Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 187.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 187.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 187.
Mapa filipínských ostrovů

Obrázek

, na které jsou japonské útoky na Luzon i s daty vylodění (1941/42). Vyčíst se dají i některá letiště na Luzonu, mapa je volně přístupná na několika webech.
Nad Filipínským souostrovím, zvláště pak nad ostrovem Luzon, kde je i hlavní město Manila probíhalo dne 8., japonského času to bylo 7. prosince 1941, těžké japonské bombardování, které jsme si již popisovali i v minulých článcích. Nejhorší bombardování pak probíhalo krátce po poledni a odpoledne, kdy nad Luzon a Filipíny, přilétly japonské bombardéry a stíhačky námořnictva z Formósy (Tchaj-wan). Část již řečena byla a nyní tedy něco více i o amerických B-17, jak o nich píší podrobněji - Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál str. 168 až 176., kdy tohle období, toho prvého dne, po 20ti letech studia, popisují po překladu slovy:

"Mezitím v Clark Fieldu (letiště na západním pobřeží Luzonu, severovýchodně od města San Antonio, (viz zde foto

Obrázek

na kterém je ostrov Luzon a i letiště zatím většinou jmenovaná, foto je volně přístupné na několika webech.), uprostřed dne, opět přistály všechny B-17 a začaly doplňovat palivo pro předpokládaný útok na Formosu. Jeden z letounů právě dostával v lakovně ochranný nástřik barvou Olive Drab (olivově šedohnědá, zde viz foto

Obrázek

, létajících pevností B-17 v Olive Drab, na které musely být přestříkány, foto je volně přístupné na několika webech.), protože polovina letounů 19. bombardovací skupiny (grupy) - i v tomto pozdním období - měla stříbrnou barvu přírodního kovu (zde viz foto,

Obrázek

, na kterém jsou B-17 ve stříbrném nástřiku, foto je volně přístupné na několika webech). 17. stíhací peruť odstartovala před několika minutami a nyní už natankovaná 20. peruť stála na konci vzletové dráhy připravená vzlétnout také.
Velitel 20. peruti Lt. Joseph H. Moore a dva další piloti letky ´A ´ se dostali do vzduchu ve 12,40, ve chvíli, kdy začal japonský útok (zde viz foto

Obrázek


, u kterého byl popisek 20_Pursut_Squadron_P_40B, foto je volně přístupné na několika webech). Útočící bombardéry svrhly své pumy přesně. Jeden letoun letky ´A´ byl zničen a zahynul v něm 2/Lt. Max Louk. Druhý letoun byl proděravěn střepinami, jeho pilot 2/Lt. Dan Blass však z něj unikl nezraněn. Na druhé straně letiště se letka ´B´ snažila se svými P-40 urychleně odstartovat. Letoun Lt. Freda Armstronga začal hořet a pilot utrpěl popáleniny v obličeji, na rukou a na nohou. Granáty poškodily letouny 2/Lt. Carl P. Giese a 2/Lt. Jima Fosseye. Dva další lieutenanti - Jesse Luker a Tod Mulcahy, byli při bombardování ve svých letounech zabiti, stejně jako 2/Lt. Guy Iverson a 2/Lt. Max Halverson, kteří ve svých letounech uhořeli.
Potom zaútočila A6M ´Zera´ (zde viz foto

Obrázek

, letících A6M Zero, foto je volně přístupné na několika webech.) a zničila dalších pět P-40B včetně letounu 2/Lt. Jima Drakea, který se právě chystal odstartovat. Pilot byl zabit. Z celkového počtu 23 letounů P-40B stíhací peruti byly s výjimkou tří strojů, které se zavčas dostaly do vzduchu, všechny zničeny, nebo vážně poškozeny. Také kolem 25 různých typů letounů, jako osm A-27 neschopných letu, několik B-10 a B-18, bylo buď zničeno, nebo vážně poškozeno. Nejhorší však bylo, že dvanáct ze 14 bojeschopných B-17 bylo zničeno; další dva, které byly v hangáru nepřipraveny k letu, byly po zapálení hangáru vyvezeny ven, kde byly rovněž zničeny (zde viz foto

Obrázek

, u kterého byl popisek - clark_field_8_december_1941, foto je volně přístupné na několika webech."

Ve stejnou dobu, ve které je popisován tento neobyčejně destruktivní a zničující nálet na Clark Field. se velitel 20. peruti Lt. Joseph H. Moore přidal ve vzduchu k 2/Lt. Randall D. Keatoovi a také k Edwinu B. Gilmorovi, aby pak vystoupali do výše 21 000 stop, jenomže na odlétající japonské bombardéry tam nestačili. Japonské bombardéry nepotrestány odlétaly na své domovské základny. Američtí piloti se pak dostali do soubojů s japonskými Zery A6M, které "pravděpodobně" patřili k Tainanskému pluku. Americké letouny se zde od sebe oddělili v jednotlivých útocích.

