Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č 90.

PříspěvekNapsal: 3/12/2018, 17:24
od jarl
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č 90

aneb

Francouzsko-thajská válka

Obrázek


Francouzští kolonisté začali do jihovýchodní Asie ve větší míře pronikat v průběhu 19. století, přičemž na jeho sklonku byli pevně usazení v Indočíně a silné pozice si vydobyli i v dalších zemích. Tehdy vrcholila éra koloniální expanze, takže Evropané nabyli přesvědčení, že je údělem bílého muže přinášet dobrodiní západní civilizace národům na všech kontinentech. Jejich pozornosti neuniklo ani Thajsko (do r. 1939 Siam), které s evropskými vládci uzavřelo první dohodu o spolupráci už v r. 1826, a další, tentokráte bezesporu nerovnoprávné smlouvy, stvrdili zástupci krále Rámy IV. v polovině 19. věku, přičemž ponížení země doznalo vrcholu během dlouhé vlády jeho nástupce Rámy V.

Ten sice zahájil ekonomické reformy a položil základ moderní armády i námořnictva, ale zároveň čelil nevybíravému vměšování Paříže do thajských vnitřních záležitostí. Do kouta zahnaný panovník vsadil na vojenské řešení, načež v r. 1893 do země vtrhla francouzská vojska a do Bangkoku připluly válečné lodě s trikolorami na stěžních. Královská vojska utrpěla drtivou porážku a pokořený panovník Zemi galského kohouta odstoupil nejenom sporná území na levém břehu Mekongu, ale i několik provincií na území dnešní Kambodže a vyplatil kompenzaci ve výši 3 miliony franků. Pomyslný kalich hořkosti Thajci dopili až do dna o několik let později, kdy byla královská moc omezena na centrální část v povodí řeky Menam, kdežto provincie přiléhající k Indočíně a Malajskému poloostrovu se dostaly do sféry vlivu Francie a Velké Británie.

Obrázek
Thajská armáda na území Laosu r. 1893

Tehdy se země de facto stala polokolonií závislou na Paříži a Londýnu, a kdyby v r. 1914 nevypukla první světová válka, dost možná by si největší koloniální mocnosti rozparcelovaly celé Thajsko. Za této situace se Ráma VI. vsadil na spolupráci s Dohodou, takže v r. 1917 vyhlásil válku Centrálním mocnostem a dokonce vyslal na západní frontu vojenský kontingent. Tím vzrostla prestiž země na mezinárodní scéně, a jelikož Velká válka vedla k oslabení Velké Británie a Francie, upevnila dynastie Čakri svoji autoritu i nad oblastmi ležícími donedávna v britské a francouzské zájmové sféře.

Thajsko pilně posilovalo vlastní ozbrojené síly budované podle západního vzoru a povzbuzený národ si hýčkal sen o odvetě za utrpěná příkoří. Tyto tendence zesílily po politickém převratu v r. 1932, kdy se země změnila v konstituční monarchii, přičemž se k moci koncem třicátých let dostal generál Plaek Phibunsongkhram. Tento nacionalisticky orientovaný důstojník patřil mezi vyznavače panthajské ideje ztělesněné voláním po návratu všech odtržených národů do lůna thajské matky. Snaha otočit kolem dějin a posunout hraniční kameny na úkor bílého muže logicky vedla k utužení vojenské i hospodářská spolupráce s Japonskem završené smlouvou o přátelství, ale protože si Bangkok prozatím nemohl dovolit vojenskou konfrontaci s Paříží, musel Phibunsongkhram a jeho četní příznivci čekat na vhodnou příležitost.

Obrázek
Generál Plaek Phibunsongkhram

Pravda, Země galského kohouta udržovala ve Francouzské Indočíně poměrně slabé síly, které však mohly v případě potřeby doplnit jednotky z Evropy nebo z ostatních kolonií, pročež by si za normálních okolností s Thajci snadno poradily, takže Bangkok ještě 12. června 1940 podepsal s Paříží a Londýnem smlouvu o neútočení. Status qou však vzápětí radikálně změnily Hitlerovy divize valící se na Paříž, načež poražení Francouzi odstoupili většinu území Německu, zatímco zbytek metropole společně s koloniemi spravovala Spojenci neuznaná vláda maršála Pétaina se sídlem ve Vichy.

