Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 175.

PříspěvekNapsal: 5/8/2019, 04:33
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 175.
Zde viz mapu

Obrázek

na které je vidět, na která místa se podařilo, do doby útoku, navozit z celého Malajska, Japoncům, dělostřelecké baterie a oddíly, se všemi rážemi děl. Vše do doby útoku spuštěného v noci z 8. na 9. února 1942, /je zde vidět i realizace plánu útoku, mezi 8. až 15. únorem, kdy byl přijata Brity kapitulace/, mapa je volně přístupná na několika webech.


Středa, 11. února 1942.

Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 381 až 382, ke dni 11. 2. říkají o chaosu, cituji:

"Díky herkulovskému úsilí pozemní personál, pracující pod neustálým ostřelováním a bombardováním, opravil několik poškozených Hurricanů a Buffal (zde viz foto,

Obrázek

na kterém je vidět, že i takto, přímo v terénu letiště, se opravovali Hurricany v Seletaru, popisek říká - Hurricane_ Seletar_1942, foto je volně přístupno na několika webech).
V 5.00 odjeli automobilem z Kallangu do Seletaru Plt. Off. Tremlett a Sgt. Newlands, aby odtud přelétli dva opravené Hurricany. Na zpátečním letu do Kallangu provedli nad úžinou krátký průzkumný let, a když nespatřili nic zvláštního, zaútočili na něco, co vypadalo jako postavení. Po příletu do Kallangu ke svému úžasu zjistili, že tyto Hurricany nebyly těmi, se kterými měli odletět. Newlands to komentoval:
´Bez rychloměru jsem s BG830 přistál v Kallangu. Další letouny už nepřiletěly. Odešli jsme na snídani do hotelu Sea View, a když jsme se vrátili na letiště, zjistili jsme, že letouny, se kterými jsme přiletěli, zmizely. Začaly opět nálety na letiště, město a doky. Bylo nám řečeno, že si máme vybrat, jak odtud zmizet!´"

Když piloti pátrali na letišti v Kallangu, letišti, které bylo odsouzeno k vyklizení, objevil jeden z nich, Plt. Off. Watson jedno opuštěné a i již celé otřískané Buffalo, jehož motor se dal nastartovat. Od velícího pak dostal povolení, že s ním může odletět.

"Při pojíždění ke vzletové dráze jej těsně následovaly tři Hurricany (pilotovali je Flt. Lt. Sharp, Flg. Off. Donahue a Plt. Off. Brown) - dva ´objevené´stroje a jeden opravený; Watson řekl:
´Tři Hurricany už odstartovaly. Otočil jsem příď Buffala k jihu, dal plný plyn, a ta věc se zvedla. V životě jsem s Buffalem nelétal a měl jsem trochu problém s plynem, zvláště když jsem zjistil, že ovládání úhlu náběhu vrtule bylo na přístrojové desce. Také mi chvíli trvalo zatažení podvozku. Byli jsme zvláštní formace. Tři Hurricany a jedno Buffalo opouštěly hořící Singapur."
Jak potom později někteří z pilotů uvedli, celou čtveřici tehdy pronásledovala japonská protiletadlová palba, když ještě navíc se svými letouny provedli oblet letiště.

"Po pořízení několika snímků dobývaného města a požárů, které v něm zuřily, si Donahue uvědomil, jak je zvláštní, když se nad vlastním letištěm ocitl v nepřátelské palbě.
Asi po 45 minutách letu si Flt. Lt. Sharp, který v BG830 vedl formaci, všiml, že jedna z hlavních palivových nádrží nebyla naplněna. To znamenalo, že nebude mít dostatek benzínu, aby doletěl na P.1 a že bude muset nouzově přistát na některém z malých ostrůvků, nad nimiž cestou přelétávali. Vybral si k přistání slušně vyhlížející plochu na ostrůvku Pulau Singkep, vzdáleném asi 105 mil od Singapuru. Tam jej uvítali čtyři nizozemští civilisté a britský státní zaměstnanec. Po dobrém obědě, při němž nechyběly dvě láhve piva, jediné v okruhu několika set mil, jej odvezl člun do Djambi na střední Sumatře, kde se mohl opět připojit ke své jednotce. Donahue a Brosn přiletěli na P.1 bez nehody."

