Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 49

PříspěvekNapsal: 6/8/2018, 20:01
od jarl
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 49

aneb

Japonská zahraniční expanze do roku 1922

Obrázek

Rusko-japonská válka

Japonské přípravy

Zatímco námořníci z 2. Tichooceánské na posledním úseku své odysei zápolili nejenom s obavami z nejisté budoucnosti, ale i s nástrahami moře a technickými potížemi dlouho nedokovaných lodí, v korejském přístavu Mosampcho čekalo připravené Spojené loďstvo s perfektně vycvičenými a loňskými boji ošlehanými posádkami dychtícími po možnosti zasadit umdlévajícímu ruskému medvědovi ránu z milosti.

Protože loďstvo v Port Arturu zničili a Vladivostocký oddíl nepředstavoval vážnou hrozbu, Tógó už koncem r. 1904 odeslal jádro floty na mateřské ostrovy, aby po náročné kampani prošlo důkladnou údržbou a dalšími úpravami (např. z těžkých jednotek sejmuli marsy a torpédoborce dostaly silnější výzbroj), přičemž dělníci už od podzimu pracovali na opravách několika lodí vážně poškozených po nárazu na ruské miny. Konkrétně šlo o křižníky AKAŠI a ČIJÓDA a zejména bitevní loď ASAHI, kterou se přes veškeré úsilí podařilo uvést do služby až v dubnu (!) 1905.

Obrázek
Bitevní loď Fudži

V Nipponu tehdy nad Tógóa nebylo slavnějšího válečníka; admirála v Tokiu zdravily davy obdivovatelů a na audienci jej přijal i císař Mucuhito. Přesto jej vyřazení jednoho z pouhých čtyř moderních obrněnců okrádalo o klidný spánek, načež jeho před nedávnem tmavé vlasy nápadně zešedivěly. Kromě toho věděl, že japonské finanční a lidské rezervy budou záhy vyčerpány, a pokud Petrohrad nedonutí usednout k jednacímu stolu, začnou se nad Zemi vycházejícího slunce stahovat černá mračna.

Rožestvenskij dobře věděl proč zdůrazňuje, že každý odklad snižuje ruské šance, a kdyby u Madagaskaru a později u Francouzské Indočína neztratil tolik času, mohlo jádro 2. Tichooceánské řekněme na přelomu února a března vyzvat nepřítele na souboj za nepoměrně lepších podmínek. Jenomže čas hrál do karet Japoncům, kteří dostali příležitost opravit poškozené lodě, zatímco Rožestvenskému dlouhé čekání nádavkem přineslo pouze staré rachotiny.

Japonští námořníci dostali zaslouženou dovolenou, ale po návratu do služby je čekaly náročné manévry a nácvik střelby zejména na společný cíl, jelikož těžké jednotky nyní nesly v boji prozatím nevyzkoušený centrální systém vedení palby, a Tógó Spojené loďstvo reorganizoval na nové bojové oddíly. Vhledem k tomu, že světový tisk podrobně rozebíral nejenom plavební trasu 2. Tichooceánské, ale i její složení a technické parametry jednotlivých lodí, vládl v jeho štábu optimismus. Samurajové věřili, že za přispění šintoistických bohů splní svoji povinnost a vybojují pro Syna nebes a jeho lid rozhodující vítězství, v čemž je utvrzovalo srovnání bojové hodnoty Spojeného loďstva a Rožestvenského formace.

Obrázek
Admirál Dewa

Ano, Rusové měli více obrněnců, ale tento handicap eliminovaly japonské účinnější těžké granáty, lepší systém řízení palby a zejména větší účinný dostřel Armstrongových kanónů, což ještě zvýrazňovala početní převaha v dělech ráže 152 až 203 mm. Navíc japonské bitevní lodě a pancéřové křižníky nesly pancíře na nepoměrně větší ploše a jejich moderní obrněnce překonávaly třídu BORODINO i tloušťkou pancéřového pásu. Kromě toho bitva u Šan-tungu jasně prokázala význam rychlosti, přičemž Tógó věděl, že i kdyby se ruští topiči a strojníci ztrhali, jádro Spojeného loďstva v tomto směru protivníka překonává přinejmenším o tři uzle.

Jeho největší trumf však představovalo místo generální bitvy, neboť Rusové se trmáceli přes polovinu zeměkoule, zatímco Japonci bojovali v domácích vodách a měli k dispozici veškerý technický servis. Jistě, pokud by se obě formace utkaly někde „v půli cesty“ byl by výsledek na vážkách, ale za těchto okolností synové Nipponu právem očekávali, že mikadovi složí k nohám další triumf.

Vždyť síly shromážděné v Mosampchu a okolních přístavech působily velkolepým dojmem, jelikož tu pod velením admirálů Tógóa, Kamimuri a Katooki čekalo na příležitost zapsat se do dějin námořního válčení téměř kompletní 1. 2. a 3. loďstvo, což představovalo 4 bitevní lodě, 1 starý odrněnec, 9 pancéřových a 16 chráněných křižníků, 21 torpédoborců a desítky torpédovek, pomocných křižníků, dělových člunů a dalších menších jednotek.

Obrázek
Trasa plavby 2. Tichooceánské

Japonci zprvu předpokládali, že 2. Tichooceánská může jako provizorní základnu obsadit některou zátoku na Formose, souostroví Rjukjú, popřípadě v jižní Číně, či na území některé kolonie v jihovýchodní Asii, takže Tógó už v prosinci 1904 vyslal několik lodí na průzkum, těchto vod, ale ty nic podezřelého neobjevily, a stejně si vedly další jednotky poslané do těchto vod v únoru 1905. Vesměs se jednalo o rekognoskační plavby, neboť velitel Rengó kantai hodlal na nepřítele udeřit teprve v domácích vodách, takže se všechna Rožestvenského bezpečnostní opatření ukázala jako zbytečná. Tógó v předvečer bitvy sezval na poradu podřízené admirály i velitele větších lodí, aby je seznámil se záměrem útočit na nepřítele nepřetržitě od jeho zachycení na přístupech ke Korejské úžině až po Vladivostok, přičemž přes den spoléhal na obrněnce a pancéřové křižníky, kdežto po setmění měly Rusy o klidný spánek okrádat torpédová plavidla.

Jakmile japonský admirál dospěl k názoru, že se 2. Tichooceánská pokusí probít do Vladivostoku, zkoncentroval své síly v Mosampchu a na všech přístupových trasách zorganizoval hlídkovou službu. Třebaže očekával, že se nepřítel vydá nejkratší trasou kolem ostrova Cušima, nemohl pominout ani další alternativy, tudíž rozdělili vody omývající mateřské ostrovy na stovky očíslovaných čtvercových oblastí, které prohledávaly strážní lodě, byť největší pozornost pochopitelně věnovali vytipované trase.

Obrázek
Radiotelegrafický aparát na ruském křižníku

2.Tichooceánská opravdu směřovala do Korejské úžiny, třebaže Něbogatov navrhoval Nippon obeplout, čímž by se bitva odehrála blíže Vladivostoku a nepřítel by v těchto vodách hůře koncentroval své síly. Na přístupech ke Korejské úžině zorganizovali dvě hlídkové linie, přičemž první dlouhá necelých 100 mil vedla mezi ostrovy Quelpart a Gotó. Šíře střeženého pásma dávala takřka jistotu, že i kdyby Rusové za noci nepozorovaně proklouzli první linií, odhalí je další hlídkující lodě nejpozději při vplouvání do Korejské úžiny.

Jakmile přišla zpráva, že Rožestvenskij opustil Francouzskou Indočínu, prokázal Tógó nervy ze železa, takže nereagoval na falešné poplachy ani na květnový výpad Vladivostockého oddílu k ostrovu Hokkaidó. Japonci pouze znásobili svoji bělost, ale prozatím panoval na Východočínském moři klid, byť ostřílení mořští vlci tušili, že se jedná o klid před bouří. Strážní lodě se v pravidelných intervalech střídaly, přičemž v noci z 26. na 27. května křižovaly na linii mezi ostrovy Gotó a Quelpart pomocné křižníky ŠINANÓ MARU, AMERIKA MARU, SADÓ MARU a MANŠU MARU, které zajišťovaly křižníky IZUMI a AKICUŠIMA.

Obrázek
Nemocniční loď Orel

Tu noc panovala snížená viditelnost, tudíž třebaže hlídky neustále dalekohledy i prostým zrakem prohledávaly noční tmu, zatemněná 2. Tichooceánská proplula mezi SADÓ MARU a ŠINANÓ MARU, a teprve krátce před 3. hod. ze ŠINANÓ MARU spatřili nemocniční loď OREL předpisově osvětlenou bílými a červenými světly. Po přiblížení rozeznal kapitán H. Morikawa sloupce kouře stoupající z komínů válečných lodí a ve 4:45 se éterem rozlétla dlouho očekávaná depeše, že Rusové byli spatřeni ve čtverci 203 a plují východním kursem.

Nepřítel byl objeven, tudíž z Mosampcha zanedlouho vypluly hlavní síly Spojeného loďstva, a po zachycení zpřesňujících zpráv zamířily do prostoru východně od Cušimy. Shodou okolností se nejslavnější námořní bitva v dějinách Nipponu odehrála v den narozenin císařovny Haruko, což bylo vykládáno jako příznivé znamení, pročež se na lodích ověnčených zdaleka viditelnými kouřovými závoji nenašel nikdo, kdo by nevěřil ve svoji šťastnou hvězdu.

