Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 95

PříspěvekNapsal: 7/1/2019, 05:20
od RAYTHEON
díl č. 2

Radary - USA

A nyní se podíváme, jaké radary měly na starost protivzdušnou obranu na Pearl Harbor v kritických chvílích roku 1941.

Obrázek

obr. 5 US radary na Pearl Harbor
zdroj: A Radio Konstrukční elektronika 1-2008

Jednalo se o předválečné radary SCR-270B případně SCR-271D/E pracující na kmitočtu 100 MHz. Na Pearl Harbor byly rozmístěny na výběžku Opana, dále na Kaaawa, Kawailoa, Fort Shafter, Koko Head a Schofield Barracks. Všechny radary byly ve zkušebním provozu, což zřejmě přispělo k nedůvěře k informacím, které poskytovaly a která v konečném důsledku vedla ke tragédii.
Na levé části obr. 5 je vidět radar SCR-270B, který je v mobilním provedení a byl umístěn na výběžku Opana na ostrově Oahu. Uprostřed je jeho operátorské stanoviště, na kterém dne 7.12.1941 v 7:02 LT pánové George E. Elliot a Joseph L. Lockard zachytili první vlnu japonských letadel, vedených kapitánem Fučidou, ve vzdálenosti asi 200 km. Informaci sice předepsaným způsobem předali, nicméně její příjemce, por. Kermit Tyler, jí vyhodnotil slovy "nevěnujte tomu pozornost, nestarejte se". Oba operátoři rozkaz splnili, starat se přestali, radar vypnuli a odkráčeli na snídani. Po britských zkušenostech s významem radarových informací pro protivzdušnou obranu se zdá být takový postup neuvěřitelný, ale stalo se.
V pravé části obr. 5 je stacionární verze téhož radaru označená jako SCR-271D s výškou antény 30 metrů.
Tyto radary používaly dvě vodou chlazené triody od firmy Westinghouse typu WL-530/VT-120 o výkonu v pulsu 75 kW a s anodovým napětím 15 kV.


Obrázek

obr. 6 koncová elektronka radaru SCR-271
zdroj: http://lampes-et-tubes.info/tt/tt166.php?l=e


Na dalším obrázku je detail vyhodnocovacího pracoviště - přijímače označeného jako BC-403-C s popisem základních ovládacích prvků. Nepopsaný, volant připomínající prvek v dolní části, je ovládání azimutu antény, nad ním je vidět stupnice pro jeho odečítání, malý knoflík vpravo od něj umožňuje jeho jemné nastavení.


Obrázek

obr. 7 detail vyhodnocovací části radaru SCR-271
zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/SCR-270

Vývoj radarů v USA pokračoval strmým tempem. Po lekci v Pearl Harbor amíci dobře pochopili, jaký má význam pro další válčení a na palubách lodí i letadel se brzy objevily špičkové přístroje, které spolehlivě dodávaly kvalitní informace. To, jak byly využity, je věc druhá a není předmětem tohoto článku.
Svojí roli při vývoji spojeneckých radarů sehrála i výměna vědecko-technických poznatků mezi USA a UK, která napomohla urychlenému zavádění výsledků výzkumu do praxe a omezila vynalézání již vynalezeného na obou stranách Atlantiku.


Radary - Japonsko

O japonských radarech toho není mnoho známo. Zde vycházím pouze z článku Ing. Jiřího Polívky, Csc. který vyšel na pokračování v časopise A Radio Praktická elektronika č. 9 a 10 z roku 1998.
Ještě před přepadením Pearl Harbor byl v japonském odborném tisku uveřejněn článek, ve kterém byl popsán experiment se zachycením slunečního rádiového šumu na kmitočtu 150 MHz pomocí blíže nespecifikovaného vojenského zařízení. V té době to byl unikátní vědecký výsledek a měl upoutat pozornost vojenských odborníků především v USA, protože to znamenalo, že Japonci zvládají výrobu přijímačů s nízkým šumovým číslem, potřebným pro radary. Článek však nikdo v USA ani UK nezaregistroval a experiment vešel ve známost až po skončení války.
Na začátku války Japonci zřejmě považovali radar za obranný prostředek, se kterým není třeba ztrácet čas, protože oni pouze útočí a vítězí a jinak bojovat nikdy nebudou. Vývoj války sice přinesl jistý posun v jejich uvažování, nicméně japonská radarová technika ani poté zřejmě nepředstavovala konkurenci tomu, co měly ve výzbroji USA, Austrálie a Velká Británie.
Protiletadlové radary začali Japonci vyvíjet až ke konci války, v době, kdy se japonské ostrovy již staly cílem pravidelných náletů US bombardérů s děsivými následky. Výše zmíněný Ing. Jiří Polívka, Csc. vedl korespondenci s Dr. E. Asarim, který od roku 1940 studoval na japonské Imperiální válečné akademii. Zde se učil o japonském radaru, který pracoval v pásmu 70 MHz a bombardér B-29 byl údajně schopný detekovat na vzdálenost 300 km. Na následujícím obrázku je kopie části poznámek Dr. Asariho k tomuto radaru.