"Gilmore potom po sestřelu Zera přistál v Del Carmen (na letišti, které leží asi 10 km jihozápadně pod Clark Field - má poznámka) Moore také sestřelil jedno Zero, ale při přistání v Clark Fieldu si na něj zastřílela ´přátelská´protiletadlová obrana. 2/Lt.Keator hlásil sestřelení dvou Zer, přičemž prvé z nich bylo považováno za vůbec první vzdušné vítězství toho druhu ve filipínské letecké válce. Hlásil, že trasy jeho střel zasáhly motor a kabinu a A6M potom náhle vybuchlo. Je pravděpodobné, že pilotem (japonského) letounu byl NAP 3/C Jošio Hirose, který při explozi přišel o život."

Když poté šestice amerických P-40, při operačním letu své 3. perutě přiletěla nad Clark Field, podařilo se jí sestřelit tři japonské stíhače. Dvě japonské stíhačky sestřelil Lt. Herbert S. S. Ellis a další Lt. Grant Mahony. Jenomže ihned po svém vítězství byl Ellisův letoun zasažen střelbou japonské stíhačky a začal hořet. V blízkosti Clark Fieldu ze stíhačky Ellis vyskočil, a když pak visel na padáku, "japonští piloti na něj spustili palbu. To se už předtím stalo i Lt. George O. Ellstromovi, jehož Japonci ve vzduchu zabili."
Výše uvedení autoři americko-japonských historických zdrojů, autoři, kteří 20 let sestavovali letecké boje nad Filipínami dne 8. (7.) prosince 1941, pak na str. 170 až 176, pokračují dalším děním na filipínském nebi, cituji:

"P-40 ze 17. a 20. perutě (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - 17thps_P35s_1941, foto je volně přístupné na několika webech) už byly takřka bez paliva a kromě malé části 21. perutě se jim stále nepodařilo navázat kontakt s nepřítelem. Z těchto pilotů, kteří zasáhli do boje, sestřelil Lt. I. B. Donalson dva letouny (o několik minut později zřejmě sestřelil nad letištěm Nichols Field třetí letoun (Nichols Field je letiště západně od hlavního města Filipín Manily - má poznámka ). Lt. Sam Grashio se zbytku peruti ztratil a nedokázal se s nimi spojit radiem. Vedl šest letounů, ale tři z nich měly poruchu motorů."

O chvíli později zahlédl Grashio pod sebou několik japonských letadel a okamžitě vydal zbytku pilotů rozkaz k útoku. On a jeho dva piloti se tak oddělili, když Grashio náhle zjistil, že má za ocasem dvě Zera. "Kanonová střela zasáhla levé křídlo, ale přidáním plynu ´až za zarážku´(v naléhavé potřebě - poznámka je od výše zmíněných autorů, ze str. 171) se mu podařilo jim uniknout."
P-35 z americké 34. stíhací perutě (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - 34th_Pursuit_Squadron_Seversky_P_35A, foto je volně přístupné na několika webech), stíhačky, které , když byl vyhlášen poplach, startovaly z letiště Del Carmen (Carmen Field - letiště na západě ostrova Luzonu, asi 30 km západně od San Antonia, když nad ním severněji, 5 km, je také letiště Clark Field - má poznámka pocházející z map Luzonu 1941), se též ve vzduch utkaly s malou skupinkou Zer.

"2/Lt. Benu S. Brownovi a Lt. Stewartu W. Robbsovi bylo přiznáno po jednom sestřelu, je však možné, že dosáhli ještě třetího vítězství. Robbův letoun byl těžce poškozen palbou a na letišti Del Carmen musel pilot svůj stroj posadit na břicho. Jeden P-35 byl sestřelen japonským pilotem z 3. leteckého pluku (V tabulce č 14. knihy, na str. 173, od americko-japonských autorů, viz výše, se jednalo o pilota z japonského 3. leteckého pluku, 2. letky, 2. perutě, která si připsala ten den tyto sestřely ´ 1 sestřel P-35, jeden P-40, jeden B-17 a dva středně velké letouny zapáleny na zemi - má poznámka) .
A6M ze dvou stíhacích leteckých pluků (zde mají autoři na mysli japonský 3. letecký pluk / tabulka 14/ a japonský Tainanský pluk / což je tabulka 15/ , tyto dva pluky dne 7. na Filipínách 8. prosince 1941, když se rozptýlila mlha nad Formosou - Tchaj-wanem - , okolo poledne napadly ostrov Luzon - má poznámka) měly na svém kontě různé sestřely, některé z nich však nebyly správně identifikovány (šlo převážně o ty stroje, které sestřelil pluk Tainan - poznámka výše uvedených historických autorů, ze str. 172.). Obě jednotky také operovaly nad jednou nebo nad druhou cílovou oblastí (zde mají autoři na mysli cílovou oblast západního pobřeží Luzonu severovýchodně od města San Antonio, a jako druhou pak cílovou oblast v okolí hlavního města Filipín, Manily na ostrově Luzon. Obě tyto oblasti průběžně v poznámce představuji - má poznámka), kde vyhledávaly protivníky jak ve vzduchu, tak i na zemi.
Útoků se zúčastnilo 85 japonských stíhačů, přičemž většina sekcí mohla sestřelit různé typy letounů, rozlišit jednotlivé souboje však není možné.
Stručný přehled výsledků jednotlivých jednotek je uveden v tabulkách 14 a 15 (tabulky sem nedávám, neboť po vysvětlení, jak se z japonsko-amerických historických hlášení dostávali autoři k nepřesnostem postačí, že sem autoři dávají, v řádcích a postupně - všechny sestřely z tabulek 14. a 15, s celkovými počty nejen účastníků, ale i počty sestřelených letadel, nebo pravděpodobně sestřelených.)."

