Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 219.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 219.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 219.


Zde viz mapu

Obrázek

, na které jsou zaznamenány trasy útoků, vylodění Japonců, proti všem ostrovům Filipín. A to od 8. prosince 1941, včetně vylodění, která přišla ještě v květnu 1942. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Filipíny, den 14. května 1942.
Toho dne v 6,00 ráno zaútočila jedna letka Mitchellů B-25 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek Mitchell_ B-25_1941, foto je volně přístupné na několika webech) na japonské cíle na Cebu a druhá letka pak na Davao (zde viz mapu,

Obrázek

, na které je ostrov Mindanao a na něm, na severu, je letiště Del Monte, na jihu je pak Davao, kde se Japonci vylodili 20. 12. 1941. Mindanao Japonci obsadili až v květnu 1942, mapa je volně přístupná na několika webech). Odpor japonského protiletadlového dělostřelectva, v rámci tamějšího PVO byl slabý a americké bombardéry způsobily Japoncům značné škody. Od anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, se z knihy - Krvavá jatka II, na str. 144 až 147., se pak o stejném dni a o dalším ještě dozvídáme, cituji:

„Během dalšího náletu na Davao byla hlavní pozornost věnována dokům a přístavu, kde byla zřejmě potopena jedna loď, a další byly poškozeny, zatímco v docích samotných vzplály požáry. Byla odtud také hlášena ´příšerná exploze´a mělo se za to, že bylo přímo zasaženo muniční skladiště.
V době, kdy byly B-25 na bojovém letu, z Del Monte (sever ostrova Mindanao na jihu ostrovních Filipín) odstartovaly dvě staré záplatované B-17 (zde viz foto

Obrázek

, létajících pevností B-17, foto je volně přístupné na několika webech) s evakuovanými.
Ve chvíli, kdy se B-17 dostaly za hranice letiště, zahájili Japonci bombardování. Navzdory svému špatnému stavu obě B-17 bezpečně doletěly do Austrálie, kde se jednomu letounu při přistání nevysunul podvozek. Nikdo z cestujících však nebyl zraněn. Krátce před půlnocí 14. 5. 1942) odletěly do Austrálie také B-25. Tyto letouny také evakuovaly několik osob a po bezproblémovém letu všechny v Austrálii přistály.
Oficiální hlášení o tomto krátkém pobytu bombardérů na Filipínách uvádělo:
´Čtyřdenní bojový let byl zakončen bez ztráty jediného muže a se ztrátou jediné B-17 na zemi. Deset B-25 a dvě B-17 potopily, nebo těžce poškodily čtyři nepřátelské transportní lodě - jednu velkou, dvě střední a jednu malou - a dosáhly zásahů na dvou jiných. Dalších osm lodí jen těsně minuly. Dále těžce poškodily skladiště a přístavy v Davau a Cebu, poškodily letiště Nichols Field a budovy ve městě Davao´.“
Po návratu do Austrálie komentoval tyto zprávy brig. generál Royce v rozhlase:
„Naše nálety uvrhly Japonce v příšernou paniku. Představte si jejich zmatek, když se náhle objevila velká formace bombardérů. Nevěděli, odkud se tyto letouny vzaly."

Trojice historiků, která dvacet let studovala vše i okolo dění na Filipínách, pak v souvislosti s řečenou misí připomíná, že nad děním těchto čtyřech či pěti dní na Mindanau, však zůstalo v mysli některých pilotů hodně "nepochopitelných pocitů trpkosti". To, když se zjistilo, že všechny bombardovací posádky byly za svou účast v této (závěrečné) operaci vyznamenány, ale žádný stíhač vyznamenání neobdržel." A k dalšímu zhoršení situace prý tam tehdy došlo, "když bylo bombardérům přiznáno zničení tří japonských stíhaček v Davau!"

Zde je pak nutno ještě říci, že samotná evakuace i na Mindanau (a tím také na Del Monte) začala mnohem dříve (než kdy se odehrávala tato mimořádná bombardovací akce, nebo mise), k čemuž výše vyjmenované historické zdroje, na str. 144., píší, cituji:

