Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 111.

PříspěvekNapsal: 18/2/2019, 05:38
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 111.
Mapa

Obrázek

japonských leteckých útoků I. vlny na ostrov Oahu, dne 7. (8.) prosince 1941 ráno, mapu pro Palbu nakreslil dle různých předloh Roz.
Máme-li si říci, jak zapůsobila zpráva o napadení Pearl Harboru ve Washingtonu, nevystačíme jen slovem šok, či překvapení. Hrůza a omyl je zdá se blíže. Když dostalo hlavní velení USA a prezident země onu šokující zprávu od admirála Kimmela, že bylo napadeno Tichomořské loďstvo, byla ve Washingtonu 1 hodina a 50 minut odpoledne. Tím nejvyšším důstojníkem, který jí jako první ve Washingtonu obdržel byl admirál Stark. Ministr Knox si ve stejné době objednával oběd, když, celý rozechvělý, admirál Stark přiběhl do jeho pracovny a křičel "Můj bože, to nemůže být pravda! Musí jít o Filipíny (zde je z dalších historických důkazů mnohokrát napsáno, že celá admiralita i generalita USA žila v přesvědčení, že Japonsko napadne nejprve anglické državy a ne místa pod správou USA a určitě ne Pearl Harbor)!"

Popiska pod tímto foto po překladu říká

Obrázek

,, "Letecký pohled na přístav v Pearl Harbor po začátku útoku (vzadu jsou útoky na letiště), foto je volně přístupné na několika webech."
Stark okamžitě telefonoval prezidentu Rooseveltovi, který se v té době chystal též k obědu, když společníkem mu byl tehdy Harry Hopkins.
Roosevelt to nevěřícně sdělil Hopkinsovi. Hopkins si byl také jist, že jde o omyl, vždyť Japonci přece nemohli v žádném případě útočit na Havaj. Celý průběh u prezidenta zapsal Harry Hopkins (zde viz foto

Obrázek

Harry Hopkinse, foto je volně přístupné na několika webech.) ve svých vzpomínkách, když dál pokračoval: "Prezident začal obsáhle hovořit o svém úsilí uchránit zemi války a o své upřímné snaze dokončit funkční období v míru. Ale jestli je tato japonská akce skutečností, tak se mu události zcela vymkli z rukou, neboť Japonci rozhodli za něj."
Bylo těsně po druhé hodině odpolední, když prezident telefonicky hovořil s ministrem zahraničí USA Cordellem Hullem (zde viz foto

Obrázek

Cordella Hulla, foto je volně přístupné na několika webech). Prezident v té době již věděl, že Hull měl v 1 hodinu 45 minut odpoledne přijmout japonské vyslance a tak mu po této zprávě bylo jasné, že vyslanci země vycházejícího slunce přicházejí s vyhlášením války.
Pojďme a sledujme nyní, ze stejných, nebo podobných historických podkladů - Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 150 až 166, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 24 až 30, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je na str. 36 až 44, a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, další vývoj útoku - cituji dále, zatím, z Miloš Hubáček, jednu z epizod vážících se k nešťastnému Pearl Harboru, ze str.150:

"Šifranti velvyslanectví (japonského) se však zdrželi s rozšifrováním poslední části nóty a jejím přepisováním, a tak v době, kdy telefonoval prezident, se Nómura a Kurusu u Hulla ještě neobjevili. Prezident proto ministra žádal, aby nedal najevo, že ví o tom, že k útoku na Pearl Harbor už došlo, a aby oba diplomaty přijal s chladnou formální zdvořilostí.
Nómura a Kurusu (zde viz foto

Obrázek

Nómura a vlevo Kurusa, foto je volně přístupné na několika webech) vstoupili do ministrovy pracovny ve 14 hodin 20 minut. Cordell Hull, po celý život profesionální politik, nedokázal - a ani asi nechtěl přes prezidentovu žádost - potlačit své rozhořčení. Oběma diplomatům vmetl do tváře slova:
'Za padesát let své diplomatické činnosti jsem nikdy neviděl dokument, v němž by bylo sneseno tolik hnusné, podvodnické lži takového rozsahu. Do dnešního dne jsem si nedovedl představit, že na naší planetě existuje vláda, která by byla podobné lži schopna.'
Ministr války Henry L. Stimson obědval ve své letní rezidenci a tam jej zastihl vzrušený telefonát prezidenta Roosevelta. 'Už jste tu zprávu slyšel?' otázal se prezident. Stimson odpověděl, že ví o tom, že japonské lodi vpluly do Siamského zálivu. 'Ale ne, to nemyslím,' přerušil jej Roosevelt, 'napadli Havaj!' "

A my se nyní vraťme zpět na bojiště, do zátoky Pearl Harbor k začínajícím náletům, kde se stále na straně 150 a poté na str. 151, ale podobně i nahoře uvedených historických dokumentů, popisuje napadení, cituji:

"Na dokonale zaskočené americké námořní základně se ve chvíli japonského úderu zdržovalo 70 bojových plavidel (8 bitevních lodí, 2 těžké křižníky, 6 lehkých křižníků, 29 torpédoborců, 5 ponorek, 1 dělový člun, 9 minonosek a 10 minolovek) a 24 pomocných lodí (to je oněch 94 různých lodí, které jsou na jiném místě uváděny, čili 70 bojových lodí a 24 pomocných lodí = 94 všech lodí, které jsou uváděny i u ostatních historických zdrojů, uvedených i v Použité podklady - má poznámka).
Za nepřítomnosti letadlových lodí se staly hlavním cílem útoku obrněnce Arizona, Oklahoma, West Virginia, California, Maryland, Tennessee a Nevada zakotvené na jižní straně Fordova ostrova; Osmý z nich Pennsylvania (zde nazvány těžké obrněnce, jinde nazývány bitevními loděmi, kterých tam tehdy bylo 8 - zde viz foto

