Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 102.

PříspěvekNapsal: 28/1/2019, 05:23
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 102.
Mapa té skutečné trasy,

Obrázek

trasy, japonského útočného svazu Pacifikem, k útoku 7., japonského času 8. prosince 1941, trasy od 26.11. do 23. 12. roku 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Ještě chvilku budeme hovořit o těchto třech základních bodech, když některá fakta, známá ze světové historiografie jsme si již řekli v předchozím článku:

1. Jak bylo možné, u vyspělého amerického systému průzkumů všeho druhu (leteckého, radiového, špionážního, diplomatického a dalších), že by nikdo nic nevěděl o japonském Operačním svazu, který byl na cestě směr Pearl Harbor?
2. Skutečně nikdo nezachytil žádné informace?
3. Nebo zprávy někdo detekoval a zachytil a lajdácky se k nim zachoval?

Nyní tedy pokračujeme dál, nejprve citací od Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 114, (kniha vyšla 1990):

"30. listopadu 1941 japonský ministr zahraničí přikázal velvyslanci v Berlíně generálu Hirošimu Ošimovi (zde viz foto

Obrázek

generála Ošimi, velvyslance Japonska v nacistickém Německu v roce 1942, foto je volně přístupné na několika webech.), aby neprodleně informoval nacistické předáky o tom, že Angličané a Američané připravují přesun značných vojenských sil do Východní Asie, čemuž Japonsko hodlá za každou cenu zabránit. Instrukce nařizovala, aby Ošima pod pečetí nejpřísnějšího tajemství Němcům sdělil, že mezi anglosaskými mocnostmi a Japonskem může vypuknout válka, a to dřív, než se kdo naděje. Depeše Ošimovi byla vysílána v purpurovém kódu. Američané ji zachytili a Washington byl s jejím obsahem obeznámen. Ani admirál Kimmel, ani generál Short však varováni nebyli."

A nyní se opět vraťme zpět k pronikání informací od zdola nahoru, do nejvyšších pater americké administrativy a pak až k presidentu Rooseveltovi. Bylo pondělí 1. prosince 1941, když k Havajským ostrovům připlouval ze západního pobřeží USA luxusní osobní parník s vlajkou Spojených států, který nesl název "Lurline". Na palubě parníku však nebyli turisté, ale byli tam stovky dělníků, kteří byli určeni k pracím na obranných zařízeních Havaje. Parník Lurline měl velmi fundovanou posádku v radiotelegrafické kabině, kde celou dobu sloužil Leslie E. Grogan (47 let), který byl jedním z nezkušenějších radistů rejdařství Matson Line, kterému parník Lurline patřil. Při plavbě náhle zachytil radista slabé signály, které nemohl na první poslech hned identifikovat. Slabé signály přicházely ze severozápadu, tedy z těch oblastí oceánu, ve kterých v tuto roční dobu docházelo k velmi častým bouřím, mlhám a silnému vlnobití. Většina obchodních lodí v tuto zimní dobu vůbec těmito místy neproplouvala, a nebo to musel být už velice závažný důvod, proč tudy, bouřlivým oceánem, proplouvala. Radiotelegrafistu Grogana ony podivné a slabé signály velice zaujaly a proto se snažil vyladit svůj radiopřijímač na co nejlepší příjem. Jeho zkušené ucho velice rychle zaregistrovalo, že se jedná o nějaký druh japonského kódu. Když mu služba skončila, zůstal ještě u radiopřijímače a celou věc poslechu oněch slabých signálů, identifikovaných, jako japonské kódy probíral s hlavním lodním radistou Rudym Asplundem a oba se pokoušeli zachycené vysílání zaznamenat. Do deníku lodi Lurline poté zapsal Grogan, že jde o japonské nízkofrekvenční vysílání, které přicházelo ze západu a severozápadu, "což vzhledem k pozici parníku Lurline znamenalo, že vysílají lodi nacházející se severozápadně od Honolulu".
Hlavní lodní radista Rudy Asplund pak o podivném poslechu japonských kódů informoval kapitána lodi Berndtsona a Leslie E. Grogan pak zaznamenal v radiotelegrafickém deníku čas, kdy onu noc sledování japonského vysílání ukončili: "3 hodiny 30 minut ráno greenwichského času dne 1. prosince 1941".
Další noc, v pondělí, radiotelegrafisté z lodi Lurline, zachytili japonské signály znovu, stejně jako v úterý v noci, kdy byly signály dokonce ještě silnější - to se totiž Nagumův Úderný svaz letadlových lodí již přibližoval k Havaji.
Zde pak Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, na str. 115, (kniha vyšla 1990), pokračuje, cituji:

"V devět hodin ráno 3. 12. (1941) Lurline zakotvil v honolulském přístavu. Grogan a Asplund spěchali do úřadovny zpravodajské služby 14. námořní oblasti, kde o svém zjištění informovali korvetního kapitána George Warrena Pease. Pease je vyslechl s tím, že uvědomí své nadřízené. Historiku Johnu Tolandovi, když po třiceti letech pátral v archivech, se nepodařilo najít žádný záznam o tom, že by Pease informaci předal ať zpravodajskému důstojníkovi 14. námořní oblasti kapitánu Irvingu Mayfieldovi, nebo do Washingtonu. Pease sám se už k ničemu nemohl vyjádřit, neboť zahynul při leteckém neštěstí v roce 1945. V archivu rejdařství Matson Line však byl objeven podrobný záznam radisty Grogana.
10. prosince ve 3 hodiny 37 minut ráno se (parník) Lurline vrátil do San Franciska. Zakrátko přišel na palubu korvetní kapitán Preston Allen z Úřadu námořní rozvědky a dožadoval se vydání radiotelegrafického deníku. Hlavní radista Asplund mu vysvětlil, že kapitán Berndtson jej již předal jinému důstojníkovi vojenského námořnictva."

Těch, byla-li to pochybení, bylo víc, než jen zachycená informace o radiokomunikaci japonského svazu, který se blížil k Havajským ostrovům Zde řekněme lidské souznění událostí a úplně ne všechno lze vyhodnotit správně.... Další pochybnosti vzbuzuje i případ, který se udál ve spojitosti s úřadovnou zpravodajské služby 12. námořní oblasti v San Francisku, když na str. 115, 116 a 117, knihy - Pacifik v plamenech, pan Miloš Hubáček napsal z amerických historických pramenů, cituji:

"V San Francisku, v sedmém patře budovy na Market Street, byly umístěny úřadovny zpravodajské služby 12. námořní oblasti. Náčelník radiorozvědky oblasti, poručík Ellsworth A. Hosner, obdržel nedávno z washingtonské centrály pokyn pokusit se zjistit, kde se nacházejí japonské letadlové lodě, o kterých Američané již delší dobu nic nevěděli. Na tomto úkolu s ním spolupracoval dvacetiletý námořník první třídy, nadaný expert v oboru elektroniky, jehož jméno je v (historických) pramenech označováno šifrou ´Z´, ´Z´ měl za povinnost shromažďovat a vyhodnocovat údaje předávané námořní radiorozvědce čtyřmi velkými radiotelegrafickými společnostmi a obchodními loďmi proplouvajícími Pacifikem.

Ve stejnou dobu, kdy si radista na parníku Lurline lámal hlavu nad podivnými japonskými signály, obdržel ´Z´ hlášení jedné společnosti sdělující, že její stanice zachytila z prostoru západně od Havaje cizí signály vysílané na neobvyklé frekvenci. Nato se poručík Hosner telefonicky dotázal ostatních radiotelegrafických společností a rejdařství, zda obdobné signály nezaznamenaly i jejich stanice. Několik z nich potvrdilo, že ano. Na základě těchto informací provedl námořník ´Z´ výpočty, kterými lokalizoval vysílající stanice do oblasti západně od Havajských ostrovů. Poručíku Hosnerovi doslova řekl, že nelze vyloučit, že jde o uskupení dosud marně hledaných japonských letadlových lodí. Hosner okamžitě uvědomil kapitána Richarda T. McColougha, náčelníka zpravodajské služby 12. námořní oblasti.
Protože všichni věděli, že McColough je dávným přítele prezidenta Roosevelta, se kterým se může kdykoliv spojit, Hosner nepochyboval, že o tak závažném zjištění byl uvědomen nejen washingtonský Úřad námořní rozvědky, ale i prezident."