"Evakuace začala 23. dubna 1942, když přiletěl LB-30, který měl odvést specialisty vojenského letectva. V noci z 25. na 26. dubna přiletěl z Austrálie do Del Monte osamělý B-17, který měl za úkol evakuovat 27 vybraných osob; mezi cestujícími byl plukovník Carlos Romulo, MacArthurův pobočník, který byl nemocen a léčil se v nemocnici a pouze nyní byl schopen podrobit se takovému letu. Romulo byl jedním z posledních, kteří unikli z Bataanu jako cestující na palubě zachráněného obojživelného Ducka (cukrkandlová dodávka - zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Grumman J2F_6_ Duck, jako Candy_Clipper_BuNo_33549, foto bylo volně přístupné na několika webech). Mezitím Capt. Bill Bradford, další veterán ´Bambo Fleet (Bambusová flotila) provedl další let s Bellancou na Corregidor, ale ve tmě při zpátečním letu havaroval. 29. dubna přiletěl z Austrálie Lt. Boselli se svým LB-30. Byl to poslední evakuační let, při kterém odvážel zbytek pilotů z Del Monte. Poručíci Obert a Brownewell odlétali s dalšími 35, kteří se do letounu namačkali. Byli označováni jako ´černí pasažéři´. Několik pilotů se však odtud nedostalo. Toho večera bombardoval Capt. Ramon Zosa z PAF s P-35A plavidla v přístavu Parang. Jeho letoun byl vyzbrojen dvěma 100librovými pumami."

Byl den 29. dubna 1942 ráno, když se objevila Kawagučiho odloučená jednotka na břehu u Parangu a začala pronikat na severovýchod. Byla to více než hrozba pro do té doby utajené a provozu schopné letiště Del Monte.
Japonská úderná Kawagučiho odloučená jednotka tehdy přistála v zálivu Mocajalar, ve vzdálenosti pouhých 15 mil a tváří v tvář stálému odporu, ale za významné podpory japonského letectva, neustále, úderné oddíly postupovali na jih.

Bylo 2. května 1942 když Capt Zosa opět odstartoval se svou P-35A, vyzbrojen opět dvěma 100 librovými pumami. Ale tentokrát Zosu doprovázely dvě P-40, které nesly po jedné 500librové pumě. Všichni měli zaútočit na japonský invazní svaz.

"Při startu za tmy Lt. Glover havaroval. Zbývající dvojice bombardovala bez viditelného efektu a potom zaútočili palubními zbraněmi.
Zosa a Lt. Crosland opět odstartovali za svítání 3. května, tentokrát útočili pouze palubními zbraněmi, předtím však zamířili do Maramagu, kde byl v opravě připraven další P-40. Zosa odletěl s P-35A na malou přistávací plochu, kde letoun ukryl.
Poslední operační let provedený 24. stíhací skupinou provedl 6. května 1942 Lt. Crosland, když bombardoval a ostřeloval velké transportní plavidlo u severního pobřeží Mindanaa."

Letiště Del Monte padlo o dva dny později, tedy 8. května 1942.
Zbytek letového a pomocného personálu amerického letectva pak ustoupil na Malaybalay, kde se 12. května vzdali i se zbytkem vojska, kterému na Mindanau velel generálmajor Sharp. A pak přišel trpký konec, o kterém na str. 146., píše trojice historiků následující, cituji:

"Piloti dvou posledních P-40 plánovali, že s nimi uletí, ale když přišel rozkaz ke kapitulaci, oba letouny padly Japoncům do rukou. Později je museli američtí piloti za doprovodu Japonců přelétnout na letiště Malaybalay Field a potom na Davao. Doprovázely je PT-13 pilotovaný Lt. Johnem Volkenaarem a tři japonské letouny. Byly to až do roku 1944 poslední let Američany pilotovaných letounů nad Filipínami. V době kapitulace bylo pilotům 24. stíhací skupiny oficiálně přiznáno sestřelení alespoň 45 japonských letounů a zničení dalších 30 na zemi.
Když se na Bataanu vzdal generálmajor King, šlo do zajetí 76 000 mužů, mezi nimiž bylo 12 000 Američanů - byla to největší kapitulace v americké vojenské historii (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek – Capitulation_Bataan_1942, foto je volně přístupné na několika webech). Následně potom kapituloval Corregidor s celou 13 000 posádkou (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, kapitulace na ostrově Corregidor 1942, foto je volně přístupné na několika wbech). Obě události následovaly po pádu Singapuru a jeho posádky 130 000 mužů a kapitulace Nizozemské Východní Indie a nizozemských ozbrojených sil (dalších 42 000 mužů). Výsledný šok pro spojenecké vrchní velení byl nezměrný. Dobyvační Japonci se zdáli být nezastavitelní."

