Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 72.

PříspěvekNapsal: 15/10/2018, 04:21
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 72.
Mapa

Obrázek

japonských výbojů do roku 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Ještě ani v prvních měsících roku 1941 neprojevovala americká vláda nějakou aktivitu
směrem k tomu, "nechat se zatáhnout do války", stále vše vypadalo, že spíše USA pokračuje ve známém IZOLACIONALISMU....! Což bylo vidět i na marných snahách diplomacie Velké Británie, která se nemohla stále dozvědět - Co USA podnikne v případě, že Japonsko zaútočí na Singapur? Otázka japonského útoku směrem na jih, směrem na Singapur, byla stále naléhavější.
Již počátkem února 1941 předložilo britské velvyslanectví ve Washingtonu důkazy, že japonské válečné loďstvo, spolu s pozemním vojskem, mají naplánován a již připravují - útok na jih! O stejném pak informoval svou vládu i velvyslanec v Tokiu Grew
(zde viz foto, na kterém je

Obrázek

velvyslanec USA v Tokiu Joseph Grew, foto je volně přístupné na několika webech)!
Stále to však vypadalo tak, že v oné době nebyl ani Roosevelt, ani jeho vládní kabinet ochotni přijmout popsaný britský názor na další vývoj válečné situace na Dálném východě a v jihovýchodní Asii.
Nakonec se však přece jenom americká vláda rozhodla a určitým způsobem provedla "demonstraci solidarity s Britskou říší" - v březnu 1941 byly vyslány dva americké křižníky a doprovodné torpédoborce do Austrálie, podobné seskupení odplulo do novozélandských přístavů. Celý akt je skutečně posuzován jen jako pouhá demonstrace, neboť z vojenského hlediska nebyl celé akci připsán žádný větší význam.
Mnohem větší a důležitější byly tehdy americké úvahy o ekonomických opatřeních. To když již počátkem ledna 1941 státní sekretář Hull projednával s Rooseveltem otázky embarga na vývoz mědi, mosazi, bronzu, niklu, zinku, potaše a dalšího zboží do Japonska.

K tématu český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, nalezl v archivech a dále napsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Z obecného hlediska se však americká politika na počátku roku 1941 ještě neprojevovala rozhodnými akcemi. Tato skutečnost se logicky promítla do jednání o vojenské spolupráci, která byla zahájena 29. ledna 1941. Zástupci britských štábů, doprovázeni reprezentanty Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, připluli do Spojených států na palubě bitevní lodi King George V spolu s novým velvyslancem Halifaxem. Prezident Roosevelt se tajně dostavil na palubu lodi ještě před přistáním a začaly předběžné rozhovory.
´Jestliže Spojené státy vstoupí do války s Německem, současně se zapojí i do války proti Itálii. Za těchto okolností musí být vzata v úvahu možnost propuknutí války mezi Japonskem a skupinou tvořenou Spojenými státy, Britskou říší a jejími spojenci, včetně Nizozemské Východní Indie´- závěr jednání zněl povzbudivě.
Na druhé straně se během nich projevily závažné rozpory mezi britskou a americkou koncepcí. Britové považovali za nejdůležitější obranu Singapuru a v této souvislosti žádali, aby Američané vlastně rozdělili své pacifické loďstvo. Američtí admirálové se postavili proti tomuto požadavku, podpořil je Roosevelt a tak v tomto bodě zatím nebylo dosaženo žádné dohody.
´Obtíže vyplývají z naší současné nejistoty ohledně akcí Japonců i v souvislosti s britskou obhajobou životní důležitosti obrany Singapuru,´ napsal v dopise velitelům amerických flotil admirál Stark (Jde o dopis z 3. dubna 1941). ´Odmítl jsem jejich návrhy (Britů), aby většina pacifické flotily byla přesunuta k obraně proti Japoncům,´ uzavírá svou informaci šéf amerického štábu námořních operací."

V čem se však nakonec na této konferenci všechny delegace shodly, bylo i do budoucna důležité - "V případě amerického vstupu do války bude hlavní úsilí Spojených států orientováno na Evropu a Atlantský oceán, protože Německo představuje nejsilnější článek Paktu tří (OSA)!"

Zároveň se na konferenci USA zavázalo, že v případě, že se do konfliktu zapojí, zvětší své síly v Atlantiku natolik, aby VB mohla uvolnit část loďstva pro obranu svých postavení ve Východní Asii. Což by zároveň znamenalo, že americká Pacifická flotila převezme obranu nejen Havaje, Filipín, ostrovů Guam a Wake, ale i úkol narušovat japonské námořní spoje na Dálném východě a v celé Asii.
A právě tato prvá jednaní pak měla pro Brity i morální a konec konců i praktický význam. To přesto, že se ještě americká vláda nezaručila, že vstoupí do již probíhající války. A zároveň USA zde zcela odmítlo stanovit nějaké podmínky, za kterých by vyslalo část svého válečného loďstva do Singapuru, nebo do Indie...!