Obrázek
Isoroku Jamamoto v r. 1905

Jako před každou bitvou kropily paluby proudy vody z požárních hadic a mužstvo si v rámci prevence před zavlečením infekce do otevřených ran obléklo čisté uniformy a prádlo. Po vyhlášení poplachu se každý odebral na určené bojové stanoviště, přičemž se podle Dyskanta myslelo i na takové detaily jako výdej roztoku pro zklidnění podrážděných očí na bázi naší borové vody dělostřelcům, stejně jako špuntů do uší. Mezi posádkami panovala povznesená nálada a první důstojník na ASAHI K. Tógó (synovec vrchního velitele) vzpomínal, že při této příležitosti složil píseň vzývající očekávané vítězství.

Bitva u Cušimy

Depeši z ŠINANÓ MARU předávanou z lodě na loď, samozřejmě zachytily i ruské radiotelegrafické aparáty, a třebaže neznali její obsah, podstata sdělení byla zřejmá. 2. Tichoceánská se i po objevení držela v původní sevřené formaci ve dvou kýlových liniích, mezi nimiž se sunula transportní plavidla, a Rožestvenskij zatím nepokládal za nutné přejít do bojové formace ani zvýšit rychlost.

Ani po rozednění se viditelnost příliš nezlepšila, protože se nad hladinou válela mlha, ale přesto na pravoboku zahlédli křižník IZUMI, který přešel na paralelní kurs a pravidelně podával hlášení o jejich poloze. Dělové hlavně na ruských lodích se sice hrozivě natočily směrem k drzému vetřelci, ale Rožestvenskij nenechal zahájit palbu a odmítl i návrh na rušení nepřátelské radiotelegrafické komunikace. 2. Tichooceánská pokračovala v plavbě a velícího admirála nevyvedly z klidu ani další křižníky patřící ke Kataokově 3. loďstvu, jako by si ani neuvědomoval, že alarmovaný nepřítel kolem něj zatahuje sítě, z nichž nebude úniku. Ruské štábní dějiny se nad jeho pasivitou podivují, protože odehnání nepřátelských křižníků mohlo povzbudit posádky, které si nyní připadaly jako dobytek vedený na porážku.

Obrázek
Sevřená sestava 2. Tichooceánské před bitvou

I na ruských lodích se námořníci převlékli do čistého a po snídani přihlíželi rituálu vztyčování svatoondřejských vlajek. Před devatenácti roky proběhla korunovace cara Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny, takže popové sloužili mše na jejich počest a vydávala se zvláštní porce alkoholu, ale ruští námořníci (narozdíl od důstojníků) nebyli s osudem vládnoucí dynastie zdaleka spjati tak pevným poutem jako jejich protivníci, takže tato událost stěží mohla pozvednout jejich morálku.

Kolem 10. hod. dospěl Rožestvenskij k názoru, že nastal čas přejít do bojové sestavy, takže na stěžně vlajkové lodě vystoupaly signální vlajky a jádro 2. Tichooceánské se začalo zvolna přeskupovat takovým způsobem, že první tři bojové oddíly vytvořily kýlovou linii, zatímco transporty, torpédoborce a Enkvistovy a Šejnovy křižníky se držely napravo od hlavních sil, jež je kryly ze směru očekávaného úderu.

Třebaže se v dohledu neustále držely nepřátelské lodě, pokyn zahájit boj nepřicházel, a teprve když se krátce po 11. hod. 3. bojový oddíl kontadmirála Dewy přiblížil na 40 kabelů, zahřměl na ORLU výstřel z šestipalcového děla, načež zaburácely i baterie na ostatních obrněncích. Japonci odpověděli, ale Dewa boj s přesilou záhy přerušil a skryl se v chuchvalcích mlhy převalujících se nad šedivou mořskou hladinou. Také Rožestvenskij „plýtvání municí“ zastavil a s bohorovným klidem odvolal nejvyšší stupeň pohotovosti a nechal posádkám vydat oběd, přičemž na můstku vlajkové lodě servírovali šampaňské.

Obrázek
Důstojníci z bitevní lodě Kňaz Suvorov

Zatímco námořníci chvatně konzumovali předložené pokrmy, 2. Tichooceánská obeplula jižní výspu Cušimy a změnila kurs na severovýchod míříce rychlostí devíti uzlů k Vladivostoku. Tehdy se admirál opět rozhodl ke změně formace, jenomže velitelé jednotlivých oddílů jeho signálům neporozuměli, takže propukl chaos a 1. oddíl se dostal do pozice napravo od zbytku hlavních sil právě ve chvíli, kdy se od severovýchodu blížilo jádro Spojeného loďstva. Vzteklý Rožestvenskij se pokusil opět zaujmout pozici na čele kolony, ale dříve, nežli se mu to podařilo, zahřměla děla a hladinu Japonského moře vzduly dopady prvních granátů.

Po 13. hod. se mlha v prostoru mezi Cušimou a ostrovem Okimošima částečně rozplynula, takže hlavní síly 2. Tichooceánské a Spojeného loďstva zhruba ve 13:40 navázaly vizuální kontakt. Rusové stále pluli na severovýchod, takže se s Japonci valícími se 12 uzlovou rychlostí na jihozápad ocitli takřka v protikursu, což nekorespondovalo s Tógóvým záměrem provést manévr zvaný „crossing the T“ a zničit čelní nepřátelskou loď soustředěnými bočními salvami. Tógó musel improvizovat, ale vzhledem k tomu, že se Rožestvenskij nezbavil pomalých transportních parníků, disponoval obrovskou rychlostní převahou, což mu umožnilo se z nevýhodného postavení dostat ještě předtím, než se 2. Tichooceánská znovu zformovala do kýlové linie.

Obrázek
Admirál Tógó

Japonský admirál nejprve nakrátko přešel na severozápadní kurs, ale krátce před 14. hod. všechny jednotky z 1. a 2. bojového oddílu provedly postupný levoboční obrat o 180 stupňů, aby s Rusy přešly na paralelní kurs. Při tomto manévru japonské lodě postupně ve vzdálenosti 40 kabelů defilovaly před hlavněmi nepřátelských děl, a kdyby se Rusové zastříleli, mohli několik jednotek vážně poškodil hned na počátku bitvy. Japonský admirál odmítl žádost náčelníka svého štábu, aby opustil velitelský můstek a odešel do relativně bezpečné velitelské věže. „Samuraj měl opět dva meče za opaskem. Cítil v sobě ještě jednou starou rozkoš z boje muže proti muži, ze strašlivé hry na život a na smrt. Kdyby se nyní on třásl, kdo by měl stát pevně?“ Píše Thies.

Togó během riskantního obratu kalkuloval nejenom s rychlostní převahou, nýbrž i se špatnou připraveností ruských dělostřelců, přičemž mu tato sázka dokonale vyšla. Jistě, Rožestvenskij zahájil boj, takže se na MIKASU snesl příval granátů z nejméně pěti bitevních lodí, ale vzhledem k tomu, že 2. Tichooceánská stále neutvořila kýlovou linii, nemohli zpočátku dělostřelci na některých obrněncích z 1. oddílu střílet, a ti kteří palbu zahájili, nedokázali rozeznat dopady vlastních granátů. Přesto si vedli lépe, než při zkušebních střelbách u Madagaskaru a Gribovskij udává, že Tógóova vlajková loď během prvních sedmnácti minut inkasovala devatenáct zásahů (což se zdá přehnané).

Obrázek
Bitva u Cušimy

Jakmile však Japonci přešli na souběžný kurs, mnohonásobně protivníkovi utrpěné škody vrátili. Obsluhy dálkoměrů zaměřily vzdálenost, dělovodi podle zaslaných údajů upravili náměr, a po několika korekcích došlo k zarámování cíle a brzy již na nepřátelských lodí vyrostly ohnivé květy a k obloze stoupal hustý dým.

Rusové se s tříštivotrhavými projektily plněnými šimózou na vlastní kůži seznámili už v bitvě u Šan-tungu, kde však často vybuchovaly předčasně a vyřazovaly z činnosti japonská děla. Proto na jejich výbušných náplních tamější odborníci zapracovali, a nyní se díky svým ničivým účinkům staly vskutku strašlivou zbraní. Ano, neměly takové penetrační účinky jako ruské průbojné granáty, ale zato spolehlivě ničily všechny nepancéřované části a před hvízdajícími střepinami nebylo úniku. Navíc explodovaly při jakémkoliv kontaktu, ba i po dopadu na hladinu, přičemž vyvíjely nejenom velký zář, ale i oblaka dusivého dýmu.

Jakmile Japonci přestáli nebezpečný manévr a mohli se na protivníka obořit plnými salvami, provedl Tógó rozdělení cílů takovým způsobem, aby se pod dělostřelecký oheň dostaly ruské vlajkové lodě. MIKASA, ŠIKIŠIMA, ASAHI a FUDŽI se soustředily na KŇAZE SUVOROVA, pancéřové křižníky KASUGA, NISŠIN, IZUMÓ, JAKUMO a TÓKIWA pálily na OSLJABJU, kdežto AZUMA a ASAMA zpočátku ztrpčovaly život posádce IMPERATORA NIKOLAJE I. Zdaleka viditelné černé trupy ruských lodí korunované kanárkově žlutými komíny usnadňovaly Japoncům zaměřování, zatímco šedivým nátěrem opatřené jednotky Rengó kantai za snížené viditelnosti splývaly s horizontem.

Obrázek
Bitevní loď Osljabja

Jako první pocítili ničivé účinky japonských granátů na obrněnci OSLJABJA, na nějž se zpočátku zaměřily nejenom pancéřové křižníky z Kamimurova 2. bojového oddílu, ale i bitevní lodě, jelikož musel kvůli zmatkům v ruské sestavě zpomalit a dokud jej neminuly obrněnce z prvního oddílu, držel se v čele formace. OSLJABJA patřil k jednotkám třídy PERESVĚT představujících hybrid mezi plnohodnotným obrněncem a pancéřovým křižníkem, tudíž nesly primární výzbroj menší ráže a redukovanou pancéřovou ochranu, což jim mělo zajistil vyšší rychlost.