No a ten poslední, kterým byl Watson se svým Buffalem, se od kolegů oddělil. I když neměl ani mapu, ani padák, a za letu se navíc učil Buffalo ovládat, dostal se až nad Palembang (zde viz náčrt

Obrázek

ostrova Sumatra / trasa letů, Singapur - Palembang/ s letištěm, letiště P.1 a P.2, byla v prostoru Palembangu/, foto náčrtu je volně přístupno na několika webech.).
Tam zjistil, že jsou nad letištěm (P.1) těžké mraky, a tak raději letěl na P.2.
Přistál bez problémů a byl se sebou docela spokojen, jenomže tam jej zchladil pokáráním velitel základny Grp. Capt. McCauley, který mu ne zrovna nejtaktněji připomenul, že nemá oprávnění k řízení letounu typu Buffalo.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 382 až 383, pak pokračuje, k tomuto dni, slovy o závažném historickém dění v Singapuru, cituji:

"Ráno prolétl nad britskými pozicemi kolem (města) Singapuru osamělý průzkumný letoun a shodil 29 malých dřevěných pouzder, ozdobených červenými a bílými fábory, které obsahovaly kopie dokumentu, adresovaného ´Vrchnímu velení britské armády v Singapuru.´ Požadovala se v něm okamžitá kapitulace. Obráncům čas rychle ubíhal, a když se Percival dověděl, že předsunuté jednotky japonské armády obsadily muniční skladiště v Kranji, kde byly veškeré zálohy ostrova, rozkázal, aby bylo zapáleno skladiště paliva umístěné v Bukit Timahu, protože se obával, že by mohlo padnout do rukou Japonců také.
V noci přiletělo do Sembawangu několik nizozemských lodestarů, které opět ve 3,00 hod. odletěly s evakuovanými. S jedním z nich odlétal také Plt. Off. John Coom, který poznamenal:
´Odletěli jsme do Palembangu. Když jsme startovali, bylo světlo jako ve dne, protože Japonci zapálili několik olejových nádrží, které jako velké pochodně osvětlily Seletar. Na východ od Changi hořel tanker a všechno pokrýval černý závoj kouře. Na dovršení všeho se k nám během stoupání přiblížilo ´Zero´, ale podařilo se nám vlétnout do mraků (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, od ledna 1942 hořící Singapur, hořel od olejových nádrží v námořní základně, foto je volně přístupné na několika webech.)´"

Čtvrtek, 12. února 1942.
V den a večer předchozího dne odletěli ze Singapuru piloti s posledními letouny . Ve čtvrtek 12. února se pak nalodil i pozemní personál ze 488. perutě, včetně některých ubývajících pilotů, a to na palubu lodi Empire Star (výtlak měla 12 656 tun). Loď vyplouvala ráno v 6,30 hod., když na palubě bylo celkem 2 500 evakuovaných. Na palubě vezla i mnoho leteckých osádek včetně personálu 4. AACU. Asi tak po dvou hodinách plavby byla tato loď napadena japonskými střemhlavými bombardéry, které nad ní přiletěly v několika vlnách a celkem třikrát loď zasáhly.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 382 až 383, k tomuto dni, včetně drama na lodi, hovoří slovy, cituji:

"Jedním z cestujících byl Sgt. Newlands z 232. perutě, který později napsal:
´Loď byla plná uprchlíků, nemocničních sester, vojáků různých zbraní i střelců od boforsů. Před svítáním jsme opustili Singapur. Asi osm lodí doprovázel křižník Danae a jeden ozbrojený pomocný křižník.
Po rozednění nad námi zakroužilo asi šest střemhlavých bombardérů, které své pumy shodilo na Empire Star a potom ji napadly palbou palubních zbraní. Dostali jsme tři přímé zásahy, při nichž bylo zabito alespoň 18 lidí. Loď začala hořet, ale požár byl uhašen. Zasažen byl také křižník HMS Danae."

To však nebylo vše, lodě z konvoje pokračovaly a do obrany na nich se zapojily i vojáci, kteří sebou měly své osobní zbraně, nebo použily i ty, které měla loď.

"Kdo měl možnost střílet z kulometu zn. Lewis, ze samopalu zn. Thomson nebo z pušky, opětoval palbu. Jeden letoun sestřelil kulometčík s Lewisem a druhý letoun poškodil."
Sgt. Newlands později ještě dodal:
´Když přiletěla vlna 27 bombardérů, kapitán vyčkal, až pumy opustí letouny a potom provedl ostrý úhybný manévr. Tak to bez jediného zásahu pokračovalo po celý den. V jednom okamžiku zaútočily dvě formace po 27 bombardérech z různých výšek a různých směrů a shodily všechny pumy najednou! Myslím, že kapitán nařídil strojovně zpětný chod. Nevzpomínám si na nic jiného, než na svůj dojem, že po dopadu pum loď z vody povyskočila do výšky deseti stop. V noci jsme dopluli do Batávie."