Diplomacie světa od ledna, do 7. prosince 1941.
V předchozím bylo řečeno i o prvních jednáních budoucích spojenců, tehdy ještě takřka tajném (prezident USA Roosevelt se na britskou bitevní loď King George V spolu s novým velvyslancem Halifaxem dostavil tajně, ještě než vplula do amerického přístavu...), jednáních, která načrtla prvou koordinaci budoucího válčení až do roku 1945.
Ale i Japonci již od počátku roku 1941 vyvíjeli značné úsilí na diplomatickém poli v celém světě.

"Pokud šlo o vztah ke Spojeným státům, připadl závažný úkol novému japonskému velvyslanci ve Washingtonu admirálovi Kičisaburó Nómurovi. Velký význam měla i cesta ministra zahraničí Jósuke Macuoky do Evropy.
Japonci předpokládali, že se nakonec USA připojí k Velké Británii ve válce proti Hitlerovi, a tudíž budou nakloněny kompromisnímu urovnání v Asii. Podle těchto představ měli Američané přimět Čankajška, aby se nadobro vzdal Mandžuska výměnou za příslib stažení japonských jednotek z Číny. Současně měl Washington uznat zvláštní ekonomické nároky Japonců v jihovýchodní Asii a Indii. Takto by v podstatě bylo dosaženo hlavních cílů expanze na na jih bez boje. Pro případ, že by Američané nesouhlasili, měla být jednání ve Washingtonu Nómurou alespoň protahována tak, aby byl získán čas potřebný k dokončení příprav japonského válečného námořnictva.

V Tokiu o nominaci Nómury do funkce velvyslance ve Spojených státech uvažovali již v září 1940, krátce po podpisu Paktu tří. Již tehdy ho navštívil dvorní emisar a sondoval stanovisko, ale admirál nabídku nepřijal. Znovu odmítl i v říjnu 1940, neboť podle vlastních slov ´nechtěl hrát úlohu ve hře, která mohla uvrhnout národ do hanby´.
Bylo vcelku jasné, proč volba padla právě na tohoto čtyřiašedesátiletého admirála. Již za první světové války působil jako námořní atašé ve Washingtonu, právě v této době se sblížil s F. D. Rooseveltem, který tehdy byl náměstkem ministra válečného námořnictva. Kromě toho měl ve Spojených státech řadu dalších vlivných přátel. Kičisaburó Nómura (zde viz foto, na kterém je velvyslanec Japonska

Obrázek

v USA Kichisaburó Nómura, foto je z Wikipedie a i jinak je volně přístupné na několika webech) neměl valnou důvěru v ministra zahraničí, o němž baronu Haradovi řekl: ´Macuoka vidí pouze vnější stránku věci´. Chápal dobře, že ´pokud bude japonská armáda sázet výhradně na vojenskou sílu, vztahy mezi Japonskem a Spojenými státy nebudou nikdy přátelské´. Za dané situace nedoufal v případnou ústupnost Američanů a současně nechtěl, aby jeho působnost byla zástěrkou válečných příprav. V listopadu 1940 byl admirál povolán k audienci do císařského paláce, tehdy, zdá se, ´pochopil svou povinnost´ a kapituloval. Během ledna 1941 dokončil poslední přípravy na diplomatické poslání ve Washingtonu a 14. února 1941 mohl prezident Roosevelt v Hullově přítomnosti přijmout starého přítele ve funkci japonského císařského velvyslance."

A již také za krátkou dobu poté, dne 8. března 1941 začaly prvé rozhovory velvyslance Nómury s americkým státním sekretářem Hullem. Otázky se týkaly všech japonsko-amerických vztahů a většina jednání probíhala v Hullově hotelovém apartmá. Celých devět měsíců pak rozhovory pokračovaly, a to až do japonského útoku na Pearl Harbour.