Okleštěnému státu zůstal věrný i guvernér Francouzské Indočíny admirál Jean Decoux, ale centrální vláda byla zaneprázdněná hájením pozic ve Středomoří a západní Africe, takže pro obranu asijských držav nemohla učinit téměř nic, tím spíše, že Američané odmítli dodat už zaplacené zbraně určené pro Francouzskou Indočínu. Jako první využili slabosti Vichy Japonci, kteří si v září 1940 vynutili povolení užívat některé vojenské základny v severní Indočíně, což utvrdilo Phibunsongkhrama v přesvědčení, že nadešel čas odčinit historické křivdy.

Obrázek
Admirál Decoux

Proto Thajci odmítli ratifikovat nedávnou úmluvu o neútočení a začali s Vichy vyjednávat o nové smlouvě, přičemž koncem listopadu vznesli ultimativní požadavek na vrácení Laosu a oblastí na pravém břehu Mekongu, a třebaže se Francouzi ocitli v nezáviděníhodné situaci, ustoupit národu, jenž před nedávnem považovali za součást své zájmové sféry, pokládali za urážku národní hrdosti. Thajskem se vzápětí prohnala vlna protifrancouzských demonstrací, přičemž Phibunsongkhram vyhlásil mobilizaci a do USA i Nipponu putovaly objednávky na nákup vojenského materiálu. Francouzi se však zastrašit nedali, takže koloniální jednotky nejprve potlačili povstání v Kambodži a jejich vojenská letadla (stejně jako thajská) provokativně přelétala hraniční řeku Mekong.

Množily se i ozbrojené střety. Jako první se do sebe 28. listopadu pustili letci, přičemž napadený francouzský Potez 25 bombardoval Nakhon Phanom. Vzdušné útoky na obou stranách fronty neustaly ani v následujících týdnech, kdy se např. Thajcům podařilo poškodit zásobovací parník určený pro Francouzskou Indočínu, avšak útok na hlídkovou loď BERYL skončil sestřelem jejich bombardéru. Tou dobou už zaujaly pozice u kambodžského pobřeží thajské ponorky a hranice překročily armádní jednotky podporované letectvem, takže na přelomu let 1940 a 41 nevyhlášená válka vypukla naplno.

Obrázek
Portrét hlavy vichistické Francie na sídle koloniální správy v Saigonu

Poměr sil hovořil jasně ve prospěch útočníků, třebaže jejich odpůrci těžili z lepšího výcviku a zejména příslušníci Cizinecké legie se právem považovali za elitu armády. Konkrétně po mobilizaci čítala thajská armáda asi 60 000 mužů, které kromě početného dělostřelectva podporovaly desítky lehkých tanků Vickers Mark E a tančíků Carden-Loyd Mk. VI britské provenience, zatímco letectvo provozovalo 270 licenčně vyrobených či v zahraničí zakoupených bojových a školních letounů řady typů (Curtiss Hawk III, Vought O2U Corsair, Martin 139 W, Fairchild 241,...).

Velkou pozornost věnovali posilování válečného loďstva, jehož rozvoj akceleroval zejména poté, co v r. 1935 schválili na místní poměry rozsáhlý námořní program, takže v r. 1940 Thajsko disponovalo moderní a poměrně silnou flotou zahrnující 2 pobřežní obrněnce, 2 pancéřové dělové čluny, 1 torpédoborec, 12 torpédovek, 4 ponorky, 3 šalupy, 2 minonosky a řadu dalších pomocných a transportních plavidel, přičemž Francouzi mohli mluvit o štěstí, že do služby nevstoupily lehké křižníky TAKSIN a NARESUAN založené nedávno v Itálii. Organizačně se loďstvo dělilo na tři uskupení, ale odvrácenou stranu navenek třpytivé mince představovala zdatnost posádek. Třebaže mnozí důstojníci absolvovali námořní akademie v Japonsku či Itálii, ukázalo se že po taktické stránce za svými protějšky zaostávají, a ani odborná průprava mužstva včetně dělostřelců neodpovídala evropským standardům.

