Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 105.

PříspěvekNapsal: 4/2/2019, 05:28
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 105.

Mapa trasy japonského

Obrázek

útočného svazu, plujícího Pacifikem k útoku na Pearl Harbor dne 7., japonského času 8. prosince 1941, trasy od 26.11. do 23. 12. roku 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Historiografie USA nezapomíná ani na popis toho, co se vlastně "vědělo" o japonských úmyslech. A úměrně k tomu, i na to co se konalo například na ministerstvu vojenského námořnictva, v počátku prosince roku 1941, aby se vědělo co v budoucnu může nastat. Část zde již na jiném místě byla řečena, a my se nyní podívejme co přinášejí historické zápisy z oficielních porad, zde konkrétně z porady dopoledne dne 6. prosince 1941, tedy necelých 24 hodin před útokem na Pearl Harbor.... Co věděla admiralita USA, jak uvažovaly nejvyšší štáby námořnictva USA těsně před napadením námořní základny na ostrově Oahu? Co probírali na svých posledních poradách před začátkem války? Mnohé historické prameny hovoří stejně, nebo podobně, jako např. Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, str. 220 až 229, další pak z Použité podklady a pak především - Miloš Hubáček, v knize Pacifik v plamenech, na str. 124 až 127, z historických pramenů a já od něho cituji:

" V dopoledních hodinách v sobotu dne 6. prosince 1941 se konala pravidelná porada ministra vojenského námořnictva Knoxe s čelnými pracovníky ministerstva. Kromě ministra byli přítomni náčelník operačního oddělení admirál Stark, náčelník oddělení válečného plánování (zde viz foto

Obrázek

ministra námořnictva Knoxe /vpravo/ a náčelníka oddělení válečného plánování admirála Starka, foto je z roku 1943, a je volně přístupné na několika webech) kontradmirál Turner (zde viz foto

Obrázek

pozdějšího admirála Turnera, po použití překladače se může člověk dozvědět o kontradmirálu, admirálu, R. K. Turnerovi více, viz zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Richmond_K._Turner
), náčelník spojovacího oddělení kontradmirál Noyes a několik dalších vysokých námořních důstojníků. Diskutovaným tématem byly pravděpodobně záměry Japonců. ´Pánové´, otázal se ministr Knox, ´napadnou nás´? Kontradmirál Turner odpověděl: ´Ne pane ministře, zaútočí na Brity. Na nás nejsou připraveni´. Nikdo z přítomných tomuto názoru neodporoval.
Ve stejné době fregatní kapitán Safford, náčelník radiorozvědky sestavoval depeši pro velitele Tichomořského loďstva. Maje za to, že hrozba války je nanejvýš akutní, Safford žádal, aby (admirál) Kimmel zajistil zničení všech tajných materiálů, především kódovacích a šifrovacích, nacházejících se na předsunuté základně na ostrově Wake.
Konečnou verzi depeše předložil ke schválení kontradmirálu Noyesovi (něco více po překladu v překladači viz zde:
https://en.wikipedia.org/wiki/Leigh_Noyes
). Ten ji dostal do rukou, až když se vrátil z porady u ministra, a pod čerstvým dojmem autoritativního Turnerova prohlášení o tom, že Japonci zatím Spojené státy nenapadnou, reagoval značně rozčileně. Zavolal si Safforda a vyjel na něj: ´Co sledujete tím, že velitele loďstva upozorňujete, že válka je přede dveřmi?´ ´Admirále´, odpověděl Safford snažící se ze všech sil ovládnout, ´zahájení válečných akcí je věcí dní, ne-li hodin´. ´Vy si to můžete myslet,´odsekl Noyes, ´ale já jsem přesvědčen, že Japonci blafují.´ Safford věda, že argumentovat je zbytečné, zvolil novou taktiku. Dobře znal kontradmirálovy obavy z přebírání odpovědnosti, proto pravil: ´Ostrov Wake má všechny šifrovací a kódovací materiály, které v Tichomoří používáme a hodláme používat až do července roku 1942. Jestliže padnou Japoncům do rukou, bude to zlé pro mne a zlé i pro Vás. Proto chci tu depeši odeslat.´ ´To je ovšem něco jiného´zamumlal Noyes a začal text depeše upravovat.
Výsledkem však byla úplná změna jejího původního smyslu: kontradmirál vypustil jak důležité varování před nebezpečím náhlého vypuknutí války, tak i konkrétní zmínku o ostrovu Wake. Konečný text zněl: ´S přihlédnutím k mezinárodní situaci a exponované poloze tichomořských ostrovů můžete přikázat zničení tajných a důvěrných dokumentů na nich se nacházejících, a to hned nebo později, nastanou-li naléhavé okolnosti.´ Zvolená formulace dokonale vyjadřovala míru opatrnictví jednoho z předních činitelů vojenského námořnictva: k žádným energickým opatřením velitele loďstva nenabádal, ale kdyby později vznikly komplikace, tak jej přece varoval! Noyes navíc nedal depeši prioritní označení, což v praxi znamenalo, že ji Kimmel obdrží až v pondělí 8. prosince (1941)."


