Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 54.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 54.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 54.

Mapa japonských útoků do centrální Číny 1937-1938,

Obrázek

tedy období kam spadá i "Nankingský masakr".
Když se vylodil 9. listopadu 1937, japonský sbor generála Heisuke Janagawy, a to v zálivu Chang-čchou, což je asi 60 kilometrů jižně od Šanghaje, čítal 80 000 vojáků a důstojníků. A jeho vylodění se povedlo, neboť v těchto místech neměla kuomintangská čínská armáda, žádnou obranu. Čínská armáda, která byla daleko od místa vylodění propadla panice. Panika byla tak velká, že dala vzniknout pověsti, podle které Japonci vylodili víc jak milion vojáků. Přední odřady, které začaly na Číňany útočit, neměly ani desetinu z onoho miliónu, ale nenadálost útoky a pověsti o množství způsobovaly, že japonské útočné oddíly dosahovaly všude velkých úspěchů při postupu.
Japonská 6. divize generála Hisaho Taniho - "po válce bude popraven jako válečný zločinec" - dorazila již třetí den útoku po vylodění k šanghajskému předměstí Sung-čchiang. A právě tam se pak japonské oddíly dopouštěly brutality, když jejich zločiny po velice krátké době dosahovaly obludných rozměrů.
Z popisu pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc, českého historika a diplomata jeho knihy Japonská válka 1931-1945, na str. 129 až 139 a dále, ale i v Použité podklady., kde je též i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 178., vybírám a místy pak i popisuji, když Aleš Skřivan dále píše, zde cituji:

"Harold J. Timperley korespondent známého britského listu Manchester Guardian, hlásil po devíti dnech z dobytého Sung-čchiangu: 'Stěží tu stojí jediná budova, která by nebyla zpustošena požárem. Doutnající trosky a opuštěné ulice poskytují příšernou podívanou. Jedinými živými tvory jsou psi, nepřirozeně ztučnělí hodováním na mrtvolách. V celém Sung-čchiangu, který byl hustě osídlen a měl přibližně 100 000 obyvatel, jsem spatřil pouze pět Číňanů. Šlo o stále slzící staré lidi, ukryté ve francouzské misii.'
Avšak strašlivé utrpění civilního čínského obyvatelstva teprve začínalo. Severně od Šanghaje se vylodila japonská 16. divize. Její operace řídil rádiem ze štábu v Kjótu generál Teiiči Suzuki, na bojiště ji přivedl generál Kesagó Nakadžima. Tohoto dalšího malého generála označovali dokonce i někteří Japonci za 'tvrdého sadistu'. Nakadžima řídil tajnou policii v Tokiu po puči v únoru 1936, byl považován za specialistu na otázky zastrašování, výslechů a mučení. Po válce čínská vláda vznesla obvinění, že za postupu k Nankingu Nakadžimova 16. divize a Taniho 6. divize povraždily 390 000 lidí. Boje o Šanghaj trvaly plné tři měsíce. Houževnatý čínský odpor Japonce přinutil v prostoru soustředit na 150 000 mužů."

Město Šanghaj a okolí dne 12. listopadu 1937 kapitulovalo.

Masakr a zkáza města Nankingu.
Jestliže si v městě Šanghaji a jeho okolí počínala japonská armáda brutálně, tak přímo "jako smyslu zbavená" si pak počínala v oblasti hlavního města Nanking, které bylo dalším cílem jejich postupu. Do prostoru města Nanking Japonci postupovali ve třech proudech. Ze severu k městu postupovali jednotky generála Nakadžima, z jihu se blížily divize vyloděného sboru generál Heisuke Janagawy (viz zde foto

Obrázek

generála Heisuke Janagawy) a z východu, od Šanghaje pak postupovaly japonské oddíly, které vedl generál Macui (zde viz foto

Obrázek

generála Macuiho).
Japonským jednotkám se velmi jednoduše dařilo prorážet řetězce pevností v deltě řeky Jang-c´, které pro Číňany vybudovali němečtí inženýři. Proč se Japoncům dařilo tak snadno prorážet pod německým, technickým dozorem budované pevnosti, se v Tokiu nevysvětlovalo tak, že by byli vojáci tak udatní a technicky na výši, ale v Japonsku i v Číně se říkalo, že pevnosti vlastně vyklidilo japonské zlato. Dobytí opevnění bylo tedy penězi podplaceno a bylo velmi rychlé.
Ze stejných historických pramenů uvedených výše pak zde dále popisuji, co následovalo, cituji:

"Poté v Tokiu uspořádali představení pro západní korespondenty, které zástupce generálního štábu informoval o stanovení 'čáry nejzazšího postupu' ve směru na Nanking. V celku šlo o průhlednou a nejapnou komedii - jakmile na stanovenou čáru japonské jednotky dorazily, byla prostě 'posunuta' (poprvé byla stanovena čára postupu 7. 11., zrušena byla císařským rozkazem z 24. 11., když k ní japonské síly dorazily. Nová 'čára zastavení' byla stanovena asi 80 km západněji, po týdnu, tedy 1. 12., byla rovněž zrušena - poznámku dodal A. S.).
V Tokiu vznikl na čas rozpor - náčelník generálního štábu generálporučík Hajao Tada oponoval myšlence útoku na Nanking, neboť se obával, že taktika masakrů oslabí morálku armády. Jeho odpor pomohl překonat šéf Operačního oddělení generálního štábu generál Šimomura, který také připojil svůj podpis k podpisu císaře na příslušném rozkaze, znamenajícím zkázu města."

Na císařově rozkaze o útoku na Nanking bylo datum 1. prosince 1937, ale Hirohito jej osobně vydal generálu Macuimu již 27. listopadu. Ve stejné době již jednotky japonských divizí byly zhruba 160 kilometrů od tehdejšího hlavního města Číny, kam útok směřoval.
A dle různých zpráv i v novinách, tedy volně v tisku, vlastně začal závod mezi Macuiho, Janagowými a Nakadžimovými útočnými oddíly kdo bude v Nankingu jako ten první. Oddíly tak k Nankingu postupovaly velice rychle a do 1. prosince 1937 (kdy měly vlastně teprve vyrazit - má poznámka) měly již za sebou polovinu vzdálenosti.
A výše uvedené historické prameny se shodují a já cituji:

"Šlo o vyslovený závod ve vraždění, který nabyl nejzrůdnější podoby. Zvláště se vyznamenali fanatičtí mladí důstojníci.
Například list Japan Advertiser, vydávaný v angličtině, přinesl 7. prosince (1937) pod titulkem ´Kdo dříve usmrtí 100 Číňanů? Vyrovnaná soutěž poručíků´ následující zprávu: ´Podporučík Tošiaki Mukai a podporučík Takeši Noda ... zahájili přátelskou soutěž, kdo z nich jako první usmrtí mečem 100 Číňanů, než Japonci obsadí Nanking. Závod je v závěrečné fázi, soupeři bojují prsa na prsa. V neděli 5. prosince bylo podle listu Asahi skóre závodu ppor. Mukai vers. Noda 89:78.´O týden později oba hrdlořezové cíl zvýšili na 150, ´protože nebylo zjevné, kdo první dosáhl stovky....´ (zde je z Nankingu foto důstojníků, jestli se

Obrázek

nemýlím, když byl stav 105: 106, foto lze volně nalézt na několika webech.)
2. prosince 1937 čínská vláda obdržela japonské podmínky pro uzavření příměří. Měla uznat ´autonomii´ Vnitřního Mongolska a měla být zřízena mezinárodní demilitarizovaná zóna kolem Šanghaje, podobná zóna měla vzniknout i kolem mandžuské hranice (Měla být široká přes 300 km, mj. v ní měl ležet Peking.) v níž by byli jmenováni úředníci ´přátelsky naklonění Japonsku.´ Čankajšek měl navíc podepsat s Japonci dohodu o alianci proti SSSR. Čínský předák byl ochoten podmínky přijmout, ale mezitím se jaksi ´vytratila´ platnost japonské nabídky. Zmatený Čankajšek informoval svého prostředníka, byl jím německý vyslanec Oskar Trautmann, že ´další jednání znemožňuje japonský postup´a 7. prosince odjel do Chan-kchou, kam byly přesunuty i vládní úřady."

Tragedie města Nankingu.
V popisované době začala zároveň vrcholit neobyčejná tragedie města Nankingu. V první dekádě prosince roku 1937, v prostoru mezi předními liniemi japonských jednotek a hradbami hlavního města, se v okamžiku Čankajškova útěku nacházelo přibližně 300 000 mužů různých čínských jednotek.
"V jejich řadách panoval naprostý chaos. Ještě předtím ulehl generál Macui s tuberkulózní horečkou. Hirohito mu 2. prosince odňal velení v nankingské operaci a jaksi ´pro útěchu´ho vlastně povýšil, neboť mu svěřil formální velení všem japonským jednotkám ve střední Číně."
A tak se před samotným útokem na město Nanking stal velitelem japonské armády aristokrat, císařův strýc princ Asaka (zde viz foto

