Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 1/12/2019, 22:35
od Zemakt
Obrázek


Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210

Nálet na Tokio


Přestože práce na projektu věnujícímu se válce v Pacifiku, Tichém oceánu, a o válce na asijské pevnině, válce v tamějších mořích a oceánech, a i řečené pevnině a ostrovních státech i ostrovech, již notně pokročily, a dle časové posloupnosti již takřka atakují druhou polovinu roku 1942. Přeneseme se opět nakrátko na počátek prosince roku 1941. Tedy do dní, kdy se válka v Tichomoří dostala do zcela jiné dimenze.

Zrádné napadení Pearl Harboru ze dne 7. prosince 1941, a na něj krátce navazující další, do slova a do písmene, „průsery“, nezůstaly samozřejmě u obyčejných Američanů bez patřičné odezvy. Reakce na „dýku v zádech“ havajské námořní základny byla ovšem natolik rychlá, že doposud vlažný postoj americké veřejnosti k světovému konfliktu se takřka přes noc otočil o 180 stupňů! Tvrdá facka ve tváři sebevědomého národa pak v samé podstatě způsobila, že dosavadních cca 50 % obyvatel USA stavějících se k výraznějšímu angažmá USA v mezinárodním dění více než vlažně, se během několika málo hodin radikalizovalo. A radikalizovalo se do té míry, kdy nemožnost řešení nově vniklé rovnice válečným konfliktem si připustil opravdu již jen málokdo.

Takřka povinné vyhlášení války Japonskému císařství o den později, explozi vášní ke všemu japonskému však jen stěží tlumilo. Nenávist vůči novému nepříteli dosáhla záhy takových absurdit, které jen zvýrazňovaly americkou frustraci.
Právě v těchto dnech, krátce po „Pearlu“, tak ve Washingtonu dochází na likvidaci Sakur, japonských třešní, které neunikly pomstě rozvášněných obyvatel hlavního amerického města. Ale třeba i k hrdinskému činu neznámého pracovníka newyorské ZOO, jenž duchapřítomně přepsal označení výběhu s japonskými jeleny na jeleny asijské, přičemž je tak de facto uchránil od jisté popravy. Nicméně, byť se nám některé tyto skutečnosti mohou z dnešního pohledu jevit jako úsměvné, skutečnost byla diametrálně jiná.

Nově vzniklé nepřátelství nemilosrdně dopadlo zejména na Američany japonského původu, kdy v zájmu národní bezpečnosti jich bylo od února 1942 postupně internováno na 110 000. A to bez ohledu, zda měli uděleno americké státní občanství, či nikoli 1). Hon na vše japonské, později i německé a italské, byl zkrátka na pořadu dne.

1) Ke kodifikaci této kontroverze dochází až v dalším průběhu II. sv. války, načež v této souvislosti vyřčené soudní verdikty obecně „národní bezpečnost a vojenskou nutnost“ nadřazovaly nade vše. Japonští Američané byli soustřeďováni do celkem deseti internačních táborů, do některých i společně s Němci a Italy. Za celou dobu internace jich zde zemřelo cca 2 000. K plné rehabilitaci pak došlo až v osmdesátých létech 20. století.


Obrázek

V polovině roku 1940 nastupuje F.D.R jakožto vůbec první prezident USA do svého třetího funkčního období.

Za takovéto situace není příliš překvapivé, že politická elita v čele s prezidentem Spojených státu amerických Franklinem Delano Rooseveltem, potřebovala po přestálém šoku co nejdříve utlumit domácí vášně a zároveň vyslat Japoncům jasně srozumitelný signál ve smyslu „boj přijímáme a povedeme ho bez sebemenších skrupulí“.
Již 21. prosince 1941 tak na prezidentské poradě s představiteli generálního štábu, respektive Generálního velitelství Armády Spojených států, zazněl Rooseveltův požadavek o co nejurychlenější bombardování Japonska.

Přestože na přelomu let 1941/42, začalo nedávno transformované americké letectvo – USAAF zavádět do výzbroje poslední verze těžkých strategických bombardérů B-17 a B-24, jejichž vývoj, zejména u prvního z nich, překonal nezbytné prenatální období, a které bez nadsázky v celosvětovém měřítku představovaly vůbec to nejlepší 2). Geografická poloha japonských ostrovů, vzdálených od nebližší americké pozemní základny Clark Field na filipínském Luzonu cca 1 200 mil, v případě Tokia téměř 1 800 mil, dávala však jakýmkoliv snům o bezprostředním strategickém bombardování z vlastního území vale. Posledním hřebíčkem do rakve tohoto myšlenkového proudu, pakliže ještě v někom dřímal, nemilosrdně zasadil úspěšně se rozvíjející japonský útok na filipínské souostroví.