Obrázek


, pod kterým je popiska, že jde o letecký pohled na rozestavění bitevních lodí v přístavu Pearl Harbor, krátce po napadení letišť, foto je volně přístupné na několika webech - má poznámka) se nacházel v suchém doku. Na tato plavidla se také soustředil nápor Muratových čtyřiceti torpédových bombardérů typu Kate. Letouny se snášely k hladině a ve výšce 15 až 20 metrů uvolňovaly devítisetkilogramová torpéda. Náročný výcvik nyní přinášel ovoce. Piloti pečlivě kontrolovali výšku, rychlost, úhel náletu, a teprve potom vypouštěli torpéda, která se po dopadu na hladinu ponořila a poháněna vlastními motory mířila k zakotveným lodím, jež zasahovala pod čarou ponoru. Precizně naplánovaný časový sled jednotlivých fází útoku sice utrpěl již zmíněným nedorozuměním způsobeným dvojím výstřelem ze signální pistole fregatního kapitána Fučidy, což mělo za následek, že střemhlavé bombardéry, jež měly útočit ve druhé letecké vlně, zahájily útok prakticky současně s torpédonosnými letouny, ale na výsledek operace to podstatnější vliv nemělo.
Torpédové bombardéry se střídaly v ničivém uragánu se střemhlavými a rozsévaly zkázu."

Pojďme se na chvíli podívat na manévry, které ve stejné době, na začátku útoku na válečné lodě v zátoce, prováděly japonské stíhačky, cituji:

"Čtyřicet tři Zera korvetního kapitána Šigerua Itaji kroužila nad zátokou a marně vyhlížela protivníka. Když se Itaja ubezpečil, že žádnému z amerických stihačů se nepodařilo vzlétnout, dal pokyn k sestupu a jeho letouny křižovaly nad ostrovem i nad zakotvenými loděmi a palbou z palubních děl a kulometů kosily stále ještě zmatené americké námořníky a vojáky. Jejich dalším cílem se stalo letiště námořní pěchoty Ewa Field západně od Pearl Harboru. Japonští stíhači přilétali ve výšce dvacet metrů nad korunami stromů a chrlili proudy žhavé oceli do nehybných amerických letadel, nastavěných na letištní ploše. Během čtvrt hodiny hořelo třiatřcet ze čtyřiceti devíti zaparkovaných letounů. Statečným, ale beznadějným se ukázal pokus poddůstojníka Johna Finna postavit se této smršti na odpor s osamělým kulometem, který vynesl z hořící strážnice, opřel o nádobu na odpadky a ostřeloval nepřátelské stíhačky, dokud mu nedošlo střelivo. Několik dalších vojáků ve vzteku a zoufalství střílelo na japonská letadla hřmící nad jejich hlavami z ručních zbraní."

Velmi brzy byla velká řada zakotvených válečných i pomocných lodí zahalena oblaky z černého kouře. To hořela nafta a černý kouř vznikal i po výbuších. Celým infernem pak probleskovaly plameny mnoha požárů. K nebi byly vymršťovány, po výbuších, kusy oceli, a to jen po krátké době, která uplynula po výbuchu pum a torpéd. Přes všechnu tuto hrůzu se na napadených lodích pokoušeli stovky amerických námořníků dosáhnout svých bojových stanovišť. Další námořníci se pokoušeli hasit požáry na všech stranách. Mnozí však také utíkali, aby se zachránili, neboť okolo nich se rozpoutalo skutečné peklo!

Americký historik Hrowe H. Saunders, v knize Duel v Pacifiku, na str. 24 a str. 25. pak útok I. vlny japonských letadel popisuje slovy, cituji:

"Bylo přesně 07,55 , když všechna letadla první vlny téměř současně zaútočila. Překvapení se stoprocentně zdařilo. Soustředěné letecké bombardování působilo jako pustošivé tornádo, které proměnilo Pearl Harbor během několika minut v obrovské moře plamenů, z něhož neustále vyrážely obrovské exploze munice a prachu.
Několik pilotů, velitelů letek a zejména fregatní kapitán Fučida líčí bezprostřední zážitky ze svého pohledu v hlášení o útoku, které bylo poté vydáno.
První japonské stíhačky Zero dosáhly Kuhuku Pointu na severní špičce Oahu v 7,48. Poručík Jošio Šiga, velitel letky stíhačů, kteří vystartovali z LL Kaga , zahlédl mezi mraky výběžek země a široký polokruhový věnec pěny, která ostrov omývala. O pár vteřin později uviděl také bombardér fregatního kapitána Fučidy a očekával smluvenou modrou světelnou raketu, kterou měl Fučida vystřelit a jež měla být pro stíhače signálem k útoku. Ti čekali na toto sjednané vizuální znamení k útoku, protože neměli radiové spojení. Vrcholky hor na východě a na západě Pearl Harboru byly zahaleny v pruzích mračen, ale nad námořní základnou se mraky rozplynuly. Slunce svítilo a voda v zálivu se tmavomodře třpytila.
Ve vzduchu bylo několik malých civilních letadel, ale ze všech vojenských letounů umístěných na leteckých základnách ani jeden. Ty stály křídlo na křídle za vraty hangárů zatarasených proti akci sabotérů na Hickam Fieldu, Bellow Fieldu a Wheeler Fieldu. Totéž platilo pro námořní letouny na Ewa Fieldu. Jedinými americkými letouny, které byly ve vzduchu bylo sedm létajících člunů Consolidated PBY Catalina, které patrolovaly mnoho mil na jihozápad od Oahu
Ani protiletadlová obrana nebyla připravena. U tří čtvrtin ze 780 protiletadlových zbraní na lodích v Pearl Harbor nebyl obsluhující personál a z 31 protiletadlové baterie pozemní armády byly jen čtyři schopny nasazení, a i ty nechaly svou munici ležet ve skladech."