Pátek, 13. února 1942.
Tento den (tři dny před kapitulací) vypukl v Singapuru, městě zcela zaplněném lidmi všeho druhu, včetně tisícovek dezertérů, v městě, ohromný chaos. Propuštění vězni a dezertéři začali ve velkém loupit a drancovat co se dalo.
Trojice historiků pokračuje:
"Další si násilím vynucovali přístup na odplouvající plavidla a některým skupinám vojáků, hlavně Australanům, se podařilo ze Singapuru uniknout. Část se dostala do Palembangu a některým se podařilo doplout až do Batávie (kde byli uvězněni). Mnozí však cestou zahynuli. Velitelství vydalo rozkaz, aby nadbytečný speciální personál, mezi nimiž byli i letci, odtud odjel. Na cestu se vydali i Sgt. Smith, zraněný střelec Vildebeestu, který umdléval v Alexandrově vojenské nemocnici. O svém útěku později řekl:
´Do mé nemocnicniční místnosti (měla jen jedno okno) přišel velký seržant pilot (Sgt. ´Aussie´ Powell z 243. peruti), představil se a navrhl mi, že spolu práskneme do bot. Vzal jsem si všechny své věci (i plovací vestu) a vypadli jsme. V tu chvíli jsem měl pouze psí známku, plovací vestu a kalhoty od pyžama. Dostali jsme se do Singapuru a nalodili jsme se na palubu čínského říčního člunu. Viděli jsme mnoho vraků; a během noci kolem nás proplouvaly dva torpédoborce, ale nezahlédly nás. Další den nad námi chvíli kroužil plovákový letoun, ale potom odlétl. O čtyři dny později jsme dopluli do Batávie.´"

Stejný den pak generál Percival se svými členy štábu uspořádal na vojenském velitelství a ve Fort Canning spěšnou poradu, během které došlo i na určité impertinence. Během této porady - Lt. Gen. Heath (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Lt_generál Heath, foto je volně přístupné na několika webech.) navrhoval okamžitou kapitulaci - považoval totiž porážku za nevyhnutelnou. Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 383, 384., k tomuto dni hovoří slovy, cituji:
"Lt. Gen. Gordon Bennett byl mezi těmi, kdo souhlasili s Heathovým návrhem, ale Percival byl proti. Velitel měl na paměti svou čest a to, jak by budoucnost odsoudila fakt, že se vzdal s tak velkou armádou. Heath mu bez obalu, dost krutě, ale upřímně řekl:
´Pro svou čest se trápit nemusíte. Dávno předtím jste ji ztratil na severu.´"

Sobota 14. února 1942.
Za těžkého a neustálého bombardování a ostřelování z japonských děl větších ráží, se od rána v sobotu toho dne blížili Japonci k městu Singapur.

"Bez zásahu RAF a s malým odporem protiletadlového dělostřelectva si osádky japonských bombardérů libovolně vybíraly cíle. Všechno, co se pohybovalo, bombardovali nebo ostřelovali. Střelci boforsů v Bukit Timahu hlásili, že na ně z malé výšky zaútočil letoun, jehož osádka se vyklonila z kabiny a na postavení jejich děla házela ruční granáty."

Když se začala zcela hroutit obrana Singapuru vypadala situace zoufale. Ve městě samotném stále ještě zůstávalo několik leteckých osádek.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 175.

PříspěvekNapsal: 5/8/2019, 04:40
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 176.

"Sgt. Bob Matthews ze 34. peruti byl jedním z mnoha raněných, který po obsazení Alexandrovy vojenské nemocnice zemřel. Oběti se zvýšily po obsazení Victoria Palace, který byl přebudován na novou nemocnici. Leželi zde dva zranění z osádek Vildebeestů - seržanti MacDonald a Gil Sharpe. Zpočátku byli hospitalizováni v australské nemocnici blízko Changi, ale po japonském vylodění byli přemístěni do Singapuru. MacDonald řekl:
´Victoria Palace byl strašlivě přeplněný a nemohli jsme doufat, že se nám dostane nějaké léčení. Navíc měla budova skleněnou kopuli a při neustálém ostřelování a bombardování i jako nouzová nemocnice nebyla vhodným místem. Proto jsme se s Gilem poohlédli po bezpečnějším místě a odešli jsme do vládní budovy, která měla silné zdi a odolávala pumám. Asi dva týdny jsme nebyli vůbec léčeni.
Příštího rána jsem se rozhodl, že přejdu most přes řeku Singapur do Fullerton Buildings, ale Japonci už byli zřejmě v blízkosti Bukit Timahu, protože na silnici za mostem dopadala hustá palba. Opustil jsem Gila a úprkem jsem přeběhl most a ukryl se ve velké budově ještě dřív, než začal těžký nálet. Bylo tam mnoho mrtvých, hlavně civilistů. Většinu dopoledne jsem strávil tím, že jsem pomáhal raněným na provizorním operačním oddělení, které bylo zbudováno na hlavním poštovním úřadě. Viděl jsem takové množství mrtvých a zraněných, že jsem se ani nedivil, že nebylo možné, abych byl léčen. Toto místo nebylo nic jiného než jatka s pokračující vražednou palbou. Rozhodl jsem se, že se už do bezpečí vládní budovy nevrátím, ale že zůstanu a budu pomáhat, jak jen budu moci, zde v nemocnici.´"

