Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 81.

PříspěvekNapsal: 5/11/2018, 05:25
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 81.
Mapa koordinovaných útoků

Obrázek

, které zmilitarizované Japonsko spustilo po 7. prosinci roku 1941. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Jak bylo na konci předchozího článku řečeno, již 14. října 1941 se strážce tajné pečeti Kidó a ministr války generál Tódžó shodli na tom, že by mělo dojít k výměně kabinetu, ve kterém by mj. měl být i nový ministr námořnictva. A i následující den ráno, tedy 15. října, byla při všech rozmluvách v císařském paláci, a to především ve dvorských kruzích, považována výměna vlády za jistou a nevyhnutelnou. Historiografie většiny děl o onom období zachytila fakt, že např. generál Tódžó byl ten den , ale i předchozí den, tak znechucen situací, že odmítal vůbec hovořit s kýmkoli o nějakých případných zasedáních této vlády...! Sám generál Tódžó prý dle všech zápisů z těchto dnů vůbec neuvažoval o tom, že by se mohl sám stát předsedou nějaké následné vlády... V ten den 15. října při rozhovoru dospěli Tódžó a stávající premiér Konoe k závěru, že nejvhodnějším kandidátem na nového premiéra japonské vlády byl v té době jedině císařův strýc, tehdy čtyřiapadesátiletý princ Higašikuni. Návrh byl tedy vznesen, ale ve dvorských kruzích vyvolal různě velké obavy. Nikoliv z důvodů, že by neuměl vést vládu, nebo že by neměl pro její řízení všechny "předpoklady". Takhle řeč nestála. Princ Higašikuni byl znám jako pletichářský princ, který velice aktivně zasahoval do politiky po celé meziválečné období, když již na počátku 20. let 20. století zorganizoval "důvěrný kruh budoucího císaře Hirohita" v řadách vysokého důstojnictva. Jenomže strážce tajné pečeti Kidó a další císařovy dvořané se "hrozili pomyšlení", že by člen císařské rodiny měl vystoupit před "chryzantémovou oponou v době, kdy Japonsko může vstoupit do hazardní války se Spojenými státy".

O tom co následovalo, hovoří český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, který popisuje následující fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Císař sám, zdá se, tyto obavy nechoval, i když připustil, že zformování Higašikuniho kabinetu by ´přineslo určité problémy´.
15. října večer odjel kníže Konoe za Higašikunim do jeho vily a pokusil se ho přimět, aby úřad premiéra přijal. Princ to odmítl učinit okamžitě a vyžádal si několik dní na rozmyšlenou.
Zatímco byl Konoe mimo palác, císař a markýz Kidó (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je markýz Koichi Kidó, foto je volně přístupné na několika webech.) přesvědčovali generála Tódžóa, aby převzal hned tři funkce - nabízeli mu totiž kromě předsednictví vlády i křesla ministrů války a vnitra.
Příštího dne, odpoledne 16. října, přijal Hirohito Tódžóa v soukromé audienci. Zeptal se generála na jeho mínění o případném posunu účinnosti rozhodnutí ze 6. září 1941. Šlo vlastně o odklad zahájení války o jeden měsíc. Tódžo vyslovil názor, že tento krok Japonsko oslabí. Na druhé straně projevil ochotu nést za něj odpovědnost. Hodinu po tomto rozhovoru, v 17,00, Konoeho vláda odstoupila.

Následujícího dne, 17. října, zahájil strážce tajné pečeti markýz Kidó porady tzv. džušínů, nejstarších státníků Japonska, jichž se účastnilo sedm žijících bývalých premiérů. Osmý, baron Hiranuma, scházel. Někteří historikové soudí, že důvodem byla jeho nedávná podpora Macuóky. Jiní hledají jednodušší vysvětlení - pětasedmdesátiletý baron byl 14. srpna postřelen atentátníkem a dosud se zotavoval ze zranění. Přítomen nebyl ani kníže Konoe, který se omluvil ´pro horečnaté onemocnění´."