Obrázek

obr. 8 kopie poznámek Dr. Asariho
zdroj: A Radio Praktická elektronika č. 9/1998


Z anglického překladu poznámek Dr. Asariho vyplývá, že zmíněný radar používal papírová měřítka, která se lepila na obrazovku přijímače a pomocí kterých se odečítala vzdálenost cíle. To spolu s celkovou koncepcí radaru příliš nevypovídá o nějakém progresivnějším technickém řešení. Do jaké míry přispěl k obraně japonských ostrovů známo není.
Dalším radarem, o kterém se Dr. Asari zmiňuje, je letecký, který pracoval v pásmu 600 MHz. Antény byly umístěné na přídi letadla před kabinou pilota, dosah byl údajně kolem 4 km. Nasazen byl v roce 1945 především pro boj s bombardéry B-29, které pustošily hustě osídlené japonské ostrovy, na kterých byla navíc většina staveb ze dřeva, takže o konečnou zkázu se postaral oheň. Ani zde nemám k dispozici údaje o jeho úspěšnosti. Stejně tak není známo, do jaké míry se při vývoji tohoto radaru využily německé zkušenosti.
Japonsko zřejmě mělo na začátku války slušně našlápnuto k výrobě kvalitních radarů. Svědčí o tom jak výše zmíněné úspěšné pokusy s příjmem slunečního rádiového šumu tak i teoretické práce na anténách japonských vědeckých pracovníků Uda a Yagi, ze kterých nakonec více vytěžili spojenci než Japonsko. To, že japonská armáda nedokázala tento potenciál využít, má asi více příčin. Domnívám se, že mezi ty hlavní lze zařadit agresivní smýšlení japonského velení, ve kterém obranné prostředky nemají místo a celkově omezené prostředky Japonska, limitující vývoj dosud neznámých zařízení.


Japonská špionáž

V dalším textu se budu věnovat tématu, které s radarovou technikou příliš nesouvisí. Cílem je ukázat, že ani ta nejdokonalejší technika nepomůže, když se zanedbávají základní bezpečnostní pravidla a ignorují varovné signály.
V roce 1941 žilo na Havaji asi 160 000 japonských občanů, jejichž zájmy a potřeby zde hájil konzulát. Koncem března 1941 na něj nastoupil v diplomatické funkci vicekonzula pan Tadaši Morimura. Pouze konzul věděl, že je to jméno krycí a že tento pán je důstojníkem japonské námořní zpravodajské služby pravým jménem Tadeo Jošikawa.


Obrázek

obr. 9 japonský zpravodajský důstojník Tadeo Jošikawa, s krycím jménem Tadaši Morimura