"Nómura se celkem asi padesátkrát setkal s Hullem a jeho poradci ze státního departmentu, jednání byla krajně komplikovaná vzhledem k rozdílnému pohledu na základní otázky. Bylo předloženo množství návrhů i protinávrhů, v podstatě nešlo nalézt východisko přijatelné pro obě strany. Ostatně Nómura měl pochybnosti o smyslu své činnosti ještě před zahájením vlastní diplomatické mise. Cordell Hull ve svých Memoárech japonského velvyslance charakterizuje takto: ´Byl vysoký, robustní, pevného zdraví a otevřené tváře. Hovořil někdy jistou a někdy nejistou angličtinou... Věřil jsem, že se Nómura čestně snažil zamezit válce mezi našimi zeměmi....´

Kromě diplomatů obě strany používaly ke vzájemným kontaktům a jednáním i různé dobrovolníky. První dvojicí diplomatů amatérů tvořili američtí katoličtí kněží biskup James Edward Walsh a páter James M. Drought. Na konci roku 1940 se vypravili do Japonska jednat o majetku římsko-katolických misií a současně se pokusili o prostředkování mezi Tokiem a Washingtonem. Těsně před Vánocemi dvojici přijal Macuoka a požádal kněze, aby předali jeho osobní poselství prezidentu Rooseveltovi.
Walshe s Droughtem pozval do své rezidence i kníže Konoe, jednali dokonce s představiteli armády a válečného námořnictva (Přijali je kontraadmirál Takasumi /šéf Sekce pro námořní záležitosti na ministerstvu válečného námořnictva/ a generálmajor Akira Muto /šéf Sekce pro vojenské záležitosti ministerstva války/.).
Poselství, které měli předat americkému prezidentovi, obsahovalo následující hlavní body:
Japonsko stáhne své jednotky z Číny s výjimkou severovýchodní oblasti výměnou za čínské uznání Mandžukua. V Číně vznikne nová vláda spojením vlád Čankajška a Wang Ťing-weje. Spojené státy pomohou Japonsku zajistit ropu, kaučuk, cín, nikl výměnou za slib, že ´japonská činnost v jihozápadním Pacifiku bude prováděna mírovými prostředky´.
USA a Japonsko společně zaručí, že na Dálném východě kolonie jedné evropské mocnosti nepřejdou do rukou druhé. Společné budou i záruky pro nezávislost Filipín. Washington se přičiní, aby se Velká Británie vzdala Hongkongu a Singapuru. Americká vláda příznivěji zváží otázku japonské imigrace do Spojených států."

Přestože šlo o naprosto nehorázné požadavky, samozřejmě nepřijatelné pro Rooseveltovu vládu, oba kněží, s neobyčejným nadšením daným významem své mise, vyvinuli ohromné úsilí, aby mohli vše předat prezidentovi... Když se vrátili do USA ihned se obrátili na svého přítele, finančníka Lewise L. Strausse s prosbou o pomoc. "Ten je představil bývalému prezidentu Hooverovi, který je zase odkázal na pomoc generálního poštmistra Franka Walkera.
Walker byl katolík, službu neodmítl a 23. ledna 1941 vzal oba kněze do Bílého domu, kde vysvětlili japonský plán prezidentovi....."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 72.

PříspěvekNapsal: 15/10/2018, 04:27
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 73.

Ve stejné době ledna 1941, kdy vyjednávali američtí křesťanští kněží, se na vyjednávací scéně objevili japonští oficiální vyjednávači. Prvním vyjednávačem za Japonsko byl Kingoró Hašimoto, který byl vlastně předákem ultrapravicové "Společnosti černého draka". Hašimoto do Washingtonu přijel v lednu 1941, aby jednal za podpory několika členů japonské vlády. Když se však vrátil do Japonska, zastával, na rozdíl od ministra zahraničí Macuoky názor, že představa o válce je naprosto reálná.
Po Hašimotovy přijeli ještě do USA další dva japonští emisaři. Oba dva emisaři měli úzké kontakty na knížete Konoa ( zde viz foto na kterém je

Obrázek

kníže Fumimaro Konoe, foto je volně přístupné na několika webech) a některé členy jeho vlády. Tak připlul v pátek 14. února 1941 do San Francisca v té době známý japonský finančník Tadao Ikawa, což byl prezident Zemědělské banky. Ikawovi jeho americká manželka a četní přátelé z Wall Streetu dokázali v USA najít cestu k těm nejvýznačnějším osobnostem. Že je Ikawa podporován i vysokými japonskými vojenskými osobnostmi, tak to měl potvrdit příjezd dalšího vyjednávače. Oněm vyjednávačem byl plukovník Hideo Iwakuró z japonského ministerstva války, který se těšil přízni samotného generála Tódžóa. K dalšímu pak napsal český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Plukovník (Hideo Iwakuró z japonského ministerstva války) přijel 21. března do New Yorku (v některých historických dílech je uvedeno, že plukovník Iwakuró přijel až 30. 3. 1941) a o dva týdny později, 5. dubna, byl 'návrh na dorozumění', který vypracovali spolu s Ikawou, předložen prezidentu Rooseveltovi. V podstatě se shodoval (text) s tím, co přivezli oba (američtí katoličtí kněží), a tak nakonec prezident nařídil Hullovi, aby podmínky byly chápány jako součást základu oficiálních japonsko-amerických jednání. S tím zřejmě souvisel předčasný optimismus admirála Nómury, který 17. dubna kabeloval knížeti Konoemu, že japonský návrh na 'oficiální podporu americké vlády', a žádal o okamžité využití této situace. Velvyslancova informace vyvolala velké diskuse v japonské vládě, premiér Konoe vysvětloval podrobnosti císaři, ministrům války i válečného námořnictva i oběma náčelníkům generálních štábů - generálu Sugijamovi a admirálu Naganovi (Admirál Osami Nagano vystřídal prince Fušimiho ve funkci náčelníka generálního štábu válečného námořnictva 9. dubna 1941. Tím také skončilo stahování členů císařské rodiny z významných funkcí.).
V podstatě však Nómura vyvolal v Tokiu planý poplach, neboť základní japonské požadavky - ukončení americké pomoci Číně, zrušení embarga a uznání výlučného postavení Japonska na Dálném Východě - byly pro Washington dále nepřijatelné."