Samotné jednání bývalých premiérů, džušínů, však nezačalo nijak zvlášť dobře, neboť jeden z bývalých premiérů Japonska Wakacuki (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Reijiro Wakacuki, foto je volně přístupné na několika webech.), navrhl jako kandidáta na nového premiéra, takřka jistě válečného premiéra,, kdysi zkompromitovaného generála Ugakiho! A poté následovala od generála Hajašiho další rozporuplná nominace - opět prince Higašikuniho... Strážce tajné pečeti markýz Kidó, přerušil na chvíli jednání a poté vystoupil s návrhem, aby byl úřad premiéra Japonska svěřen generálu Tódžóovi. Generál Abe a diplomat Hirota souhlasili, k nim, se následně přidali důležití admirálové Ókada a Jonai, poté i stařičký Kijura a nakonec, po třech hodinách jednání, mohl Kidó, strážce tajné pečeti hlásit císaři jednomyslné usnesení.
Císař Hirohito pak výrok "nejstarších státníků" schválil a pověřil sedmapadesátiletého Hidekiho Tódžóa (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Hideki Tódžó, foto je volně přístupné na několika webech) sestavením nového vládního kabinetu., ve kterém se Tódžó stal také ministrem války, ale i ministrem vnitra!

"Nazítří, 18. října 1941, povýšil císař Hirohito Tódžóa do nejvyšší generálské hodnosti.
Po vypuknutí války Tódžó převezme i funkci náčelníka generálního štábu. Ještě nikdy v moderních dějinách nesoustředil žádný Japonec v rukou tolik výkonné moci. Nikoli náhodou budou historikové hovořit o ´Tódžóově diktatuře´, popřípadě nazývat generála ´šógunem nového věku´.
Hideki Tódžó zůstane v úřadě až do léta 1944, kdy ho válečné neúspěchy donutí odstoupit. Po válce bude uvězněn, souzen válečným tribunálem a 23. prosince 1948 oběšen."

Hazard Japonska začal. Důležité rozhodnutí 4. listopadu 1941.

Předseda nové japonské vlády generál Tódžó svou vládu sestavoval celkem 36 hodin a byly v ní i podstatné změny oproti té původní knížete Konoeho.
Ministra zahraničí admirála Tojodu nahradil profesionální diplomat Šigenori Tógo, muž, který poměrně dlouho působil na zastupitelství v Berlíně, a který měl i německou manželku. Zároveň, a to krátce, v letech 1937-1939 byl i velvyslancem. Vyhodnoceného jako opatrného, admirála Oikawu, ve funkci ministra válečného námořnictva, vystřídal mnohem poddajnější a přístupnější admirál Šigetaró Šimada. Do funkce ministra financí vlády Tódžóa, byl dosazen Okinori Kaja, který byl chráněncem Konoeo a byl uznáván jako odborník.

"Vláda se poprvé sešla 18. října 1941. Od tohoto dne až do počátku listopadu probíhaly prakticky nepřetržitě různé konference a závažná jednání. První společné sezení nového kabinetu a náčelníků štábů se konalo ve čtvrtek 23. října 1941. Tódžó splnil slib daný císaři ohledně měsíčního odkladu zahájení války. Musel proto čelit náporu obou náčelníků generálních štábů, kteří konflikt zahájit ´teď nebo nikdy´.
´Námořnictvo spotřebuje 400 tun paliva za hodinu, situace je naléhavá´, prohlašoval admirál Nagano. ´Žádáme, aby bylo učiněno rychlé rozhodnutí pro tu či onu cestu´. V tomtéž duchu mluvil i generál Sugijama. ´Věc již byla odložena o měsíc, konstatoval, ´nemůžeme věnovat čtyři nebo pět dní dalšímu studiu pospěšme si a vyrazme vpřed´.
Tódžó vysvětlil oběma náčelníkům stanovisko císaře a odklad zdůvodnil i tím, že noví ministři se musí důkladně seznámit s novými úkoly."