Bylo odpoledne dne 6. prosince 1941, když byl japonský velvyslanec v Tokiu Nómura
(zde viz foto

Obrázek

, kde je vlevo Kurusu a vpravo Nómura, foto je volně přístupné na několika webech.) z Tokia upozorněn, aby byl připraven, že obdrží důležitou depeši, která bude mít celkem 14 částí. Depeše bude obsahovat, odpověď na nótu, kterou Japoncům poslal dne 26. listopadu americký státní tajemník Hull (zde viz foto

Obrázek

amerického státního tajemníka Cordella Hulla, foto je volně přístupné na několika webech.). V nótě Hull vypisoval americké stanovisko na japonské návrhy předložené Nómurou a Kurusem deset dní předtím. Prvních třináct částí depeše přišlo ještě v podvečer 6. prosince, text byl v angličtině a byl vysílán v purpurovém kódu.
Pracovníci americké námořní rozvědky jej zachytili, dekódovali a již ve 20 hodin 30 minut byly kopie oněch 13ti částí předány do rukou fregatního kapitána Alwina Kramera, který je měl doručit osobám, které měli být dle rozdělovníku informovány. Již z textu těchto 13ti rozluštěných částí bylo patrné, že japonská strana se staví k nótě ministra Hulla zcela odmítavě..
Fregatní kapitán Kramer nejprve odjel za admirálem Starkem a kontradmirálem Turnerem. Ale ani jednoho nenašel doma; Stark byl v Národním divadle a Turner neznámo kde.

"Znepokojený Kramer telefonoval kontradmirálovi Wilkinsonovi, šéfovi Úřadu námořní rozvědky, v náznacích mu sdělil podstatu japonské depeše a žádal radu, co má za této situace dělat. Dostal pokyn, aby napřed informoval přímo prezidenta, potom ministra Knoxe a nakonec přijel za Wilkinsonem do bytu.
Krátce před půl devátou Kramer vlastním vozem, který řídila jeho žena, dorazil k Bílému domu. Tam měl službu spojovacího důstojníka námořní poručík Lester Robert Schulz. Převzal od Kramera třináctidílnou depeši uloženou v uzamčeném vaku a poté, co obdržel svolení, odešel do druhého patra, kde se nacházela prezidentská pracovna. Když vešel, Roosevelt seděl za stolem a rozmlouval se svým přítelem a důvěrníkem Harrym Hopkinsem. Poručík oznámil, že přináší materiál právě doručený z Úřadu námořní rozvědky, vyndal listiny z vaku a podal je prezidentovi."

Po válce, v roce 1946, tehdy již z poručíka byl fregatní kapitán L. R. Schulz, o předání 13ti dílu depeše prezidentem USA, před Kongresem vypověděl: "Prezident četl papíry asi deset minut. Potom je předal Hopkinsovi, který si je též přečetl a vrátil je prezidentovi. ten se k panu Hopkinsovi obrátil a řekl - nejsem si jist přesnými slovy, ale podstatou bylo - ´To znamená válku.´Pan Hopkins souhlasil a potom snad pět minut probírali situaci japonských ozbrojených sil...." A prý ani Hopkins (zde viz foto

Obrázek

Harryho Hopkinse, foto je volně přístupné na několika webech), ani prezident Roosevelt nezmínili, že by se měly "varovat americké tichomořské základny". Dále pak Schulz líčil do protokolu Kongresu situaci, které byl svědkem v prezidentově pracovně: "Když skončili debatu o tom, že válka může začít, kdykoliv se to bude Japoncům hodit, prezident řekl, že si myslí, že by se mělo zatelefonovat admirálu Starkovi. Žádal Starka k telefonu. Operátor jej informoval, že Stark může být zastižen v Národním divadle. Nato prezident prohlásil, že se s admirálem spojí později, že nechce způsobit poplach tím, že ho nechá vyvolat z divadla."
Nakonec byl položen také dotaz L. R. Schulzovi, a to zda se prezident nebo Hopkins zmínili ještě o někom, komu je třeba zatelefonovat?