Obrázek

prince Yasuhiko Asaky, foto volně přístupné na několika webech.). Princ Asaka byl v armádě znám jako tvrdý voják, který uměl francouzsky a ve volných chvílích hrál náruživě golf. Při vojenském puči v roce 1936 to byl Asaka a císařův bratr Čičibu, kteří Hirohitovi doporučovali smířlivější postup vůči stoupencům Skupiny císařské cesty" - tzv. kódóha, seveřanům, mladým důstojníkům.
Zde, při útoku na Nanking, mohl princ Asaka napravit svůj špatný dojem, který zanechal po tehdejších událostech. Asaka 5. prosince 1937 odletěl z Tokia a o tři dny později už se ocitl na frontě před městem, kde se setkal s Nakadžimou velitelem 16. divize. S generálem se znal již řadu let, kdysi dokonce spolu působili v Paříži jako důstojníci rozvědky.
Tehdy, před Nankingem, byl generál Nakadžima, "sadista Nakadžima" důstojníkem, který Asakovi oznamoval, že je město před kapitulací a císařův strýc jako velitel vydal příslušné rozkazy, mezi nimiž byl ten nechvalně proslulý, vražedný - "Zabijte všechny zajatce" ("u Nankingu byla osobní pečeť prince Asakaiho připojena právě k tomuto rozkazu" - viz A.S str. 133.),!
Z výše uvedených historických podkladů pak cituji od A. S.:

"Krátce předtím Hirohito také osobně převzal odpovědnost za vedení války, když 20. listopadu 1937 vytvořil Císařský hlavní stan, nadřízený generálnímu štábu. Při této příležitosti kniže Konoe podruhé během krátké doby hrozil rezignací. Byl totiž pobouřen, že ho císař nejmenoval ani poradcem nového orgánu. Hirohito jej uklidnil, bude osobně premiéra informovat o vojenských záležitostech. Markýz Kidó připojil varování: rezignace ve vypjaté situaci, možno říci v době nouze, by mohla nadobro ukončit politickou kariéru knížete.
V pátek 10. prosince 1937, tedy pouhé tři dny potom, co Nanking opustil Čankajšek, prchlo z hlavního města již 800 000 osob z celkového počtu jednoho milionu obyvatel. Toto množství lidí postupovalo proti proudu Jang-c´. V deltě řeky se do pohybu daly daleko větší masy. Podle některých odhadů Nankingem a okolím prošlo na 18 milionů lidí, prchajících do vnitrozemí.
Kromě civilistů se do města stáhlo asi 100 000 čínských vojáků.
Když se koumintangská vláda začala chystat k útěku, cizinci, kteří zůstali ve městě, začali organizovat vytvoření tzv. bezpečnostní zóny, tj. neutrálního území o rozloze necelých čtyř kilometrů čtverečních. Prchající čínská vláda ponechala cizincům k ruce 450 policistů, 10 000 pytlů mouky a drobné mince v hodnotě 400 000 dolarů. Podobný postup se osvědčil v Šanghaji, uvítali ho i někteří Japonci, dokonce sám generál Macui prý přispěl určitou částkou.
Před útokem na Nanking se většina Evropanů a Američanů uchýlila na říční dělové čluny, popřípadě na obrovský dok britské firmy Jardine, Matheson and Co. Ani tam nebyli vždy v bezpečí, jak prokázal útok japonského letectva na loď Pannay 12. prosince 1937. Na její palubu se uchýlila část osazenstva amerického velvyslanectví v Nankingu. Během náletu byla loď potopena, tři Američané zahynuli a 14 jich bylo zraněno. Uvnitř hradeb metropole zůstalo celkem 22 cizinců. Byli mezi nimi obchodníci, lékaři i misionáři. Tato hrstka podá cenné svědectví o hrůzných událostech po dobytí města."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 54.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 55.

Byl pátek dne 10. prosince 1937, když vojáci z japonské 9. divize, které velel generál Macui, vztyčili na jihovýchodních hradbách města Nankingu vlajku s vycházejícím sluncem. Přišla však noc a čínské oddíly vytlačili protiútokem Japonce z hradeb, ale tehdy to bylo naposled!
Ve stejné době však ohromné proudy Nakadžimových a Janagawových útočných jednotek v klešťové operaci směřovaly k řece Jang-c´ a obkličovaly Nanking. Velitel všech čínských jednotek bránících hlavní město navázal přes německé prostředníky styk s Japonci a "Chtěl" vyjednávat příměří...! Samozřejmě, že neuspěl a urychleně se přidal k ohromným houfům, které prchaly z hlavního města. Všem, kteří se pokoušeli, v celých houfech, unikat z Nankingu zůstala jen jediná úniková cesta - byl jí Vodní brána - na severozápadě, u řeky Jang-c´. A právě zde se odehrávaly drastické scény, které však byly jen předehrou k nepředstavitelné krutosti, která pak následovala o dva dny později. Ale přesto i tyto scény byly děsivé (zde viz foto