Problémy vyvolávala, ve stejné době změny vlády, celá série kabelogramů, které odesílal z Washingtonu japonský velvyslanec v USA Nómura (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je japonský velvyslanec v USA Kichisaburo Nómura.). Jednalo se o kabelogramy odesílané ministrům zahraničí a válečného námořnictva. Nómura v kabelogramech prohlašoval, že je zmaten a u konce svých možností. No a navíc si stále víc stěžoval, že prý neví co od něho nová vláda generála Todžoa vlastně požaduje, že jej válečné námořnictvo nepodporuje tak, jak bylo slíbeno před odjezdem do Washingtonu... Psal doslova: "Jsem mrtvým koněm (tj. bez vlivu v USA i v Japonsku). Nechci pokračovat v této pokrytecké existenci, klamat sebe i další lidi," konstatoval jednooký japonský admirál ) o oko přišel kdysi v Šang-haji za pumového útoku na japonskou přehlídku. Císařovna mu pak velkomyslně darovala skleněnou protézu). Všechny stížnosti, které tehdy Nómura z Washingtonu posílal mu však nebyly nic platné. Nová japonská vláda generála Tódžóa mu rezignovat prostě nedovolila.

"Uložila velvyslanci, aby zůstal a ´vyvinul ještě větší úsilí k záchraně Japonska´. Admirál cítil, že jako námořní důstojník musí poslechnout, byť veškeré ´úsilí k záchraně Japonska´ bylo jen licoměrnou hrou s cílem získat čas k dokončení posledních válečných příprav.
V následujících dnech zkoumali problém související s vedením války experti z různých oblastí hospodářského života. Současně bylo možno sledovat, jak jsou odbourávány veškeré námitky proti válce a nahrazovány přesvědčením o tom, co Japonsko ztratí, jestliže do ní nepůjde. Šéfové štábů v dané situaci spatřovali jedinečnou možnost zmocnit se bohatství Nizozemské Východní Indie. Šanci, která se nebude opakovat, neboť v půli roku 1942 by mohly být americké pozice příliš silné. Pak prý by mohl přijít den, kdy Američané zatlačí Japonsko do hranic z roku 1890 (tedy z doby před zahájením expanze v moderní době) a nezbude než se podřídit. Vlivný šéf Vládního plánovacího výboru Teiiči Suzuki se nechal slyšet, že ´sféra společné prosperity´se musí stát soběstačným blokem. I zoufalý boj byl podle něj lepší alternativou než kapitulace bez boje."

Odporovat se tehdy pokusil jen nový ministr financí Kaja, který tvrdil, všechny dobyté oblasti mohou Japonsko zásobovat surovinami, ale v mnoha případech stejně nepůjde nahradit dovoz některých hotových výrobků z Evropy a z USA. V jeho vyjádření faktu jej tehdy podporoval ministr zahraničí Tógo, jenomže změnit obecně zažité stanovisko tehdy již prostě změnit nijak nemohli... Pomalu totiž začaly končit přípravy armády na válku a jednotky, které byly určeny k úderům na jih již byly zformovány!

"Posledním tvrdým výcvikem procházely divize určené k útoku na Hongkong, Singapur a do Malajska. Byl připravován materiál i technické síly k využití ropných zdrojů Nizozemské Východní Indie. 1. listopadu 1941 také Hirohito definitivně schválil Jamamotův Rozkaz č. 1.
Zasedání vlády 30. října stanovilo tři možnosti dalšího postupu.

1) V prvním případě by válečné přípravy byly zastaveny, země by měla čekat 10 - 20 let a v této době se měla pokusit vyrovnat se v průmyslové výrobě Spojeným státům.

2) Druhá varianta byla pravým opakem - válka měla začít okamžitě.

3) Třetí možnost, která znamenala protahování diplomatických jednání, současně by proběhlo dokončení válečných příprav a úder měl přijít počátkem prosince 1941!

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 81.

PříspěvekNapsal: 5/11/2018, 05:32
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 82.

Již další konference, kde společně zasedala vláda a šéfové obou vojenských štábů, která byla svolána na 1. listopadu 1941, měla císaři doporučit, které ze tří uvedených řešení bude pro Japonsko to nejlepší. Ještě než konference začala požádal generál Tódžó náčelníka generálního štábu pozemních sil Sugiyamu (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Hajime Sugiyama, foto je volně přístupné na několika webech), aby podpořil při prosazování návrhu variantu za 3) protahování diplomatických jednání, současně by proběhlo dokončení válečných příprav a úder měl přijít počátkem prosince 1941!
Samotná jednání konference probíhala v komplexu císařského paláce v sobotu 1. listopadu 1941, začala v 9,00, trvala celkem šestnáct a půl hodiny a skončila druhého dne ráno.