Obrázek
Thajští kadeti na japonské bitevní lodi Mikasa

Naproti tomu zájmy Země galského kohouta hájilo přibližně 50 000 mužů. Bohužel, guvernér Decoux si nemohl dovolit vrhnout všechny síly na jižní frontu, jelikož na čínské hranici stáli nepřátelsky naladění Japonci, takže nejsilnější uskupení zvané Tonkinská divize dislokovali na území Vietnamu, zatímco Laos a Kambodžu drželi slabší formace. Rodilí Francouzi navíc tvořili pouhou čtvrtinu všech zdejších sil a zbytek se rekrutoval z příslušníků místních národností, jejichž ochota hájit zájmy kolonizátorů vůči „bratrskému“ Thajsku nebyla valná, a komplikace způsobila i lednová rošáda ve velení pozemních sil, když generála Martina nahradil generál Mordant.

Ani množství těžkých zbraní neodpovídalo vážnosti situace, protože Francouzi disponovali pouze stovkou většinou zastaralých kanónů o maximální ráži 120 mm, jejichž nasazení navíc limitoval nedostatek munice, tudíž měli v průměru na každou hlaveň pouze 80 projektilů. Slabé byly i vzdušné síly, které sice čítaly zhruba sto letounů, z nichž se ovšem mnohé hodily pouze k průzkumu a za plnohodnotné můžeme považovat pouze několik bombardérů Farman F 221 a Potez 540, společně s hrstkou stíhaček Morane-Saulnier MS 406, zatímco třicítka stařičkých Potez 25 patřila spíše do leteckého muzea, než do první linie. Ještě horší byla situace obrněných jednotek, které měly nanejvýš 30 pancířů typu Renault FT-17, jež sice v časech Velké války definovaly moderní tank, ale nyní mohly posloužit leda k potírání domorodých povstalců a na moderní bojiště se pro nízkou rychlost nehodily.

Obrázek
Tank Renault FT-17

Nečekaným francouzským trumfem se ukázalo válečné námořnictvo. Velitelem sil určených k hájení této ztracené varty se stal kontradmirál Jules Terraux, jenž 9. prosince 1940 přikázal sestavit uskupení zvané Groupe Occasionnel No 7, do jehož čela jmenoval námořního kapitána Régise Bérengera. Tato improvizovaná formace zahrnovala toliko lehký křižník LAMOTTE-PICQUET a avísa AMIRAL CHARNER, DUMONT D´URVILLE, MARNE a TAHURE, ale důstojníci a námořníci se mohli považovat za profesionály znalé svého řemesla a 2/3 stavu tvořili etničtí Francouzi.

Ti se před nedávnem museli vyrovnat s pokořující porážkou své vlasti, a velitelé jednotlivých lodí řešili dilema, zda zůstanou věrní vládě ve Vichy, a nebo vztyčí vlajku s lotrinským křížem a přeběhnou k de Gaullovým Svobodným Francouzům. Přesto vichistická flota v září 1940 prokázala u Dakaru svoji bojeschopnost, a dalo se předpokládat, že nezklame ani tentokrát, tím spíše, že morálku posádek povzbudila zpráva o ponorkách MONGE a PÉGASE spěchajících na Dálný východ od Madagaskaru.

Obrázek
Francouzské aviso Tahure

5. ledna zaútočily dvě nejsilnější armády zvané Burapha a Isan, přičemž bez většího odporu pronikly do nitra Laosu, zatímco na kambodžské frontě jejich postup uvázl a 16. ledna provedli Francouzi v oblasti osad Yang Dang Khum a Phum Preav nečekanou protiofenzívu. Tu thajské zálohy sice odrazily, ale na konci největší bitvy tohoto konfliktu ustupující příslušníci Cizinecké legie krutě zdecimovali nepřátelské tanky, což načas zchladilo thajskou bojechtivost.

Francouzský nástup mělo podpořit i námořnictvo, jehož velení už delší čas připravovalo úder na předsunutou thajskou základnu na ostrově Ko Čang, popřípadě na novou bázi v Sattahipu. Koncem r. 1940 se upřesňovaly detaily a loďstvo provádělo nácvik riskantní operace, ale teprve 13. ledna vydal admirál Decoux rozkaz k výpadu, jenž vedl k bitvě u Ko Čangu.