Sobota byla dnem kdy se generál Percival uvědomoval, po všech těch hlášeních, která dostával, že se situace v Singapuru stává zcela beznadějnou.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 384 a 385, k tomuto dni hovoří dál slovy, cituji:

"Přestože měl v Singapuru přes 125 000 mužů, mnoho tisíc, kteří ustoupili z pevniny na ostrov v posledních týdnech a připojili se k tisícům ostatních, kteří pracovali v zásobování, ve skladech, opravnách vozidel, dopravě paliva, nemocnici, útvarech velitelství, ale také mezi nimi bylo mnoho nemocných a raněných. Celkem těchto ´nebojujících vojáků´ bylo více než 22 000.
Percival se domníval, že Japonci mají v jižním Malajsku více než 100 000 ´skutečných´ vojáků a že do útoku na ostrov už zapojili 68 000 mužů. Toto číslo bylo silně přehnané. Podle tvrzení generála Jamašity počty jeho jednotek byly mnohem nižší. Zde je záznam z jeho deníku:
´Můj útok na Singapur byl blufem - blufem, který mi vyšel. Měl jsem 30 000 mužů, což byla jedna třetina síly Britů. Věděl jsem, že když se boje protáhnou, musím být poražen. Proto jsem žádal okamžitou kapitulaci. Celou dobu jsem se obával, že Britové objeví jak naši početní slabost, tak i nedostatek zásob a porazí mě v katastrofálních pouličních bojích.´"

Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 385, k tomuto dni hovoří i vnitrostátních souvislostech Velké Británie i o premiéru Jejich Veličenstev Churchillovi dál slovy, cituji:
"Winston Churchill nikdy nedokázal pochopit, proč každý voják nebo letec nemůže být použit v boji jako obyčejný pěšák s puškou a bodákem, když nastane situace jaká nastala nyní. Avšak Percival byl přesvědčen, že velká část jeho jednotek není schopná boje. Také se obával, že ztráta Johoru bude znamenat přerušení dodávky vody na ostrov. Proto poradil guvernérovi siru Shentonu Thomasovi, aby v tom smyslu informoval koloniální úřad v Londýně:
´Velící generál mě informoval, že je město Singapur obklíčeno. V okruhu tří mil se tísní jeden milion lidí. Víc jak 24 hodin se městu nedostává skoro žádná voda. Mnoho mrtvých leží na ulicích, protože pohřbívání není možné. Čeká nás úplná ztráta vody, což působí epidemii. Cítil jsem, že je mojí povinností přednést vám názor velícího generála.´
Guvernér už vydal rozkaz ke zničení ostrovní zásoby lihovin. Před kapitulací bylo zničeno jeden a půl milionu lahví lihu a 60 000 gallonů samsu (čínský líh).
Ve stejnou dobu zařídil federální tajemník spálení 5 milionů amerických dolarů - státních peněz, které by mohly padnout do rukou nepřítele. Mezitím pokračovalo bombardování a ostřelování ostrova, během kterého v tomto dni - střízlivě odhadnuto - zahynulo nejméně 500 civilistů. Požáry nikdo nehasil a ulice byly lemovány mrtvolami, z nichž mnohé byly zavaleny hroutícími se budovami a jinými troskami."

Neděle, 15. února 1942.
Jamašitovo blafování o tom, kolik má v Singapuru vojáků a jak je na tom dobře, dosáhlo v neděli dne 15. února 1942 svého vrcholu.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 385 až 387 k tomu dále dodávají, cituji:

"Průzkumný letoun ze (japonské) 72. samostatné letky nad městem shodil lepenkovou tubu ozdobenou červenými a bílými stuhami, která obsahovala výzvu, aby se Percival vzhledem k beznadějné situaci vzdal. Ten svolal shromáždění zbývajících vojenských a civilních hodnostářů a v 9.30 hod. je seznámil s Jamašitovou výzvou a s telegramem, který právě přišel od generála Wavella z Jávy:
'Dokud budete s to působit nepříteli ztráty a škody a vaši vojáci toho budou fyzicky schopni, musíte bojovat dál. Získaný čas a ztráty způsobené nepříteli mají v této krizi rozhodující význam. Jakmile budete naprosto přesvědčen, že to není dál možné, povoluji vám ukončit podle vlastního uvážení další odpor. Než to uděláte, všechny zbraně, těžká výzbroj a dopravní prostředky, jichž by mohl nepřítel využít, musí být samozřejmě znehodnoceny.
Těsně před závěrečným ukončením bojů by rovněž měla být skupinám rozhodných mužů nebo jednotlivců dána možnost, aby se pokusili všemi možnými způsoby uniknout. Musí přitom být ozbrojeni. Informujte mne o svých záměrech.
Ať se stane cokoli, děkuji vám a všem statečným vojákům za vaše úsilí posledních několika dnů.'"


