Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 363.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 363.
Zde viz náčrt



, na kterém je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
V předchozím Č 362, jsme si z historického podkladu, který nám nalezl a prostudoval, poté i z něho popsal, český historik Miloš Hubáček, Pacifik v Plamenech str. 470., a další, řekli, že admirál Fletcher vydal pro zasažený Yorktown rozkaz:
„Vyšlete Hughes k Yorktownu. Ať není nikomu povolen vstup na jeho palubu. Potopte jej, jestliže bude hrozit nebezpečí, že padne do rukou nepřítele nebo vypuknou-li rozsáhlé požáry.“ K tomu pak dál český historik napsal, cituji:

„Torpédoborec Hughes (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Hughes_28DD_410, foto je z majetku Wikipedie, bylo několikrát zmenšeno.) změnil kurs, vrátil se k letadlové lodi a po celou noc ze 4. na 5. června křižoval v její blízkosti. V časných ranních hodinách 5. června, když se počalo rozednívat, velitel torpédoborce korvetní kapitán Donald J. Ramsey pozorně Yorktown (zde viz ilustrační foto



, pod kterým byl popisek - zasažený Yorktown 4. června 1942. Foto je majetkem US NAVY, bylo zde zmenšeno) zkoumal. Vše nasvědčovalo tomu, že situace není horší než zvečera včerejšího dne. Naklonění lodi se nezvýšilo, nebylo ani vidět kouř, který by svědčil o stále planoucích podpalubních požárech. Ramsey došel k přesvědčení, že je možné letadlovou loď zachránit, a v tomto smyslu také z vlastní iniciativy informoval rádiovou depeší velitele Tichomořského loďstva admirála Nimitze v Pearl Harboru. Nimitz okamžitě přikázal, aby k Yorktownu odpluly vlečná loď Navajo, dosud se zdržující jižně od Francouzských fregatních mělčin, minolovka Vireo, hlídkující východně od Midwaye, a torpédoborec Gwin, který byl původně vyslán k posílení Spruanceho svazu. Kolem sedmé hodiny ráno se náhle z dosud tiché paluby Yorktownu ozvala dlouhá dávka z kulometu a desítky střel zčeřily hladinu mezi nehybnou letadlovou lodí a torpédoborcem. Ramsey měl zpočátku za to, že žár od doutnajících ohňů uvedl zbraň v chod, ale za okamžik se střelba opakovala a korvetní kapitán zahlédl na kraji paluby na levoboku Yorktownu mávající postavu. Za této situace se Ramsey cítil plně oprávněn porušit Fletcherův zákaz vstupu na opuštěnou loď, rychle dal spustit motorový člun a záchranné družstvo se vyšplhalo na palubu.“

Tehdy motorový člun přivezl z Yorktownu zpět na torpédoborec dva těžce zraněné námořníky, kteří když se loď vyklízela byli považováni za mrtvé a ponecháni na palubě letadlové lodi. Jeden z těchto námořníků se probral k vědomí, a když zahlédl torpédoborec, těžce se dovlekl ke kulometu a střelbou z něho přivolal pomoc pro sebe i pro dalšího zraněného. Následovalo to, že záchranné družstvo se na motorovém člunu z torpédoborce opět vrátilo na Yorktown. Mnozí se totiž na torpédoborci domnívali, a to i někteří velitelé, že v rozlehlých prostorách letadlové lodi mohlo zůstat víc takto podobných nešťastníků. Jenomže velice pečlivá prohlídka ukázala, že na lodi zůstali již jen desítky a desítky mrtvých. Zde pak český historik nalezl v historických podkladech jednu důležitou informaci, která vedla tehdy na lodi k objevu důležitého a tajného zařízení, cituji ze str. 471.:

„Zachránci, ale učinili objev jiného druhu. Nalezli několik nepoškozených šifrovacích strojů a velké množství tajných a přísně tajných dokumentů, volně ponechaných na lodi poté, co ti, kteří podle přísných předpisů přikazujících, jak s takovým materiálem v případě opuštění lodi naložit, nesplnili svoji povinnost, zřejmě vystrašeni hrozícím nebezpečím rychlého potopení. Kdyby padl nepříteli do rukou, následky mohly být velmi vážné. Naštěstí se tak nestalo, ale po této zkušenosti vydal admirál Nimitz (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.) rozkaz ještě zpřísňující dosavadní předpisy.
Krátce před polednem dorazila na místo minolovka Vireo, která se ze tří plavidel vyslaných Nimitzem na pomoc nacházela nejblíže. Z minolovky bylo nataženo k nehybné letadlové lodi ocelové lano, upevněno a stroje malého plavidla zabraly na plné obrátky. Zpočátku se zdálo, že se minolovce vůbec nepodaří velkou lodí pohnout. Po chvíli se ale Yorktown přece jen dal do pohybu a rychlostí dvou uzlů jej minolovka táhla na východ, k Havajským ostrovům. Asi o hodinu později připlul torpédoborec Gwin. Záchranné družstvo z Gwinu se připojilo k námořníkům Hughese, kteří se již nacházeli na palubě Yorktownu. Spojenými silami uvolnili a odhodili do moře těžkou kotvu a další nyní nepotřebná zařízení, aby loď odlehčili a minolovce usnadnili nesmírnou námahu. Brzy se ale začalo stmívat, práce bylo nutno přerušit a záchranné čety se vrátily na torpédoborec.“

Nastal den 5. června 1942 a záchranné čety ze dvou torpédoborců a minolovky se od doby, kdy bylo na vše vidět, snažily o záchranu velké letadlové lodi Yorktown. Jenomže již v časných ranních hodinách toho dne došlo k události, které prý tehdy nikdo nepřikládal zvláštní význam. Bohužel událost, jak se za krátko ukázalo, nakonec rozhodla o osudu letadlové lodi. Český historik Miloš Hubáček, z nalezeného v historickém podkladu, na str. 472., 473., k tomu píše, cituji:

„Za rozbřesku vyslal admirál Nagumo dva hydroplány s úkolem prozkoumat oblast na východ od svých plavidel. Kolem sedmé hodiny ranní jeden z nich, letoun z těžkého křižníku Čikuma hlásil, že zahlédl nepřátelskou letadlovou loď typu Yorktown, nakloněnou na levobok, spočívající nehybně v pozici 111° a ve vzdálenosti 240 mil od křižníku Čikuma, a jeden torpédoborec, zdržující se v její blízkosti.
Radiolokátor torpédoborce Hughes zaznamenal přítomnost japonského průzkumného letounu, který se na obrazovce objevil jako malý, světélkující bod. Korvetní kapitán Ramsey nařídil letecký poplach, ale minuty uplývaly a nic se nedělo. Po necelé půlhodině světlá tečka z obrazovky zmizela, poplach byl odvolán a v dalších, událostmi naplněných hodinách, si již nikdo na osamělý nepřátelský letoun nevzpomněl.
Zpráva pilota průzkumného letadla byla postoupena admirálu Jamamotovi, a ten nařídil ponorce I-168 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo, Japonská ponorka I 168 /do 20. května 1942, I-68 /, foto je majetkem Wikipedie.), která v nočních hodinách ostřelovala Midway a zatím se stále ještě pohybovala poblíž atolu, aby neprodleně vyplula k označené nepřátelské lodi a potopila ji. Velitel ponorky korvetní kapitán Jahači Tanabe přistoupil k mapě a započal s výpočty. Zjistil, že letadlová loď je od něj zhruba 150 mil. Připravil trasu plavby tak, aby se k ní přiblížil za rozbřesku ze západní strany, kdy se její silueta bude jasně rýsovat proti vycházejícímu slunci, zatímco ponorka bude stále ještě kryta ustupující noční tmou. Stanovil rychlost a kurs plavby a I-168 se začala vzdalovat od Midwaye směrem na severovýchod.“

