Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 75.

PříspěvekNapsal: 22/10/2018, 04:27
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 75.
Mapa koordinovaných útoků

Obrázek

, které zmilitarizované Japonsko spustilo po 7. prosinci roku 1941. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Poplach, že došlo k úniku informací, nebo rozluštění používaných kódů, vznikl ve stejném okamžiku jak na japonské straně, tak také na straně americké. Ve stejné době americké Kryptoanalitické oddělení obou složek zpravodajské služby v ozbrojených silách (U amerických pozemních sil se jednalo o tzv. Signal Intelligence Service a ve vojenském námořnictvu to bylo oddělení Op-20-G), po dekódování depeší, které si mezi sebou vyměňovali Macuoka, Nómura a Óšima, vzhledem k jejich obsahu usoudila, že jsou Japonci nepochopitelně přesně informováni. Zjištění okamžitě vyvolalo na americké straně podezření, že "některý z hrstky úředníků, jejichž rukama procházely rozšifrované zprávy (Americké zpravodajské služby, jak pozemního vojska, tak válečného námořnictva, pracovaly na dešifrování japonských zpráv již za Washingtonské konference v roce 1922. Podle názoru některých znalců v oboru - Japoncům prodal základy tajemství Američanů, již v roce 1928 za 7 000 dolarů Herbert O. Yardley, což byl člověk s neobyčejným nadáním, který se účastnil zmiňovaných počátků prací na rozluštění japonských kódů. Yardley se prý v amerických službách cítil zneuznaným ve své genialitě. Otázka Yardleyovy viny, či neviny se dodnes má za spornou. Prakticky mu nebylo nikdy nic prokázáno, za druhé světové války působil ve vládních službách, a v roce 1958 byl dokonce s vojenskými poctami pohřben na Arlingtonském hřbitově.
V roce 1931 začali Japonci používat mechanického šifrování a dešifrování zpráv, které poskytovalo daleko větší možnosti. Zpravodajské službě amerického válečného námořnictva se v roce 1935 podařilo sestrojit duplikáty japonských kódovacích strojů první generace, které pak byly v provozu čtyři roky. V Tokiu netušili, že jejich Rudý kód nepředstavuje pro Američany překážku. V roce 1937 vyvinuli jako první elektronické kódovací zařízení. Trvalo plných 20 měsíců, než v září 1940 mladý kryptolog Harry Lawrence Clark odhalil systém okruhů používaný Japonci. Nakonec Američané postavili stroj, který naprosto spolehlivě rozšifroval texty japonských diplomatických zpráv. Byl uveden do provozu 25. září 1940, dva dny před podpisem Paktu tří /OSA/. Touto cestou měli Američané k dispozici i zprávy nejvyšší důležitosti, šifrované proslulým ´Purpurovým kódem´ - dlouhá poznámka pochází od A. S., z jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, str. 532, 533.) přinejmenším moc mluvil.
Američané se právě proto domnívali, že Japonci změní používané kódy, což by bylo v době, kdy vše nasvědčovalo tomu, že vznikne americko-japonská válka - přinejmenším velice nepříjemné. K dalšímu pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, popisuje fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Speciální agenti FBI bedlivě prozkoumávali pracovny amerických politiků, kteří měli přístup k rozluštěným japonským relacím. Při nakládání se zmíněnými vysoce důležitými dokumenty se několikrát projevila neuvěřitelná neopatrnost. Někteří Rooseveltovi pobočníci dokonce házeli kopie rozšifrovaných zpráv v Bílém domě do odpadkových košů. Pátrání FBI nakonec postavilo do nepříznivého světla státní department. Mužem, který´příliš mluvil´, byl sám náměstek státního sekretáře Welles, jež nedocenil význam dešifrovaných zpráv. Poté byla zavedena přísnější bezpečnostní opatření. V době od května do listopadu 1941 nemohl volně disponovat rozšifrovanými zprávami ani sám prezident Roosevelt, s jejich výtahy a přehledy ho seznamoval námořní pobočník kapitán John Beardall.
Podstatně hůře na tom byli Japonci, neboť zdroj úniku informací nezjistili. 19. května 1941 předložil Macuoka zprávu o šetření ve vládě i v císařském paláci. Její obsah byl překvapivý.
Konstatuje se zde, že nebyli objeveni žádní zrádci v japonském diplomatickém sboru, Rudý i Purpurový kód zůstávají nerozluštitelnými. To co zjistili Němci, je důsledek práce amerických kryptoanalytiků se zastaralými japonskými kódy. Ty je třeba prověřit, kdežto Rudý a Purpurový kód je možno dále používat."