2) Boeing B-17E Flying Fortress: bojový dolet 1 200 mil, max./předávací dolet 3 600 mil. Hypoteticky, od února 1942 Consalidated B-24D Liberator: bojový dolet 1 150 mil, max./předávací dolet 3 500 mil.

Obrázek

Do prvotní debaty, za využitím strategických bombardérů k náletu na Japonsko, vstupovala rovněž čínská, respektive sovětská karta tamějších letišť. Bohužel, při bližším zkoumání bylo vzápětí konstatováno, že technický stav čínských vzletových ploch provoz bombardérů B-17 prakticky vylučuje. Taktéž sovětská ochota, „momentálně si to s Japonci nerozházet“, byla více než zřejmá, ostatně, později se to několikrát potvrdilo.

Jak je z výše uvedeného patrné, splnit prezidentovo přání a vlastně i přání celého národa, představovalo pro americké vojenské představitele zapeklitý oříšek. Pro některé z nich, ovšem i nemalou osobní výzvu. A právě mezi tyto lidi se zařadil novopečený velitel US Navy admirál Ernest Joseph King a první velitel USAAF, „otec amerických vzdušných sil“, generálporučík Henry Harley Arnold. Druhým a třetím mužem v pořadí, jimž historie taktéž přiřkla nemalý podíl na autorství pozdějšího náletu na Tokio, v anglofonní literatuře spíše známého jako „Doolittle Raid“, pak byli námořní kapitáni: pozdější velitel letadlové lodě USS Essex (CV-9) Donald Bradley Duncan a „ponorkář“ Francis Stuart Low, člen štábu pro plánování námořních operací.

Pokusíme-li se následně rozklíčovat, v čí hlavě se vlastně prvotní idea využití pozemních letadel z palub letadlových lodí urodila, musíme konstatovat, že paradoxně právě u onoho ponorkáře. A jak už to v takových případech bývá, pozdější historiografie vzniku jeho ideje připisuje hned několik možných podnětů. Můžeme se tak setkat s prostým vysvětlením Lowova rozpomenutí na kdysi vedenou debatu o možnostech přepravy pozemních letounů do severní Afriky, v jejímž rámci byla na přetřesu i otázka jejich startu z palub letadlových lodí a přelet na pozemní základny. Ale také s mnohem půvabnější historkou, kdy Low při své služební cestě do Norfolku, jejímž obsahem byla mj. inspekce Hornetu, shlédl na místním letišti přelet dvoumotorových letadel a zároveň si na vzletové dráze všimnul z cvičných důvodů namalovaného obrysu paluby letadlové lodi. Ať tak či onak, dle jeho názoru, předneseného v rámci společných konzultací někdy v první polovině ledna 1942, právě tento koncept, samozřejmě notně modifikovaný, by mohl představovat ono doposud neřešitelné řešení.

Po nastínění své myšlenky zúčastněným, tito vcelku logicky přílišným optimismem nehýřili. Což se s ohledem na teoretickou rovinu návrhu, doposud neověřeného praxí, nejevilo zas tak nepochopitelné. Nicméně, nic lepšího na stole zkrátka nebylo, a tak se věci daly velmi rychle do pohybu. Oba nižší důstojníci dostali za úkol důsledně prověřit proveditelnost takovéto útočné operace, přičemž vypracováním samotného náletu byl pověřen D. B. Duncan, vykonávající tehdy pro admirála Kinga funkci operačního důstojníka pro letecký provoz. Vyšší důstojníci pak z titulu svých pozic, měli zajistit veškeré nezbytné materiální a personální zabezpečení.

Obrázek Obrázek

Autoři náletu, Low s Duncanem.

Ihned na počátku, vyvstalo před plánovači bombardovací mise několik zásadních otázek, bez jejichž zodpovězení se nedalo smysluplně pokračovat dál. Jako první bylo nutné stanovit vhodný typ letounu, jehož takticko-technická data provedení náletu vůbec umožnila. Jednomotorové typy námořního a armádního letectva byly z důvodu nedostatečného doletu a nosnosti diskvalifikovány hned na úvod, načež pod seriózní drobnohled se posléze dostala trojice armádních středních bombardérů B-23, B-25 a B-26 3).