A nyní zase trochu zpět v čase, někam kolem poledne dne 5. června 1942, kdy se lodi Fletcherova 17. operačního svazu (TF 17) spojily s 16. operačním svazem (TF 16) admirála Spruance. Tehdy byla velice těžká situace, neboť se přes 2 000 námořníků zachráněných z Yorktownu tísnilo na palubách Fletcherových torpédoborců. Po spojení svazů byli okamžitě přemísťováni na křižníky a dostalo se jim všemožné péče a pomoci. Po převezení zachráněných, admirál Fletcher a kapitán Yorktownu Buckmaster (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_captain_Elliot_Buckmaster_foto je majetkem Wikipedie, zde bylo několikrát zvětšeno:
https://en.wikipedia.org/wiki/Elliott_Buckmaster ), který se k němu připojil na můstku křižníku Astoria, začali organizovat velkou záchrannou skupinu. Tato záchranná skupina měla okamžitě jet pomoci na Yorktown, který měl tak být dopraven do bezpečí, kterým byl v těchto okamžicích Pearl Harbour. V popisované době totiž ze zpráv z torpédoborce Hughes vyplývalo, že loď je nakloněna 25° a stále se drží na hladině. Přijde-li pomoc, může být letadlová loď Yorktown zachráněna. Český historik na str. 473., píše, cituji:

„Pro záchrannou skupinu bylo především třeba vybrat strojníky a techniky, a tak z torpédoborců tito specialisté přecházeli na Astorii, kde již čekali další dobrovolníci a kde se jim dostalo vysvětlení, v čem bude spočívat jejich úkol. Odpoledne se kapitán Buckmaster, 29 důstojníků a 141 námořníků záchranné skupiny přemístilo na torpédoborec Hammann a za doprovodu dalších dvou torpédoborců Balch a Benham malá záchranná flotila vyplula.
Ve 2 hodiny ráno 6. června tři torpédoborce dorazily k Yorktownu, který, stále tažen minolovkou, se hlemýždím tempem sunul na východ, strážen Hughesem, Gwinem a dalším torpédoborcem Monaghanem, který Fletcher vyslal k posílení ochrany letadlové lodi hned poté, co Spruanceovy křižníky z jeho paluby převzaly trosečníky. Ještě před rozedněním Hammann přirazil k boku Yorktownu a muži z pracovních čet se vyšplhali na palubu. Buckmaster měl již podrobně připraven celý plán operace. Zachránci byli rozděleni do několika skupin a každá z nich měla přesně stanovený úkol. Jedna skupina měla proniknout do podpalubí, prozkoumat rozsah poškození lodi a pokusit se vyrovnat naklonění na levobok tím, že zaplaví prostory na pravoboku a z levé strany paluby shodí do moře všechno, co představovalo zbytečnou přítěž. Druhá skupina dostala za úkol svrhnout přes palubu ohořelé letouny. Třetí skupina, složená převážně z dělostřelců, měla opravit poškozená protiletadlová děla a uvést je opět do operačního stavu pro případ, že by loď za dlouhé a pomalé cesty k Pearl Harboru byla nepřítelem napadena ze vzduchu. Skupina kuchařů se měla postarat o přípravu jídla a poslední skupiny, složená z lékařů a zdravotníků, byla pověřena vyhledáním a shromážděním všech mrtvých, kteří po identifikaci budou pohřbeni ve vlnách oceánu.
Na Yorktown bylo též dopraveno několik ponorných čerpadel a torpédoborec Hammann, který zůstal těsně vedle boku letadlové lodi, zajišťoval dodávku elektrické energie potřebné pro jejich provoz, stejně jako pro provoz pump, kterými mělo být zlikvidováno poslední doutnající ohnisko v podpalubním skladišti oděvů.
Příslušníci záchranných čet pracovali po celé dopoledne. Prvního významného úspěchu dosáhli, když se jim podařilo na levé straně paluby odmontovat a svrhnout do moře těžké 127mm dělo. Lodi se znatelně ulehčilo a s postupujícím zaplavováním pravoboku se krok za krokem vyrovnávalo její naklonění. V jednu hodinu odpoledne dal kapitán Buckmaster příkaz k odpočinku. Zatímco unavení námořníci pojídali sendviče a pili chladnou ovocnou šťávu, kolem kroužilo pět torpédoborců, na kterých obsluhy akustických lokátorů pozorně sledovaly každý signál naznačující přítomnost nepřátelské ponorky, jež v tuto chvíli mohla představovat největší nebezpečí. Nic se neozývalo.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 364.