A ani zde si trojice historiků, která popisovala dění na Filipínách, historiků, kteří mapovali leteckou část japonského dobývání Filipín v letech 1941- 42, neodpouští (asi určitě díky dvojici z nich z Anglie…), připomenout nečestné chování, mnohdy končící smrtí zajatce, chování vojáků a důstojníků vítězného Japonska. Japonci si určitě v těch chvílích mysleli, že jejich vítězství platí navždy a tak je nikdo nikdy nebude soudit. Velice se spletli! Anglo-japonské trojice historiků, Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, totiž v knize - Krvavá jatka II, na str. 146 a 147., o vítězích těchto měsíců napsala, cituji:

"Dokonce i s tak obrovským úspěchem dosaženým v tak krátkém časovém období proti dvěma nejmocnějším vojenským silám měli Japonci k velkodušným vítězům daleko. Přes záruky poraženému generálmajoru Kingovi, že ´Císařská japonská armáda nejsou barbaři´, a že s jeho vojáky nebudou špatně zacházet, zajatci museli v nesnesitelném horku pochodovat z Bataanu do San Fernanda v Pampanga na vzdálenost asi 75 mil. Mnoho z nich bylo nemocných a zraněných, ale všichni byli nuceni pochodovat s ostatními. Ti, kteří padli u silnice, byli buď zastřeleni, nebo ubodáni bajonety. Cesta trvala devět dnů. Hlídky se střídaly každé tři míle čerstvými vojáky, kteří kolonu doprovázeli v ukořistěných amerických vozidlech.
Po prvních pět dnů nedostali zajatci žádnou stravu - kromě té, kterou jim odvážní Filipínci vhodili - žádnou vodu, kromě vody z děr u silnice a z bláta, ve kterém se váleli buvoli. Šestý den dostal každý zajatec šálek rýže. Devátého dne - měli za sebou 55 mil - bylo zajatcům řečeno, že dál pochodovat nebudou, protože odtud budou na místo určení do Camp O´Donnel (O´Donnelův tábor) odtransportováni železnicí.
Ulehčení trvalo jen krátce, protože byli jako stádo nahnáni do malých železničních vagonů - 100 mužů na jeden vagon. Z těchto děsivých poměrů vznikly následné oficiální počty:
´Vagony byly přeplněny, že mnozí během cesty nedosáhli na zem. Stovky vojáků z nedostatku vzduchu upadly do bezvědomí a mnozí zemřeli na udušení.´
Není přesně známo, kolik vojáků na pochodu zemřelo, přestože evidence předpokládá, že zahynulo nejméně 8 000 Američanů a Filipínců."

Zde tedy končím Filipíny po té letecké části historie, v počátku proložené i tím co se dělo na frontě. A nyní se v čase vrátíme zpět ke konci roku 1941 na Luzon a na Filipíny jako celek, a řekneme si co se dělo na pozemní frontě. Začneme někdy koncem druhé dekády prosince roku 1941, někde v prostoru Manily, hlavního města Filipín. Některé historické údaje a fakta zde budou opakována, ale hlavně o pozemní frontě na Bataanu a Coreggidoru si zde řekneme i fakta zcela nová a mnohde i fakta a údaje doplňující, k těm, která již zde byla napsána.

Zde viz mapu

Obrázek

, pod kterou byl popisek po překladu - fronta na Luzonu, na poloostrově Bataan k 31. prosinci 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.

Filipíny od prosince 1941 do května 1942 na pozemní frontě.
O bojích na poloostrově Bataan začněme o něco dříve, tedy v době konce druhé dekády roku 1941. Byla to doba, kdy už obyvatelé ostrova Luzon, zvláště pak již i v Manile, po porážkách filipínsko-amerických pozemních sil od rychle postupující japonských pozemních jednotek ze severu, věděli, že začíná konec. Většina bojeschopných Filipínců a uniformovaných Američanů na Luzonu, především však v oblasti hlavního města Manily, už odešla na Bataanský poloostrov, kde se přidali k tamějším oddílům.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 219.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 220.

