Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 318.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 318.
Zde viz foto náčrtu



, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
V další části svého článku - Pátrání po nepříteli. - což je vlastně letecký průzkum amerických pozic před Bitvou u ostrova Midway, japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, na str. 137., svého historického pojednání, v knize – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, odbočí a připomenou chyby, kterých se dopouštěly jejich letouny na počátku roku 1942 při Bitvě v Indickém oceánu (Bitvu v Indickém oceánu zde dobře popsal pan kolega Jarl, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8744
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8754
a zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8760
). Cituji:

„Když na počátku roku (1942) naše průzkumné letouny pátraly v Indickém oceánu po britských lodích, často zabloudily a z letadlových lodí musely být vysílány rádiové signály, aby je dovedly zpět. Tím však byl na naši přítomnost upozorněn i nepřítel a z toho vznikla v Nagumovi a v jeho štábu pochopitelná nechuť vysílat průzkumné letouny, jestliže se tomu mohl vyhnout. Tato nechuť se stále ještě projevovala i za midwayské operace a spolu s chybným odhadem situace nepřítele způsobila, že se nepostaral o dostatečná průzkumná opatření.“
Zde pak je ještě foto



, kde je Bitva u Midway_2, s vývojem událostí 4. června od 10 hodin 30 minut, až do 6. června 1942 do 00,00 hodin, tedy druhá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných nákresů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.).
Ale ihned oba japonští historici hovoří o určité nápravě, kterou byly 2 průzkumné letouny pro letadlové lodi typ 2, bombardér Suisei (Judy) /zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Suisei_ Judy_d4y3, foto je volně přístupné na několika webech/, do kterého byly kladeny velké naděje. Věřilo se, že se v průzkumu osvědčí, a to v pátrání po nepřátelských operačních svazech. Oba historici na str. 138., píší doslova, cituji:

„Dva z těchto letounů byly před vyplutím dodány na palubu lodi Sórjú (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Soryu_1938, foto bylo zvětšeno a je volně na několika webech).
Dne 4. června ráno viceadmirál Nagumo a jeho štáb stále ještě nevěděli, že japonská transportní skupina byla zpozorována a napadena letouny z Midwaye. Zasažena byla jediná loď Akebono Maru a ani ta nebyla tak poškozena, aby nemohla v plavbě pokračovat; důležité však bylo, že si nepřítel byl plně vědom přítomnosti japonských lodí plujících směrem k Midwayi. A my nevěděli, že on to ví.“

První japonská útočná vlna vzlétla proti Midway.
Těsně před svítáním dne 4. června 1942, když ještě byla tma, se na palubách všech čtyřech letadlových lodí, a to 240 mil na severozápad, připravovala prvá japonská úderná vlna ke vzletu, směr útoku všechna vojenská zařízení na ostrovech atolu Midway. Jak vypadaly podmínky a jak se vše vyvíjelo dál, na str. 138., 139., píší oba japonští historici následovně, cituji:

„Startovací podmínky byly ideální: vál jihovýchodní větřík, moře bylo klidné. Na východní obloze se objevil jemňoučký nádech světla, v němž se matně rýsoval horizont. Chybělo 40 minut do východu slunce, když se tlampače rozezvučely povelem: ´Letci na shromaždiště! ´ Piloti se nahrnuli do operační místnosti pod velitelským můstkem. Nemohl jsem za nimi, protože jsem už byl příliš unaven, zůstal jsem tedy sám u řídícího letového stanoviště. Letci byli za chvíli zpátky na palubě a běželi ke svým letounům. Letecký důstojník se vrátil k řídícímu stanovišti a začal v rychlém sledu vyvolávat rozkazy:
´Posádky k startovacím stanovištím! ´ ´Spustit motory! ´ ´Kapitáne, natočte loď přesně proti větru a zvyšte rychlost, aby odpovídala relativní rychlosti 14 metrů (Poznámka redakce – Rychlost větru za vteřinu; odpovídá rychlosti 32,7 km/hod.)´.
Motory byly spuštěny, letová paluba se brzy otřásala pekelným ohlušujícím rámusem.
Kapitán-poručík Čihaja v plné letecké výstroji se krátce zastavil u řídícího letového stanoviště a rozloučil se se mnou. Popřál jsem mu mnoho štěstí a pozoroval jsem ho, jek obratně sestupoval po žebříku a skočil do kabiny svého vůdčího střemhlavého bombardéru, který čekal blízko můstku. Polohová světla jeho letounu zablikala na znamení, že je připraven, a brzy v temnotě zazářila modrá a červená světla všech letounů.
´Všechny letouny připraveny´, hlásil příkazník. Letová paluba byla náhle osvětlena reflektory, noc se změnila v den. ´Letouny připraveny k vzletu´, hlásil letecký důstojník kapitánu lodi.
Akagi (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je na mnoha webech volně.) plula přímo proti větru zvýšenou rychlostí, ručička na větroměru ukazovala požadovanou rychlost. ´Zahájit vzlety! ´ ozval se rozkaz z velitelského můstku. Letecký důstojník opsal ve vzduchu velký kruh zelenou signální lampou.“