Další diplomatická akce Japonska začala počátkem roku 1941, kdy kníže Konoe schválil další cestu ministra zahraničí Jósuke Macuoky do Evropy. Macuoka měl tehdy v Evropě jednat v SSSR, Německu a Itálii. Když později historici hodnotili cestu ministra zahraničí Macuoky na počátku roku 1941, shodli se, že nominace tohoto člověka, který, dle svých vlastních slov, "chtěl prozkoumat evropskou situaci" - byla těžko vysvětlitelná...! Totiž Macuokovi v té době již na celém světě nikdo nedůvěřoval. Ani jeho vztah k premiérovi Japonska knížeti Konoemu nebyl, diplomaticky řečeno - "nejlepší". Tehdejší premiér Japonska kníže Konoe se také proti Macuokově cestě do Evropy stavěl se vší rozhodností. Prý dokonce v rozhovoru s Hirohitem argumentoval mimo jiné tím, že to byl Macuoka, který v polovině 30. let sympatizoval se stoupenci Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřany, tudíž není příliš vhodnou osobou pro jednání v Moskvě. V dalším pozorování Macuoky se tehdy ukazovalo, že byl na druhé straně i odpůrcem války, neboť měl dobrý vztah ke knížeti Saiondžimu (poslední Genró), a to až do jeho smrti. Dále, že se v užším kruhu několikrát nechal slyšet o svém mimořádném poslání zabránit válce mezi Japonskem a Spojenými státy.


"Ze svědectví před mezinárodním tribunálem po válce vyplývá, že mu (Macuokovi) příliš nedůvěřoval ani generál Tódžó, protože se domníval, že by Japonsko mohlo být předčasně vtaženo do nějakých akcí.
Japonskému ministrovi nedůvěřoval také Hitler. Ten se v rozhovoru s Mussolinim nechal slyšet: 'Macuoka je katolík, který obětuje pohanským bohům. Člověk musí dojít k závěru, že se v něm pojí svatouškovství amerického misionáře s úskočností Asiata.'
Císař, zdá se, netrpěl averzí vůči ministrovi zahraničí. Konec konců Macuoka se už 'osvědčil' za šanghajské války v roce 1932, splnila se jeho předpověď, že se prakticky nic nestane, opustí-li Japonsko Společnost národů. Macuoka stál také u zrodu Paktu tří (OSA), který Japonsku umožnil vyvíjet tlak v asijských koloniích evropských států poražených Německem. Ministr zahraničí miloval publicitu, stále se kolem něj pohyboval houf žurnalistů.
Císař proto usoudil, že premiér Konoe na Macuoku 'tak trochu žárlí'.
Nakonec ministrovu cestu do Evropy schválil.
Hlavním cílem jeho mise bylo zabezpečit pozice Japonska před zamýšleným útokem na jih. Macuoka sám byl odpůrcem smlouvy o neútočení se SSSR, předpokládal brzký útok nacistů na SSSR a soudil, že by se Japonsko mělo připojit."