"Z Bílého domu jel korvetní kapitán Kramer za ministrem Knoxem. Na Knoxe obsah depeše a podezření vzbuzující zmínka o její čtrnácté části, která má přijít samostatně, zapůsobily natolik, že okamžitě telefonoval ministru války Stimsonovi a ministru zahraničí Hullovi a dojednal s nimi mimořádnou schůzku na deset hodin dopoledne následujícího dne...
Od Knoxe Kramer pokračoval ke kontradmirálu Wilkinsovi. Zastihl u něj na večeři brigádního generála Shermana Milese, náčelníka zpravodajské služby pozemních vojsk. Oba se s depeší seznámili, ale zdaleka na ně neudělala takový dojem jako na prezidenta Roosevelta nebo ministra Knoxe. Wilkinson měl za to, že jde jen o ´diplomatický dokument vyjasňující japonskou pozici´. Miles souhlasil s tím, že depeše má malý vojenský význam, a není proto důvod budit náčelníka generálního štábu; nevěděl, že Marshalla by ani nebylo třeba budit, neboť ten večer se účastnil setkání veteránů 1. světové války.
V době, kdy korvetní kapitán Kramer objížděl činitele ministerstva vojenského námořnictva, se plukovník Rufus S. Bratton, šéf sekce zpravodajského oddělení ministerstva války pro Dálný východ, snažil doručit třináctidílnou japonskou depeši vedoucím pracovníkům ministerstev války a zahraničí. Když nezastihl doma generála Marshalla, předal její kopii uzamčenou v kurýrním vaku generálovu tajemníkovi, plukovníku Bedellu Smithovi. Dvě další kopie doručil do kanceláří brigádního generála Shermana Milese a náčelníka oddělení válečného plánování ministerstva války brigádního generála Leonarda T. Gerowa. Asi v půl jedenácté večer předal Bratton službu konajícímu úředníkovi ministerstva zahraničních věcí poslední kopii určenou pro ministra Hulla."

V USA ještě zůstaňme, dne 6. prosince, v době kdy přišlo 13 částí japonské nóty a čekalo se na čtrnáctou, která jak se ukázalo byla předána až po začátku útoku na Pearl Harbor. Což bude později i zdůrazněno...!
Byl večer 6. prosince 1941, když prezident USA Roosevelt zaslal císaři Japonska Hirohitovi osobní, velice emotivní dopis, kde jej přímo patetickými slovy vyzýval, aby se připojil k prezidentovu úsilí "upravit vztahy mezi oběma zeměmi a zabránit katastrově". Jenomže v zájmu japonských militaristů už vůbec nebylo, aby zmiňované poselství dostal japonský císař včas!
I proto Rooseveltovo poselství nastoupilo cestu, kdy nemělo šanci na normální průběh dodání do rukou císaři...!

"Poselství došlo do Tokia v poledne 7. prosince 1941 (tokijského času) a na příkaz (japonského) generálního štábu úředníci telegrafického oddělení ministerstva spojů o plných devět hodin zdrželi jeho předání americkému velvyslanci Grewovi. Velvyslanec je dostal až v 9 hodin večer.
Patnáct minut po půlnoci dne 8. prosince navštívil ministra zahraničí Tógóa a žádal o audienci u císaře., aby mohl odevzdat prezidentovo poselství. Tógó prohlásil, že depeši předá sám; učinil přesně v intencích generality vše, aby americkému velvyslanci zabránil setkat se s císařem v posledních hodinách, kdy ještě bylo možno zastavit úderný svaz letadlových lodí admirála Naguma blížící se k Pearl Harboru. Tógó navštívil císaře ve 3 hodiny ráno a v souladu s instrukcí generála Tódžóa, který již byl s obsahem poselství obeznámen, mu sdělil, že je již pozdě cokoli podnikat, protože do začátku útoku zbývá jen několik hodin."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 105.

PříspěvekNapsal: 4/2/2019, 05:35
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 106.

Večer, ve 21 hodin 6. prosince 1941, byl japonský Operační, v této době již úderný Operační svaz, vzdálen ještě 490 námořních mil od ostrova Oahu, na kterém je zátoka Pearl Harbor
(zde viz foto

Obrázek

ostrova Oahu, před útokem na Pearl Harbor. Je zde zakreslen i Radar Opana, který zachytil japonskou I. útočnou vlnu a další 4 radary /když další, celkově šestý byl na vojskové základně - radary jsou na Opana, dále na Kaaawa, Kawailoa, Fort Shafter, Koko Head a Schofield Barracks. Schofield Barracks, je ona vojsková základna./, o jejichž službě není nic známo v neděli 7. prosince 1941, zde viz pak mapu

Obrázek

I. útočné vlny s radarem Opana, radar pak první útočnou vlnu vedl dne 7. prosince ráno, od 7mi hodin, kdy byli Japonci 137 mil vzdáleni, až na vzdálenost, v 7 hodin a 39 minut - 22 mil, ale nezkušená obsluha PVO jako celek /14 dní instalované radary, ale obsluha radaru Opana signály zde viz více na Wikipedii o RL Opana: https://en.wikipedia.org/wiki/Opana_Radar_Site
hlásila na vyhodnocovací středisko/ i vyhodnocovač na velitelství americké PVO Oahu, si se signály neporadila, nikoho do stavu pohotovosti neuvedl ani důstojník mající službu. Foto mapy prvé, je volně přístupné na několika webech. Druhou mapu I. vlny pro Palbu nakreslil Roz.
Zde viz také více o amerických radarech od RAYTHEON:
viewtopic.php?t=8315&f=393
a zde: viewtopic.php?t=8321&f=393
). A právě ve 21,00 večer 6. prosince 1941, měly, z příkazu admirála Naguma, všichni námořníci i důstojníci lodí japonského úderného svazu nástup na palubách všech lodí. Všichni s netrpělivostí a s nebývalým napětím a soustředěním, vyslechli depeši velitele japonského Spojeného loďstva admirála Jamamota (zde viz foto