Japonský 3. letecký pluk pronikl nad Ibu (Iba leží též na západním pobřeží Luzonu, severně, vzdušnou čarou asi 50 km nad městem San Antonio - má poznámka z mapy Luzonu o době bojů 1941), byla to doba, kdy dvanáct A6M Zero z jiné jednotky útočilo na tamější letiště. Protože na letišti bylo jen několik amerických letadel, na které japonská Zera stačila, jednotka z 3. leteckého pluku odletěla ke Clark Fieldu (severovýchodně od San Antonia - má poznámka), kde se snažila objevit něco většího. Zde se japonský 3. letecký pluk zapojil do dalších leteckých soubojů a hloubkových útoků na letadla na zemi. "Dva piloti jednotky NAP 3/C Fumio Itó a NAP 3/C Saburo Jošii byli sestřeleni. 48 pilotů A6M zničilo na zemi sedm amerických stíhaček jistě a tři pravděpodobně. Na zemi zapálili 13 letounů a dalších devět zničili. Tyto letouny však neshořely. Z pozemních letounů bylo zničeno 7 letounů B-17 (tyto ztráty Američanů jsou v Tab. 14 u japonského 3. leteckého pluku ten den 8. prosince 1941)"

Japonský Tainanský pluk měl podobné úspěchy. 1. peruť měla 3 (1., 2., a 3..) letky (čutai) a 2. peruť měla 4. letku. Všechny 4 letky útočily na letiště Clark Field a Del Carmen severovýchodně od San Antonia. "Všechny jednotky se zapojily do bojů nad oběma letišti a ztratily čtyři letouny (pilotovali je Wt. Off. Rjoči Nakamizo, NAP 1/C Jasufumi Sató, NAP 2/C Jasuridžo Kono a NAP 3/C Jošio Oaki), které byli prohlášeny za nezvěstné. Jeden z dalších pilotů byl zraněn."
Při konečném součtu Japonci sestřelili osm letounů, další čtyři sestřelili pravděpodobně, jeden letoun donutili narazit do země, 20 letounů zapálili na zemi a dalších pět buď zničili, nebo poškodili; tyto letouny neshořely (Konečné ztráty Američanů zde jsou počtem, který je v Tab. 15 u Tainanského pluku ten den 8. prosince 1941)."

Ze stejného pramene pak následuje celková bilance, celkový počet letounů zničených japonskými stihači na zemi, který činil 47 letadel. Na str. 175 a 176 pak následuje další vysvětlení, které říká, cituji:

"Tímto způsobem bylo pravděpodobně vyřazeno alespoň pět P-40. Američané na zemi ztratili asi 49 letounů, což se pozoruhodně shoduje s japonskými počty. Ve vzduchu Japonci sestřelili 15 letounů jistě, sedm pravděpodobně a jeden letoun donutili při přistání k havárii (pravděpodobně P-40 z 3. stíhací perutě). Je překvapující, že množství letounů, které se nad letištěm dostaly do soubojů, bylo dost vysoké, zatímco celkově bylo sestřeleno nebo havarovalo jen devět letounů; je tedy zřejmé, že některé stroje šly dolů pro nedostatek paliva, nikoli pro poškození v boji. Zvláště tohle byl úspěch, který uvádí japonské počty v pochybnost.
Japonci celkově ztratili sedm A6M, bombardérům se podařilo uniknout, ačkoliv jeden G4M první útočné formace při návratu nouzově přistál.
Američané ztratili asi polovinu bombardérů, asi čtvrtinu svých stíhacích letounů a většinu letounů ostatních kategorií a typů."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 187.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 188.