3) Douglas B-23 Dragon: rozpětí 28,0 m, délka 17,8 m, výška 5,6 m, maximální vzletová hmotnost 14 700 kg, max. rychlost 454 km/h, dolet 1 401 mil. Martin B-26B Marauder: rozpětí 21,64 m, délka 17,75 m, výška 6,55 m, maximální vzletová hmotnost 16 783 kg, max. rychlost 453,8 km/h, dolet 1 150 mil s nákladem 1 360 kg pum, max./předávací dolet 2 850 mil. North American B-25B Mitchell: rozpětí 20,59 m, délka 16,12 m, výška 4,8 m, maximální vzletová hmotnost 14 061 kg, max. rychlost 483 km/h, dolet 2 000 mil s 1 361 kg pum.

Proti použití Douglasu B-23 Dragon, vývojového nástupce známého B-18 Bolo, však hrálo zejména osmadvacetimetrové rozpětí křídel, které snižovalo už tak omezenou kapacitu nosičem nesených bombardérů. Taktéž vzdálenost velitelského ostrova letadlové lodi od konců křídel startujících letounů by byla dosti na hraně. Martin B-26 Marauder z uvedené trojice představoval vývojově nejmladší stroj, stále procházející těžkými porodními bolestmi, načež ani jeho pozdější verze zrovna oslnivými vzletovými charakteristikami neoplývaly. Jasnou volbu tak nakonec představoval výrobek leteckého výrobce spadajícího do skupiny General Motors Corporation, firmy North American Aircraft Company. V této souvislosti lze následně dodat, že B-25 Mitchell, sériově vyráběný od konce roku 1940, představoval ve své druhé produkční verzi „B“ již v provozu odladěný stroj, reflektující poslední poznatky leteckých bojů nad západní Evropou.

Obrázek Obrázek

Douglas B-23 Dragon a Martin B-26 Marauder.

D. B. Duncan stál rovněž za výběrem vhodné lodě, z jejíž paluby měl být nálet proveden. Z celkem sedmi tehdy námořnictvem provozovaných leteckých nosičů si onoho pomyslného černého Petra vytáhla USS Hornet (CV-8), nejnovější přírůstek americké flotily letadlových lodí 4).

4) USS Hornet (CV-8): v pořadí třetí loď typu Yorktown, a zároveň poslední do služby zařazená letadlová loď před vstupem USA do druhé světové války. K založení kýlu Hornetu, lišícího se v některých „detailech“ od svých starších sester, došlo k 25. září 1939, kdy na vodu byla spuštěna ještě 14. prosince téhož roku. Do stavu námořnictva vstoupila 20. října 1941. Délka 251,4 m, max. výtlak 29 612 tun, max. rychlost 33,84 uzlů při 122 178 k na hřídelích, dosah 12 500 mil/15 uzlů, posádka 2 919, kapacita letadel 90+.

V době napadení Pearl Harboru se novotou vonící loď pod vedením kapitána M. A. "Pete" Mitschera stále nacházela ve vodách východního pobřeží Spojených států. Kde v přilehlých oblastech nedaleko Newport News a Norfolku její posádka stále podstupovala nezbytný námořnický dril. A bylo také proč. Z celého mužstva se totiž za zkušené námořníky dalo považovat jen nějakých 25 % jejích členů, zbytek spadal do kategorie námořnického potěru. V tomto ohledu, pak může vyvstat otázka, proč tedy zrovna Hornet?
Odpověď je však s přihlédnutím k později uvedeným skutečnostem vcelku nabíledni. Bez zřetele na fakt, že v té době se jednalo bezesporu o jednu z nejlepších konstrukcí letadlových lodí, on jediný, byl ve správný čas na správném místě, a hlavně byl volný. Dvě letadlové lodě měli totiž Američané nasazené v Atlantiku, načež zbývající čtveřice „pacifických“ nosičů byla už na plno zatažena do zběsilého operačního tempa stupňující se války v Tichomoří. Vezmeme-li dále v potaz, že právě pro vody jižního Pacifiku byla od počátku služby USS Hornet předurčena, zdá se pak rozhodnutí o jejím nasazení do plánované akce více než logické 5).

5) Pacifik: USS Lexington (CV-2), Saratoga (CV-3), Yorktown (CV-5), Enterprise (CV-6). Atlantik: USS Ranger (CV-4), Wasp (CV-7).