Člověk se pak však jen diví co vše je možné i při takto existující skvělé konstelaci, když přece nic nebránilo tomu, aby několik stejných nebo podobných informací dávalo dohromady možnost se ještě nějak připravit. A to v tom případě, že už se pohroma bezprostředně přiblížila, Poslechněme si vše tedy dál, cituji:

"3. prosince (1941) došly další informace o zachycených radiových signálech. To už poručík Hosner a námořník ´Z´ byli pevně přesvědčeni, že vysílají japonské lodi nacházející se severozápadně od Havajských ostrovů. 6. prosince Hosner a ´Z´ na základě posledních získaných zpráv již byli s to podat McColoughovi hlášení o tom, že japonské lodi jsou asi čtyři sta mil severozápadně od Oahu (ostrova, na kterém je přístav Pearl Harbor - má poznámka). Neměli žádné pochybnosti a dospěli k jedinému možnému závěru: příštího rána bude Pearl Harbor s největší pravděpodobností napaden. Jejich přesvědčení sdílel i McColough. Všichni tři muži ale současně věřili, že včas informovaná základna připraví útočníkovi náležité přivítání."

Je s podivem, že by japonské lodi z Úderného svazu admirála Naguma, které pluly směrem k Havaji používaly radiokomunikaci, kterou měly přece naprosto zakázanou.
Co se za tím skrývalo?
Hledalo se vysvětlení a historické dokumenty pak ukazují, že k nějakému porušení základního bodu, plánu útoku, který zněl: "1. Útok musí být pro nepřítele naprostým překvapením." , dojít muselo, a také došlo.
Na str. 116 a 117, knihy - Pacifik v plamenech, pan Miloš Hubáček napsal z amerických historických pramenů, cituji:

"Ve všech případech bylo vysílání zachyceno kolem 2. prosince, tedy v období, kdy se Úderný svaz dostal do oblasti mimořádně nepříznivého a bouřlivého počasí, které dokonce po dva dny znemožňovalo plánované tankování. Je velmi pravděpodobné, i když se to po válce v rozhovorech s příslušníky posádek Úderného svazu nepodařilo prokázat (není divu, že ten, kdo příkaz porušil, vše zapřel, když už bylo známo, že tím nepříteli prozradil nejpřísněji tajenou pozici loďstva- poznámka je od M. H. str. 117), že se velitelé některých menších lodí nacházejících se vzhledem k nedostatku paliva v kritické situaci uchýlili ke komunikaci užívané pro spojení mezi plavidly jednoho uskupení. Tehdy se věřilo, že je zachytitelná do vzdálenosti nejvýše padesát mil, až pozdější zkušenosti ukázaly, že za mimořádných povětrnostních podmínek je ji možno zaznamenat i na vzdálenosti mnoha set mil. Tyto podmínky zřejmě kolem 2. prosince nastaly. Existuje i další, byť nepřímý důkaz toho, že u lodí Úderného svazu došlo k použití radiostanic. V japonských archivech je záznam, že I-23 jedna ze tří ponorek, které svaz doprovázely, ohlásila 30. listopadu poruchu na strojích, která podstatně snížila její rychlost. Ponorka zůstala pozadu a ztratila možnost udržovat s hlavními silami svazu spojení světelnými nebo vlajkovými signály. Závadu se podařilo odstranit a další archívní záznam uvádí, že 6. prosince (tokijského času) se k Údernému svazu opět připojila. Nabízí se tedy otázka, jak by mohla I-23, která nebyla vybavena radarem, za mlhy a na rozbouřeném moři svaz po šesti dnech najít, kdyby nepoužila vysílačky nebo nebyla vysílačkou informována, kde se svaz nachází."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 102.

PříspěvekNapsal: 28/1/2019, 05:28
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 103.

Ale japonské signály nebyly zachyceny jen na té americké straně Pacifiku, ale i na opačné, tedy tam kde působila nizozemská armáda (západní straně). Konkrétně to byly odposlouchávací stanice v Bandungu na ostrově Jáva, které zaznamenaly počátkem prosince 1941 japonskou depeši vysílanou v konzulárním kódu z Tokia japonskému vyslanci v thajském městě Bangkoku.
V řečené době i Holanďané rozluštili japonský kód, což znamenalo, že i oni četli, že ústředí v Tokiu informuje své velvyslanectví o útocích, která jsou namířena proti Havaji, Filipínám, Malajsku a Thajsku. V rozluštěné informaci bylo jasně stanoveno, že všechny japonské útoky budou zahájeny současně, v době, kdy japonský rozhlas odvysílá signál zakódovaný jako zdánlivě nevinná "meteorologická zpráva." (zde viz mapu