Obrázek

Isoroku Jamamota, foto je volně přístupné na několika webech.), která byla ukončena slovy, která stejně píší všechny historické zdroje - Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 128, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, cituji:

"Vzestup či pád impéria závisí na této bitvě. Od každého očekávám, že splní svoji povinnost beze zbytku."
Jednalo se o úplně stejná slova, která pronesl před 36 roky před bitvou u Cušimy, po bitvě v Japonsku legendární admirál Tógó.
"Nato následovaly na každé lodi projevy velících důstojníků, na něž posádky reagovaly výkřiky nadšení a nedočkavosti.
Vypjatá atmosféra vyvrcholila v okamžiku, kdy se na stožáru vlajkové lodi Akagi objevila vlajka, jež u Cušimy vlála na lodi Mikasa, Tógóově vlajkové lodi. Šlo o nápad admirála Jamamota, který dobře věděl, jak využít emocí a sentimentu japonského námořníka. Záměr se neminul účinkem. Slzy tekly po tvářích prostých námořníků i důstojníků a všichni byli v tu chvíli odhodláni kdykoli položit život za vlast a císaře.
Hned poté signál z Akagi přikázal změnit kurs jižním směrem a zvýšit rychlost na 26 uzlů. Mohutné stroje letadlových lodí, bitevních lodí a křižníků hnaly šedivé kolosy obklopené rychlými torpédoborci noční tmou k místu startu útočných formací letounů, 275 mil severně od Pearl Harboru, v pozici 26 stupňů severní šířky a 158 stupňů západní délky."


Japonské miniponorky.
Již několikrát jsem se zde zmínil o tom, že koridor okolo Pearl Harbor a ostrov Oahu, vějířovitě obklopovaly i japonské ponorky, kterých bylo 27.. Ale ne všechny dělali průzkum a strážení. Pět velkých ponorek totiž neslo pět miniponorek (o japonských miniponorkách viz na Palbě i článek od kolegy Scrat, zde:
viewtopic.php?f=130&t=6583
). Tyto velké ponorky pak, a to pět hodin plavby velkého japonského Úderného svazu od doby útoku, přibližně v 1. hodinu po půlnoci dne 7. prosince 1941, ze vzdálenosti 10 mil od ostrova Oahu, vypustilo své miniponorky. Příběh miniponorek je mnohým znám velmi podrobně ze samostatných popisů historiků. Mně se líbil onen zkrácený, který podává pan Miloš Hubáček v knize Pacifik v plamenech, na str. 128 až 134, i když podrobnější popisy a fakta jsou i v další historické faktografii, a i v Použité podklady. Něco tedy v citaci a něco i mými slovy. Cituji tedy nejprve z M. Hubáčka:

"Na ponorce I-24 se loučili po téměř třítýdenní společné plavbě s posádkou praporčík Kazuo Sakamaki, velitel ponorky, a poddůstojník Inagaki, druhý muž její obsluhy. Poté přikročili k poslední kontrole přístrojů svého plavidla. Sakamaki zbledl, když zjistil, že nefunguje gyrokompas, bez něhož byla nemožná navigace pod hladinou. Specialista z mateřské ponorky se okamžitě pustil do hledání závady, ale po několika hodinách usilovné práce musel oznámit, že závada je neodstranitelná a složitý přístroj není možno opravit. Nicméně Sakamaki i Inagaki neměli v úmyslu se vzdát. V 5 hodin 30 minut ráno sdělil Sakamaki veliteli mateřské ponorky, že jsou oba rozhodnuti splnit úkol za každou cenu. Krátce nato oba muži zaujali svá místa v těsných prostorách maličkého plavidla. Čtyři velké držáky uvolnily sevření a miniponorka poháněná elektrickými bateriemi odplula směrem k Oahu. V tuto chvíli měla již dvě hodiny zpoždění za ostatními čtyřmi, které vyrazily po třetí hodině ranní."

Podle pokynů, které posádky miniponorek dostali před vyplutím, měly se, po skončení svého poslání, miniponorky vytratit z pearlharborské zátoky a poté odplout na místo setkání s mateřskými plavidly, což bylo sedm mil západně od ostrova Lanai. Většina lidí na mateřských ponorkách však vůbec nevěřila, že by se miniponorky po útocích skutečně dostaly na místo setkaní. Všichni věděli, že po jejich případných útocích, se rozpoutá peklo, ze kterého nebude úniku. Ostatně mysleli si to i členové posádek miniponorek, ale nemluvili o tom nijak často...! Ale že tomu tak skutečně bylo, o tom svědčil fakt, že všichni členové týmu miniponorek, před vyplutím, napsali dopisy na rozloučenou nejbližším příbuzným a v zapečetěných obálkách nechali u svých velitelů pokyny, jak mají naložit s jejich majetkem. My již z lodních deníků a historiografie víme, že předpokládal správně... Mimo dvou všichni členové miniponorek zahynuli...