Obrázek
Námořní kapitán Bérenger

Bérenger ihned vyslal na moře avisa AMIRAL CHARNER, DUMONT D´URVILLE, MARNE a TAHURE, které v nočních hodinách se zhasnutými světly opustily přístav a zamířily k odlehlé zátoce severně od ostrova Poulo Condore, kam dorazily 14. ledna a čekaly na připlutí vlajkového křižníku. Bérenger se mezitím dozvěděl, že má zaútočit na thajské pobřeží, takže 14. ledna zvedli na LAMOTTE-PICQUET kotvy, a jakmile se setkali se zbytkem formace, obdržel Bérenger rozkaz zničit nepřátelské lodě v prostoru mezi Sattahipem a Kambodžou, načež Groupe Occasionnel No 7, za přísného rádiového ticha, vyplula navečer 15. ledna na moře.

Zatímco se francouzské lodě obloukem vyhnuly hlídkujícím ponorkám a nerušeně brázdily hladinu Siamského zálivu, vzlétly průzkumné letouny, jejichž osádky nahlásily, že u Ko Čangu kotví pobřežní obrněnec se třemi torpédovkami, zatímco v Sattahipu pancéřový dělový člun, čtyři torpédovky, dvě ponorky a několik menších plavidel. Proto se Bérenger rozhodl plnou silou udeřit na nechráněný Ko Čang, kde však ve skutečnosti stály dva pobřežní obrněnce, šest torpédovek, minonoska a hlídkový člun.

Obrázek
Thajská torpédovka Songkla

Fortuna však přála Francouzům, jelikož obrněnec SRI AYUTHIYA zvedl večer 16. ledna kotvy a v doprovodu několika torpédovek odplul do Sattahipu, což zásadním způsobem změnilo poměr sil. U jižního pobřeží Ko Čangu totiž zůstaly pouze torpédovky SONGKLA a CHONBURI, zatímco u východního břehu číhal obrněnec THONBURI, minonoska NHON SARHAI a hlídkový člun TEO UTOK.

17.ledna v 5:45 se Francouzi od jihozápadu přiblížili ke Ko Čangu a Bérenger rozdělil úderné uskupení do tři formací (A,B,C), aby mohl zablokovat všechny ústupové trasy a lodě manévrující v úzkých kanálech si vzájemně nepřekážely. Do první zařadil LAMOTTE-PICQUET, do druhé AMIRAL CHARNER a DUMONT D´URVILLE, zatímco třetí sestávala z MARNE a TAHURE.

Obrázek
Lehký křižník Lamotte-Picquet

Thajce probudil v 5:50 hluk leteckých motorů, načež důstojníci nahnali strojníky do podpalubí aby přidali páru, jenomže k uvedení turbín do chodu potřebovali zhruba hodinu a tolik času jim nepřátelé neposkytli. Začínalo svítat, ale thajské lodě zakotvené u břehu ještě skrývala tma, kdežto francouzské se zřetelně rýsovaly na horizontu. Proto boj zahájily krátce po 6. hod. thajské torpédovky, jenomže palba z jejich 76mm kanónů nepředstavovala přílišnou hrozbu a na nepřátelském křižníku jí zpočátku ani nezaznamenali.

Na francouzské straně jako první odpověděl v 6:15 DUMONT D´URVILLE, jenž si vzal na mušku CHONBURI, na nějž střílel i AMIRAL CHARNER. Zbývající avisa ze skupiny C střílela na torpédovku SONGKLA a do boje se brzy zapojil i LAMOTTE-PICQUET, takže se Thajci ocitli v křížové palbě. Napadení z neznámých důvodů nepoužili torpéda, ale v duchu námořních tradic pokračovali v beznadějném boji. CHONBURI utrpěl řadu průstřelů, přičemž po zásahu do palivové nádrže vyšlehly plameny a požár zachvátil i sesterskou torpédovku. Rozstřílené jednotky se potopily, načež Francouzi zastavili palbu, avisa vytvořila kýlovou linii a všech pět lodí odplulo na jihovýchod nechávajíce za sebou smrt a zkázu.