Stíhačka Zero (zde viz foto




, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.), která v tom momentě byla na letadlové lodi v čele, tehdy prý netrpělivých „dravců“, prudce roztočila motor úplně naplno, pak na letové palubě pilot nabral rychlost a vznesl se do vzduchu. Doprovázel jej ohromný jásot všech, kteří v těch chvílích měli co do činění na palubě letadlové lodi Akagi.

„Za prvním letounem vzlétlo dalších osm Zer. Pak následovaly střemhlavé bombardéry, každý s pozemní pumou těžkou 250 kg. Čihaja, jeden z nejmladších důstojníků, měl poklop kabiny otevřený a mával na pozdrav jásajícím námořníkům. V příštím okamžiku letoun s ohlušujícím řevem vzlétl k temné obloze. Zakrátko bylo ve vzduchu všech osmnáct střemhlavých bombardérů. Pravidelný vzor červených a modrých světel na obloze ukazoval, že Zera jsou seřazena.
Asi 4 000 metrů na levoboku vzlétaly letouny z Hirjú (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno.). Z osvětlené paluby vyrážely postupně do tmy tenké světelné paprsky. V patnácti minutách vzlétlo ze čtyř letadlových lodí celkem 108 letounů. Při seřazování vytvořily nad loďstvem velký kruh a pak zamířily na jihovýchod.
Vrchní velení nad údernou vlnou měl kapitán-poručík Tomonaga, jenž též osobně velel 36 horizontálním bombardérům typu 97 ze Sórjú a Hirjú. Za ním nalevo následovalo 36 střemhlavých bombardérů typu 99 z lodí Akagi a Kaga, jimž velel kapitán-poručík Ogawa, velitel eskadry na lodi Kaga. Kapitán-poručík Suganami ze Sorjú velel doprovodné skupině 36 stíhaček Zero (9 z každé letadlové lodi). Celkem 108 letounů.“

V dalším textu nás oba japonští historici, na str. 140., krátce seznamují s minulou službou všech tří velitelů svazků, kapitán-poručíků, Tomonagovou, Ogawovou a i Suganamovou, když napsali, cituji:

„Pro Tomonagu to byla první bojová akce v tichomořské válce. Přišel na Hirjú těsně předtím, než loď vyplula z domácích vod. Zúčastnil se však čínsko-japonské války, byl to schopný a zkušený letec s dobrými předpoklady pro vedení takového úderu.
Kapitán Ogawa, odvážný pilot, se zúčastnil všech akcí Nagumowa svazu od Pearl Harboru. Obratností a odvahou se mu v námořním letectvu nevyrovnal nikdo.
Kapitán Sugunami, jako většina pilotů, byl rovněž starým bojovníkem tichomořské války od útoku na Pearl Harbor. Byl to typický stíhací pilot, plný bojovnosti.
I všichni ostatní piloti byli dobře vycvičeni a většinou zkušení letci. Dobrá byla i jejich týmová souhra. Pozoroval jsem, jak jejich světla mizí v temnotě, proklínal jsem svou nemohoucnost a alespoň v duchu jsem jim popřál mnoho štěstí.“

Ticho, které se na čtyřech palubách letadlových lodí rozhostilo jen skutečně na pár chvilek, bylo přerušeno rozkazem – „Připravit druhou údernou vlnu!“ Okamžitě poté se ozvalo nepřerušované zvonění. Zvonění pokračovalo po celou dobu, po kterou byly letouny „druhé vlny“ vyzdvihovány na palubu.