"Miniponorky směřovaly k mělkému a úzkému vjezdu do Pearl Harboru, chráněnému protiponorkovými sítěmi. Jedinou možnost jak proniknout do zátoky, skýtalo využití okamžiku, kdy bude vplouvat americká loď. V tom případě se ochranné sítě stahovaly a miniponorka mohla v těsném závěsu za nepřátelským plavidlem proplout.
Ve 3 hodiny 42 minut ráno 7. prosince měl hlídku na palubě minolovky Tichomořského loďstva Condor praporčík R. C. McCloy. Minolovka prováděla průzkum vod těsně před vjezdem do Pearl Harboru. Šlo o nezajímavou a únavnou práci; nikdo nevěřil, že by se před přístavem mohly objevit nepřátelské miny, ale rozkaz byl vydán a nezbývalo než jej plnit. Praporčík, který bez valného zájmu po řadu hodin sledoval monotónní pohyb vln, náhle zpozorněl. Ve vzdálenosti méně než dvou mil před bójí označující vjezd do přístavu a pouhých asi 50 metrů od Condora zahlédl periskop ponorky pomalu se pohybující k ústí zátoky. Zatímco praporčík nespouštěl zrak z podivného, miniaturního periskopu, ponorka zřejmě též zahlédla minolovku, neboť periskop se rychle stáhl, ponořené plavidlo změnilo směr a počalo se vzdalovat."

Asi si všichni, kdo již někdy, dlouhodoběji, něco pozorovali, vzpomenou na pocity, že už "to něco vidí". Je jasné, že v míru a klidu je všechno trochu jiné, než na vojně, kdy se pozoruje možný nepřítel, emoce bude určitě jiná, naléhavější dle založení toho kterého člověka. McCloy se prý vzpamatoval poměrně rychle a signální lampou pak podával hlášení na poblíž stojící a hlídkující torpédoborec Ward: "Zpozorována ponořená ponorka na západním kursu, rychlost devět uzlů." Na popisovaném místě, před protiponorkovými sítěmi, měly zakázáno se ponořené pohybovat americké ponorky a tak se muselo jednat o ponorku nepřátelskou. Dále cituji:

"Poručík Oscar Goepner, který na Wardu signál přijímal, okamžitě vyrozuměl velitele torpédoborce poručíka Williama W. Outerbridge. Ten dal vyhlásit poplach. Rozezněly se klaksony a rozespalí muži vybíhali zaujmout místa na bojových stanovištích. Po dvě hodiny se hlídky na Wardu a muži u akustických lokátorů snažili neznámou ponorku objevit. Protože po ní nebylo ani stopy, velitel pohotovost odvolal; měl za to, že se hlídka na Condoru mohla zmýlit.
Byly 4 hodiny 43. minut."

Další dění v prostorech zátoky v Pearl Harbor, v místech kde byly protiponorkové sítě, se začalo odvíjet těsně před pátou hodinou, když obsluha mohutných navijáků, které stahovaly protiponorkové sítě přehrazující vjezd do přístavu, musela uvolňovat úzký průjezd, neboť se do přístavu vracela minolovka Crossbill. Končila jí noční služba, kterou prováděla s již jmenovanou minolovkou Condor.
Vše se nejprve jevilo jako, že je vše v pořádku a minolovka Crossbill proplula a sítě měly být zase znovu spuštěny, aby přehradily vjezd. Tak tomu bylo vždy předtím, neboť v noci nesměl být úzký průjezd ani nějakou dobu, - ale už vůbec né na celou noc, - otevřen! Jenomže tentokrát se ještě vracel, a to za krátkou dobu i Condor, a tak, aby si "muži od navijáků ušetřili práci, nechali průjezd otevřen". Condor úzkým průjezdem proplul v 5 hodin 32 minut. A osádka od navijáků opět sítě nezatáhla, vždyť měl přece ještě proplout, a to kolem čtvrt na sedm, z přístavu vyjíždějící vlečný parník Keosanqua, který měl před zátokou Pearl Harbor převzít nákladní člun, který z Palmýry táhla zásobovací loď Antares....?!
Prostě náhle z toho byla díra jako vrata...! Přečtěme si co se dělo dál, cituji:

"V půl sedmé se Antares, táhnoucí na padesátimetrovém laně člun, přiblížil k vjezdu do přístavu. Torpédoborec Ward proplouval ve vzdálenosti asi jedné míle od Antaresu, když jeho hlídka zpozorovala ve vodě za člunem podivný předmět, který se pohyboval ve stejném směru jako Antares a člun. Námořník přiblížil k očím dalekohled, a aby se ubezpečil, že se nemýlí, přivolal poručíka Goepnera. Ten potvrdil, že tmavý předmět je věž malé ponorky. Stejně jako před dvěma hodinami sáhl po telefonu a oznámil zprávu o podivné ponorce veliteli Outerbridgeovi. Znovu poplachové klaksony vyburcovaly posádku torpédoborce k horečné činnosti. Outerbridge se nyní na vlastní oči přesvědčil, že několik metrů za vlečeným nákladním člunem pluje k přístavu neznámá ponorka. Vydal sérii rozkazů: zvýšit rychlost na maximum, změnit kurs přímo k ponorce a připravit palubní děla k palbě. Skoro pětadvacet let starý torpédoborec provedl prudký obrat vpravo a jeho rychlost se v pár minutách zvýšila na pětadvacet uzlů.

Posádka torpédoborce nebyla jediná, kdo zpozoroval neznámou ponorku. Průzkumný letoun vojenského námořnictva typu Catalina, který hlídkoval nad přístupy k zátoce, ji zahlédl též, a když jeho pilot praporčík William Tanner viděl blížící se torpédoborec, shodil poblíž neznámé ponorky několik dýmovnic, aby Wardu pomohl ji rychle nalézt. Pilot se domníval, že jde o americkou ponorku, která se dostala do nesnází, nemůže se vynořit a Ward jí spěchá na pomoc."
Velitel Wardu jednak nepotřeboval usnadňovat navigaci - ponorku měl nyní blízko na pravoboku, jednak byl zcela opačného názoru než pilot cataliny. Pozorně sledoval podivné plavidlo, které zatím nemělo o přibližujícím se torpédoborci potuchy, neustále pokračovalo ve stopě Antaresu a vlečného člunu. Zcela se lišilo od všech typů amerických ponorek, jaké Outerbridge do té doby viděl, a proto ze vzdálenosti padesáti metrů nařídil zahájit palbu. V 6 hodin 45 minut zazněl první výstřel oznamující počátek obrovitého válečného požáru, který zakrátko vzplál v Pacifiku. O tom ovšem v tuto chvíli nikdo z mužů na Wardu ještě neměl tušení. K dělu číslo 1 se přidalo dělo číslo 3.
Ponorka byla tak blízko, že nebylo možno použít optiky a dělostřelci zaměřovali hlavně děl pouhým odhadem. Třetí vystřel z děla č. 3 byl úspěšný, granát zasáhl ponorku těsně při základně věže. Poté přišly ke slovu hlubinné miny. Z hladiny vytryskly mohutné sloupy vody a okamžik nato posádka torpédoborce ztratila ponorku z očí, zřejmě se potopila. O několik vteřin později dopadly na stejné místo pumy shozené z cataliny. Pilot letounu, když viděl, že torpédoborec na ponorku zaútočil, si v tu chvíli připomněl rozkaz, který stejně jako pro posádky všech hlídkových plavidel platil i pro něj: ´Zaútočit a potopit každou ponorku, která se bude neoprávněně zdržovat v obranné zóně přístavu´."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 105.

PříspěvekNapsal: 4/2/2019, 05:43
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 107.

Z vyprávění důstojníků a námořníků, a i z písemných hlášení torpédoborce Ward vyplynulo pro historiografii, že měli špatný pocit a určitou nejistotu - "Co když jsme potopili vlastní plavidlo, které se zatím z neznámých důvodů ocitlo v obranné zóně?" Jen poručík Outerbridge, velitel Wardu, neměl nejmenší pochybnosti o tom, že osádka provedla naprosto správnou akci a potopila, zatím neznámého, nepřítele. Bylo 6 hodin 51 minut ráno 7. prosince 1941, když poručík Outerbridge odvysílal veliteli amerického 14. námořního okruhu (za obranu pearlharborské základny před útokem z moře odpovídal velitel 14. námořního vojenského okruhu Claude Bloch, podřízený veliteli Tichomořského loďstva admirálu Kimmelovi - poznámka pochází od Miloše Hubáčka, Pacifik v plamenech, str. 132) kódovanou zprávu: "Hlubinnými pumami napadena ponorka operující v obranné zóně." Po pár minutách rozmýšlení pak celou zprávu upřesnil, když odvysílal: "Zaútočili jsme palbou a hlubinnými pumami na ponorku operující v obranné zóně." Později poručík Outerbridge upřesnil, že druhou zprávu odesílal proto, aby mohl tu prvou zprávu doplnit o fakt, že torpédoborec použil i svých děl. Sám vždy i do hlášení dodával, že význam sdělení byl podstatný: "Znamenalo to, že posádka ponorku skutečně viděla." Totiž v minulosti se již mnohokrát stalo, že hlídková plavidla, když jim akustický lokátor ohlásil přítomnost velkého objektu pod hladinou, nebo hlídka měla dojem, že zahlédla periskop, svrhla hlubinné pumy "a obětí zpravidla byla velká ryba, nebo nějaký neškodný plovoucí předmět". Poručík Outerbridge své vysvětlení doplňoval, že chtěl "velitelství 14. okruhu sdělit, že tentokrát nešlo o omyl".