Na americké letecké základně Clark Field (severovýchodně nad San Antoniem) tak odpoledne dne (7. japonského času), 8. prosince 1941 zůstaly jen 3 ks létajících pevností B-17, ale jen jedna z nich byla použitelná. Samotná základna Clark Field byla jako hlavní operační prostor opuštěna a od dalších dní se využívala jen "jako předsunutá plocha". Když tak bylo letiště, letecká základna Clark Field, odstavena od letecké činnosti, zdvojnásobila se tím vzdálenost, protože další B-17 musely pak létat až z Del Monte (Na severu filipínského ostrova Mindanao se nacházelo letiště Del Monte . Ostrov Mindanao je nejjižněji ležící velký ostrov Filipín, zde viz také víc i o některých souvislostech a i letištích na Filipínách:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Boj_o_Fil ... 80%931942)
- má poznámka).
Zde viz mapu,

Obrázek

, na které je ostrov Mindanao a na něm severněji je letiště Del Monte, které bude velice často zmiňováno. Přestože se na jihu, v Davau, Japonci vylodili již 20. prosince 1941, ostrov Mindanao se vzdal až 10. května 1942, když se Japonci ještě museli vylodit 2. května 1942 na severu ostrova...
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál str. 176., další dění tohoto prvého dne, po 20ti letech studia, popisují po překladu slovy:

"Několik vraků B-17 bylo využito na náhradní díly a několik zdvojených půlpalcových kulometů Browning dostaly osádky obrněných vozidel ke zvýšení palebné síly. 20. stíhací peruti zbyly jen tři P-40, ale později byly opraveny další dvě. Ztráty na zemi činily asi 100 mrtvých a 250 raněných (hovoří se zde zatím stále o základně Clark Field - má poznámka).
17. a 21. peruť doplnily palivo na letišti Nichols Field (americká letecká základna Nichols Field je na jihovýchodním předměstí Manily, když těsně nad ní ležela další základna - Nielsen Field - má poznámka z tehdejší mapy autorů) a zamířily do Clark Field (viz odstavec výše).
Bombardování a zasypávání kráterů po pumách způsobily, že nad letištěm (Clark Field) ležel hustý mrak kouře a prachu, nezbylo však než rozhodnout, aby se 21. peruť pokusila přistát. Bylo nutné dodržet mezi jednotlivými přistáními několikaminutové intervaly. S výjimkou jednoho letounu, který měl poruchu rádia, celá peruť raději odletěla na základnu Del Monte. Avšak zařízení letiště a vůbec celkové podmínky zde byly ještě horší a piloti museli strávit noc v nepohodlí pod svými letouny."

Ještě během dne (7.) 8. prosince připlul do prostoru Filipín japonský vyloďovací Operační svaz ve složení 1 torpédoborec, 4 motorové torpédové čluny a 1 dělový člun k ostrovu Batan, Ostrov Batan leží severně nad Luzonem a Japonci se tam již prvý den vylodili a to bez odporu.
Během prvého dne na ostrůvku Japonci upravily plochu a když se začalo stmívat, zahájily bombardéry námořnictva odtud bombardování Luzonu.

"Devět bombardérů G3M (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek - G3M_Type_96_Attack_Bomber_Nell_G3M_26s- foto je volně přístupné na několika webech.) z japonského 1. leteckého pluku, které vedl Lt. Joširo Kaneko, zaútočilo na Nichols Field a Fort McKienly (Kromě popisovaných letišť se na Filipínách nacházela řada záložních a nouzových ploch - viz odkaz výše na Wikipedii). Dva bombardéry se musely brzy po startu vrátit, ale zbytek ve 3,00 hod. dosáhl svých cílů a zničily dva B-18. Vracely se za zhoršeného počasí, takže jeden bombardér po příletu nad pevninu havaroval. Jeho posádka zahynula.
Po tomto náletu dostala (americká) letka 17. peruti rozkaz ke stíhání. Velitelem šestice P-40E byl Lt.William J. Feallock. Pět letounů se do vzduchu dostalo, ale Lt. Lawrence K. Lodin ztratil orientaci a v prachu, který se po bombardování zvedl, narazil do zaparkované stíhačky. Oba letouny byly zničeny a Lodin byl těžce zraněn. Kontakt nebyl navázán."

Filipíny v úterý (8.) 9. prosince 1941.
Americký historik Edwin P. Hoyt, který své historické vědomosti, které pak do svých knih dodal, je studoval dlouhé roky i v Japonsku. Ve své knize - Japonsko triumfuje, na str. 60. - nám začíná den úterý 9. prosince 1941 slovy, cituji:

"Devátého prosince japonské letectvo na Filipíny znovu zaútočilo, ale s malým úspěchem. Počasí bylo špatné a bombardéry zůstaly doma. Stíhačky neměly na co střílet, protože americká letadla byla skoro všechna zničena při prvním prudkém útoku."