„Z výtahu na přídi vyjížděly stíhačky, střední a zadní výtahy dodávaly bombardéry. Údržbářské čety přisunovaly torpéda z muničních skladišť a upevňovaly je na letadla. Každý pracoval s horečnou rychlostí. Nebyl čas si oddechnout, protože východní obloha se už začala rozjasňovat prvním úsvitem.
Bylo 5,00, když se na obzoru objevilo nachové slunce. Letová paluba byla opět plná letounů připravených zaútočit, jestliže se objeví nepřátelský operační svaz. Každý střemhlavý bombardér byl vyzbrojen těžkou pumou, každý horizontální bombardér torpédem. V druhé vlně bylo rovněž 108 letounů – 36 střemhlavých bombardérů typu 99 /zde viz foto




, pod kterým byl popisek Aichi_D3A1_Val, střemhlavý bombardér japonského námořnictva typ 99., foto pochází z Wikipedie a je i volně na několika webech./ (po 18 z Hirjú a Sórjú), 36 torpédových bombardérů typu 97 /zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Kate_B5N1_Akagi_dummy_torpedo – jedná se o typ 97, torpédový bombardér na lodi Akagi (po 18 z Akagi a Kagy) a 36 stíhaček Zero.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 319.

V dalším nás pak oba japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, na str. 141., svého historického pojednání, v knize – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, opět seznámí nejprve s veliteli všech druhů letadel druhé vlny, kteří se na palubách letadlových lodí připravovali k vzletu. Cituji:

„Skupině střemhlavých bombardérů velel korvetní kapitán Egusa z lodi Sórjú, jenž byl v námořnictvu odedávna nejpovolanějším expertem na střemhlavé bombardování. Když se Japonsko začalo připravovat na válku, zaměřovala jeho skupina střemhlavých bombardérů intenzivní výcvik na to, aby naráz zničila americký svaz letadlových lodí. Za útoku na Pearl Harbor k tomu neměla příležitost, jelikož tam tehdy žádné letadlové lodi nebyly. Za následujících operací v Indickém oceánu skupina své schopnosti prokázala, když poslala ke dnu britskou letadlovou loď Hermes a křižníky Dorsetshire a Cronwall (odkazy viz v Č 318.). Nyní se jim naskýtala příležitost, na kterou tak dlouho čekali. Nebylo divu, že zavládlo velké vzrušení.
Skupině torpédových bombardérů velel korvetní kapitán Murata z Akagi. Když se začalo uvažovat o útoku na Pearl Harbor, byl letecký torpédový úder považován za nemožný pro mělkost přístavního bazénu. Murata se přesto neúnavně a horlivě snažil problém vyřešit, nakonec se mu to povedlo a jeho torpédometné letouny měly při útoku na Pearl Harbor skvělé výsledky. Teď chtěl prokázat stejnou účinnost své skupiny na otevřeném moři.
Korvetní kapitán Itaja z Akagi, jenž velel skupině doprovodných stíhaček, byl dalším ostříleným letcem s bohatými zkušenostmi. Byl jedním ze služebně nejstarších stíhacích pilotů v japonském námořnictvu a svými bojovými výkony se už zařadil mezi letecká esa.“

No a v dalším textu pak Fučida říká, že neměl vůbec žádné pochyby, že právě tito tří velitelé, byli těmi nejsprávnějšími veliteli pro daný úkol, neboť patřili mezi elitu japonského námořního letectva. Měli nejlepší výcvik, měli nejvíc zkušeností a schopností, které tehdy mohlo poskytnout jen japonské námořní letectvo, a zároveň okolo nich byly tehdy nejlepší letecké týmy. A poté, oba japonští historici, pochválili admirála Naguma, že si v záloze ponechal vlastně tuto elitu, kterou chtěl vyslat proti nepřátelským letadlovým lodím, pokud se tito objeví? A pak již jen na str. 141., a dále konstatují, a já cituji:

„Vše bylo tedy zdánlivě připraveno i pro nepředvídané události. Jestliže budou nepřátelské lodi zpozorovány, stačí dát povel a druhá úderná vlna se už o vše postará. A přesto bylo na celé situaci cosi znepokojivého. Jelikož průzkumné letouny odstartovaly teprve před chvílí, bude pravděpodobně jistou dobu trvat, než se od nich definitivně dovíme, zda jsou nepřátelské lodi nablízku. Ale to nebylo jediné nebezpečí, které se mohlo vynořit. Bylo třeba očekávat i vzdušná napadení z pozemních základen na Midway. Tak jsme pluli, v dosahu leteckého útoku z Midwaye, s palubou plnou letounů jsme rozhodně byli přitažlivým cílem.“

A zde si pak Fučida ,formou nějaké reportáže, dovolil přirovnání, že prý se tehdy podobali muži, který kráčí opuštěným lesem s pytlem plným zlata a je tak zcela určitě „skvělou kořistí pro prvního lupiče“. Prý mu doslova nabízeli možnost, aby se na ně vrhl! Načež k lidem, kteří tam tehdy sloužili, protože sám měl velké pochybnosti o situaci a viděl onu zranitelnost, položil otázku – „zda vzlétly stíhačky k výškovému zajištění“. Dostal odpověď, že ano. „Když odstartovala první úderná vlna, vzlétlo z Kagy devět stíhaček. Dalších devět je teď připraveno na naší letové palubě. Dohromady 18 stíhaček mělo chránit celý náš úderný svaz! Kdyby nepřítel zaútočil, nebyly by vůbec schopny ho zastavit. Ale 36 stíhaček jsme už nasadili do útoku na Midway a dalších 36 je v záloze pro druhou údernou vlnu. Zbylo nám tedy 18 stíhaček jako bojová letecká ostraha pro 21 lodí“. Takovéto úvahy zapsal na str. 142., účastník tehdejších událostí na lodi Akagi a pak dodává své myšlenky, cituji:

„Měl jsem obavu, že ztratíme pružnost, budeme-li udržovat polovinu svých sil v pohotovostní záloze. Dokud nebude nepřítel vypátrán nebo nebude potvrzena jeho nepřítomnost, musí být polovina připravena k okamžitému nasazení. A jelikož tato pohotovost musí být udržována, i kdybychom byli napadeni letouny z pozemních základen, byla naše akční pružnost od počátku ochromena.
Námaha mě poněkud vyčerpala, taktická situace našeho svazu mě znepokojovala, najednou se mi udělalo mdlo, a tak jsem sešel do své kabiny. Myšlenkami jsem však byl s Tomonagou a jeho letci, kteří se chystali zasadit Midwayi první úder.

Japonský úder proti ostrovům, atolu Midway.
Bylo 4 hodiny 45 minut dne 4. června 1942, tamějšího času, když japonská první úderná vlna dokončila seřazování nad úderným svazem, vystoupala do výše 4 000 metrů, a poté letadla rychle postupovala směr jihovýchod.

„Když byly ještě asi 150 mil od cíle, byly letouny zpozorovány nepřátelským hydroplánem. Ten je nepozorován sledoval a ve vzdálenosti 30 mil od Midwaye se vznesl vysoko nad formaci a shodil padákovou osvětlovací pumu, aby upozornil nepřátelské stíhačky, které už byly ve vzduchu a na útočící letouny čekaly.
Když spatřily světelný signál, vrhly se nepřátelské stíhačky do útoku. Skoro půl hodiny probíhaly zuřivé vzdušné souboje, ale znovu se osvědčila taktická převaha stíhaček Zero a nepřátelské přepadení bylo úspěšně odraženo. Dík účinné ochraně, kterou poskytly stíhačky kapitána Suganamiho, se všechny naše horizontální bombardéry i všech 36 střemhlavých bombardérů dostalo v pořádku nad cíl. Suganami tak podal výkon, který snad nemá obdoby v celé tichomořské válce: dokázal čelit nepřátelským stíhačkám tak, že nezasáhly jediný japonský bombardér.
Mezitím stíhací bombardéry kapitána Ogawy svištěly hustou protiletadlovou palbou ke svým cílům a svrhovaly pumy z nebezpečně malých výšek. Současně se dvanáct horizontálních bombardérů soustředilo na letištní plochu Východního ostrova (Eastern) a svrhovalo osmisetkilogramové pumy z výšky 3 500 metrů. Ostatní bombardéry ničily hangáry a jiné objekty na Východním ostrově i Písečném ostrově /zde viz foto