V oblasti Manily tak k 19. prosinci zůstali jen ženy, děti a staří lidé, kteří věděli, že brzy budou muset "přijmout úděl, jaký jim určí Japonci." Ne všichni mohli v řečené době odejít na poloostrov Bataan, neboť tolik místa tam nebylo a především tam nebyl dostatek potravin a místa pro všechny. Navíc se tam očekávali tvrdé boje a těžká bombardování, nic pro civilní osoby. K tomu pak historik Edwin P. Hoyt, který studoval mnoho let historické podklady o Filipínách nejen v Americe, ale roky i v Japonsku, v knize - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje - na str. 76 až 177, konkrétně zde na str. 76., 77., když i my jsme zde o tom, u letových situací v předchozím mluvili, ještě dodává, cituji:

"Japonci téměř denně bombardovali přístavní zařízení v Cavite i v dalších oblastech. Zasáhli rádiové stožáry a mys Sangley. Devatenáctého prosince se americké námořní operace přesunuly do Quen Tunnel na opevněném ostrově Corregidor (Zde viz mapu

Obrázek

, na které je ostrov Corregidor, ležící pod Bataanským poloostrovem na Luzonu. Na Corregidoru jsou patrná i letiště, která tam byla k 8. 12. 1941. Zde viz též skicu

Obrázek

, pod kterou byl popisek - poslední místa obrany na Luzonu. Malíř zde zakreslil i pevnostní děla na ostrově Corregidor, která, jak říká historiografie, v době hromadných japonských náletů vypomáhala i PVO ostrova. Patrná jsou zde i místa často opakovaných měst a některých letišť, Manilská zátoka, Manila, Cavite a další a další místa pro orientaci. Mapa i skica jsou volně přístupné na několika webech). a vojenská zařízení v Cavite a na mysu Sangley byla zničena. Někdo si vzpomněl příliš pozdě, že důstojník, pověřený zničením uskladněných min na mysu Sangley, miny do vzduchu nevyhodil, a tak se ke splnění toho úkolu dobrovolně přihlásil poručík Malcolm Champlin. Vybral si 25 dobrovolníků, z nichž většina byla před japonským útokem uvězněna za různé kázeňské přestupky, a k dispozici dostal záchranou loď Piegon. Devatenáctého prosince po setmění se dobrovolníci vydali k mysu Sangley. Jedna skupina dostala za úkol sehnat auta, aby mohli přepravit muže a materiál. Druhá skupina měla přemístit miny.

Na mysu Sangley se Champlin setkal s americkým ženistou, který měl k dispozici 100 filipínských dělníků. Champlin zašel do centra města Cavite, kde ho informoval starosta, že Japonci přišli a zase odešli. Přijeli do centra města Cavite s jedním tankem, ale brzy pochopili, že Američané odešli. Velící japonský důstojník se obával, že je místo zaminované, a proto se svými muži město opustil."

V čele poslední americké posádky pak poručík Champlin ještě objel mys Sangley. Pak jeho vojáci vyhodili po cestě do vzduchu skladiště benzínu. Zničili i letecké motory, které v dílnách zanechal personál společnosti Pan American. Zničili také poškozené hydroplány, které v dílnách i na plochách zanechala 10. hlídková letka námořních leteckých sil, když byla urychleně odvolána na ostrov Borneo.

Následující další dva dny pak vojáci ničili vše co na Filipíny bylo americkými jednotkami dovezeno, aby Japonci nemohli nic z toho nějak využít. Velké množství proti pěchotních i protitankových min pak odvlekli na volné moře, kde je naházeli do co největší hloubky.
Poslední dny před svým odchodem na poloostrov Bataan pak zaminovávali námořníci Subický záliv. Vkládali do zaminování velkou nadějí, že tak překvapí alespoň jednu, nebo dvě japonské lodě.

Historik Edwin P. Hoyt na str. 77., pak píše, cituji:

"Na Štědrý den se poručík Champlin dověděl, že nebyly zničeny civilní zásoby nafty, a tak se je vypravil se skupinou vojáků zapálit. Štědrý večer strávili pozorováním hořící nafty."

Dne 25. prosince 1941, čili na první svátek vánoční, Honkong nakonec padl do rukou Japonců. Celý svět se z novin a rádií, postupně dozvěděl, jak se k bělochům a nejen k Číňanům, v Asii chovají Japonci. Na stejné straně pak vše z dokumentů Hoyt komentuje slovy, cituji:

"Japonští vojáci vtrhli do nemocnic a bajonety probodávali pacienty, zabíjeli doktory a sanitáře, znásilňovali zdravotní sestry."

Pro Filipínce v Manile byly zprávy o tom co se dělo v Honkongu strašné, a strašná byla očekávání věcí příštích!