Obrázek
Schéma bitvy u Ko Čangu

Třebaže první fázi bitvy vyhráli námořníci země Galského kohouta, nebyl Bérenger spokojen, neboť chtěl zničit jádra nepřátelského loďstva, a zatím v nastražené sítí uvázly jenom malé ryby. Naštěstí přelet průzkumného letounu zaznamenaly i hlídky na lodích kotvících u východního pobřeží a fregatní kapitán Luang Phromveerapan vyhlásil bojovou pohotovost, a jakmile zaslechl palbu, vyplul s THONBURI za zvukem děl.

Brzy spatřili stěžně lehkého křižníku a thajský velitel pochopil, že pluje vstříc hlavním silám nepřátelského loďstva. Obrněnec udržoval rychlost čtrnáct uzlů, zatímco radista odvysílal depeši: „LAMOTTE-PICQUET útočí na thajské torpédovky jižně od Ko Čangu.“ Zprávu zachytili v Sattahipu odkud vyplul obrněnec SRI AYUTHIYA a jedna ponorka, jenomže ty od THONBURI dělilo 90 mil, takže osamocený Phromveerapan svedl souboj s celou Groupe Occasionnel No 7.

Obrázek
Posádka obrněnce Thonburi; v záhlaví Luang Promveerapan a Thonburi

Poněkud východněji vysunutý LAMOTTE-PICQUET zaznamenal v 6:38 blížící se nebezpečí a i Bérenger se chystat k boji, třebaže věděl, že zásah 200mm granátem do strojovny či kotelny může křižník vydat všanc nepřátelskému letectvu, a kdyby pronikl do skladiště munice, vylétl by LAMOTTE-PICQUET do povětří. Oba soupeře oddělovaly malé ostrůvky a pozorování ztěžovala ranní mlha, takže Francouzi byli přesvědčeni, že vidí nástavby nikoliv jednoho, ale dvou obrněnců!

Boj na distanci 10 000 m začal v 6:45. Thajci pálili oddělenými salvami z každé věže, zatímco Francouzi se snažili střílet plnou boční salvou. Okamžitě se projevil rozdíl v kvalitě dělostřelců, jelikož na THONBURI špatně odhadli vzdálenost a jejich první granáty minuly skoro o 2 km, zatímco francouzské přeletěly jenom o 300 m, a prvních zásahů, navzdory špatným podmínkám, docílili už při čtvrté salvě.

Obrázek
Hořící Thonburi

Na THONBURI dopadly dva 155mm projektily, které na velitelském můstku zabily několik důstojníků včetně Phromveerapana, a vyřadily ovládání kormidla a centrální systém řízení palby. Hořící obrněnec opsal čtyři kružnice, než posádka přešla na manuální ovládání, přičemž inkasoval další zásahy. THONBURI zamířil na východ a dočasně zmizel nepříteli z dohledu, a když se znovu vynořil, domnívali se Francouzi, že se jedná o sesterské plavidlo, čímž položili základ tvrzení, že u Ko Čangu zničili dva obrněnce.

Naštěstí pro Thajce se LAMOTTE-PICQUET přiblížil k okraji mělčiny, tudíž provedl obrat o 180 stupňů, zvýšil rychlost na 27 uzlů a obeplul ostrůvek Ko Bidang, načež v 7:22 obnovil palbu. Zle tísněný THONBURI odpovídal, ale granáty stále dopadaly daleko od hbitého protivníka, a když se do boje zapojila francouzská avisa, přenesl - s nulovým výsledkem - palbu na AMIRAL CHARNER. Tou dobou již byla situace thajského obrněnce kritická, jelikož se nakláněl na příď a pravý bok, zadní dělová věž byla mimo provoz a posádka se věnovala hašení a ošetřování zraněných. Proto velící důstojník v 7:20 ukončil palbu a změnil kurs na severozápad. Tehdy LAMOTTE-PICQUET znovu zastavila mělčina, a protože na AMIRALU CHARNEROVI a DUMONDU D´URVILLE přehlédli signál k pronásledování, Francouzi palbu v 7:40 zastavili a vítězná Groupe Occasionnel No 7 odplula na jihozápad.

