Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 60.

PříspěvekNapsal: 17/9/2018, 04:25
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 60.
Mapa dalšího japonsko-sovětského incidentu

Obrázek

u Chalchyn-golu, mezi 11. květnem až 16. zářím 1939 (text viz od Č 61.), mapa je volně přístupná na několika webech.
Předseda ultrapravicové Společnosti pro základ státu baron Kiichiró Hiranuma, se premiérského úřadu v Japonsku ujal v době (vládl jako premiér Japonska od 5. ledna, do 30. srpna 1939,
zde pak viz foto

Obrázek


Kiichiró Hiranumi, volně přístupné na několika webech), ve které nacistické Německo zesílilo diplomatický tlak, když chtělo začít přeměňovat Pakt proti Kominterně ve vojenskou alianci. Hitlerovo Německo na stejném pracovalo již delší dobu, ale zatím s menším úspěchem. Zde pak již počátkem ledna 1938 přesvědčoval Ribbentrop (ještě coby tajemník ministerstva zahraničí, když ministrem zahraničí byl Ribbentrop jmenován až 4. února 1938 - má poznámka) japonského vojenského atašé v Berlíně generála Hirošiho Óšimu o nutnosti "těsnější spolupráce mezi Japonskem a Německem". A že se Ribbentrop obrátil právě na Óšimu (vojenského poradce, zde viz foto

Obrázek

Hiroshi Ošimi, foto volně přístupné na několika webech), vojáka známého proněmeckými sympatiemi a nikoli na Tógóa, japonského velvyslance v Německu, mělo své důvody. Tógó, v řečené době byl již vlastně diplomat ze staré školy, dlouhodobě projevoval málo pochopení pro agresivní tendence armády a i pro snahu některých generálů rychle dosáhnout spojenectví s Hitlerovým Německem. Jak vypovídají některé historické prameny Tógó měl zřejmě rozdílné mínění, než agresivní generál Araki, který byl přesvědčen že "za současných podmínek mají diplomatická jednání vést vojáci".

Byl již počátek června 1938, když se japonský vojenský přidělenec v Berlíně Óšima ohlásil u, několik měsíců nového, ministra zahraničí nacistického Německa Ribbentropa a předložil mu návrh své vlády na podpis dohody, která však stále, a to nějak významně, nepřekračovala rámec konzultačního paktu (Paktu o Kominterně - má poznámka). Japonci se, v popisované době, stále jen snažili vyhnout, jasně formulovaným závazkům, které by Japonsko a její armádu, vtahovaly do takových konfliktů, které by prospívaly více německé straně než jejich vlastním, japonským zájmům. Adolf Hitler zase naopak, "stále více usiloval o uzavření širokého vojenského paktu s přesně vymezenými závazky jednotlivých partnerů pro případ konfliktu se SSSR, Velkou Británií, Francií i Spojenými státy".
Všechna již řečená jednání tak probíhala ještě celý měsíc červen. A ministr zahraničí Německa Ribbentrop se stále jen snažil Japonce přesvědčit o nutnosti uzavřít především "silný pakt"! Při všech jednáních Ribbentrop vždy Óšimu žádal, aby celá věc, všechna jednání, zůstala v nejpřísnější tajnosti, když ihned také doporučil, aby japonský vojenský přidělenec, nesděloval informace o jejich vzájemném jednání ani rádiem, ani telegraficky.


K uvedeným německo-japonským jednáním pak český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 147, 155 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, píší a já zde cituji nyní z A. S.:

"Nejdůvěrnější materiály, tvrdil (Ribbentrop), mohou předat pouze speciální diplomatičtí kurýři. Německá snaha záležitost důkladně utajit, obejít tokijské ministerstvo zahraničí a jednat přímo s japonským ministerstvem války je pochopitelná. Na ministerstvu války bylo rozhodně více stoupenců spojenectví s Německem. Kromě toho mezi japonskými diplomaty byli mnozí odpůrci konfliktu s Velkou Británií, a protože německý návrh směřoval i proti Londýnu, obávali se Němci případného prozrazení. Óšima vyhověl Ribbentropově prosbě a s německým protinávrhem poslal do Tokia speciálního kurýra, generálmajora Kasaharu ze svého štábu.
´Byli bychom rádi, kdyby obsah tohoto dopisu byl znám jen nejužšímu okruhu našich přátel v Japonsku. Nesmí o něm vědět ani pan Tógó. Při jednáních dáváme přednost příslušníkům armády´, řekl Ribbentrop generálovi při předávání německého návrhu.
Kasahara okamžitě po příletu navštívil generální štáb, odkud byl návrh postoupen generálu Ugakimu - shodou okolností zastával v první Konoeho vládě úřad ministra zahraničí. Ugaki pak návrh přednesl k posouzení v tzv. užší ministerské radě
(V této době užší ministerskou radu tvořili premiér Konoe, ministr zahraničí generál Ugaki, ministr financí Ikeda, ministr války generál Itagaki a ministr válečného námořnictva admirál Jonai - poznámka je od A. S.).