"Japonský lid se o tom doma samozřejmě nic nedověděl a místo toho se do Japonska a do ostatních částí světa rozšiřovala představa, že armáda je neporazitelná a japonský lid je vůdčí rasou. Vzhledem k řadě vítězství Japonců začalo mnoho defetistů na celém světě japonským propagandistům věřit.
´Anglosaský vliv rychle slábne a na jeho místo nastupují asijské země. Válka Velké východní Asie napíše novou a slavnou stránku světových dějin, ´ stálo v propagandistickém článku předem připraveném pro japonské noviny.
Na konci roku 1941 odpluly z Filipín dokonce i americké ponorky. Fregatní kapitán Wilkes odjel vybudovat základnu v Surabayi. Fregatní kapitán James Fife dostal rozkaz vybudovat stálou základnu pro hydroplány v Darwinu, kam odplul na ponorce Seawolf."

Blížil se konec roku 1941, když i americký generál MacArthur odjel z Manily na Corregidor, aby tam vybudoval se svým štábem nové velitelství a podílel se na budování obrany zbytku Filipín.

"26. prosince 1941 vykonal admirál Rockwell, jenž se přesunul na ostrov Corregidor, oficiální návštěvu u generála MacArthura, který se přestěhoval ze správní budovy v Manile do pevnosti na Corregidoru (zde viz foto

Obrázek

, generála MacArthura s jeho pobočníkem – popisek zněl – MacArthur_tunel_ Corregidor_1942, foto je volně přístupné na několika webech), aby odtud řídil i obranu Bataanu. Toho dne přestěhovalo námořnictvo vše co se dalo, na konec poloostrova (Bataan), do Mariaveles, nedaleko (ostrova) Corregidoru. Všechna zbývající námořní plavidla se shromáždila na závětrné straně mysu Monkey na jihovýchodním pobřeží Corregidoru. Před leteckým útokem jim zde mohla poskytnout částečnou ochranu děla z pevnosti."

Jak již bylo řečeno u letecké situace nad Filipínami, měli Japonci ve vzduchu, ale i na pevnině převahu. Bylo řečeno, že i 28. prosince 1941 Japonci bombardovali americkou zásobovací loď, která vezla vše potřebné pro ponorky, loď Canopus, a to přesto, že byla loď dobře maskována.

Další den 29. prosince 1941 zahájili Japonci systematické bombardování Corregidoru, při kterém byla opět bombardována i loď Canopus. Útok znamenal nejen materiální ztráty, ale bylo zabito i 25 vojáků a důstojníků.

Dne 30. prosince 1941 Japonci bombardovali město Mariveles, které se jim podařilo zapálit.

Dne 31. prosince 1941 začaly americko-filipínské jednotky zpevňovat své obranné pozice na poloostrově Bataan, jako základní přípravu na japonský pozemní útok, který byl očekáván každou hodinu.
Mapa poloostrova Bataan

Obrázek

, na které jsou vidět trasy ústupu americko-filipínských jednotek i s linií, kterou poté jednotky zaujímaly k 1. 1. 1942. Patrné jsou i dva proudy pomalu postupujících jednotek útočící japonské armády. Pod Bataanem je pak vidět malý, velice hornatý ostrov Corregidor. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Historik Edwin P. Hoyt na str. 78. a 79., pak píše, cituji:

"Japonské obléhání Bataanu začalo 7. ledna 1942. Japonci na Filipínách, povzbuzeni zprávami o úspěších na všech ostatních frontách i svými vlastními snadnými úspěchy na Luzonu, očekávali rychlé vítězství nad Američany. Američané se s vědomím, že dosud neprohráli žádnou bitvu a že mají dobré strategické postavení, toužili utkat se s nepřítelem a spoléhali na to, že ze Spojených států brzy dorazí posily.
Bataanský poloostrov byl pro účely obrany ideální. Strmý a hornatý terén, většinou porostlý hustou džunglí. Tanky by mohli Japonci použít pouze ve východní pobřežní nížině. Hustá džungle poskytovala dobrý úkryt a zároveň byla velkou překážkou pro japonská letadla podpory.
Za svou hlavní obrannou linii si Američané vybrali oblast mezi Maubanem a Mabatangem . Druhá obranná linie, zadní bojové postavení, vedla přes silnici z Bagacu a Orionu.


Složení:
1. filipínskému sboru, složenému z 1., 21. a 91. divize a rovněž z 26. kavalérie, velel generálmajor Jonathan M. Wainwright (zde viz foto,

Obrázek

na kterém je general Jonnathan M. Wainwright, foto je volně přístupné na několika webech.).


2. filipínský sbor, byl složený z 11., 41. a 51. divize a z 57. pěšího pluku, který spadal pod velení generála Parkera.