Přesto PERESVĚT a POBĚDA v bitvě u Šan-tungu odolaly palbě jádra Rengó kantai, ale vzhledem k tomu, že Rožestvenskij nechal naložit zvýšené zásoby uhlí, došlo ke zvětšení ponoru, takže se úzký boční pancíř OSLJABJI ocitl pod vodou a japonské granáty rvaly vysoké lodní boky na kusy. Během pouhých několika minut se v levoboku otevřelo několik otvorů, jimiž se do jeho nitra hrnula voda, a třebaže se námořníci snažili průstřely utěsnit, náklon se rychle zvětšoval, takže kapitán 1. stupně Ber nařídil loď opustit. Námořníci se chvatně vrhali přes palubu a ti šťastnější poté sledovali, kterak se jejich loď ve 14:40 převrátila a zmizela pod hladinou. Na místo katastrofy ihned zamířily tři torpédoborce a parník SVIR, které navzdory palbě zachránily zhruba 380 osob, ale přesto nejméně polovina posádky utonula.

Obrázek
Bitevní loď Kňaz Suvorov

Zatímco Japonci v děsivě krátkém čase vyřadili OSLJABJU, jejich 1. bojový oddíl předehnal Tichooceánskou natolik, že Tógó mohl zavelet k obratu na pravobok, aby překřížil čelo ruské kolony, čemuž chtěl Rožestvenskij čelit pravobočním obratem, jenomže tehdy zásah granátem zablokoval ovládání kormidla, načež vlajková loď prudce vybočila a velení 2. Tichooceánské převzal obrněnec IMPERATOR ALEXANDR III.

KŇAZ SUVOROV se pod drtivou palbou rychle měnil v ohořelý vrak plný rozervaných lidských těl a sténajících raněných, přičemž zničení radiotelegrafické stanice a signálních prostředků admirála připravilo o možnost předávat rozkazy na ostatní lodě. Mužstvo zoufale zápasilo se šlehajícími plameny, na palubu se zřítil přední stěžeň se zadním komínem a Rožestvenskij utrpěl vážné zranění hlavy. Krvácející admirál se uchýlil do pravoboční dělové věže, jejíž 152mm kanóny již před časem oněměly stejně jako mnoho dalších zbraní, a bezmocně se potácející loď představovala ideální cíl.

Není divu, že za této situace štábní důstojníci netrpělivě vyhlíželi torpédoborce BYSTRYJ a BĚDOVYJ, které se měly nalézat na traverzu vlajkové lodě, aby v případě potřeby přepravily admirála na jiný obrněnec. Bohužel jejich velitelé se svévolně zapojili do záchrany posádky nešťastného OSLJABJI, takže místo nich spatřili avízo ČIHAJA s 5. oddílem torpédoborců, které na obrněnec odpálily čtyři torpéda, ale podle ruských zdrojů všechna minula, zatímco odvetná palba vážně poškodila ČIHAJU a torpédoborec ŠIRANUI.

Obrázek
Japonské loďstvo

Po 16. hod. následoval další útok provedený plavidly 4. oddílu torpédoborců a tentokráte několik „rybek“ našlo cíl, ale bitevní loď se stále držela na hladině, i když bylo jisté, že její dny jsou sečteny. Naštěstí vážnost situace vlajkové lodě rozpoznal kapitán 2. stupně Kolomejcev, takže se v 17. hod. přiblížil torpédoborec BUJNYJ a zachránil těžce zraněného admirála, náčelníka jeho štábu a dalších asi 20 mužů. Na ochromený obrněnec večer zaútočily jednotky 11. oddílu torpédovek, jehož velitel korvetní kapitán Fudžimoto ve svém hlášení ocenil hrdinství posádky: „Bitevní loď KŇAZ SUVOROV byla úplně vyhořelá a ještě hořela, vydržela nesčíslné útoky, byla v palbě doslova celé naší eskadry, a měla jen ještě jediné náhodu nepoškozené dělo na zádi. A přece zahájila z tohoto děla palbu, pevně odhodlána, že dokud pluje, bude se bránit až do posledního okamžiku. Konečně v 7 hodin večer se po dvou našich útocích potopila.“

Bitva začala pro Rusy špatně. Salvy duněly sotva půl hodiny a dvě jednotky z 1. oddílu obrněnců se už bezmocně potácely mimo bojovou sestavu zatímco na ostatních rychle narůstal počet zásahů, přičemž důstojníci na nepřátelských lodích marně hledali závažnější škody. Pouze ASAMA vybočil ze sestavy poté, co těžký projektil probil boční pancíř v zadolodí a poškodil ovládání kormidla, ale ostatní vypadaly netknutě a pokračovaly v palbě. Frustrovaní Rusové netušili, že Tógóa od smrti dělilo pouze několik centimetrů, a kdyby při něm nestála štěstěna, byl by jeho duch již na cestě do svatyně Jasukuni. Boj totiž zuřil sotva čtvrt hodiny, když poblíž velitelského můstku MIKASI vybuchl granát, jenž zranil několik osob a rozbil kompas, ale opodál stojící Tógó vyvázl bez úhony. Bohyně Fortuna si zkrátka toho dne před ruskými modlitbami zakrývala uši a Rožestvenského mužům bylo souzeno pít z kalicha hořkosti plnými doušky.

Obrázek
Zničená přední dělová věž na křižníku Nisšin

Jakmile KŇAZ SUVOROV vybočil z řady, ujal se velení 2. Tichooceánské kapitán 1. stupně N. M. Buchvostov na IMPERATORU ALEXANDRU III, jenž zpočátku udržoval původní kurs, ale jakmile se zorientoval, pohotovým jednáním znemožnil Tógóovi „položit příčku na T“ a načas sebral nepřátelskému stratégovi dirigentskou taktovku, načež v doposud dokonale sehraném japonském orchestru zazněly falešné tóny. Zatímco nepřátelé díky rychlostní převaze obchvacovali čelo 2. Tichooceánské, Buchvostov zvažoval, kterak tomuto nebezpečí čelit. Mohl vybočit vpravo a přejít na paralelní kurs (což patrně zamýšlel Rožestvenskij), ale místo toho se IMPERATOR ALEXANDR III přibližně ve 14:40 vydal na sever, což Rusům otevíralo možnost zezadu obeplout hlavní síly Spojeného loďstva a zamířit do Vladivostoku.

Teď bylo na Tógóovi aby tomuto nebezpečí čelil, přičemž musel vzít v úvahu, že 2. Tichooceánskou nyní vede muž, jenž nehodlá pasivně vyčkávat na vývoj bitvy. Japonský admirál nechal nejprve provést levoboční obrat o 90 stupňů „všichni najednou“, čímž jeho 1. bojový oddíl přešel do frontálního tvaru a plul na severovýchod, načež o několik minut později provedl další obrat „všichni najednou“, takže nyní směřoval na severozápad. V důsledku těchto manévrů sice znovu vytvořil kýlovou linii, ale v jejím čele plul původně poslední NISŠIN, zatímco MIKASA zaujal nevýhodnou pozici na chvostu 1. bojového oddílu.

Obrázek
Pancéřový křižník Asama

Rusové nepřítele opět překvapili změnou kursu na jihovýchod, což jim dávalo naději obeplout zezadu jádro Rengó kantai, a snad právě proto se od Tógóa s předstihem odpoutalo šest pancéřových křižníků z 2. bojového oddílu, s nimiž viceadmirál Kamimura napadl ruský 1. oddíl. 2. Tichooceánská se sice ocitla pod těžkou palbou, jenomže díky zkrácení střetné vzdálenost došlo ke zpřesnění ruské dělostřelby a výsledek se brzy projevil. AZUMA dostal dva zásahy a na Kamimurově IZUMÓ prorazil 305mm projektil bok nad úrovní vodorysky, třebaže jeho exploze nenapáchala větší škody. Téměř současně dopadl granát také na ASAMU, a protože na IWATE už hasičská družstva nějaký čas zápolila s požárem, Kamimura se raději odklonil na východ a obloukem se vrátil do blízkosti hlavních sil.

Buchvostovův manévr poskytl 2. Tichooceánské vítaný oddechový čas. Viditelnost měla onoho památného dne k ideálu daleko, a jelikož bojiště zahalovala nejenom mlha, ale i dým, ztratil Tógó nepřítele z dohledu a boj utichl. V té době mířily ruské lodě na jihovýchod, zatímco jejich protivník plul opačným směrem, ale klid zbraní neměl dlouhého trvání. Zvolený kurs vedl 2. Tichooceánskou zpět do Korejské úžiny, ale Buchvostov nespouštěl ze zřetele, že cílem zůstává průlom do Vladivostoku, takže krátce po 15. hod. přešel na severní kurs. Tou dobou už MIKASA opět zaujala pozici v čele 1. bojového oddílu, jádro Rengó kantai vytvořilo kýlovou linii, a i s Kamimurou se vydalo na jihovýchod, načež došlo v 15:30 k obnovení boje.

Na japonské straně zatím nejvíce utrpěl pancéřový křižník NISŠIN a horko bylo i posádce obrněnce FUDŽI, neboť 305mm projektil probil barbetu u zadní dělové věže a posádka měla plné ruce práce, aby zdolala požár ohrožující muniční komory, a svůj příděl oceli si pochopitelně vybral i vlajkový MIKASA.