Po informaci, že Macuoka (zde viz foto

Obrázek

japonského ministra zahraničí Yohsuke Macuoky, foto je volně přístupné na několika webech) označil - po kontrole - oba japonské kódy za nerozluštitelné jsme u podstaty špatnosti, kterou tímto spáchal japonský ministr zahraničí. Někteří historici, zde i pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, na str. 202, 203., dokonce jeho čin označují přímo za zradu, aby pak pokračoval s vysvětlením, cituji:

"Ministr a pravděpodobně i někteří jeho podřízení velmi dobře věděli, že žádná Óšimova nebo Nómurova zpráva nebyla zašifrována nějakým zastaralým kódem. Macuoka nechtěl ztratit tvář, přesvědčil Hirohita i generální štáb válečného námořnictva, že Purpurový kód je bezpečný. A tak až do Pearl Harbouru, k nesmírnému údivu Američanů, pokračovalo odesílání nejtajnějších diplomatických zpráv šifrovaných tímto kódem. Američané byli zprvu podezřívaví, neboť se domnívali, že jde o dezinformace. Nakonec se přesvědčili o neopodstatněnosti svých obav a pokračovali v dešifrování japonských diplomatických zpráv."

Bylo zde již řečeno, že Macuoka měl k takovému chování své osobní důvody, těmi důvody bylo, že nechtěl ztratit tvář. Ale proč nebyl podvod odhalen někým jiným je obtížné zjistit a nikdo nic zatím nevyjasnil... Vznikla tehdy i otázky - "Věděl admirál Jamamoto o Macuokově činu a chtěl této informace později proti ministrovi využít? Podplatil Macuoka styčné důstojníky válečného námořnictva, kteří pracovali v telegrafní sekci jeho ministerstva?"
Otázek se vynořilo více, ale ke všem odpovědím na ně byl vždy nedostatek přesvědčivých důkazů, takže odpověď nebyla nikdy nalezena....!

"Poté, co zažehnal nebezpečí hrozící v souvislosti s nerozluštěnými kódy, zahájil Jósuke Macuoka poslední ofenzívu. Zbytek května a celý červen 1941 vyvíjel velké úsilí, aby prosadil svou koncepci dalšího průběhu japonské expanze. 12. května 1941 přišel s novou verzí návrhu na zlepšení vztahů k USA, o dva dny později se setkal s americkým velvyslancem Grewem (zde viz foto

Obrázek

amerického velvyslance v Japonsku Josepha Grewa, foto je volně přístupné na několika webech). Bylo to poprvé, od ministrova návratu z evropské cesty. Macuoka se vždy chlubil tím, jak umí jednat s Američany. Podrážděný tón, který se v rozhovoru s Grewem nejednou ozval, byl v rozporu se zmíněným tvrzením.
Japonský ministr zahraničí začal amerického diplomata poučovat.
Hitler si podle jeho názoru nepřeje válku s USA. Vojenská aktivita Američanů v Atlantiku povede k válce s Německem, USA budou v roli útočníka. Japonsko pak splní svou povinnost vyplývající z Paktu tří. Na závěr rozhovoru Macuoka Grewovi doporučil, aby se Američané neskrývali za pláštík neutrality a nejlépe by udělali, kdyby 'otevřeně vyhlásili válku Německu'."

Z dobových archivů vyplývá, že americký velvyslanec Grew si z rozhovoru s Macuokou nevyvodil žádné ukvapené závěry. To proto, že hned několik japonských, ale i západních vlivných osobností, zklidňovalo hladinu, kterou rozbouřil již jen krátce sloužící japonský ministr zahraničí. Tak například Strážce tajné pečeti markýz Kidó americkému velvyslanci Grewovi vzkázal, aby věc, myslel tím rozhovor s Macuokou, nebral příliš důsledně a vážně. Také japonský premiér Konoé, ale i ministr válečného námořnictva Oikawa dali americkému velvyslanci na srozuměnou "že žádnou ukvapenou akci ministerstva zahraničí nepřipustí". Archivy zde říkají, že japonská elita si v daném momentě května roku 1941 nepřála nějaké další zvyšování napětí mezi USA a Japonskem. Byla to doba, kdy z Washingtonu do Tokia přicházela pesimistická hlášení japonského velvyslance Nómury. Ve stejné době kabeloval japonský velvyslanec Óšima z Berlína zprávy "o pobouření Němců washingtonskými jednáními". Velvyslanec Óšima v Berlíně musel Ribentropa ujistit, že cílem rozhovorů Nómury s Hullem je "vyvolat proamericky smýšlejících kruzích v Japonsku přesvědčení, že smíření mezi Japonskem a USA není možné".