Bylo pondělí 3. února 1941, když premiér japonské vlády Konoe začal jednat s předáky armády a námořnictva. Cílem celého zasedání bylo vymezit Macuokovi "pravomoci a cíle", se kterými měl jet na jednání v Evropě. Ministr zahraničí Japonska neměl v žádném případě Adolfu Hitlerovi slibovat nějaký okamžitý útok na Singapur. To znamenalo, že se tím narušovaly plány Německa, neboť Hitlerův námořní štáb s tím počítal ve svých plánech. Případný japonský útok na Singapur znamenal, že by došlo k zamezení přesunu podstatné části loďstva USA do evropských vod.
"Můžeme akceptovat riziko, že takováto akce Japonska (tj. útok na Singapur) povede ke vstupu USA do války na straně Británie.
Co se týče válčení na moři, celkové výhody převáží nevýhody" - to byl závěr velení nacistické Kriegsmarine předložený v podkladech k jednání s Hitlerem 8. - 9. ledna 1941.
A tak se Macuokovým úkolem mělo stát - "prozkoumat Hitlerovy a Mussoliniho úmysly", aby se nestalo, že Japonsko již povede válku po útoku v jižním směru a současně Německo zaútočí na SSSR. V takovém případě by Japonsko mělo teoreticky dostát závazkům vyplývajícím z Paktu tří, ale prakticky není připraveno a schopno vést válku na dvou frontách. I proto dal 3. května 1941 sám Hirohito ministrovi zahraničí jasný pokyn, aby v Moskvě, pokud možno, uzavřel pakt o neútočení se SSSR.

"Téhož dne Hitler podepsal směrnici č. 24, která byla doplňkem plánu útoku na SSSR (Barbarossa) a týkala se vztahu k Japonsku. Německý záměr byl vyjádřen jasně: ´Cílem spolupráce na základě Paktu tří je přinutit Japonsko, aby co nejrychleji zahájilo aktivní operace na Dálném východě. Následkem toho budou spoutány mocné síly Anglie a zájmy Spojených států se soustředí na Tichý oceán´.
V úterý 11. března přijal Macuoku ke slyšení císař a o den později ministr odjel. Použil Transsibiřské železnice a 15. března 1941 dorazil do Moskvy. Na Severním nádraží přivítal japonskou delegaci osobně Stalin, což bylo dost nečekané. Týž den začal Macuoka jednat v Kremlu se Stalinem a Molotovem. Na sovětský návrh uzavřít smlouvu o neútočení odpověděl vyhýbavě. Prohlásil, že ´musí informovat svou vládu o tomto rozhovoru a vyjádřil naději, že na zpáteční cestě z Berlína bude moci dát konkrétní odpověď´.
Po deseti dnech jednání v Moskvě odjel japonský ministr zahraničí do Německa. V Berlíně se objevil 26. března 1941. Hitler byl této noci zaujat převratem v Jugoslávii (V Jugoslávii padla proněmecky orientovaná Cvetkovičova vláda. Premiérem se stal generál Simovič a prohlásil nezletilého Petara II. králem. Nacisté na tento obrat reagovali útokem proti Jugoslávii a Řecku 6. 4. 1941.) a Macuoku přijal až 27. března 1941. O plánovaném útoku na SSSR nehodlal s Japoncem hovořit. Ostatně již zmíněná tři týdny stará direktiva č. 24 jasně nařizuje, že ´o operaci ´Barbarossa´nesmí Japonci dostat žádnou informaci´. Na německé straně se překvapivě ozval nesouhlas. Vrchní velitel válečného námořnictva admirál Reader i vlivný muž na ministerstvu zahraničí, státní sekretář von Weizsäcker žádali, aby byl Macuoka informován o plánovaném útoku na SSSR. Hitler se však obával předat japonské vládě tuto životně důležitou informaci. Nepovažoval Japonce za spolehlivé partnery a soudil, že by ji mohli využít jak v jednáních se SSSR, tak v jednáních s Velkou Británií a USA."

Ještě celý jeden týden probíhala Macuokova jednání s předáky nacistického režimu v Německu. V říšském kancléřství byl dvakrát přijat ke 4 hodiny trvajícím rozhovorům.
S německým ministrem zahraničí Ribbentropem pak jednal celkem 4 dny. Macuoka postupně u Hitlera pochopil, že již pohřbil veškeré pokusy na invazi přes kanál La Manche do Velké Británie, i když se Němci stále snažili vyvolat dojem, že válka s VB je v konečném stádiu....!
Ribbentrop při rozhovorech neustále trval na tom, aby Japonci provedli útok v Malajsku (Hitlerův ministr zahraničí Ribbentrop o výhodách okamžitého útoku na Singapur Japonce přesvědčoval již delší dobu. Již 23. 2. 1941 v rozhovoru s japonským velvyslancem Óšimou /do funkce se vrátil koncem roku 1940/ prohlásil: "Japonsko by ve svém vlastním zájmu učinilo dobře, kdyby vstoupilo do války co možná nejrychleji. Rozhodujícím úderem musí být proveden útok na Singapur... musí být proveden bleskově a pokud možno bez vyhlášení války." - poznámka A. S.). Hitler při těchto rozhovorech doslova řekl v souvislostech útoku do Malajska a do Singapuru: "Tento okamžik se nikdy nevrátí. Je historicky jedinečný." Ribbentropův tlumočník dr. Paul Schmidt si o Macuokovi při této příležitosti zapsal: "Seděl zde, nevyzpytatelný, a žádným způsobem nedal najevo, jak na něj působí tyto podivné poznámky."