Amerických letadel bylo skutečně zničeno hodně, ale pojďme se nyní podívat trochu do hloubky toho dne, co o stejném úterý (8.) 9. prosince 1941, říká Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem, Boj o Filipíny, dál str. 176 a 177., když další dění tohoto druhého dne, po 20ti letech studia, popisují, po překladu slovy, cituji:

"Svítání (v úterý 9. prosince 1941 na Filipínách - má poznámka) zastihlo Američany v šoku nad zbytky jejich útočné (letecké) síly. Na letišti Clark Field (letiště jihovýchodně nad městem San Antonio - má poznámka) bylo pět B-17, z nichž dvě byly schopné boje (tato dvojice byla naštěstí předcházejícího dne na průzkumném letu mezi Luzonem a Formosou a japonskému útoku se vyhnula); další tři letouny se opravovaly. Del Monte (letiště Del Monte leží na ostrově Mindanao - má poznámka) mělo 15 použitelných bombardérů a další jeden, který byl poškozen při náletu, když se pokoušel odletět do Clarku (Clark Field, viz výše).
Ráno po vyhlášení poplachu se při startu srazily dva P-40E z 21. perutě; 2/Lt. Robert C. Clark ztratil nad letounem kontrolu a narazil do jedné poškozené, ale opravitelné B-17. Obě stíhačky a bombardér byly zničeny a R. C. Clark přišel o život. Ztráta těchto tří letounů při nehodě byla sama o sobě pohromou.
Lehké spouště zbraní pozemních jednotek (asi každý ví, že se jedná o rčení, že protiletadlovci za každým letadlem viděli letadlo japonské a stříleli aniž zrovna měli střílet.....- má poznámka) byly také velkým nebezpečím, protože během dne byla na letouny několikrát spuštěna ´přátelská palba´, která vyvrcholila sestřelením jednoho letounu O-52 z 2. peruti!
3. stíhací peruti už nyní zbývaly jen dva letouny a ty byly rozděleny mezi 17. a 21. peruť."

A v dalším pak i tento historický zdroj přiznává, že nastal oddech, protože "špatné počasí nad Formosou" (Tchaj-wanem), neletové počasí, znemožnilo japonskému námořnímu letectvu další nálety a návštěvy nad Filipíny ten den. Japonský historický zdroj uvedený výše pak přiznává, že se ten den nevrátily z pátracího, průzkumného, letu dva G3M. Zprávy o nich žádné, a tak byly vedeny, že se "zřejmě vzhledem k nepříznivému počasí ztratily".

"Na jižním konci hlavní části ostrova Luzon je spojen úzkou šijí se zemí zatáčející se poloostrov Bicol, u jeho paty je přístav Legaspi. Hlášení o neznámých lodí, které se v oblasti objevily, vedlo během dne k vyslání šesti B-17. Letouny provedly osmihodinové pátrání, ale neobjevily nic zajímavého. Nyní však americké velení naplánovalo letecký útok proti Formose a hned ráno se bombardéry začaly přemisťovat z Del Monte na letiště v Clark Fieldu a San Marcelino, kde se měly připravit na ranní nálet. S příchodem noci devět letounů přelétlo na první základnu a osm letounů na druhou."

Invaze Japonska na Filipíny, středa 10. prosince 1941.

Středu dne 10. prosince 1941 začneme nejprve leteckou situací, která předznamenala japonskou obojživelnou operaci, tedy vylodění a samotný pozemní boj především pak na hlavním ostrově Filipín na Luzonu. Stejně tak začínají americké a britské historické podklady, z nich pak především, nám již známé - Edwin P. Hoyt - Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje a pak též - Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál str. 177 až 184., další dění tohoto dne, po 20ti letech studia, popisují po překladu, leteckou situaci slovy:

"Zamyšlený nálet na Formosu (oněch 9+8 létajících pevností B-17, viz poslední věty z 9. prosince - poznámka autora) byl za rozbřesku dne odvolán, protože na severním Luzonu se začaly vyloďovat japonské jednotky 14. armády generála Hommy. Na severovýchodě ve Viganu se ze šesti transportních lodí chráněných křižníkem a sedmi torpédoborci vylodilo 2 000 mužů skupiny Kanno a na severu, v Aparri, se vylodila skupina Tanaka se stejným počtem vojáků. Jejich prvořadým úkolem bylo obsadit letiště v Aparri a Viganu, což se jim podařilo takřka okamžitě. Skupina Tanaka se potom rozdělila. Jedna část zamířila na jih a během dvou dnů obsadila letiště Tuguegarao. Další část jednotky čistila mys Engaśao na severovýchodním konci ostrova a zbývající část skupiny zamířila podél severozápadního pobřeží k Laoagu, kde bylo další letiště a kde se tato jednotka měla spojit s částmi skupiny Kanno. Mezitím z ostrova Batan (ostrov severně od Luzonu - poznámka autora) vyrazila zvláštní jednotka, která přistála na ostrově Camiguin, který leží severně od Aparri. Zde Japoncům padlo do rukou další letiště."