"Na čtvrtek 22. června 1941 svolal premiér Konoe další z mnoha společných konferencí vlády a náčelníků obou generálních štábů. Jednáním byl přítomen i císařův bratr princ Takamacu, který působil v generálním štábu válečného námořnictva. Také tentokrát Macuoka vynaložil nemalé úsilí, aby prosadil vstup Japonska do války proti SSSR po boku Německa. Obdobně si počínal i na další konferenci 29. května 1941. Ministr nebyl osamocen. Na jeho straně stál ministr vnitra baron Hiranuma (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je Kiichiro Hiranuma, foto je volně přístupné na několika webech) , někdejší premiér, předseda ultrapravicové Společnosti pro základy stáru a dlouholetý stoupenec války proti Sovětskému svazu. Také někteří členové generálního štábu pozemních sil sledovali Macuokovu argumentaci s viditelnými sympatiemi.
Ve čtvrtek 5. června 1941 přišla do Tokia závažná zpráva od Óšimy z Berlína. Velvyslanec hlásil, že ho Hitler oficiálně informoval o chystaném útoku proti SSSR. Hned druhý den proběhla další ze série konferencí. Byla provedena nejpřísnější opatření, aby její výsledky zůstaly utajeny. Dokonce ani náčelník generálního štábu generál Sugijama si nedělal poznámky. Pouze v deníku markýze Kidóa nalezneme zmínku, že jednáním byl necelou půlhodinu přítomen císař.
Následující konference se konala ji ž nazítří, 7. června 1941. Tentokrát Macuoka překvapivě vyjádřil pochybnosti o úmyslech nacistů a doporučil neprovokovat Američany stupňováním tlaku v jižní Indočíně.
Genrál Sugijama zase vyjádřil obavu z důsledku případného smíření Německa a velké Británie. Vojenští přidělenci na velvyslanectvích v Berlíně a v Římě okamžitě dostali příkaz sledovat pozorně vše, co by mohlo být považováno za příznak tohoto smíření.
Císařovi strýcové, princové Asaka a Higašikuni, na čas projevovali přízeň Macuokovým argumentům. Souhlasili s ministrem zahraničí, že by Japonsko mělo využít Hitlerova útoku proti SSSR.
Do osudového rozhodnutí zbýval Japonsku necelý měsíc. Během druhého červnového týdne roku 1941 Hirohito četl a schválil dokument vypracovaný štáby, jeho titul 'Urychlení politiky týkající se jihu' jasně signalizoval, kam bude zaměřena příští fáze expanze říše vycházejícího slunce. Uvedený plán mimo jiné obsahoval požadavek okamžitě zahájit další jednání s Francouzi, aby povolili japonským jednotkám vstoupit do Saigonu a delty řeky Mekongu. Pro případ odmítnutí bylo navrhováno užít síly i za cenu války s USA a Velkou Británií."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 75.

PříspěvekNapsal: 22/10/2018, 04:32
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 76.