Vracíme se k japonskému veliteli ponorky I-168, korvetnímu kapitánovi Tanabemu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Tanabe Yahachi, foto je majetkem článku, viz zde tento odkaz na pl.wikimedii, bylo zmenšeno:
https://pl.wikipedia.org/wiki/Yahachi_Tanabe
), kterému, dle toho co nalezl v historických podkladech, a poté napsal, český historik Miloš Hubáček, při výpočtu, „značně narušilo“, počítání polohy, hlášení průzkumného letadla. Jednalo se o hlášení, které mělo Tanabemu, po výpočtu, určit polohu poškozeného Yorktownu. Tehdy prý Tanabe, se svou ponorkou, bloudil a pátral po americké letadlové lodi Yorktown celkem 24 hodin. Dále pak na str. 474., a 475., píše, cituji:

„Čtyřiadvacet hodin Tanabe pátral po hladině oceánu a až po poledni 6. června (1942) svou oběť našel.
Vysunutým periskopem dlouho sledoval letadlovou loď a především hlídkující torpédoborce. Potom s nesmírnou opatrností se podmořský člun rychlostí tří uzlů dal opět do pohybu a blížil se k Yorktownu. Podařilo se mu proniknout kordónem torpédoborců a stále zůstal nezpozorován. Alespoň jeden torpédoborec musel proplout přímo nad plížící se ponorkou, přesto ji akustický lokátor nezachytil. Odborníci, kteří později hledali vysvětlení, došli k závěru, že svoji roli musela sehrát takzvaná ‚termální bariéra‘, způsobená mořskými proudy o rozdílné teplotě, dále turbulence vyvolaná pohybem torpédoborců nebo i přítomnost částečně ponořeného mohutného trupu letadlové lodi a velké množství nafty rozlité po hladině. Zůstává skutečností, že I-168 se krátce po jedné hodině (13. hodině) opět přiblížila k hladině a ve vzdálenosti asi 800 metrů od Yorktownu Tanabe naposledy vysunul periskop, ověřil úhel střelby a dal příkaz k palbě.
Čtyři torpéda vylétla z torpédových rour ponorky k pravoboku letadlové lodi, přímo na její střed. Rozptyl torpéd byl nastaven na 2 stupně na rozdíl od obvyklých 6 stupňů, což znamenalo soustředěný zásah do malého prostoru za podmínky, že cíl je dostatečně blízko, aby jej nebylo možno minout. To bylo tentokrát opravdu vyloučeno.
Bílou stopu smrtonosných ‚ryb‘ zpozorovali jak na torpédoborci Hammann, tak i na palubě Yorktownu. Na Hammannu se ve vteřině sklonily k hladině rychlopalných děl a dělostřelci se horečně snažili torpéda zasáhnout a přivést k předčasnému výbuchu. Nepodařilo se. Jedno torpédo se odchýlilo ze směru a zmizelo za zádí Yorktownu, druhé zasáhlo Hammann, přestože se jeho velitel fregatní kapitán Arnold True zoufale pokoušel bleskovým příkazem strojovně uvést loď do pohybu a uhnout mu z dráhy. Zbývající dvě proklouzla pod kýlem torpédoborce a narazila na pravobok letadlové lodi pod čárou ponoru. Následovaly mohutné detonace (zde viz ilustrační foto




, pod kterým, byl popisek, volně přeloženo, USS_Hammann DD-412 - potopen torpédy, nebo hlubinnými náložemi uvnitř torpédoborce, explodujícími poblíž Yorktownu_44, foto je součástí Wikipedie a zde bylo zmenšeno. Viditelné jsou manévry ostatních torpédoborců v době útoku.).“

Dle líčení historického spisovatele Hubáčka byl torpédoborec Hammann zasažen v prostoru druhé kotelny, měl roztržen pravobok. Do jeho nitra se valily pod tlakem ohromné proudy vody, které velkou silou prolamovaly vodotěsné přepážky a zároveň zalévaly celé podpalubí. Za necelé tři minuty se začala voda přelévat přes příď torpédoborce Hammann. Na str. 475., a 476., pak český historik píše, cituji:

„Za těžce zraněného fregatního kapitána Trua převzal velení výkonný důstojník poručík Ralph Elden, a ten nařídil okamžité opuštění lodi. Námořníci se vrhali do vln a ze všech sil se snažili odplavat co nejdále. V následující minutě se nad Hammannnem zavřela voda. Tím ale nebyl všem hrůzám konec. Několik sekund poté, co se stožár torpédoborce ponořil pod hladinu, zaburácela pod vodu silná exploze. Buď vybuchla část hlubinných pum, které nesl torpédoborec na palubě, nebo některé z jeho torpéd aktivované předchozím výbuchem japonského torpéda. Následky byly katastrofální. Tlaková vlna svou nesmírnou silou roztrhala a zdeformovala těla většiny trosečníků, kterým se podařilo včas uniknout z potápějící se lodi. Když se rozbouřená hladina opět utišila, naskytl se strašidelný pohled na desítky zohavených mrtvol nešťastných námořníků.
Po odpálení torpéd I-168 prchala nejvyšší rychlostí do bezpečí. Torpédoborce Hughes, Monaghan a Gwin ji počaly okamžitě pronásledovat. Honba trvala pět hodin, a i když torpédoborce celou oblast zasypaly hlubinnými pumami, stále nebylo jednoznačného důkazu o tom, že se jim podařilo ponorku zničit. V 6 hodin 45 minut (v 18.45) zahlédla hlídka na Hughesu ve vzdálenosti třinácti mil kouř dieselových motorů vynořené I-168, která se všemi silami snažila uniknout směrem na západ. Hughes a Monagham vyrazily za ní a po dvaceti minutách zahájily dělostřeleckou palbu. Ponorka zmizela pod hladinou, a když torpédoborce dosáhly místa, kde se ponorka ponořila, nebylo po ní ani stopy; i akustický lokátor mlčel. Většina námořníků i důstojníků na obou lodích měla za to, že tentokrát ponorku dostali. Šlo ale jen o zbožné přání. Chytrý Tanabe když zjistil, že se k němu řítí dva torpédoborce, se bleskurychle ponořil a vyplul jim vstříc. Torpédoborce se mihly nad ponořeným plavidlem a pokračovaly dál. Nakonec, spokojeny s výsledkem akce, další pronásledování přerušily. Tanabe zůstal hluboko pod hladinou po řadu hodin, a když se opět vynořil, nepřítele již nezahlédl. Na hladině dobil baterie, odeslal admirálu Jamamotovi zprávu o úspěšném splnění svého poslání a zamířil na základnu.“

V dalším textu na str. 476., a 478., se Miloš Hubáček vrací k Yorktownu, a píše, že japonská torpéda z I-168 narazila na pravobok letadlové lodi, kde výbuch otřásl celým tímto plavidlem. Samotné exploze vyrvaly v lodním boku (opět) velký otvor, kterým voda vnikala do podpalubí a svou vahou částečně vyrovnala původní naklonění na levou stranu. Jenomže tentokrát byla tato výhoda pouze relativní, protože čím víc vody do lodi přibývalo, tím více se Yorktown ponořoval do oceánu. A opět nastal čas tuto nešťastnou letadlovou loď znovu opustit. Byla přeseknuta vlečná lana, minolovka Vireo připlula těsně k levoboku Yorktownu a mnoha mužům ze záchranných čet se dařilo opouštět její palubu. Kapitán Buckmaster byl tím posledním, kdo ji opustil. Odpoutala se již i minolovka Vireo, když se náhle na okraji paluby Yorktownu objevil první důstojník strojovny korvetní kapitán Delaney, který se zdržel v podpalubí a nyní musel na poslední chvíli sklouznout na Vireo. V této souvislosti byla zaznamenána příhoda, že když kapitán Buckmaister uviděl, že nebyl tím posledním, kdo opustil letadlovou loď, byl ze všeho tak nešťastný, že se chtěl vyšplhat zpět po laně a ještě alespoň jednou se dotknout své lodi. Jenomže tento symbolický manévr se mu nezdařil, neboť se minolovka Vireo již začala od Yorktownu vzdalovat, takže mu jeho úmysl nemohl být dopřán, nemohl se uskutečnit (zde viz ještě ilustrační foto



, pod kterým byl popisek: USS Yorktown_midway_6_june_1942, foto je majetkem článku, viz tento odkaz:
https://www.worldwarphotos.info/gallery ... ay-6-june/
). Český historik pak na str. 478., a 479., dál píše, cituji:

„Po celou noc se Yorktown stále držel na hladině a Buckmaster doufal, že vydrží-li alespoň některé z vodotěsných přepážek a odolají nesmírnému tlaku hromadící se vody, loď se nepotopí a ráno bude možno pokračovat v záchranných pracích. V ranních hodinách též měla dorazit vlečná loď Navajo, která by si s Yorktownem jistě dokázala poradit lépe, než lehká minolovka. Do nitra letadlové lodi pronikalo, ale stále pronikalo větší a větší množství vody a pohled, který se naskytl za rozbřesku dne 7. června (1942), nenechával již nikoho na pochybách, že pro Yorktown již není záchrany. Byl opět silně nakloněn na levou stranu a hluboko ponořen. Ve 4 hodiny 30 minut se začala voda přelévat přes letovou palubu. Torpédoborce spustily vlajku na půl žerdi a všichni muži na jejich palubách stáli ve strnulém pozoru a mnoha z nich stékaly slzy po ošlehaných tvářích. V 5 hodin 1 minutu se letadlová loď pomalu převrátila a zády napřed mizela pod vodou. O několik minut později již zůstala na hladině jen změť trosek, olejových skvrn a z hlubin vystupující vzduchové bubliny. Yorktown se potopil do hloubky dvou tisíc sáhů v pozici 30 stupňů 46 minut severní šířky a 176 stupňů a 24 minut západní délky.
Šlo o nešťastnou a zřejmě zbytečnou ztrátu, neboť byla velká naděje letadlovou loď zachránit (jde samozřejmě o velké spekulace). Rozkaz kapitána Buckmastera k opuštění lodi vydaný 4. června, poté, co jí japonské bombardéry těžce poškodily, a hrozilo nebezpečí, že se může každým okamžikem převrhnout, byl jistě správný, riziko, že odkladem takového rozkazu může být odsouzeno ke zbytečné smrti přes dva tisíce mužů posádky, bylo příliš veliké. Vážnou chybu ale nutno spatřovat v tom, že loď zůstala po 24 hodiny zcela ponechána osudu a rozhodné a účinné záchranné práce byly zahájeny příliš pozdě. Tím dostala japonská ponorka možnost zasadit smrtelný úder. Admirál Nimitz také koncem měsíce června 1942 vydal rozkaz nařizující, že ‚v případě, když loď utrpí v bitvě tak vážné poškození, že vyvstane nutnost jejího opuštění, musí na palubě nebo na doprovodném plavidle zůstat část posádky připravená k zahájení záchranných prací‘.“

Nyní se vracíme zpět k 6. červnu 1942, a to k nejvyššímu velení operačních svazů. Totiž v podvečer toho dne, stál admirál Spruance (zde viz foto



, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech) před nutností posoudit celkovou situaci a rozhodnout o dalším postupu. Zde pak Miloš Hubáček na str. 479., o tomto aktu Spruanceho rozhodování hovoří slovy, cituji:

„Palubní piloti jeho dvou letadlových lodí byli po třech dnech nepřetržitého bojového nasazení vyčerpáni, jejich akceschopnost snížena únavou. K ochraně letadlových lodí a šesti křižníků mu zbývali pouze čtyři torpédoborce a jejich zásoby paliva se blížily kritickému bodu; ze stejného důvodu musel již v poledne dva z nich – Maury a Worden – odeslat doplnit téměř prázdné nádrže ze zásob tankeru Cimarron. Kromě toho se svaz nyní nacházel více než 400 mil západně od Midwaye, ve vodách, které byly operační oblastí mnoha nepřátelských ponorek, a při pronásledování Jamamotova loďstva se mohl také snadno dostat na dosah japonských letadel startujících ze základny na atolu Wake. Poslední zprávy leteckého průzkumu shodně hovořily o tom, že Jamamoto ustupuje, a tak bylo otázkou, zda by se jej vůbec Spruanceovy podařilo dostihnout.
Po zvážení všech okolností Spruance došel k závěru, že je načase dát pokyn k návratu. Admirál Fletcher (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno) byl stejného názoru. V sedm hodin večer americké lodi obrátily na východ. Bitva u atolu Midway skončila.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 365.