O dalším hovoří český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, který popisuje následující fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Ačkoli náčelník generálního štábu válečného námořnictva admirál Nagano i jeho zástupce admirál Cukada nyní prosazovali okamžité zahájení akcí, nebylo tak obtížné je přimět k souhlasu s protahováním diplomatických akcí.
Získaný čas mohl být využit k dokončení příprav. Přeprava statisíců vojáků na ´jižní okraj říše´ byla přece jenom složitým problémem. Ovšem oba admirálové se shodovali na tom, že den ´D´ by neměl být přesunován za 30. listopad.
Celé jednání zdržoval odpor dvou nových ministrů - Kaji a Tógóa, kteří se odmítali připojit k jednomyslnému doporučení císaři. Oba neshledávali důvody, které měly Japonsko vehnat do války, dostatečně pádnými. Ještě v půl druhé ráno trvali na svém. A tak rozhodnutí pokračovat v diplomatických jednáních a o týden později zahájit válku, bylo schválené většinou přítomných, ale nikoli jednomyslně. Přesto mělo být tlumočeno císaři.
Kaja a Tógó požádali premiéra, aby jim poskytl čas do 11,00 2. listopadu, než bude o jejich nesouhlasu informován císař. Nakonec oba ministři kapitulovali. Kaja zatelefonoval Tódžóovi souhlas již za rozbřesku. Tógó ´vydržel´až do 11 hodin, pak učinil totéž. V pět hodin odpoledne se Hideki Tódžó dostavil do paláce. Sdělil císaři jednomyslný závěr a požádal ho o svolání konference, kde by za Hirohitovi přítomnosti bylo definitivně rozhodnuto o vstupu Japonska do války.

Příštího dne, v pondělí 3. listopadu 1941, vydal admirál Jamamoto oficiálně neblahý Rozkaz č. 1, týkající se útoku na Pearl Harbor. Úvodní pasáž byla demagogickým vysvětlením příčin války se Spojenými státy. Další body již obsahovaly praktické pokyny včetně detailního popisu nasazení jednotek i smluvených hesel. Tak například věta ´Třešně kvetou v plné nádheře´znamenala ´Žádné lodi v Pearl Harboru. Americké loďstvo zmizelo´.
Pokyn ´Vystupte na horu Fudži´signalizoval ´Počasí a ostatní podmínky jsou vhodné pro útok´. Konstatování, že ´Hloubka příkopu u chrámu Hondžó je pět set dvacet´ informoval příjemce ´Útok je plánován na 05 hodin 20 minut atd."


Archivy vydaly i další pozoruhodné zajímavosti, jako že někteří admirálové, kteří byli účastníky Jamamotovy demonstrace útoku na Pearl Harbor na Námořní koleji, s takovým útokem nesouhlasili, ale nikoli z hlediska jeho provedení. Zde dokonce uznávali, že útok měl šance na úspěch. Závažnější roli však pro ně hrál pohled obecně strategický, protože útok na Pearl Harbor považovali jen za pouhé gesto! Americké pacifické loďstvo, podle jejich názoru, sice útok na nějaký čas zastaví a ochromí, ale do budoucna se nesmírně stíží možnost někdy jednat s USA o míru!
Za povšimnutí pak stojí si říci, kdo že vlastně o plánu útoku na Pearl Harbor věděl.