Mimo toho měl ještě generál MacArthur přidělené záložní a zásobovací oddíly, což dohromady představovalo zhruba 83 000 mužů a to jak Američanů, tak Filipínců.
Japonský útok pak vedla 65. pěší brigáda pod velením generálporučíka Akiry Nary. Po pravdě řečeno, tito japonští vojáci právě ukončili základní výcvik a o válčení toho moc nevěděli."


Jak již víme z předchozích textů, zkušená japonská 48. pěší divize, která měla být podle původního plánu nasazena do útoku proti Bataanskému poloostrovu již odjela do Východní Indie, kde měla být nasazena. I generál Honma, velitel všech japonských jednotek byl v této době přesvědčen, že i s těmito sotva vycvičenými vojáky dosáhne snadného a rychlého vítězství nad filipínsko-americkými jednotkami, tak jak se mu to dařilo ve všech předchozích operacích. Rozhodl se proto jen vyslat své vojáky a důstojníky po obou stranách poloostrova Bataan (viz. mapu), přestože se většina japonského dělostřelectva stále ještě přesouvala do pozic, odkud mělo dělostřelectvo celý útok podporovat. Dokonce generál Honma očekával, že celý útok proti nepřítel bude na východním pobřeží jen symbolický, a tak své dělostřelectvo soustřeďoval pouze zde, na východním pobřeží. Soustředění dělostřelectva bylo ukončeno do 9. ledna 1942 ráno.
Historik Edwin P. Hoyt na str. 79., pak píše, cituji:

"Japonci bitvu zahájili 9. ledna 1942 odpoledne těžkou dělostřeleckou palbou, po které vojáci a důstojníci vyrazili směrem ke Calaguimanu. Postupovali rychle a věřili, že nepřítel jim velký odpor klást nebude. Špatně však odhadli polohu americké obrany.
Hned odpoledne jim Američané odpověděli dělostřeleckou palbou. 10. ledna ráno pak postupující japonské jednotky narazily na americký 57. pěší pluk, který je zastavil.
Japonský 9. pěší pluk se musel přesunout po souši, aby mohl Američany obchvátit. Japonci však shledali pochod náročným terénem jako velmi obtížný a přesná a nepříjemná palba Američanů jim způsobovala těžké ztráty. Japonský 9. pěší pluk musel stále znovu a znovu zastavovat."

K hlavním americkým pozicím japonské útočné oddíly dorazily až za 6 dní po zahájení bitvy. Svůj další útok naplánovali pak jako boční, jenomže terén a americká obrana jim celý plán znemožnily. Japonský generál Nara, proto soustředil všechny své síly při novém útoku tak, že jednotky měly provádět čelní útok.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 219.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 221.

Japonským útočícím oddílům se podařilo řeku Caluguiman překročit až 13. ledna 1942
(zde viz náčrt

Obrázek

, pod kterým byl popisek – japonské útoky na východní straně poloostrova Bataan od 9. do 23. ledna 1942, náčrt je volně na několika webech.).
Jenomže ani na jednom z obou břehů nebyla jejich postavení jistá a příliš pevná. Američané do těchto míst poslali posily a ty většinu japonských útočníků zlikvidovaly. Postup Japonců se zase zastavil.
Velící generál Honma již nevydržel a s několika důstojníky štábu se vypravil k řece Caluguiman, aby s nimi na místě posoudil celou situaci. Na místě se rozhodl změnit taktiku útoku. Změna znamenala, že se část útočných oddílů přesunula z východního pobřeží na západní, aby měli Japonci převahu v místě, kde se jevilo, že mají Američané méně jednotek.
Historik Edwin P. Hoyt na str. 80., 81., pak píše, cituji:

"Na západním pobřeží vedl operace generálmajor Kaoki Kimura. Zaútočil s 5 000 muži na město Moron a dobyl ho po zlomení odporu sporadické americké obrany. V tomto válečném tažení to bylo první vítězství Japonců.
Osmnáctého ledna narazil poprvé japonský předvoj na hlavní americkou obrannou linii. Po pěti dnech tvrdých bojů získali Japonci území a prorazili hlavní obrannou linii v úseku americké 51. pěší divize. Americký 51. pěší pluk byl vyslán do protiútoku a dobyl území zpět avšak za cenu obrovských ztrát. 51. pěší pluk byl těžce pošramocen a nebyl schopen ubránit se dalšímu japonskému útoku, jenž následoval téměř bezprostředně poté. Zaútočily na něj dva japonské pluky a ztrátami oslabený americký pluk se zhroutil. Japonci prolomili hlavní obrannou linii na úseku širokém 1 000 yardů."