atolu Midway, Písečného i Východního ostrova, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno a zde viz foto



, na kterém je atol Midway, který se skládá z - Sandy Islands, Písečný ostrov - vlevo, a Eastern Islands, Východní ostrov - vpravo, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno./,(úspěšnost bombardování, stejně jako ostatní ztráty budou v závěru tohoto líčení zapsány ve srovnávací tabulce, jak bylo po válce pravdivě shledáno).“

Japonští historici Micuo Fučida (zde viz foto



mladého Micuo Fučidy, a zde je foto



Micuo Fučidy po válce, kdy publikoval, fota jsou volně přístupná na několika webech.), a Masatake Okumiya, si pak přeci jenom nechávají na str. 143., své knihy, kde shromažďovali fakta, určitý prostor, a píší neurčitý postoj k japonským zásahům na zemi. Tlumí své emoce a říkají, že účinnost úderu byla značně omezena faktem, že nebylo dosaženo momentu překvapení. Museli uznat, že Američané na ně byli připraveni. Vždyť stíhači již byli ve vzduchu. Přímo říkají, cituji:

„Nepřítel byl v plné pohotovosti, všechny letouny vyslal do vzduchu, některé aby odrazily a stíhaly naše letouny, jiné aby se prostě uchýlily do bezpečí. Když Tomonagovy bombardéry nezastihly na letištích letouny, zaútočily na hangáry, které byly snadno zničeny (o tom, co bylo skutečně zničeno, si řekneme v již avízované srovnávací tabulce, a nebude to tak horké, jak píší japonští historici), a na letištní plochy. Ale zničení prázdných hangárů nemělo velký význam a účinně poškodit letištní plochu bylo pro tak málo letounů téměř nemožné.
Kapitán Tomonaga si byl dobře vědom toho, že hlavním cílem úderu je neutralizovat nepřátelské letecké síly na Midwayi. Jelikož prvním úderem zřejmě tohoto cíle dosaženo nebylo, dospěl k názoru, že bude třeba úder zopakovat, aby byly nepřátelské letouny zničeny, až se vrátí na ostrov. Proto, když se letouny vracely k letadlovým lodím, vyslal rádiovou depeši: ´Je třeba druhého úderu. Čas: 7.00.´
Japonské ztráty za úderu první vlny byly mizivé. Sestřeleny byly tři horizontální bombardéry a jeden střemhlavý bombardér. Nevrátily se pouze dvě stíhačky.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 320.

To, co naznačuji v závorce, že došlo skutečně k jiným záznamům, které si i oba japonští historici, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, ujasnili až po válce, pak částečně napsali i na závěr této kapitoly, kterou já nazval - Japonský úder proti ostrovům, atolu Midway, viz předchozí článek u konce. Japonští historici mají napsán článek pod názvem – Úder na Midway, a právě na konci toho svého článku, v knize - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, na str. 144., pak zkonfrontovali své historické podklady s těmi, které pak nalezli u amerických historických zápisů a dávají následující statě, cituji od jejich začátku, z uvedené str. 144 a poté i z dalších:

„Poválečné americké záznamy plně potvrzují, že obránci Midwaye byli připraveni a úder očekávali. Asi v 5.20, jak bylo později zaznamenáno, nepřátelský PBY /zde je pak poznámka redakce – PBY – americké označení pro hlídkové bombardovací hydroplány. Já pak k tomu dodávám Consolidated PBY Catalina (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně), viz zde Wikipediii:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Consolidated_PBY_Catalina
/ zpozoroval náš svaz letadlových lodí a vyslal rádiem upozornění na Midway. Další PBY zpozoroval japonskou leteckou formaci 150 mil od cíle a následoval ji. Rovněž radarová stanice na Midway formaci zaznamenaly a sledovaly její přílet. „