"Kromě císaře, členů jeho rodiny a špiček námořního velení to byli i někteří velitelé pozemních sil. Před šesti týdny jednal Jamamoto s generály Teraučim a Jamašitou, zatímco například takový náčelník generálního štábu pozemních sil byl do celé věci zasvěcen pouhé čtyři dny pře vydáním rozkazu. Většina fakt dokonce svědčí o tom, že i premiér Tódžó obdržel detailní informace až den nebo dva před císařskou konferencí 1. prosince 1941.
Civilisté ve vládě, jako například ministr zahraničí Tógó, věděli pouze, že se ´plánuje útok na americké loďstvo´, nic více.
Když náčelník generálního štábu válečného námořnictva admirál Nagano dostal 3. listopadu ráno svou kopii Rozkazu č. 1 - jeden ze 300 přísně evidovaných exemplářů - odjel do paláce, kde se spojil se svým kolegou z armády Sugiyamou. Společně se pak odebrali k císaři, aby projednali podrobnosti. Před Hirohitem ležel exemplář rozkazu a císař se začal ptát na některé nejasnosti.
Tehdy bylo oficiálně vyřčeno cílové datum útoku - pondělí 8. prosince 1941 japonského času, respektive neděle 7. prosince amerického času. Císaře informoval admirál Nagano. Tento poznatek vyšel najevo teprve po publikování válečných memoárů generála Sugiyamy v roce 1967. Do této doby měli historikové zato, že o cílovém datu ani o detailním plánu útoku na Pearl Harbor Hirohito nevěděl až do úterka 2. prosince 1941."

Admirál Nagano se po audienci vrátil z paláce a v budově generálního štábu válečného námořnictva na něho čekal kontradmirál Kumahito Kurašima. Kurašima vyřizoval vzkaz od admirála Jamamota, který vzkazoval, že pokud náčelník generálního štábu nebude souhlasit s plánem útoku na Pearl Harbour, požádá admirál Jamamoto o uvolnění z funkce velitele Spojeného loďstva. Nagano prý tehdy položil Kurašimovi přátelsky ruku na rameno a řekl: "Plně chápu, co Jamamoto cítí. Má-li tak velkou důvěru ve svůj návrh, musí mu být umožněno ho provést. Plán byl schválen."
Kontradmirál Kurašima pak okamžitě odletěl na jih, aby tam předal zprávu Jamamotovi. A ještě té samé noci pak na vlajkové lodi Nagato probíhal obřad slavnostního podávání saké. Japonsko tak učinilo další krok na cestě k hrozivé propasti jménem "Válka".

"Předtím, než opatřil Rozkaz č. 1 svou pečetí a tím z něj učinil tzv. ´taimei´ neboli Velký rozkaz, svolal Hirohito na 4. listopad Nejvyšší válečnou radu.


Zasedání se podobalo strnule pochmurnému obřadu. V čele sálu strnule seděl na vyvýšeném místě císař, přímo proti němu, na protilehlém konci místnosti, byl princ Kanin, který jako nejstarší člen císařské rodiny předsedal. Podél stěn stály dva dlouhé stoly, za nimiž usedli zbylí účastníci. Kromě dalších členů panovnického domu - princů Fušimiho, Asaky a Higašikuniho - byli přítomni ministři války a válečného námořnictva, velitelé námořních základen v Kure a Jokosuce, generál Terauči, který měl převzít vrchní velení za útoku na jih, a dva muži ze zpravodajské služby - generál Kendži Doihara (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Keindži Doihara, foto je volně přístupné na několika webech.) a viceadmirál Jošio Šinozuka. Před každým účastníkem ležel papír, na němž byl několika větami vysvětlen cíl jednání - rozhodnutí o vstupu do války proti Spojeným státům.

Diskusi zahájil admirál Nagano. Cílem války, jak konstatoval, je ´zabránit tomu, aby bylo Japonsko zardoušeno spojenectvím Spojených států, Velké Británie a Nizozemí´. Prohlásil, že ´říše se dostala do nejkritičtější situace v celých svých dějinách". Začne-li válka v prosinci, pokračoval Nagano, má Japonsko naději na vítězství v první fázi - tou se rozumí porážka nepřítele na Dálném východě a likvidace jeho opěrných bodů v jihozápadním Pacifiku.

Na závěr shrnul argumenty mluvící pro okamžité zahájení války. Po něm vystoupil generál Sugiyama s krátkým přehledem o stavu sil na obou stranách. Podle propočtů generálního štábu armády může Japonsko proti 850 000 mužů protivníka postavit až dva milióny vojáků. Pak generál podal konkrétní informace o stavu příprav. Uvedl, že ´jedna divize je již v Indočíně, pět jich čeká v Japonsku a na Tchaj-wanu, dalších pět je možno přesunout z bojiště v Číně... Všechny jsou připraveny dát se okamžitě do pohybu jakmile bude vydán Velký rozkaz´. Upozornil na nebezpečí prodlení - jenom letecká síla nepřítele podle něj roste o 10 % každé dva měsíce."