"Brzy však zřejmě vyšlo najevo, že Macuoka přijel do Berlína bez zmocnění dávat za Japonsko pevné a určité sliby. Hitler by rád viděl Japonce ve válce ještě před útokem na Sovětský svaz, také on několikrát naléhal, aby byl proveden útok na Singapur. Sice nepodal japonskému ministrovi přesnější informaci, ale prohlásil, že má na sovětské hranici 160 divizí a ´říše by mohla rozdrtit Sovětský svaz během několika měsíců´. Když po těchto triádách Macuoka Němce informoval o svém úkolu uzavřít pakt o neútočení se SSSR, varoval ho Ribbentrop před ´přílišným sbližováním se SSSR´, což zřejmě japonského ministra neovlivnilo. V úterý 1. dubna Macuoka odjel na krátkou dvoudenní návštěvu do Říma, po návratu do Berlína mohl ještě tři dny ´studovat Němce. Při závěrečné audienci mu Hitler dal ujištění, o něž vlastně vůbec nežádal. Prohlásil totiž: ´Jestliže se Japonsko dostane do konfliktu se Spojenými státy, Německo učiní nezbytné kroky. Zapojí se do případného konfliktu Japonska se Spojenými státy´.
Malý japonský ministr opustil německé hlavní město 6. dubna 1941. Mohl být se svým počínáním spokojen, neboť odhalil nejméně pravdy ze všech a k ničemu se nezavázal. Do Moskvy znovu přijel v úterý 8. dubna a začalo druhé kolo jednání. Výsledkem byl podpis smlouvy o neútočení mezi SSSR a Japonskem ze 13. dubna 1941.
Krátce poté se Macuoka vydal Transsibiřským expresem na zpáteční cestu."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 72.

PříspěvekNapsal: 15/10/2018, 04:35
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 74.
Mapa útoků, které Japonsko spustilo naráz,

Obrázek

směrem na jih, po 7. prosinci 1941, mapa je volně přístupná na několika webech.
Když se Macuoka vrátil z Berlína, Říma a Moskvy do Tokia, byla jeho cesta hodnocena s velikými rozpaky. Tak například velvyslanec v Německu Ošima řekl, že podpis pod smlouvu o neútočení se SSSR vyvolal v Berlíně rozladění a byl pro nacistické Německo velkým překvapením. Hitler, který se dozvěděl o uzavření sovětsko-japonské smlouvy, prý nasadil masku člověka, "který všechno věděl a byl informován" a když měl v Berlíně 20. dubna 1941 setkání s vysokými vojenskými veliteli, prohlásil na něm, že "Macoka s ním otázku předem konzultoval a smlouva byla uzavřena s německým souhlasem".

Vysoká hra Macuoky v roce 1941, a jeho pád.
Na jaře roku 1941 převládal v Japonsku názor, že již "určitě" došlo k zásadní dohodě mezi USA , Velkou Británií a Nizozemci. Proč se tak Japonci domnívají dokazovala i dvě závažná memoranda, která byla vypracována na ministerstvu zahraničních věcí, a to v dubnu a červenci 1941. V oněch dvou memorandech se zdůrazňovala hlavní myšlenka, že "je Japonsko obklíčeno USA, Velkou Británií a Nizozemci"!
K dalšímu pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, popisuje fakta, která nalezl v archivech a píše o nich ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 191 až 246, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize: Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 183 až 229.
Cituji z A. S.:

"Především velení japonského námořnictva bylo, zdá se, přesvědčeno, že útok na Singapur nebo Nizozemskou Východní Indii by rychle přiblížil vstup USA do války. Tento názor zřejmě ovlivnil výsledek jednání zástupců velení armády a válečného námořnictva v Císařském hlavním stanu ve středu 16. dubna 1941. Prozatím bylo rozhodnuto v případě Indočíny, Thajska a Nizozemské Východní Indie použit politického nebo ekonomického tlaku a odložit vojenský zásah. Současně byly na této konferenci stanoveny okolnosti, které by Japonsko přinutily vstoupit do války. Ona pomyslná mez byla definována značně mlhavě. Jestliže by 'existence říše byla ohrožena embargem Spojených států, Velké Británie a Nizozemí' nebo kdyby 'obklíčení Japonska Spojenými státy, Velkou Británií, Nizozemím a Čínou dosáhlo takové povahy, že by ho v zájmu národní obrany nebylo možno tolerovat', mělo císařství zahájit ozbrojené operace proti uvedeným mocnostem.
Zatím však v Tokiu panovaly určité rozpaky. Večer 17. dubna dostalo ministerstvo zahraničí Nómurovy zprávy o jednáních s Hullem, ještě téhož dne přišla osudová depeše od Óšimy - velvyslanec informoval svou vládu, že Německo je zřejmě na pokraji války se Sovětským svazem. Proto byla na pátek 18. dubna 1941 svolána další konference, jíž se účastnili předáci ozbrojených sil i členové vlády. Výsledek jednání potvrdil, že se Japonci zatím necítí na válku připraveni. Bylo rozhodnuto zatím pokračovat v jednáních s cílem, koupit pokud možno co nejvíce zboží a surovin, potřebných pro dokončení příprav. Opět se ozval požadavek, aby byla urychleně ukončena válka v Číně. Zároveň bylo rozhodnuto neučinit nic, co by mohlo narušit záruky dané Paktem tří (OSA)."