Ze str. 153., cituji z Miloše Hubáčka:

"Do hukotu motorů japonských letadel, detonací a praskotu požáru se začala ozývat napřed sporadická, po nějaké chvíli, ale posilující obranná palba, jak z bitevních lodí, tak především z desítek menších plavidel, která zůstávala hlavní pohromy ušetřena. Námořníci, zpočátku zmatení, konečně pochopili, že na základnu útočí skutečné japonské letouny, že vypuštěná torpéda a svrhované pumy nejsou až příliš realistickou kulisou neočekávaného cvičení velkého rozsahu - jak se někteří domnívali v prvních okamžicích. Bohužel, mnoho z nich si už ani nestačilo uvědomit svůj omyl, zemřeli již v prvních minutách útoku. Muži přibíhali k protiletadlovým dělům a kulometům, strhávali ochranné plachty, přisunovali munici a v dešti střepin vybuchujících pum, létajících trosek a kropeni střelami palubních zbraní japonských letounů zahajovali palbu. Podpora přišla i z pevniny, pobřežní baterie se přidávaly jedna za druhou tak rychle, jak jen jejich obsluha stačila zasednout k zaměřovačům. Kolem japonských letadel počaly explodovat granáty a několik útočníků se na paluby Nagumových lodí nevrátilo."

Ani ne za půl hodiny po zahájení japonských torpédových útoků, jakož i střemhlavém bombardování, bylo 7 z amerických bitevních lodí těžce poškozeno. Byla to West Virginia, která utrpěla šest nebo sedm zásahů torpédy do levoboku a také dva zásahy pumami, když jeden zásah pumy způsobil rozsáhlý požár. Bylo štěstím, že čtyři torpéda zasáhla West Virginii poté, když se již začala naklánět na levý bok. Totiž exploze směřovaly proti pancéřovému pásu, který bitevní loď obepínal nad čarou ponoru. Z těchto důvodů byla podstatně snížena ničivá účinnost.

"Druhou šťastnou okolností, která bezpochyby zachránila životy stovek námořníků, byla iniciativa palubního důstojníka praporčíka Brookse, který se domníval, když zahlédl výbuch první japonské pumy na Fordově ostrově, že došlo k explozi na palubě Californie kotvící právě ve směru praporčíkova výhledu. Brooks vyhlásil okamžitě poplach požárním a záchranným četám, čímž loď uvedl do stavu pohotovosti a nesmírně cenných minut dříve, než byla sama napadena. Navíc poté, kdy se po zásahu prvních torpéd loď počala naklánět na levobok, se včas podařilo zaplavit část vyrovnávacích nádrží na pravoboku a tím snížit počáteční osmadvacetistupňový sklon na patnáct stupňů.
Mohutná loď, do jejíhož nitra pronikaly roztrženým bokem tisíce tun vody, se sice nezadržitelně ponořovala, až dosedla na dno kotviště, ale největší nebezpečí, to jest převrácení, se podařilo odvrátit.
Z její posádky zahynuli během náletu 2 důstojníci a 103 mužů.

Tennessee kotvila vedle West Virginie u břehu Fordova ostrova.
Úkryt za West Virginií ji sice uchránil od zásahů torpédy, ale hned na počátku náletu ji zasáhly dvě pumy. Největší poškození lodi způsobily požáry přenesené létajícími hořícími troskami a rozstříknutou hořící naftou ze zasažené Arizony, kotvící pouhých dvacet pět metrů za její zádí. Posádce se po celodenním úsilí v ranních hodinách příštího dne přece jen podařilo požáry zvládnout, a tak Tennessee přežila japonský nálet plavby schopná, s nejdůležitějšími mechanismy nepoškozenými."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 111.

PříspěvekNapsal: 18/2/2019, 05:48
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 112.

Vůbec nejhůře, při japonských náletech dne 7. prosince 1941 ráno, dopadla bitevní loď Arizona, která byla zakotvena za zádí lodi Tennessee. Arizona měla nejen nejvyšší ztráty na životech, ale byla zároveň totálně poničena. I když kotvila u břehu ostrova, neměla výhodu, kterou měly některé další lodi podobného postavení, neboť její levobok chránila jen dílenská loď Vestal, což byla podstatně menší loď než byla bitevní loď Arizona.
Sledujme nyní, ze stejných, nebo podobných historických podkladů - Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 154 až 166, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 24 až 30, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je vše na str. 36 až 44, a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, další osud lodí po útoku - cituji dále, tuto pasáž, z Miloš Hubáček, ze str.154, 155:

"Arizona byla několikrát zasažena torpédy a pumami a nejtragičtější následky měl zásah, kdy těžká puma prorazila přední část paluby u druhé dělové věže a vybuchla ve skladišti střeliva. Exploze prakticky odtrhla přední část lodi, plameny šlehaly do výše 160 metrů. Krátce nato zasáhlo vrak v rychlém sledu dalších sedm pum (zde viz foto,

Obrázek

pod kterým je popiska USS Arizona, foto je volně přístupné na několika webech). Loď se potápěla tak rychle, že se ani nestačila převrátit. V plamenech, nebo zahlceni spoustami vody zahynulo 47 z jejích 100 důstojníků a 1 056mužů ze 1 411.