V další probíhající diskusi se princ Asaka vyslovil proti odkladu začátku útoku až na prosinec. Avšak další diskutér princ Kanin mu vzápětí vysvětlil, že "v mezinárodních vztazích je nezbytné koordinovat vojenskou strategii s diplomatickými jednáními". Jak hovoří historické zápisy, byly prý otázky prince Asaky více než nepříjemné, když se dál třeba zeptal, proč se plánuje i dlouhá válka, když je zřejmé, že pro Japonsko muže přinést výhody jen krátký konflikt. Zde mu odpovědi poskytli princ Kanin, admirál Nagano i premiér Tódžó. Přesto se v odpovědích objevili určité "mezery", když například admirál Nagano připustil, že Japonsko může vyhrát válku trvající 1 - 2 roky, výsledek delšího konfliktu považoval za krajně pochybný. Není možné pomýšlet na nějaké "totální" vítězství včetně okupace Spojených států, "neboť jsou příliš velké...". Diskutující a i ti co odpovídali spíše počítali s tím, že Německo porazí a obsadí Velkou Británii a potom budou USA ochotny přistoupit na mírové jednání...!

"Závěrem princ Kanin vyzval shromážděné k jednomyslnému vyjádření pro válku. Císař, podle tradice, pouze pokývl hlavou na znamení souhlasu, vstal a opustil zasedací síň. Po jeho odchodu někteří členové Nejvyšší válečné rady kladli dílčí otázky, ale již bylo rozhodnuto."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 81.

PříspěvekNapsal: 5/11/2018, 05:40
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 83.

Příští den důležité konference, tedy 5. listopadu 1941, byly s výsledky celého jednání seznámeni i civilní členové japonské vlády a zároveň byly připraveny dvě varianty konečných požadavků směrem k Američanům. Jednalo se Plány "A" a "B".
O plánu "A" a plánu "B" hovoří český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, který o nich nalezl následující fakta, v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Plán ´A´ obsahoval opět požadavek, aby japonské jednotky v Číně zůstaly na ´nezbytně dlouhou dobu´. V případě dotazu měl Nómura ve Washingtonu vysvětlit, že onou ´nezbytně nutnou dobou´se míní zhruba 25 let. Za těchto okolností byl plán ´A´ přirozeně nepřijatelný.

Plán ´B´ znamenal návrh vrátit se ke stavu před červencem 1941, tj. před zmrazením japonských aktiv a okupací Indočíny. To však Japonci považovali za určité provizórium.

Na těchto jednáních se ozvaly různé hlasy. Například předseda Vládního plánovacího výboru Teiči Suzuki se vyslovil velice důrazně pro válku, zatímco ministr financí Kaja varoval před vyčerpáním a ekonomickým zhroucením země. Ministr zahraničí Tógó podal shrnutí o výsledcích rozhovorů ve Washingtonu. Překážka , kterou nelze překonat, konstatoval, je požadavek stažení japonských sil z Číny.
Nakonec přednesl předseda Tajné rady Jošimiči Hara dosti opatrné prohlášení jménem trůnu. Přesto byly hlavní body jasné - jednání poskytují již jen malou naději na úspěch, současnou situaci možno považovat za trvalý stav, nevyužije-li Japonsko situace a nezaútočí-li, bude jednou vystaveno americkému diktátu. Bude trpět nedostatkem nafty pro vojenské i civilní potřeby, do dvou tří let se stane druhořadým národem. V závěrečné formulaci předseda Tajné rady konstatoval: ´Nevyhnutelně se musíme rozhodnout zahájit válku proti Spojeným státům.´
Také tentokrát císař pokývl hlavou, nikdo nevznesl žádné námitky, kostky byly definitivně vrženy.

