tradice válečného námořnictva Japonska, podle které „je za války velitelovo místo na frontě“. V tomto vysvětlování pak pokračují japonští historici, na str. 210., a 211., dalšími výhradami, slovy, cituji:

„Admirál Jamamoto proto vztyčil velitelskou vlajku na Jamatu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, přeloženo, Japonská loď YAMATO, Jamato, říjen 1941, foto je volně přístupné na několika webech, a byla zde upravena jen velikost fota.) a vyplul na moře, aby byl inspirací pro bojové jednotky. Je jasné, že tento dávno překonaný názor se pro vedení námořní války nehodí. Mnohem důležitější než jakýkoli morální faktor je, aby velitel byl informován o všem, co se děje, aby sám mohl informovat a dirigovat všechny jednotky, za něž odpovídá. Že Spojené státy vzaly tento stav na vědomí a zařídily se podle něho, o tom svědčí skutečnost, že velitelské stanoviště admirála Nimitze (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) bylo po celou válku na souši, nejprve v Pearl Harboru a později na Guamu. Admirál Jamamoto, jelikož měl velitelství na plující lodi, nemohl být s ostatními jednotkami ve styku, protože všem lodím účastnícím se operace bylo až do poslední chvíle uloženo rádiové mlčení. Nemohl proto předávat Nagumovi poslední informace, které dostával z Tokia, a nemohl průběh operace nikterak ovlivnit, dokud byl ještě čas. Kdyby velitelství Spojeného loďstva bylo na souši, nejlépe v Tokiu, jež bylo zpravodajským a komunikačním střediskem, pak by nebylo používání rádiových komunikací omezeno a Jamamoto by nejen mohl své jednotky informovat o vývoji a získaných informacích, ale mohl by je též po celou dobu operace účinněji řídit.“

V dalším textu pak oba japonští historici, kteří se v různé formě osobně zúčastnily Bitvy u Midway, pod titulkem svého článku – „Mýtus všemocné bitevní lodi“ – na str. 211., až 213., rozvíjejí starou a obehranou poválečnou písničku o „staré škole“, rozuměj starších důstojníků japonského námořnictva, kteří stále ještě, i na počátku druhé světové války, nadřazovali bitevní lodi. Těžko prý tehdy bylo mladším a progresivnějším důstojníkům, kteří viděli jasný význam letectva, a zdálo se jim tehdy, že je to mrhání sil a prostředků, když se stále věnuje obrovské úsilí na stavbu gigantických bitevních lodí jako Jamato, Musaši a Šinano. U lodi Šinano, říkají celou její historii - doslova – „Je pravda, že Šinano ještě v průběhu stavby byla prozíravě přeměněna na letadlovou loď, ale pak ji stihl neslavný konec, když byla potopena nepřátelskou ponorkou jihozápadně od Tokijského zálivu 28. Listopadu 1944, pouhých sedmnáct dní po spuštění a necelých 24 hodin po vyplutí na první bojovou plavbu. Měla pravděpodobně nejkratší život ze všech válečných lodí všech dob“.

Z pera Micuo Fučidy, Masatake Okumiyae, z jejich knihy - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, se pak dál dozvídáme, v jejich analýze, že až později v průběhu druhé světové války, se začalo myšlení japonských admirálských špiček, vyznavačů bitevních lodí, měnit směrem k technickému pokroku, což bylo „příliš pozdě“. Až příliš pozdě, je začal ovlivňovat pokrok a změny, které si ve vedení války vynutil čas a skutečnosti na bojištích. To přesto, že už v třicátých letech a pak za čínsko-japonského konfliktu se jasně ukázalo, „že s letectvem je třeba počítat jako s reálnou silou novodobého vedení války“. Při analýze byl čas i na pochválení japonského letectva v prvních letech války v Pacifiku…, cituji ze str. 212.:

„Tento názor byl ověřen a zdůrazněn skvělými úspěchy japonského letectva v prvních měsících tichomořské války. Ale tvrdohlavci nadále podceňovali bojový význam letounu a soudili, že tato počáteční vítězství byla získána jen šťastnou náhodou. Tvrdili, že letadlové lodi jsou už svou povahou příliš zranitelné, že letouny z pozemních základen nemají dostatečný dolet, aby měly v rozlehlých prostorách Tichého oceánu nějaký význam, a že proto bude konečné rozhodnutí v námořní válce nadále záviset na bitevních lodích. Domnívali se, že palebná síla moderní bitevní lodi stačí k vlastní obraně proti vzdušnému napadení.“