"Poručík samozřejmě nevěděl, jak prospěšnější by v tomto případě bylo nedodržovat tak úzkostlivě předpis a namísto v kódu odvysílat zprávu v otevřené řeči, nebo ji signalizovat kontrolní věži signální lampou. Dešifrování zprávy totiž na velitelství zabralo jistou dobu, zejména když poddůstojník, jenž přijímal, nikterak nespěchal; i on měl za to, že nemůže jít o nic důležitého, takových hlášení již v minulosti obdrželi celou řadu. Teprve když došla doplňující depeše, události dostaly spád.
Službu konající důstojník velitelství 14. okruhu korvetní kapitán Harold Kaminsky jí obdržel v 7 hodin 12 minut. Okamžitě informoval velitele okruhu admirála Blocha, který nařídil torpédoborci Monaghan, jenž měl tu noc pohotovost jako záloha pro nepředvídané případy, aby neprodleně vyplul Wardu na pomoc a dalšímu torpédoborci přikázal, aby se připravil k vyplutí. Poté Bloch podal zprávu fregatnímu kapitánovi V. R. Murphymu, operačnímu důstojníkovi velitelství Tichomořského loďstva, který po dalším zdržení způsobeném poruchou telefonní ústředny uvědomil o celé záležitosti admirála Kimmela (zde viz foto

Obrázek

admirála Husbanda A. Kimmela, foto je volně přístupné na několika webech.). Kimmel, jenž trávil noc ve své vile na pobřeží, odpověděl, že v nejkratší době přijede do úřadu. Na polovině cesty jej (Kimmela) zastihly výbuchy prvních pum Nagumových bombardérů."

Celé 4 hodiny, a to až do 8 hodin 40 minut zůstaly protiponorkové sítě vytaženy u vjezdu do přístavu. Jednalo se tehdy skutečně o lehkomyslnost a naprostou nezodpovědnost obsluhy. Později se také ukázalo, že do přístavu tak pronikla ne jedna miniponorka, ale zřejmě byly celkem dvě, které do zátoky vklouzly. Druhá miniponorka, jak bude za chvíli řečeno, také chyby obsluhy zdvíhání protiponorkových sítí využila a vklouzla do zátoky, kde pak byla zničena. Zničil jí torpédoborec Monaghan (zde viz foto

Obrázek

zničené japonské miniponorky, oběti amerického torpédoborce Monaghan, foto je volně přístupné na několika webech, a zde jej dodal kolega Scrat na Palbu, viz odkaz v minulém článku o japonských miniponorkách.). Další miniponorka, díky navigační chybě posádky, najela na skalky na východní straně vjezdu do zátoky a tam ji v 8 hodin 17 minut zahlédli z torpédoborce Helm. Zahájili palbu, ale miniponorce se podařilo vyprostit a uniknout. Protože některý výstřel z torpédoborců přece jenom nalezl cíl, malé plavidlo bylo poškozeno, po krátké době ztratilo orientaci a najelo na pláž na návětrné straně ostrova Oahu, bylo pak americkými strážnými opět zpozorováno. Při následném útoku torpédoborce se posádka miniponorky, když viděla, že nemá šanci, vzdala. Osud tří miniponorek není u některých historických zdrojů vyjasněn, když Miloš Hubáček dále napsal, cituji:

"Je velmi pravděpodobné, že byly zničeny ještě tentýž den, neboť čtyři z amerických válečných lodí, které po útoku na Pearl Harbor vypluly na moře - St. Louis, Blue, Ramsey a Breese - hlásily, že napadly nepřátelskou ponorku. Je pouze znám fakt, že ani jedna z pěti miniponorek se k čekajícím mateřským plavidlům nevrátila.
Ani ostatním dvaadvaceti velkým podmořským křižníkům vyslaným k podpoře pearlharborské operace štěstí nepřálo. Američané rozhořčeni na nejzazší míru zrádným napadením, vyvinuli obrovskou aktivitu a jejich torpédoborce a další hlídková plavidla potom bez ustání kroužily vodami obklopujícími Havajské ostrovy. Japonské ponorky vůbec nedostaly příležitost k zásahu, a naopak jen s největším úsilím unikaly před nepřátelskými loděmi a letouny. V malých skupinách se později vracely se všemi torpédy na základnu Kwajalein, kam dorazily v polovině měsíce ledna 1942 s výjimkou sedmi, jež dostaly příkaz namísto návratu odplout k západnímu pobřeží USA, kde již operovaly I-26 a I-10. V průběhu přesunu, byla jedna z nich zpozorována a potopena hlídkovým letounem letadlové lodě Enterprise. Nasazení ponorek, přestože svým počtem a výkonností představovaly nezanedbatelnou sílu, tedy Japoncům v souvislosti s útokem na Pearl Harbor úspěch nepřineslo."