Jednání probíhala v době konfliktu u jezera Chasan, což se vcelku logicky odrazilo v rozhodnutích ministerské rady. Ministr války Itagaki (jeden z mála generálů, u kterého se nechal císař Hirohito unést a nazval jej "nejtupějším člověkem na světě", aby se později omluvil..., viz i s fotem v Č 58.), jak známo, byl pro další stupňování tlaku vůči SSSR. S tím souvisela i jeho snaha získat německé spojenectví za každou cenu. Ostatní členové rady, především kníže Konoe, generál Ugaki a ministr financí Ikeda byli stoupenci příští ´úpravy vztahů´ k Velké Británii, Francii a USA, ale zavázat se k ozbrojenému vystoupení proti těmto velmocím po boku Německa zatím nebyli ochotni. Onou ´úpravou vztahů´ se především mínilo uznání japonských zisků v Číně západními velmocemi. Óšimovi bylo doporučeno pokračovat v rozhovorech o vojenské alianci namířené proti SSSR, pokud jde o ostatní velmoci, ty měly podle možností zůstat stranou. V říjnu 1938 byl generál Hiroši Óšima jmenován japonským velvyslancem v Berlíně, téměř současně se velvyslancem v Římě stal Tóšio Širotari. Nominace obou byla důležitým krokem na cestě ke vzniku paktu OSA. Pozoruhodné je, že poměrně dlouhou dobu nebyl o německých návrzích informován ani německý velvyslanec v Tokiu generál Eugen Ott. Teprve několik měsíců po zahájení jednání ho Ribbentrop do věci zasvětil, uložil zkoumat v dané souvislosti ´nálady vládních kruhů´ v Tokiu a požádal ho, aby se o návrhu nezmiňoval ani italskému velvyslanci. Pokud nedosáhla svého, snažila se nacistická diplomacie obsah a cíl jednání s Japonskem co nejpečlivěji utajit."

V nejvyšších patrech moci pak Adolf Hitler informoval o plánu Mussoliniho, že chce s Japonskem uzavřít pakt. Informoval je též během konference v Mnichově (Mnichovský diktát pro ČSR), koncem září 1938. Mussolini pak vyslovil s návrhem předběžný souhlas, což potvrdil i jeho rozhovor s Óšimou za velvyslancovy návštěvy Říma v prosinci 1938. I japonský velvyslanec v Římě Širatori se tehdy snažil přispět ze všech sil a již 7. ledna 1939 navštívil italského ministra zahraničí Ciana, jinak Mussoliniho zetě a ujistil jej, že nový japonský premiér Hirunama je stoupencem myšlenky nově se rodícího vojenského paktu. Prý - "Pouze stanovisko ministra zahraničí Arity je chladné", postěžoval si tehdy, ale vzápětí dodal, že to může podpis smlouvy jen oddálit, nikoli zmařit.
Hrabě Ciano v Deníku (hrabě Ciano si také psal Deník, ve kterém se pak nalezlo mnoho historických informací - má poznámka) rozhovor s japonským velvyslancem komentuje:
"Širatori se vždy příznivě stavěl k uzavření spojenectví, protože je považoval za zbraň, která Anglii přinutí postoupit mnohé co je nám dlužna."
Italská diplomacie zareagovala na německé návrhy poměrně velmi rychle. Kladné rozhodnutí bylo provedeno ještě před zmiňovaným jednáním Širatoriho s hrabětem Cianem. Již na Nový rok 1939 sdělil Mussolini svému ministru zahraničí a zeťovi, že se rozhodl Ribbentropův návrh přijmout a doporučil pakt koncem ledna 1939 podepsat... V Římě se totiž počítalo s možností, že na návštěvu Svatého města přijede britský premiér Chamberlain a ministr zahraničí Halifax. Mussolini chtěl tak do Berlína poslat vzkaz, že se návštěvě premiéra VB nemusí přikládat žádný velký význam. A tak 3. ledna 1939 Ciano zasílá Ribbentropovi do Berlína dopis, že Mussolini s paktem souhlasí a zároveň je o obsahu dopisu informován také německý velvyslanec v Itálii Mackensen.