Nevada, zakotvená za Arizonou, nebyla sice chráněna před torpédy žádnou vedle kotvící lodí, ale měla tím možnost volného pohybu."

A byla to právě bitevní loď" Nevada, která proto kladla největší odpor, svou rychle zahájenou protiletadlovou palbou. A i proto, že nedovolila vstřícnou palbou přesnější míření japonským letadlům, dostala jen jeden zásah torpédem do přídě, kdy torpédo roztrhlo v jejím boku otvor 10 metrů vysoký a 15 metrů dlouhý" (zde viz foto,

Obrázek

pod kterým je popiska otvor po japonském torpédu v USS Nevada, foto je volně přístupné na několika webech.). Do nitra Nevady sice proniklo velké množství vody a další dva, nebo tři zásahy pumami způsobily další škody, leč stroje lodní elektrárny zůstaly nepoškozeny, a proto mohl korvetní kapitán Francis J. Thomas, nejvyšší důstojník přítomný na palubě, dát rozkaz k vyplutí na volné moře.

"Tento záměr krátce před devátou hodinou prohlédl velitel skupiny střemhlavých bombardérů Val, původně mířících k Pennsylvanii, a dal příkaz k útoku na unikající Nevadu. Na loď se sneslo krupobití těžkých pum, ale naštěstí většina z nich cíl minula. Nicméně kouř z požárů a vodní gejzíry velkou loď téměř zahalily, takže admirál Furlong (zde viz foto

Obrázek

kontradmirála pozdějšího admirála W. R. Furlonga, foto je volně přístupné na několika webech.), který její snahu o únik sledoval, měl vážné obavy, že se potopí v poměrně úzkém kanálu spojujícím kotviště s volným mořem, což by znamenalo zablokování výjezdu a vjezdu pro všechny lodi.
Vyslal proto dva vlečné parníky, aby Nevadu odtáhly. Parníky splnily úkol, bitevní loď vytlačily, až najela na pevné dno naproti jižnímu cípu Fordova ostrova. Tam se nakonec posádce podařilo plameny zvládnout a loď zachránit. Z posádky Nevady zahynuli 3 důstojníci a 47 mužů."


Bitevní lodě Oklahoma a Maryland tvořily spolu s Tennessee a West Virginie další napadené dvojice:
Maryland kotvila blíž ke břehu, Oklahoma na vnější straně. Tato pozice byla pro Oklahomu osudnou
(zde viz foto

Obrázek

pohledu na zasažené lodě, pod obrázkem je popiska: Loď v popředí je USS Maryland, bílý kouř je od USS West Virginia a černý kouř až vzadu je od USS Arizona, foto je volně přístupné na několika webech).

"Oklahoma byla hned na počátku útoku zasažena třemi torpédy a její naklonění na levobok dosáhlo téměř okamžitě třiceti pěti stupňů. Vše se odehrálo tak rychle, že vůbec nezbyl čas na zaplavení vyrovnávacích nádrží ani k jiným opatřením, jež by zabránila hrozícímu převrácení. Proto také výkonný důstojník fregatní kapitán Kenworthy dal příkaz k opuštění lodi. Oklahoma byla zasažena dalšími dvěma torpédy a počala se převracet. Posádka šplhala na pravý bok, který stále více vystupoval z vody. V tu chvíli zaútočili na bezbranné námořníky japonští piloti palubními zbraněmi. Všichni, kdo se stali svědky této drastické scény, zatínali pěsti v bezmocném hněvu. Dvacet minut po začátku útoku se loď převrátila a znehybněla poté, co se její stožáry zabořily do bahnitého dna zátoky. Nad hladinou vyčníval pravobok a část kýlu. 20 důstojníků a 395 mužů posádky zahynulo."

Bitevní loď Maryland celý japonský útok ze vzduchu přežila ze všech amerických bitevních lodí vůbec nejlépe. Od japonských torpéd ji ochránila svou polohou bitevní loď Oklahoma. Maryland byla zasažena jen dvěma pumami, které nezpůsobily nijak vážné škody (myšleno oproti všem ostatním sedmi bitevním lodím - má poznámka). Z posádky bitevní lodě Maryland tvořené 108 důstojníky a 1 496 muži, zahynuli jen 2 důstojníci a 2 námořníci.