Všechna výše popisovaná a důležitá jednání v Tokiu probíhala vlastně v době, kdy se Macuoka vracel z Evropy domů, když se ještě zastavil v Mandžusku. V Mandžusku informoval velitele Kuantungské armády o svých jednáních a na místě tam zjistil, že může počítat s podporu armády pokud bude, až se vrátí do Tokia, podporovat a prosazovat útok na sever, tedy útok na SSSR...!
Byla neděle 20. dubna, když do Dairenu, kde tehdy Macuoka (foto, na kterém je

Obrázek

ministr zahraničí Japonska, Yohsuke Macuoka, foto je volně přístupné na několika webech.) zrovna byl, zatelefonoval premiér Konoe a vyzval jej, "aby se urychleně" vrátil do Tokia. Již za dva dny přistálo letadlo s ministrem zahraničí na základně Tačikawa u Tokia a již večer byl Macuoka přijat Hirohitem. Stačil však podat jen velice krátkou informaci o cestě do Evropy, ale za další čtyři dny, při následné audienci měl objasnit detailně průběh a výsledky jednání v Evropě.

"V rozhovorech s premiérem Konoem dal Macuoka najevo, že je proti pokračování vyjednávání se Spojenými státy, dokonce prohlásil, že ´v návrzích Washingtonu je 30% dobré vůle a 70% neupřímnosti´. Poté si vyžádal čas na studium problematiky, nakonec ulehl s bronchitidou a tak příštích deset dní mohl přijímat pouze ty osoby, které chtěl vidět. Mezi hosty chorého ministra se objevil i německý velvyslanec Ott, jemuž Macuoka sdělil svůj názor: v případě útoku Německa na SSSR by se mělo Japonsko připojit."

Macuokovi tehdejší názory však již nebyli názory ani premiéra knížete Konoeho, ani předáků ozbrojených sil. Všichni v uvedené době trvali na pokračování jednání s USA, neboť jak již bylo několikrát zde napsáno - šlo jim o čas, čas na získání surovin, čas na dozbrojení...! I proto dostal velvyslanec Japonska ve Washingtonu pokyn, aby silně usiloval o podpis paktu o neútočení s USA.

"Také konference vlády a vojenského velení 8. května vyvinula tlak na Macuoku, aby Nómuru zmocnil k dalším jednáním. Ministr prohlásil, že ´je jeho úmyslem zabránit USA vstoupit do války´, ale tato možnost nyní klesla ze 70% na 60%. Macuokův americký zvyk vyjadřovat se v procentech okolí patrně ani neudivil. Zato jeho následující prohlášení poslouchali přítomní pozorně.
´Vstoupí-li Spojené státy do války, potrvá dlouho a světová civilizace bude zničena. Bude-li válka trvat deset let, Německo napadne Sovětský svaz, aby získalo suroviny i potraviny a postoupí do Asie. A jaká bude, podle vašeho mínění, pozice Japonska v té době?
Na tuto otázku nikdo nedal Macuokovi odpověď, proto okamžitě po konferenci požádal o přijetí císařem. Hirohito jej nechal čtyřicet minut čekat a po celou dobu diskutoval s markýzem Kidóem o tom ´jak chápat Macuoku a jak s ním jednat´. Ve 14, 00 konečně ministra přijal, ten podal dlouhé vysvětlení svých záměrů a dodal: ´Pakliže neudržíme důvěrné vztahy s Německem a Itálií, budu muset rezignovat´.

Císař byl Macuokovou argumentací ovlivněn pramálo. Ministrův naléhavý tón a úporná snaha prosadit názory, které již kolidovaly se záměry císaře, špiček ozbrojených sil i vlády, znamenaly počátek jeho pádu. Ihned po uvedené audienci řekl markýz Kidó knížeti Konoemu, čekajícímu v předpokoji: ´Dnes Macuoka ztratil důvěru císaře´. To prakticky znamenalo, že ministrův odchod je pouze otázkou času."