Příští konference se v Tokiu konala mezi 12. a 16. červnem roku 1941. Na této konferenci japonský ministr zahraničí Macuoka náhle poukazoval na to, že by jakákoli ukvapená akce v Indočíně mohla naráz Japonsko odříznout od přírodních zdrojů v Nizozemské Východní Indii. Když se ho císařův bratr princ Takamacua zeptal proč, odpověděl Macuoka, že svůj názor nezmění. Při dalším jednání na této konferenci trval ministr války generál Tódžó na tom, aby se indočínská záležitost v každém případě uzavřela do konce roku 1941. Při dalších jednáních dospěli všichni k závěru, že celá problematika Indočíny se musí ještě nejméně dva až tři dny studovat.
K dalšímu dění pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, popisuje fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"V době, kdy v Tokiu probíhaly zmíněné konference se pomalu uzavírala jedna fáze druhé světové války. V neděli 22. června 1941, čtvrt hodiny po třetí hodině ranní, zahájilo nacistické Německo bez vyhlášení války útok proti Sovětskému svazu. Německá agrese se stala impulsem k další aktivitě ministra zahraničí Macuoky.
Zpráva o útoku se do Tokia dostala 22. června v poledne. Krátce poté se ministr opět vypravil do císařského paláce, kde nebyl přijat příliš příznivě. Hirohito mu po poradách s markýzem Kidóem doporučil, aby veškeré podněty nejdříve projednával s předsedou vlády knížetem Konoem. Macuoka však předložil další argumenty, vycházející z nových informací.
Japonští vojenští pozorovatelé na východní frontě se shodovali v názoru, že Hitler porazí SSSR během několika měsíců. V Berlíně si v den útoku pozval Ribbentrop japonského velvyslance Óšimu a naléhal: ´Pronikání Japonska do Tichomoří má obrovský význam. Uvážíme-li ale nedostatečnou připravenost k takové věci, mohli byste prozatím vyřešit ruskou otázku a připojit se k Německu v jeho válce proti Sovětskému svazu. Po rychlé porážce Ruska bude mít Japonsko zajištěný týl a bude mít zcela volnou cestu na jih.´
Císař, premiér Konoe a strážce tajné pečeti Kidó došli 24. června 1941 po dlouhých úvahách k závěru, že ministr Macuoka směřuje k tomu, aby zatáhl zemi do války na dvou frontách. Současně vznikly obavy, že Kuantungská armáda by mohla zahájit akci bez rozkazu. Kníže Konoe se proto snažil získat pevnou podporu obou náčelníků generálních štábů i ministrů reprezentujících ozbrojené síly ve vládě. Generál Tódžó se sice postavil proti myšlence vypovědět Pakt tří, ale na druhé straně již 25. června náčelník generálního štábu armády Sugijama ujistil císaře, že armáda pevně podporuje jeho rozhodnutí zaútočit na jih. Téhož dne začala další společná konference vlády a vojenských činitelů, na níž proběhl pokus přimět Macuoku k souhlasu s revidovanou verzí dokumentu:
´Urychlení politiky týkající se jihu, v níž byla vynechána pasáž o případném vstupu do války proti USA a Velké Británii."

Samotná jednaní pak probíhala od 25. června a to až do 2. července 1941 a pro politiku Japonska se tato konference ukázala jako zásadní. I když v řečeném období konference panovalo nesmírné vedro, císař Hirohito se vrátil ze svého letního sídla do Tokia. Na konferenci, od 25. června do 2. července, nechyběl nikdo z předních jak vysokých vojenských, tak ani civilních činitelů země vycházejícího slunce. Byla to tato konference, kde se, vlastně naposledy, pokusil Macuoka prosadit myšlenku útoku na SSSR. Některé pasáže Macuokova projevu působila na přítomné prý až směšně, to když se pokoušel manévrovat a kličkovat, když se dokonce v jednu chvíli pokusil postavit se i proti válce.
Dne 28. června Macuoka doslova řekl: "Udeřit na jih je totéž jako hrát si s ohněm, jestliže zaútočíme na jih, bude to pravděpodobně znamenat nejen válku s Velkou Británií a Spojenými státy, ale také se Sovětským svazem. Nevěřím, že nyní, vlivem obecné situace, pro nás nastala nejlepší doba ke vstupu do války".
Určitým vrcholem Macuokova projevu bylo, když vzápětí navrhl odložit okupaci jižní Indočíny o šest měsíců. Okamžitě tak narazil na neobyčejně silnou opozici všech velitelů armády i námořnictva. V tomto okamžiku vystoupil zástupce náčelníka generálního štábu armády generálporučík Ósamu Cukada , což byl starý přítel prince Asaky, aby Macuokovi sdělil, že obsazení jižní Indočíny je již dávno schváleno císařem a tak akce "musí být provedena" a bylo!
Když následně Macuoka prohlásil: "Obsadíme-li jižní Indočínu, bude obtížné zajistit naftu, kaučuk, cín a rýži. Velcí muži by měli být schopni změnit svůj názor", čímž se dotkl osoby císaře, ztratil zcela všechny zbývající stoupence..!
Prý dokonce i starý obhájce útoku na SSSR, kterým byl baron Hirunama začal být opatrný, což se ukázalo, když byl tázán, jak vše od Macuoky posuzuje. Hirunama odpověděl: "Také si sice myslím, že bychom měli jít na sever. Ale je otázkou, zda můžeme. V tomto ohledu musíme respektovat názory vojáků."
Tím bylo Macuokovo úsilí o zvrat japonské politiky u konce.