Američané se zbytky svého letectva a také s letadly, která šla rychle opravit, zahájili svou činnost ráno, a to ihned po rozednění, což autoři historických studií líčí slovy, cituji:

"Krátce po rozednění spatřila osádka Cataliny z PatWingu 10PBY, kterou pilotoval Lt. Clarence Keller Jr., invazní flotilu asi 250 mil západně od Luzonu (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - PBY_5A_Catalina_in flight, foto je volně na několika webech).
Po návratu bylo pět létajících člunů naloženo čtyřmi 500librovými pumami (1 libra = 0,454 kg. 500 x 0,454 = 227 kg - poznámka autora) a v 11.30 odstartovaly, aby zaútočily na cíle z velké výšky. Podařilo se jim zasáhnout záď bitevní lodi a jen těsně minuly křižník Ašigara. Protiletadlová palba z lodi poškodila jednu PBY, ale letoun byl schopen se bezpečně vrátit. Mezitím byly k útoku připraveny další čtyři PBY, která tentokrát nesla torpéda.
V době, kdy se první formace 10. průzkumného wingu vrátila, svrhlo pět B-17 20 100 liber pum na lodě ve Viganu. P-40 ze 17. perutě napadly lodě palubními zbraněmi a pumami a lehce poškodily křižník Nava. Dva P-40 se pro závady na motoru nevrátily. Avšak když se piloti Lt. Edward E. Houseman a Lt. William A. Sheppard po týdnu k jednotce vrátili, vyšlo najevo, že Shepard napadl formaci Ki-48 (zde viz foto,

Obrázek

, pod kterým byl popisek - K_48_99siki_sohatu_keibaku, foto je volně přístupné na několika webech. z 3. letky, 8. perutě, která byla vyslána na podporu pozemních jednotek v oblasti Viganu. Osádky těchto letounů hlásily, že byly napadeny dvanácti P-40, přičemž ztratily jeden bombardér a šest dalších bylo poškozeno. Zadní střelci údajně sestřelili čtyři P-40 a další dva poškodili. Sheppardovi byly nad Viganem přiznány sestřely dvou bombardérů. Další sestřely v tuto dobu Američané neměli.
K těmto útokům se přidalo 16 P-35A ze 34. peruti, ale osm letounů se muselo kvůli závadám na motoru vrátit. Jeden z pilotů byl přinucen letoun dokonce na padáku opustit. Lt. Samuel H. Marrett, velitel jednotky, provedl několik náletů na minolovku W-10, která posléze explodovala; síla exploze byla tak obrovská, že utrhla Marrettovu letounu jedno křídlo a stroj spadl do moře. Tyto útoky zpozorovaly hlídkující Ki-27 (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - Nakadzima_K_27, foto je volně přístupné na několika webech) z 24. perutě z Batanu a ihned zaútočily na dvě B-17 a pět P-40, z nichž jeden sestřelily."

.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 187.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 189.

Ve stejné době, tedy ráno a dopoledne dne 10. prosince 1941 filipínského času, provádělo japonské námořní letectvo útočné akce z Formosy (Tchaj-wanu).
Jako prvé k útokům startovalo celkem 17 A6M (Zero) z Tainanského leteckého pluku, jejichž úkolem bylo hlídkování nad vyloďovací operací ve Viganu (zde je doprovázel jeden navigační C5M, zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - Ki_15_C5M, foto je volně přístupné na několika webech - poznámka autorů) Této jednotce pak velel Lt. Šingo, jak říkají japonské historické zápisy. Jedno Zero mělo potíže z motorem a muselo se vrátit zpět na základnu ve Formose. Po Zerech začaly startovat japonské bombardéry.
Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, ve své knize - Krvavá jatka I. pod titulem Boj o Filipíny dál str. 178 a 179., další dění tohoto třetího dne, po 20ti letech studia, popisují, po překladu, slovy cituji:

"Osádky 27 G3M z 1. leteckého pluku, kterým velel Lt. Cdr. Ozaki, měly provést nálet na námořní základnu Cavite (Cavite je námořní základna, která leží jihozápadně od Manily na břehu Manilského zálivu - má poznámka z mapy); 24 G4M (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek - G4M_Betty, foto je volně přístupné na několika webech) pluku Takao, kterým velel Lt. Cdr. Suda, dostaly za úkol napadnout letiště Nichols Field (základna na východním předměstí Manily) a dalších 27 bombardérů pod velením Lt. Cdr. Nokaky, měly za cíl letiště Del Carmen (letecká základna severovýchodně nad městem San Antonio). Doprovázelo je dalších 24 A6M Tainanského pluku s dalším C5M. 34 jiných A6M ze 3 leteckého pluku pod velením Lt. T. Jokojamy zamířily se třemi C5M, které navigovaly, do oblasti Manily.
Armádní Ki-21 (zde viz foto,