Japonští účastníci konfliktu pak ukázali i na protiklady, na extrémní stoupence letectva, když dále píší, cituji:

„Na druhé straně škály byli extrémní stoupenci letectva, kteří z počátečních úspěchů letectva vyvozovali, že letouny a letadlové lodi mohou vyhrávat bitvy války samy. Tento názor byl rovněž škodlivý, protože ubíral bitevním lodím úlohu, kterou měly sehrát v druhé světové válce. Tím se stalo, že většina letců považovala bitevní lodi za naprosto bezcenné a mluvila o nich posměšně jako ´haširadžimském loďstvu´.
Námořní letectvo vskutku vystřídalo bitevní loď a stalo se rozhodující údernou silou v námořní válce. To se přesvědčivě projevilo v prvních dvou dnech války, kdy japonské námořní letouny z letadlových lodí a pobřežních základen rozdrtily americké Tichomořské loďstvo bitevních lodí v Pearl Harboru i britské Dálněvýchodní loďstvo u Malajska. Je zajímavé, že i americké útočné akce soustředěné na Japonsko, jež nakonec zpečetily japonskou porážku, se opíraly o operace z letadlových lodí a pozemních základen. Tak tomu bylo po celou válku. Japonsko sice získalo počáteční úspěchy, ale Spojené státy se z trpkých zkušeností prvních měsíců poučily, shromáždily všechny své síly, přizpůsobily to, co měly, a budovaly to, co neuměly, aby nakonec válku v Tichomoří vyhrály.“

Jako názorný příklad využití bitevních lodí japonští historici Micuo Fučida, Masatake Okumiya, uvádějí, americké válečné námořnictvo (US NAVY). Američané pochopili, že když prvořadého významu nabyly letouny a letadlové lodě, že to neznamená, že by nebyla využita mohutná dělostřelecká výzbroj amerických lodí. Američané nečekali nečinně s nějakou nadějí na vybojování nějaké grandiózní bitvy. Cituji ze str. 212.:

„Právě naopak, amerických bitevních lodí se velmi obratně využívalo k před invaznímu ostřelování předsunutých japonských postavení na vnějších ostrovech a lodi se tohoto úkolu zhostily se strašlivou účinností, jak může dosvědčit každý, kdo takové ostřelování japonských posádek přežil. Americké válečné námořnictvo používalo též velmi výhodně bitevních lodí jako bojového zajištění pro letadlové lodi. Jejich úžasně účinná přehradná palba mařila údery našich letounů na letadlové lodi.
Ne že by si japonští námořní velitelé neuvědomovali, že v námořní válce nastávají změny, ale zdráhali se z toho vyvodit důsledky. Například 1. března 1942 byl kontradmirál Takidžiro Oniši, dosavadní náčelník štábu 11. leteckého loďstva v jižní oblasti, povolán do Tokia. Na cestě se zastavil na velitelství Spojeného loďstva a podal zprávu o bojové situaci na Filipínách a v Holandské Východní Indii. Zdůraznil, že v bojích s nepřítelem přesunuje těžiště z dělostřeleckých na letecké akce. Jak malým dojmem jeho zpráva zapůsobila, to ukazuje odpověď náčelníka štábu Spojeného loďstva, kontradmirála Ugakiho (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – admirál Ugaki Matome, foto je volně přístupné na několika webech a byla upravena velikost fota), jenž řekl, že v tak fundamentálním problému by rozhodnutí založené na tak omezené operaci na jihu bylo předčasné. Záznam z toho dne v Ugakiho deníku názorně ukazuje, jak přezíravě se o tomto problému uvažovalo:
‚V rozlehlých oceánských prostorech je možno použít letounů z pozemních základen jen v omezené míře a pochybuji, že samy letadlové lodi by mohly poskytnout dostatek letecké síly k útočným akcím. Fukudome (náčelník 1. oddělení námořního generálního štábu) mi řekl, že se mu podařilo odsunout rozhodnutí požadované (ministrem vojenského námořnictva) Šimadou, aby byla zastavena stavba Musaši. Všeobecně se uznává, že bitevní loď je hodnotným bitevním nástrojem, a dokud nebudou jiné prostředky k vyřazení nepřátelských bitevních lodí, musí být plná síla našich bitevních lodí udržována.‘“

Z těchto slov tedy jasně plyne, že ještě na jaře roku 1942 japonské generální štáby určitě věřily v nadřazenost svých velkých bitevních lodí, což se snažili oba japonští historici nalezeným Ugakiho deníkem dokázat.


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=360