Ve stejné době, v podvečer 6. června 1942, na nepřátelské straně, admirál Jamamoto (zde viz foto



, na kterém je admirál Jamamoto, foto je volně přístupné na několika webech), velitel Spojeného loďstva, se již smiřoval s trpkou skutečností, že tuhle rozhodující bitvu – Bitvu u Midway – prohrál. Jenomže stále ještě odkládal konečné rozhodnutí, své svazy lodí stáhnout. Měl zprávy o napadení Mikumy a Mogami americkými palubními letouny. Z těchto zpráv usoudil, že se jej nepřítel zřejmě rozhodl pronásledovat. Tento fakt mu stále dával naději, že snad ještě může zvrátit dosavadní tragické výsledky operace ve svůj prospěch. Zde pak český historik o Jamamotově chování na str. 480., píše tato slova, cituji:

„Vytvořil nový operační svaz složený z lehkého křižníku Džincu, šesti těžkých křižníků Kumano, Atago, Čókai, Tone (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_křižník_Tone_, foto je volně přístupno na několika webech a muselo být zvětšeno.), Čikuma a Suzuja a osmi torpédoborců a vyslal jej do oblasti, kde se nacházely Mikuma a Mogami. Doufal, že bude-li Spruance pokračovat dál na západ, narazí na tento svaz těžkých křižníků a bude desítkami japonských děl rozprášen. A kdyby se to nepodařilo, měl Jamamoto v záloze další léčku. Bude-li muset svaz ustupovat, zamíří na jih, a jednak vláká Američany do prostoru pokrývaného akčním rádiem bombardérů ze základny Wake a jednak tam bude čekat sám Jamamoto s bitevními loďmi hlavního svazu a loďstva viceadmirála Kondóa.
Žádný z těchto plánů nevyšel. Spruance návnadu nespolkl a v době, kdy Jamamoto ještě doufal v nové, tentokrát vítězné střetnutí, se jeho lodi již vracely domů. Silný japonský svaz těžkých křižníků našel pouze ochromený Mogami (zde viz ilustrační foto




ze 6. června 1942, na kterém je tankována Mogami, po útocích, od japonského tankeru Nichiei Maru. Patrná je chybějící část přídě Mogami až po přední dělovou věž. Foto, je majetkem, tohoto článku:
https://ww2db.com/image.php?image_id=19491
, je již volně na několika webech a zde bylo zvětšeno). Bombardéry na vzletových drahách atolu Wake marně čekaly na povel ke startu. V 7 hodin ráno 7. června hlavní svaz a síly admirála Kondóa přerušily křižování v oblasti, kde, jak již bylo zcela nepochybné, se nepřítel nikdy neobjeví, a zamířily k čekajícím tankerům doplnit palivo. Větší část dne 8. června strávily japonské bitevní lodi tankováním a v odpoledních hodinách zamířily zpět k domácím základnám. Některé z nich odpluly k ostrovu Truk v Karolínách, ostatní do přístavů na japonských ostrovech. Dopravní a nákladní lodi se vracely na ostrovy Guam a Saipan v Marianách.“

Podle mnohých historických dokumentů návrat Spojeného loďstva do domovských přístavů nebyl nijak radostný. Prý i na můstku Jamata (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, přeloženo, Japonská loď YAMATO, Jamato, říjen 1941, foto je volně přístupné na několika webech, a byla zde upravena jen velikost fota.), vlajkové lodi admirála Jamamota panoval stísněná až pohřební nálada, řada důstojníků uvažovala o sebevraždě a jen „ostré“ slovní „zákroky“ admirála a jeho náčelníka štábu kontraadmirála Ugakiho, je od takových myšlenek odvrátily. Český historik nalezl a zaznamenal, na str. 480., a 481., své knihy, následující věty, cituji:

„Vedly se rozhovory na stále stejná témata, ve kterých hlavní roli hrálo slovíčko „kdyby“ – kdyby průzkumný letoun křižníku Tone odstartoval včas, odhalil by přítomnost amerického loďstva předtím, než japonské palubní letouny započaly s přípravou druhého náletu na Midway; kdyby byl dán průchod návrhu admirála Jamagučiho na okamžité napadení amerických letadlových lodí; kdyby střemhlavé bombardéry Enterprise a Hornetu zaútočily o pár minut později, kdy už by byly ve vzduchu japonské útočné formace atakdále. Nejhůře ze všeho se japonští důstojníci, zvyklí na dosavadní řetěz nepřetržitých úspěchů vyrovnávali s představou, že podceňovaný nepřítel je schopen nejen tvrdě vrátit ránu, ale i porážet výkvět ozbrojených sil říše vycházejícího slunce.
Přes to všechno 10. června 1942 tokijský rozhlas slavnostně oznamoval dosažení nového velkého námořního vítězství, kdy byly potopeny dvě americké letadlové lodi, sestřeleno více než 120 letounů, způsobeny těžké škody vojenským zařízením na Midwayei a úspěšně zakončeno vylodění na Aleutách. Japonské ztráty se zúžily na jednu letadlovou loď, druhá a jeden křižník byly poškozeny a 35 letounů sestřeleno.“