Obrázek

vějířovitých útoků spuštěných současně s útokem na Pearl Harbor. Mapa je volně přístupná na několika webech.) Holandští zpravodajci pokládali získanou informaci za natolik závažnou, že generál Hein Ter Poorten, což byl velitel nizozemských vojsk ve Východní Indii, jí sám osobně předal tamnímu americkému vojenskému pozorovateli, kterým zde byl brigádní generál Eliot Thorp. Opět vzniklo, a to na konci řetězce předávání informace, další "šlendriánství" v podobě špatného pronikání cenné informace a jejího vyhodnocování". Miloš Hubáček, v knize Pacifik v plamenech, na str. 118, 119 (kniha vyšla 1990), o všem dál píše z historických pramenů (vše potvrzuje několik dalších historických pramenů uvedených v Použité podklady), cituji:

"Když si Thorpe depeši přečetl, okamžitě odjel do Batávie, kde s jejím obsahem seznámil amerického generálního konzula dr. Waltera Foota a jeho prostřednictvím hodlal informovat Washingthon. Konzul Foote byl však značně nedůvěřivý, nepřikládal celé věci důležitost, a dokonce Thorpovi doporučoval, aby na vše zapomněl. Naštěstí byl přítomen námořní přidělenec fregatní kapitán Paul Sidney Slawson, který byl jiného názoru a měl za to, že Washington by měl být zpraven co nejrychleji. Protože generál Thorpe nechal svoje kódovací tabulky v Bandungu, Slawson zprávu zakódoval v námořním kódu. Skončil až po půlnoci, ale to už byl hlavní batávijský poštovní úřad uzavřen. Oba důstojníci se tak dlouho domáhali vstupu, až jim pracovník noční služby otevřel zadní vchod.
Vysvětlili mu, že potřebují odeslat mimořádně naléhavý telegram podmořským kabelem - bezdrátovému telegrafu nevěřili, měli obavu z japonského odposlouchávání. Protože depeše odesílaná washingtonskému ministerstvu války byla v námořním kódu, muselo ji dekódovat spojovací středisko námořnictva a pak vrátit armádě. Oba důstojníci dlouho čekali, než jim bylo potvrzeno její přijetí, ale nakonec opouštěli batávijský poštovní úřad s pocitem, že udělali vše co bylo v jejich silách, aby se důležitá informace dostala do správných rukou a jak armáda, tak námořnictvo bylo varováno před možným napadením Pearl Harboru."

Tedy až potud šlo, až na generálního konzula, vše dobře a důstojníci ukázali co se naučili. Podívejme se však dál, co z toho vlastně vzešlo, a jak se zpráva asi nakonec nevyhodnotila dobře... cituji:

"Deset let po válce, při schůzce generálů Thorpa a Ter Pootena, se Ter Pooten svého amerického přítele otázal, jestli skutečně informaci, kterou mu v Bandungu začátkem prosince 1941 předal, odeslal do Washingtonu. Thorpe jej ujistil, že ano. Nato mu Holanďan sdělil, že měl tenkrát pochybnost o schopnosti generálního konzula Foota pochopit její význam, proto ji sám, včetně zmínky o připravovaném útoku na Pearl Harbor, poslal nizozemskému vojenskému přidělenci ve Washingtonu plukovníku Weijermanovi. Weijerman ho později informoval, že depeši pět dnů před napadením Pearl Harboru osobně předal náčelníku generálního štábu pozemních vojsk generálu Marshallovi, který však po jejím přečtení reagoval tím, že se Weijermana zeptal, zda bere takové informace vážně!
Již zmiňovaný John Toland se i v případě Thorpovy depeše marně snažil ve washingtonských archívech najít záznam, že byla ve Washingtonu přijata a jak s ní bylo naloženo.
Neobjevil nic."

Stejně jako Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek , tak i Miloš Hubáček, v knize Pacifik v plamenech, na str. 119 a 120 (kniha vyšla 1990), z historických pramenů (vše potvrzuje několik dalších historických pramenů uvedených v Použité podklady), píší o faktu, že existuje "závažný důkaz toho", že vedení USA muselo vědět o pohybu japonského Úderného svazu, který tehdy směřoval k Havajským ostrovům.. Onen závažný důkaz začíná úplně jiným problémem tehdejší doby - 40 mm protiletadlovými kanóny švédské firmy Bofors. Zároveň se zde dozvídáme o dalších osudech tehdejších důstojníků Holandska a některých zbraňových systémů, po obsazení jejich země nacisty... Já jej zde uvedu místy citací od Miloše Hubáčka ze str. 119 a něco z str. 120 a místy i svými slovy. Nejprve tedy počátek příběhu z historických podkladů, jak je našel historik Miloš Hubáček, cituji:

"Po obsazení Nizozemí Němci se podařilo řadě nizozemských válečných lodí uniknout do přístavů spřátelených mocností. Na jedné z nich byl náčelník výzbrojního oddělení amerického vojenského námořnictva kapitán W. P. H. Blandy svědkem mimořádného výkonu nových 40 mm protiletadlových kanónů vyvinutých nizozemským vojenským námořnictvem spolu se švédskou firmou Bofors, které byly daleko kvalitnější než protiletadlové zbraně nainstalované v té době na amerických plavidlech. Blandy je chtěl pro americké námořnictvo za každou cenu získat, ale vyvstala prakticky nepřekonatelná překážka: bylo jasné, že neutrální Švédsko nebude o něčem takovém vůbec ochotno jednat z obavy před německou reakcí. Za této situace se Blandy obrátil se žádostí o pomoc na nizozemského námořního přidělence ve Washingtonu kapitána Johana E. M Rannefta. Ten aniž žádal souhlas nizozemskou exilovou vládu v Londýně - i tam hrozilo nebezpečí odmítnutí vzhledem k rozhodující účasti Švédska na konstrukci zbraně - opatřil potřebné plány v Batávii a Blandymu je předal. Zakrátko podle nich baltimorská zbrojovka začala kanóny vyrábět a brzy se objevily na amerických lodích. Po této akci měl kapitán Ranneft u vděčných Američanů neomezenou důvěru a vždy otevřené dveře."

A právě po této akci se přibližujeme k našemu problému, našemu "závažnému důkazu" , že hlavní vedení USA muselo vědět o "pohybu japonského Úderného svazu", který v prosinci roku 1941 směřoval k Havajským ostrovům, aby následně zaútočil na ostrov Oahu a na něm pak na Pearl Harbor a jeho vojenská letiště. Poslechněme si tedy uvedené historické zdroje, prostřednictvím pera Miloše Hubáčka, str. 119, 120., když jsme se seznámili co pro americké zbrojařství, kanónem Bofors ráže 40 mm, zařídil kapitán Ranneft, cituji:

"2. prosince 1941 navštívil (kapitán Ranneft) Úřad námořní rozvědky (USA), kde s kontradmirálem Wilkinsonem a několika dalšími zpravodajskými důstojníky hovořil o komplikující se situaci v Tichomoří. Během rozhovoru jeden z Američanů ukázal na velké nástěnné mapě pozici na půl cesty mezi japonskými ostrovy a Havají a pravil: ´Tady se nachází japonský Úderný svaz. Pluje na východ.´ Překvapený Ranneft (
https://de.wikipedia.org/wiki/Johan_Ranneft
) se na nic víc neptal,
ale po návratu na velvyslanectví informoval vyslance Alexandera Loudona, odeslal depeši nizozemskému námořnímu velitelství v Londýně a do svého služebního deníku si zapsal: ´Porada na ministerstvu vojenského námořnictva, v Úřadu námořní rozvědky. Ukázali mi na mapě pozici dvou japonských letadlových lodí. Plují z Japonska ve východním kursu.´
V sobotu 6. prosince Ranneft znovu zašel do úřadu námořní rozvědky, kde zastihl pohromadě kontradmirála Wilkinsona, náčelníka sekce pro Dálný východ fregatního kapitána McColluna a náčelníka překladatelské sekce korvetního kapitána Kramera. Opět se hovořilo o zvýšené aktivitě japonských ozbrojených sil, zejména o japonských konvojích mířících k šiji Kra na Malajském poloostrově. Ranneft si vzpomněl na japonské letadlové lodi plující na východ a otázal se ´Kdepak jsou ti hoši?´
Někdo z přítomných Američanů ukázal na mapě na místo asi 400 mil severně od Havajských ostrovů. O možnosti útoku na Pearl Harbor však nepadlo ani slovo. Jako v prvním případě i tentokrát Ranneft informoval vyslance i vládu v Londýně a do deníku si napsal: ´Já sám na to (napadení Pearl Harboru - pozn. M. H.) nemyslel, protože jsem věřil, že v Honolulu mají všichni stoprocentní pohotovost, stejně jako všichni zde, v Úřadu námořní rozvědky´."