V řečené době konce druhé dekády se bitva měnila v krutý, úmorný a opotřebovací boj. Japonci, kteří takový odpor od filipínsko-amerických jednotek nečekali, byli unaveni. Stejně však na tom byla i druhá strana (zde je ještě náčrt

Obrázek

, na kterém jsou útoky japonských úderných oddílů a protiútoky americko-filipínských jednotek, v lednu až do února 1942, náčrt je volně přístupný na několika webech.)

"Pokud však měli Američané svou obrannou linii udržet, museli by zlikvidovat 1 000 yardů široký průlom, což znamenalo protiútok. Tři dny se o to pokoušely 31. a 45. pěší pluk, ale jejich útoky byly nekoordinované a 19. ledna 1942 bylo zřejmé, že průlom uzavřít nedokáží.
Dvaadvacátého ledna bylo jasné, že Američané obrannou linii neudrží.
Toho dne pozdě odpoledne přijel na frontu generál MacArthur, prozkoumal situaci a nařídil stáhnout se do bojového postavení v týlu. Japonci se pokusily Američany obchvátit při útoku s využitím výsadkových člunů, jenže záměr byl prozrazen a tento pokus skončil nezdarem.
Japonci se po přistání ocitli v izolovaných skupinách a všude okolo nich byli Američané. Američané je brzy vypátrali a v řadě malých bojových akcí celá hnízda Japonců zničili. Tato bitva se stala známá jako - Bitva na mysech.
Japonský pokus o průnik a provedení útoku na Američany z boku ztroskotal 13. února 1942.

Dva japonské prapory měly za úkol vylodit se na mysech Longoskayan, Quinauan, Salaiim a Anyasan, ale s výjimkou 34 mužů byli všichni buď zabiti Američany, nebo spáchali sebevraždu, aby se vyhnuli zajetí (zde viz nákres

Obrázek

, na kterém jsou japonská vylodění v lednu a únoru 1942, do boku bránících se americko-filipínských jednotek, nákres je volně přístupný na několika webech.) .
V tuto chvíli musel generál Honma připustit, že se mu pokus o rychlé dobytí Bataanu nezdařil."

Bitva na Bataanském poloostrově se pak na nějaký čas měnila v opotřebovací válku, neboť početní stavy Japonců se velice snížily, když zároveň s bojovými ztrátami, mnoho důstojníků a vojáků onemocnělo malárií a úplavicí. Podobně však na tom byli Američané a Filipínci. Obě strany zároveň zjišťovaly, že mají nejen nedostatek potravin, ale Američané zjišťovali, že pro rovnocenné boje jim chybí více polního dělostřelectva.
Americká týlová obranná pozice se v těchto dnech ukazovala, že je sice kratší a silnější než hlavní obranná pozice, jenomže v případě jejího prolomení "by nastal velký problém, protože by neměli kam ustoupit".
Zde se pak ještě historik Edwin P. Hoyt na str. 81., vrací i k úloze námořnictva, v prosinci 1941 a k lednu 1942, kdy popisované boje na Bataanu probíhaly, aby sdělil úlohu US Navy, cituji:

"Po celou dobu Vánoc zůstávalo americké námořnictvo i na Filipínách. Admirál Rockwell, kterého nechal admirál Hart vést ústupové boje námořnictva, měl tři říční dělové čluny z Číny, dva remorkéry, tři minolovky, dvě civilní vlečné lodě, dvě přestavěné jachty, dvě zásobovací lodě pro ponorky a šest hlídkových torpédových člunů.
V lednu (1942) měly americké námořní síly za úkol chránit týl armády na Bataanu a zabránit Japoncům v provedení obojživelného vylodění za americkými liniemi. Po ústupu Američanů k linii táhnoucí se z Bagacu do Orionu přes Bataan je zde podporovalo námořnictvo. Během japonského pokusu o vylodění za americkými liniemi operovaly podél pobřeží malé čluny amerického námořnictva a velké motorové čluny, upravené jako , bitevní lodě Mickey Mouse´, opancéřované kotlovým plechem (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je nákres tzv. bitevní lodě ´Mickey Mouse´, člunů upravených, opancéřovaných na Bataanu. Foto je volně přístupné na několika webech.). Tyto čluny byly vybaveny lehkým polním dělem a několika kulomety. Americké čluny pluly podél pobřeží a střílely do jeskyň, v nichž se skrývali Japonci, kteří v nich uvízli."