Obrázek
Zásahy na pravoboku bitevní lodě Mikasa

Zatímco japonská kanonáda byla nadále strojově přesná, na ruských lodích příval střepin smetl dálkoměry a poničil optické přístroje, tudíž většinou pálily podle odhadu dělovodů a beztak nízké procento zásahů ještě pokleslo, nehledě na množství trvale vyřazených děl. Přesto ani tentokráte nezůstala ruská střelba bez následků a ASAMA musel snížit rychlost a opět se oddělil od Kamimurova oddílu. 2. Tichooceánskou vedl stále IMPERATOR ALEXANDR III, v jehož kýlové brázdě se opilecky potácely BORODINO s ORLEM, ale za ně se mezitím propracoval Něbogatovův 3. oddíl obrněnců, takže zbytek 2. oddílu se propadl na konec kolony.

V potížích se ocitly obrněnce NAVARIN a SISOJ VELIKIJ, ale nejvíce utrpěly zbývající lodě z 1. oddílu přitahující jako magnet pozornost nepřátelských dělostřelců. Není divu, že pohled na zbývající jednotky třídy BORODINO skýtal tristní obraz. Ano, stále mířily k Vladivostoku, a z ústí kanónů šlehaly ohnivé jazyky, ale pod přívalem granátů se zánovní obrněnce rychle měnily v ohořelé a ošklivě zprohýbané kusy kovu. Tógó se opět pokusil překřížit čelo nepřátelské sestavy, čemuž Buchvostov čelil změnou kursu na východ a poté na jih, takže se Rusové těsně před 16. hod. Tógóovi opět ztratili z dohledu, přičemž je s podivem, že „Asijský Nelson“ předem nepověřil některou lehkou jednotku sledováním protivníkových hlavních sil, které mu již podruhé zmizely neznámo kam.

Velení 2. Tichooceánské se zatím ujal Něbogatov, který vykroužil velký oblouk a opět přešel na původní kurs. Ze sestavy mezitím dočasně odpadl těžce poškozený IMPERATOR ALEXANDR III, takže jí nyní vedl BORODINO, v jehož kýlové brázdě se držel OREL, za nimiž s větším odstupem následovala Něbogatovova formace, a sestavu uzavíral SISOJ VELIKIJ, NAVARIN a ADMIRAL NACHIMOV, ke kterým se přidružil i IMPERATOR ALEXANDR III. Situace Rusů byla sice svízelná, ale nikoliv beznadějná, neboť většina lodí se stále držela na hladině a blížil se soumrak, jenž mohl jejich kalvárii dočasně ukončit.

Obrázek
Bitevní loď Imperator Alexandr III

Japonci si však nenechali kořist vyklouznout, takže po 17. hod. se přiblížil Kamimurův 2. bojový oddíl, jenž se nejprve obořil na Něbogatovovu vlajkovou loď IMPERATOR NIKOLAJ I, na níž padlo 11 mužů, a než se Kamimura v 17.30 odpoutal, inkasovalo i několik obrněnců a pancéřový křižník ADMIRAL NACHIMOV, přičemž Rusové kontrovali zásahem křižníku AZUMA. To však byla pouhá předehra před hlavním dějstvím ruské tragédie, kterou ještě před soumrakem završil Tógóův 1. bojový oddíl.

Velitel Rengó kantai spatřil protivníka v 17:30 a poté, co přešel na paralelní kurs se opět rozeřvala děla a na ruskou kolonu se snesl příval oceli. Krupobití granátů se zkoncentrovalo na čelní jednotky, přičemž japonské bitevní lodě pálily na BORODINO a KASUGA s NISŠINEM demolovaly OREL. Pod tímto dělobitím začaly nešťastné obrněnce uhýbat vlevo, takže 2. Tichooceánská přešla na severozápadní kurs, přičemž z torpédoborce BLESTJAŠČIJ konečně informovali Něbogatova o Rožestvenského zranění a tlumočili mu rozkaz plout do Vladivostoku.

Obrázek
Admirál Kamimura

Tou dobou se naplnil osud IMPERATORA ALEXANDRA III, jenž pod palbou 1. a 2. bojového oddílu v 18:30 ostře vybočil doleva, přičemž posádka zoufale signalizovala o pomoc. Tu mu neměl kdo poskytnout, tudíž se rozstřílený obrněnec převrátil kýlem vzhůru a v 18:50 zmizel v hlubinách i s kapitánem Buchvostovem a celou posádkou. Ze sestavy odpadl i hořící BORODINO, a se znatelným náklonem na pravobok čekal na ránu z milosti, kterou mu krátce po 19. hod. zasadil dvanáctipalcový granát vypálený pravděpodobně z FUDŽI, po němž došlo k výbuchu munice pod zadní 152mm pravoboční dělovou věží, a pozorovatelé na ostatních lodích s hrůzou sledovali, kterak se naklání na pravý bok a mizí pod hladinou.

Ze statečné posádky Japonci zachránili pouze námořníka S. Juščina, ale hrdinný boj učinil hluboký dojem na britského námořního atašé T. Jacksona, jenž jeho zkázu sledoval z křižníku AZUMA :„Bezpříkladná délka, s jakou se lidská chrabrost a odhodlání při obraně této lodě projevily, byla taková, že se v ní odrážela nesmrtelná sláva nejen té statečné posádky, ale celého jejich námořnictva, jejich země, ba i lidstva.“

Obrázek
Bitevní loď Borodino

V potížích se ocitl i OREL, dva projektily probily bok pobřežního obrněnce ADMIRAL UŠAKOV, který nabral mnoho vody, a Kamimurovy křižníky zasáhly SISOJ VELIKIJ, NAVARIN a ADMIRAL NACHIMOV. Naopak poškození na japonských lodích byla opět lehčího rázu, byť Rusové zasáhli všechny Tógóovy obrněnce a inkasovaly i koncové křižníky KASUGA a zejména NISŠIN, na němž napočítali pět padlých a množství zraněných.

Z kritické situace Rusy vysvobodil západ slunce, načež Tógó boj v 19:30 přerušil a v doprovodu Kamimurova 2. bojového oddílu zamířil na sever. Třebaže hlášení Císařskému hlavnímu stanu formuloval dosti obezřetně, velitele Rengó kantai při pohledu na jeho muže naplňoval zasloužený pocit hrdosti, že historický úkol splnili a může před mikada předstoupit se vztyčenou hlavou. Poslední fáze bitvy totiž definitivně překlopila misky vah na japonskou stranu, a dalo se předpokládat, že ani posádky torpédoborců a torpédovek pátrajících v noční tmě po kořisti, nevyjdou naprázdno, a po rozednění nebude zbytek 2. Tichooceánské představovat důstojného soupeře.

Obrázek
Schéma denní fáze bitvy u Cušimy

Bilance prvního dne bitvy tedy vyzněla jasně ve prospěch Nipponu, jehož synové potopili čtyři ruské bitevní lodě, jeden pomocný křižník, dílenskou loď KAMČATKA a remorkér RUS, načež zajali nemocniční lodě OREL a KOSTROMA a vážně poškozený transportní parník IRTIŠ se potopil několik hodin po západu slunce. Japonské těžké jednotky přitom spotřebovaly polovinu palebného průměru, přičemž se odhaduje, že počet zásahů z děl velké a střední ráže přesáhl číslo 360, což představuje úspěšnost 3,2 %.

Padlo či utonulo téměř 4000 Rusů, kdežto Japonci nepřišli o žádnou loď a zemřelo pouze několik desítek mužů. Přitom Rusové s přihlédnutím k okolnostem stříleli relativně dobře a cíl našlo 1,2 % vypálených granátů, pročež pouze na lodě z 1. a 2. bojového oddílu dopadlo 100 projektilů ráže 152-305 mm. Jenomže třetina neexplodovala, tudíž nezpůsobily vážnější poškození, a pouze FUDŽI se krátce ocitl v kritické situaci.

Obrázek
Poškozená bitevní loď Orel

Citelně utrpěly zejména MIKASA, ASAMA a NISŠIN, na němž krátce před setměním prolil za císaře první krev poručík Isoroku Jamamoto (tehdy ještě nosil rodné příjmení Takano), jenž po výbuchu granátu na nějaký čas omdlel, a když nabyl vědomí, pocítil prudkou bolest v pravé noze a zejména na levé ruce, ze které se řinula rudá tekutina. Mladý důstojník zastavil krvácení šátkem, jenž dostal od matky, ale přesto přišel o ukazováček a prsteníček a v nemocnici strávil několik dlouhých měsíců.

Zatímco vítězné Spojené loďstvo opouštělo bojiště a mířilo k ostrovu Dagelet určenému jako místo zítřejšího srazu, mohli se Rusové alespoň na některých lodích konečně najíst a krátce si odpočinout. „Posadili se tedy na bobku mezi zprohýbaným železem, otevřeli střepinami granátů plechovky a naházeli do sebe co v nich našli.“ Popisuje Thiess dění na Něbogatově vlajkové lodí. „A kdo z důstojníků ještě žil, nedělal to jinak. Beztoho nebylo lze téměř rozeznat důstojníky od mužstva. Pak to něčím zapili a zahleděli se do hlubokého soumraku...“

Obrázek
Poškozená zadní dělová věž na křižníku Nisšin

Nebyl to povzbudivý pohled. Na severním horizontu se rýsovaly plíživé siluety desítek plavidel, které podle zaoblených „želvích hřbetů“ identifikovali jako nepřátelské torpédoborce a torpédovky. Ano, ani noc neměla vyčerpaným posádkám přinést úlevu, protože brzy o hladinu pleskla první vypuštěná torpéda a začalo další kolo smrtící vybíjené.

Do akce vyrazilo 58 torpédoborců a torpédovek rozdělených na 15 oddílů, jejichž velitelé hodlali napravit loňské neúspěchy, přičemž se akce zúčastnil i fregatní kapitán Suzuki, jenž o 40 let později na palubě americké bitevní lodě MISSOURI podepíše kapitulaci Země vycházejícího slunce.