Jako holandský námořní přidělenec pak zůstával kapitán Ranneft, v době války a i po válce ve Washingtonu. Již v roce 1946 byl Ranneft povýšen na kontradmirála, kdy ho zároveň Američané vyznamenali jedním s ze svých nejvyšších řádů

"V roce 1946 se v rozhovoru se svým přítelem, americkým admirálem Samuelem Robinsonem, zmínil o tom, že je vždy překvapen, když slyší, jak Američany útok na Pearl Harbor zaskočil.
Vyprávěl Robinsonovi, jak mu 6. prosince 1941 důstojníci Úřadu námořní rozvědky ukázali na mapě místo 400 mil od Havaje s tím, že právě tam se nalézá japonský úderný svaz. Robinson tím byl tak vyveden z míry, že Ranneftovi navrhl, aby požádal o vysvětlení tehdejšího náčelníka operačního oddělení admirála Starka.
Ještě tentýž den však Rannefta zavolal telefonem a řekl mu, že je zbytečné, aby se na Starka obracel, že on to už udělal sám a Stark odmítá o té záležitosti vůbec hovořit."

Sobota 6. prosince 1941, byla pro admirála Naguma (zde viz foto

Obrázek

admirála Chuichi Naguma, foto je volně přístupné na několika webech) tím nejtěžším dnem v jeho životě, jak píší všichni detailně popisující historici ony hodiny a minuty..., ale nejen pro něho, ale i pro náčelníka štábu a i jednotlivé velitele lodí japonského Operačního svazu.
Od rána toho dne, se letové paluby všech šesti letadlových lodí Operačního svazu zaplňovaly letouny, které byly vyzvednuté z podpalubních hangárů a stroje se téměř dotýkaly křídly jeden druhého. Stovky japonských mechaniků začaly provádět konečné prověrky všech přístrojů a palubních zbraní....

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 102.

PříspěvekNapsal: 28/1/2019, 05:36
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 104.

Na letadlové lodi Akagi, která byla velitelskou lodí admirála Naguma nevládla mezi velitelstvím Operačního svazu zrovna optimistická nálada, neboť poslední informace od zpravodajských služeb říkala, že v Pearl Harboru nejsou žádné americké letadlové lodě. Americké letadlové lodě měly být tou nejcennější kořistí, kterou měli Japonci, svým odvážným útokem, získat. Poslechněme si co o náladě na letadlové lodi Akagi, což byla velitelská loď japonského Operačního svazu admirála Naguma, říká Miloš Hubáček, v knize Pacifik v plamenech, na str. 121,122, z historických pramenů, cituji:

"V pátek 5. prosince (1941) se vrátily dvě bitevní lodi, ale po (LL) Enterprise nebylo ani slechu. Navíc tentýž den odplul i Lexington (také LL). Admirál Kusaka (víme již, že admirál Kusaka byl náčelník štábu japonského Operačního svazu - má poznámka), který byl dokonale seznámen, se systémem výcviku a zásadami, podle nichž se běžně řídila veškerá činnost (amerického) Tichomořského loďstva, neskrýval svůj pesimismus. Podle jeho zkušeností, pokud letadlové lodi nepřipluly do pátku, během víkendu již nedorazí. Neodpovídalo by to zaběhané praxi Američanů, kteří málokdy narušili sobotní, a zejména nedělní odpočinek základny tím, že by na tu dobu časovali připlouvání velkých lodí se všemi složitými operacemi, jež takovou událost vždy doprovázely. Kusaka věděl, že i kdyby se Lexington a Enterprise (viz úvodní mapu v Č 102 - trasy pohybu japonského Útočného svazu, kde je i poloha LL Enterprise, ale i ostrova Midway - má poznámka) mohly v té době vrátit, nestane se tak a připlují nejdříve v pondělí. To už ovšem bude pozdě. Náčelník štábu měl naprostou pravdu, v době kdy pronášel tyto úvahy, Enterprise proplouvala zhruba 150 mil západně od ostrova Oahu. Viceadmirál Halsey dal pokyn, aby část palubních letounů odlétla na letiště na Fordově ostrově v pearlharborské zátoce, ale loď sama se na základnu zatím nevracela. Ve stejnou dobu Lexington, doprovázený třemi těžkými křižníky a pěti torpédoborci, křižoval poblíž Midwaye. Úderný svaz se nyní nacházel asi 640 mil severně od Oahu.
Protože již nebylo třeba brát ohled na pomalé tankery, vydal Nagumo příkaz ke zvýšení rychlosti na čtyřiadvacet uzlů.
O tři hodiny později zachytil fregatní kapitán Kóči na Hei z Tokia vysílanou zprávu o situaci v Pearl Harboru
( již několikrát zde bylo napsáno, že lodě Operačního svazu nesměly vysílat, jen přijímat zpravodajské a provozní zprávy ze štábů v Tokia. Ale to nesměly vysílat - zde bylo relativizováno - radisté z lodí občas volali, na příkaz kapitána, když jejich loď byla v nouzi, ponorka I-23 - má poznámka). Praporčík Jošikawa /špion, vlastním jménem Tadaši Morimura, kterého zde popsal RAYTHEON viz zde:
viewtopic.php?t=8321&f=393
, dodával všechny možné zprávy přímo z Pearl Harboru, kde byl pod diplomatickým krytím. Na několika místech zde byly řečeny údaje, které posílal do japonského ústředí a to je dodávalo - jednocestně - do Operačního svazu.../ Ivan Brož v knize Pearl Harbor jeho význam a některé zprávy popisuje na str: 111. až 129- má poznámka) tam (v Pearl Harboru - má poznámka) plnil svoji povinnost do poslední chvíle.
Depeše popisovala stav z téhož dne (6. prosince 1941 - má poznámka), těsně po poledni:

´Plavidla zakotvená v přístavu: 8 bitevních lodí, 3 lehké křižníky, 3 mateřské lodi pro hydroplány, 17 torpédoborců. Do přístavu vplouvají 4 lehké křižníky a 3 torpédoborce. Všechny letadlové lodi a těžké křižníky přístav opustily. Žádný náznak znepokojení v nepřátelském loďstvu. Na Oahu klid.´"


Japonský Operační svaz doprovázelo i 27 velkých ponorek /útok mělo přímo provést, do zátoky v Pearl Harbor, i 5 trpasličích ponorek, což si o chvíli také popíšeme - má poznámka/, které formou vějíře měly provádět bližší i vzdálenější uzávěru prostoru okolo Havajských ostrovů a velice podrobně a precizně je popsalo několik historických spisovatelů, které uvádím i v Použité podklady, ale nejvěrnější popis se mě ze všech podkladů zdál od Edwina P. Hoyta, Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, str. 220 až 229 a pak především - Miloš Hubáček, v knize Pacifik v plamenech, na str.,122, 123, 124, z historických pramenů, další třeba jen několika větami.
Japonské ponorky, které tvořily onen vějíř okolo Havajských ostrovů, měly přísný zákaz do 7. prosince ráno - do útoku letadel z letadlových lodí na Pearl Harbor, vyvíjet činnost. Od I-72 přišla zpráva na velitelství Operačního svazu. Ponorka I-27 se totiž nejprve přiblížila až těsně k ostrovu Oahu a po vysunutí periskopu začala zjišťovat situaci v kotvišti Lahaina. Bylo to kotviště, které americké Tichomořské loďstvo používalo převážně jako výcvikový prostor pro letadlové lodě, které tam také většinou kotvily. Tehdy, v sobotu 6. prosince 1941, odpoledne, byla kotviště prázdná..!
Tím Japoncům definitivně zhasla naděje, že zítřejší ranní letecký útok, z letadlových lodí překvapí americké letadlové lodě v přístavu...! Japonská ponorka I-72 pak odplula a podala zprávu.
Admirál Nagumo musel řešit dilema - provézt útok nebo ne? Situace nebyla vůbec jednoduchá a ani řešení nebylo jednoduché.
Jak hovoří historické prameny, Nagumo měl pravomoc celou akci zrušit. Ale další následnou větou historické prameny říkají - "Ve skutečnosti ale žádnou možnost volby neměl"
a já z od M. H. cituji:

"I když letadlové lodi představovaly cíl číslo 1, věděl (Nagumo), že jejich nepřítomnost by nestačila ke zdůvodnění zrušení operace, jejíž příprava si vyžádala obrovského úsilí, na kterou bylo obětováno nesmírné množství pohonných hmot a jejíž provedení pokládal velitel Spojeného loďstva za rozhodující pro další vývoj válečných událostí v Tichomoří. Přítomnost bitevních lodí byla potvrzena a stále ještě zůstávala - i když nepatrná - možnost, že alespoň jedna z letadlových lodí se vrátí v poslední chvíli, časně ráno příštího dne.