Výběr vhodného bombardovacího typu a jeho nosiče tak, zdá se, plánovačům příliš vrásek na tváři nezanechal. Horší to ale bylo s konkrétním plánem leteckého útoku. Jak již bylo výše uvedeno, zodpovědnost za jeho vypracování spočinula na bedrech D. B. Duncana, který se s ní vypořádal jak nejlépe uměl, nicméně i tak byl plán s ohledem na postupně odhalované potencionální problémy průběžně modifikován. Ovšem nepředbíhejme.

Původní, a krátce na to i schválená varianta, počítala s přiblížením amerického úderného svazu k japonskému pobřeží od východu, načež v optimální vzdálenosti měly bombardéry opustit palubu letadlové lodi a po shození nákladu pum se vrátit zpět k uskupení, kde se měly posádky pokusit v blízkosti lodí o nouzové přistání na vodu. Po jejich vyzvednutí by celý svaz udělal obrat o 180 stupňů, a plnou parou zamířil zpět. Jako primární cíl náletu bylo stanoveno Tokio, u kterého se mj. spoléhalo na maximalizaci psychologického účinku, který by útok na jedno z hlavních měst obou soupeřících stran, jak u domácího obyvatelstva ale i u celosvětového mínění, vyvolal. Sekundárně pak mělo být udeřeno i na další přilehlá pobřežní města. Bombardovány měly být vojenské cíle v podobě průmyslových center, ale i námořních bází, přičemž kromě zmíněného psychologického efektu se spoléhalo na zpoždění a výpadky ve válečné výrobě, a konec konců i posilnění obrany mateřských ostrovů na úkor jiných bojišť.

Obrázek
James Harold Doolittle.

K oficiálnímu posvěcení chystané akce došlo dne 17. ledna 1942, kdy byl výše uvedený plán schválen. Vzápětí se daly věci rychle do pohybu, ovšem stále zůstávala otevřena otázka výběru vhodného velitele náletu. Velitele, jenž by svojí autoritou a zkušenostmi celou tuto náročnou akci zaštítil a nakonec i zrealizoval. Avšak i v této věci měli Američané štěstí. Kromě kvalitního bombardéru a neméně kvalitního letadlového nosiče, sloužil v řadách USAAF muž, jehož kvalifikace pro daný úkol nemohla být vyšší. Oním mužem byl major James Harold Doolittle. „Jimmy“ Doolittle: za mlada boxer, v meziválečném období jeden z průkopníků amerického letectví a nejznámějších letců vůbec. Držitel několika rychlostních světových rekordů, doktorátu z leteckého inženýrství a specialista na transkontinentální lety. V roce 1929 jako vůbec první pilot vykonal vzlet a přistání pouze pomocí přístrojů. Podílel se na vývoji a testování umělého horizontu a směrového gyroskopu, apod.. To vše a mnohem více byl Doolittle 6).

6) Na tomto místě žádám čtenáře o shovívavost s ve skrze hrubě zjednodušeným nástinem čím vším J. H. Doolittle vlastně byl. Popis osoby jeho ražení by však nutně překročil rámec zpracovávaného tématu.

Dne 2. ledna 1942 dochází k Doolittlovu převelení pod velitelství USAAF a zároveň k jeho povýšení do hodnosti podplukovníka. Posléze zde byl obeznámen s hrubými konturami plánu a následně i pověřen přípravou jeho letecké části. A ani by to snad nemohl být Jimmy Doolittle, kdyby po seznámení, byť neúplnými okolnostmi akce, se do ní dobrovolně nepřihlásil. Svolení H. H. Arnolda následovalo vzápětí.

Jestliže do této chvíle věci běžely tak nějak samospádem, od pověření Doolittla začaly přímo akcelerovat. Dle schváleného plánu měl být totiž nálet uskutečněn v horizontu tří měsíců!