"Dne 30. června začala zasedat Nejvyšší válečná rada, na níž se vyjadřovali i členové císařské rodiny. Princové Asaka (zde viz foto na kterém je

Obrázek

princ Yasuhiko Asaka, foto je volně přístupné na několika webech)
a Higašikuni (zde viz foto na kterém je

Obrázek

Naruhiko Higašikuni, foto je volně přístupné na několika webech) sice projevili sympatie případné akce na severu, ale v podstatě zůstalo u slov. V úterý 1. července 1941 Jósuke Macuoka ´kapituloval tak uhlazeně, jak jen to šlo´. Jeho prohlášení: ´Věci se obrátily k dobrému. To proto, že jsem vyslechl názor vás všech,´ znamenalo, že se podřídil.
Finální zasedání konference proběhlo v císařově přítomnosti 2. července 1941 a schválilo dokument s titulem ´Nástin národní politiky z hlediska změněné situace´. Jeho tři body zněly následovně:

´1) Naše říše je rozhodnuta dál sledovat program, jehož výsledkem bude zřízení Velké východoasijské sféry společné prosperity.

2) Budou zahájeny přípravy na válku s Velkou Británií a Spojenými státy.

3) Naše stanovisko k německo-sovětské válce bude založeno na Paktu tří. V současné době se do konfliktu nezapojíme. Tajně zesílíme naši vojenskou připravenost proti Sovětskému svazu... Jestliže se německo-sovětská válka vyvine výhodně pro naši říši, vyřešíme severní problém ozbrojenými silami´."


Poté si přece jenom prosadili alespoň trochu "seveřané", když po Macuokovi si přisadil předseda Tajné rady Jošimiči Hara. Dokonce při své řeči přímo vyzval vládu a vrchní velení, aby "útok na Sovětský svaz byl proveden, jak jen to bude možné", ale ke změně stanoviska to nestačilo. Japonsko jako stát, jako většina byl rozhodnuto pro expanzi směrem na Jih, "jižním směrem" a takřka okamžitě začaly první akce.

"Ihned po poradách schválil císař rozkaz k povolání záložníků, kteří měli v kasárnách nahradit oddíly určené k nasazení na frontu. V Mandžusku bylo zřízeno nové speciální velitelství pro koordinaci příprav. K veteránům z Kuantungské armády přibylo 15 divizí, počet japonských vojáků zde v krátké době vzrostl ze 400 000 na 700 000. Kromě toho byly dokončovány přípravy pohotovostních jednotek na Tchaj-wanu, na Chaj-nanu a v jižní Číně.
Během prvních dvou týdnů července 1941 v Japonsku prudce vzrostlo vnitropolitické napětí. Ačkoli přirozeně nebyl znám směr jeho další expanze ´velká válka´, ať již by byla vedena proti SSSR, nebo Velké Británii a USA, vyvolávala značné obavy a neklid. Ministerstvo vnitra nařídilo pohotovost policejních jednotek dokonce byly načas uzavřeny vysoké školy. Napětí pak vyvrcholilo v souvislosti s odchodem Macuoky a rezignací Konoeho vlády.

"I po rozhodující konferenci 2. června 1941 museli Japonci dále zvažovat otázku vztahu a jednání se Spojenými státy. Státní sekretář Hull předložil již 21. června (1941) Nómurovi americké návrhy. Na konferencích 10. a 12. července zejména představitelé válečného námořnictva požadovali, aby se v jednáních s Američany pokračovalo. Ministr válečného námořnictva admirál Oikawa přímo řekl: 'Podle zpráv námořnictva se zdá, že státní sekretář Hull a další nejsou připraveni vyprovokovat válku v Pacifiku. Jestliže si ani Japonsko nepřeje vstoupit do pacifické války, nevzniká tak prostor pro jednání?' Macuoka na tento argument odpověděl, že zmíněný prostor by vznikl, kdyby se Japonsko vzdalo útoku na jih. Avšak ještě téhož dne, 12. července, byl instruován japonský velvyslanec ve Vichy Kató, aby si vyžádal Pétainovo svolení k obsazení osmi letišť v jižní Indočíně a k používání základen v Saigonu a Camranhu japonskými ozbrojenými silami. Velvyslanec dal na srozuměnou: nedostane-li požadované svolení, japonské jednotky stejně 20. července zasáhnou.
Po této konferenci, zjevně v předtuše blízkého pádu, podnikl Macuoka poslední křečovité manévry. V neděli 13. července 1941 ulehl předstíraje onemocnění. Zprvu byl vzpurný, odmítal číst i revidovaný návrh dokumentu o podmínkách přátelských vztahů mezi Japonskem a USA. Do jeho rezidence se dostavilo několik vysokých činitelů obou složek ozbrojených sil a přesvědčovali ministra, aby návrh poslal Nómurovi. Macuoka to neučinil, pouze 14. července večer kabeloval velvyslanci do Washingtonu, že poslední Hullovy návrhy jsou nepřijatelné. Také následující den, 15. července, strávil ministr v posteli a vláda zasedala bez něj."