Později pak Percival přece jenom, když zvážil všechny okolnosti, přijal Jamašitovo pozvání. S malou skupinou svých důstojníků pak odjel pod bílým praporem příměří do Bukit Timahu (zde viz foto,

Obrázek

, na kterém jde generál Percival přijmout kapitulaci Singapuru, se svými důstojníky od generála Jamašity (zde viz foto

Obrázek

generála Tomioto Jamašity, foto je volně přístupné na několika webech). Závěr a vše, co následovalo bylo zcela jednoznačné. Jamašita byl nekompromisní. Požadoval bezpodmínečnou kapitulaci, na kterou zcela ponížený Percival přistoupil. Nicméně ještě požadoval, aby byla zajištěna bezpečnost všech mužů a žen civilního obyvatelstva ostrova. Jamašita mu na tento požadavek kývl a dal Percivalovi své generálské slovo.
Cituji dále z trojice historiků, str. 386:

"Po návratu na své velitelství ve Fort Canning poslal Percival Wavellovi poslední zprávu:
'Vzhledem ke ztrátám způsobeným akcemi nepřítele jsou zásoby benzínu, proviantu a munice prakticky vyčerpány. Proto nejsem schopen bojovat ani o chvíli déle. Všichni vojáci udělali, co mohli a jsou vděčni za vaši pomoc.'"

Od této chvíle, bud, větší část všeho, co píši, a to až do konce, citovat, neboť se jedná o důležitá data, včetně ztrát na obou stranách. Bude tak možná i určitá konfrontace s tím, co píší ostatní historické zdroje, které také vždy uvádím, neboť pak bude následovat další pohled a data jiného historika.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka I, na str. 386, 387 ke kapitulaci tedy dodávají, cituji:
"A tak 15. února 1942 ve 20.00 hod. oficiálně skončil ozbrojený odpor a Britské impérium pravděpodobně utrpělo nejhorší a nejvíce ponižující porážku ve své historii. Všichni bojovníci své zbraně však neodložili. Někteří neměli na vybranou a pokračovali v boji, zatímco ostatní se obávali neuposlechnout rozkazu. Jedna malá skupina vojáků a letců, která byla oddělena od organizovaných jednotek stále ještě bojovala 16. února 1942 ráno. Přestože zavládl klid zbraní, nechtěli uvěřit, že došlo ke kapitulaci. Když se setkali s hlídkou japonských vojáků, Sgt. Charles McCormac (po mnoha týdnech zajetí Sgt. McCormac a jeden Australan však unikli z území okupovaného Japonci do bezpečí. Byli to jediní ´Neasiaté´, kteří úspěšně ještě unikli ze Singapuru. Jejich příběh je vylíčen ve výborné McCormakově knize: Zemřete v Singapuru.) z 205. peruti na ně ze svého samopalu okamžitě vypálil a předtím, než se dalším Japoncům vzdal, ještě zabil tři vojáky."

Také ztráty na obou stranách tedy cituji zatím z již řečeného, zdroje:

"Ačkoliv číslo 85 000 britských vojáků a vojáků Britského impéria představuje celkový počet mužů, který se v Singapuru vzdal, úplné ztráty nebyly menší než 138 708 mužů (38 496 Britů, 18 490 Australanů, 67 340 Indů a 14 382 místních vojáků; přibližně 25 000 Indů bylo později přinuceno se připojit k protibritské Indické národní armádě a někteří z nich bojovali v Barmě). Kapitulace byla velkým zklamáním pro nově příchozí vojáky 18. divize. Například 4. a 5. suffolkský pluk (vojáci byli cvičeni dva a půl roku), bojovaly pouze 17 dnů (během nich bylo zabito nebo zranění podlehlo 134 důstojníků a vojáků mužstva), než jim bylo nařízeno, aby složili zbraně.
Je třeba podotknout, že během posledního týdne měli Japonci nespornou převahu ve vzduchu; ostrov nebránila ani jedna britská stíhačka. Když byly od začátku války sečteny ztráty a dosažená vítězství, vyšlo najevo, že k tomuto dni bylo ztraceno 122 Buffal a 45 Hurricanů. Do těchto ztrát jsou započítány i letouny zničené na zemi nehodami nebo bombardováním a ostřelováním.
Podle hlášení měli piloti Hurricanů nad ostrovem dosáhnout asi 100 sestřelů (započítané jsou i pravděpodobné sestřely) a piloti Buffal měli sestřelit dalších asi 30 japonských letadel. Podle Percivalova hlášení protiletadloví dělostřelci měli dosáhnout dalších více než 100 sestřelů. Po zvážení všech těchto údajů by měli Japonci v tomto tažení ztratit kolem 183 strojů, což je nepochybně značně nadsazené číslo. Tokio spočítalo, že britské letectvo v těchto bojích ztratilo asi 390 letounů, zatímco japonské letectvo 92 strojů. Je pravda, že (japonská) 3. smíšená letecká divize hlásila od začátku války ztrátu 331 letounů ( v důsledku špatného počasí, havárií, bombardování a sestřelů) a asi 500 mužů leteckého personálu. Ztráty 22. letecké flotily JNAF nejsou z bojů o Singapur známy, ale jistě bylo sestřeleno pět A6M, čtyři G3M a jeden C5M.
Ztráty během obrany ostrova činily asi 8 000 padlých vojáků a několik tisíc zabitých civilistů. Japonci měli během bojů 1 700 mrtvých a 3 400 raněných.
Po kapitulaci začala pro obránce a pro více než 1 000 000 civilistů ponižující a brutální okupace, kterou mnoho z nich nepřežilo.
Vynikající velitel a odvážný voják, Lt. Gen. Jamašita (známý svým vojákům jako 'Malajský tygr') zcela nedodržel své slovo, které dal Percivalovi, a strpěl mnohé zločiny, za něž byl po válce postaven před válečný tribunál a odsouzen k trestu smrti.
Protože hlavní síly japonských vojsk do města okamžitě nevstoupily, mnoho set vojáků, mezi nimiž bylo několik leteckých osádek, hledalo cestu k úniku ze sevřené pasti na ostrově. Malé lodě vyplouvaly na jih, vystavujíce se neúprosnému japonskému pronásledování jak na moři, tak i ze vzduchu. Rádio Tokio k tomu poznamenalo:
'V Singapuru se další Dunkerque konat nebude. Britům nebude dovoleno uniknout. Všechny lodě, které vyplují, budou zničeny.'"

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 175.

PříspěvekNapsal: 5/8/2019, 04:46
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 177.

Kdo by se dále zajímal o osudy pilotů a jejich boj, nalezne pokračování ve druhém díle knihy Krvavá jatka II. od stejné trojice historiků - Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava.

A nyní se vrátíme opět zpět po časové ose ke dni 5. února 1942, abychom si řekli postupně, trochu více podrobněji, jak vše probíhalo v pozemních bojích až do kapitulace dne 15. února 1942.

Boje o Singapur od 5. února do kapitulace dne 15. února.
Zde viz náčrt,

Obrázek

od malíře Roz., který mapu kreslil, dle různých předloh, na náčrtu je pozemní fronta japonských útoků od 9. února do konečné kapitulace britských vojsk dne 15. února 1942.

Útok směr ostrov, město a pevnost Singapur začala japonská 25. armáda těžkým leteckým bombardováním a dělostřeleckým ostřelováním 5. února 1942. Cílem hlavního ostřelování a bombardování byla nejprve všechna tři letiště, námořní základna a také všechny nejdůležitější silniční křižovatky. Veškeré bombardování i dělostřelecké ostřelovaní pak pokračovalo i celý další den 6. února.
Den před tím, než byl zahájen hlavní japonský útok do ostrova Singapur, se na dvaceti vyloďovacích motorových člunech, přeplavilo přes Johorskou úžinu 400 mužů Nišimurovy gardové divize (zastírací manévr - viz na náčrtu od Roz., výše, zcela vpravo nahoře je šipka s datem útoku 7. února) a za dělostřelecké palby se vylodili vojáci na malém ostrůvku Pulau Ubin. Jednalo se ostrůvek, který byl Brity jen lehce opevněn. Generál Jamašita zde neočekával nějakou zvlášť neobvykle pevnou obranu. Všeobecně se předpokládalo, že ostrůvek Pulau Ubin, nebude možno bránit nejen dlouhodobě, ale ani nijak intenzivně. Na ostrůvku se tehdy bránila jen rota vojáků s několika děly. Samotný ostrůvek leží na východní straně Johorské úžiny a je odtud velmi dobrý výhled na celou Johorskou zátoku, na pevnostní zařízení v Changi a i na leteckou základnu RAF a také na letiště Seletar.
K tomu dál již řečené historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 86 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 268, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, říkají, píší o dalším, a já cituji:

"Navečer 7. února 1942 přistáli japonští vojáci gardové divize, podporováni divizním dělostřelectvem, na pážích Ubinu (onen klamný manévr, jeho hlavní část). Obránci si vyžádali dělostřeleckou podporu a Percival nařídil ostřelovat vodní hladinu mezi ostrovem a Johoru Baharu, ale tato opožděná a navíc ne příliš intenzivní střelba nemohla vyloďující se Japonce zastavit. Jejich početní převaha byla výrazná a netrvalo dlouho a Britové se vzdali. Japonci pak vylodili lehká děla a okamžitě začali ostřelovat Changi. K ránu se k nim připojilo dalších deset baterií divizního dělostřelectva posíleného čtyřmi bateriemi houfnic a baterií těžkých hmoždířů. Netrvalo dlouho a celá severovýchodní část ostrova se octla pod soustředěnou palbou gardového dělostřelectva. Japonští dělostřelci přitom navíc použili novou taktiku. Rozmístili děla v kaučukovníkových plantážích daleko od sebe a vzbudili tím dojem, že se akce účastní daleko víc baterií, než ve skutečnosti. Britové se domnívali, že z každé baterie se zastřeluje jedno dělo. Percival (zde viz foto

Obrázek

na kterém je sir Arthur Percival, foto je volně přístupné na několika webech) usoudil, že se jedná o počáteční fázi japonské dělostřelecké přípravy, která bude krýt vylodění na východní straně Singapuru. Tento klamný manévr dokonale splnil svůj účel.
Jamašita byl spokojen. Zpravodajci mu hlásili, že Britové přesouvají děla a těžké zbraně do východní části ostrova.
Na britské straně se situace neustále zhoršovala. Vázlo spojení a projevoval se nedostatek dopravních prostředků. Když generál Bennett (zde viz foto

Obrázek

generála Gordona Benneta, foto je volně na několika webech) požádal o letadlo pro průzkum dělostřeleckých cílů, bylo mu řečeno, že žádná letadla nejsou k dispozici."

Dne 8. února 1942, když se rozednilo, začalo těžké japonské letecké bombardování Australanů, tentokrát však na západní straně ostrova. A již v odpoledne pak zahájilo palbu i japonské dělostřelectvo na západní straně ostrova, které pak celých pět hodin ostřelovalo první linii australské obrany, její velitelská stanoviště a komunikační centra. V době, kdy se začalo stmívat, shromáždila se japonská pěchota na západní johorské straně, v džungli, na stezkách, které vedly k pobřeží. Bylo 23 hodin, když se japonští vojáci, soustředěni na západním pobřeží v džungli, začali naloďovat. Ve stejné době pak 450 japonských děl zahájilo dělostřeleckou přípravu a celé západní pobřeží ostrova Singapur se změnilo na výbuchy osvětlené inferno. Vše se měnilo na prostředí ohnivého pekla. V hrůzném krupobití dělostřeleckých granátů všech ráží se hroutily narychlo vybudované okopy australských obránců, jakož i jejich předpolí s drátěnými překážkami. Australané se přitisknuti k zemi, vpíjeli do jam a byli ukryti v dělostřeleckých krytech, jakož i v prohlubních, kde je zastihla dělostřelba, modlili se, aby přečkali ono peklo japonské dělostřelecké palby.

"První vlnu, která zahájila japonskou invazi ještě těsně před půlnocí 8. února 1942, tvořilo asi 400 vojáků a důstojníků. Dělostřelecká palba ustala v okamžiku, kdy motorové čluny, loďky, vory a jiná plavidla dosáhly singapurských břehů. Koordinace signálů a spolupráce vyloďujících se jednotek s dělostřelectvem byla bezchybná.
Japonci očekávali, že Australané zahájí dělostřeleckou palbu na vyloďovací oblasti, ale nic takového se nestalo. Vysvětlení je snadné. Telefonické spojení bylo přerušeno účinnou přípravnou palbou japonských dělostřelců a australským pozorovatelům a spojařům trvalo příliš dlouho, než navázali spojení s vlastním dělostřelectvem. I když měli Japonci těžké ztráty i od ručních zbraní, přece jen se dokázali zachytit na pobřeží a teprve když už první úderné skupiny pronikly přes rozstřílená pobřežní opevnění, rozervané dráty a přeorané zákopy a postupovaly do vnitrozemí, zahájila australská děla palbu. A jako vždy to přišlo příliš pozdě.!"