Obrázek

z Nankingu, u kterého je popiska z Konoeho albumu29 - princ Konoe, - foto je volně přístupné na webech...).
Když se zdařilo některým přece jenom proniknout k řece, když před tím do utíkajících bylo stříleno jako do terčů zleva i zprava, a nastoupit na džunky, byly koseni kulometnou palbou rychlejších japonských říčních člunů.
Ony mnohem brutálnější až nepochopitelně brutální a krvavé, do této doby prosince 1937, i v Asii známé spíše z dob Avarů a Tatarů, podchytilo mnoho literatury a vesměs jí líčí stejně nebo podobně. Pokusím se zde dát průsečík zachycených historických událostí od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc, českého historika a diplomata jeho knihy Japonská válka 1931-1945, na str. 134 až 139 a dále, ale i z Použité podklady., kde je též stejné a podobné i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 178., ale i v dalších. Já pak vybírám a místy pak i popisuji, když cituji nejprve z A. S., který k masakru píše:

"V neděli 12. prosince 1937 Nanking padl. Scény z hradeb ´byly hodné štětce Hieronyma Bosche". Zápas byl nerovný. Číňané bojovali archaickými střelnými zbraněmi a velkými mandžuskými obouručními meči proti moderní japonské technice. O půlnoci si vynutily jednotky 114. Janagawovy divize otevření Suntjatsenovy brány na nejjižnějším výběžku města. Jen o pár minut později byli stejně úspěšní muži z Macuiho 9. divize u Brány zářící květiny na východě. Prchající čínští vojáci ze sebe strhávali uniformy a směřovali k bezpečnostní zóně, která ležela severozápadně od středu města. V pondělí v jedenáct hodin dopoledne dospěly japonské jednotky na okraj zóny a jejich velitelé začali vyjednávat s cizinci. Japonské hlídky procházely okupovaným městem, ojediněle padl výstřel, ale nic mimořádného se nedělo. Při dobývání zahynulo asi 300 civilistů, tedy přibližně stejný počet jako v Tiencinu či Pej-pchingu. V krátké době se však počet obětí měl zmnohonásobit."

Dokonce i zpravodajové z Evropy a ostatních světadílů povětšinou odjeli do Šanghaje aby odeslali zprávy o běžném postupu při dobývání města a o dalších událostech v okolí. V městě Nankingu tehdy zůstal jen novinář Yates McDaniel z agentury Associed Press, který se stal posléze očitým svědkem masového vraždění naprosto nebývalých rozměrů:

"Obrat k horšímu začal v úterý 14. prosince 1937. Nanking byl v japonských rukách již 36 hodin, když do města začala Vodní branou vstupovat 16. divize ´sadisty´Nakadžimy. Zdržela se popravami zajatců - na 10 000 mužů přepravovali Japonci celou noc k Jang-c´, kde si ´opotřebovávali prsty mačkáním spouští kulometů´. Nakadžimovi vojáci začali pátrat po uprchlých čínských vojácích, aby je, poslušní rozkazu prince Asaky, mohli ´zajmout a zabít´. S Nakadžimou přijel i plukovník Akira Muto z císařova kruhu a vydal rozkaz, aby se všechny čtyři divize, které se účastnily akce, ubytovaly ve městě. Plukovník takto přestoupil někdejší Macuiho příkaz, aby do města vstoupily jen ´speciálně vybrané jednotky´. Po válce Muto před soudním tribunálem svůj rozkaz bude vysvětlovat tím, že v táborech před hradbami ´byl nedostatek vody´.... Takto vtrhlo do Nankingu na 80 000 zdivočelých vojáků a krátce na to začalo ´znásilnění města´."

Popsat veškeré hrůzy, které se děly nejen na prostranství, ale i v uličkách a uvnitř domů, nebylo v lidských silách. To přesto, že existuje i oficiální dokumentace.
"Svědectví poskytuje asi 4 000 stran dopisů, poznámek a zápisků pořízených cizinci, zásluhou Johna a Iana Mageeových se dochovaly i dokumentární filmové záběry."

Počátkem bezuzdného vraždění byla asiatská lest, nebo také "ďábelský trik", který Japonci začali uskutečňovat dne 14. prosince 1937. Jeden z Nakadžimových důstojníků sdělil cizincům organizujícím život lidem, kteří se uchýlili do "bezpečnostní zóny", že japonská armáda nalezla ve městě více jak 6 000 uniforem odhozených čínskými vojáky...! A zároveň přišla nabídka, že jestliže se jejich majitelé dobrovolně přihlásí, "neztratí práva válečných zajatců"! A pak hned výhružka, že jinak budou vypátráni a ihned "popraveni jako špioni"!