Po setmění se Něbogatov pokusil uspořádat bojovou sestavu a vedl zbytek 2. Tichooceánské k Vladivostoku vzdálenému zhruba 300 mil. Na čele ledabyle uspořádané kolony se na vlnách pohupovaly obrněnce IMPERATOR NIKOLAJ I, OREL, ADMIRAL APRAXIN a ADMIRAL SENJAVIN, za nimi se vlekl ADMIRAL UŠAKOV a sestavu uzavíraly NAVARIN a SISOJ VELIKIJ, zatímco křižníky IZUMRUD, SVĚTLANA, VLADIMIR MONOMACH a DMITRIJ DONSKOJ se držely nalevo od hlavních sil.

Obrázek
Křižník Avrora

Mezi úkoly oddílu kontradmirála Enkvista patřilo krytí hlavních sil před torpédovými útoky. Během denní bitvy ochránil téměř všechny transportní parníky, a v boji s početnějšími formacemi nepřátelských křižníků přišel toliko o pomocný křižník URAL, přičemž zasadil Japoncům několik citelných úderů, ale nyní nepochopitelně selhal. Po setmění se jeho vlajkový OLEG společně s AVROROU a ŽEMČUGEM nalézal severně od Něbogatova, ale jakmile zaútočily nepřátelská torpédová plavidla, změnil kurs na jihozápad a ztratil kontakt s hlavními silami.

„Enkvist nejenže ztratil důvěru ve svou sílu, nýbrž i zapomněl, že by bylo bývalo jeho úkolem chránit obrněnce před torpédovkami. Zalíbilo se mu v úloze zajíce, který umí ukázat paty, ale neumí kousat.“ Napsal s despektem Thiess. Pravda, později se několikrát pokusil vrátit, ale poté zamířil na jih a kolem 23. hod. už brázdil vody Korejského průlivu, a třebaže mnozí důstojníci chtěli pokračovat do Vladivostoku, Enkvist a kapitán 1. stupně Dobrotvorskij se postavili proti, takže nakonec - po dlouhém dohadování - odpluli do Manily, kde je Američané 3. června internovali.

Obrázek
Admirál Enkvist

Něbogatov se očekávanému torpédovému útoku pokusil čelit obratem na jihozápad, přičemž došlo k rozpadu beztak neuspořádané sestavy. Při znalosti věcí příštích, můžeme konstatovat, že kdyby na další boj rezignoval a pokračoval tímto kursem, mohl patrně většinu lodí dovést do neutrálních přístavů, čímž by ruské námořnictvo uchránil před dalšími ztrátami. Jenomže on hodlal splnit Rožestvenského rozkaz (se kterým se patrně ztotožnil), takže při nejbližší příležitosti přešel na původní kurs a nechal zvýšit rychlost na dvanáct uzlů.

Lodě z jeho oddílu dodržovaly přísné zatemnění, tudíž pluly pouze s tlumeným světlem na zádi, díky čemuž se po odražení prvního útoku nepřátelům ztratily a bez úhony se dočkaly rozbřesku. Je třeba zdůraznit, že útoky probíhaly za nízké viditelnosti a v těžkých meteorologických podmínek, kdy rozvlněné moře divoce zmítalo drobnými torpédoborci a torpédovkami, jejichž posádky si sáhly opravdu až na dno sil. Za této situace měli Rusové reálnou naději přečkat noc bez dalších ztrát, ale bohužel námořníci z 2. oddílu obrněnců pravidlo o zatemnění nectili, tudíž se Japonci soustředili právě na tyto často poškozené lodě, které většinou nestačily držet krok s Něbogatovem a představovaly relativně snadný cíl.

Obrázek
Útok japonských torpédových plavidel

Nejhůře dopadl NAVARIN plující se třemi odpojenými kotly a nabírající průstřelem v zadolodí množství vody, pročež se vlekl rychlostí pouhých sedmi uzlů. Na obrněnec před 22. hod. zaútočil 4. oddíl torpédoborců, přičemž jej MURASAME zasáhl do pravého boku. Těžce poškozený NAVARIN se pokusil dovléci k pobřeží Koreje, jenomže v 1:40 na pravoboku vybuchlo další torpédo z ASAGIRI, načež došlo k zaplavení kotelen a nehybný obrněnec se začal zvolna potápět. Jeho agónii ukončil torpédoborec ŠIRAKUMO, načež se NAVARIN převrátil a zmizel pod hladinou i s většinou posádky, ze které se zachránili pouze tři šťastlivci.

Další obětí malých leč dotěrných útočníků se stala bitevní loď SISOJ VELIKIJ, jejíž posádka sice několik ataků odrazila, ale po 23. hod. se ozvala detonace na zádi, a třebaže se obrněnec udržel na hladině, mohli jej ovládat pouze regulováním otáček lodních vrtulí. Pronikání vody do podpalubí se však nepodařilo zabránit, takže když se po rozednění objevily japonské pomocné křižníky, nechal velitel vyvěsit mezinárodní tísňový signál, a posádka potápějící se loď opustila.

Jedno torpédo brzy po setmění zasáhlo i pancéřový křižník ADMIRAL NACHIMOV, a třebaže námořníci průrvu v předolodí provizorně utěsnili, podpalubí se postupně plnilo vodou, tudíž zamířili k Cušimě a modlili se, aby se křižník nepotopil dřív, než se na obzoru objeví spásné pobřeží. K toužebně vyhlíženému ostrovu se přiblížili brzy po rozednění, takže když ADMIRALA NACHIMOVA dostihli Japonci, byla už většina posádky v bezpečí a sledovala, kterak se kolem 9. hod. starý vysloužilec pohroužil pod hladinu.

Obrázek
Bitevní loď Navarin

Podobný osud postihl i další pancéřový křižník VLADIMIR MONOMACH, zasažený po 9. hod. do pravoboku. I tentokrát námořníci zející otvor zalátali ucpávkou, jenomže jakmile spustili stroje, vodní živel si do nitra křižníku našel cestu, tudíž nezbývalo než zamířit k nejbližšímu pobřeží. Bohužel, VLADIMIR MONOMACH ztratil chod, takže část posádky nastoupila do člunů a zbytek zachránili Japonci, zatímco se opuštěný křižník v 9 hod. potopil.

Za tyto úspěchy Japonci zaplatili ztrátou torpédovek 34 a 35 potopených dělostřelbou ze SISOJE VELIKÉHO a ADMIRALA SENJAVINA a poškozením dalších dvanácti útočníků, zatímco torpédovka 69 se potopila po srážce s torpédoborcem AKACUKI. Tato nikoliv ojedinělá kolize dokazuje, že nakupení desítek plavidel v omezeném prostoru za špatné viditelnosti nebylo promyšlené, a i fakt, že Něbogatovův oddíl vyvázl, napovídá, že útočníci těžili hlavně z ruské nedisciplinovanosti. Pokud by 2. Tichooceánská zůstala pohromadě, námořníci dodržovali nařízení o zatemnění a chránili je Enkvistovy křižníky a torpédoborce, patrně by noc přečkali bez větších ztrát.

Obrázek
Ruský torpédoborec

Takto došlo nejenom ke zničení a vážnému poškození dalších lodí, ale i k rozvratu ruské sestavy, takže transportní parníky ANADYR, SVIR a KOREJA, stejně jako torpédoborec BOBRYJ zamířily na jih a většinou se nechaly internovat v neutrálních přístavech, zatímco vážně poškozené torpédoborce BLESŤJAŠČIJ a BUJNYJ Rusové sami potopili, přičemž se Rožestvenskij a jeho štáb přelodili na BĚDOVYJ. Velitelé ostatních lodí se řídili příkazem pokračovat do Vladivostoku, kam však pronikl pouze chráněný křižník ALMAZ a torpédoborce GROZNYJ a BODRYJ.

Ostatní po rozednění dostihli Japonci, přičemž Rusové i v beznadějné situaci většinou bojovali do posledního náboje, pročež se posádky ADMIRALA UŠAKOVA, DMITRIJE DONSKÉHO a torpédoborce BEZUPREČNYJ pokryly nehynoucí slávou, zatímco velitel BĚDOVÉHO společně s náčelníkem Rožestvenského štábu kapitánem 1. stupně Klapje-de-Kolongem a plukovníkem Filipovskim využili přítomnosti těžce zraněného admirála ke spuštění vlajky bez jediného výstřelu.

Obrázek
Admirál Něbogatov

Do Vladivostoku s obrněnci IMPERATOR NIKOLAJ I, OREL, ADMIRAL APRAXIN, a ADMIRAL SENJAVIN směřoval i křižník IZUMRUD, ale už po 5. hod. spatřili nepřátelské lodě, takže bylo pouze otázkou času, kde se objeví hlavní sily Spojeného loďstva. K tomu došlo o pět hodin později, načež Japonci 18 mil od ostrova Takešima zbytek 2. Tichooceánské obklíčili a v 10:34 zahájili palbu.

Za této situace měl Něbogatov na výběr ze tří scénářů: bojovat až do konce, nechat lodě potopit otevřením Kingstonových ventilů, či se vzdát. První dvě možnosti pro posádky znamenaly nutnost vydat se na milost a nemilost muži, jenž již dokázal, že střelbu do trosečníků pokládá za legitimní způsob válčení, takže se do kouta zahnaný Něbogatov po poradě s velitelem vlajkového obrněnce a dalšími důstojníky, navzdory námořním zvyklostem, rozhodl pro třetí možnost.