"Nejpřednější pozici v linii bitevních lodí zaujímala osamělá California, vlajková loď viceadmirála W. S. Pye, velitele skupiny bitevních lodí Tichomořského loďstva. Japonské letouny ji napadly jako poslední, ale hned dva první zásahy torpédy do přídě a zádi pod pancéřový pás měly tragické následky. Loď se počala naklánět a vnikání vody do podpalubí ještě urychlilo nedostatečné uzavření vodotěsných přepážek ( zde viz foto

Obrázek

pod kterým je popiska zasažená USS California, foto je volně přístupno na několika webech). Při pozdějším vyšetřování se zjistilo, že 6 příklopů, jež měly uzavírat dvojité dno, zůstalo otevřeno a u dvanácti dalších nebyly utaženy jistící šrouby. Záchranným četám se sice podařilo lokalizovat požáry, ale těsně před desátou hodinou zalila částečně ponořenou záď velká skvrna zapálené nafty, jež hnána větrem se zvolna pohybovala na hladině zátoky. Kapitán Bunkley přikázal v 10.02 hodin loď opustit. Asi po čtvrthodině zesilující vítr hořící naftu odehnal a kapitán vydal nový rozkaz k návratu posádky na loď; bohužel ne všichni z námořníků jej respektovali.
Přes veškeré úsilí mužů, kteří se na palubu vrátili, a přes snahu minolovek Vireo a Bobolink, jež přispěchaly na pomoc, nebylo možno zvládnout a zastavit příval vod deroucích se do podpalubí. Loď se pomalu potápěla, a i když po tři dny nepřetržitě pracovaly desítky čerpadel, ve středu 10. prosince její kýl dosedl na dno zátoky, nad hladinu zůstaly čnít jen stožáry a část palubních nástaveb. Zahynulo 6 důstojníků a 92 námořníků. (osudy všech lodí budou ještě, později, osvětleny - má poznámka)"


Japonské letectvo se nesoustředilo jen na bitevní lodi, které z obrázků piloti znali, ale zaútočili i na starou bitevní loď Utah, která americkým pilotům i americkým dělostřelcům sloužila jako cíl při častých cvičeních. Cílová bitevní loď Utah neměla žádnou výzbroj a tak proti japonským náletům zůstala zcela bezbranná. Již během prvních pěti minut náletů byla zasažena dvěma torpédy a začala se rychle naklánět. Hodností nejvyšší americký důstojník na palubě Utahu dal okamžitě rozkaz, aby byla loď opuštěna. Bylo 8 hodin 12 minut, když se cílová bitevní loď Utah převrátila dnem nahoru (zde viz foto

Obrázek

, u kterého je popiska USS Utah, foto je volně přístupné na několika webech.).

"Vlajková loď Tichomořského loďstva Pennsylvania se nacházela v suchém doku poblíž kotviště číslo 1010. V obrovitém suchém doku byla před přídí Pennsylvanie ještě další dvě plavidla, torpédoborec Cassin a Downes. V první fázi japonského útoku se na tři lodi - samozřejmě hlavním cílem byla Pennsylvania - vrhly střemhlavé bombardéry a stíhačky Zero. Podobně, jako Nevada i Pennsylvania se vzchopila k účinné obraně a její 76 mm rychlopalné protiletadlové kanóny způsobily nalétávajícím japonským letounům nejednu horkou chvíli. Ze dvou torpédoborců se zpočátku ozývala pouze palba protiletadlových kulometů, neboť části jejich děl byly přeneseny na břeh k opravám a výměně. Za výbuchů japonských pum a ostřelování palubními zbraněmi stíhaček dokázali námořníci přinést ze skladů chybějící součásti děl, zbraně sestavit a v 8 hodin 20 minut již torpédoborce střílely ze všech hlavní. Přestože část střemhlavých bombardérů val, jejich původním cílem byla Pennsylvania zaměřila na unikající Nevadu, několik letounů pokračovalo dál, k suchému doku.
Jedna ze svržených zápalných pum prorazila naftové nádrže umístěné mezi torpédoborci Cassin a Downes a obě lodi byly v několika minutách zachváceny plameny. Nezbylo než je opustit, ale jejich posádky, včetně řady mužů s těžkými a bolestivými popáleninami, se nehodlali vzdát. Námořníci natáhli hadice a přes ostřelování japonskými stíhačkami bojovali s ohněm dál. Pennsylvania zatím ještě vážnější poškození neutrpěla, to přišlo až s druhou vlnou japonských letounů."


Útok prvé japonské vlny, která čítala 183 letadel při příletu, skončil jen několik minut po půl deváté, i když nějakou tu minutu poté odlétalo ještě pár jednotlivců.. Letouny prvé vlny se nevracely v jedné ucelené formaci, ale jednotlivé skupiny se po skončení náletu shromažďovaly přibližně 35 km severozápadně od ostrova Oahu. Vracející se bombardéry nad shromaždištěm kroužily po takovou dobu, dokud nebylo jisté, že dorazily všechny stíhačky, které pak bombardéry doprovázely, spíše je naváděly, k letadlovým lodím zpět. Totiž byly to právě japonské stíhačky, které byly vybaveny slabšími radiostanicemi než bombardéry a na rozdíl od nich neměly navigátory, takže hrozilo nebezpečí, že při návratu mohou stíhačky nad jednotvárnou vodní plání ztratit směr a po vyčerpání pohonných hmot skončit v moři.
Japonci při přípravě pamatovali i na to, že by Američané mohli vracející se japonské letouny sledovat, zjistit si prostor, ve kterém se zdržují čekající lodě japonského úderného svazu a napadnout je.
Byla dokonce pro návrat vypracována složitá taktika, při které japonští piloti několikrát měnili směr letu, někteří z nich zpočátku dokonce mířili na jih od Oahu, a až po několika desítkách kilometrů se oklikou vraceli na správný severní směr.