Byla neděle 7. prosince 1941 a ve Washingtonu bylo časné ráno, když byla rozluštěna čtrnáctá, poslední část obsáhlé japonské depeše určené velvyslanci Nómurovi. Poslední, čtrnáctá část mimo jiné obsahovala i konstatování, že "je nemožné dosáhnout dohody dalším jednáním". V deset hodin dopoledne byla poslední část předložena prezidentu Rooseveltovi, což provedl kapitán John Beardall, jeho námořní pobočník. Dle výpovědi Beardalla Roosevelt ještě odpočíval v posteli, ze které prohlásil: "Vypadá to, že Japonci přeruší jednání". Později pak kapitán John Beardall prohlásil, že se mu prezident vůbec nezdál znepokojen.

"Ještě dřív, asi ve čtvrt na deset, se u admirála Starka ohlásil kontradmirál Wilkinson a přinesl mu celý text japonské depeše, třináct částí z předchozího dne a čtrnáctou, která právě došla. Stark obsáhlý materiál pozorně pročetl, a zatímco se oba důstojníci radili, jaká opatření by měla být učiněna, tak ve čtvrt na jedenáct byla do Starkovy doručena další rozluštěná japonská depeše. Instruovala velvyslance Nómuru, aby obsáhlý text čtrnáctidílné nóty předal ministru zahraničí Hullovi téhož dne, to jest 7. prosince 1941, přesně v jednu hodinu odpoledne washingtonského času. Znepokojený Wilkinson Starkovi navrhl: ´Proč nezatelefonujete Kimmelovi´? Bylo asi 10 hodin 45 minut a na Havaji v tu dobu byla ještě hluboká noc.
Stark skutečně zvedl sluchátko přístroje napojeného na speciální linku, ale po chvilce uvažování je zase položil Nezdálo se mu vhodné burcovat velitele loďstva v takovou hodinu a měl za to že´válečné´ varování z 27. listopadu bylo zcela dostačující k tomu, aby se Tichomořské loďstvo mělo na pozoru. Kromě toho útok na Pearl Harbor se zdál Starkovi absurdní - jak se vyjádřil. Namísto Kimmelovi zatelefonoval do Bílého domu. Nedostal však spojení, operátor mu řekl, že prezident je zaměstnán. Více než tři hodiny ještě zbývaly do chvíle, než na Pearl Harbor dopadla první japonská puma. Náčelník operačního oddělení námořnictva je bohužel nevyužil."


Pro náčelníka sekce zpravodajského oddělení amerického ministerstva války pro Dálný východ, plukovníka Ruffuse S. Brattona, který obdržel čtrnáctou část japonské nóty v půl deváté ráno a krátce nato dostal i pokyn Nómurovi, aby předal v jednu hodinu odpoledne nótu, bylo to co držel v ruce a přečetl si obě části - "totální šok".
Věděl, že v jednu hodinu washingtonského času začíná na Havaji rozbřesk. Uvědomil si, o chvíli začne ideální čas k zahájení útoku z moře, nebo ze vzduchu.

Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 135, 136, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, k tomu pak říkají, z M. H., cituji:

"Nanejvýš rozrušený plukovník (Ruffus S. Bratton) okamžitě telefonoval do bytu generála Marshalla, kde mu pobočník řekl, že si generál vyjel na koni. ´Naléhal jsem na pobočníka, aby generála neprodleně našel a požádal jej, aby mi zatelefonoval co nejdříve, že mám důležitou zprávu, kterou mu chci doručit,´ vypověděl později plukovník Bratton. Protože Marshall nebyl momentálně k dosažení, Bratton přesvědčen, že Japonci zakrátko zaútočí, spěchal do kanceláře svého bezprostředního nadřízeného, brigádního generála Shermana Milese. Byla však neděle a generál byl u své rodiny. Bratton mu proto zatelefonoval domů a vzrušeným hlasem oznamoval, že má v rukou nesmírně závažný materiál. Plukovníkův neklid na generála zapůsobil natolik, že se hned vypravil do budovy ministerstva války. Když tam přijel, okamžitě s Brattonem odešli do pracovny náčelníka oddělení válečného plánování generála Gerowa. Miles naléhal, aby byly neprodleně varovány americké posádky na Filipínách, Havaji, na západním pobřeží Spojených států a v Panamě. Ale dokud se neobjevil Marshall (zde viz foto

Obrázek

náčelníka generálních štábů USA generála George Marshalla, foto je volně přístupné na několika webech), nebylo možno tak závažný krok učinit."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60