Pan vicekonzul byl absolventem japonské námořní akademie, kde patřil k nejlepším absolventům. Službu na moři ale rychle opustil a začal se věnovat námořnímu zpravodajství. Absolvoval zpravodajský výcvik a od roku 1937 se začal věnovat podrobnému studiu amerického námořnictva, převážně z otevřených zdrojů. Brzy se stal uznávaným odborníkem s hlubokým vhledem do struktury a organizace US námořnictva a námořního letectva. Po nástupu na konzulát v Honolulu se poměrně rychle zorientoval v novém prostředí a zahájil sběr informací, zásadních pro plánování útoku na Pearl Harbor. V tomto mu velmi pomáhala až neuvěřitelná lehkomyslnost amerických úřadů. V době, kdy se už tušil konflikt s Japonskem, měl pan vicekonzul volný přístup v podstatě kamkoliv, mohl se svobodně potloukat kolem kotviště i těch největších válečných lodí, mohl si pronajmout malý člun a změřit hloubku moře v přístavu, což umožnilo upravit japonská torpéda tak, aby správně fungovala v menší hloubce, než pro jakou byla konstruována. Pravidelně docházel do restaurace umístěné v 2. patře kterou vlastnila Japonka a odkud byl přístav včetně blízké letecké základny Hickam Field vidět jako na dlani. Aby toho nebylo málo, tak byl v této restauraci pro potřeby návštěvníků instalovaný silný dalekohled, umožňující obdivovat krásy havajské přírody. Pan vicekonzul ho používal často a rád, protože pomocí něj byly patrné i ty nejmenší detaily toho, co se děje jak v přístavu tak i na letišti. Pan vicekonzul takto získával informace o pohybech plavidel, které byl z velké části pravidelné a tedy i předvídatelné. Všiml si, že cenné lodi jsou kotveny tak, aby jejich bok, odlehlý od pevniny, byl chráněn další, méně cennou lodí. To umožnilo Japoncům optimalizovat leteckou výzbroj pro útok a lépe určit poměr nesených torpéd a pum. Své poznatky pan vicekonzul předával do Tokia většinou radiostanicí, umístěnou na konzulátu. Bylo jich tolik, že to muselo znamenat citelný nárůst rádiového provozu oproti předchozímu stavu. Pokud ho někdo z americké strany vůbec zaregistroval, tak si ho nedal do souvislosti s nástupem nového pana vicekonzula. Přehlédnuty byly i indicie, pocházející z rozšifrované japonské komunikace. Důslednost, s jakou zde byla ignorována všechna bezpečnostní pravidla, byla zřejmě dána hřejivým pocitem "na nás si netroufnou".
Katastrofu, která na Pearl Harbor postihla USA, způsobila řada prokazatelných lidských selhání. V takové situaci jsou i ty nejlepší zbraně a technika málo platné, včetně radarů, o kterých byl tento článek.

použitá literatura
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- Ivan Brož, Pearl Harbor
- Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 95

PříspěvekNapsal: 7/1/2019, 08:53
od Krojc
I Japonci měli radary vlastní konstrukce a výroby
V knize Dr. ing. Borise Prikrila, známého chorvatského námořního historika „Pakao Pacifika - Pomorske bitke na Pacifiku“, vyd. Znanje Zagreb 1966, se uvádí, že lodě tzv. Tokio expresu, jinak také zásobovací konvoje torpédoborců na ostrovy Guadalcanal, do zálivu Kula, do prostoru ostrova Vella-Lavella u Kolombangary i jinam, byly pro nedostatek japonských lodních radarů v operačním nasazení vybaveny pasivními detektory radarového vysílání, které byly schopny určit směr a sílu signálu vysílajícího radaru nepřítele a tak se před ním chránit (str. 247 a násl.). Většina ostatních pramenů (opomeneme-li ony níže uvedené v seznamu použité literatury) se o japonských radarových zařízeních a příbuzných přístrojích tohoto segmentu elektronického průzkumu buď nezmiňuje vůbec nebo si často vystačí s obecně šířeným názorem, že Japonsko takřka žádné radary v období druhé světové války nemělo. Toto mylné tvrzení se často objevuje v populárně historických publikacích a velmi frekventované bylo hlavně v osmdesátých a sedmdesátých létech minulého století. Pravda je však poněkud jiná.

Před vypuknutím druhé světové války či nedlouho po něm měly více či méně použitelné a provozuschopné radarové přístroje Francie, Holandsko, Itálie, Japonsko, Maďarsko, Německo, SSSR, Spojené státy americké, Kanada, Švýcarsko a Velká Británie, potažmo i Jihoafrická unie a Austrálie.
Japonský výzkum
Japonský výzkum v oblasti detekčních přístrojů elektromagnetických vln obecně a u radarů zvláště měl oproti Velké Británii, USA i Německu zpoždění. V průběhu války však Japonci disponovali celkem rozsáhlým arsenálem radarů. Vyvinuli jak svými silami, tak za pomoci německých spojenců okolo 40 různých typů přístrojů pro použití na lodích, na zemi, na pobřeží a v letadlech. Celkem dokázali vyrobit (včetně výstražných detektorů ozáření radarem) prokazatelně více než 7550 přístrojů, z nichž téměř polovina byla operačně použita, další velká část odzkoušena a připravena k použití a přibližně 760 - 800 nebylo již vůbec operačně nasazeno ani nezačala jejich velkosériová výroba, když zůstaly v různém stádiu rozpracovanosti v továrnách anebo uvízly v hroutící se síti armádního nebo námořního logistického systému.