Závažným problémem pro obránce se stal fakt, že jako již po několikáté, generál Percival vyvodil z japonského bombardování a dělostřeleckého ostřelovaní, chybné závěry. Generál se totiž domníval, že Japonci budou obranu Britů nejprve alespoň 3 až 4 dny bombardovat a děly ostřelovat, a až poté vyrazí na zteč...! Percivalovi buď zcela ušlo, nebo zklamal průzkum, že prakticky veškeré soustřeďování japonské pěchoty na druhém břehu, bylo na západním břehu, nebo tento fakt zcela ignoroval...! Historik Peter H. Gryner vyvodil na str. 117, ve své knize - Pád nedobytné pevnosti Singapur - "závěr, že když Britové nikdy události okolo špatné britské dělostřelecké palbě, před útokem Japonců, nevyšetřovali, žádnou svou vládní komisí, že už se pravdu nikdo nedoví. Nikdo už nezjistí jak to všechno tehdy bylo...!" To, že Percival reagoval špatně svými povely si však zapsal i generál Bennett do svých poznámek, které měly po válce k dispozici historici. Zůstalo však neoddiskutovatelným faktem, že "rozkaz pokrýt palbou místa japonského soustřeďování nebyl vydán a rozkaz k zahájení palby během japonského vyloďování přišel příliš pozdě"!
Jak již bylo řečeno, většina historiků si o celém britském tažení v Malajsku a obraně Singapuru, zapsala ze všech dostupných historických dokumentů a hlášení ten fakt, že "nejen instinkty, ale i rozhodnutí a rozkazy generála Percivala, spočívaly na zcela špatném odhadu situace"!


Špatný odhad situace v Singapuru ze strany generála Percivala znamenal, že již během několika hodin po začátku zteče Japonců bylo jasné, že se britští obránci nechali překvapit, a že nejsou schopni čelit dobře organizovanému a soustředěnému náporu útočících, úderných japonských jednotek. Čímž prakticky skončila předehra a začínala tak poslední fáze bitvy o celý ostrov Singapur! K tomu dál již řečené historické prameny - Válka v Pacifiku. Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt, str. 50 až 90., Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner, str, 86 až 144, ale i Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, str. 231 až 268, ale stejně a podobně hovoří i ostatní historické prameny uvedené v Použité podklady, říkají, píší o dalším, a já cituji:

"Třináct kilometrů invazního pobřeží bránila 22. brigáda z australské 8. divize (viz úvodní mapu u Č 175). Australané měli pohotovost a jakmile se objevily první čluny, zahájili palbu. Noc byla tmavá a nepřítele nebylo vidět. Kulomety vějířovitě kropily vodní hladinu a tu a tam se jim podařilo zapálit některý z vyloďovacích člunů.
Většinou však Australané stříleli na černé stíny a nebo mířili do neznáma, odkud bylo slyšet zvuk nepřátelských motorů. První vlna japonské pěchoty se dopravovala pomocí motorových člunů, ale další vlny použily nejen obyčejné čluny, ale i vory a celá řada japonských vojáků prostě přeplavala, protože úžina v těch místech nebyla širší než 800 metrů.
Australanů se pomalu ale jistě zmocňoval neklid a panika. Kde jsou slíbené světlomety?
Před bitvou jim bylo řečeno, že jakmile se objeví japonské vyloďovací čluny, desítky světlometů osvětlí Johorskou úžinu.
Netušili, že jejich první střetnutí ve 2. světové válce bude poznamenáno nepříjemným překvapením. Nevěděli, že japonská dělostřelba už před hodinou přerušila veškeré spojení a posádky světlometů žádné rozkazy z velitelství nedostaly. Pravda, mohly je sice zapnout z vlastní iniciativy, situace byla přece již jasná, ale to bylo přesně to, co brigádní generál Taylor (velitel 22. brigády) zakázal. Obával se, že by světlomety mohly být uvedeny do činnosti ještě před japonským útokem, a že by se mohly stát snadným cílem nepřátelského dělostřelectva.
Britská armáda byla a dodnes je pověstná svou kázní a dobrou organizací. Předválečná armáda však dávala přednost slepé poslušnosti a velmi zřídka kladla důraz na osobní iniciativu jednotlivce. V únoru 1942 na severozápadním pobřeží Singapuru se tato slepá poslušnost nevyplatila.
Japonce přivítala palba pěchotních zbraní a obránci se marně ptali proč mlčí britská děla. Odpověď byla jednoduchá. Dělostřelectvo nedostalo rozkaz zahájit palbu, protože spojení prostě neexistovalo. Teprve když Australané světlicemi signalizovali svou žádost o dělostřeleckou podporu, zahájily některé baterie palbu."

Při místopisu Malajsie a Singapuru bylo řečeno, že Johorská úžina byla v některých místech široká jen 1 kilometr a i proto potřebovaly útočící japonské úderné oddíly jen asi 10 až 15 minut na překonání úžiny, a to včetně naloďování. V historických zápisech o této vyloďovací bitvě je pak zapsáno, že se první japonská útočná vlna zhroutila jen v palbě pěchotních zbraní, tedy v palbě pušek a kulometů. Podobně se zhroutila i druhá vlna, a teprve třetí útočná vlna Japonců se zachytila na pobřeží.


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=160