V této době opět japonští vojenští komentátoři vršily skutečně jednu lež za druhou (ostatně to byl jejich zvyk i předtím, jen rozdíly nebyly, jako tentokrát, tak propastně vzdálené od pravdy.). A v řečené době do domovských přístavů připlouvaly lodi, které se účastnily midwayské operace. Japonci prováděli rázná opatření, cituji ze str. 481:

„Námořníci zachránění z potopených Nagumových letadlových lodí byli izolováni na leteckých základnách Saheki a Kanója, posádky ostatních plavidel vůbec nesměly vystoupit na břeh a zranění byli převáženi do nemocnic na pevnině za noci v uzavřených vozech a ani nejbližší příbuzní je nesměli navštívit.“

Na americké straně se první lodí, která se po skončení Bitvy Midwaye, dne 9. června 1942. vrátila do přístavu Pearl Harbor, stal torpédoborec Benham zde viz foto




, pod kterým byl popisek, USS Benham 28DD, foto je majetkem US NAVY, bylo zde zmenšeno.), který přivážel zraněné z nešťastně zasaženého Hammannu. Na str. 481., se od českého historika dozvíme o uvítání Benhamu, následující slova, cituji:

„V přístavišti čekal admirál Nimitz s většinou svého štábu. Jakmile loď přistála, vkročil na její palubu a poděkoval celé posádce za obětavost a statečnost, kterou v minulých dnech prokázala. Dne 13 června připlula Enterprise (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a zbytek 16. a 17. operačního svazu (TF 16 a TF 17). Vítaly je tisíce lidí, ale důstojně, bez jásotu, bez hudby, bez fanfár. Příliš mnoho mrtvých zůstalo pohřbeno v hlubinách oceánu poblíž midwayského atolu.“

A pak ze svého poznání, a nejen tedy z toho co prostudoval a nalezl v historických podkladech, český historik napsal na str. 481., a 482., věty, které zesílím a musím zároveň i přiznat, že s nimi souhlasím a jsou v mnohém i mým poznáním, nesouhlasím jen s některými časovými údaji. Ty uvedu v závorce. Cituji českého historika Miloše Hubáčka:

„Bitva mezi japonským a americkým loďstvem u atolu Midway bude vždy řazena k nejvýznamnějším námořním střetnutím všech dob. Ještě v 10 hodin 22 (tento časový údaj je o několik minut dřívější) minut dopoledne ve čtvrtek dne 4. června 1942 páteř japonského válečného loďstva, 1. úderný svaz letadlových lodí majestátně proplouval tichomořskými vodami a za pouhých šest minut (i zde nesouhlasím je to přehnaně málo, zničující nálet trval mnohem déle, než je zde napsáno) se tři z Nagumových letadlových lodí změnily v hořící vraky.
O několik hodin později potkal stejný osud i čtvrtou z nich.
Je možno namítnout, že ztráta čtyř letadlových lodí a jednoho těžkého křižníku za situace, kdy zbytek Jamamotova mohutného Spojeneckého loďstva zůstal nedotčen, nemohla mít tak dalekosáhlý význam. Ve skutečnosti však šlo o porážku, ze které se císařské námořnictvo již nevzpamatovalo.“

A poté následují věty, které jsou výčtem ztrát a zařazením japonské porážky mezi historické porážky. Tuto pasáž si však nechávám na závěr, až po stejném dokončení a vyhodnocení od všech třech historických podkladů, od všech čtyřech autorů.
Další pondělí pokračuji tedy závěry, hodnocením a celkovými ztrátami, nejprve Fučidy a Okumiyai, poté od profesora Love a na závěr pak od Hubáčka.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=360