Bylo 3 hodiny odpoledne dne 15. července 1941, když se premiér japonské vlády kníže Konoé vydal za císařem Hirohitem do letního sídla v Hajamě. Hlavním bodem v jednání tehdy měl být - "problém Macuoka!"
Kníže Konoé nejprve císaři nabídl demisi, kterou Hirohito pochopil jako pokus "předčasně se zbavit břemene, aniž by bylo dílo dovedeno dokonce". Císař zde doporučil jen pouhou výměnu Macuoky, tedy nikoliv demisi celé vlády. Jenomže zvolená možnost vyvolávala tehdy značné obavy. V již vzpomínaném deníku markýze Kidó je tato situace popisována slovy: "V této době, kdy je napětí na veřejnosti tak silné, že musely být uzavřeny i vysoké školy, by mohly vzniknout velké nepokoje. Měli bychom se za každou cenu vyhnout rezignaci celého kabinetu z tajného důvodu, který nemůže být sdělen lidu." Zároveň bylo velice důležité, aby před veřejností nepadl žádný "stín nepřízně", kromě toho bylo nutné, aby si veřejnost nevykládala Macuokův pád jako důsledek amerického tlaku na Japonsko. Jinak se mohlo stát, že by došlo k okamžitému přerušení s Američany, což si ozbrojené síly, z nich především válečné námořnictvo Japonska, vůbec, ale vůbec nepřáli. Bylo to především válečné námořnictvo, ale i částečně pozemní síly, které požadovaly na dokončení válečných příprav ještě několik měsíců.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 75.

PříspěvekNapsal: 22/10/2018, 04:39
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 77.

Bylo úterý dne 15. července 1941, když se do Macuokovy vily dostavil posel císaře Hirohita a přinesl ministru zahraničí vcelku jednoduchý příkaz. Pokud je ministr zahraničí stále nemocen, nechť zapůjčí svou pečeť premiéru Konoemu (zde viz foto, na kterém je tehdejší premiér

Obrázek

Fumimaro Konoe, foto je volně přístupné na několika webech), aby bylo možno potvrzovat důležité státní dokumenty! Macuoka prostě nemohl nevyhovět. Další den tedy 16. července odstoupila celá japonská vláda. Vláda sice odstoupila, ale celá akce neměla být prostředkem k větší reorganizaci, šlo jen o výměnu Macuoky. Zároveň pak kníže Konoe převzal od císaře pověření, aby zformoval svůj třetí vládní kabinet. Zde pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, popisuje dále fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Během vládní krize Hirohito dostal další důkazy o tom, že Japonsko nemůže vést válku na dvou frontách. Ze sedmiměsíční ´průzkumné´ cesty do Evropy se v těchto dnech vrátil generál

Obrázek

Tomijoto Jamašita a právě v den odstoupení vlády, 16. července, ho přijal císař. Generálovy informace byly varováním. Japonsko zaostává za evropskými armádami zejména v použití paradesantních jednotek, konstrukci středních tanků i bombardérů dlouhého doletu. Radar je v Evropě prakticky používán, v Japonsku je celá záležitost teprve ve stádiu výzkumu. Vzhledem k nedávným rozhodnutím i stavu příprav bylo generálovo doporučení šokující, neboť vyslovil názor, že by Japonsko mělo odložit provedení všech svých válečných plánů o dva roky a v této lhůtě zcela zmodernizovat svou armádu.
Na druhé straně účinnost Jamašitova varování eliminovaly informace zpravodajské služby hovořící o nedostatečné vojenské připravenosti budoucího protivníka. Již 30. června 1941 dostal generální štáb pozemních sil tzv. prozatímní plán útoku na jih, vypracovaný jednotkou ´82´ na Tchaj-wanu. Dokument odhadoval překvapivou slabost britské obrany v Malajsku, nedostatky a slabá místa Američanů na Filipínách i minimální možnosti hájení Nizozemské Východní Indie. Jamašita v souvislosti s těmito informacemi připustil, bude-li nutné jít do války, je nepochybně lepší udeřit na jih. Císař pak generála (Jamašitu)pověřil řízením speciálního velitelství v Mandžusku, zaměřeného na koordinaci válečných příprav.