Možnosti byly vyčerpány a kruh se uzavíral.
V době posledních slov konference zbývalo Japonsku do vstupu do války pouhých třicet tři dní. Čas potřebný k nezbytně potřebným přípravám na válku měli pro vojenskou mašinérii zajistit diplomaté. V již řečeném 5. listopadu 1941 císař Hirohito (zde viz foto,

Obrázek

, na kterém je císař Hirohito, foto je volně přístupné na několika webech), také právě proto, schválil vyslání diplomata Sabura Kurusua do USA. Pravě Kurusuo, ve funkci zvláštního zmocněnce měl být ´nápomocen´velvyslanci Japonska v USA Nómurovi, který, jak se tehdy zdálo, ztrácel důvěru ve své poslání ve Washingtonu...!

"Kurusu byl profesionální diplomat, v letech 1939-1940 sloužil jako velvyslanec v Berlíně, účastnil se jednání kolem Paktu tří i jeho podpisu v září 1940. Měl splnit skutečně podivný úkol. Šlo o to, přesvědčit presidenta Roosevelta, že postoj Japonska je pevný a den X, kdy další jednání pozbudou praktického významu, je stanoven. Zároveň měl ale jednat tak, aby americký president nenabyl dojmu, že mu vyhrožuje. Cesta zvláštního zmocněnce trvala jedenáct dní, do Washingtonu dorazil 16. listopadu. Jelikož Kurusu musel vědět o válečném rozhodnutí, nelze jeho počínání ve Washingtonu hodnotit jinak než jako licoměrnou hru.
Ačkoli sám nástup Tódžóova kabinetu byl neklamným varováním, americké přípravy neodpovídaly rychle narůstající hrozbě.
Posilování obrany probíhalo pomalu Teprve v říjnu 1941 přiletěla do Manily první peruť ´létajících pevností´ B-17, na Filipínách bylo plánováno i umístění ´liberátorů´ B-24, dalšího typu obřích bombardérů, jejichž akční rádius byl 2 400 kilometrů a mohl nést až sedm tun bomb.
Teprve byl dokončována stavba letišť pro ´létající pevnosti´ v jihozápadním Pacifiku, později pro ně měly být vybudovány základny v Singapuru a na Jávě. Ve strategických bodech byly soustředěny zásoby, palivo, munice a náhradní díly.
V půli října státní department požádal britské, australské, novozélandské a nizozemské orgány (i zástupce Svobodné Francie na Nové Kaledonii) o spolupráci při uskutečňování tohoto projektu. Američané nabídli technickou a finanční pomoc, popřípadě vlastní provedení stavby. V Manile vzniklo letecké velitelství pro Dálný východ, které mělo koordinovat přípravy.
Britové soustředili Dálněvýchodní loďstvo, které zahrnovalo 6 bitevních lodí, 3 letadlové lodi, několik křižníků, torpédoborce a další plavidla. Nové britské posily dorazily do Malajska, na základě Zákona o půjčce a pronájmu dodali Američané Britům do Singapuru ´jistý počet letadel´. Ovšem spojenecká obrana měla nejednu slabinu, proto předáci amerických ozbrojených sil žádali, aby diplomacie získala čas. Velmi slabé bylo zajištění námořních komunikací, také protiletecká obrana základen byla nedostatečná."

Na diplomatickém poli se v pátek 7. listopadu 1941 setkal japonský velvyslanec Nómura s americkým státním sekretářem Hullem (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je státní sekretář USA Cordell Hull, foto je volně přístupné na několika webech.), a to poprvé od instalace nové Tódžóovy vlády. Nómura na setkání předložil státnímu sekretáři japonský plán ´A´, brzy se však ukázalo, plán neukazuje žádné východisko z krize. Zároveň se Američané z japonských kódovaných zpráv, zachycených a rozluštěných, jejich zpravodajci dozvěděli o skutečných úmyslech Japonců. Vyplývalo z nich, že Japonsko může kdykoliv přejít do útoku.
Ve stejné době, jak již bylo i napsáno výše, japonská strana finišovala s posledními přípravami na válku. Hirohito a jeho vojenští předáci neustávali v poradách na kterých se řešily všechny detaily nadcházející války. Po konferenci 5. listopadu, odcestoval císař 7. listopadu do své vily v Hajamě. Je pak známo z historických zápisů, že nejméně dvakrát z vily odjel inkognito k přísně tajným schůzkám, které trvaly 2 až 3 dny.
Co však až do dnešních dnů není známo je, kde se schůzky konaly. Z mnoha různých náznaků se usuzuje, že jedna tajná schůzka proběhla na palubě letadlové lodi Akagi, což byla vlajková loď svazu, který byl určen k napadení Pearl Harboru. A ze stejných usuzování pochází myšlenka, že druhé jednání se pravděpodobně konalo na základně japonských pozemních sil v Namuzu, který je vzdálen 70 km vzdušnou čarou od Hajamy.
Usuzuje se, že utajované odjezdy císaře z Hajamy byly motivovány snahou co nejvíce zamlžit poslední přípravy na válku. Ale přesto nějaké problémy vznikly. Tradice totiž přikazovala Hirohitovi, aby přijal všechny admirály a generály, kteří se v oné době "chystaly plnit významné úkoly pro Japonsko". Je úplně jasné, že v řečené době listopadu 1941, se chystalo velké množství jednotek k odjezdu, což znamenalo příliv mnoha velitelů do císařského paláce, který nemohl uniknout pozornosti cvičeným jednotlivcům, špionům. Přesto se většinu "slavnostních rozluček" podařilo utajit.