"V následujících dnech Ribbentrop a Óšima za Cianovy spolupráce vypracovali návrh spojenecké smlouvy, kde byly zahrnuty vojenské, politické i ekonomické aspekty vzájemné pomoci a spolupráce signatářů pro případ konfliktu některého z nich s další mocností. Smlouva měla mít desetiletou platnost. V návrhu se odrazila určitá ústupnost Berlína vůči Tokiu. To mohlo svým závazkům dostát s určitým odkladem, popřípadě v omezené míře.
Óšima návrh opět poslal po kurýrovi do Tokia a domníval se, že jeho schválení je pouze technickou záležitostí. Měl se mýlit - smlouva o spojenectví bude podepsána až po dvaceti měsících."

Němci i Italové po určitou dobu brali Óšimova ujištění, že "smlouva bude podepsána do tří týdnů" , jako zcela hotovou věc. Projednali i organizační detaily celé smlouvy. Ciano souhlasil s německým návrhem, aby smlouva byla podepsána v Berlíně, a doporučil i termíny - 28., popřípadě 30. ledna 1939 jako den podpisu. V lednu 1939 se do Paříže sjelo šest japonských titulářů z různých evropských zemí a výsledkem jejich jednání bylo doporučení podepsat smlouvu o spojenectví s Německem a Itálií.
Jenomže!

"V Tokiu zatím problém podpisu zvažovali v nejširších obecných souvislostech. Podepíše-li Japonsko smlouvu o vojenské alianci s Německem, může se stát, že bude vtaženo do války za čistě německé cíle. Otázka povahy případného spojenectví s Německem byla také jednou z příčin demise Konoeho vlády. Ostatně kníže sám oponoval myšlence uzavřít smlouvu, jejíž působnost by byla neomezená. Nový premiér Hiranuma byl ochoten ustoupit militantním příznivcům široké aliance, ale i v jeho kabinetě zasedali odpůrci tohoto řešení. Patřil k nim například ministr zahraničí Arita. Ministr válečného námořnictva admirál Jonai navíc poukazoval na nepřipravenost japonského loďstva (admirál Jonai /zde viz foto

Obrázek

admirála Micunasa Jonaie, foto volně přístupné na několika webech/ měl za náměstka a později za velitele Spojeneckého loďstva admirál Jamamota, který poukazoval na nepřipravenost japonského loďstva na námořní boj s USA). Program výstavby bude dokončen v roce 1941 nebo 1942, jeho realizace závisí na dovozu surovin a strojů - to byly hlavní argumenty. Jonai dokonce prohlásil, že by japonské loďstvo nemohlo vyhrát válku v Pacifiku, i kdyby bojovalo pouze proti britskému loďstvu. Jonaiovi při této argumentaci sekundoval i jeho náměstek admirál Isoroku Jamamoto. Paradoxem je, že svůj názor, stavící se proti válce se Spojenými státy a Velkou Británií, ještě nezmění ani v době, kdy zahájí praktickou přípravu útoku na Pearl Harbor.
Odpůrci obecné aliance s Německem byli i ve dvorských kruzích, k předním oponentům patřil stařičký kníže Saiondži.
Na druhé straně ministr války generál Itagaki vytrvale naléhal na urychlené podepsání smlouvy s Německem. Jeho důležitými spoluhráči byli oba velvyslanci - Óšima a Širatori. Ti se v únoru 1939 pokusili vyvinout nátlak na vládu hrozbou rezignace, o níž soudili, že by vyvolala v Japonsku vládní krizi a nakonec mohla vést ke zřízení vojenského kabinetu. Je přirozeně sporné, zda by tento jejich krok měl předpokládané důsledky."

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 60.

PříspěvekNapsal: 17/9/2018, 04:32
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 61.