Již druhého rána po demisi vlády, 17. července , Konoe přivezl císaři seznam členů nového kabinetu. Hirohito ho schválil a 18. července byl osobně přítomen instalaci nové vlády. Macuoku v úřadu ministra zahraničí vystřídal admirál Soemu Tojoda, člen císařova důvěrného kruhu. Také další exponent ´severního´ kursu baron Hiranuma byl vyměněn. Jeho nástupcem na ministra vnitra se stal vcelku nevýznamný politik Harumiči Tanabe.
K žádným podstatným změnám nedošlo. Jósuke Macuoka odešel do ústraní, uchýlil se do svého domu na úpatí Fudžijamy a po celou válku zůstal mimo politiku. Po ní byl uvězněn Američany, ale brzy ho propustili do lékařské péče a koncem roku 1946 umřel na rakovinu."


13) Zmrazení japonských aktiv. Důležitá memoranda 2.6. 1941 a 4. 11. 1941.

Američané tím, že rozluštili "Purpurový kód" získávali velké množství informací o závažnějších japonských poradách z července roku 1941, tedy v době, kdy docházelo k velkému množství zásadních a konečných rozhodnutí. Dá se hovořit o tom, že zhruba znali výsledky klíčové a zásadní konference z 2. července, od 12. července tak věděli o japonských požadavcích v Indočíně. Již 15. července pak získali i detaily, včetně zprávy o hrozbě zásahu silou.
Byl pátek 18. července 1941, což byl den, kdy byl v Tokiu Hirohito přítomen nástupu třetí a poslední Konoeho vlády, a kdy také zasedal, ve Washingtonu, Rooseveltův kabinet.
Mnozí členové amerického kabinetu již delší dobu navrhovali některá opatření, kterými měla být zbrzděna agresivita Japonska v Pacifiku a v Číně. Na zasedání dne 18. července byl projednáván prozatím nejdůraznější krok - "zmrazení všech japonských aktiv ve Spojených státech. Již krátce nato bylo dosaženo i dohody o uvedeném problému mezi státním departmentem a ministerstvem financí USA.

"Informace získávané rozšifrováním dalších japonských zpráv jen potvrzovaly, že nástup nové Konoeho vlády nepovede k žádným zásadním změnám kursu zahraniční politiky. Tak například 19. července Američané zachytili sdělení Tojody různým japonským zastupitelstvím ve světě. ´Ačkoli se změnil kabinet,´ prohlašoval nový ministr zahraničí, ´v žádném případě to neznamená zřeknutí se principu, že Pakt tří je uhelným kamenem japonské národní politiky.´ V neděli 20. července 1941 Američané odposlechli depeši, v níž Tojoda informuje velvyslance ve Vichy Katóa, že císařská armáda je připravena zasáhnout na jihu Indočíny 24. července, ať již se souhlasem Francouzů, nebo bez něj.
Tojoda také spěšně ujistil německou a italsko vládu o spojenecké věrnosti Japonska. 20. července předal německému velvyslanci Ottovi poselství pro Ribbentropa, v němž nacistického ministra zahraničních věcí ubezpečoval: ´Politika Japonska bude dál vycházet z ducha a cílů Paktu tří ... nenastane žádná změna stanoviska Japonska vůči Německu a Itálii´. "


V červenci roku 1941 rozehrávala japonská vláda velice složitou diplomatickou a poltickou hru, když na jedné straně ujišťovala Německo o věrnosti Paktu tří (OSA). Totiž několikrát požádala Berlín, aby jí pomohl vyvinout tlak na vládu Vichy, vládu, která tancovala dle not na hudbu diktovanou z Berlína, ohledně Indočíny. Přitom slibovala Berlínu pomoc pro případ, že se USA zapojí po boku Velké Británie do války proti Německu. Na druhé straně Japonci ubezpečovali Američany, že do jejich případného konfliktu s Německem nezasáhnou.... Celá takováhle dvojitá hra byla přímým rozhodnutím, které v Japonsku vyšlo z konference dne 2. července 1941. Japonci se na konferenci dohodli, že až do okupace jižní Indočíny ponechají jak Němce, tak Američany v nejistotě. A že vazba Tokia na Berlín fungovala, tak to potvrzuje kabelogram velvyslance Otta Ribbentropovi ze 24. července, ve kterém velvyslanec Ott tlumočil Tojodovo poděkování za tlak, který Berlín vyvinul na vládu ve Vichy.