Hned další den pak předseda vlády Konoe svolal schůzi předáků armády a válečného námořnictva. Hlavní téma konference bylo - ´Jak jednat s Macuokou´. Na konferenci se všichni shodli, že se Macuoka "stal nebezpečným mužem", který může vážně narušit jednotu národa v předvečer války"!
Všichni si náhle uvědomovali, že veškerým výsledkem Macuokovy hry, přes podepsání smlouvy sovětsko-japonské, měl být vlastně útok proti SSSR a to po boku Německa...!
Vždyť přece Macuoka - i dle svých zápisů - v Berlíně ujišťoval, že v případě války Německa proti SSSR - Tokio přece nezůstane stranou, dle Paktu tří.... Ale Japonsko v popisované době nebylo schopno vést válku na dvou frontách!

"Kromě toho porážky u jezera Chasan i na Chalkyn-golu nepochybně silně působily. Proto i císař byl znepokojen ministrovými obraty a kombinacemi. Jeho rozhovor s knížetem Konoem 10. května byl de facto ortelem. Hirohito tehdy řekl: ´Macuoka prohlašuje, že útok na Singapur povede ke vstupu do války, prodlouží světovou válku a dříve nebo později přinutí Německo zaútočit na Sovětský svaz kvůli surovinám. Potom by Japonsko, jak říká, mělo vypovědět neutrální pakt se Sovětským svazem a okupovat Sibiř až po Irkutsk. Zdá se mi, že Macuoka je od svého návratu z Evropy příliš nestálý, měl byste tudíž uvažovat o jeho výměně´."

Tehdejší ministr zahraničí Japonska nebyl jen "nestálý", jak jeho chování nazval císař Hirohito, viz. výše. Nešlo také jenom o fakt, že Macuoka prosazoval tvrdohlavě alianční závazky vůči Německu, což by vlastně znamenalo japonskou účast na útoku proti SSSR již v roce 1941. Přesto však, po květnovém rozhovoru premiéra Konoeho s císařem zůstal ministr zahraničí ve funkci ještě více než 2 měsíce. Překvapivé bylo, že to bylo v době, kdy Macuokova vrtkavost a jeho složité machinace vlastně vrcholily. Jak se vyjádřili někteří historici, nabízela se jediná možnost. Tou možností bylo, že vlastně nikdo pořádně neznal pravou povahu ministra zahraničí Macuoky. Pokud by byl o vrtkavosti a jeho složitých machinacích informován Hirohito pořádně, určitě by to znamenalo, že by císař zareagoval a Macuoka by musel spáchat "sepuku" - rituální sebevraždu po Japonsku.

"Oč v tomto případě šlo? Celá záležitost začala v pátek 2. května 1941. Tehdy si dr. Heinrich Stahmer, vedoucí oddělení německo-japonských vztahů na německém ministerstvu zahraničí, povolal japonského velvyslance Óšimu a silně rozrušen mu sdělil: 'Bylo zjištěno, že americká vláda zná obsah šifrovaných zpráv velvyslance Nómury'. Hned nazítří Óšima kabeloval hrozivou zprávu do Tokia. Ten obratem varoval Nómuru a současně si vyžádal od velvyslance z Berlína příslušné podrobnosti. Óšima pochopil, že také obsah jeho depeší o německých přípravách útoku proti SSSR pravděpodobně znají Američané a předpokládal, že tyto informace postoupily Sovětskému svazu. Tím se stávala velvyslancova pozice v německém hlavním městě značně nejistou.
Americké informace mohly pocházet ze dvou zdrojů. Buď Američané rozluštili japonský diplomatický kód, nebo je na některém životně důležitém místě japonské diplomacie zrádce. Macuoka se úplně přiklonil ke druhé možnosti. Dal proto znovu důkladně prověřit personál velvyslanectví ve Washingtonu, Óšimův štáb v Berlíně i telegrafní oddělení svého ministerstva v Tokiu."

O celém průběhu vyšetřování i faktech o rozluštění diplomatického kódu a nejen o něm bude hovořit dle osnovy v za 14) Dny před Pearl Harbour. Spojení, radary, špionáž a luštění kódů (1941 až 1945) - pan kolega RAYTHEON - expert na podobné záležitosti..
Já příště jen doplním fakta o diplomatickém kódu v souvislosti s ministrem zahraničí Macuokou a budu pokračovat směrem k Pearl Harbouru v duchu politickém, ekonomickém, vojenském a vnitropolitickém.



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60