Zdroje:
The Doolittle Raid, Duane P. Schultz
Schneiderův pohár, Lubomír Koutný
Midway, Micuo Fučida, Masatake Okumiya
Nepotopitelný kapitán, Tameiči Hara
Válečné lodě 4, Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek
Pacifik v plamenech, Miloš Hubáček
Mitsubishi Type 1 Rikko ‘Betty’ Units of World War 2, Osamu Tagaya
HPM 1991 Special, 1992-1
Farky
Skeptik
http://www.militaryrange.com
http://www.doolittleraider.com
http://www.en.wikipedia.org
http://www.valka.cz
http://www.fronta.cz
http://www.palba.cz
http://www.airandspace.si.edu
http://www.books.google.cz
http://www.securitymagazin.cz
http://www.zoommagazin.iprima.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.clan-duncan.co.uk
http://www.en.wikipedia.org

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 2/12/2019, 05:25
od michan
Víc než dobrý začátek, ostatně jako vždy u Tebe.
Těším se na další.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 2/12/2019, 07:36
od Zemakt
Ahoj Michane, dík. Toto téma není zrovna moje parketa. Jen pro info bych ještě dodal, že co se týče velikosti, tak nálet bude zpracován v cca 5 -6 částech. Zhruba o stejném rozsahu jako první článek. Aby si mohli hlavní dříči projetku drobet odfrknout.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 2/12/2019, 14:26
od parmezano
Zemakt: co je to " předávací dolet ? ?

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 2/12/2019, 14:33
od Zemakt
Maximální, plus nějaká malá rezervička. Tjs. maximální možná přeletová vzdálenost z bodu A do bodu B.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 2/12/2019, 18:00
od vodouch
Těším se, že se v materiálu o Doolittleově náletu najde místečko na nějaké nové informace o L 8 - měla pro nálet nezanedbatelný význam.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 2/12/2019, 19:05
od Zemakt
Najde, shodou okolností jsem včera o tom něco smolil, máš SZ.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 7/12/2019, 15:36
od jarl
Zemakt píše:Nově vzniklé nepřátelství nemilosrdně dopadlo zejména na Američany japonského původu, kdy v zájmu národní bezpečnosti jich bylo od února 1942 postupně internováno na 110 000. A to bez ohledu, zda měli uděleno americké státní občanství, či nikoli 1). Hon na vše japonské, později i německé a italské, byl zkrátka na pořadu dne. Ke kodifikaci této kontroverze dochází až v dalším průběhu II. sv. války, načež v této souvislosti vyřčené soudní verdikty obecně „národní bezpečnost a vojenskou nutnost“ nadřazovaly nade vše. Japonští Američané byli soustřeďováni do celkem deseti internačních táborů, do některých i společně s Němci a Italy. Za celou dobu internace jich zde zemřelo cca 2 000. K plné rehabilitaci pak došlo až v osmdesátých létech 20. století.

Je zajímavé, že američtí vojenští činitelé na Havajských ostrovech uvažovali o podobných opatřeních již dlouho před válkou. Když tu v polovině třicátých let sloužil pozdější generál Patton, pověřil jej generál Drum přípravou kroků, kterak eliminovat potenciálně nebezpečnou japonskou komunitu. Patton se úkolu chopil s velkou vervou, takže navrhl internaci všech osob japonského původu i se zabavením jejich dopravních prostředků, bank a cestovních kanceláří. Dále doporučil zavedení stanného práva a vytipované osoby měly být uvězněny jako rukojmí. Na jeho listině se ocitlo 128 lidí, z nichž 33 mělo americké občanství. Z retrospektivy můžeme konstatovat, že Patton při vytváření seznamu rukojmí neměl šťastnou ruku, jelikož mnoho z těchto osob prokázalo věrnost USA a po válce zastávaly významné posty v americké administrativě.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 7/12/2019, 15:42
od Zemakt
Díky Jarle za doplnění. Na druhou stranu si myslím, a je to i díky tvým a Michanovo článkům, že američanům s rozhledem muselo být již v této době více než jasné (tedy ona ta polovina třicátých let) kam vzájemné vztahy s Japonskem směřují. Inu je to holt úlohou vojáků, být pragmatičtí.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 7/12/2019, 16:27
od jarl
Máš pravdu a já svým příspěvkem nechtěl Pattonovo počínání kritizovat. Prostě dostal úkol a splnil jej jak nejlépe dovedl. Nám nepřisluší posuzovat, jestli jeho opatření mohla dopadnout i na hlavy osob, jejichž jediným prohřeškem byl jejich japonský původ.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 210.

PříspěvekNapsal: 7/12/2019, 17:01
od Zemakt
Obrázek

Přidám sem ještě jednu fotku, která se mi do článku nevešla. Nicméně je škoda se o ní nepodělit. Jedná se o Jimmiho a jeho závodní Curtiss R3 C1. Doolittle na něm zvítězil v Schneiderově poháru, jenž se konal v 25 roce v Baltimoru. Nejrychlejší čas na kolo byl 377 km/h průměr pak 374,287 km/h.