"Již na prvním zasedání nové vlády náčelník generálního štábu válečného námořnictva admirál Nagano upozorňoval: ´Teď je ještě šance dosáhnout úspěchu ve válce se Spojenými státy. Ale ta se časem vytratí. Už ve druhé polovině příštího roku bude pro nás obtížné se měřit se Spojenými státy´.
Lze tedy říci, že zmrazení aktiv v jistém smyslu urychlilo japonský vstup do války. Na americké straně si tuto skutečnost zřejmě nejvíce uvědomoval admirál Harold R. Stark, náčelník námořních operací. Stavěl se proti myšlence zmrazení, poukazoval na nutnost dokončit válečné přípravy a doporučil zapojit se v první řadě do války proti Německu, aby nedošlo k případnému zhroucení Velké Británie. Zdá se však, že před konečným rozhodnutím prezident nekonzultoval ani s admirálem Starkem, ani s dalšími činiteli ozbrojených sil.
Vážnost situace byla obecně pociťována. Například list New York Times 26. července 1941 napsal: ´Prezident Roosevelt zmrazil všechna japonská aktiva ve Spojených státech, čímž ve skutečnosti přerušil obchodní spojení s (Japonskou) říší. Jde o nejdrastičtější opatření, blízké skutečné válce´.

Amerického příkladu následovala Velká Británie a Kanada, kromě toho byly zrušeny obchodní smlouvy zemí Britské říše s Japonskem. Pod vlivem Washingtonu také většina latinskoamerických zemí přerušila vývoz válečného materiálu do Japonska."

V dané době zmrazení aktiv Japonsku a vypovězení smluv o vývozu, byla v prekérní situaci Nizozemská Východní Indie, která byla velice bezprostředně ohrožena japonskou invazí..! Správa Nizozemské Východní Indie, jak zde již bylo napsáno, stále Japoncům zaručovala, dokonce navýšené, životně důležité, dodávky ropy, kaučuku, bauxitu, cínu a dalších surovin. A nyní co - dodržet sliby, nebo se připojit k opatřením a vystavit se tak riziku napadení?

"Nizozemští diplomaté ve Washingtonu se proto snažili zjistit, co by Spojené státy podnikly, kdyby byla napadena Východní Indie. Nedostali však jednoznačné ujištění o americké pomoci a zástupce generálního guvernéra van Mook si vcelku oprávněně stěžoval, že mu ´Američané neporadili´. Nakonec 28. července i Nizozemská Východní Indie, Austrálie a Nový Zéland provedly zmrazení japonských aktiv. Téhož dne Nizozemci zastavili dodávky ropy do Japonska."

Takovéhle takřka totální embargo vážně ohrozilo veškeré další plány japonské expanze a již během několika málo měsíců mohla velice silně poklesnout výroba. Hlavně v ocelářském, strojním, chemickém i elektronickém průmyslu. Čili v odvětvích, která měla většinou pro válečnou výrobu zásadní význam. Program, nastavený na budování loďstva a letectva se mohl zpomalit, nebo dokonce i zhroutit. Zastavení dodávek ropy, navzdory značným zásobám, by vyvolávalo hrozbu budoucího ochromení válečného námořnictva.

"Všechny tyto skutečnosti si Japonci přirozeně dobře uvědomovali. Američané zachytili a dešifrovali zprávu ministra zahraničí Tojody z 31. července 1941, v níž sděloval velvyslanci Óšimovi do Berlína: ´Obchodní a ekonomické vztahy mezi Japonskem a ostatními zeměmi, vedenými Anglií a Spojenými státy, jsou postupně tak strašlivě omezovány, že to nebudeme moci dále trpět.
V důsledku toho Japonská říše ve snaze uhájit holou existenci musí přijmout opatření k zajištění surovin v Jižních mořích´. Logika japonských expanzionistů byla vskutku pozoruhodná. Japonsko muselo okupovat statisíce kilometrů čtverečních na Dálném východě a v jihovýchodní Asii, aby ´uhájilo holou existenci´."




Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:


viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60