"Ve své vile na břehu moře v Hajamě měl císař více volnosti, nebyl tolik vázán protokolem a bezpečnostními opatřeními, mohl se uchýlit na jachtu, určenou k biologickým výzkumům. Sem neměli přístup reportéři ani tajná policie. Hirohita doprovázel pouze markýz Kidó, spojení s pevninou bylo udržováno radiotelefonicky. Na své jachtě trávil císař druhý listopadový týden, v této době zřejmě proběhla alespoň jedna z tajných konferencí. Kidó se totiž zmiňuje (ve svém již zde několikrát zmiňovaném Deníku z oné doby), že Hirohita neviděl od rána 7. do 10. listopadu.
Pak měl s císařem třičtvrtěhodinový rozhovor a poté monarcha ´zmizel´podruhé. V Hajamě se objevil znovu až 14. listopadu, kdy přijal náčelníka generálního štábu armády generála Sugiyamu, který mu přednesl zevrubnou zprávu o stavu připravenosti japonských ozbrojených sil.
Také přípravy válečného loďstva dospěly do závěrečné fáze. 7. listopadu 1941, tedy přesně měsíc před akcí, sdělil admirál Jamamoto svým štábním důstojníkům datum útoku na Pearl Harbor.
O tři dny později, 10. listopadu, nařídil admirálu Čuičimu Nagumovi, pověřenému řízením vlastní operace, aby všichni kapitáni lodí jeho svazu, ´ukončili bitevní přípravy 20. listopadu´.
V pátek 14. listopadu se většina plavidel určených k akci soustředila kolem Jamamotovy vlajkové lodi Nagato v zálivu Saiki u severovýchodního pobřeží Kjúšú. Nagumova vlajková loď, letadlová loď Akagi, zde nebyla - nakládala speciální torpéda na základně v Jokosuce. Zbylých pět letadlových lodí se postupně oddělilo od seskupení a pod rouškou noci odplouvaly k místu posledního srazu před vlastní akcí, do zálivu Hitokappu ostrova Etorofu na Kurilách. Od 11. do 18. listopadu odplulo celkem 27 ponorek, určených k hlídkování ve vodách Havaje. Osm (pět z nich) z nich vezlo trpasličí ponorky pro dva muže, které měly proniknout do vnitřního přístavu Pearl Harbor.
Utajení operace bylo naprosté. Rozkazy velitelům lodí byly vysílány v tzv. admirálském kódu, který Američané nerozluštili. Ostatně i kdyby se jim to zdařilo, stejně by to okamžité výsledky nepřineslo. Japonští radisté totiž vysílali pokyny formou odkazů na různé události z národních dějin, jejichž skutečný význam byl předem stanoven. Navíc Japonci úspěšně uplatnili další tah. Na lodích byli noví radisté, zatímco jejich předchůdci - každý z nich měl svůj charakteristický způsob předávání radiotelegrafických zpráv - zůstali na pevnině a vysílali fingovaná sdělení. Záměrem bylo, aby vznikl dojem, že lodi kotví v přístavech na jihu Japonska."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60