Ze stěžňů ruských lodí zmizely svatoondřejské zástavy, které nahradily bílé vlajky a signál XGH značící v mezinárodním kódu kapitulaci, ale dělobití neustávalo, tudíž Něbogatov nechal zastavit stroje a vyvěsit japonské vlajky. Ruské ponížení dosáhlo vrcholu, ale zdálo se, že Tógó má srdce z kamene, pročež kanonýři pokračovali v práci a děla v pravidelných intervalech chrlila dávky oceli. „Stál na velitelském můstku (…) a pozoroval napjatě zásah za zásahem. Jeho obličej byl jako vytesán z kamene - ztrnulý žlutohnědý, ani sval se mu v tváři nepohnul, přes rty mu nepřešlo jediné slovo.“ Popisuje Tógóovo počínání Thiess.

Obrázek
Kapitulace Něbogatovovy vlajkové lodě

Zdálo se, že Něbogatov přišel o svoji válečnickou čest zbytečně, a jeho muži stejně zahynou bídnou smrtí, ale poté co náčelník štábu upozornil velitele Rengó kantai, že jeho počínání odporuje kodexu bušidó, japonská děla konečně zmlkla. Obrněnce IMPERATOR NIKOLAJ I, OREL, ADMIRAL APRAXIN a ADMIRAL SENJAVIN vítězové obsadili kořistními posádkami a po opravách, stejně jako jednotky potopené v Port Arturu, zařadili do vlastního námořnictva.

Rozkaz kapitulovat nerespektoval velitel IZUMRUDU kapitán 2. stupně V. S. Ferzen, jenž využil rychlosti svého zánovního křižníku k prolomení obklíčení, jenomže IZUMRUD později na dohled od Vladivostoku ztroskotal v zátoce svatého Vladimíra a posádka křižník ukvapeně zničila, aby se jej nezmocnili Japonci. Explozí muničního skladu na IZUMRUDU se seznam ztrát v této bitvě završil, tudíž můžeme přejít k bilancování jedné z nejznámějších námořních bitev.

Obrázek
Ztroskotaný Izumrud

Pokud započítáme i nemocniční a transportní lodě, zúčastnilo se bitvy na ruské straně 38 lodí, přičemž se 21 potopilo, 7 kapitulovalo a 6 skončilo v internaci. Materiální ztráty se odhadují na 135 milionů rublů, k čemuž je nutné připočíst i značné výdaje na vystrojení 2. Tichooceánské eskadry. Padlo či utonulo 5044 Rusů a dalších 5982 zajali Japonci, přičemž řada nakonec zemřela. Naproti tomu Nippon podle oficiálních údajů přišel pouze o 3 torpédovky, padlo 88 mužů a počet zraněných dosáhl čísla 611. Pravda, 29 utrpěným zraněním později podlehlo, ale přesto se jedná o obrovský nepoměr demonstrující jednostrannost bitvy. Není tedy divu, že Japonci si bitvu u Cušimy dodnes připomínají jako své nejslavnější námořní vítězství, a 27. květen až do r. 1945 slavili jako Den válečného námořnictva.

Obrázek
Cušimský chrám Spasitel na vodách

Porážka u Cušimy se pro celé Rusko stala krutou ranou, přičemž její výsledek a zejména Něbogatovova kapitulace, představovaly pro zdejší námořnictvo bolestivé trauma. Potopené lodě bylo možné nahradil, ale se ztrátou prestiže se ruská marína svým způsobem potýká dodnes. K uctění památky padlých zorganizovali pozůstalí za podpory ministra vnitra a významných námořních činovníků sbírku na stavbu pravoslavného chrámu „Спас на водах“ (Spasitel na vodách), který na břeho řeky Něvy založili v r. 1910. Chrám byl za účasti Mikuláše II. a dalších předních osobností vysvěcen o rok později, a stal se jedním z nejuctívanějších petrohradských církevních stánků. Jeho existence však neměla dlouhého trvání, neboť noví mocipáni jeho budovu počátkem třicátých let z rozhodnutí známého bolševického funkcionáře Kirova zničili.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 49

PříspěvekNapsal: 6/8/2018, 20:02
od jarl
Mírové rozhovory

Vítězstvím u Cušimy Japonci definitivně získali námořní nadvládu, jelikož Rusko už nedisponovalo silou schopnou potřetí vyzvat Rengó kantai na souboj, čímž si zajistili bezpečnost komunikací mezi mateřskými ostrovy a kontinentem. Jenomže situace na pozemní frontě nebyla příznivá, jelikož generál Liněvič měl po přesunu dalších sborů a dobrovolníků v Mandžusku 446 500 vojáků (plus řadu týlových a pomocných jednotek) a dalších 150 000 v Přímoří, zatímco Ójama mohl postavit pouze 337 500 mužů a dalších 150 000 drželo Korejský poloostrov.

Ruský kolos ani zdaleka nevyčerpal lidské a materiální rezervy, přičemž i jeho finanční situace byla stabilní. Petrohrad se totiž na mezinárodních finančních trzích těšil nepoměrně větší důvěře, než po uši zadlužený Nippon, tudíž si půjčoval v průměru o 2 % levněji, a přinejhorším mohli sáhnout na obrovské zlaté rezervy, které během prvního válečného roku vzrostly (!) na úctyhodných 878,2 milionů rublů. Díky tomu byl paradoxně neustále bitý ruský medvěd na další kolo měření sil připraven lépe, než jeho protivník, a zahájení ofenzívy bránila pouze demoralizace Mandžuské armády a zejména nestabilní politická situace v centrálním Rusku.

Obrázek
Příslušníci Mandžuské armády perou prádlo

Naopak finanční situace Japonska byla věru svízelná, neboť vládní půjčky během konfliktu dosáhly 697 milionů jenů, což přitom válečné náklady pokrylo pouze ze 40 %, přičemž celkový státní dluh činil na podzim 1905 astronomických 2,4 miliardy jenů. Ano, ještě v červenci 1905 Tokiu skupina amerických, britských a německých bankéřů poskytla úvěr ve výši 150 milionů dolarů (na úrok 4,5 %), jenomže pokud by se válka protáhla do r. 1906, čekal Zemi vycházejícího slunce nevyhnutelný ekonomický kolaps.

Navíc v Londýně i Washingtonu usoudili, že Tokio již splnilo svoji úlohu při zastavení ruské expanze, a jeho další posílení nebylo v jejich zájmu. Více důvodů proč vyčerpávající zápolení ukončit tedy měli paradoxně vítězící Japonci, tudíž už 31. května zaslal ministr zahraničí vyslanci v USA depeši, aby se obrátil na amerického prezidenta se žádostí o zprostředkování mírových rozhovorů, přičemž se ovšem naoko mělo jednat o americkou iniciativu. Roosevelt skutečně prostřednictvím svého petrohradského vyslance kontaktoval cara Mikuláše II., a když obdržel kladnou odpověď, pozval počátkem června zplnomocněnce obou stran do Portsmouthu na jednání, jež měla válečné běsnění ukončit.

Obrázek
Nemocnice v Hirošimě

Ještě předtím, než tato iniciativa přinesla kýžené ovoce, podnikl Nippon několik vojenských akcí, které měly vylepšit jeho pozici a přimět Rusy usednout k jednacímu stolu. Proto na jaře a v létě 1905 provedli několik menších desantů v Přímoří a na Kamčatce, a Spojené loďstvo ostřelovalo některá místa na nepřátelském pobřeží jako např. Petropavlosk, ale za zdařilou můžeme považovat pouze invazi na Sachalin.

Tento velký, leč řídce zalidněný ostrov byl součástí Ruska od r. 1877 a Petrohradu sloužil jako trestanecká kolonie. Japonci k jeho obsazení vyčlenili 15. divizi, jejichž zhruba 14 000 příslušníků mělo nad obránci několikanásobnou převahu, přičemž jejich protivníky tvořili nevycvičené formace na úrovni domobrany. Obrannou Sachalinu se totiž před válkou nikdo vážně nezabýval, tudíž jedinou větší překážku představovala baterie 120mmm děl obsluhovaná námořníky z potopeného křižníku NOVIK. Teprve na jaře 1905 na ostrov dorazila skupinka armádních důstojníků, aby z propuštěných trestanců narychlo vytvořili partyzánské skupiny. Jižní polovinu Sachalinu bránilo pouze pět oddílů čítajících všehovšudy necelou tisícovku bojovníků, kdežto na severu operoval generál Ljapulov mající na povel 5176 mužů.

Obrázek
Japonští vojáci na Sachalinu

Vylodění proběhlo počátkem července, a protože Japonci měli zdrcující převahu, obránci se stáhli do lesů a přešli na partyzánský způsob boje. Bohužel, podle ruských zdrojů, si synové Nipponu bez kontroly zahraničních novinářů počínali o poznání surověji, než-li za portarturské a mandžuské kampaně, tudíž docházelo nejenom k násilným deportacím civilistů, ale i ke znásilňovaní a zabíjení, přičemž zajatí příslušníci 4. oddílu byli údajně ubiti bajonety. Boje trvaly dva měsíce a teprve počátkem září hrstka obránců odplula do Přímoří, zatímco ostatní složili zbraně.

Japonci se dokonce pokusili ovlivnit dění v centrálním Rusku. Víme, že už před válkou finančně podporovali opoziční skupiny a nyní se ještě po skončení mírové konference pokusili vyvolat ozbrojené povstání. Bývalý vojenský atašé v Petrohradu plukovník Motojiro Akaši s pomocí finských emigrantů ve Švýcarsku koupil 25 000 pušek, které hodlal propašovat z Londýna do Finska. Naštěstí pro Rusy loď JOHN GRAFTON naložená zbraněmi v září 1905 u finského pobřeží ztroskotala, jenomže Akaši se prvním neúspěchem nenechal odradit, takže v listopadu zakotvil v černomořském přístavu Poti parník SIRIUS s nákladem pušek. Vzhledem k tomu, že mezitím došlo k podpisu mírové smlouvy, se pečlivě naplánovaná akce ukázala jako zbytečná, ale zbraně zakoupené za japonské peníze nezůstaly nevyužity, neboť se jich přesně podle původního záměru chopili revolucionáři usilující o svržení dynastie Romanovců.