Ve valné většině založili Japonci svůj výzkum z poloviny třicátých let na přístroji Arthura L. Samuela z Bell Laboratory. Přístroj sám nikdy příliš dobře nepracoval a jako jeho hlavní část měla sloužit vysokofrekvenční trioda, která byla následně v USA nazvána podle svého tvaru „doorknob“. Důsledkem tohoto zaměření byla celá generace japonských radarů různého určení, která používala metrový vlnový rozsah.

Prameny:
A. J. Watts, B. G. Gordon: Imperial Japanese Navy, Annapolis, MD, 2003, 2nd edition.
Senshi Sosho: Rikugun Gunsenbi (Příprava pozemní armády na válku), sborník statí, Kure 1994, s dřívějším laskavým přispěním pana B. Tesárka
Martin Favorite: Technical reference on WW II radar, Annapolis 1996
Alfred Price: Nástroje temnot - Historie elektronické války 1939 - 1945, Mladá fronta 2005
Evans, David C., Peattie, Mark R.: Kaigun
Nakagawa, Yasuzo: Japanese Radar and Related Weapons of World War II
Dr. ing. Prikril, Boris: Pakao Pacifika, Znanije, Zagreb 1966

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 95

PříspěvekNapsal: 10/1/2019, 17:21
od jarl
Doplním ještě něco k té japonské špionáži. Japonci měli jako Asiaté nevýhodu, že ani ten nejlépe vyškolený agent se nemohl vydávat za bělocha, takže to v Pearl Harboru řešili s německou výpomocí. V roce 1935 přicestoval na Havajské ostrovy bohatý antropolog Bernhard Kühn, který tu koupil dům a usadil se tu i s manželkou Friedl, nevlastní dcerou Ruth a malým synem. Ve skutečnosti se jednalo o agenta SS, který i s manželkou a Ruth pracoval pro japonskou tajnou službu, které prostřednictvím japonského konzulátu v Honolulu předávali všemožné zpravodajské informace. Kühn cestoval po Oahu a často pořádal domácí večírky, na které zval místní honoraci a americké důstojníky, ale většinu informací získávala pohledná Ruth, která randila s místními důstojníky a později si otevřela luxusní salon krásy, kam chodili jejich manželky, které odposlouchávala Friedl Kühnová a každou zajímavost odnášela na japonský konzulát. Nakonec Ruth Kühnovou kontaktoval i korvetní kapitán Suzuki, se kterým se za tučnou odměnu domluvila, že budou Japoncům hlásit vyplouvání amerických válečných lodí. Kühnovi si za tímto účelem pronajali bungalov na pláži a pomocí domluvených signálů předávali informace přímo na japonskou ponorku držící se za hranicí amerických výsostných vod. Rodina měla připravený i únikový plán, ale ten po útoku na Pearl Harbor díky materiálům z obsazeného japonského konzulátu překazila místní FBI. Kühnovi byli zatčení, a třebaže Bernharda odsoudili k trestu smrti, nakonec jej zachránila ochota ke spolupráci a celá rodina byla po válce propuštěna na svobodu.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 95

PříspěvekNapsal: 11/1/2019, 12:11
od vodouch
RAYTHEON píše:Obrázek
obr. 6 koncová elektronka radaru SCR-271

Nádherný kousek. Trioda, anoda byla chlazená destilovanou vodou (vstup a výstup jsou ty trubky nahoře; jinak byly dole - elektronka pracovala "hlavou dolů"). Postranní kolíky jsou přívody žhavení. Anodová ztráta 8 kW. Frekvenční rozsah měla zřejmě do 120 MHz, radar vysílal na 106 MHz. Německé radary pracovaly i na vyšších frekvencích, ale Němci používali majákové (koaxiální) lampy.
Jinak opravdu nádherný kousek.