Obrázek
Zpráva o bitvě u Ko Čangu ve francouzském tisku

Tehdy se přiřítili thajští letci, aby pomstili padlé námořníky, jenomže se v zápalu boje vrhli na nešťastný THONBURI, přičemž jedna 250kg puma pronikla do podpalubí, přivodila smrt několika mužům a založila další požár. Těžce poškozený obrněnec se přesto udržel na hladině a pomalu se ploužil do bezpečí.

Náletu neunikly ani francouzské lodě a vzdušní mstitelé se soustředili hlavně na LAMOTTE-PICQUET, jenž pálil ze všech hlavní, takže námořníci Země galského kohouta nijak neutrpěli a v 9:40 útočníci zamířili na domovské letiště, načež Francouzi nabrali kurs k Saigonu, kam triumfálně připluli 18. ledna. Na THONBURI zatím posádka marně zápolila s hučícími plameny, ale naštěstí připlula pomocná loď CHANG, jenž obrněnec odvlekla k ústí řeky Čantabum, kde jej posádka opustila a THONBURI se kolem 11. hod. převrátil a zmizel pod hladinou.


Obrázek
Převrácený Thonburi

Bitva u Ko Čangu skončila přesvědčivým francouzským vítězstvím, neboť nepřítel přišel o dvě torpédovky a jeden pobřežní obrněnec, přičemž podle thajských zdrojů padlo pouze 36 mužů, kdežto Groupe Occasionnel No 7 nijak neutrpěla. Výsledek bitvy ovšem nelze přeceňovat, neboť hlavním cílem byla podpora armádní ofenzívy, kterou jak víme zastavila thajská přesila, takže Bérengerovo vítězství nezměnilo průběh války, byť dočasně pozvedlo francouzskou morálku.

Vzhledem k tomu, že bitva u Ko Čangu představuje jedno z mála vítězství Národního námořnictva v moderní éře, Francouzi si jí dodnes rádi připomínají, a nesmazatelně se zapsala i do historie thajské floty. Proto jsou nástavby, stěžeň a přední dělová věž z THONBURI zachovány jako památník v areálu námořní akademie v Paknamu, a 17. leden si Phromveerapanovi následovníci každoročně připomínají jako den thajského námořnictva.

Obrázek
Snímek z bojů na pozemní frontě

Boje na zemi, ve vzduchu i na moři zatím pokračovaly. Ve druhé polovině ledna provedli Thajci několik náletů na nepřátelské pozice, a francouzské ponorky 23. ledna u Sattahipu dělostřelbou poškodily torpédovku TRAD, ale tou dobou již válka spěla k závěru, jelikož Tokio přinutilo oba aktéry usednout k jednacímu stolu. Proto už 31. ledna došlo v Saigonu na palubě japonského lehkého křižníku NATORI k uzavření příměří a 9. května byla v Tokiu stvrzena mírová smlouva, kterou Thajsko získalo několik kambodžských a laoských provincií o rozloze 54 000 čtverečních kilometrů. Tyto úspěchy upevnily Phibunsongkhramovu pozici na domácí scéně, ale zároveň Tokiu vydláždily cestu k ovládnutí Thajska, což se projevilo počátkem prosince 1941, kdy zemi de facto okupovala japonská armáda.

Použité zdroje:
Гаррос Л.: Военно-морской флот Франции во Второй мировой войне. Petrohrad 1997.
Морская Кампания 2007/1.
Морская коллекция 2015/8.
Okrety Wojenne numer 18.
Válka Revue 2012/7, 8.
https://www.fronta.cz/dotaz/thajsko-ve- ... tove-valce
https://forum.valka.cz/topic/view/81920 ... tove-valce
http://www.rawai.fr/guerre-franco-thailandaise.html
https://toutelathailande.fr/la-guerre-f ... 1940-1941/
http://www.histogames.com/HTML/chronolo ... -chang.php
http://www.wikipedia.org/
Palba.cz

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č 90.

PříspěvekNapsal: 8/12/2018, 11:03
od jarl
Ještě několik obrázků:

ObrázekxxxObrázek
Posádka obrněnce Sri Ayuthiya a vlajka thajského válečného námořnictva

ObrázekxxxObrázek
Létající člun Loire a letoun Potez