Na všech letištních plochách atolu Midway, 4. června 1942, krátce po šesté hodině ranní, bylo zcela prázdno. Co mělo křídla, a bylo provozuschopné, bylo ve vzduchu a nejméně uklizeno v okolním ohromném vzdušném prostoru. Americké stíhačky, jako prvé tehdy vzlétly a vystoupaly do co největších výšek, aby mohly japonskou formaci napadnout shora. Všechny protiletadlové baterie na ostrovech, zdejší PVO, byly plně obsazeny. Cituji dále ze str. 144.:

„Když PBY shodil ve vzdálenosti 30 mil od ostrova osvětlovací pumu, aby si posvítil na útočící letouny, americké stíhačky už byly o pět tisíc stop výše a s touto výhodou se vrhly do zteče. Hlášení o počtu japonských letounů bylo přemrštěné: uvádělo, že útočící 60 až 80 bombardérů a 50 stíhaček Zero.
Podle amerických záznamů (které si japonští historici mohli prohlédnout po válce v USA – má poznámka) se obránci domnívali, že sestřelili za úderu 50 japonských letounů, 10 protiletadlovou palbou a zbytek ve vzdušných soubojích - , kdežto ve skutečnosti se na letadlové lodi nevrátilo pouze 6 japonských letounů. Naproti tomu tvrzení našich letců, že zničili 42 amerických letounů, bylo rovněž přemrštěné, neboť jich tam celkem bylo pouze 26. Z těch se dva vrátily na ostrov, zbytek byl buď zničen, nebo poškozen.
Objekty na Midway, jak jsme se obávali, nebyly ani zdaleka zničeny, ale jak ukazují americké záznamy, čerpací zařízení bylo pumami tak těžce poškozeno, že bylo třeba čerpat pohonné hmoty ručně. Jistá škoda byla způsobena na letištní ploše, rovněž bylo zabito nebo zraněno přes 20 mužů. Na Písečném ostrově byl zničen hydroplánový hangár a nádrž na pohonné hmoty.“

Zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_attack_Midway_on_4_june_1942_diorama_Japonský útok na Midway, 4. června 1942 (dioráma). Foto je volně na několika webech a bylo několikrát zmenšeno.

Vzdušné napadení z pobřežních základen.
Pod tímto názvem článku, mají, japonští historici Micuo Fučida a Masatake Okumiya, v knize - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, na str. 144 až 151, vypsány útoky z atolu Midway, i s časy, ve kterých k nim došlo. Stejně tak jsou tam i některé další události patřící do této doby. Na začátku se nejprve vrací k době odletu své prvé vlny z letadlových lodí, která zaútočila na atol Midway.

„Když se útočící letouny vzdálily, očekávali jsme na Akagi úzkostlivě jednak zprávy o výsledku vzdušného napadení ostrova, jednak i nepřátelskou protiakci, která se dala čekat každou chvíli, A nepřítel nás opravdu dlouho nenapínal.
Když jsem sestoupil z letové paluby a několik minut odpočíval ve své kabině, ohlásila polnice ´vzdušný poplach´. Vzápětí se ozval pronikavý hřmot startujících stíhaček. Letouny svištěly po palubě přímo nad mou hlavou. Napočítal jsem, že odstartovalo devět stíhaček. V duchu jsem na piloty volal slova povzbuzení., ale byl jsem příliš sláb, než abych mohl vstát z lůžka. Pohlédl jsem na hodinky: bylo 5.20.“