Obrázek

pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech) ze 4. perutě dostaly rozkaz bombardovat letiště Iba (severně nad městem San Antonio na pobřeží Luzonu). Jeden G3M a čtyři A6M Tainanského pluku se pro poruchy motorů musely vrátit.
Ve 12.22 se bombardéry G4M z pluku Takao objevily nad letištěm Del Carmen, ale pro husté mraky odletěly bombardovat cíle v Manilském zálivu."

Ve stejnou dobu o které je nyní řeč, přiletěl nad město Manilu i japonský 3. letecký pluk a krátce nato i letouny Tainanského pluku, jehož letounům se podařilo proniknout mraky a zaútočit na letiště nad městem San Antonio, leteckou základnu Del Carmen. Letounům Tainanského pluku se tam podařilo zaskočit americké letouny P-35 ze 34. peruti, které před chvílí přistály. Japonci jich 12 rozbili zcela a 6 poškodili (některé z nich byly poškozeny neopravitelně - poznámka autora). Japonské letouny zničily také na letišti palivové a olejové zásobníky. V popisované době totiž letištní obranu (tzv. PVO) základny Del Carmen tvořilo jen 6 kulometů Lewis a jen několik vojáků s puškami. Po tomto náletu dne 10. prosince 1941 byla letecká základna Del Carmen prohlášena za nepoužitelnou a byla dočasně opuštěna americkým letectvem.

"Po ohlášení útoku na Del Carmen, odstartovaly ve 12.28 z Clark Fieldu (severně nad městem San Antonio - poznámka autora) všechny P-40 a zamířily na jih k místu, kde už dříve zaútočily na A6M a kde byl při útoku P-40 sestřelen a zabit NA 1/C Masaharu Higa a další 3 A6M byly poškozeny.
NAP 2/C S. Išihara, NA 1/C S. Nišijama a NA 1/C M. Šimada sestřelili po jednom z deseti amerických letounů a Lt. A. Wakao se ještě s dalším pilotem podílel na sestřelení čtvrtého. Piloti 3. a 6. letky na zemi zapálili šest letounů a dalších čtrnáct zničili nebo poškodili. Toto tvrzení souhlasí, protože v tu dobu bylo skutečně zasaženo 18 P-35 A.
Ještě než tyto boje skončily, 1. bombardovací letecký pluk provedl z výšky 20 000 stop nálet na Cavite, kde zničil základnu. V téže době formace pluku Takao bombardovala Nichols Field a poprvé také shodila pumy na Manilu. Všechny dosažitelné P-40 byly navedeny do této oblasti, kde se zapletly do bojové vřavy s A6M z 3. leteckého pluku. Letouny 17. a 21. peruti byly vázány bojem nad Del Carmen a Manilou. 11 z nich se nevrátilo. Několik jich při přistání havarovalo, nebo je piloti museli už ve vzduchu opustit, když jim došlo palivo.
2/Lt. Liesovi z 20. perutě bylo přiznáno sestřelení dvou stíhaček nad Del Carmen a Gilmorovi ze stejné jednotky jeden sestřel. Lt. George E. Kizer ze 17. peruti dosáhl také dvou vítězství a Lt. Allison W. Strauss (17. peruť) přidal na své konto další letoun. Piloti P-40 - Lt. Glen M. Alder a 2/Lt. F. M. Holbrecht a 2/Lt. Richard L. Rott - byli zabiti a mezi sestřelenými nebo mezi těmi, kteří havarovali s plnými nádržemi, byli Lt. Feallock a Lt. Raymond M. Gehrig a 2/Lts. Krieger, G. S. Benson a J. A. Phillips. 2/Lt. Morgan S. McCovan ze 17. peruti s letounem havaroval mezi stromy a trosky letounu zasáhly vojáky na zemi. Giesův letoun byl v boji tak těžce poškozen, že už nebylo možné počítat s opravou. Lt. Edward Erickson ze 17. perutě zjistil, že je příliš blízko nad zemí, aby mohl z poškozeného letounu bezpečně vyskočit a bez kontroly nad strojem na letišti havaroval. P-40 narazil na plně naložené cisterny a explodoval. Erickson byl z letounu vymrštěn bez jediného zranění!
Čtyři P-26A (zde viz foto

Obrázek

pod kterým je popisek - Boening_P_26A_1941, foto je volně přístupné na několika webech) ze 6. filipínské perutě při poplachu odstartovaly také a pokusily se napadnout útočníky. Lt. Jose Gozar, kterému se zadřely kulomety, se pokusil bez úspěchu narazit do A6M. Všechny čtyři letouny se bezpečně vrátily na svou základnu."