Při podvečerní poradě s velícími důstojníky nemohl admirál Nagumo dát najevo nejistotu a váhání. V operační kajutě, kde porada probíhala, vládla napjatá atmosféra způsobovaná představou, že již za pár hodin dojde k jedné z nejvýznačnějších událostí v historii japonského válečného námořnictva. Nervozitu ještě zvýšil zpravodajský důstojník svazu korvetní kapitán Ono, když vyslovil pochybnost, zda pět z amerických bitevních lodí, které se již na základně zdržují po celých osm dnů, jí neopustí z důvodů cvičné plavby. Admirál Kusaka znovu opakoval, že podle potvrzených zkušeností během víkendu Američané žádné přesuny provádět nebudou. Nepřítomnosti letadlových lodí nejvíce litoval expert na letecká torpéda fregatní kapitán Genda. Pravil, že kdyby se letadlové lodi vrátily a byly zničeny, rád by oželel všech osm bitevních lodí. Určitě nebyl sám, kdo měl tento názor."

Porada v kajutě LL Akagi (zde viz foto

Obrázek

, LL Akagi v roce 1939, velitelské lodi admirála Naguma, foto je volně přístupné na několika webech.) pokračovala a slovo dostal fregatní kapitán Šibuja, který měl na starosti veškerou koordinaci činnosti již zmiňovaných 27 ponorek, rozložených vějířovitě okolo Havajských ostrovů. Šibuja informoval přítomné o všech opatřeních, která byla u ponorek provedena a i o nejnovějších zjištěních, cituji:

"Řekl, že z 27 ponorek typu I s velkým akčním rádiem hlídkuje šest lodí v oblasti Aleut, Samoy a Fidži, ostatní byly rozmístěny v blízkosti Havajských ostrovů. Dne 6. prosince měly zaujmout postavení v sektorech tvořených částmi kružnic, kdy středem kruhů je ústí Pearl Harbor, pouze vzdálenost od tohoto bodu je rozdílná: nejmenší 8 a půl míle, největší sto mil. Kolem půlnoci z 6. na 7. prosince pět ponorek uvolní miniponorky s dvoučlennou posádkou, které vyrazí splnit svůj úkol, to jest během noci proniknou do Pearl Harboru a ráno napadnou zakotvená plavidla současně s útočícími letadly nebo bezprostředně nato (příběh miniponorek, zde bude také osvětlen - má poznámka).
Šibuja dále sdělil, že všechny ponorky mají striktní příkaz nezahajovat žádnou vlastní akci, dokud nedojde k náletu letounů z Nagumových lodí!"

Když se později dávala zjištěná fakta dohromady, museli Američané konstatovat, že onen japonský rozkaz pro všechny ponorky: "nezahajovat žádnou vlastní akci, dokud nedojde k náletu letounů...." na Pearl Harbor, ale i z důvodů utajení - zachránil americkou letadlovou loď Lexington.


Ano je to tak, totiž LL Lexington (zde viz více o USS Lexington /CV-2/ v říjnu 1941
https://cs.wikipedia.org/wiki/USS_Lexington

https://cs.wikipedia.org/wiki/USS_Lexington_(CV-2)

zde pak viz foto:

Obrázek

USS /CV-2/ Lexington v říjnu 1941), jako součást amerického 12. operačního svazu, kterého byla hlavní jednotkou/, tehdy proplouvala, 12. operační svaz proplouval, v blízkosti ostrova Midway, kde jí zpozorovala japonská ponorka I -74.
Japonská I-74 pak pozorovala nic netušící 12. operační svaz admirála J. H. Newtona po celou noc z 6. na 7. prosince 1941, dle lodního deníku se několikrát ocitla v pozici, kdy mohla USS Lexington torpedovat a to s velikou, téměř 100%, nadějí na úspěch. Jenomže velitel I-74 si byl příliš vědom striktního rozkazu pro utajení akce dokud nebude napaden Pearl Harbor a proto "se držel zpátky".
Když se přiblížilo rozednění, čili doba, kdy se na japonských letadlových lodích připravovaly ke startu bombardéry, ponorka I-74 ztratila celý americký 12. operační svaz z dohledu. Jak říkají japonské historické prameny - kapitán I-74 promarnil svoji životní příležitost a prý prožíval velké zklamání, které si mnozí dovedli představit.

"Po dosažení operačních prostorů měly všechny ponorky příkaz plout v noci na hladině a během dne v periskopové hloubce hlídkovat v určených sektorech. Jejich instrukce obsahovala tři body:

1/ Sledovat pohyb amerických plavidel v oblasti Pearl Harboru.
2/ Po zahájení leteckého útoku napadnout každé americké plavidlo, jež se objeví v jejich dosahu, a vzít na palubu sestřelené japonské letce.
3/ Zachránit posádky miniponorek."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60