"Jako první opouštěly scénu torpédové bombardéry. Jejich osádky mohly být spokojeny, neboť vítr vanoucí jihozápadním směrem jim vytvořil ideální podmínky k útoku tím, že odnášel kouř vzniklých požárů nad Fordův ostrov a nad kotvištěm amerických bitevních lodí zůstala jasná obloha. Kdyby vál opačným směrem, v malé výšce nalétávající torpédové bombardéry by měly cíle zakryty tmavým příkrovem. Teď však měli muži korvetního kapitána Muraty jistotu, že nepřátelskému loďstvu zasadili těžké rány."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 111.

PříspěvekNapsal: 18/2/2019, 05:59
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 113.

Po torpédových bombardérech začaly k návratu na své letadlové lodi obracet jako druhé i střemhlavé bombardéry, kterým velel korvetní kapitán Kuiči Takahaši. Takahaši též již v 8 hodin 10 minut odeslal zprávu: "Bombardován Fordův ostrov, letiště Hickham a Wheeler. Způsobeny strašlivé škody." Korvetní kapitán Takahaši přivedl nad Pearl Harbor 51 výškových bombardérů a odváděl jich 50, čili ztráta byla jen 1 výškový bombardér.
Podobně spokojen byl i velitel stíhaček, kterým byl korvetní kapitán Šigeru Itaja, vždyť stíhačky zničily desítky nepřátelských letounů ať již při pokusu vzlétnout, nebo jen na zemi - sám ztratil jen tři stíhačky.
Ze stejných, nebo podobných historických podkladů - Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 154 až 166, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 24 až 30, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je vše na str. 36 až 44, a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, další osud lodí po útoku - cituji dále, zatím nejprve z Miloš Hubáček, ze str.158, 159:

"Velitel útoku a současně velitel skupiny výškových bombardérů fregatní kapitán Micuo Fučida (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Micuo Fučida, foto je volně přístupné na několika webech.) průběh náletu po celou dobu pozorně sledoval. Při instruktážích svým pilotům nesčíslněkrát připomínal, že přesnost zásahu je to nejdůležitější - každý bombardér jeho skupiny byl vybaven pouze jednou 800 kg pumou, měl tedy jen jednu jedinou příležitost zasáhnout cíl. ´Žádná puma nesmí být svržena zbytečně´, přikazoval, ´bude-li to nezbytné, útočte dvakrát, třikrát, nebo čtyřikrát.´ A japonští letci plnili rozkaz důsledně. Fučida sám nalétal na bitevní loď USS California třikrát, než se dostal do postavení zaručujícího jistý zásah, a teď, po skončení náletu, jeho bombardér stále ještě kroužil nad Pearl Harborem. Fregatní kapitán se snažil zjistit rozsah způsobených škod, aby mohl podat co nejpřesnější hlášení, a přestože protiletadlová palba zesílila, letoun prolétával mraky kouře tak dlouho, až Fučida věděl vše potřebné. Teprve když ve sluchátkách zaslechl útočný signál druhé vlny blížící se přes východní stranu ostrova Oahu, i on se vydal k letadlové lodi Akagi. Ještě stačil zahlédnout bombardéry druhé vlny přelétávající Fordův ostrov."

Na tomto místě bych rád upozornil na minutový a hodinový harmonogram, který ve své knize: Pearl Harbor, pod názvem článku Tora, Tora Tora, sestavil pan Ivan Brož, str. 135. až 136. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek), kde uvádí, cituji u hodina a minuty - 8:30:

"8:30 - Jako vůbec první do těchto bojů, a tím pádem i do vzdušných zápasů amerických letců v druhé světové válce, vzlétli 22letý poručík Kenneth Taylor a 21letý poručík George Welch. Taylor, jenž během akce utrpěl zranění, měl sestřelit 5 japonských střemhlavých bombardérů. Byl oceněn několika vyznamenáními včetně Leteckého záslužného kříže."

Patří to sem i proto, že nám zároveň píše přesněji na str. 136, kdy se nad Pearl Harborem objevila "Druhá vlna" (II. vlna), píše ve stejném minutovém a hodinovém harmonogramu doslova, cituji:

"8:50 - Nad Pearl Harborem se objevila druhá japonská útočná vlna."



Druhá vlna útoků na Pearl Harbor.
Náčrt útoku

Obrázek

II. vlny japonských letadel 7. (8.) prosince 1941 na Pearl Harbor. Pro Palbu ji, dle různých, předloh nakreslil Roz.
Od skončení náletu první vlny japonských letounů uplynulo přibližně půl hodiny a na scéně zákeřného útoku na Pearl Harbor se objevily japonská II. útočná vlna.
Američané se po celou tuto necelou půlhodinu, každý dle svých možností i znalostí, horečně připravovali na útok druhé vlny, kterou, dle výpovědí těch kteří přežili, prý instinktivně očekávali. Odstraňovali z letových drah trosky a zoufale se snažili připravit ke startu letadla, která zkázu bez úhony přežila. Ale nejen tato činnost byla prováděna.
Do palebných postavení byly umisťovány kulomety, někteří přisunovali z nepoškozených skladišť munici k protiletadlovým kanónům, kde obsluhy již připravovali děla k palbě.
Velké množství vojáků, námořníků a pomocného personálu se zapojovalo do odnášení raněných. A mnozí hasili, či pomáhali hasit požáry.
Historické prameny uvedené výše a i v Použité podklady, pak pokračují,
(zde od Hubáčka), cituji:

"Tato horečná činnost skončila v 8 hodin 50 minut, kdy se objevilo dalších 167 japonských letounů vedených korvetním kapitánem Šikekazuem Šimazakim z letadlové lodi Zuikaku. Šlo o 54 výškových bombardérů typu Kate z nichž každý nesl jednu 250kg pumu a šest šedesátikilogramových, 78 střemhlavých bombardérů typu Val, každý s jednou 250kg pumou, a 35 stíhaček Zero. Z letadlových lodí odstartovaly hodinu poté, co opustila paluby letadla fregatního kapitána Fučidy. Nyní měla završit jím započaté dílo.
Šamazaki osobně vedl skupinu výškových bombardérů k letišti Hickam Field, jejich zbytek se obrátil k leteckým základnám na Fordově ostrově a Kaneohe. Ani v tomto případě nevzlétly americké stíhačky. Letouny s rudým terčem na trupu opět rozsévaly zkázu mezi zaparkovanými letadly a ničily ta, která unikla první pohromě.
Střemhlavé bombardéry korvetního kapitána Takašiga Egusy z letadlové lodi Sórjú obrátily k přístavu. 78 letounů pilotovala elita pilotů japonského válečného námořnictva. Jejich úkol byl ale nyní podstatně obtížnější, než tomu bylo u letadel první vlny, neboť protiletadlová palba jak z palub lodí, tak i pobřežních baterií značně zesílila. Japonští piloti se ale přesto bez váhání vrhali na své cíle.
Opět byla napadena Pennsylvania, utrpěla přímý zásah; puma prorazila palubu a exploze způsobila v podpalubí nepopsatelnou spoušť. Velitel lodi kapitán Cooke přikázal zatopit suchý dok. Věřil, že spousty vod zahltí na všech stranách šlehající plameny; jeho záměr ale neuspěl. Hořící nafta se držela na hladině a proti ní nebylo obrany. V půl desáté začaly vybuchovat sklady munice na obou torpédoborcích nacházejících se v doku před Pennsylvanií a Cassin se zakrátko převrhl na sousední Downes. Za této situace japonské bombardéry ztratily zájem o lodi v suchém doku, který se změnil v moře plamenů, a Egusa soustředil útok na ta americká plavidla, která přestála první napadení bez znatelnějších poškození. Opět se pumy řítily jako krupobití na bitevní lodi, křižníky, torpédoborce a další lodi stěsnané na malé prostoře zálivu."

Americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 28, 29 má však u II. vlny japonských náletů trochu jiné počty a uvádí celkem 170 letadel , cituji:

"Z východu se ale už blížila II. japonská útočná vlna. Tvořilo jí 80 střemhlavých bombardérů, 54 bombardérů výškových a 36 stíhaček (80+54+36= 170 - má poznámka), které dosáhly Oahu v 7,55. Jejich velitel korvetní kapitán Šigekazu dal rozkaz k útoku a 170 letadel se přeneslo přes hory východně od Honolulu (viz mapu II. vlny - má poznámka) a letělo přes řadu lodí ve směru na suchý dok číslo 1, ve kterém byla uložena bitevní loď Pennsylvania (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popiska - Bitevní lodě se dostaly pod útok, ale USS Pennsylvania byla mimo dosah torpédových bombardérů, foto je volně přístupné na několika webech .)

Pokračuji nyní dál americkým historikem Hrowe H. Saundersem, jeho knihou - Duel nad Pacifikem ze str. 28 a 29, cituji: o útocích II. vlny:

"Bitevní loď USS Nevada se právě otáčela kolem překlopené USS Oklahomy a dosáhla o něco později otevřené vody, aby tam unikla druhé vlně japonských letadel.
Ale útočníci prohlédli její manévr a spustili se k ní. Během několika minut byla Nevada zasažena šesti těžkými pumami. Lodní můstek a přední paluba byly za pár vteřin po zásazích v plamenech. Nevada se otočila zpět k přístavu a s pomocí dvou vlečných člunů (rozkaz pozdějšího admirála Furlonga - má poznámka), které jí v krupobití střel přispěchaly na pomoc, mohla být tato těžce poškozená a již potápějící se loď posazena na pobřeží nedaleko suchého doku s Pennsylvanií."

Na jihovýchodě pak dorazila druhá skupina dalších šesti z celkově 12ti létajících pevností P-17 nad pláž Waikiki. Velitel této skupiny kapitán Richard Carmichel, když uviděl všude plameny a kouř, považoval celé "divadlo" nejprve za neobyčejně velkolepé americké manévry... Volal řídící věž, kterou chtěl požádat o povolení k přistání. Z té se ozvalo: "Přistávejte od západu na východ", to mu volal major Gordon Blake. "Ale buďte opatrní, letiště je napadeno".
Když tato slova uslyšel velitel letky, okamžitě nařídil přerušit přistávací manévr a stroj vytáhl do výšky, aby přistál na severu, na Wheeler Fieldu. Jenomže i toto letiště, jak víme bylo také napadeno. Proto letěli dále na Haleiwu. Všech 6 P-17 pak bezpečně přistálo.
Hrowe H. Saunders, pak ve své knize - Duel nad Pacifikem ze str. 29., píše dál, cituji:

"První americký souhrn situace v 09,45 dával následující obraz: Jádro Japonců, kteří se dostali nad Pearl Harbor, uvidělo skrz letící roztrhané mraky na hladině 90 lodí. V řadě za sebou a hustě vedle sebe bylo objeveno sedm bitevních lodí a v suchém doku ještě jedna. Na různých kotvištích bylo možno rozeznat dva těžké křižníky a šest lehkých, 29 torpédoborců bylo rozptýleno v Middle Loch. K tomu přistoupily tři lodě pro zásobování hydroplánů, pět ponorek, deset minolovek, devět minonosek a různé pomocné lodě. Po letadlových lodích ale nebyla ani stopa."