Obrázek
Plukovník Akaši

Zatímco se bojovalo na Sachalinu, přicestovaly do Portsmouthu japonská a ruská delegace, a pod Rooseveltovou patronací se 9. srpna uskutečnilo první jednání. Japonskou delegaci vedl ministr zahraničí Jutaro Komura, jenž byl s destinací mírové konference navýsost spokojen. V USA žila početná japonská diaspora, zdejší vláda po celou válku finančně podporovala Tokio, a i sympatie americké veřejnosti byly na straně Země vycházejícího slunce. To společně s dosaženými výsledky na bitevním poli Komuru opravňovalo k mínění, že jeho výchozí pozice je nepoměrně výhodnější, než pozice jeho protivníka, kterým byl nedávný ministr financí Sergej Julevič Witte.

Japonci Rusům předložili dvanáct požadavků zahrnujících mj. uhrazení válečných nákladů (nakonec činily 1,73 miliardy jenů), předání Sachalinu a ruských válečných lodí internovaných v neutrálních přístavech, získání kontroly nad celou Koreou, stažení ruských vojsk z Mandžuska, převod práv na užívání Port Arturu, Dalného a většiny Jihomandžuské dráhy, a povolení rybolovu v ruských výsostných vodách. Třebaže se jednalo pouze o prvotní nástřel a očekávaly se četné ústupky, jednalo se o mimořádně tvrdé podmínky, přičemž požadavek na vydání internovaných lodí odporoval mezinárodnímu právu, takže bylo zřejmé, že dokud japonská vojska nestanou přinejmenším na březích Bajkalu, Petrohrad je nepřijme. Po jejich prostudování Witte s tváří pokrového hráče kontroval prohlášením, že jelikož tato válka nemá vítěze, logicky nemá ani poraženého, takže se Rusko Sachalinu nevzdá, a jelikož v minulosti nikdy žádné reparace neplatilo, ani tentokrát neučiní výjimku, přičemž o většině dalších požadavků je ochoten jednat. Již na začátku jednání tedy vznikly dva stěžejní sporné body, a třebaže jinde obě strany poměrně snadno našly společnou řeč, kvůli Sachalinu a reparacím hrozilo, že mírové rozhovory skončí krachem.

Obrázek
Portsmouthská konference

Během portsmouthské konference se osobně angažoval i Roosevelt, jenž se stylizoval do role mírotvůrce, takže tlačil delegáty k ústupkům, přičemž zejména doporučením o zřeknutí se reparací, vyvolal v Tokiu rozčarování. Prezident se však mohl opřít o podporu veřejnosti, a finanční závislost Nipponu na Spojených státech dávala Američanům mocnou páku, kterou neváhali použít. Bankéř J. Schiff japonského vyslance „přátelsky“ upozornil, že pokud bude válka pokračovat, USA, Velká Británie ani Německo už Zemi vycházejícího slunce neposkytnou další úvěr (během války Japonsku půjčily 410 milionů dolarů), přičemž současně J. Morgan Whittemu nabízel nejenom možnost umístit na zdejších finančních trzích ruské obligace, ale dokonce byl ochoten zprostředkovat jednání s britskými finančníky. To byla jasná výhružka, neboť japonskou ekonomiku udržovaly v chodu v první řadě americko-britské půjčky, bez nichž by se tamější válečný stroj brzy zastavil.

Vedoucí ruské mise si počínal natolik obratně, že maršál Jamagata uznale prohlásil, že jeho jazyk vydá za 100 000 vojáků. Whitte stále zdůrazňoval, že Rusko neuzavře mírovou dohodu, pokud bude obsahovat klauzuli o kontribuci, či peněžní náhradě za navrácení Sachalinu, a je ochotno uhradit pouze náklady na vydržování ruských zajatců. Proto z tváří japonských delegátů vymizely povinné diplomatické úsměvy, neboť zatímco jejich pozice slábla, Whitte získával pevnější půdu pod nohama a nutil je k dalším ústupkům. Za této situace není divu, že když jednaní dospěla do zdánlivě patové situace, byli to Rusové, kteří rázně bouchli do zeleného jednacího stolu. Imperátor vší Rusi totiž 28. srpna nařídil jednání ukončit, protože ztratil víru v úspěch portsmouthské konference, a vsadil na silové řešení. Naopak japonská vláda a následně i císařská rada téhož dne schválily zásadní ústupek, čímž vytvořily podmínky pro pokračování konference.

Obrázek
Nejdůležitější účastníci portsmouthské konference

Navzdory carovu rozhodnutí se Whitte na vlastní odpovědnost zúčastnil ještě jednání 29. srpna, kde Komura s těžkých srdcem prohlásil, že Nippon se výměnou za polovinu Sachalinu vzdává náhrady válečných výdajů. Tím byla mírová konference zachráněna a ještě téhož dne zveřejnili prohlášení, že došlo k zásadnímu posunu a rusko-japonská válka s největší pravděpodobností skončí, což dokládalo příměří uzavřené 1. září. Obě delegace ještě v následujících dnech dolaďovaly vzájemná stanoviska v některých okrajových záležitostech, ale 5. září Whitte a Komura podepsali mírovou smlouvu.

Japonsko získalo plnou kontrolu nad Koreou a se souhlasem čínské vlády převzalo nájemní smlouvu na poloostrov Liao-tung s přístavy Port Artur a Dalnyj. Vítězové získali i Jihomandžuskou dráhu až ke stanici Čchang-Čchun i s uhelnými doly a koncesi na stavbu nové tratě vedoucí od korejské hranice k Mukdenu, přičemž se obě strany zavázaly, že jimi kontrolované železnice budou sloužit pouze ke komerčním a nikoliv strategickým účelům. Mandžusko (s výjimkou Liao-tungu) mělo být do 18 měsíců od ratifikace smlouvy demilitarizováno a navráceno Pekingu, přičemž Rusové i Japonci mohli k ochraně železničních tratí ustanovit strážní oddíly, a mezinárodním (v praxi zejména japonským) obchodníkům se otevřelo 17 mandžuských měst.

Obrázek
Sergej Whitte

Země vycházejícího slunce získala také polovinu Sachalinu rozkládající se jižně od 50. rovnoběžky, přičemž obě smluvní strany získaly právo volně proplouvat Tatarským a La Pérousovým průlivem. Na Sachalinu Rusové ani Japonci nesměli budovat opevnění a carovi poddaní žijící na odstoupeném území mohli buďto zůstat ve svých domovech a podřídit se japonské jurisdikci, či majetek prodat a vystěhovat se. Tokio s Petrohradem rovněž uzavřelo novou dohodu o vzájemném obchodu a japonští rybáři získali právo lovu u ruských břehů Ochotského, Beringova a Japonského moře.

Váleční zajatci byli po uhrazení nákladů na jejich vydržování propuštěni na svobodu, což v praxi znamenalo, že Tokio obdrželo platbu ve výši 46 milionů rublů, neboť ruských zajatců bylo zhruba 80 000, zatímco japonských asi 2000.

Vítězové si ponechali ukořistěné válečné lodě, avšak jednotky internované v neutrálních přístavech byly vráceny původnímu majiteli, a Rusko nepřistoupilo na smluvní omezení svých námořních sil na Dálném východě ani na přeměnu Vladivostoku v obchodní přístav. Tyto ústupky ovšem Nippon příliš nebolely, protože Rusové se soustředili v první řadě na obnovení Baltického loďstva a na Pacifiku provozovali pouze slaboučké Sibiřské loďstvo reprezentované několika malými křižníky a starými torpédoborci. Teprve v r. 1914 padlo rozhodnutí převelet po dokončení nových bitevních lodí a bitevních křižníků na Dálný východ těžké jednotky, k čemuž však nakonec stejně nedošlo.

Obrázek
Roosevelt tlačí Rusko a Japonsko k uzavření mírové smlouvy

Prezident Roosevelt získal za svoji zprostředkovatelskou úlohu Nobelovu cenu míru a car Mikuláš II. Whittemu udělil hraběcí titul, což představovalo odměnu za jeho excelentní výkon, třebaže se našli i posměváčci, kteří jej v narážce na územní ztrátu nazývali „hrabětem Polosachalinským“. Naproti tomu Komura se žádného vděku nedočkal a mnozí krajané jej pokládali za zrádce národních zájmů.

Třebaže se Nippon vítězstvím nad Ruskem definitivně zařadil do klubu velmocí, a v Portsmouthu získal mnohem více, než před válkou požadoval, většina Japonců pod vlivem oficiální propagandy očekávala, že budou diktovat mírové podmínky stejně jako před deseti lety v Šimonoseki, a nyní nabyli přesvědčení, že dosažené výdobytky nevyváží vynaložené prostředky a množství prolité krve. Vždyť Nippon mobilizoval 1 180 000 svých synů (celé 2 % populace!), z nichž 86 000 přineslo nejvyšší oběť a přes 100 000 utrpělo zranění, což znamená, že zhruba každý dvacátý muž náležející k odvodovým ročníkům za svého císaře položil život, či alespoň cedil krev, takže převládlo mínění, že portsmouthská konference představuje hanebný komplot proti Zemi vycházejícího slunce.

Loajalitu vládě zachoval pouze vydavatel T. Sohó, zatímco ostatní noviny přinášely oznámení o podmínkách mírové smlouvy ve smutečních rámečcích a svolávaly na hlavy „zaprodaných“ delegátů a vládních činitelů hromy a blesky. Prakticky přes noc vznikl ultrapravicový spolek odmítající mírovou smlouvu, který do tokijského parku Hibija svolal obrovský mítink, a třebaže bránu střežila policie, rozhořčený dav prolomil ochranný kordon a hlasitě se dožadoval pokračování ve válce, načež se jeho zloba přenesla do tokijských ulic.