"Již druhý den 15. prosince 1937 se tisíce čínských vojáků a kuliů z koumintangských pracovních oddílů vzdaly. Vzhledem k předchozím událostem, které nemohly zůstat utajeny, se jeví důvěřivost hrstky cizinců i masy Číňanů naprosto nepochopitelnou. Obojí sice japonský úskok prohlédli, ale bylo již pozdě.
´Byl jsem blázen, když jsem si říkal, že Japonci ušetří životy´, komentoval situaci bezmocně jeden z několika málo svědků, tajemník nankingské pobočky organizace YMCA Američan George Fitch.
Ještě během středy 15. prosince začali Japonci soustřeďovat zajaté čínské vojáky na opuštěných náměstích a dalších prostranstvích. Poté je připoutali k sobě navzájem a hnali na břehy Jang-c´, údajně k ´internování´. V noci se rozpoutalo strašné peklo. Rozběsnění japonští vojáci obklopovali skupiny zajatců a cvičili na nich bodákové útoky. Jinde zase důstojníci prováděli ´ukázkové´ stínání samurajskými meči (zde viz foto

Obrázek

z Nankingu 1937, foto je volně přístupné na několika webech). Znetvořená těla byla vršena na hromady, ty pak vrhové polévali benzínem a spalovali. V noci příštího dne apokalypsa pokračovala. Tempo vraždění muselo být neobyčejně rychlé, protože se Japoncům začalo nedostávat zajatců. Generál Nakadžima vydal rozkaz použít i civilisty (foto dalších hrůz

Obrázek

Nankingu roku 1937, foto je volně přístupné na několika webech).

15. prosinec 1937 je dnem, kvůli němuž bývá nankingské řádění nejvíce připomínáno. Tehdy totiž Japonci zahájili také masové znásilňování v dobytém městě. Napřed začali shromažďovat mladé ženy, nakládat je na auta a odvážet k ´výslechům´. Ve skutečnosti je podle vzhledu - dokonce i podle vzdělání - rozdělovali do ´harémů´pro generály, plukovníky a ostatní důstojníky. Zbytek připadl mužstvu. Mnohdy mladé ženy připoutali k postelím a byly ´k dispozici´ všem japonským vojákům. Vlna masového znásilňování vyvolala ohromný příliv žen a dětí do ´bezpečnostní zóny´.
Vznikla situace, kterou nemohla ubohá hrstka 22 cizinců dosti dobře zvládnout. Počet lidí v zóně stoupl během pouhých dvaasedmdesáti hodin z 50 000 na 200 000."


Popisovaná situace trvala až do okamžiku, kdy v pátek 17. prosince ráno, roku 1937, přijel do Nankingu generál Iwane Macui, což byl muž, kterého pak po válce spojenecký tribunál povolal v souvislosti s nankingským masakrem. Macui byl souzen, odsouzen a popraven!
Zde viz na Wikipedii i další snímky a popis dění :
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nankingsk%C3%BD_masakr
Byl to právě generál Macui, který ve své zprávě císaři z Nankigu napsal:

"Prapor vycházejícího slunce vlaje nad Nankingem. Na březích Jang-c´září císařská cesta."
Po svém příjezdu do Nankingu zvolna projížděl, malý generál Macui, ulicemi kdysi hlavního města a cestu mu lemovaly desetitisíce japonských vojáků.
Prý teprve tehdy pochopil, "co způsobilo ignorování jeho rozkazu, aby do města bylo vpuštěno jen několik vybraných praporů.
Zkrátil banket, pořádaný na jeho počest a nařídil generálu Nakadžimovi a plukovníku Mutovi, aby zorganizovali odsun všech přebytečných jednotek. Jeho tiskové prohlášení obsahovalo ´projev lítosti´ , který byl pramálo platný čínským obětem."


Ale generál Macui šel tehdy ještě dál a dle pozdějších zápisů dokonce i navštívil Sunjatsenův hrob (Sunjatsen, viz zde Wikipedii: https://cs.wikipedia.org/wiki/Sunjatsen ). Prý pak dokonce složil báseň, kterou adresoval "duši" čínského politika, se kterým se kdysi přátelil. A poté "rozkázal vojenským kněžím, aby každý den a noc předčítali na náměstí z posvátných buddhistických knih a modlili se za padlé japonské i čínské vojáky, aby jejich duše nalezly pokoj a mír. Generál osobně řídil slavnostní bohoslužby v Nankingu jako buddhistický kněz."