Ve svém výčtu okamžitého, k hodině 9, 45 pak Hrowe H. Saunders,ve své knize - Duel nad Pacifikem na str. 29., dál v roce 1995 napsal, cituji:

"V 7,55 zaútočily téměř současně torpédové letouny, výškové a střemhlavé bombardéry. Za patnáct minut se z Pearl Harboru stala scéna pro Breughelovu ´Pekelnou symfonii´. Bylo přesně 08,10, když byl zasažen jednou z osmi 775 kilových protipancéřových bomb přední muniční sklad bitevní lodě USS Arizona. Z její přídě vystoupila rudá kopule plamenů, provázená gigantickou explozí. Arizona byla mohutností této detonace doslova vyzdvižena z vody. Bitevní loď, která byla současně vlajkovou lodí loďstva, se rozlomila a potopila. S ní šli ke dnu kontradmirál Kidd, její velitel kapitán von Valkenberg, 47 důstojníků a 1056 mužů posádky.
Potopila se také USS California, vlajková loď viceadmirála Pye, které velel kapitán Bunkley, ale oba důstojníci přežili. Na Californii našlo smrt 6 důstojníků a 92 námořníků.
USS West Virginia se potopila i se svým velitelem kapitánem Bennionem, se dvěma důstojníky a 103 muži posádky.
USS Oklahoma kapitána Bodeho ztratila 20 důstojníků a 395 mužů.

USS Nevada se potopila rovněž a k ní přistoupily i minonoska USS Oglala a cílová loď USS Utah.
Těžce poškozeny byly bitevní loď USS Pennsylvania kapitána Cookeho, USS Tennessee kapitána Rordana a USS Maryland kapitána Godwina, a také lehké křižníky USS Helena, USS Honolulu, USS Raleigh, zásobovací loď pro hydroplány USS Curtiss, torpédoborce USS Casin, USS Downes a dílenská loď USS Vestal. Bylo zničeno 92 námořních a 96 armádních letadel (tady ta číslo zničených letadel nejsou konečná a budou upřesněna ještě z mnoha historických podkladů v dalších článcích - má poznámka )."

Piloti japonských stíhacích letadel druhé vlny velice rychle zjistily, že i oni se nemusí obávat nějakého napadení ze vzduchu, a proto začali sestupovat v celých rojích velice nízko nad hladinu. Stejně tak i nad pozemní cíle a svými i palubními zbraněmi podporovali útočící bombardéry.
Avšak americká obrana neustále sílila. Miloš Hubáček pak na str. 160 a 161 pokračuje, cituji:

"Námořníci na lodích a vojáci posádky ostrova užívali všech zbraní, jež měli po ruce, a řada japonských letounů se po skončení náletu vracela s citelnými šrámy. Když útok začal na letišti Hickam Field právě připravoval polní kurát oltář k ranní mši pod širým nebem. Teď neváhal, chopil se poblíž ležícího kulometu, oltář použil jako podstavec a pálil po přelétajících letadlech jednu dávku za druhou.
Nálet druhé vlny japonských letounů trval hodinu. V deset hodin dal Šimazaki příkaz k návratu, jeho bombardéry již svrhly svůj smrtonosný náklad, dílo bylo dokonáno. Teď obracely na sever a po pár minutách byla obloha čistá."

Ve stejné době, kdy byl dán pokyn k návratu druhé vlny, tedy kolem desáté hodiny se letouny prvé útočné vlny vrátily do prostoru japonského Úderného svazu, ke svým mateřským letadlovým lodím. Letouny druhé vlny se tam pak vracely až za další dvě hodiny.
V místě, kde měla na letadlových lodích přistávat letadla prvé vlny se rapidně zhoršilo počasí, foukal velice silný vítr a vysoké vlny ztěžovaly přistávání letadel. Přistávací manévry některých i poškozených letadel palbou, končily haváriemi, nebo ještě větším poškozením letadel. Některé nejvážněji poškozené letouny musely být dokonce svrženy do moře, to aby byly paluby uvolněny pro další, kroužící letadla v blízkosti s posledními zbytky paliva v nádržích.

"Pár pilotů, po přestálém napětí nedočkavých, aby se už mohli podělit s ostatními o radost z úspěšně splněného úkolu, přistálo zbytečně tvrdě a uspěchaně. Největší potíže měli při přistání piloti letadel zasažených nepřátelskou palbou. Například poručík Sadao Jamamoto se vracel na letadlovou loď Sórjú s rozstřílenou pneumatikou na jednom kole podvozku. Problém ale vyřešil letový personál na palubě: při nízkém přeletu jeho letounu mu prostřelili i druhou pneumatiku. Pak již letadlo přistálo, byť neohrabaně, a všichni si oddechli. Několik letounů zbloudilo a pro ty už nebylo záchrany. Lodní radiostanice zachytila volání dvou bombardérů z letadlové lodi Zuikaku, které ztratily orientaci a žádaly, aby jim úderný svaz oznámil svou pozici. Lodi však byly nuceny zachovat radiový klid a odpovědět nemohly. Brzy nato oba bombardéry hlásily, že jim dochází palivo a že se zřítí do moře. Nakonec se ozvalo opakované ´Banzai!´ a vysílačky obou letounů se odmlčely natrvalo."

Pokračování příští pondělí.


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=120