Japonci byli zdánlivě k neutahání a znovu a znovu se pokoušeli o vylodění. Měli totiž v plánu obchvátit Američany na jihozápadním mysu Bataanského poloostrova. V tuto dobu se podařilo odstartovat většinou 6ti stíhacím P-40 a zároveň šlo do akce několik amerických motorových torpédových člunů. Stíhací P-40 "bombardovala" a potopila pět japonských nákladních člunů, které byl plné japonských vojáků, a hlídkové torpédové čluny zlikvidovaly další tři nákladní čluny s Japonci.
Takto podobně se pak několik týdnů konaly nájezdy Japonců s podobnými konci a byly nazývány "opotřebovací boje". Dne 15. února 1942 pak americké velitelství na Bataanu a Corregidoru vydalo komuniké, cituji:

"Boj na Bataanu se omezil na místní bezvýznamné šarvátky hlídek. Nepřátelské síly se zjevně přeskupují ke znovuzahájení ofenzívy. Japonské jednotky na frontových liniích jsou nahrazována novými vojáky."

V únoru roku 1942 začalo japonské Císařské hlavní velitelství v Tokiu měnit svůj postoj. Ještě v lednu bylo přesvědčeno, že nevadí, když budou Američané na Filipínských ostrovech o něco déle, protož armáda všude jinde vítězila. Jenomže v únoru náhle japonská armáda na Filipínách nevypadala jako vítěz, ale jako poražený a to nemohla dopustit. Japonci na Bataanu v únoru 1942 utrpěli velmi těžké ztráty a Císařské velitelství se znepokojovalo, že jejich 14. A bude muset své působení označit za nezdar.
V tuto dobu února, náhle začala japonská armáda žádat, aby bylo na Filipíny vráceno více bombardérů. Velitelství tak bylo nuceno na Filipíny vrátit více bombardérů, když část jich sebralo z útoků v Barmě. Stejně však Velitelství Císařské armády označilo výsledky generála Honmy a jeho 14. A na Filipínách "za neuspokojivé" a provedlo v jeho štábu změny. Účastník bojů na ostrově Singapur, podplukovník Cudži (zde viz foto,

Obrázek

, na kterém je plukovník Cudži Masanobu, nebo také Tsuji v jiném překladu, foto je volně přístupné na několika webech.), byl i s jedním zesíleným plukem z 5. pěší divize převelen na Filipíny, s úkolem oživit a dodat novou energii útokům na Bataan.
Na druhé straně, mezi Američany a Filipínci, si každodenně vybírala svou daň "malárie, hlad, strach a vyčerpání". Typický popis situace dodal pro historiografii jeden americký seržant a tak mohl historik Edwin P. Hoyt na str. 82., knihy Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, napsat o stavu, který panoval v únoru 1942 na Bataanu slova, cituji:

" ´Strašně se šířily všelijaké fámy. Podle jedné neověřené zprávy, které jsme všichni věřili, přistály v Manile dvě plné lodě (amerických) vojáků, kteří nám přijeli na pomoc. Budeme evakuováni, a protože jsme bojovali ve válce, okamžitě se vrátíme do Států. Věřili jsme tomu. Těmto výmyslům se nedalo nijak čelit a byli jsme naivní. Toho dne všichni vojáci poslušně plnili rozkazy a nekladli otázky vyšším poddůstojníkům ani důstojníkům. Neměli jsme ani rádio ani telefony. Přesto si myslím, že takové fámy byly prospěšné. Dodávalo nám to víru. Když už je morálka tak špatná a nedá se s tím nic dělat, pak pomohou fámy. ´
Fámy se šířily i nadále. Podle nich měl americké vojáky zachránit výsadek parašutistů. Objevila se i jakási povzbudivá psychologická agitace. Někdo rozšířil leták s oznámením, že posily jsou na cestě.
Žádné posily však dostat neměli. Bylo to rozhodnuto na nejvyšší úrovni a schváleno ozbrojenými silami. Americká armáda ani námořnictvo nemohly v žádném případě zformovat dostatečně silné posily, jež by znovu dobyly Filipíny a přepravily se do Manilského zálivu. Takovou myšlenkou se ve Washingtonu dokonce ani seriozně nezabývali. Ve skutečnosti nový válečný plán vyžadoval, aby Filipíny opustili a později je znovu dobyli."

Zbytek dění na Filipínách v roce 1942 bude příště, ve čtyřech článcích.



Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“