Byla sobota 18. prosince 1937 a plukovník Muto začal fungovat jako "ubytovací referent" a generálovi Macuiovi řekl, že není možné ubytovat tolik vojenských jednotek mimo město Nanking. A tehdy prý generál Macui využil pravomoci vrchního velitele ve střední Číně a rozkázal, aby tři ze čtyř divizí , které dobývaly Nanking, zahájily okamžitě postup podél řeky Jang-c´, nebo aby se některé části divizí prostě vrátily k pobřeží, do Šanghaje. Jenomže se stalo to nejhorší co se mohlo stát - v Nankingu zůstala pouze 16. "černá" (vražedná) divize generála Nakadžima. Historické prameny ale zároveň říkají, že rozhodnutí, že Nakadžimova 16. divize zůstane v Nankingu, padlo již v Tokiu a tak ani generál Macui na rozkaze nic neměnil...

"V pondělí 19. prosince 1937 ráno se generál Macui vydal na prohlídku města, odpoledne zamířil do stanu prince Asaky mimo Nanking a druhého dne odplul na palubě torpédoborce do Šanghaje. Je pravda, že během jeho pobytu se násilnosti omezily na minimum.
Sotva odjel, znovu propukly. Odsun divizí byl prováděn liknavě, teprve 23. prosince opustily město 114., 6. a 9. divize a zůstali pouze Nakadžimovi hrdlořezové (16. divize). Ještě předtím začala nová vlna hrůz. Znásilňování dosáhlo nejobludnějších rozměrů, Japonci zneužívali stařeny i malé děti, pokračovaly masakry zajatců, ve městě japonská soldateska uloupila snad vše, co bylo možné. Na Štědrý den Nakadžima informoval výbor cizinců v ´bezpečnostní zóně´ se našlo dalších 20 000 čínských uniforem a dožadoval se vydání někdejších majitelů´.
Japonci nerespektovali existenci zóny a vraždění pokračovalo. V téže době přesunul přímo do Nankingu svůj hlavní stan princ Asaka a zůstal ve městě celý leden 1938. Nemohl tedy nevědět o páchání zvěrstev. Teprve 10. února odjel do Tokia.
O masakrech dobře věděl i Macui, proč by jinak jistému japonskému diplomatovi říkal, že ´jeho vojáci spáchali něco velmi špatného a politováníhodného´."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 54.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 56.

Utrpení města a obyvatel Nankigu jako kdyby nemělo mít konce. Policie, které také velel generál Nakadžima u své 16. "černé" divize sadistů, provedla registraci těch co ještě přežili. Každý den byly vybírány skupiny lidí, lidí, kteří pak byli v noci tajně stínáni samurajskými meči...!
Město jako takové bylo zcela ochromeno, neboť nešel elektrický proud, byla přerušena voda, nikdo ve městě neodvážel odpadky. Nefungovala žádná policie (mimo té japonské, divizní). Požáry nikdo nehasil, neboť hasiči byli již dávno mrtví. Lékařský výbor v zóně města varoval prince Asaku, že v městě Nanking a okolí hrozí epidemie moru a i další nákazy (cholera, tyfus a další).

"Princ na to odpověděl nabídkou, že Japonci převezmou zásobování 100 000 Číňanů v zóně. To bylo nebezpečné - dobyvatelé takto mohli převzít kontrolu zóny a zahájit i tady masové represálie.
V pondělí 10. ledna 1938 přijel na inspekci do zmučeného Nankingu další člen císařské rodiny, princ Kaja, velký obdivovatel Hitlera. 16. ledna podal zprávu premiérovi Konoemu, který pak prohlásil, že jeho vláda, ´neuznává Čankajška vůdcem čínského lidu a bude pokračovat ve válce na život a na smrt proti jeho režimu´."

O obětech řádění japonských vojáků ve městě Nankingu se uvádí, že jich bylo něco mezi 250 až 430 000 (zde viz foto zájmové

Obrázek

činnosti, foto z Nankingu 1937, volně přístupné na několika webech...). Podobná čísla, jen s menšími rozdíly, jsou uváděna u historických pramenů ze kterých jsem čerpal. Wikipedie zde také hovoří podobně, viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nankingsk%C3%BD_masakr
Z popisu pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc, českého historika a diplomata jeho knihy Japonská válka 1931-1945, na str. 129 až 143 a dále, ale i v Použité podklady., kde je též i v - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183., vybírám a místy pak i popisuji, když Aleš Skřivan o obětech v Nankingu napsal a já zde od něho cituji:

"Jaké byly důsledky nankingské apokalypsy? Mezinárodní vojenský tribunál, který zasedal v Tokiu v letech 1946-1948, dospěl k závěru, že ve městě a okolí bylo znásilněno na 20 000 žen a zavražděno přes 200 000 lidí. Třetina budov shořela a prakticky vše cenné bylo vydrancováno. Japonci i tato čísla sice označili za přehnaná, ale je pozoruhodné, že i podle odhadů z německého Červeného hákového kříže (Tak byl nacisty přejmenován někdejší Červený kříž v Německu) bylo ve městě a okolí zavražděno 200 000 - 250 000 (Mnohé další historické prameny po studiích v 80. a 90. letech 20. století hovoří i o více než 400 000 mrtvých lidí v Nankingu a okolí - má poznámka).
Pobouření mezinárodní veřejnosti po masakrech bylo značné, tokijská vláda se pokusila věc vysvětlit ´zápalem boje´, ale výpovědi japonských vojáků, vracejících se z Číny byly jiné. Navrátilci vyprávěli o tom, jak se zkoušela účinnost kulometů na obrovských houfech bezbranných zajatců, jak znásilňovali na příkaz sadistických důstojníků atd. Zřejmě podobná ´vyprávění´ znamenala problém, neboť v lednu 1939 v této souvislosti tokijské ministerstvo války vydalo rozkaz ´potlačit všechny nevhodné řeči, které vedou k pomluvám´. Prakticky nikdy nebylo možné hovořit s žádným Japoncem, který se dobývání Nankingu zúčastnil. Po válce se sice japonští činitelé vytasili s informací, že za nankingské hrůzy byl odsouzen k trestu smrti ´jistý vysoký důstojník´, ale nikdy neřekli, který to byl...."


Mnozí historici, kteří o "nějakém" důstojníkovi zaslechli, či si přečetli, že byl za Nanking odsouzen k trestu smrti, prostě pochybují! Nemohl to být nikdy jen jeden a ještě horší, že ani ten jeden nebyl nikdy jmenován, a stejně by nepatřil k těm viníkům hlavním. O všem věděl i císař a další. Výše jmenovaní historici, jakož i Ti, kteří jsou v Použité podklady svůj názor vyjadřují stejně či podobně, cituji tedy od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc, českého historika a diplomata, z jeho knihy Japonská válka 1931-1945, na str. 138 až 139:

"I kdyby existoval (ten jeden viník) rozhodně nemohl patřit k hlavním aktérům.
Vždyť císař po Nankingu na základě zpráv prince Kaji vyjádřil spokojenost, 26. února 1938 přijal ve svém letním paláci v Hajamě generály Macuiho, Asaku, Janagawu a odměnil každého z nich "párem stříbrných váz ozdobených císařskou chryzantémou".
Žádný z odpovědných vysokých velitelů nebyl do konce války nějak postižen, nebo dokonce potrestán. Princ Asaka se v klidu vrátil ke svému golfu. Macui žil na svých statcích, Janagawa byl pověřen řízením hospodářství okupované Číny. Zemře na nemoc v roce 1944, kdy byl guvernérem na Sumatře. Plukovník Muto, jemuž patří velký díl odpovědnosti, postupoval vzhůru. Povýšen na generálmajora se v roce 1939 stane šéfem vlivné Sekce pro vojenské záležitosti na ministerstvu války. Na sklonku války bude působit jako šéf štábu generála Jamašity na Filipínách. A sadistický generál Nakadžima? Ten dopadl snad nejlépe ze všech.
V roce 1938 byl přeložen do zálohy a v klidu užíval jistě rozsáhlé kořisti z Nankingu."


Vlastně bylo určitým paradoxem, že po skončení druhé světové války se dostal před Spojenecký soudní tribunál, za Nanking a zvěrstva v něm, pouze malý, tuberkulózní generál Macui. Již bylo v předchozím napsáno, že generál Macui byl v době největších zvěrstev upoután na lůžko (tuberkulózní horečka) v nemocnici a samotného dobývání Nankingu se neúčastnil. Měl však odpovědnost za vše co se dělo z titulu funkce velitele armády pro celou střední Čínu. Bylo řečeno, že samotnou bojovou operaci, včetně dobytí města a vstupu jednotek do Nankingu, vedl princ Asaka. Asaka však nejen, že nebyl potrestán, ale jako přímý člen císařské rodiny nebyl ani předvolán před soud jako svědek....! I tohle je dle názorů některých historiků, možná i důvod, proč se dodnes někteří Japonci stále domnívají, že Macuiho popravu lze chápat, jako "vznešené sebevražedné obětování v zájmu míru a v zájmu toho, aby si Japonci i Američané zachovali tvář".
Jak hovoří historické prameny uvedené výše, k domněnce přispívá i fakt, že se generál Macui totiž nikdy nepokusil svalovat vinu a odpovědnost na císařova strýce....!
K uvedenému hrůznému činu v Nankingu pak přispěl svým prohlášením (jako od samuraje - má poznámka) generálporučík Amaja, velitel okupovaného Nankingu, který k novinářům promluvil těmito slovy:

"Jdeme po císařské cestě. Japonsko se zvedá v předjitřní mlze k nebi jako překrásná hora Fudži a ukazuje svou krásu celému světu. My jsme země vycházejícího slunce." Citát dodal:
Pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, český historik a diplomat - jeho kniha Japonská válka 1931-1945, str. 139, aby pak pokračoval: "Zřejmě nejhorší jsou lyričtí vrahové, sentimentální sadisté, snažící se zahalit své zločiny do krásných frází a poetických asociací"
Každý velitel jakéhokoliv oddílu by si měl totiž uvědomit svou odpovědnost a měl by si být vědom, že jednotlivé činy mohou být později odhaleny, posouzeny a po zásluze potrestány.
"Je pravda, že ti, kdož ji (odpovědnost) nesli, nebyli vždy potrestáni. Avšak hlavním obžalovaným před soudem dějin, odpovědným za zkázu a umučení města Nankingu, byl japonský militarismus."


Postoj velmocí ke zkáze Nankingu a událostem let 1937-38.
Historické prameny hovoří o tom, že bylo zřejmé, že japonský útok a postup do nejvýznamnějších oblastí Číny, od konce roku 1938 a v počátku roku 1938, "ohrozil samozřejmě ekonomické i politické zájmy ostatních velmocí".
Generalissimus Čankajšek (více viz také zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cankaj%C5%A1ek
) stále ještě spoléhal, i když prý stále méně a méně, na podporu západních států, trochu podobně i na SN, i když bylo zřejmé, že Japonci všechny instituce ignorují a nekoukají již moc na názory velmocí (snad jen stále pokukovali po USA).

"V praxi ještě poměrně dlouho situace vypadala tak, že USA a Velká Británie formálně vyjadřovala Číně sympatie, avšak ve skutečnosti byly v letech 1937-1938 americké a britské firmy hlavními dodavateli strategických materiálů Japonsku. Tuto skutečnost ostře kritizoval již 29. srpna 1937 deník Washington Post, ve stejném duchu napsal listu New York Times bývalý státní tajemník Henry Stimson.
Jako reakce na japonskou agresi v Číně bývá vykládána známá Rooseveltova 'karanténní' řeč, pronesená 5. října 1937 v Chicagu. Tehdy president prohlásil, že se světem šíří 'epidemie bezpráví', které je možno zabránit pouze 'účinnou karanténou'. Dal najevo, že v případě války není podstatné, zda byla vyhlášena, či nikoli. Smysl tohoto projevu bývá vykládán dvojím způsobem. Jednak je považován za projev sympatií k Číně, jednak vede k názoru, že řeč měla být jakýmsi 'pokusným balónkem' k ověřen reakce amerického veřejného mínění pro případ změny v zahraniční politice.
Den po prezidentově řeči, 6. října 1937, vydal státní department tiskové prohlášení, v němž bylo Japonsko přímo obviněno z porušení smluvních závazků i obecních zásad vztahů mezi státy. V závěrečné pasáži se konstatuje: 'Pod vlivem dosavadního vývoje událostí na Dálném východě vláda Spojených států došla k závěru, že akce Japonska v Číně nesouvisí s principy, kterými by se měly řídit vztahy mezi národy a jsou v rozporu s opatřeními smlouvy devíti mocností ze 6. února 1922 v záležitostech týkajících se Číny, právě tak jako s Briand-Kelloggovým paktem z 27. srpna 1928.'
Podobným způsobem vyjádřila podporu Číně i Společnost národů.
Japonci reagovali podrážděně a v memorandu z 9. října (1937), koncipovaném jako odpověď Washingtonu, si stěžovali na 'nešťastný nedostatek porozumění reálné situace právě tak jako důvěry v upřímné úmysly Japonska' (vše, co bylo uvedeno zde v uvozovkách nalezl český historik pan Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc, a popsal ve své knize Japonská válka 1931-1945, na str. 139 až 140, stejný a podobný text je i v Použité podklady, zde pak v knize - Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt, originál knihy byl vydán v roce 1986, na stránkách 146 až 183.)."



Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění, či diskusi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128&t=8051&start=60
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“