Japonskému 3. leteckému pluku se zpočátku nepodařilo nad Manilou nalézt žádné americké stíhače a proto pluk zaútočil na pozemní cíle. Již ale po několika minutách přilétly americké P-40 a obě strany se do sebe pustily. Hned v prvém souboji byli sestřeleni japonští piloti NAP 1/C Tokiharu Tezuka a NAP 2/C Tamocu Kodžima a oba byli zabiti. Při soubojích pak bylo dalších 16 A6M (Zero) poškozeno. Čtyři z těchto šestnácti letounů Zero musely nouzově přistát na různých místech. Dva letouny dosedly na moře, ale piloti byli přitom zachráněni. Japonští piloti pak ve vzduchu zničili 30 letounů, 3 pravděpodobně a na zemi pak zničili dalších 34 různých amerických letadel. Nejnovější údaje, které výše uvedení historici shromáždili říkají, "že mezi zničenými americkými letadly bylo i 6 létajících pevností B-17, ale žádný takový letoun na letištích, na která Japonci toho dne útočili, (Nichols Field a Nielsen Field) nebyl."
Určitý počet letounů, které byly zničeny na zemi, byl identifikován jako cvičné letouny různých typů.

"Na letištích byla zničena většina letounů O-46 a O-52, které patřily 2. pozorovací peruti. Vedle nich byly vyřazeny další zaparkované letouny, mezi kterými byly i 3 B-18, naložené pumami pro nálet na Vigan ( v té době byl totiž Vigan již obsazen japonskými útočnými odřady - poznámka autora). Japonci útočili i na jiná letiště. V Zablanu prostříleli několik Stearmanů 73, dvojplošný dvoumotorový bombardér Keystone B-3A, Bechcraft 18 - lehký dopravní letoun Filipínských aerolinií a dvojplošnou stíhačku P-12E, která tam byla u Američanů na návštěvě. Na Maniquis Field (již několikrát i z Wiki bylo řečeno, že na Filipínách, mnoha ostrovech, včetně toho největšího Luzonu, bylo mnoho dalších leteckých základen, které sloužily i jako náhradní, či záložní letiště - poznámka autora) byly zničeny dva cvičné letouny B-10, které byly opravovány, a s nimi i pět cvičných letounů 7. školní perutě.
Americká protiletadlová děla v Cavite střílela většinou pod bombardéry a piloti, kteří byli bez letounů, po nich dokonce stříleli ze svých půlpalcových pistolí. Když se však objevily japonské stíhačky, okamžitě se schovali.
Mezi vzdušnými vítězstvími dosaženými piloty (japonského) 3. leteckého pluku byly zahrnuty i tři létající čluny PBY od PatWingu 10 (dva z nichž byly sestřeleny přímo v boji). Čtyři PBY vyzbrojené torpédy zkoušely motory, když se náhle objevily A6M. Všem PBY se podařilo odstartovat, ale letoun Lt. Harmona Uttera byl tak těžce poškozen palbou, že pilot byl nucen s ním 12 mil od základny přistát na moři a později s ním po hladině odjel do opravy. Letoun Ens. Jamese McConnela byl také poškozen palbou a v laguně De Bay musel nouzově přistát. Co se ve vzduchu nad Manilou stalo s dalšími letouny není známo; 3. japonský pluk neoznámil typy letounů, které sestřelil, s výjimkou létajících člunů (podrobná tabulka japonských sestřelů a ztrát, které způsobil jejich 3. letecký pluk je v Č. 16. V tabulce číslo 16 jsem pak nalezl - Celkové výsledky: 42 zničených letounů ve vzduchu a na zemi plus 4 zničené pravděpodobně)."

Bombardovací japonský pluk Takao pak v zápisech uvádí, že pro poruchu motoru musel jeden G4M nouzově přistát na nově japonskou armádou obsazeném letišti u města Viganu (Vigan byl terčem prvotních útoků japonského vyloděného námořního výsadku, a to hned ráno 10. prosince 1941. Vigan a Aparri, byla prvá místa, kde se Japonci ten den vylodili. Města s letišti leží v severní části filipínského ostrova Luzonu - poznámka autora). Druhý japonský bombardér G4M z Takao pak doletěl poškozený až na okraj Formosy, kde také musel nouzově přistát.
Další dva G3M z 1. leteckého pluku a 1 A6M s Tainanského pluku musely kvůli špatnému počasí také nouzově přistát v blízkosti Foarmosy na vodu.


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=160
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“