Obrázek
Tokutomi Sohó

Zdivočelá lůza napadla sídlo Sohóových novin a vzala útokem i řadu dalších objektů včetně budovy ministerstva vnitra a řádění ukončil až zásah armády. Nespokojenci demolovali tramvaje, vypálili několik kostelů, přičemž zlynčování členů pravoslavné mise horko těžko zabránila přidělená ochranka. Pouliční nepokoje trvaly několik dní, přičemž policisté zabili 17 osob a zatkli 2000 radikálů. Za akt protestu s dojednanými podmínkami byla označena i ničivá exploze na Tógóově vlajkové bitevní lodi MIKASA z 11. září, třebaže se ve skutečnosti s největší pravděpodobností jednalo o důsledek nekázně posádky či samovolný výbuch munice.

Zatímco vládní činitelé byli na stránkách tisku ostouzeni, a rozhořčený dav strhl sochu H. Itóa považovaného za příznivce mírového řešení, prudce vzrostla vážnost armádních a námořních velitelů. Zdaleka největší popularitě se těšil admirál Tógó, a když 23. října 1905 v Tokijském zálivu uskutečnil císař Mucuhito přehlídku Spojeného loďstva, zdravily vítěze od Cušimy přinejmenším statisíce lidí. Bohužel, spory zda k vítězství nad ruským medvědem přispělo rozhodující měrou námořnictvo či armáda, vykopaly mezi jejich představiteli hluboký příkop, který dalších čtyřicet let znesnadňoval efektivní spolupráci.

Třebaže protivládní nepokoje záhy utichly, nespokojenost s mírovou smlouvou nezmizela a společností se šířilo mínění, že západní spojenci nejprve Japonsko vmanévrovaly do konfliktu, a poté jim v Portsmouthu vrazili dýku do zad a okradli je o reparace a náležité územní zisky, přičemž se hromosvodem jejich nespokojenost stal zejména Roosevelt a potažmo USA. Za této situace není divu, že když se v tisku v r. 1908 objevila zpráva, že k Nipponu v rámci „mise dobré vůle“ směřuje americké tzv. Velké bílé loďstvo, přichystal mu Tógó náležité uvítání v podobě téměř kompletní Rengó kantai, a třebaže k jejich setkání kvůli řádění tajfunu nedošlo, vedoucí činitelé japonského námořnictva do budoucna vnímali USA jako potenciálního nepřítele a největší překážku další expanze do Číny a Tichomoří.

Obrázek

Rusko-japonská válka změnila i japonskou společnost. Obdiv k Západu vyprchal a sílilo přesvědčení, že Nipponu bude místo parlamentní demokracie lépe vyhovovat vláda tvrdé ruky, čímž se v Zemi vycházejícího slunce vytvořily podmínky k militarizaci společnosti. Jestliže během konfliktu s Ruskem docházelo k občanským nepokojům a vojáci (byť v nevelké míře) vypovídali poslušnost, o čtyřicet let později ani katastrofální zásobování a ničivé nálety nenahlodaly přesvědčení národa o správnosti nastoupené cesty a Japonci většinou bojovali až do hořkého konce.

To však byla v polovině první dekády 20. století hudba vzdálené budoucnosti, jelikož Nippon se musel nejprve vypořádat s následky této války a další výboje odložit na příhodnější dobu.

Použité zdroje pro sérii Rusko-japonská válka:
Brož I.: Pearl Harbor. Vydalo Otovo nakladatelství 2011.
Царьков А.: Русско-японская война 1904-1905; Боевые действия на море. Vydalo nakladatelství Экспринт 2005.
Дискант Й.: Порт-Артур 1904. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Dyskant J. Michalek A.: Port Artur, Cuszima 1904-1905. Varšava 2005.
Егорьев В.: Операции владивостокских крейсеров в русско-японскую 1904-1905 гг. Vydalo nakladatelství Арлингтон 2009.
Грибовский В.: Российский флот Тикого океана 1895-1905; История создания и гибели. Moskva 2004.
Гущин А. Русская армия в войне 1904-1905; Историко-антропологическое исследование влияния взаимоотношений военнослужащих на ход боевых действий. Vydalo nakladatelství Реноме 2014.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán; Námořní bitvy v Tichomoří 1941-45 očima kapitána japonského torpédoborce. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hoyt E.: Tři vojevůdci; Togó, Jamamoto, Jamašita. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Hrbek I.: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Hynek V. Klučina P.: Válečné lodě (2) Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Jelínek M.: Rusko-japonská válka; Port Artur 1904-1905 (1,2, ). Vydalo nakladatelství akcent 2010-12.
Jelínek M.: Válečné námořnictvo za povstání boxerů v Číně 1900-1901. Vydlo nakladatelství Kanon 2012.
Капитанец И.: Флот в Русско-японской войне и современность.Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Klecanda J.: Válka rusko-japonská slovem i obrazem (1,2). Vydalo nakladatelství Česká grafická akciová společnost Unie.
Kol. autorů: Dějiny Koreje. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 2001.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů,: Русско-японская война 1904-1905 (1,3,6,7); Работа исторической комиссии по описанию действий флота в войну 1904-1905 при Морском Генеральном Штабе. Petrohrad 1912-1917.
Kol. autorů: Тихоокеанский флот России 1731-2006. Дальнаука 2006.
Kol. autorů: Вооруженные силы Японии История и современность. Moskva 1985.
Kol. autorů: Описание военных действий на море в 37-38 гг. Мейдзи (1904-1905). Vydalo nakladatelství АСТ 2004.
Krištofová V.: Pod vycházejícím sluncem; Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století. Vydalo nakladatelství Epocha 2018.
Kovařík J.: Cušima; Poslední bitva rusko-japonské války na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2012.
Мартин К.: Русско-японская война 1904-1905. Vydalo nakladatelství Центрполиграф 2003.
Мельников Р.: Цесаревич (1); Эскадренный броненосец 1899-1906.Petrohrad 2002.
Мельников Р. : Броненосцы типа Бородино. Vydáno v r. 1996.
Мещеряков А.: Император Мэйдзи и его Япония. Moskva 2009.
Metlička D.: Rusko-japonská válka 1904-1905. Diplomová práce 2017 dostupná online
Нозиков Н.: Японо-китайская война 1894-1895 гг. Moskva 1939.
Широкорад А.: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Широкорад А.: Япония Незавершенное соперничество. Vydalo nakladatelství Вече 2003.
Шишов А.: Россия и Япония; история военных конфликтов. Vydalo nakladatelství Вече 2000.
Šnajder B.: Tisíc tváří odvahy. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Thiess F.: Cušina. Vydala nakladatelství Fr. Borový 1941.
Золотарев В. Козлов Й.: Русско-японская война 1904-1905; Борьба на море. Vydalo nakladatelství Наука 1990.
Художественный альбом Маньчжурия (Русско-японская война) издание А. В. Мартинова. Petrohrad 1906.
Морская коллекция 2015/5.
Okrety Wojenne; nuner specjalny 43.
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://jpninfo.com/53288
http://www.allworldwars.com/Russian-Jap ... /japanwar/

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 49

PříspěvekNapsal: 31/8/2018, 07:42
od Pátrač
Ahoj jarle- tato série co zde postupně naskakuje je neuvěřitelná. Je toho tolik že mám problém si to jen přečíst a na studium musí přijít dlouhé zimní večery. Zatím jsem mlčel ale chtěl jsem se zeptat, diskuze je možná pod každým dílem nebo má vlastní vlákno jako měl Zemakt u svého cyklu o pluku stráže svobody? Neříkám že budu nějak aktivní ale rád bych pokud budu mít o říci - což vzhledem k podrobnosti práce asi není reálné a nebo se zeptat - to asi ano to činil tam kde je určeno.

Díky a nechť se nadále daří.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 49

PříspěvekNapsal: 31/8/2018, 15:52
od jarl
Pátrači, Michan používá speciální diskusní vlákno, ale já u svých článků upřednostňuji diskusi přímo v daném vlákně, takže jsi tu správně. Chápu, že je tuhle sérii pro čtenáře těžké vstřebat, protože mi to hrozně nabobtnalo, a je mi jasné, že to většina palbáků celé nepřečte, ale pokud budou chtít něco k danému tématu dohledat, mohou se k té sérii později vrátit. Přidám ještě nějaké obrázky, které už se mi do článku nevešly.

ObrázekxxxObrázek
Vlevo je pancéřový křižník Kasuga a vpravo bitevní loď Kňaz Suvorov


Obrázek
Parník John Grafton, na němž se plukovník Akaši pokusil propašovat zbraně ruským revolucionářům

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 49

PříspěvekNapsal: 31/8/2018, 20:24
od Zemakt
Čtu to celé. Pravdou pak je, že si na četbu chci a vyšetřím čas. Žádný záchodový čtení. Někdy to trvá i třeba pár dní, no a.

K těm fotografiím, sic nepraktické, přesto pro mne velmi atraktivní zbarvení ruských lodí. Ví se o tom víc? Co si podobné schéma vybavuji, tak u R-U torpédoborců první generace.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 49

PříspěvekNapsal: 1/9/2018, 09:48
od jarl
O bojovém nátěru používaném 2. Tichooceánskou vím jenom to, že trupy byly černé a komíny žluté, ale žádné podrobnosti neznám. Milan Jelínek v prvním dílu své trilogie Port Artur píše, že 1. Tichooceánská zpočátku používala barva složenou ze tří dílů okru a jednoho dílu černé a pouze na komínech obrněnců a křižníků byl oranžový pruh.