Japonští velvyslanci v Německu (Óšima) a v Itálii (Širatori), kteří vyvinuli nátlak na vládu, aby podepsala dohodu, nebyli však jediní, kdo v vládní a diplomatické hře o podepsání vojenského paktu, později známého jako OSA, podléhali zkresleným představám. Také velvyslanec Německa v Tokiu považoval podpis paktu již velmi brzy za hotovou věc. Ott například 23. března 1939 odeslal šifrou z Tokia do Berlína telegram s textem: "Dozvěděl jsem se z dobře informovaných pramenů, že japonská konference pěti ministrů, řízená ministerským předsedou, dnes ve dvě hodiny v noci po dlouhotrvající debatě dospěla k rozhodnutí zahájit diplomatická jednání s Německem o vojenské dohodě proti Rusku." Jak je patrné tak v dané době, japonská vláda ještě neudělala žádné závěry, které by byly odpovědí na návrh, který zformulovali v Evropě Němci a Italové. Je pak známo, že japonský vládní kabinet jednal o problému paktu celkem na sedmdesáti pěti zasedáních!
Hirohito si již ale počátkem dubna 1939 postěžoval Kidóovi, že mu závažnost problémů okolo paktu "nedává spát" a poté vyslovil také obavy, že kdyby se v této problematice vyslovil nějak špatně, "mohl by zůstat zcela osamocen".
Z mnoha historických pramenů pak vyplynulo, že japonské otálení s problematikou paktu začalo záhy Němce znervózňovat a již 24. dubna 1939 Ribbentrop varoval velvyslance Japonska v Berlíně: "Není-li Japonsko schopno jasně se rozhodnout na čí straně stojí, bude Německo muset zlepšit své vztahy se SSSR." A již ten samý den večer císař po konzultaci se svými nejbližšími poradci rozhodl pro vojenskou alianci s Hitlerem, ale se dvěma důležitými výhradami..:
1) Ve smlouvě bude klausule týkající se západních velmocí.
2) Japonsko nebude vázáno, aby okamžitě vstupovalo do války současně s Německem, ale bude se moci rozhodnout podle vlastního uvážení, jakmile bude připraveno.
Další den tedy 25. dubna 1939, užší kabinet pěti ministrů schválil císařovo rozhodnutí a německý velvyslanec v Tokiu obdržel zprávu o rozhodnutí obratem a již 26. dubna, čili 8 dní před japonským oficiálním vyjádřením, zprávu předal do Berlína.
Český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 147, 159 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, píší, já cituji nyní z A. S.:

"Hirohitovy výhrady vyvolaly u Hitlera jeden z jeho proslulých záchvatů zuřivosti. ´Vůdce´ nebyl ochoten ponechat Japoncům žádná zadní vrátka, která pak požadovalo i oficiální Hiranumovo poselství do Berlína ze dne 4. května 1939. V něm japonský premiér ocenil účinnost Paktu proti Kominterně, prohlásil, že Japonsko je připraveno vystoupit po boku Německa a Itálie proti SSSR. Premiér však uvedl, že jeho země ´za existujících podmínek ... není schopna a nebude schopna ani v blízké budoucnosti poskytovat jakoukoliv vojenskou pomoc´. V podstatě si vyhradil právo rozhodnout, kdy by se Japonsko do konfliktu zapojilo, popřípadě nezapojilo. Óšima se v Berlíně pokusil Němce přesvědčit, že jim Japonsko poskytne pomoc za všech okolností. V Tokiu tato interpretace vyvolala vládní krizi. Ministr zahraničí Arita označil velvyslancovo jednání za ´neomluvitelné a samovolné´, dokonce nabídl svou rezignaci. Navíc premiér Hiranuma i ministr války Itagaki Óšimův výklad schválili a odmítli myšlenku odvolání velvyslance. Arita přesto zůstal, jelikož ho podpořilo válečné námořnictvo."

Jak již bylo řečeno - uplynula ještě řada měsíců, než byl proslulý "Pakt tří", jinak též "OSA"
podepsán.

10) Chalkin-gol a pád Hiranumovy vlády.
(Popis Chalkyn-golu viz též zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_% ... y_Chalchyn
, mapu viz počátek Č 60.)
Ve stejné době jara léta roku 1939, se situace na Dálném východě prudce zhoršovala a pomalu se připravoval další konflikt mezi japonskými a sovětskými vojenskými jednotkami, tentokrát většími oddíly než u jezera Chasan v roce 1938. Vše začalo krátce po poselství japonského premiéra Hiranuma Hitlerovi. Velení Kuantungské armády ač dostalo na pamětnou u jezera Chasan, přesto vyvolalo nový konflikt. Tentokrát se mělo jednat o rozsáhlou pohraniční válku, která proběhla na hranicích Mongolska.
Japonské bojové akce v pohraničí mezi Mandžukuem a Mongolskem byly staršího data. Nové příznaky bojových akcí se začaly objevovat na jaře roku 1939 a postupně docházelo k signálům, kterým směrem se bude odvíjet další, příští útok.
Na jaře roku 1939 se v japonském tisku začaly nezvykle často objevovat články se zprávami o významu oblasti Nomoncham (Nomungan), oblasti, která leží přibližně 800 km severozápadně od Mukdenu. Byly zde hlášeny čím dál častější, menší srážky mezi oddíly kočovných Bargutů, vedenými japonskými důstojníky, a mezi mongolskými vojáky. No a japonský tisk v hlavním městě, začal o srážkách přinášet články s již obehranou propagandou a argumentací. V článcích byla jen menší změna oproti skutečnosti, že to byly mongolské jednotky, které "obsadily území odedávna patřící Mandžusku". A nezůstávalo jen u této propagandistické kampaně..! Vybírám z výše uvedených zdrojů a od A. S. str. 155, 156 a 157, cituji:

"Ve čtvrtek 11. května 1939 překročila skupina 200 bargutských jezdců hranici a pronikla 20 km na mongolské území. Oddíly doprovázely hlídky a poradci z japonské 23. divize, která byla součástí Kuantungské armády.
Dvacet mongolských vojáků zahynulo, útočníci překročili řeku Chalchyn-gol, krátce nato japonská letadla bombardovala města Bajan-Ťumen a Tamsag-Bulag. 14. května následoval další útok, který již podporovaly dvě japonské roty.
Odpovědí bylo společné nasazení mongolských oddílů a sovětských jednotek umístěných v Mongolsku. Prapor sovětské motorizované pěchoty, vedený nadporučíkem Afinogenem Bykovem se přepravil přes Chalchyn-gol a zaujal obranné postavení vzdálené asi deset kilometrů od východního břehu řeky. Bykovova jednotka - šlo o 1 200 mužů, posílených dvěma bateriemi dělostřelectva a rotou obrněných vozů - brzy musela vzdorovat značné přesile nepřítele.
Na jihu překročila řeku Chalchyn-gol mongolská divize a držela zde obranná postavení. Útok Japonců řídil velitel 6. armády generál Ógisu Rippo. Zaměřil hlavní úder proti postavení sovětského praporu. 28. května se pluk japonské pěchoty, podporovaný na křídlech jezdectvem, pokusil Bykovovu jednotku obklíčit. Po úporném nočním boji byl i tento útok odražen. Stejný výsledek přineslo i další noční střetnutí, do kterého Japonci nasadili převážně tankové jednotky."

Zajatci, které sověti pochytali pak vypověděli: japonským jednotkám velí plukovník Cujuki Jamagata a podplukovník Otohito Azuma. Jména, která tehdy nikomu nic neříkala a nikdo jim velkou pozornost nevěnoval. Přítomnost právě těchto důstojníků však znamenala, že na celém konfliktu měl již tehdy zájem okruh lidí okolo císaře. Totiž Jamagata a Azuma byli pobočníky prince Asaky (zde viz foto

Obrázek

prince Yasuhiko Asakyho), v jejich jednotce sloužil jako poručík dělostřelectva i syn prince Higašikuniho Morihiro. Účast na konfliktu těchto tří, jen potvrzovala stoupencům "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, "seveřanům" z Kuantungské armády názor, že císařský trůn celou akci schvaluje.
Generál Ógisu Rippo, jako velitel 6. armády, stejně jako velitel 23. divize generál Komacubara byli staří stoupenci "Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, "seveřanů" a samozřejmě zde nešlo jen tamější oblast pusté mongolské stepi, kde tehdy probíhaly boje. Což potvrzovali tehdy sami japonští velitelé, když později vypověděli, že "ještě nikdy nebojovaly jejich oddíly tak tvrdě o tak bezcenné území". Výše uvedené historické zdroje zde pak dál hovoří, cituji z A. S., ze str. 156, 157.:

"V sázce bylo daleko víc. Japonské jednotky měly posléze postupovat na sever a přerušit Transsibiřskou železnici. Bombardovací letectvo dostalo rozkaz připravit se k náletům na Tomsk. Tentokrát konflikt, znovu vyvolaný armádou, vyhovoval záměrům japonské vysoké politiky. Přicházely pokyny akci co nejdéle prodlužovat. Pro Hirohitovy diplomaty měla být trummfem při jednáních s Hitlerem.
V červnu byl pověřen řízením operací sovětských a mongolských sil generálporučík G. K. Žukov. Zorganizoval poziční obranu, která ve druhém a třetím týdnu července odrazila šest japonských pokusů překročit řeku Chalchyn-gol. V noční bitvě 19. července odrazily Žukovovy síly zřejmě nejprudší japonský útok. Současně začal Žukov soustřeďovat síly k protiofenzívě. První protiútoky začaly 24. července. Byly tak úspěšné, že princ Morihiro Higašikuni zapomněl na ´samurajskou čest´, bez rozkazu opustil bojiště, aby v zázemí vyčkal převelení na klidnější místo. Generál Žukov věděl ze zpráv dr. Sorgeho, jaké síly Japonci shromažďují a kdy hodlají podniknout ofenzívu. Velitel Kuantungské armády generál Ueda rozeslal jednotkám na frontě rozkaz doručený speciálními styčnými důstojníky. Dnem ´D´ měl být 24. srpna 1939.
Čtyři dny předtím 20. srpna 1939, v 5.45 ráno Žukov zahájil ofenzívu. Měl k dispozici na 80 000 mužů, 500 tanků, 500 letadel a 346 obrněných vozů. Tyto síly připravily Japoncům zničující porážku. Během pouhých tří dnů byla japonská 6. armáda obklíčena, v jedenácti dnech vyčistily Žukovovy síly celý prostor mezi řekou Chalchyn-gol a mongolsko-mandžuskou hranicí (zde viz foto

Obrázek

ukořistěného japonského tanku u Chalkyn-golu, foto je volně přístupné na několika webech.).
Japonská 6. armáda přestala fakticky existovat, ztratila 50 000 mužů.
Krátce nato začala diplomatická jednání o urovnání konfliktu.
Již 1. září 1939 Hirohito vyslal na frontu u Chalchyn-golu svého někdejšího pobočníka generálporučíka Tecuzó Nakadžimu, aby jednal o příměří. ´Seveřané´ ve velení Kuantungské armády žádali, aby mohli podniknout 10. září 1939 nový protiútok, který by ´zachránil tvář Japonska´. Nakadžima odletěl tlumočit prosbu do Tokia, ale vrátil se s nepořízenou. Císař všechny návrhy na protiofenzívu ostře zamítl a vyměnil velitele Kuantungské armády.
Generálporučík Mičitaró Komacubara, velitel 23. divize, která podle některých údajů ztratila 99% mužů, byl obětován. Přesněji řečeno, musel se vrátit do Japonska a zanedlouho zemřel na , břišní chorobu´. Řada nižších důstojníků se zastřelila nebo spáchala harakiri přímo na bojišti. Porážka u Chalchyn-golu nepochybně silně ovlivnila další japonské rozhodování o budoucím zaměření expanze. 16. září 1939 byl diplomatickou cestou dohodnut návrat ke statu quo ante (https://cs.wikipedia.org/wiki/Status_quo_ante_bellum ) - stav jako před konfliktem!"

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 60.

PříspěvekNapsal: 17/9/2018, 04:37
od michan
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 62.

Pád vlády premiéra barona Hiranumy.
Japonská katastrofa bojů u Chylchyn-golu současně přinesla i pád premiéra Hiranumy.
V Moskvě byl pak po delších jednáních dne 23. srpna 1939 podepsán zástupci SSSR a Německa známý pakt o neútočení, který měl i tajné dodatky, které znamenaly pozdější "rozparcelování" si Polska na část německou a část sovětskou!
Popisovaný dvojí neúspěch na poli vojenském i diplomatickém (pro Japonsko byl Chalchyn-gol - vojenský neúspěch a pakt Německo-SSSR diplomatický neúspěch - proto dvojí neúspěch, neboť si dělali ambice na útok směrem do SSSR - má poznámka), vyvolal v Tokiu velké zděšení a otřes! Všechna předchozí jednání mezi Japonskem a Německem o železném paktu (OSA) se náhle ocitla ve slepé uličce a vztah k Německu se v Tokiu prudce zhoršil. Všechno začalo v nejlepší náladě, když však náhle v pondělí 21. srpna 1939 zatelefonoval Ribbentrop ze svého zámečku ve Fuschlu japonskému atašé Óšimovi a informoval jej o přípravách podpisu německo-sovětské smlouvy...! Šokovaný japonský vojenský atašé ihned požadoval schůzku, ale byl odmítnut s tím, že ministr zahraničí Německa nemá čas neboť nazítří letí do Moskvy. Óšima jen stačil konstatovat: "V takovém případě musím konstatovat, pane ministře, že jednání německé vlády je v rozporu s Paktem o Kominterně" a ještě dodal, takřka již nediplomaticky, že celou věc "chápe jako nečestné jednání ze strany Německa". Ribbentrop se prý snažil japonského velvyslance chlácholit, ale generál Óšima celou věc cítil jako svou osobní prohru a důvod k rezignaci. Také velvyslanec Japonska v Římě Tošio Širatori vše vzal jako svou prohru a skutečně odstoupil. Dokonce odmítl Ribbentropovu nabídku, aby se cestou domu zastavil v Berlíně a odcestoval z Janova lodí přímo domů do Japonska.
Ze zápisů vyplývá, že nejprve myslel Óšima na harakiri nebo alespoň na okamžitou rezignaci, ale nakonec ve funkci zůstal. Prostě usoudil, že ještě není otázka japonsko-německého spojenectví zcela ztracena.
Český historik, pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 156 až 160 a dále, když stejná a podobná fakta jsou i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183, píší, já cituji nyní z A. S.:

"O půlnoci z 21. na 22. srpna jej (Ošimu) přijal státní sekretář na německém ministerstvu zahraničí Ernst von Weizsäcker. Tento zkušený diplomat se snažil zmírnit rozhořčení svého hosta. ´Naše dohoda s Ruskem,´vysvětloval, ´začíná údobí nové strategie a Německo bude v takové pozici, která mu umožní zajistit klid ve vztazích mezi Japonskem a Ruskem.´
Obratem se pak snažil Japonci vysvětlit, že nepřítelem číslo jedna je pro obě země Velká Británie. To se mu stěží mohlo podařit. Vždyť právě Londýn projevoval vůči Japonsku mimořádnou ústupnost. Potvrzovala to jen několik týdnů stará dohoda, kterou v červenci 1939 v Tokiu (Dohoda Craige - Arita byla podepsána 17. 7. 1939, po ní následovalo 24. 7. 1939 britské prohlášení o uznání japonských pozic zájmů v Číně.) podepsali britský velvyslanec Craige a japonský ministr zahraničí Arita. Vzhledem k povaze a obsahu bývá tato dohoda označována jako ´dálněvýchodní Mnichov". Britská vláda jí totiž ´v úplnosti uznala stávající situaci v Číně´, vyjádřila pochopení pro akce japonských ozbrojených sil, vyplývajících z ´nutnosti zajistit vlastní bezpečnost a zachovat pořádek v oblastech pod jejich kontrolou´! ´Vláda Jeho Veličenstva´, prohlašovalo se v dokumentu, ´nechová úmysl podpořit nějaké akce nebo opatření, které by bránilo japonským silám v dosažení uvedených cílů.´
Jinými slovy: Londýn uznal výsledky japonské agrese v Číně a doufal, že díky tomuto appeasementu Japonci budou respektovat britské hospodářské pozice v Číně."

Tehdy nejen Němci, ale i Italové a Japonci prováděli takové diplomatické "kotrmelce", že nejen staří, ale i mladí diplomaté si mnohdy nevěděli rady. V dané době to byl Hitler, kterého pobuřovalo neustálé japonské oddalování a manévrování při jednáních o vojenské alianci od ledna až do druhé dekády května 1939 a proto Německo podepsalo 22. května smlouvu o vojenském spojenectví s Itálií, tzv. Ocelový pakt, aniž by nějak bralo zřetel na postoj Japonska.

"V této době konflikt na Chalchyn-golu probíhal jen několik dní. Hitler přijal velvyslance Óšimu a sdělil mu, že by Německo vítalo větší vázanost sovětských sil na Dálném východě. Neodpustil si jízlivou poznámku o tom ´je-li vůbec japonská armáda schopna čelit nějaké evropské armádě´. Tehdy, pravda, ´jen sypal sůl na ránu samurajově pýše´. Odlišná situace vznikla po japonském fiasku na Chalchyn-golu. Již 23. srpna 1939 Hitler svolal důvěrnou poradu generálů, na níž se o budoucím japonském spojenci vyjádřil s krajním despektem.
´Japonský císař je společníkem posledních ruských carů. Je slabý, zbabělý a nerozhodný. Může být snadno svržen revolucí´, prohlásil. Nakonec uzavřel opovržlivě: ´Považujme se za vládce a tyto lidi (tj. Japonce) chápejme přinejmenším pouze jako nastrojené poloopice, které potřebují karabáč.´ Jak je vidno, netrvalo dlouho a z .... ´Prusů východu´se staly ´poloopice´. V tomto případě měl Hitler štěstí - jeho urážlivý projev četl Hirohito až v roce 1957."