Ve svém autentickém popisu děje, který mohl sledovat bezprostředně, nebo z kabiny, to když byl unaven po operaci slepého střeva, Fučida zaznamenal i prudkou protiletadlovou palbu z letadlové lodi. Takže mu to opět nedalo a šel se podívat. Tam se dozvěděl od leteckého důstojníka, že se střílí na americký hydroplán Catalina, který byl z lodí zpozorován v 5.25 (V poznámce redakční je pak napsána důležitá historická informace: „Tento letoun z Midwaye navázal první americký dotyk s japonskými letadlovými loďmi. Oznámil také, že k ostrovu směřuje svazek japonských letounů. Americké letadlové lodi byly v té době asi 20 mil východoseverovýchodně od Nagumova svazu.). V dalším se pak Fučida, jak sám píše, dozvěděl, že jej stíhačky nesestřelili, neboť prý prováděl „důmyslné manévry“, které mu důstojník také ihned vylíčil, „ a to za tepla“.

„Hydroplánu se dařilo uniknout velmi důmyslným manévrem. Nejprve byl zpozorován na jihu asi ve výši 4 000 metrů. Pak přilétl přímo nad nás, jako by chtěl svrhnout pumu. Než naše stíhačky vzlétly, zmizel na východě v mracích. Domnívali jsme se, že se dotyk zrušil, ale objevil se znovu. Našim stíhačkám se opět nepodařilo k němu přiblížit pro mraky. Teď už asi opravdu odletěl.“

Poté se Fučida dozvěděl, a to od rádiového odposlechu, že přišla zpráva, která zachytila dlouhou depeši z Cataliny, který byl ale stále nablízku letadlových lodí, neboť příjem byl prý velmi jasný. PBY prý nepochybně hlásil polohu celého svazu a tak bylo všem jasné, že budou napadeni. Šlo jen o to, kdo, a kdy japonský svaz napadne. Pak hovoří o další své indispozici, šel si lehnout, zaregistroval svítání, a jen poslouchal co se děje.

„V 5.35 ohlásil jeden z průzkumných letounů z Tone, který vzlétl před půl hodinou, že zpozoroval nepřátelský hydroplán ve vzdálenosti 40 mil letící k našim letadlovým lodím. Buď se vracel PBY, který už nás vypátral, aby obnovil dotyk, nebo to byl jiný hydroplán, který se přibližuje za stejným účelem. Na velitelském můstku Akagi byly všechny zraky upřeny k obzoru, ale po několik minut se hydroplán neukázal.
O jedenáct minut později pozorovatel na velitelském můstku najednou zvolal: Nepřátelský hydroplán, směr pravobok, elevace 50 stupňů, nad mraky, viditelný občas´! Každý napjatě pohlížel udaným směrem, až letecký důstojník zvolal: ´Tam je! Hodně vysoko. Nad 4 000 metrů´. A v minutě znovu odsvištěly z paluby Akagi stíhačky, aby vetřelce pronásledovaly. Celou hodinu pak docházela zmatená hlášení, že s naším svazem navázaly dotyk buď jednotlivé hydroplány, nebo malé skupinky nepřátelských letounů neidentifikovatelného typu. Došlo též další výstražné rádiové hlášení od průzkumného letounu z Tone v 5.55, že se k nám blíží patnáct nepřátelských letounů. Zvýšily jsme rychlost na 28 uzlů a Tone, když spatřila nad sebou tři letouny, začala vyrábět kouř, aby nás ukryla před napadením.

V začínajícím zmatku na obloze, při kterém však japonské lodi nikdo nenapadal, se ukazovalo, že některá přicházející hlášení jsou mylná a navíc mohou pocházet z objevení vlastních japonských stíhaček, stále znovu a znovu startujícím na hlídky. Jedno však bylo jisté – „nepřátelské hydroplány japonský svaz sledovaly a pak obratně unikaly do mraků, před japonskými hlídkujícími stíhačkami“.

Pokaždé, když se vytrvalý PBY objevil tu napravo, tu nalevo, utrápený letovod stíhaček z Akagi vykřikoval rozkazy, aby se naše bojová hlídka za ním pustila. Nepřátelští piloti se však tak obratně proplétali mezi mraky, že se naši stíhači jen nadarmo vyčerpávali. Zatímco naše pohyby tak byly neustále pozorovány a hlášeny, my jsme od našich průzkumných letounů o nepřátelském operačním svazu hlášení nedostali.“


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=240