V popisované době však bylo i pro Hitlerovo Německo důležité, aby udrželo s Hirohitovým Japonskem přátelský vztah a tak již 25. srpna 1939 navštěvuje německý velvyslanec v Tokiu generál Ott ministra zahraničí Aritu a ujišťuje jej, že Berlín chová k Japonsku stále přátelský vztah. Ott ujišťuje a poukazuje na možnost ´německého vlivu na stabilizaci i rusko-japonských vztahů", které pomohou Němci takto vybudovat...! Arita dle zápisů zůstával chladný a prohlašoval, že německo-sovětský pakt vlastně anuluje předchozí japonsko-německá jednání, neboť tímto došlo k porušení Paktu o Kominterně a jeho vláda musí protestovat.

"Text protestní nóty, kterou měl předložit německé vládě Óšima telegraficky obdržel hned následujícího dne, 26. srpna 1939. Velvyslanec se uchýlil k triku, který snad nemá v japonské diplomacii obdoby. Po poradě s Weizsäckerem totiž nótu nepředal. Přesněji řečeno, nepředal ji včas. Státnímu sekretáři ji odevzdal až 18. září se slovy: ´Odpovídá-li to Vašemu přání, může se tento papír ztratit mezi německými dokumenty."

Němci se snažili japonského velvyslance v Berlíně přesvědčit o tom, že přátelský svazek Berlína a Tokia se stejně zanedlouho stane nezbytnou nutností. Mimo jiné mu říkali, že když bude Německo poraženo, tak i Japonsko přijde o všechny své územní zisky v Číně. A byl to pro Němce úplně nejdůležitější argument. "Myšlenka těsné spolupráce mezi Německem, Itálií a Japonskem rozhodně nezemřela", tvrdil Ribbentrop Óšimovi.

"Avšak japonská důvěra k Berlínu zřejmě dosáhla nejnižšího bodu. 26. srpna 1939 dokonce navštívil tehdejší japonský velvyslanec ve Washingtonu Horinouči amerického státního tajemníka Hulla, aby ho informoval o tom, že jeho vláda je rozhodnuta přerušit jednání s Německem a Itálií., případně změnit kurs zahraniční politiky. ´Budoucnost americko-japonských vztahů je v podstatě v rukou Japonska,´prohlásil Cordell Hull
zde viz foto

Obrázek

Cordella Hulla, foto volně přístupné na několika webech.), když Horinouči naznačoval zájem na zlepšení vztahu k Washingtonu. Velvyslancův zásah tak jako tak postrádal podstatnějšího významu. Existence vlády již Horinouči reprezentoval, se pomalu nepočítala na dny, ale spíše na hodiny.
Neúspěchy nakonec vedly k pádu barona Hiranumy.
Stalo se tak v pondělí 29. srpna 1939. V posledním projevu odstupující premiér konstatoval, že ´Japonsko bude nuceno přehodnotit svou tradiční politiku a nastanou velké tlaky a změny v Evropě´.
Pokud šlo o druhou část poznámky, měl pravdu. V pátek 1. září 1939, čtvrt hodiny před pátou hodinou ranní, vtrhly německé jednotky do Polska. V Evropě začala 2. světová válka.

V Japonsku se pád Hiranumovy vlády odrazil i v personálních změnách ve vedení ozbrojených sil. Odešel nejenom ministr války generál Itagaki. Z funkce byl odvolán velitel Kuantungské armády generál Ueda, došlo k důležitým změnám v generálním štábu a na velitelských funkcích
Sestavením nové vlády byl 30. srpna 1939, dva dny před vypuknutím války v Evropě, pověřen generál Nobujuki Abe (zde viz foto

Obrázek

Nobujukiho Abe, foto je volně přístupné na několika webech). V japonské generalitě patřil k relativně ´umírněným´. Byl pokládán za nejméně schopného z generálské ´trojice vran´, důvěrníků předchozího císaře Taišóa. Tuto trojku totiž ve své době, kromě Abeho, tvořili ještě generálové Sadao Araki a Šigeru Hondžó. Po dlouhé diskuzi v kruzích kolem císaře se ministrem války v nové vládě stal generál Šunroku Hata, křeslo ministra zahraničí dostal admirál Kičisaburó Nómura, který sehraje problematickou úlohu při jednáních se Spojenými státy před Pearl Harborem. Abeho kabinet se vyhnul deklaraci o neutralitě a omezil se 3. září 1939 na lakonické prohlášení ve kterém se konstatuje: ´V souvislosti se současným vypuknutím evropské války se japonská vláda chce vystříhat vtažení do tohoto konfliktu.´
Uplyne ještě rok, než Japonci podepíší s evropskými partnery Pakt tří (OSA). Plných sedmadvacet měsíců dělí císařství od účasti na druhé světové válce...."



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění či diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60